gototopgototop

английский

итальянский

немецкий

нидерландский

датский

шведский

норвежский

исландский

финский

эстонский

латышский

литовский

греческий

албанский

китайский

японский

корейский

вьетнамский

лаосский

кхмерский

бирманский

тайский

малайский

яванский

хинди

бенгальский

сингальский

тагальский

непальский

малагасийский

Книга «Эрик» (Erik) на чешском языке – читать онлайн, автор - Терри Пратчетт

Книга «Эрик» (Erik) на чешском языке – читать онлайн, автор этого юмористического фэнтези – Терри Пратчетт. «Эрик» (Erik)– это девятая по счёту книга цикла фэнтези «Плоский мир», в который вошли около 40 книг. Некоторые из них стали популярными не только в Великобритании, но и в других странах, и были переведены на самые распространённые языки мира, а также на менее распространённые, в том числе и на чешский.

Остальные книги, переведённые на чешский язык или написанные в оригинале на чешском, можно читать онлайн или скачать бесплатно в разделе «Книги на чешском языке». Для детей создан раздел «Сказки на чешском».

Для тех, кто самостоятельно изучает чешский язык по фильмам, создан раздел «Фильмы на чешском языке».

Для тех, кто хочет учить чешский язык не только самостоятельно, но и с опытным преподавателем, есть информация на странице «Чешский по скайпу».

Для абитуриентов, планирующих получать высшее образование в Чехии, будет полезным раздел «Университеты Чехии (все чешские ВУЗы)».

 

Теперь переходим к чтению фэнтези Тэрри Пратчетта «Эрик» (Erik) на чешском языке. На этой странице выложена часть книги, а ссылка на продолжение юмористического фэнтези «Эрик» (Erik) будет в конце страницы.

 

Erik

 

Smrťovy včely jsou velké a černé, bzučí pochmurným basem a svůj med ukládají do pláství z vosku bílého jako oltářní svíce. Jejich med je temný jako noc, hustý jako hřích a sladký jako sirup.

Je dobře známo, že bílou barvu dostaneme smícháním osmi základních barev. Ale i černá barva vzniká z osmi barev, tentokrát temných, alespoň tak se to jeví všem, kdo je dokáží rozpoznat. Smrťovy úly tedy stály v černé trávě, v černé zahradě, pod černě kvetoucími prastarými stromy, na kterých nakonec dozrají jablka, která... řekněme si to takhle… pravděpodobně nebudou červená.

Tráva byla kraťoučká. Kosa, která to měla na svědomí stála opřena o vrásčitý kmen nedalekého stromu. Smrť právě zkoumal své včely a opatrně kostnatými prsty pozvedal jednotlivé plástve.

Kolem kroužilo a bzučelo několik včel. Jako všichni včelaři i Smrť měl na hlavě kuklu. Ne že by na něm bylo do čeho bodnout, ale mohlo by se stát, že by mu včela vletěla do lebky a bzučela tam tak dlouho, až by ho rozbolela hlava.

A jak tak nakláněl plástev k šedému světlu svého malého světa umístěného mimo realitu, ucítil slaboučký otřes. V úlu zabzučelo několik včel a ze stromu upadl list. Zahradou proletěl slabý náznak chladného vánku, a to bylo naprosto nemožné, protože vzduch ve Smrťově zemi je vždycky vlahý a nehybný.

Smrť měl dojem, že odněkud z veliké dálky zaslechl něco jako zvuk pádících nohou a hlas, který říkal - ne - hlas, který si myslel doprdeledoprdeledoprdele, já asi umřu, já asi umřu, umřu!

Smrť je jedním z nejstarších tvorů ve vesmíru, se zvyky a způsobem myšlení, které obyčejný smrtelník vůbec nechápe, ale protože je současně dobrý včelař, než nějak zareagoval, opatrně vrátil plástev na její místo a zavřel úl.

Prošel černou zahradou k domu, sundal si kuklu, opatrně vysvobodil několik včel, které se zatoulaly do prázdné temnoty jeho lebeční klenby, a vrátil se do své pracovny. Právě když si sedal za stůl, ucítil další závan větru, který navíc tiše zazvonil v řadách přesýpacích hodin na policích a na okamžik zpomalil kyvadlo obrovských hodin, jež dole v hale dělily čas na menší, lépe stravitelné kousky.

Smrť si povzdechl a zaostřil pohled.

Neexistuje místo, kam by se Smrť nedostal, nezáleží na tom, jak je to místo daleko nebo nebezpečné. Pravdu řečeno, čím je to místo nebezpečnější, tím pravděpodobnější je, že už vás tam bude čekat.

Teď upřel pohled mlhami času a prostoru.

OH, řekl. TO JE ON?

V Ankh-Morporku, za normálních podmínek nejdivočejším, nejnebezpečnějším a nejpřeplněnějším městě Zeměplochy, vládlo žhnoucí odpoledne pozdního léta. Sluneční šípy dokázaly to, co v historií nepodařilo nespočetným obléhatelům ani několika občanským válkám, natož sebepřísnějším zákonům. Způsobili, že se v celém městě rozhostil mír.

Psi s vyplazenými jazyky leželi v rozpáleném stínu. Řeka Ankh, o které se ostatně nikdy nedalo říci, že by byla třpytná, se pomalu plazila svým korytem, jako by z ní vedro vysálo veškerý elán. Ulice byly prázdné a rozpálené jako cihlářská pec.

Ankh-Morpork nikdy nedobyl žádný nepřítel. Abychom rozuměli, technicky ano, a to často, a město přivítalo barbary rozhazující plnými hrstmi, ale ta divoká cháska pravidelně po několika dnech s úžasem zjistila, že jejich koně už jim nepatří, a během několika měsíců se z nich stala jen další menšinová národnostní skupina s vlastními graffiti a obchůdky specializovaných potravin.

Vedro však dobylo město a hradby je nezastavily. Leželo nad roztřesenými ulicemi jako neviditelný závoj. Pod rozpálenou sluneční letlampou byli vrazi příliš unavení, než aby zabíjeli. Ze zlodějů se stávali dočasní poctivci. V břečťanem pokryté pevnosti Neviditelné univerzity, první a jediné vysoké škole magie, polehávali její členové se špičatými klobouky staženými do čela. Dokonce i masařky byly natolik zlenivělé, že přestaly narážet do okenních skel. Město trávilo siestu a očekávalo západ slunce a s ním krátkou, sametově teplou noc.

Jediný knihovník si opravdu užíval chládek. Současně při tom visel a spokojeně se pohupoval.

Podařilo se mu to, protože si moudře zavěsil několik lan a kruhů v jednom z podzemních depozitů neviditelné univerzity - v tom, kde se uchovávaly - hm, erotické* knihy. Knihovník zasněně visel ve studeném vzduchu nad nimi.

Všechny magické knihy žijí svým vlastním životem. Některé z těch opravdu silných prostě nestačí jen připoutat řetězem k regálu. Musíte je přitlouct hřebíky nebo vložit mezi kovové desky. Nebo, jako v případě svazků tantristického sexu, potopit do velmi studené vody, protože jinak by mohly vzplanout a sežehnout si své výjimečně nenápadité přebaly.

Knihovník se pohupoval sem a tam v chládku nad nádržemi a poklidně dřímal.

Pak se odnikud ozvaly kroky, přeběhly místnost se zvukem, který se zadíral až do duše, a zmizely za zdí. Provázel je vzdálený hlas, který jako by křičel óbožeóbožeóbože, už je to TADY, každou chvíli UMŘU.

Knihovník se s leknutím probudil, pustil se a dopadl do několika pídí vlažné vody, což bylo všechno, co stálo mezi Radostmi z tantristického sexu s průvodními ilustracemi pro pokročilé studenty (napsala Dáma) a samovolným vznícením.

Kdyby byl knihovník člověk, špatně by to s ním dopadlo. Naštěstí byl knihovník orangutan. Byl by samozřejmě zázrak, kdyby se při tom nadměrném množství volné magie v knihovně nestala občas nějaká nehoda, a byla to právě jedna z těch nehod, která proměnila knihovníka v lidoopa. Lidí, kteří opustili lidskou rasu a zůstali přitom naživu, nebylo mnoho a knihovník tvrdošíjně vzdoroval všem pokusům vrátit ho do původní podoby. Protože však byl jediný knihovník ve vesmíru, který dokázal zvedat knihy nohama, univerzita mu nedělala žádné potíže.

To ovšem také znamenalo, že jeho představa vzrušující společnice opačného pohlaví teď vypadala tak trochu jako hrouda másla v plyšovém pytli, nahozená na spleť starých vodovodních trubek, a proto z celé nehody vyvázl s drobnými popáleninami, silnou bolestí hlavy a velmi nejistým pocitem vůči nakládaným okurkám, který se ovšem už v době odpolední svačiny ustálil.

Zatím nahoře v knihovně užasle vrzaly kožené hřbety a šustily pergamenové stránky knih, když neviditelný běžec proběhl přímo napříč regály a zmizel, přesněji řečeno zmizel ještě dokonaleji...

Ankh-Morpork se postupně probíral z klidu. Něco neviditelného, něco, co ječelo ze všech sil, probíhalo celým městem, každou uličkou a zákoutím a za sebou zanechávalo zkázu a zmar. V patách onoho zjevení docházelo k prapodivným změnám.

Věštkyně na ulici Mazaných řemeslníků slyšela kroky, které mířily napříč její ložnicí, a pak zjistila, že její křišťálová koule se změnila v malou skleněnou kuličku, ve které byl domeček. Když se kuličkou zatřáslo, začalo uvnitř sněžit.

V tichém koutku hostince U zašitého bubnu, kde se sešly dobrodružky Herena - Hennovlasá Babina, Rudá Šáron a Diome - Čarodějka noci, na kus dívčích tlachů a partičku kanasty, se všechny nalité nápoje ve sklenicích změnily v malé žluté slony.

„To ti mágové na univerzitě,“ omlouval se barman, který spěšně vyměňoval sklenice. „To by se jim nemělo trpět.“

Z hodin se vysypala půlnoc.

Mágovská rada si protřela oči a její členové na sebe upřeli kalné zraky. Jeden každý cítil, že něco takového by se nemělo dovolovat, tím spíš, že tentokrát to nebyli oni, kdo to dovoloval.

Arcikancléř Břízolit Šprudlák nakonec potlačil zívnutí, narovnal se ve svém křesle a pokusil se na sebe vzít vzhled magické důstojnosti. Věděl o sobě, že není na místo arcikancléře ten pravý. Abychom řekli pravdu, ani o to místo zvlášť nestál. Bylo mu devadesát osm a tohoto požehnaného věku docílil především díky tomu, že v životě pro nikoho nepředstavoval překážkou ani obtíž. Doufal, že podzim svého života stráví v klidu, prací na svém sedmidílném pojednání O některých méně známých aspektech Kuských deštných rituálů, což byl dokonalý předmět akademického studia už proto, že zmíněné rituály na přivolávání deště fungovaly jen na Ku a tento kontinent zmizel v hlubinách oceánu už před několika tisíciletími.

Potíž byla v tom, že v posledních letech se délka života zvolených arcikancléřů výrazně zkrátila a přirozená touha většiny mágů po tomto postavení ustoupila zvláštní, ušlechtilé skromnosti, která je nutila zůstávat v pozadí. Jednoho dne prostě přišel do Velké síně a zjistil, že mu všichni s uctivým výrazem říkají „magnificence“. Trvalo mu několik dnů, než přišel na to, proč.

Bolela ho hlava. Cítil, že si měl jít lehnout přinejmenším už před týdnem. Bylo však jasné, že musí něco říci.

„Gentlemani -“ začal.

„Oook.“

Omlouvám se. Tak tedy, gentlemani a op-“

„Oook!“

Chtěl jsem samozřejmě říci lidoopi -“

„Oook.“

Arcikancléř chvilku otvíral a zavíral ústa jako ryba a pokoušel se uspořádat si znovu rozběhlé myšlenky. Knihovník byl člen školské rady ex officio. Nikde se totiž nepodařilo najít jakýkoliv údaj o tom, že orangutani jejími členy být nesmějí, i když podobný údaj hledalo mnoho lidí, a velmi pečlivě.

„Něco tady straší,“ začal nakonec přímo. „Pravděpodobně nějaký duch. Ale to by měla být záležitost pro zvonek, zaříkávací knihu a pár svíček.“

Kvestor univerzity si povzdechl. „To už jsme zkoušeli, pane arcikancléři.“

Arcikancléř se k němu naklonil.

„Hé?“

„Povídám, že už jsme to zkoušeli, arcikancléři,“ řekl kvestor hlasitě a směřoval hlas do starcova ucha. „Hned po obědě, vzpomínáte? Použili jsme k tomu Hrbokaličovu knihu Jména mravenců a zvonili jsme na Starého Toma.“

„To jsme udělali? Vážně? A zabralo to, co?“

„Ne, arcikancléři.“

„Hé?“

„Nikdy předtím jsme přece s duchy žádné potíže neměli,“ řekl jeden z nejstarších přednášejících mágů. „Mágové prostě po smrti nestraší.“

Arcikancléř se snažil najít alespoň drobeček naděje.

„Možná že by se to dalo vysvětlit nějakým přirozeným způsobem,“ řekl. „Třeba je to bublání nějakého podzemního pramene. Pohyb zemské kůry. Nebo možná něco v potrubí. To občas dokáže vydávat velmi zvláštní zvuky, to mi věřte, zvlášť když má vítr ten správný směr.“

Opřel se a po obličeji se mu rozhostil zářivý úsměv.

Zbytek rady si vyměnil pohledy.

„Potrubí nikdy nevydávají zvuk běžících nohou, arcikancléři,“ odpověděl kvestor unaveně.

„Pokud někdo nenechá kapat kohoutek,“ prohlásil nejstarší přednášející.

Kvestor na něj vrhl nevrlý pohled. Když ta neviditelná věc proběhla jeho bytem, byl právě ve vaně. Nebyl to zážitek, který by toužil prožít podruhé.

Arcikancléř na něj spokojeně kývl. „Takže tím je to vyřízeno,“ řekl a usnul.

Kvestor ho chvilku zadumaně pozoroval. Pak starému mágovi stáhl klobouk a opatrně mu ho podložil pod hlavu.

„Takže?“ zeptal se unaveným hlasem. „Má někdo nějaký návrh?“

Knihovník pozvedl ruku.

„Oook,“ řekl.

„Ano, to je skvělé, starý brachu,“ přikývl kvestor mírně přezíravě. „Ještě někdo?“

Orangutan ho upřeně pozoroval, zatímco všichni ostatní přítomní vrtěli hlavami.

„Jsou to otřesy v samotné podstatě reality,“ prohlásil nejstarší přednášející. „To vám říkám já.“

„A co bychom s tím mohli dělat?“

„Zeptejte se mě znovu, třeba mě napodruhé něco napadne. Pokud bychom ovšem nechtěli zkusit starý -“

„Oh, ne,“ otřásl se kvestor. „To vůbec nevyslovuj. Moc tě prosím. Je to příliš nebezpečné -“

Jeho slova byla uťata strašlivým jekem, který začal na vzdáleném konci místnosti a s postupně se měnící intenzitou, která by udělala čest každé vzorové ukázce Dopplerova jevu, a za doprovodu mnoha pádících nohou proletěl podél stolu. Mágové uskakovali za třeskotu židlí padajících na všechny na všechny strany.

Plameny svíček se protáhly do dlouhých tenkých jazýčků oktarínového světla, které nakonec zhasly docela.

V místnosti se rozhostilo ticho toho zvláštního druhu, jaké můžete slyšet téměř po každém velmi nepříjemném zvuku

Kvestor řekl: „Tak dobrá. Vzdávám se. Provedeme obřad AškEnte.

Je to nejpochmurnější rituál, jaký jen může osm mágů provést. Jeho výsledkem je přivolání Smrtě, který přirozeně zná všechno a ví, co se všude děje.

Samozřejmě o jeho provedení se velmi přemýšlí a dochází k němu velmi váhavě, protože služebně nejvýše postavení mágové bývají současně i nejstarší a raději by na sebe zbytečně Smrťovu pozornost nepřivolávali.

Obřad začal o půlnoci ve Velké síni univerzity za doprovodu vůně kadidla, lesku stříbrných svícnů, runových nápisů a magických kruhů, z čehož ani jedno nebylo nezbytné, ale mágové se tak cítili lépe. Magie proudila, zaklínadla byla zaklínána a samotné přivolání bylo provedeno.

Mágové upírali oči do magického osmiúhelníku, který zůstával prázdný. Po nějaké době se postavy v temných róbách, tvořící víceméně pravidelný kruh, začaly šeptem dohadovat.

„Něco jsme museli udělat špatně.“

„Oook.“

„Možná že On je někde mimo dosah.“

„Nebo má příliš mnoho práce.“

„Co kdybychom toho nechali a šli si zase lehnout?“

MOHL BYCH VĚDĚT, NA KOHO JEŠTĚ ČEKÁME?

Kvestor se pomalu otočil po hlasu k postavě, která stála přímo vedle něj. Oděv mágů jste poznali snadno - jejich róby byly vždycky posety zlatými flitry a magickými znameními doplněny kožešinou a krajkou, a v nich byl většinou navlečen pořádný kus mága. Tahle róba ale byla v barvě neposkvrněné černi. Materiál, jak se zdálo, byl zvolen pro svou výjimečnou kvalitu a dlouhou trvanlivost. Jeho vlastník taky. Vypadal jako stvoření, které, kdyby napsalo knihu o hubnutí, stvořilo by bestseller roku.

Smrť pozoroval osmiúhelník s výrazem zdvořilého zájmu.

„Ehm,“ odkašlal si kvestor, „možná že se vám to bude zdát neskutečné, ale ve skutečnosti byste měl být tam uvnitř.“

TO JE MI OPRAVDU LÍTO.

Smrť se plíživým i když důstojným krokem přesunul do středu místnosti a upřel na kvestora pohled plný očekávání.

DOUFÁM, ŽE NÁS DNES NEČEKAJÍ ŽÁDNÉ TY NESMYSLY TYPU „NEZEMSKÁ OBLUDO“ A TAK DÁLE, řekl.

Doufám, že jsme vás nevytrhli od nějaké důležité práce?“ zeptal se ještě kvestor s účastí.

VŠECHNA MÁ PRÁCE JE DŮLEŽITÁ, odpověděl Smrť.

„Přirozeně,“ pospíšil si ho ujistit kvestor.

PRO NĚKOHO.

„Eh, eh. Důvod, ó nezem- pane, proč jsme tě sem přivolali, je totiž, že, jaksi, protože, z důvodu -“

JE TO MRAKOPLAŠ.

„Cože?“

DŮVOD, PROČ JSTE MĚ PŘIVOLALI. ODPOVĚĎ ZNÍ: JE TO MRAKOPLAŠ.

„Ale my jsme vám ještě nepoložili otázku!“

NA TOM NEZÁLEŽÍ. ODPOVĚĎ JE STEJNÁ: JE TO MRAKOPLAŠ.

„Podívejte, jediné, co bychom se rádi dozvěděli, je, do způsobilo ten podivný jev, který... oh.“

Smrť velmi okatě otřel několik neviditelných smítek z lesklého ostří své těžké kosy.

Arcikancléř zvedl vyhublou žilnatou ruku a přiložil si ji k uchu.

„Co říká? A vůbec, kdo je ten člověk s tím klackem?“

„To je Smrť arcikancléři,“ vysvětloval mu kvestor trpělivě.

„Hé?“

„Je to Smrť, pane. Vždyť víte.“

„Řekněte mu, že tady žádnou smrt nechceme,“ zasípal starý mág a zabušil svou holí do podlahy.

Kvestor si povzdechl. „Ale my jsme ho přivolali magnificence.“

„Vážně? Co nás to napadlo, udělat něco takového? To jsme udělali pěknou pitomost.“

Kvestor vrhl na Smrtě omluvný pohled. Už už se chystal požádat Smrtě, aby omluvil arcikancléře kvůli jeho vysokému stáří, ale uvědomil si, že by to bylo vzhledem k situaci plýtvání dechem.

„Mluvíme o mágovi Mrakoplašovi. O tom s tím -“ kvestor se otřásl, „- strašlivým Zavazadlem na nožičkách? Ale ten přece vyletěl do povětří během té nepříjemnosti se Supermágem, nebo ne?“

NE. PROPADL SE DO PODZEMNÍCH ROZMĚRŮ. TEĎ SE POKOUŠÍ DOSTAT SE NEZPĚT DOMŮ.

„Mohlo by se mu to podařit?“

MUSELO BY DOJÍT K VÝJIMEČNĚ NEOBVYKLÉ SHODĚ OKOLNOSTÍ. BYLO BY TŘEBA OSLABIT REALITU URČITÝM, VELMI NEOČEKÁVANÝM ZPŮSOBEM.

„Ale není příliš pravděpodobné, že by k tomu došlo, nebo ano?“ zeptal se kvestor dychtivě. Lidé, kteří mají v záznamech, že byli v krizovém období dva měsíce na návštěvě u své tedy, jsou vždycky nervózní. Mají obavu, že by se mohl objevit někdo, kdo by si omylem myslel, že na té návštěvě nebyli. Od toho už je pochopitelně pouhý krůček k tomu, aby je právě tihle lidé obvinili, že dělali něco, co žádném případě dělat nemohli, protože byli na návštěvě u té tety.

TA ŠANCE JE MILION KU JEDNÉ, řekl Smrť. PŘESNĚ MILION KU JEDNÉ.

„Oh,“ řekl kvestor, kterému se očividně ulevilo. „To je strašné. Opravdu, je to smutná věc.“ Zřetelně se obveselil. „Bohužel, jsou tady všechny ty zvuky. Ale pokud tomu rozumím, naneštěstí nezůstane dlouho naživu, že?“

ANO, MOHL BY TO BÝT TEN PŘÍPAD, odpověděl Smrť nevzrušeně. ALE JSEM SI JISTÝ, ŽE ODE MNE NECHCETE ZÁVAZNÁ PROHLÁŠENÍ TOHOTO DRUHU.

„Ne! To jistě ne!“ pospíšil si kvestor s odpovědí. „Dobrá. Takže mnohokrát děkujeme. Chudák. Jaká škoda. No ano, ale pomoci se mu nedá. V těchle věcech nám nezbývá než se k tomu postavit tak trochu filozoficky, že?“

TO BYSTE ASI OPRAVDU MĚLI.

„No, už vás nebudeme zdržovat,“ dodal kvestor s pokřiveným úsměvem.

DĚKUJI VÁM.

„Sbohem.“

NA SHLEDANOU.

Podivné zvuky pak umlkly někdy před snídaní. Jediný, kdo z toho byl upřímně nešťastný, byl knihovník. Mrakoplaš byl jeho pomocník a přítel a skvělý muž v okamžicích, kdy došlo na loupání banánů. Byl také skvělý v umění, jak utíkat před tím či oním. Knihovník si pomyslel, že Mrakoplaš nepatřil k lidem, kteří by se dali tak snadno doběhnout.

To spíš nastala výjimečně neobvyklá shoda okolností.

To bylo mnohem pravděpodobnější vysvětlení.

A ona opravdu nastala výjimečně neobvyká shoda okolností.

Na základě přesné pravděpodobnosti milion ku jedné právě v té chvíli někdo studoval knihu, zkoumal stránku po stránce a hledal ten správný nástroj pro velmi speciální práci.

A byl tady Mrakoplaš.

Bylo to až příliš snadné.

Mrakoplaš nakonec přece jen otevřel oči. Nad sebou měl strop - jestli to byla podlaha, pak byl v pěkném maléru.

Takže zatím všechno v pořádku.

Opatrně ohmatal povrch, na kterém ležel. Byl hrubý, přesněji řečeno dřevěný a tu a tam v něm byl otvor po hřebíku. Byl to lidský druh povrchu.

Ušima zachytil praskot ohně a bublavý zvuk neznámého původu.

Jeho nos, který měl dojem, že ho tak trochu odstrčili, ohlásil zápach síry.

Dobrá. Takže co dostane, když to dá dohromady? Leží na hrubé dřevěné podlaze v místnosti osvětlené a vyhřívané ohněm, kde něco bublalo a kde páchla síra. Ve svém neskutečném snovém stavu se cítil na svou logickou úvahu dost pyšný.

A co dál?

Aha, jo.

Otevřel ústa a zaječel a ještě a znovu.

Díky tomu se začal cítit o něco lépe.

Ležel ještě chvilku. Ze zmatené hromady jeho vzpomínek se mu vynořila rána jeho dětství, kdy se jako malý chlapec krčil ve vyhřáté posteli a dělil čas na stále menší a menší úseky, jen aby ještě alespoň o chviličku oddálil ten hrozný okamžik, kdy bude muset vstát a stejně jako teď se postavit základním problémům života: kdo je, kde je, proč je.

„Co jsi zač?“ ozval se jakýsi hlásek zhruba na hranici jeho vnímavosti.

„K tomu jsem se právě snažil dojít,“ zabručel Mrakoplaš.

Pomalu se zvedl na loktech, pokoj se několikrát zavlnil a pak se ustálil a zaostřil.

„Varuju tě,“ řekl hlas, který zdánlivě vycházel ze stolu, „jsem chráněn množstvím mocných amuletů.“

„To je fakt skvělý,“ prohlásil popuzeně Mrakoplaš. „To bych si taky přál.“

Z okolního rozmazaného světa se začaly vynořovat podrobnosti. Mrakoplaš byl v dlouhém nízkém prostoru, jehož jeden konec byl téměř beze zbytku vyplněn obrovským krbem. Dlouhá lavice podél jedné stěny byla napůl zavalena skleněnými spirálami, baňkami a křivulemi, které musel očividně vytvořit opilý foukač skla, posedlý nepřekonatelnou škytavkou, a v této ďábelské sestavě bublaly a překapávaly barevné kapaliny. Ze skoby ve zdi visela ve velmi ležérní poloze drátky pospojovaná kostra. Na bidýlko vedle ní někdo přibil vycpaného ptáka. Ať už ten ubohý pernatec za života spáchal jakékoliv hříchy, rozhodně si nezasloužil to, co s ním vycpavač provedl.

Mrakoplaš přeletěl pohledem podlahu v místnosti sem a tam. Bylo jasné, že jeho pohled bylo to jediné, co ji v posledních dnech přelétlo. Trochu čistější totiž byla jen kolem něj. Z jeho blízkosti byly odklizeny střepy skla, zkumavky, které se jinak povalovaly všude, a další věci. To všechno muselo zmizet a udělat místo pro - Magický kruh.

Vypadal jako velmi pečlivá práce. Kdokoliv ho kreslil, byl si plně vědom toho, že úkolem magického kruhu je rozdělit vesmír na dvě část - uvnitř a vně.

Mrakoplaš byl pochopitelně uvnitř.

„Hm.“ Prohlásil a zažíval známý a uklidňující pocit vyděšené bezmocnosti, který ho zaplavil.

„Zaklínám a zaříkám tě proti všemu násilí, ó démone z hlubin,“ prohlásil hlas nikoliv, jak si Mrakoplaš právě uvědomil, ze stolu, ale zpoza stolu.

„Jasně, jasně,“ pospíšil si rychle Mrakoplaš.

„Já tomu rozumím. Ehm. Neexistuje alespoň malá možnost, že tady došlo k drobné chybičce, co?“

„Vari! Odstup!“

„Prima!“ souhlasil Mrakoplaš. Pak se zoufale rozhlédl kolem sebe. „Ale kudy?“

„Nemysli, že mě vlákáš do zkázy svým prolhaným jazykem, páchnoucí zplozenče Shamharotův!“ odpověděl mu stůl. Jsemť poučen v cestách a způsobech démonů! Musíš poslechnout každý můj rozkaz, jinak tě vrátím zpět přímo do rozžhaveného pekla, ze kterého jsi přišel. Jsi přitáhl, promiň. Tedy přesně, jsi přitáhl. A myslím to vážně.“

Za stolem se vztyčila postava. Byla malá a větší část zní byla ukrytá pod množstvím talismanů a amuletů. Byla těmi krámy ověšená tak hustě, že i kdyby ji nechránily proti magii, byly by ji jistě ochránily proti ráně mečem. Postava měla na očích brýle a na hlavě klobouk s dlouhými klapkami na uši, což jí dodávalo podobu krátkozrakého kokršpaněla.

V jedné roztřesené ruce měla meč, tak ověšený okultními znaky a ochrannými pečetěmi, že se začínal pomalu ohýbat.

„Do rozžhaveného pekla povídáš?“ zeptal se pro jistotu Mrakoplaš poněkud ochable.

„Přesně tam. V místa, kde zaznívají výkřiky zoufalství a bolesti mučených duší kteréžto -“

„Rozumí, rozumím, vysvětlil jsi mi to dost jasně,“ přikyvoval Mrakoplaš. „Háček je v tom, koukni, že já nejsem démon. Takže co kdybys mě pustil ven?“

„Nedám se ošálit tvou vnější podobou, démone,“ zněla odpověď. Pak postava dodala skoro normálním hlasem: „Kromě toho, všichni démoni neustále lžou. To je přece dobře známá věc.“

„Vážně?“ zeptal se Mrakoplaš a zachytil se toho tvrzení jako tonoucí stébla. „V tom případě - já jsem démon!“

„Aha! Usvědčil ses svými vlastními slovy!“

„Koukni, mě už to prostě nebaví,“ prohlásil Mrakoplaš. „Nevím, kdo jsi, nebo co se to děje, ale já si jdu dát něco k pití, jasný?“

Zvedl nohu, aby vykročil z kruhu, a ztuhl v šoku, když z runových nápisů po obvodě magického oktagramu vyletěl mrak jisker a rozložil se mu kolem celého těla.

„Ty mocen nejsi - ty mocen nejsi - ty mocen nejsi-“ zaříkávač démonů se vzdal. „Podívej, nemůžeš přece vystoupit z kruhu, dokud ti to nedovolím, rozumíš? Pochop, nechci být zbytečně nějaký nepříjemný, ale jde o to, že kdybych tě pustil ven, mohl bys na sebe vzít svou pravou podobu a předpokládám, že to bude pěkně hnusná podoba, co? Varuj se!“ dodala spěšně postava, která zřejmě došla k názoru, že se jí nedaří udržovat ten spráný tón.

„No jo, vždyť už se varuju. Už dám pozor,“ odpověděl Mrakoplaš a třel si loket, který ho silně brněl. „Ale stejně nejsem démon.“

„A jak je potom možné, že jsi odpověděl na mé přivolávací zaklínadlo? To jsi byl asi náhodou na procházce v říši démonů, co?“

„Jo tak nějak to bylo, ale já to mám všechno tak trochu rozmazané.“

„Zatahej mě raději za tu druhou nohu, na té mám rolničky.“ Zaklínač opřel meč o stojánek, na kterém ležela těžká otevřená kniha, plná záložkových znamínek. Pak zatančil na podlaze krátký veselý chorovod.

„Funguje to!“ radoval se hlasitě. „Hehehe!“ Zachytil Mrakoplašův zděšený pohled a rychle se vzpamatoval. Rozpačitě zakašlal a přistoupil ke stojánku s knihou.

„Ale já vážně nejsem -“ začal znovu Mrakoplaš.

„Mám tady někde ten seznam,“ prohlásila postava. „Jen okamžik. Jo, tady. Já chci - totiž - já příkaz tobě dávám, bys - prostě to - jasně abys mi splnil tři přání. Ano. Chci se stát pánem všech království světa, chci se setkat s nejkrásnější ženou, která kdy žila, a taky chci žít věčně.“ Vrhl na Mrakoplaše povzbudivý pohled.

„Tohle všechno?“ vytřeštil na něj Mrakoplaš oči.

„Ano.“

„No prosím to je maličkost,“ ušklíbl se Mrakoplaš jízlivě. „A zbytek dne mám volno?“

„A taky chci truhlici plnou zlata. Aby bylo něco na cesty.“

„Vidím, že to máš všechno dokonale promyšlené.“

„Jasně. Tak kupředu!“

„Dobře, dobře. Akorát že -“ Mrakoplaš si pomyslel, že zaklínač musí být uprchlý blázen, ale blázen s mečem v ruce, takže jediná možnost je rozmluvit mu to jeho vlastním způsobem, „podívej, já nejsem nijak zvlášť vysoce postavený démon a obávám se, že takovéhle úkoly se naprosto vymykají z mé kvalifikace a pravomoci. Je mi líto. Můžeš mě zaklínat, jak chceš, ale tyhle věci nedokážu.“

Postavička se na něj podívala přes obroučky brýlí.

„Aha,“ řekla opatrně. „A co bys tedy dokázal ty, hm?“

„No, jak bych ti to -“ prohlásil Mrakoplaš, „já bych ti třeba mohl skočit dolů do obchodu a donést ti sáček bonbónů nebo něco takového.“

Rozhostilo se ticho.

„Vážně nedokážeš všechny ty věci?“

„Je mi líto, ale vážně ne. Podívej, mám pro tebe návrh. Propusť mě ze své moci a já to oznámím v -“ Mrakoplaš zaváhal. Kde, u všech ďáblů, vlastně žijí démoni? „- ve městě všech démonů,“ prohlásil hlasem plným naděje.

„Myslíš Pandemonium?“ upřel na něj jeho věznitel pohled plný podezření.

„Správně, to je ono. Přesně to jsem měl na mysli. Řeknu to každýmu. Řeknu jim: Příště, až budete v lidském světě, v žádném případě nezapomeňte navštívit - jak se jmenujete?“

„Čtvrtečka. Erik Čtvrtečka.“

„Prima.“

„Démonolog. Prostřední ulice, Pseudopolis. Dům vedle koželužny,“ sděloval mu Čtvrtečka hlasem plným naděje.

„Tak dohodnuto. Nelam si s tím hlavu. A teď kdybys mě laskavě uvolnil -“

Čtvrtečka se na jednou přestal usmívat.

„Víš určitě, že ty věci nedokážeš?“ zeptal se a Mrakoplaš si nemohl nevšimnout prosebného přízvuku jeho slov. „Stačila by mi i malá truhlička zlata. Jo a taky myslím, že by to nemusela být ta nejkrásnější žena v dějinách světa. Druhá nejkrásnější by stačila. Nebo i třetí. Mohl bys vybrat některou třeba z té první stov- tisícovky. Tak nějak, cokoliv z toho, co máš na skladě.“ Na konci věty už v jeho hlase zněla romantická touha.

Mrakoplaš měl tisíc chutí říci mu: „Hele, jediná věc, kterou potřebuješ, je přestat si hrát s chemikáliema tady v tý díře plný harampádí, dát se oholit, ostříhat, pořádně se vykoupat, raději dvakrát, koupit si nový šaty a takhle navečer si vyrazit do ulic a -“ teď si Mrakoplaš musel upřímně přiznat, že ani oholený, okoupaný a oblečený Čtvrtečka, namočený do kolínské, by nevyhrál žádnou soutěž krásy, „- dát si nafackovat od kterékoliv ženy, kterou bys oslovil.“

No, nebylo by to moc, ale přece jen by to byl fyzický kontakt.

„Je mi líto, ale vážně ne.“

Čtvrtečka si těžce povzdechl. „Mám postavenou konvici,“ řekl. „Dal by sis hrnek čaje?“

Mrakoplaš postoupil kupředu a z kruhu se vyrojila záplava jisker.

„Aha,“ pokýval Čtvrtečka nejistě hlavou, když si mág začal foukat na popálené prsty. „Víš co? Zatím si tě zavážu věznícím zaklínadlem.“

„To není potřeba, ujišťuju tě.“

„Ne, já si myslím, že to tak bude nejlepší. To znamená, že se budeš moct pohybovat po okolí. Mám už to zaklínadlo připravené pro případ, že bys to dokázal a mohl to... přivést to... ji.“

„Dobře,“ přikývl Mrakoplaš. Zatímco démonolog huhlal nesrozumitelná slova, která si ukazoval prstem v otevřené knize, mág si pomyslel: Nohy. Dveře. Schody. To je tedy kombinace.

Napadlo ho, že na celém tom démonologovi je něco zvláštního, ale pořád nemohl přijít na to, co. Skutečně vypadal jako mnozí démonologové, které znával v Ankh-Morporku. Ti byli taky tak malí, shrbení, s šaty potřísněnými chemikáliemi a očima, ve kterých se panenky díky chemickým výparům zmenšili na velikost špendlíkových hlaviček. Tenhle by mezi ně bez potíží zapadl. Ale stejně na něm bylo něco podivného.

„Abych ti řekl pravdu,“ oznamoval Čtvrtečka, který právě pečlivě stíral část magického kruhu, „jsi můj první démon. Nikdy předtím se mi to nepodařilo. Jak se jmenuješ?“

„Mrakoplaš.“

Čtvrtečka se nad tím zamyslel. „To mi vůbec nic neříká,“ zavrtěl nakonec hlavou. „V démonologii je nějaký Mrakoděs a taky Hrůzomrak. Ale ti mají víc křídel než ty. Už můžeš ven. Musím ale říct, že se mi ta materializace podařila dokonale. Při pohledu na tebe by nikoho nenapadlo, že jsi odporná obluda. Většina démonů, kteří na sebe chtějí vzít lidskou podobu, se zjevuje v podobě šlechticů, králů nebo princů. Ale ta tvoje podoba mága se šaty prožranými od molů, to je dokonalé. Téměř jsi oklamal i mě. Je to škoda, že nedokážeš ani jednu z těch věcí.“

„Nevím, proč chceš žít věčně,“ prohlásil Mrakoplaš, který se rozhodl, že za slova „od molů prožraný! Jeho věznitel zaplatí, jen co se k tomu naskytne příležitost. „Jo, být znovu mladý, tomu bych rozuměl.“

„Pch. Být mladý, to je pěkná otrava,“ odpověděl Čtvrtečka a vzápětí mu zděšeně vyletěla ruka k ústům.

Mrakoplaš se nahnul kupředu.

Asi tak padesát let. To bylo to, co mu na zaklínači chybělo.

„Ty máš falešné vousy!“ prohlásil. „Kolik je ti vlastně let?“

„Osmdesát sedm!“ zakrákoral Čtvrtečka

„Vidím tu gumičku, která ti je přidržuje!“

„Sedmdesát osm, čestně! Vari!“

„Vždyť ty jsi malej kluk!“

Erik se pyšně narovnal. „To tedy nejsem!“ odsekl. „Už mi bude čtrnáct!“

„Áá-ha!“

Chlapec proti Mrakoplašovi zamával mečem. Ale na tom vůbec nezáleží!“ vykřikl. „U démonologů na stáří nezáleží, ale ty jsi pořád můj démon a musíš mě poslouchat!“

„Eriku!?“ ozval se jakýsi hlas odněkud zdola.

Erikova tvář zbělela jako křída.

„Ano, mami?“ vykřikl s očima upřenýma na Mrakoplaše. Jeho rty vytvořily slova: neříkej nic, prosím.

„Co to tam nahoře děláš za kravál?“

„To nic, mami.“

„Tak pojď dolů a běž si umýt ruce. Máš na stole snídani!“

„Dobře, mami.“ Podíval se přihlouple na Mrakoplaše. „To je moje máma.“

„Ta má tedy hlas, co?“ prohlásil Mrakoplaš.

„Měl bych - měl bych raději jít,“ řekl Erik. „Ty budeš muset samozřejmě zůstat tady.“

V tom okamžiku ho napadlo, že taková řeč jeho autoritě pravděpodobně neprospívá. Máchl proto znovu mečem. „Teď slyš!“ zacitoval. „Přikazuji ti setrvat v prostorách této místnosti!“

„No jo. Dobrá,“ přikývl Mrakoplaš a prohlížel si okna.

„Slibuješ? Jinak tě musím poslat do hlubin, kam patříš!“

„Tak o to tedy vůbec nestojím,“ odfrkl si Mrakoplaš. „Klidně si běž a o mě neměj strach.“

„Meč a ostatní věci nechám tady,“ pokračoval Erik a začal ze sebe stahovat vousy a několik hadříků. Před Mrakoplašem nakonec stál štíhlý, tmavovlasý mladík, jehož tvář by vypadala mnohem lépe, kdyby nekvetla četnými pupínky akne. „Jestli se jich dotkneš, stanou se strašlivé věci.“

„To by mě ani ve snu nenapadlo,“ zavrtěl hlavou Mrakoplaš.

Když osaměl, obešel stojánek a podíval se na knihu, která na něm ležela. Název, provedený pokroucenými, rudě zářícími písmeny, pravil: Mallificrum Sumpta Diabolicite Occularis Singularis - Kniha svrchované kontroly. O té knize věděl Někde v univerzitní knihovně byla její kopie, i když mágové se něčím takovým málokdy unavovali.

Mohlo se to zdát divné, protože pokud existuje nějaká věc, za kterou by mág vyměnil i vlastní matku, je to moc. Ale tak divné to na druhé straně zase nebylo, protože každý mág, dost chytrý na to, aby přežil prvních pět minut, byl současně dost chytrý, aby si uvědomil, že veškerá síla obsažená v démonologii se ukrývá právě v démonech. A používat démony k dosažení vlastních cílů bylo totéž jako pokoušet se chřestýšem utlouci k smrti myš.

Dokonce i mágové si o démonolozích mysleli, že je to divná sebranka. Bývali to většinou bledí, neustále podezřívaví muži, kteří prováděli velmi složité obřady v zatemnělých místnostech, a když vám podali ruku, měli jste pocit, že vám podali chcíplou žábu. Žádný mág, který měl alespoň špetku sebeúcty, by si s říší démonů nic nezačal. Každý věděl, že tak velkým společenstvím cvoků, jaké představovali jeho obyvatelé, by se daly v případě potřeby okovat boty pěkně velké armádě.

Jen tak pro všechny případy si zblízka prohlédl kostru. Nezdálo se, že by se chystala těžit ze situace.

„Patřila tentononc, jeho dědečkovi,“ ozval se mu za zády skřehotavý hlas.

„To je trochu nezvyklý vztah k příbuznému,“ podivil se Mrakoplaš.

„Oh, ne osobně. Koupil ji někde v obchodě. Dědeček. Měli tam tentononc, jo, názorrné pomůcky prro ty, tentononc...“

„No, teď už těch názorů v žádném případě moc nemá,“ odpověděl Mrakoplaš, ale najednou znehybněl a vypadal tiše a zamyšleně.

„Ehm,“ řekl potom, aniž pohnul hlavou, „mohl bych vědět, s čím přesně to vlastně mluvím?“

„Já jsem to, tentononc... Mám to na jazyku. Začíná to na P.“

Mrakoplaš se pomalu otočil.

„Ty jsi papoušek?“

„Jo, to je ono.“

Mrakoplaš se pozorně zadíval na tu věc, kterou podle něj někdo přitloukl na bidýlko. Měla jedno oko, které se lesklo jako rubín. Zbytek těla byl vlastně jen růžová a zarudlá kůže, z níž trčely zbytky opelichaného peří, takže celkově pták vypadal jako kartáč na vlasy, který někdo omylem zapomněl v zapnuté troubě. Poskakoval poněkud zadýchaně na bidýlku, až nakonec ztratil rovnováhu a zůstal na něm viset hlavou dolů.

„Myslel jsem si, že jsi vycpanej,“ zavrtěl hlavou Mrakoplaš.

„Až po tobě, mágu.“

Mrakoplaš odpověď ignoroval a přešel opatrně k oknu. Bylo malé, ale zato vyhlíželo na mírně skloněnou střechu. A tam venku kolotal opravdový život, skutečné nebe, skutečné domy, ulice, lidé... Natáhl se, aby okno otevřel - do ruky ho zasáhl praskavý výboj a uzemnil se mu přímo v malém mozku.

Seděl na zemi a foukal si na prsty.

„Řekl jsem ti to,“ oznamoval mu papoušek a stále ještě zavěšený hlavou dolů a rozhoupal sem a tam. „Takže nemůžeš to, tentononc. Drrží tě rrovnou za ty, tentononc.

„Ale to by mělo zabírat jenom na démony!“

„Ah,“ pokýval hlavou papoušek, který se mezitím stačil rozhoupat natolik, že se mu podařilo vyšvihnout zpět do vztyčené polohy a tam se ustálit díky horečnatému pleskání tím, co kdysi bývala křídla. „Tak to ale bývá, ne? Když vejdeš dveřmi s nápisem ,tentononc’, tak s tebou budou jednat jako s tentononc, ne? S démonem. To je tvrrdé, co?“

„Ale ty víš, že nejsem démon, ale mág, co?“

Papoušek zakrákoral. „Já je totiž viděl, kámo. Ty prravý tentononc. Někteří z těch, co jsme tady měli, by tě přinutili vyhodit celej oběd. Obrrovský, šupinatý a smrrdutý tentononc. Trvalo kolik tejdnů, než jsme oškrrabali ze zdí saze,“ dodal opelichanec spokojeným hlasem.

„To ovšem bylo za jeho dědečka, samozřejmě. Ten kluk v tom není žádnej zázrrak. Zatím nebyl. Chytrej kluk. Ale podle mě je to vina rrodičů. Takoví ti noví zbohatlíci, jestli víš co myslím. Obchodujou s vínem. Úplně ho zkazili a rrozmazlili, nechávají si ho hrrát s věcma starrýho, tentononc, toho. ,Oh, je to tak inteligentní chlapec, pořád by jenom ležel v knihách’,“ zapitvořil se papoušek. „Nikdy mu ale nedali nic z těch věcí, kterrej citlivej tentononc jeho věku potřebuje, to ti říkám já.“

„Myslíš lásku a péči?“ zasnil se Mrakoplaš.

„Já myslím, krrucinál, pořádnej tentononc, to, výprask,“ prohlásil s hlubokým přesvědčením papoušek.

Mrakoplaš se chytil za hlavu, která ho najednou rozbolela. Jestliže tohle bylo to, čím museli démoni běžně procházet, pak nebylo divu, že byli pořád tak nenaložení.

„Poly chce suchárrek,“ prohlásil papoušek stejně nepřítomným tónem jakým by zamyšlený člověk řekl „ehm“, nebo „jak už jsem řekl“, a pokračoval: „Na takový vědci byl jeho dědeček přísnej, na tohle a pak na svý holuby.“

„Tak holuby,“ prohlásil zmateně Mrakoplaš.

„No, ne že by měl dědeček nějaký zvláštní úspěchy. Bylo to samý trrápení a tentononc.“

„Já měl pocit, že jsi říkal velké, šupinaté -“

„Ale jo. Ti jo. Jenže on nechtěl vyvolávat démony. Pokoušel se přivolat sukuba.“ Je samozřejmě nemožné šklebit se, když k tomu máte jenom zahnutý zobák, ale papouškovi se to nějakým zázrakem podařilo. „To je démon ženskýho pohlaví, kterrej tě navštěvuje v noci a vášnivě s tebou tentononc -“

„Už jsem o nich slyšel,“ přikývl Mrakoplaš. „Jsou to pěkně nebezpečné věcičky.“

Papoušek naklonil hlavu na stranu. „Nikdy se mu to nepodařilo. Jediný, co si vždycky přivolal, byla neurralgie.“

„Co je to?“

„To je démon, kterrej ti místo do tentononc vjede do mozku a způsobí ti strrašlivý bolení hlavy.“

Démoni existovali na Zeměploše alespoň tak dlouho jako bohové, které ostatně v mnoha směrech připomínali. Rozdíl mezi nimi je zhruba takový jako mezi teroristy a bojovníky za svobodu.

Většina démonů obývá prostorné rozměry na hranici skutečnosti, tradičně vyzdobené všemi odstíny plamenné červeni a žluti, jejichž teplota dosahuje bod,kdy se maso začíná propékat. Není to bezvýhradným pravidlem, ale jestliže váš démon opravdu něčím je, tak je zavilým tradicionalistou.

 

Читайте дальше по ссылке продолжение книги Терри Пратчетта «Эрик» (Erik) на чешском языке. Другие повести, рассказы и романы, переведённые на чешский язык (или написанные в оригинале на чешском), вы найдёте в разделе «Книги на чешском языке».

 

французский

испанский

португальский

польский

чешский

словацкий

венгерский

румынский

болгарский

словенский

сербский

хорватский

македонский

иврит

турецкий

арабский

фарси

урду

пушту

молдавский

украинский

белорусский

русский

грузинский

армянский

азербайджанский

узбекский

казахский

киргизский

монгольский

Изучение иностранных языков - новое

Уроки иностранных языков онлайн

Что для Вас является более важным при выборе курсов иностранных языков в Киеве?