Онлайн-школа иностранных языков «Европейское Образование»

Книга «Пирамиды» (Pyramidy) на чешском языке – читать онлайн, автор этого юмористического фэнтези – Терри Пратчетт. «Пирамиды» (Pyramidy) – это седьмая по счёту книга цикла фэнтези «Плоский мир». Некоторые из книг цикла «Плоский мир» стали популярными не только в Великобритании, но и в других странах, и были переведены на самые распространённые языки мира, а также на менее распространённые, в том числе и на чешский. Несмотря на фэнтезийный жанр и юмористическую форму, в книге «Пирамиды» (Pyramidy) поднимается одна из ключевых тем мироустройства – тема власти.

Остальные книги, переведённые на чешский язык или написанные в оригинале на чешском, можно читать онлайн или скачать бесплатно в разделе «Книги на чешском языке». Для детей создан раздел «Сказки на чешском».

Для тех, кто самостоятельно изучает чешский язык по фильмам, создан раздел «Фильмы на чешском языке».

Для тех, кто хочет учить чешский язык не только самостоятельно, но и с опытным преподавателем, есть информация на странице «Чешский по скайпу».

Для абитуриентов, планирующих получать высшее образование в Чехии, будет полезным раздел «Университеты Чехии (все чешские ВУЗы)».

Теперь переходим к чтению фэнтези Тэрри Пратчетта «Пирамиды» (Pyramidy) на чешском языке. На этой странице выложена часть книги, а ссылка на продолжение юмористического фэнтези «Пирамиды» (Pyramidy) будет в конце страницы.

Pyramidy

Kniha první

Kniha o cestě vpřed

Nic než hvězdy rozhozené temnotou, jako by Stvořitel rozbil přední sklo svého automobilu a nepovažoval za nutné zastavit a to lesklé svinstvo zamést. Jsme v neviditelném proudu mezi galaxiemi, v mrazivých hlubinách vesmíru, které neobsahují nic než nějakou tu zbloudilou molekulu, pár zaběhlých komet a… ...ale pozor, teď se pohnul velký kruh temnoty, oko se snaží odhadnout jeho velikost, a hle, to, co se zdálo vzdáleným vesmírným nic, se náhle mění ve svět. Hvězdičky, které na něm září, jsou světly toho, co by se dalo milostivě nazvat civilizací.

Jak se tak onen svět líně pohupuje, poznáváme v něm Zeměplochu - plochou a kruhovou, nesenou vesmírem na hřbetech čtyř slonů, stojících na krunýři Velké A’Tuin, jediné želvy, která se kdy dostala do Hertzsprung-Russelova diagramu*, želvy, jejíž krunýř je poprášen ledovými zbytky komet, zbrázděn krátery po nárazech meteoritů a jejíž oči světélkují rozptýlenou zářivou energií. Nikdo neví, proč to tak je, ale tak to má asi být.

Ve světě na hřbetě takové želvy se může dít mnoho podivných věcí. A už se také děje.

Ty hvězdy dole, to jsou táborové ohně daleko v poušti a světélka osamělých vesniček vysoko v horách porostlých hustými lesy. Městečka vypadají jako rozmazané mlhoviny, města jako obrovská souhvězdí a velké dvojměstí Ankh-Morpork například září jako několik galaxií, které se nedopatřením srazily.

Ale tady, daleko od velkých populačních center, kde se Kruhové moře setkává s pouští, je vidět svítící modrá linka. K nebi se s hukotem vzpínají plameny chladné jako úbočí ledového pekla. Podivné, neskutečné světlo blikavě ozařuje poušť.

To pyramidy v prastarém údolí Mžilu vyzařují svoji energii k nočnímu nebi.

Síla proudící z jejich parakosmických vrcholů může v následujících kapitolách osvětlit mnohé záhady: proč želvy nenávidí filozofii, proč kozlům škodí příliš mnoho náboženské víry a čím se opravdu zabývají domácí služebné.

Ukáže nám, co by si mysleli naši předkové, kdyby byli naživu. O tom lidé často přemýšleli. Souhlasili by naši předkové s moderní společností, ptají se mnozí, žasli by nad rozvojem dnešního světa? Jenže všechny ty otázky pomíjejí to nejdůležitější. Kdyby naši předkové dnes obživli, mysleli by si jediné: „Proč je tady taková tma?“

***

Kněz Dios otevřel oči do chladného rána říčního údolí. V posledních dnech nespal.

Nevzpomínal si, kdy naposled usnul. Spánek se příliš blížil té druhé věci a kromě toho, jak se zdálo, on ho ani nepotřeboval.

Stačilo si jen lehnout - tedy alespoň lehnout si tady. Všechny jedy, které v těle vznikají z únavy, se odplavily stejně jako všechno ostatní. Na chvíli.

Naštěstí na dobu dostatečně dlouhou.

Spustil na zem nohy z kamenné desky v malé místnůstce. Na základě téměř zanedbatelného impulsu přicházejícího z mozku uchopila jeho pravá ruka hůl ozdobenou zpodobněním několika hadů - odznak jeho úřadu. Na okamžik se zastavil, aby udělal další znamení na stěně, přitáhl si úžeji své roucho a svižným krokem se pustil dolů nakloněnou chodbou a pak ven do sluneční záře. V hlavě se mu už řadila slova vzývání nového slunce.

Noc byla zapomenuta, nastával den. Musel udělit mnoho rad a poučení a Dios existoval jen proto, aby sloužil.

Dios neměl nejpodivnější ložnici na světě. Byla to jen ta nejpodivnější ložnice, ze které kdy její majitel po ránu vyšel.

A pak se po nebi rozběhlo slunce.

Mnoho lidí uvažuje o tom proč. Někteří lidé si například myslí, že slunce po nebeské báni kutálí obrovský chrobák hovnivál. To vysvětlení ovšem postrádá určitou technickou fundovanost a má navíc jednu velkou nevýhodu, totiž tu, že jak by se mohlo ukázat, za určitých okolností je pravděpodobně správné.

Slunce tedy doputovalo k západu, aniž se mu přihodilo něco nepříjemného, a jeho hasnoucí paprsky čiročirou náhodou zabloudily oknem do jednoho malého pokojíku v Ankh-Morporku a odrazily se od zrcadla.

Bylo to velké zrcadlo, ve kterém se jeho majitel viděl od hlavy k patě. Všichni členové i absolventi školy cechu úkladných vrahů doma mají takové zrcadlo, protože by to byla strašlivá urážka pro vaši oběť, kdybyste při jejím zabíjení nebyli patřičně oblečeni. Těpic se znovu přeletěl kritickým pohledem. To oblečení ho stálo zbytek peněz do posledního měďáku a velmi okázale dávalo najevo, že je z těžkého hedvábí. Při každém pohybu tiše šeptalo. Bylo skvělé.

Konečně ho přestávala bolet hlava. Během dne ho ta bolest málem zabila. Ocitl se v nebezpečí, že bude muset začít zkoušku s rudými skvrnami před očima.

Povzdechl si, otevřel černou truhličku, vytáhl z ní své prsteny a postupně si je navlékl. Další skříňka ukrývala sadu nožů z klačské oceli, s čepelemi začerněnými lampovou černí. Ze sametových sáčků pak začal jednu po druhé vytahovat rozličné složité a chytré pomůcky a zařízení a zasouval si je do příslušných kapes. Pár dlouhých vrhacích tling přesně zapadlo do pouzder na vnitřní straně holení bot. Kolem pasu přes kroužkovou košili si omotal tenké hedvábné lanko se skládacím záchytným háčkem. Krátkou foukačku připevnil na její kožený řemínek a spustil si ji pod plášť na záda, takže mu ležela mezi lopatkami. Pak do další kapsy vsunul malou krabičku se zásobou různých šipek, jejichž špičky byly pečlivě kryty korkovými chránítky a těla popsána braillovým písmem pro snazší rozlišování potmě.

Těpic zamrkal, zkontroloval čepel svého rapíru, zasunul jej do pouzdra a bandalír si přehodil přes pravé rameno, aby tak vyvážil vak s olověnými koulemi do praku, který mu visel na rameni levém. Dodatečně přistoupil k zásuvce, ve které přechovával ponožky, a vytáhl z ní pistolový samostříl, láhev oleje, velký kovový kroužek s výběrem paklíčů a po krátkém zamyšlení ještě tlačnou dýku, krabičku kovových čtyřostných spon, vhodných k zastavení postupu bosého protivníka, a mosazný kotníkový boxer.

Nakonec si Těpic nasadil klobouk a hmatem si ověřil, že je na svém místě v podšívce dýnka ukryto několik metrů stočeného vázacího drátu. Klobouk si posadil na hlavu ve šviháckém úhlu, vrhl na sebe do zrcadla poslední spokojený pohled, otočil se na podpatku a velmi pomalu vykročil.

Ankh-morporské léto dosáhlo plné zralosti. Upřímně řečeno víc než to. Smrdělo. Velká řeka se změnila v proud lávy pomalu se posouvající mezi Ankhem, to je městem s lepšími adresami, a Morporkem na protějším břehu. Morpork vypadal jako dvojče dehtové jámy. Nebylo mnoho věcí, které by mohly z Morporku udělat horší místo, než jakým už byl.

Tak například přímý zásah meteorem by se dal z určitého hlediska posuzovat jako zušlechtění místní krajiny.

Větší část řečiště se změnila v plástev popraskaného vyschlého bláta. Slunce vypadalo jako obrovský měděný gong přibitý na oblohu. Vedro, které téměř vysušilo řeku, se ve dne pokoušelo město usmažit a v noci upéct. Kroutilo prastaré trámy a měnilo stoky ve středech ulic v oblaka dusivého okrového prachu.

To nebylo běžné ankh-morporské počasí. Město mělo sklony být mlhavé a nezdravé, plné kluzké vlhkosti a chladu. Teď sedělo na rozpálené pláni jako ropucha na právě vypálené cihle. Dokonce i teď, kolem půlnoci, bylo vedro strašlivé, dusilo ulice jako přižahlý samet, spalovalo vzduch a mačkalo z něj poslední zbytky dechu.

Vysoko na severní zdi budovy cechu vrahů se ozvalo tiché klapnutí a jedno z oken se nehlučně otevřelo.

Těpic, který se nakonec rozhodl, i když s velmi silnou nechutí, nebrat si žádné těžší zbraně, se zhluboka nadechl horkého nehybného vzduchu.

To byla ona. To byla ta noc.

Říkalo se, že v téhle zkoušce máte naději dvě ku jedné, když si ovšem jako zkoušejícího nevytáhnete starého Měřice, protože pokud ano, uděláte líp, když se podříznete hned na začátku.

Těpic měl Měřice každý čtvrtek odpoledne na strategii a teorii jedů a moc s ním nevycházel. Kolejní ložnice bzučely pověstmi o Měřičovi, o počtu jím zabitých, o jeho úžasné technice… Zlomil ve své době všechny rekordy. Říkalo se, že zabil dokonce i Patricije Ankh-Morporku. Ne toho současného, samozřejmě. Jednoho z těch mrtvých.

Třeba to bude Nivor, tlustý a veselý, který nadevše miloval jídlo a každé úterý jim přednášel pasti a propadliště. Těpic byl v pastích dobrý a s profesorem vycházel skvěle. Nebo by to mohl být Kompot de Jojo, kterého měli na moderní jazyky a hudbu. Těpic sice nebyl obdarován talentem ani pro jedno, ani pro druhé, ale Kompot byl bystrý pedagog, a hlavně skvělý stavbylezec a měl rád hochy, kteří sdíleli jeho lásku viset za jednu ruku nad ulicemi města.

Přehodil jednu nohu přes parapet a odmotal od pasu lanko s hákem. Vzápětí už se háček zachytil v okapu o dvě patra výše a Těpic tiše vyklouzl z okna.

Žádný vrah nikdy nepoužíval schodiště.

Proto, abychom nějakým způsobem navodili souvislosti s pozdějšími událostmi, bude zřejmě dobré v téhle chvíli upozornit na to, že největší matematik v historii Zeměplochy ležel ve stáji a mírumilovně přežvykoval svou poněkud opožděnou večeři.

Pro zajímavost bychom vás ještě upozornili, že to, co právě tenhle matematik pojídal k večeři, byl jeho oběd.

Na různých místech Ankh-Morporku se začaly ozývat gongy, které ohlašovaly půlnoc, když se Těpic s bušicím srdcem plížil po ozdobné římse čtyři patra nad Filigránskou uličkou.

Na maličko světlejším západním nebi nedaleko před ním se rýsovala postava. Těpic se přikrčil u jednoho obzvláště odpudivého chrliče, aby znovu posoudil své možnosti. Celkem důvěryhodná třídní fáma pravila, že tomu, kdo zabil svého zkoušejícího před začátkem testu, byla zkouška přiznána automaticky. Vytasil z pochvy vrhací nůž číslo tři a zamyšleně jej potěžkal v ruce. Bylo však samozřejmé, že každý pokus, každý náznak nedotažený do konce, znamenal neúspěch a ztrátu různých výsad.

Temná silueta byla naprosto nehybná. Těpicovy oči znovu pečlivě zkoumaly spleť komínů, chrličů, ventilačních šachet, spojovacích můstků a žebříků, které tvořily střešní scenérii města.

Dobrá, pomyslel si. To je jen nějaká figurína. Ode mě se čeká, že na ni zaútočím, a to znamená, že mě pozoruje odněkud jinud.

Mohl bych ho nějak objevit? Ne.

Na druhé straně se ale ode mě nečeká, že přijdu na to, že je to jen figurína. Pokud ovšem nepřemýšlel stejně jako teď já…

Přistihl se, jak tiše bubnuje prsty na tělo chrliče, a rychle se sebral. Jaký postup by byl v téhle situaci nejrozumnější?

Světelným kruhem na ulici hluboko pod ním prošel hlouček flamendrů.

Těpic zastrčil nůž nazpět do pouzdra a postavil se.

„Pane,“ řekl, „Jsem tady.“

Těsně vedle ucha se mu ozval suchý hlas, který poněkud nesrozumitelně řekl „dobrá“.

Těpic upřel oči před sebe. Přímo tam se totiž zjevil starý Měřice, který si oprašoval z hubené tváře šedý prach. Pak si z úst vytáhl kus trubky, odhodil ji stranou a z vnitřní kapsy kabátu vyjmul černý notes. I v tomhle vedru byl pořádně navlečený. Měřice patřil k lidem, kterým by bylo zima i v jícnu činné sopky.

„Aha,“ prohlásil a jeho hlas vyzařoval nesouhlas, „pan Těpic. Dobrá, dobrá.“

„Pěkná noc, pane,“ pokusil se Těpic o společenskou nenucenost. Zkoušející ho obdařil mrazivým pohledem, který dával na vědomí, že takové zhodnocení počasí si zaslouží dílčí nedostatečnou, a udělal si poznámku do notesu.

„Takže nejdřív pár otázek,“ prohlásil nakonec.

„Jak si přejete, pane.“

„Jaká je maximální povolená délka vrhacího nože?“ vyštěkl na něj Měřice.

Těpic zavřel oči. Celý poslední týden nečetl nic jiného než Cestu k srdci; teď viděl stránky knihy přímo před sebou, obracely se mu jakoby těsně za víčky. Nikdo se tě nikdy nezeptá na délky a na váhy, tvrdili studenti vědoucně, oni totiž předpokládají, že se každý z nás váhy, délky a vrhací vzdálenosti naučí nazpaměť.

Bezbřehá hrůza mu rozhýbala mozek a zařadila v něm tu správnou rychlost. Před očima se mu objevila příslušná stránka.

„Maximální délka vrhacího nože může být na šíři deseti prstů, ve vlhkém počasí dvanácti,“ odříkával. „Vrhací vzdálenost je -“

„Jmenujte tři jedy, které jsou určeny pro podávání uchem.“

„Muchomůrka vosí, pane, achorionský purpur a hořčilep, pane,“ odpověděl Těpic promptně.

„Proč ne spimus?“ zaútočil znovu Měřice, rychlý jako had.

Těpicovi spadla spodní čelist. Nějakou chvíli beznadějně tápal bludištěm svých vědomostí a pokoušel se vyhnout tomu pronikavému zraku, který se na něj upíral ze vzdálenosti pouhých několika desítek centimetrů.

„P-pane, spimus není jed,“ vypravil ze sebe na konec. „Je to výjimečně vzácné sérum na určité hadí jedy a dá se získat -“ trochu se uklidnil a byl si o něco jistější. Všechny ty hodiny, které strávil studiem stovek příruček a encyklopedií, se mu teď vyplácejí… „- získává se z jater lemura nadýmavého, který žije -“

„Co znamená tahle značka?“ zeptal se Měřice.

„- který žije jenom v -“ Těpicův hlas se vytratil. Zíral poplašeně na složitou runu na kartičce v Měřičově pozdvižené ruce. Pak znovu upřel pohled zkoušejícímu někam nad pravé rameno.

„Nemám nejmenší ponětí, pane,“ odpověděl. Měl dojem, že koutkem ucha zachytil tichounké nadechnutí, jakýsi minizárodek spokojeného zabručení.

„Ale kdyby to znamení bylo vzhůru nohama, pane,“ pokračoval, „vypadalo by přesně jako zlodějská značka, která říká ,pozor, v domě jsou hlídací psi’.“

Na okamžik zavládlo naprosté ticho. Pak se Těpicovi těsně vedle ramene znovu ozval hlas starého vraha: „Je škrticí smyčka nářadí povolené všem kategoriím?“

„Pane, pravidla říkají, že zkoušenému budou položeny tři otázky, promiňte, pane,“ pokusil se Těpic.

„Hmm. To je vaše odpověď?“

„Ne, pane. To byl jen takový můj postřeh. Odpověď, kterou byste chtěl asi slyšet, je, že škrticí smyčku mohou používat všechny kategorie, ale jen vrahové třetího stupně si ji mohou volit jako jednu ze tří možností.“

„Jste si tím jist?“

„Ano, pane.“

„Nechtěl byste si to ještě rozmyslet?“ Hlas dotěrného examinátora by se dal použít k mazání kol.

„Ne, pane.“

„Dobrá.“ Těpic se trochu uvolnil. Záda černé tuniky, promáčená potem, se mu studeně lepila na lopatky.

„Teď bych vás požádal, abyste vlastním tempem pokračoval k ulici Účetních,“ prohlásil Měřice klidně, „a budete přitom dbát všech pravidel a znamení. Sejdeme se v místnosti pod věží gongu, na křižovatce s uličkou Daňové revize. A vezměte si tohle, prosím.“

Podal Těpicovi malou obálku.

Těpic mu výměnou za ni předal stvrzenku o převzetí. Pak Měřice vstoupil do temného stínu vedle velkého komínu a zmizel.

Tolik tedy oficiální obřad.

Těpic se několikrát zhluboka nadechl a špičkou prstů povytáhl z obálky papír, který obsahovala. Cechovní šek na deset tisíc ankh-morporských tolarů vystavený na doručitele.

Byl to imponující dokument, korunovaný cechovní pečetí představující dvojitý kříž a plášť s dýkou.

Nuže, už není cesty zpátky. Přijal peníze. Buď tedy přežije, a v tom případě věnuje, jak už je mnoholetou tradicí, celou částku na fond podpory cechovních vdov a sirotků, nebo šek odeberou jeho mrtvému tělu a vrátí do cechovní pokladny. Šek už nebyl právě nejčistší a na dvou rozích měl oslí uši, ale krvavé skvrny na něm Těpic nenašel.

Zkontroloval si nože, popotáhl opasek s mečem, ohlédl se a pak vyrazil pomalým, drobným klusem.

Koneckonců, tohle bylo docela štěstí. Studentské tradice mimo jiné pravily i to, že během testu se používá jen několik vybraných tras a ty byly za letních nocí plné studentů, kteří cvičně zdolávali střechy, věže, okapy a římsy města. Stavbylezectví patřilo k nejoblíbenějším školním sportům a mělo svá vlastní pravidla. Patřilo k těm několika věcem, u kterých si byl Těpic jistý, že je skutečně ovládá - byl kapitánem mužstva, které v proslulém Závodě do kolmé stěny porazilo borce ze třídy Škorpionů. A cesta, kterou ho poslal Měřice, patřila k těm nejlehčím.

Pružně se přenesl přes okraj střechy a dopadl na spojovací můstek, proběhl po hřebenu spící budovy a přeskočil úzkou uličku na taškovou střechu dvoupatrového domu tělocvičny Klubu mladých členů reformované církve vyznavačů božské krve Bel Shamharotha. Tiše přeběhl po šedém úkosu střechy, aniž zpomalil, vyšplhal nahoru po čtyřmetrové stěně a kotoulem se vyšvihl na širokou plochou střechu chrámu Slepého Io.

Nad obzorem visel velký oranžový měsíc. Tady nahoře vál vánek, byl sice jen slabý, ale po strašlivém vedru ulic osvěžující jako studená sprcha. Těpic zrychlil, vychutnával chlad na tváři a s dokonalou přesností dlouhodobého nácviku se v běhu vrhl z konce střechy na úzkou dřevěnou lávku, která tady nahoře křižovala uličku Cínové poklice.

A kterou někdo - proti všem předpokladům - odstranil.

V takové chvíli člověku proběhne před očima ve zlomku vteřiny celý uplynulý život.

Jeho tetička, jak si pomyslel Těpic, plakala až zbytečně teatrálně, protože byla ve skutečnosti tuhá jako pata nosorožce. Otec se tvářil přísně a oduševněle, jiný výraz u něj Těpic neznal, a pokoušel se zahnat provinilé představy skalních útesů, kam chodil na ryby.

Podél stěn dlouhé síně stály řady sloužících - pokojské a služebné na jedné straně, eunuši a komorníci na druhé. Jak procházel kolem, ženy se klaněly, a tvořily tak zvláštní sinusoidní efekt. Kdyby nebyl největší matematik Zeměplochy rozptylován malým mužíkem v noční košili, který na něj křičel a tloukl ho holí, jistě by byl ten překrásný efekt postupující vlny ocenil.

„Jen si považ,“ vysmrkala se Těpicova teta, „že je to obyčejná živnost.“

Jeho otec jí poklepal po ruce. „Nesmysl, květino pouště,“ zavrtěl hlavou. „Je to přinejmenším povolání.“

„A jaký je v tom rozdíl?“ vzlykala.

Starý pán si povzdechl. „Pokud tomu rozumím, tak rozdíl je hlavně v penězích. A taky si myslím, že mu udělá dobře, když se pustí trochu do světa, udělá si pár přátel a otluče hlavou nějaký ten roh. Kromě toho ho to zaměstná, takže nebude mít čas na žádné nepravosti.“

„Ale… vrahové… je tak mladý a nikdy se u něj neobjevily ani ty nejmenší sklony…“

Otřela si oči. „No, z naší rodiny to nezdědil,“ dodala obviňujícím tónem. „Zato ten tvůj švagr-“

„Strýček Podiven,“ přikývl jeho otec.

„Potulovat se po celém světě a zabíjet lidi!“

„Myslím, že oni tohle slovo neužívají,“ řekl jeho otec. „Mám pocit, že dávají přednost slovům jako odstranit, anulovat nebo inhumovat.“

„Inhumovat?“

„Víš, je to jako exhumovat, vodní vlnko, jenže tohle se stane předtím, než tě pohřbí.“

„Já tvrdím, že je to strašné,“ znovu si povzdechla. „Ale slyšela jsem od lady Všezahrád, že zkoušky udělá tak jeden chlapec z patnácti. Možná, že když si to vyzkouší na vlastní kůži, tak ho to přejde.“

Král Ptepicchamon XXVII. zamračeně přisvědčil a šel se rozloučit se svým synem. Oproti sestře si nebyl tak dalece jist, že profese vrahů je tak hrozně nepříjemná. Sám už se dost dlouho pohyboval v politice a cítil, že i když bude činnost vrahů o něco těžší než konstruktivní rozhovor, jistě bude lepší než válka, o které si mnoho lidí myslí, že je to totéž, jenže v hlučnějším provedení.

A nebylo pochyb, že mladý Podiven měl vždycky spoustu peněz a obvykle se v paláci objevoval s drahými dárky, exotickým opálením a napínavými příběhy o zajímavých lidech, se kterými se seznámil v různých koncích světa, i když většinou jen nakrátko.

Přál si, aby tady Podiven byl a poradil mu. Jeho Veličenstvo už také slyšelo, že jen jeden z patnácti studentů se stane skutečným vrahem. Nebylo si tak docela jisté, co se stane s těmi ostatními čtrnácti, ale dovedlo si dost dobře představit, že když jste špatným studentem v koleji pro vrahy, může se vám tam stát něco horšího, než že po vás budou házet křídou a stravování ve studentské jídelně s sebou ponese určitou dávku nejistoty.

Na druhé straně každý souhlasil s tím, že škola pro vrahy nabízí nejlepší všeobecné vzdělání na světě. Kvalifikovaný vrah se bude cítit v jakékoliv společnosti jako doma a naučí se hrát alespoň na jeden hudební nástroj. Každý, kdo byl inhumován absolventem cechovní školy, mohl odpočívat v pokoji a spokojen, že byl anulován někým, kdo má vkus a dokáže být diskrétní.

A v neposlední řadě, co ho tady doma čekalo? Království tři kilometry široké a dvě stě třicet kilometrů dlouhé, které bylo během záplav prakticky celé pod vodou a ze všech stran ohrožováno silnějšími sousedy, kteří tolerovali jeho existenci jen proto, že kdyby nebylo tam, kde je, vedli by neustálou válku.

Oh, Mžilibaba* bývalo kdysi slavné království, v době, kdy takoví povýšenci jako Tsort nebo Efebe nebyli nic jiného než tlupa chudých nomádů, kteří si jediné své jmění - ručník - nosili na hlavě. Všechno, co z těch velkých dnů zbylo, byl drahý palác, který ruinoval své vlastníky, několik historických ruin v poušti, které nikdo nevlastnil, a - faraón si povzdechl - pyramidy.

Jeho předkové si na pyramidy potrpěli. Faraón ne. Pyramidy zničily zem, vysály ji hůř než ta řeka. Jediná kletba, kterou si dnes mohl dovolit uvalit na nějakou hrobku, zněla: „Kéž bys tak chtěla jít do hajzlu.“

Pravda, bylo tady několik pyramid, ke kterým cítil určité sympatie, ale to byly ty malé, dole v zahradě, které se stavěly pokaždé, když zemřela nějaká kočka.

Slíbil to chlapcově matce.

Artěla mu moc chyběla. Tenkrát, když začal mluvit o tom, že si vezme ženu, která není z království, došlo ke strašlivé hádce. Některé její zvláštní zvyky občas zaskočily a fascinovaly dokonce i jeho. Možná to byla právě ona, kdo v něm vyvolal tu podivnou nechuť k pyramidám - v Mžilibabě to bylo stejné jako cítit nechuť k dýchání. Slíbil jí, že Těpic půjde do školy mimo království. Na tom velmi lpěla. „Tady se lidé nikdy nenaučí nic nového,“ říkala. „Jenom si pamatují, co bylo.“

Kdyby si jen pamatovala, že nemá plavat v řece tak daleko…

Díval se, jak dva sloužící nakládají Těpicův cestovní kufr a připevňují ho na kočár, a poprvé za celou dobu společného života položil synovi na rameno otcovskou ruku.

Ve skutečnosti nevěděl, co má říci. Nikdy jsme neměli dost času, abychom se navzájem lépe poznali, pomyslel si. Je toho tolik, co jsem mu mohl dát. Pár pořádných výprasků by mu bylo neuškodilo.

„Hmm,“ prohlásil nakonec. „Takže, chlapče.“

„Ano, otče?“

„Tohle je poprvé, kdy se vydáváš z domova úplně sám -“

„Ne, otče. Loňské léto jsem strávil s lordem Hoptahem, nevzpomínáš?“

„Oh, vážně?“ Faraón si vzpomněl, že palác se mu v té době zdál poněkud klidnější. Myslel si, že je to těmi novými tapetami.

„No,“ pokračoval, „jsi už mladý muž, bude ti skoro třináct -“

„Dvanáct, otče,“ opravil ho Těpic trpělivě.

„Víš to jistě?“

„Minulý měsíc jsem měl narozeniny, otče. Koupil jsi mi ohřívadlo do lůžka.“

„To jsem udělal? Jak zvláštní. A řekl jsem ti proč?“

„Ne, otče.“ Těpic zvedl oči k otcově jemné, mírně překvapené tváři. „Ale bylo to skvělé ohřívadlo,“ dodal uklidňujícím tónem. „Mám ho rád.“

„Oh. Ano? Dobrá. Ehm.“ Jeho Veličenstvo syna znovu poněkud nepřítomně poklepalo po rameni, asi jako člověk, který podvědomě bubnuje prsty na desku stolu, zatímco se pokouší myslet. Zdálo se, že ho něco napadlo.

Sloužícím se konečně podařilo připevnit cestovní kufr za kočár a vozka stál vedle povozu a trpělivě čekal u otevřených dveří.

„Když se mladý muž vydává do světa,“ řeklo Jeho Veličenstvo poněkud nejistě, „jsou určité věci, jednoduše je důležité, aby sis pamatoval… No víš, svět je přece jen velký a narazíš v něm na velké množství… A samozřejmé především ve městě, kde je navíc ještě celá další řada…“ Král umlkl a neurčitě zamával jednou rukou ve vzduchu.

Těpic se na něj s porozuměním podíval.

„To je v pořádku, otče,“ řekl. „Dios, nejvyšší kněz, mi to všechno vysvětlil, myslím, jako abych se pravidelně myl a koupal a abych nechodil jako slepý, ale s otevřenýma očima.“

Otec několikrát pozorně zamrkal.

„A chodíš s otevřenýma očima?“ zeptal se.

„Jak to vypadá, tak ano, otče.“

„Oh. Výborně. Skvěle,“ řekl král. „Naprosto skvěle. To je opravdu dobrá zpráva.“

„Myslím, že už bych měl jít, otče. Jinak mineme odliv.“

„Jeho Veličenstvo přikývlo a začalo si poklepávat na kapsy.

„Ještě jsem … co jsem to…“ brumlalo, ale pak si vzpomnělo a vsunulo Těpicovi do kapsy malý kožený váček. Znovu se pokusilo opakovat obřad s ramenem.

„Taková maličkost,“ zabručelo polohlasem. „Ale neříkej to tetě. Ó, vždyť by to ani nešlo.

Musela si lehnout. Bylo toho na ni trochu moc.“

Poslední, co ještě Těpicovi zbývalo, bylo jít a obětovat kuře u sochy Khufta, zakladatele Mžilibaby, aby předkova ruka řídila jeho kroky světem. Kuře nebylo zvlášť velké, a když už ho Khuft nepotřeboval, dal si ho král upéci k obědu.

Mžilibaba bylo opravdu malé, uzavřené království. Dokonce i pohromy, které se na ně občas snášely, byly spíš takové malé pohromičky. Všechna říční království, hodná toho jména, byla čas od času postižena nějakým tím obrovským neštěstím nebo nadpřirozenou katastrofou, zatímco největší hrůza, která postihla Staré království za posledních sto let, byla Žabí pohroma.

Ten večer, když vypluli z delty Mžilu a mířili přes Kruhové moře k Ankh-Morporku, vzpomněl si Těpic na kožený váček a prozkoumal jeho obsah. S láskou, ale také se svým typickým přístupem k věcem mu otec věnoval korkovou zátku, půl krabičky tuku na mazání sedel, malou bronzovou minci nejisté hodnoty a výjimečně uleželou sardinku.

Je všeobecně známo, že člověku, který má zemřít násilnou smrtí, se většinou neobyčejně zostří smysly a to, jak lidé notoricky věří, umožní jejich majiteli najít jiný způsob, jak se dostat z téhle bezvýchodné situace, než ten jediný, který se tak okatě vnucuje. Není to pravda.

Tento jev je typickou ukázkou, jak se mozek chrání náhradní činnosti proti následkům šoku. Smysly se se zoufalou úporností zaměří na cokoliv jiného než na momentální problém – v Těpicově případě představovaný širokým pásem dlažebních kostek, vzdáleným zhruba pětadvacet metrů, který se rychle přibližoval - a doufají, že se vyřeší sám.

On se pak většinou skutečně vyřeší tak rychle, že si to majitel smyslů už ani neuvědomí.

Ať už je to jakkoliv, Těpic si najednou velmi ostře uvědomil věci kolem sebe. Způsob, jakým měsíční světlo stříbřilo střechy. Vůni čerstvého chleba, která k němu zavanula z nedaleké pekárny. Zabzučení chrousta, jenž mu proletěl kolem ucha a zmizel směrem vzhůru.

Pláč dítěte, který sem doléhal odněkud z dálky, a štěkání psa. Tichý svist vzduchu s přihlédnutím k jeho řídkosti, která neumožňovala se v něm zachytit…

Читайте дальше по ссылке продолжение книги Терри Пратчетта «Пирамиды» (Pyramidy) на чешском языке. Другие литературные произведения, переведённые на чешский язык (или написанные в оригинале на чешском), вы найдёте в разделе «Книги на чешском языке».