Онлайн-школа иностранных языков «Европейское Образование»

Книга «Вещие сестрички» (Soudné sestry) на чешском языке – читать онлайн, автор этого юмористического фэнтези – Терри Пратчетт. «Вещие сестрички» (Soudné sestry) – это шестая по счёту книга цикла фэнтези «Плоский мир», и вторая из подкаста о ведьмах. Некоторые из книг цикла «Плоский мир» стали популярными не только в Великобритании, но и в других странах, и были переведены на самые распространённые языки мира, а также на менее распространённые, в том числе и на чешский. Также по этому фэнтези был снят мультфильм. Несмотря на это, книгу нельзя считать, что она только для детей, так как в ней улавливаются сюжеты из произведений Шекспира, но изображённые в мире фэнтези.

Остальные книги, переведённые на чешский язык или написанные в оригинале на чешском, можно читать онлайн или скачать бесплатно в разделе «Книги на чешском языке». Для детей создан раздел «Сказки на чешском».

Для тех, кто самостоятельно изучает чешский язык по фильмам, создан раздел «Фильмы на чешском языке».

Для тех, кто хочет учить чешский язык не только самостоятельно, но и с опытным преподавателем, есть информация на странице «Чешский по скайпу».

Для абитуриентов, планирующих получать высшее образование в Чехии, будет полезным раздел «Университеты Чехии (все чешские ВУЗы)».

Теперь переходим к чтению фэнтези Тэрри Пратчетта «Вещие сестрички» (Soudné sestry) на чешском языке. На этой странице выложена часть книги, а ссылка на продолжение юмористического фэнтези «Вещие сестрички» (Soudné sestry) будет в конце страницы.

Soudné sestry

(Vystupují tři čarodějnice, také králové,

dýky, královské koruny, bouře, trpaslíci,

kočky, duchové, zjevení, opice, bandité

démoni, pralesy, dědicové, šašci, kati,

skřeti, divadelní technika,

všeobecné odpuštění

a přemnozí jiní

efektové.)

Vítr skučel. Blesk bil do země jako šílený vrah. Nad pahorky bičovanými větrem se s temným duněním převaloval hrom. Noc byla temná jako útroby černé kočky. Člověk by byl ochoten uvěřit, že v takové noci pohybují bohové lidmi, jako by byli pouhými figurkami na šachovnici osudu. A uprostřed té strašlivé bouře plál na vřesovišti, v nitru hustých hlodášových křovin oheň, jehož plameny se v dešti leskly jako šílenství v oku lasičky. Oheň osvětloval tři nahrbené postavy. Do bublání kole zaskřípal tajemný hlas: „Kdy my tři se zas sejdem v vichřici, v hromobití a plískanici?“

Zavládlo ticho.

Po chvíli se ozval jiný hlas, který pojal roli mnohem civilněji: „No, mně by se to docela hodilo příští úterý.“

Nezměrnými hloubkami vesmíru pluje kosmická želva, Velká A’Tuin, která na svých zádech nese čtyři gigantické slony a ti vlastními rameny podpírají celou hmotu Zeměplochy.

V komplikovaných oběžných drahách kolem nich obíhají maličké slunce a maličký měsíc, a tak vytvářejí noc, den a roční období. Nikde jinde ve vesmíru pravděpodobně neexistuje podobný systém, kde by musel slon uhýbat nohou, aby mohlo slunce proletět.

Proč to tak je, nikdo neví. Možná že už Stvořitele okolního vesmíru nudilo to věčné vymýšlení nelogických sklonů planetárních os, albeda a rotačních rychlostí a že se rozhodl, že si udělá něco jen tak, pro vlastní potěšení.

Člověk by pravděpodobně příliš neriskoval, kdyby se vsadil, že bohové podobné planety, jako je Zeměplocha, nehrají šachy, naopak, byl by vyhrál. Ve skutečnosti nehrají šachy žádní bohové. Nemají na to dost představivosti. Bohové dávají přednost jednodušším a svižnějším zábavám, kde nezískáte život věčný, ale vypaříte se přímo do Zapomnění. Z toho jasně vyplývá, že nejoblíbenější hra bohů je „Člověče, nezlob se“, kde se sice vyhazuje, ale už se nedá znovu nasadit.

Zeměplocha drží pohromadě jen díky magii - magii stvořené otáčením toho podivného světa, magii spřádané jako hedvábí ze základní matérie bytí, kterého má být použito k vyspravení občas poškozené skutečnosti.

Velké množství jí končí nahoře v horách Beraní hlavy, které se táhnou od věčně zmrzlých krajin kolem Středu, přes Rozvleklý archipel až do teplých moří, jejichž vody padají a navěky budou padat přes Okraj do vesmíru.

Syrová magie přeskakuje v neviditelných výbojích od vrcholku k vrcholku a uzemňuje se v horách. Jsou to také hory Beraní hlavy, které dodávají světu většinu jeho mágů a čarodějek. V horách Beraní hlavy se hýbe listí i tehdy, když je úplné bezvětří. Kameny tam večer chodí na procházku.

Jsou chvíle, kdy se zdá, že ožila sama zem...

A někdy i samo nebe.

Bouře do toho vkládala skutečně všechno. Byla to její životní příležitost. Strávila roky na nebi nad provinciemi a dělala húlavy všeho druhu, sbírala zkušenosti, navazovala známosti, občas se vrhla na nic netušícího pasáka nebo vyvrátila nějaký ten menší doubek. Teď objevila malou skulinu v počasí, uvědomila si, že udeřila její hodina, a bouře začala rychle růst a sílit v naději, že si jí všimne některá z velkých klimatických poruch.

Byla to opravdu skvělá bouře. Dokázal se do své role cele promítnout, vložit do ní skutečnou vášeň, na tom se shodli všichni kritikové, a kdyby dokázala lépe kontrolovat hrom, bylo by se o ní mluvilo ještě celá dlouhá léta.

Lesy řvaly v nadšeném obdivu a plnily se mlhou a poletujícím listím. Jak už bylo řečeno, v noci, jako je tato, nehrají bohové šachy, hrají hry s osudy smrtelníků a s trůny králů. Je důležité si ovšem navíc pamatovat, že vždycky švindlují od začátku až do konce...

Po nerovné lesní cestě uháněl kočár, kola narážela do kamenů a vystouplých kořenů a jeho tělo se nebezpečně kývalo a naklánělo. Kočí nešetřil ranami a třaskavé rány biče vytvářely podivný kontrast k dunivým úderům hromu, které se valily nebem.

Cestou za kočárem, ale jen malý kousek za ním, se hnali tři jezdci zahalení v kápích, kteří se mu pomalu přibližovali.

Noci, jako je tato, jsou stvořeny k páchání zlých skutků. Občas i dobrých. Ale staticky vzato především zlých.

Za nocí, jako je tahle, se vydávají na cesty i čarodějnice.

Je třeba upřesnit, že ne na cesty, jaké by si mohl běžný čtenář představit. Žádné zahraničí, žádná cizina. Tak především nemají rády cizí kuchyni,a čert věř vodě, že ano? a cizí šamané pokaždé nějakým způsobem očarují opalovací lehátka. Ale potrhanými mraky prorážel úplněk a proudící vzduch byl plný tajemného šepotu a magického chvění.

A na pasece ukryté v hloubi lesů vedly čarodějky následující rozhovor:

„Já musím v úterý hlídat malý,“ řekla ta bez klobouku, jejíž bílé vlasy byly srolovány do drdůlku tak pevného, že by jí mohl posloužit místo helmy. „Jasonovo nejmladší. Mohla bych v pátek. Pospěš si s tím čajem, milunko. Jsem celá vyprahlá!“

Nejmladší z celého tria si povzdechla a nalila z kotle několik sběraček vařící vody do čajové konvice.

Třetí čarodějka ji přátelsky popleskala po ruce.

„Bylo to opravdu moc dobré,“ prohlásila. „jen si musíš dát trochu víc záležet na tom ječení. Nemám pravdu, Stařenko Oggová?“

„Jo, jo, to je moc užitečná věc, tenhlecten jekot, řekla bych,“ pospíšila si Stařenka Oggová. „A jak vidím, naučila tě Dobračka Sejkonopná, budižjízemělehká, skvěle šilhat a vrhat kradmé pohledy.“

„Šilhá dokonale,“ přikývla Bábi Zlopočasná.

Nejmladší čarodějka, která se jmenovala Magráta Česneková, se viditelně uvolnila. Bábi Zlopočasná v ní vzbuzovala zbožný strach. Téměř ve celých horách Beraní hlavy bylo známo, že pí Zlopočasná se hned tak s něčím nespokojí. Když ona řekla, že to šilhání bylo dokonalé, pak si musela Magráta nahlížet přinejmenším do nosních dírek.

Oproti mágům, kteří nemají nic raději než složitou organizační hierarchii, čarodějky nijak zvlášť nestojí o systemizované zařazení do nějaké hodnostní struktury. Je na každé čarodějce, zda chce přijmout do učení nějakou dívku, která by, až čarodějka zemře, převzala její oblast působnosti. Čarodějky nejsou od přírody družné, alespoň ne mezi sebou, a v žádném případě už nemají žádné náčelnice.

Bábi Zlopočasná byla ze všech těch neexistujících náčelnic ta nejuznávanější.

Magráta zalévala čaj a ruce s jí mírně třásly. Všechno zatím bylo dobré, lepší, než čekala, ale stejně to bylo strašlivé nervové vypětí, začínat jako vesnická čarodějka mezi Bábi Zlopočasnou a Stařenkou Oggovou na druhé straně. Byl to její nápad uspořádat takové malé táčky. K jejímu vlastnímu překvapení ty dvě ostatní souhlasily, přesněji řečeno nebyly příliš proti.

„V lese?“ zeptala se Stařenka Oggová. „Nebylo by lepší ten tác sníst hezky doma v teple?“

„Ona myslí sabat, Gyto,“ vysvětlovala Bábi Zlopočasná. „Vzpomeň si, jako za starých časů. Setkání.“

„Myslíš, jak jsme vždycky vyhazovaly nohama?“ obrátila se k ní Stařenka a v hlase jí zaznělo něco jako naděje.

„Ne, žádné bláznivé tancování,“ varovala ji hned Bábi. „Myslím si, že tancování není nic pro nás. Ani různé ty odrhovačky, které jsme prozpěvovaly, žádné rozčilování a žádné ty hlouposti s kouzelnými mastmi a létáním za úplňku.“

„Myslím, že by nám všem prospělo vyrazit si trochu do přírody,“ zabroukala Stařenka se šťastným výrazem.

Magráta byla zklamaná tím, že se nebude tančit, a byla docela ráda, že nenavrhla ještě ty další dvě tři věci, co měla na mysli. Chvilku se přehrabovala v balíčku, který přinesla s sebou.

Byl to vlastně její první sabat a ona chtěla, by všechno bylo, jak má být.

„Měly byste chuť na koláček k čaji?“

Bábi si na ten svůj velmi pečlivě prohlédla a teprve pak se do něj zakousla. Magráta koláčky vyzdobila vzorem netopýrů, kterým dokonce udělala oči z hrozinek.

Kočár skřípěl mezi stromy na kraji pralesa, narazil na kámen, chvilku jel po dvou kolech, proti všem zákonů přitažlivosti a rovnováhy se znovu narovnal a duněl mokrou temnotou dál.

Bylo vidět, že zpomalil. Cesta vedla do svahu a zvířata do kopce táhla mnohem pomaleji. Kočí, který stál na kozlíku, podobný kočímu závodního nebo válečného vozu, si odhrnul vlasy z očí a pokoušel se pohledem proniknout neproniknutelnou temnotu. Tady, v drsném klínu hor Beraní hlavy nikdo nežil, a přece se mu zdálo, že v dálce před sebou vidí světélko.

Stačil ještě kousek cesty a byl si jistý. Při všem milosrdenství, v lese před ním hořel oheň! Do střechy kočáru těsně za jeho hlavou se zarazil šíp.

Zatím král Verence, vládce království Lancre, udělal velký objev.

Jako většina lidí - tedy alespoň většina lidí, kterým ještě nebylo šedesát - si ani Verence nezatěžoval hlavu zbytečnými úvahami, co se s člověkem stane, když zemře. Když na něj přišly podobné úvahy, tak si jako téměř každý člověk od úsvitu lidstva v duchu pomyslel, že se to nakonec jistě nějak vyvrbí samo.

A - stejně jako téměř každý člověk od úsvitu lidstva - byl najednou mrtev.

Přesněji řečeno ležel na úpatí jednoho ze schodišť, kterých bylo v jeho hradu Lancre bezpočet, a ze zad mu trčela dýka.

Posadil se a velmi ho udivilo, že zatímco si jedno jeho já myslelo, že si sedlo, a taky to udělalo jeho druhé já v podobě těla zůstalo ležet na zemi.

Náhodou to bylo velmi pěkné tělo, pomyslel si, když si ho teď poprvé v životě prohlížel zvenčí. Vždycky k němu byl svým způsobem připoután, připustil si v duchu, i když v tomhle okamžiku už to tak zdaleka nevypadalo.

Bylo velké a svalnaté. Taky na ně celý život dbal. Povolil mu knírek a dlouhé vlnité lokny.

Dopřál mu spoustu procházek, jízdy na koni a zábav pod širým nebem a taky pěkné množství tmavého masa. A teď, když mu mohlo být užitečné, ho jeho vlastní tělo nechalo padnout.

Nebo vypadnout.

A co víc, ještě se musel vyrovnat s tou vysokou hubenou postavou, která stála hned vedle něj. Byla zahalena do širokého černého pláště s kápí, která jí kryla prakticky celou tvář.

Ruka, která vyčnívala ze záhybů pláště a svírala obrovskou kosu, byla jen kost bez kůže.

Když je jeden mrtev, jsou věci, které pozná okamžitě, ač je nikdy předtím neviděl.

UCTIVOST.

Verence se narovnal do celé své výše, nebo přesněji řečeno do toho, co by bylo bývalo jeho celou výší, kdyby ta jeho část, na niž se to vztahovalo, pomalu netuhla na zemi v očekávání budoucnosti, která se dala popsat dvěma slovy. Neperspektivně chladná.

„Já jsem král, pokud ti to nevadí,“ prohlásil.

BYL JSTE, VAŠE VELIČENSTVO.

„Cože?“ vyštěkl Verence.

ŘEKL JSEM, ŽE JSTE BYL. TO JE MINULÝ ČAS. ALE NA TO SI BRZO ZVYKNETE.

Vysoká postava poklepala kostěným prstem na držadlo kosy. Zdálo se, že ji něco rozčiluje.

Když už je o tom řeč, pomyslel si Verence, to mě taky. Ale i silnou vrstvou sebevědomé hlouposti, mnohokrát hraničící s naivní odvahou vlastní určitému druhu pomazaných hlav, k němu za současné situace pomalu pronikalo určité poznání. Docházelo mu, že ať je to království, ve kterém se ocitl, kdekoliv, on tam králem nebude.

„Ty jsi Smrť, člověče?“ zkusil hádat.

MÁM MNOHO JMEN.

„A které z nich užíváš právě teď?“ prohlásil Verence a v jeho hlase se objevil slabý náznak uctivosti. Všude kolem se hemžili lidé, přesněji řečeno několik z nich se hemžilo přímo králem a Smrtěm, procházeli jimi jako duchové.

„Aha, takže to byl Felmet,“ prohlásil najednou král s mírným zájmem a upřel pohled na postavu, která s obscénní radostí přihlížela celé scéně z vrcholku schodiště. „Otec mi vždycky říkal, abych si ho nikdy nepouštěl za záda. Proč necítím vztek?“

ŽLÁZY, odpověděl Smrť krátce. ADRENALIN A TAK. A TAKY EMOCE. UŽ JE NEMÁTE. JEDINÉ, CO VÁM TEĎ ZBÝVÁ, JE MYŠLENÍ.

Zdálo se, že vysoká postava došla k jakémusi rozhodnutí.

TOHLE JE VELMI NEZVYKLÉ, pokračoval Smrť očividně pro sebe. ALE KDO JSEM JÁ, ABYCH SE TO POKOUŠEL ZMĚNIT?

„Jasně, kdo?“

COŽE?

„Řekl jsem, jasně, kdo?’„

SKLAPNI.

Smrť stál s lebkou nakloněnou k jedné straně, jako by naslouchal jakémusi vnitřnímu hlasu. Kápě se mu svezla z hlavy a bývalý král viděl, že až na jedinou výjimku připomíná navoskovanou a vyleštěnou lebku. V temných očních důlcích mu blýskaly modré plamínky.

Verence to nijak nepoděsilo. Nejen proto, že všechny ty věcičky, kterými se normálně bojíte, ležely v jeho případě několik metrů od něj, ale také proto, že se v životě ničeho nebál a nehodlal s tím na stará kolena začínat. Bylo to způsobeno jednak tím, že neměl žádnou představivost, a pak tím, že král patřil k lidem přesně zaostřeným v čase.

To totiž většina lidí není. Velká část lidí žije v jakési časové šmouze, která je rozmáznutá kolem bodu, kde se právě nachází jejich tělo - buď se o chloupek předbíhají do budoucnosti, nebo se maličko zdržují v minulosti. Obvykle se tak úpěnlivě zabývají myšlenkami na to, co se stane, že to, co se děje teď, zjistí, ž když na to vzpomínají. Většina lidí je bohužel taková.

Bojí se proto, že dokážou podvědomě vytušit nebo předpovědět, co se stane v nejbližší budoucnosti. A bác ho, už se jim to děje!

Jenže Verence vždycky žil jen v současnosti a pro ni. Až dosud, samozřejmě.

Smrť si povzdechl.

PŘEDPOKLÁDÁM, ŽE TOBĚ NIKDO NIC NEŘEKL, CO?

„Prosím?“

ŽÁDNÉ PŘEDTUCHY? PŘEDPOVĚDI? ŠÍLENÝ STARÝ VĚŠTEC, KTERÝ NA TEBE VYKŘIKOVAL NEPOCHOPITELNÉ VĚCI NA ULICI?

„O čem? Že umřu?“

NE, ZŘEJMĚ NE. TO BYCH TOHO CHTĚL ASI OPRAVDU PŘÍLIŠ MNOHO, prohlásil Smrť kysele. ZASE TO VŠECHNO HODILI NA MĚ.

„Kdo, že to?“ zajímal se nic nechápající Verence.

PŘEDURČENÍ. OSUD. A VŠICHNI TI OSTATNÍ. Smrť položil králi ruku na rameno.

VÍŠ, OBÁVÁMSE, ŽE SE Z TEBE MÁ STÁT DUCH.

„Cože?“ Král se podíval na své nové... tělo, které mu připadalo dostatečně hmotné. Pak jím někdo prošel.

NENECH SE TÍM ZNERVÓZNIT.

Verence pozoroval vlastní tuhnoucí mrtvolu, kterou několik sloužících odnášelo ze sálu.

„Pokusím se.“

CHLAPÍK.

„Nemyslím si ale, že bych měl nějaký zvláštní zájem o celou tu šaškárnu s bílými prostěradly a chřestícími řetězy,“ pokračoval král. „Budu při tom muset chodit sem a tam a sténat a kvílet?“

Smrť pokrčil rameny. CHTĚL BYS?

„Nechtěl.“

TAK BYCH SI S TÍM NA TVÉM MÍSTĚ NELÁMAL HLAVU. Smrť vytáhl z bezedných záhybů svého pláště přesýpací hodiny a zblízka se na ně zahleděl.

TEĎ UŽ ALE VÁŽNĚ MUSÍM JÍT, prohlásil. Obrátil sena podpatku, přehodil si kosu přes rameno a vyšel zdí ze sálu.

„Hej, povídám! Počkej, ty tam!“ vykřikl Verence a rozběhl se za ním.

Smrť se ani neohlédl. Verence ho následoval zdí; bylo to jako projít mlhou.

„A to je všechno?“ naléhal. „Zajímalo by mě, jak dlouho budu tím duchem? A proč jsem se jím stal? Nemůžeš jen tak odejít a nechat mě tady!“ Zůstal stát a velitelsky pozvedl napůl průsvitný prst. „Stůj, já ti to přikazuju!“

Smrť zachmuřeně zavrtěl hlavou a prošel další stěnou. Král pospíchal za ním a snažil se poklusávat tak důstojně, jak mu to spěch dovoloval. Zastihl Smrtě, který právě upravoval postroj velkému bílému koni stojícímu na hradbách. Kůň měl u čenichu připnutý pytel se senem.

„Nemůžeš jen tak odejít a nechat mě tady!“ opakoval král tváří v tvář skutečnosti.

Smrť se k němu obrátil.

MŮŽU, prohlásil. JSI NEMRTVÝ, VÍŠ, DUCHOVÉ OBÝVAJÍ SVĚT MEZI SVĚTEM MRTVÝCH A ŽIVÝCH A ZA TEN JÁ NEZODPOVÍDÁM. Pak poklepal krále po rameni.

NEMĚJ STARCH, NENÍ TO NAVĚKY.

„Výborně!“

JEN TI TO JAKO VĚČNOST MŮŽE PŘIPADAT.

„Jak dlouho to bude opravdu trvat?“

NEŽ SE NAPLNÍ TVÉ POSLÁNÍ, ŘEKL BYCH.

„A jak pozná, že se mé poslání naplnilo?“

TO NEVÍM, LITUJI.

„Jak to tedy zjistím?“

POKUD TOMU DOBŘE ROZUMÍM, TAK SE TYHLE VĚCI V PRAVÝ ČAS VYJASNÍ SAMY OD SEBE, řekl Smrť a vyhoupl se do sedla.

„A do té doby tady musím strašit.“ Král Verence se rozhlédl po pochmurném cimbuří. „A sám, předpokládám. A to mě nikdo neuvidí?“

JEN TI, KTEŘÍK TOMU MAJÍ PSYCHICKÉ PŘEDPOKLADY. BLÍZCÍ PŘÍBUZNÍ. A SAMOZŘEJMĚ TAKÉ KOČKY.

„Nenávidím kočky.“

Smrťova tvář ještě o něco víc ztuhla, pokud to bylo vůbec možné. Modré jiskřičky v prázdných důlcích na okamžik zaplály rudě.

AHA. Hlas naznačoval, že Smrť se považuje pro lidi, kteří nenávidí kočky, za příliš dobrého. MÁŠ RÁD VELKÉ SILNÉ PSY, ŽE?

„Abych řekl pravdu, tak ano.“ Král se zachmuřeně rozhlížel po východním obzoru, který začínal blednout. Jeho psi. Jeho psi mu budou opravdu chybět. A jak se zdá, byl by dnešek skvělý dne na lov.

Napadlo ho, jestli duchové také pořádají hony. Byl si skoro jistý, že ne. Ale oni asi také ani nepijí, ani nejedí a tohle pomyšlení bylo velmi smutné. Miloval hlučné a veselé bankety, vylemtal* mnoho pint skvělého piva. A když na to přijde ještě víc toho špatného. Obvykle poznal ten rozdíl až ráno.

Kopl otráveně do kamene a zachmuřeně si všiml, že mu jím projela noha. Takže žádné pití, žádný lov, žádné hýření, žádné oslavy, žádné sokolničení... Rychle mu začínalo docházet, že potěšení těla bez těla lze provozovat velmi těžko. Najedou se mu zdálo, že život nestojí za to, aby ho žil. A to, že vlastně už nežije, ho v té chvíli nijak neobveselilo.

NĚKTEŘÍ LIDÉ JSOU RÁDI DUCHY, prohlásil Smrť.

„Hmm?“ zabručel Verence zachmuřeně.

MYSLÍM, ŽE TO ZASE NENÍ TAK STRAŠNĚ BOLESTIVÉ. TAK NAPŘÍKLAD MOHOU POZOROVAT, JAK SI VEDOU JEJICH POTOMCI. PARDON? DĚJE SE NĚCO?

Ale Verence mezitím zmizel ve zdi.

NO, MĚ SI NEVŠÍMEJ, prohlásil Smrť rozmrzele. Rozhlédl se kolem sebe tím pohledem, kterým dokázal nahlédnout do času, prostoru i lidských duší, a všiml si obrovského sesuvu půdy ve vzdáleném Klači, hurikánu v Jakazačistanu a chorobné nákazy v Hergenu.

PRÁCE, SAMÁ PRÁCE, zabručel a pobídl koně vzhůru k nebi.

Verence pádil stěnami vlastního paláce. Nohama se sotva dotýkal země - abychom řekli pravdu, dláždění už bylo tak vyšlapané, že se místy nedotýkal země vůbec.

Jako král byl zvyklý chovat se ke sloužícím, jako by neexistovali, a probíhat jejich těly v podobě ducha bylo skoro totéž. Jediný rozdíl byl v tom, že mu neustupovali stranou.

Verence doběhl k dětskému pokoji, uviděl vylomené dveře, rozházená prostěradla...

Zaslechl dunění kopyt. Když dorazil k oknu, zahlédl vlastní koně, kteří plným tryskem vybíhali z nádvoří a za sebou táhli malý kočár pro dva. Několik minut po něm vyrazili z brány tři jezdci. Zvuk podkov se chvíli chvěl nad dlážděním z kočičích hlav a pak utichl.

Král udeřil do okenního parapetu a pěst mu zajela několik centimetrů do kamene.

Pak prošel stěnou ven, a aniž si všímal pádu z výše skoro deseti metrů, a půl letem, napůl během se pustil přes nádvoří ke stájím.

Trvalo mu celých dvacet vteřin, než se přesvědčil, že k tomu velkému počtu věcí, které duchové nedokáží, patří i to, že nejsou schopni jízdy na koni. Podařilo se mu dostat se do sedla, nebo přesněji řečeno obkročit sedlo ve vzduchu těsně nad ním, ale když kůň nakonec vyrazil, k smrti vyděšený tajemnými věcmi, které se mu odehrávaly těsně za ušima, zůstal Verence sedět obkročmo na necelých dvou metrech čerstvého povětří.

Pokusil se běžet, ale dostal se jen k bráně a pak vzduch kolem něj zhoustl do konzistence roztopeného dehtu.

„To nejde,“ ozval se najednou vedle něj starý a smutný hlas. „Musíš zůstat tam, kde jsi byl zabit. Tak už to ve strašení chodí. Dej na mě. Já to vím líp než kdo jiný.“

Bábi Zlopočasné se ruka, kterou nesla k ústům druhý koláček, zastavila na půli cesty.

„Něco se blíží,“ prohlásila.

„Poznáte to podle toho, že vás svrbí palce?“ zeptala se dychtivě Magráta. Magráta znala větší část magie z knih.

„Ne, podle toho, že mi hučí v uších,“ odpověděla Bábi. Podívala se na Stařenku Oggovou a pozvedla významně obočí. Stará Dobračka Sejkonopná byla svým způsobem skvělá čarodějka, ale zbytečně moc romantická. Příliš mnoho květin, fantastických nápadů, tajemných efektů a tak dál.

Blesky, které tu a tam vzplály, osvětlovaly močály táhnoucí sek okraji pralesa, ale velmi nezřetelně. Déšť, dopadající na zem vyhřátou přes den letním sluncem, se změnil v mlhu, jejíž cáry pomalu plnily les.

„Jsou to kopyta?“ podivila se Stařenka Oggová. „V téhle noční době by se sem nikdo neodvážil.“

Magráta se ustrašeně rozhlížela kolem. Na blatech se tu a tam črtaly obrovské menhiry, jejichž původ už dávno nenávratně zmizel v propadlišti času. Říkalo se o nich, že vedou velmi pestrý a tajemný soukromý život. Při tom pomyšlení se Magráta otřásla.

„Je tady snad něco, čeho by se měl člověk bát?“ vypravila ze sebe nakonec stísněným hlasem.

„My,“ odtušila jí klidně Bábi Zlopočasná a zatvářila se lišácky.

Zvuk podkov se přiblížil a zpomalil. Pak se v nízkém borovém porostu objevil menší kočár, jehož koně se tak tak drželi na nohou. Kočí seskočil z kozlíku, rozeběhl sek přihlížející trojici.

Byl asi v půli mokré mýtiny, když se zastavil a upřel na Bábi Zlopočasnou pohled plný hrůzy.

„to je v pořádku,“ zašeptala a šepot zazněl hlukem bouře stejně čistě jako zvuk zvonu.

Postoupila několik kroků kupředu a další blesk jí umožnil pohlédnout muži přímo do očí.

Byly zaostřeny tím zvláštním způsobem, ze kterého poznal každý, kdo Ví, že ten člověk už se dívá do jiného světa.

Posledním nejistým pohybem vložil uzlíček do bábiných rukou a pomalu přepadl kupředu.

Ležel na zemi a ze zad mu trčela střela z kuše.

V okruhu světla z ohně se objevily tři postavy. Bábi se setkala s pohledem dalšího páru očí, které byly mrazivé jako úbočí ledového pekla.

Jejich vlastník právě odhodil stranou samostříl. Ladným pohybem vytáhl meč a při tom se mu pod širokým pláštěm zablýskla kroužková zbroj.

Nesnažil se nic předstírat.. oči, které se nespouštěly z Bábiny tváře, nepatřily někomu, kdo by chtěl věci zdobit. Patřily muži, který přesně věděl, k čemu slouží meč. Natáhl ruku.

„Tak. Teď mi to dejte,“ prohlásil.

Bábi rozhrnula přikrývku, do které byl uzlíček zabalen, a podívala se na malou tvářičku pokrčenou spánkem.

Zvedla hlavu.

„ne,“ prohlásila už ze zásady.

Voják sklouzl pohledem z její tvářek Magrátě a Stařence Oggové, které stály stejně nehybně jako menhiry na blatech.

„Vy jste čarodějnice?“ spíš prohlásil než se zeptal. Bábi přikývla. Z nebe sjel blesk a křoví nějakých třicet metrů od nich vzplálo jako pochodeň. Dva vojáci, kteří stáli za svým vůdcem, něco zamumlali, ale on se usmál a pozvedl ruku v železné rukavici.

„Že by kůže čarodějnice dokázala vzdorovat nabroušené oceli?“ ušklíbl se.

„Pokud já vím, tak ne,“ odpověděla klidně Bábi. „Máš skvělou příležitost to zkusit.“

Jeden z vojáků postoupil kupředu a opatrně se dotkl vůdcovy paže.

„Pane, odpusťte, ale když dovolíte, to není právě nejlepší nápad -“

„Mlč.“

„Ale to přináší strašlivou smůlu, když se -“

„Mám ti to opakovat znovu?“

„Sire,“ pokusil se zaprosit voják. Jeho pohled se na okamžik střetl s Bábinýma očima a odrazila se mu v něm beznadějná hrůza.

Vůdce se znovu ušklíbl na Bábi, která se ani nepohnula.

„Ty vaše venkovské čáry jsou dobré právě jen pro hlupáky, matko noci. Já sám tě mohu srazit k zemina místě, kde stojíš.“

„Pak udeř, člověče,“ odpověděla Bábi Zlopočasná a ohlédla se přes rameno. „Jestliže ti to dovolí srdce, udeř tak silně, jak se odvážíš!“

Ozbrojenec pozvedl meč. Opět se zaklikatil blesk, rozdrtil kámen o dva metry dál a vzduch se naplnil kouřem a pachem spáleného křemene.

„Vedle,“ utrousil jízlivě a Bábi viděla, že se mu napjaly všechny svaly, jak se připravoval udeřit těžkým mečem.

Pak se mu na tváři objevil výraz nesmírného úžasu. Naklonil hlavu k jedné straně a pootevřel ústa, jako by se chystal vyrovnat s nějakým novým nápadem. Meč mu vypadl z ruky a zabodl se do rašeliny. Hlasitě vydechl, předklonil se a pomalu, neuvěřitelně pomalu se složil na zem, k nohám Bábi Zlopočasné.

Mírně do něj strčila nohou. „Tak to vypadá, že sis neuvědomil, co mám za lubem,“ zašeptala. „Já ti dám matku noci!“

Voják, který se předtím svého vůdce pokoušel zadržet zíral s hrůzou na krvavou dýku ve své ruce a pomalu ustupoval.

„Já..., já..., já... to opravdu nechtěl. Neměl to udělat. Nebylo - nebylo to správné,“ vypravil ze sebe pracně.

„Ty jsi místní, mladý muži?“ zeptala se ho Bábi.

Padl na kolena. „Divoký vlk, k vašim službám, paní,“ odpověděl. Vrhl rychlý pohled k mrtvému kapitánovi. „Teď mě určitě zabijou!“ zakvílel.

„Udělal jsi jen to, co jsi považoval za správné,“ utěšovala ho Bábi.

„Kvůli něčemu takovému jsem do armády nevstupoval. Nemyslel jsem si, že se budu potulovat po kraji a zabíjet lidi.“

„Tak to máš svatou pravdu, synu. Kdybych byla já na tvém místě, stala bych se námořníkem,“ přikývla zamyšleně Bábi. „To je ono, kariéra na moři! A začala bych hned.

Dej se na útěk. Uprchni na moře, kde po tobě nezůstanou žádné stopy. Prožiješ dlouhý a úspěšný život, to ti slibuju.“

Zvedl se ze země, vrhl na ni pohled, který byl směsicí vděčnosti a obdivu, a zmizel v mlze.

„Tak a teď doufám, že nám konečně někdo vysvětlí, o co tady jde,“ obrátila se Bábi k třetímu muži. Přesněji řečeno k místu, kde měl třetí muž stát.

Zaslechla už jen vzdálené dunění kopyt na rašelině a pak ticho.

To už se k ní přibelhala Stařenka Oggová.

„Mohla bych ho chytit, co říkáš?“ navrhla. „Mám?“

Bábi zavrtěla hlavou. Sedla si na velký kámen a prohlížela si dítě, které měla v náručí. Byl to chlapec, necelé dva roky starý a pod peřinkou úplně nahý. Pomalu ho kolébala a zírala do prázdna.

Stařenka Oggová si zatím prohlédla oba mrtvé s výrazem někoho, pro koho jsou prohlídky mrtvol denním chlebem.

„Co když to byli lupiči?“ ozvala se Magráta roztřeseným hlasem.

Stařenka zavrtěla hlavou.

„Zvláštní věc,“ prohlásila po chvilce. „Oba mají stejný erb. Dva medvědi ve stříbrně a zlatě půleném štítě. Ví některá z vás, co to znamená?“

„To je znak krále Verence,“ přikývla Magráta.

„Co je to za chlapa?“ zeptala se Bábi Zlopočasná.

„On je v téhle zemi vládcem,“ vysvětlovala jí Magráta.

„Jo ták, ty myslíš toho krále,“ zavrtěla hlavou Bábi, jako kdyby ta skutečnost vlastně ani nestála za zmínku.

„Vojáci, kteří bojují mezi sebou. To nedává smysl,“ zabručela Stařenka Oggová.

„Magráto, mrkni do toho kočáru.“

Nejmladší čarodějka vstrčila otevřenými dvířky hlavu dovnitř a vrátila se s pytlem.

Obrátila ho vzhůru nohama a něco se slabým zaduněním vypadlo na trávu.

Bouře se mezitím přesunula na druhou stranu hor a bledý měsíc vrhal na mokrá blata slabou záři. Stejnou záři vrhal kupodivu i na to, co se lesklo v trávě a vypadalo jako neobyčejně důležitá koruna.

„Je to koruna,“ ozvala se Magráta. „Nahoře má kolem dokola takové ty špičaté ozdoby.“

„No nazdar!“ prohlásila nevrlým tónem Bábi.

Dítě zavrnělo ze spaní. Bábi Zlopočasná jen velmi nerada nahlížela do budoucnosti, ale teď měla dojem, že budoucnost pohlíží na ni.

A její výraz se jí ani za mák nelíbil.

Král Verence se díval na minulost a jeho dojem byl naprosto stejný.

„Ty mě vidíš?“ zeptal se.

„Jistě. Naprosto jasně,“ přikývl nově příchozí.

Verence nakrčil obočí. Zdálo se, že být duchem vyžaduje mnohem větší duševní vypětí než být naživu. V minulých čtyřiceti letech v životě vystačil s tím, když myslel jednou dvakrát denně, a teď to musel dělat neustále.

„Aha,“ řekl nakonec, „ty jsi taky duch.“

„Přesná úvaha.“

„To ta hlava, co si neseš pod paží,“ řekl Verence, pyšný sám na sebe. „Ta mě přivedla na správnou myšlenku.“

„Vadí ti? Jestli ano, klidně si ji nasadím,“ navrhoval starý duch přátelsky. Natáhl volnou ruku. „jsem rád, že tě poznávám. Champohár, král Lancre.“

„Verence, totéž.“ Verence se zadíval do tváře starého krále a dodal: „Víš, nějak si nevzpomínám, že bych tvou tvář zahlédl v obrazové galerii velké síně.“

„Tu založili až po mé smrti,“ vysvětlil Champohár téměř pohrdlivě.

„A jak jsi tady vlastně dlouho?“

Champohár zvedl ruku a přemítavě se poškrabal na nose. „Asi tisíc let,“ řekl nakonec a v hlase se mu skvěla pýcha. „Když počítám i těch pár let, co jsem tady žil jako člověk.“

„Tisíc let!“

„Já tohle místo založil. Právě jsme dokončili vnitřní výzdobu, když mi jeden nevděčný synovec usekl ve spánku hlavu. Nemusím ti povídat, jak mě to namíchlo!“

„Ale... tisíc let...“ opakoval Verence roztřeseným hlasem.

Champohár ho vzal za ruku. „Není to tak hrozné,“ uklidňoval ho a vedl neodporujícího krále přes nádvoří. „Mnoha způsoby je to lepší než být naživu.“

„Tak to musí být pěkně pitomé způsoby!“ vykřikl Verence. „Mně se líbilo být naživu!“

Champohár se na něj přátelsky ušklíbl. „Na to si zvykneš,“ ujistil ho.

„Já si na to nechci zvyknout!“

„Máš velmi silnou morfogenickou auru,“ přikývl Champohár. „Já to poznám. Na tyhle věci jsem velmi citlivý. Ano. Velmi silnou, řekl bych.“

„Co to je?“

„Jak bych ti to řekl,“ zamyslel se Champohár, „nikdy jsem nebyl moc dobrý řečník.

Vždycky se mi zdálo jednodušší někoho praštit než mu něco vysvětlovat. Ale tak nějak bych řekl, že to vyplývá z toho, jak moc jsi byl živý. Když jsi byl živý. Říká se tomu -“ zamyslel se „- životní vitalita. Jo, to je ono. Životní vitalita. Čím víc jsi jí měl, tím víc zůstáváš sám sebou, když se staneš duchem. Řekl bych, že když jsi byl živý, žil jsi na sto procent,“ dodal.

Proti své vůli cítil Verence něco jako vnitřní uspokojení. „no, pravda je, že jsem se snažil,“ přikývl. Prošli stěnou do velké síně, která teď byla prázdná. Pohled na obrovské stoly vzbudil v králi automatickou reakci.

„A kde bychom si tedy mohli dát něco pořádného ke snídani?“ zeptal se.

Champohár se zatvářil udiveně.

„My přece nejíme,“ zavrtěl hlavou. „Jsme duchové.“

„Ale já mám hlad!“

„Nemáš. To si jenom přestavuješ.“

Z kuchyně bylo slyšet cinkot nádobí. Kuchaři už byli vzhůru, a protože nedostali žádné nové příkazy, připravovali normální snídani, jaká se v paláci denně podávala. Z temného oblouku, kterým se vstupovalo do kuchyně, se nesly známé vůně.

Verence začichal.

„Klobásy,“ zasnil se. „Slanina. Vajíčka. Uzená ryba.“ Upřel pohled na Champohára.

„Masová paštika,“ zašeptal.

„Vždyť ani nemáš žaludek,“ upozornil ho starý duch. „„to všechno máš jenom v hlavě.

Obyčejná síla zvyku. Prostě si jenom myslíš, že máš hlad.“

„Já myslím, že když něco nesním, umřu hlady.“

„Sám si odporuješ, a uvědom si navíc, že se nemůžeš ničeho dotknout,“ vysvětloval mu trpělivě Champohár. „Vůbec ničeho.“

Verence se posadil na lavici, velmi opatrně, aby jí nepropadl na zem, a sevřel si hlavu do dlaní. Slyšel, že smrt může být ošklivá věc, ale nikdy si neuvědomil, jak ošklivá.

Původně se chtěl pomstít. Chtěl utéct z paláce, který mu najednou připadal odporný, a hledat svého syna. Teď se zděsil, když si uvědomil, že jediná věc, po které v téhle chvíli opravdu touží, je talíř zadělávaných ledvinek.

Читайте дальше по ссылке продолжение книги Терри Пратчетта «Вещие сестрички» (Soudné sestry) на чешском языке. Другие литературные произведения, переведённые на чешский язык (или написанные в оригинале на чешском), вы найдёте в разделе «Книги на чешском языке».