gototopgototop

английский

итальянский

немецкий

нидерландский

датский

шведский

норвежский

исландский

финский

эстонский

латышский

литовский

греческий

албанский

китайский

японский

корейский

вьетнамский

лаосский

кхмерский

бирманский

тайский

малайский

яванский

хинди

бенгальский

сингальский

тагальский

непальский

малагасийский

Книга «Безумная звезда» (Lehké fantastično) на чешском языке – читать онлайн

Фэнтези «Безумная звезда» (Lehké fantastično) на чешском языке – читать онлайн, автор книги – Терри Пратчетт. «Безумная звезда» - это продолжение книги «Цвет волшебства» из серии «Плоский мир», который принёс известность во всём мире Терри Пратчетту, а книги этого цикла были переведены на самые распространённые языки мира, а также на менее распространённые, в том числе и на чешский. Книга «Безумная звезда» (Lehké fantastično) была написана в 1986-м году.

Остальные книги, переведённые на чешский язык или написанные в оригинале на чешском, можно читать онлайн или скачать бесплатно в разделе «Книги на чешском языке». Для детей создан раздел «Сказки на чешском».

Для тех, кто самостоятельно изучает чешский язык по фильмам, создан раздел «Фильмы на чешском языке».

Для тех, кто хочет учить чешский язык не только самостоятельно, но и с опытным преподавателем, есть информация на странице «Чешский по скайпу».

Для абитуриентов, планирующих получать высшее образование в Чехии, будет полезным раздел «Университеты Чехии (все чешские ВУЗы)».

 

Теперь переходим к чтению романа Тэрри Пратчетта «Безумная звезда» (Lehké fantastično) на чешском языке. На этой странице выложена часть книги, а ссылка на продолжение фэнтези «Безумная звезда» (Lehké fantastično) будет в конце страницы.

 

Lehké fantastično

 

Slunce stoupalo pomalu, jako by váhalo nad tím, zda to vůbec stojí za tu námahu.

Začínal úsvit dalšího zeměplošského dne, ale začínal pomalu, a to z následujících důvodů:

Když se světlo dostane do silného magického pole, ztratí smysl pro rychlost. Okamžitě zpomalí. A na Ploše byla magie neuvěřitelně silná, a proto hebké žluté světlo svítání plynulo nad spící krajinou jako laskání něžného milence nebo, jak by řekli jiní, jako nazlátlý sirup. Zastavovalo se, aby naplnilo údolí. Pomalu se vršilo na hor-ských úbočích. Nakonec dosáhlo Cori Celesti, desetimílového sloupu z šedého kamene a zeleného ledu, který představuje Střed Plochy a je sídlem jejích bohů. Tam se navrstvilo do nepředstavitelné výšky, aby se nakonec v obrovské líné vlně tsunami zbortilo a tiché jako samet přelilo do krajiny za Středem.

Bylo to něco, co jste nemohli vidět na žádném jiném světě.

Samozřejmě že jiný svět také neputoval hvězdným nekonečnem na zádech čtyř obrovských slonů, stojících na krunýři gigantické želvy. Její, nebo podle jiných učení jeho, jméno bylo Velká A‘Tuin. Ona, nebo možná také on, nebude hrát v následujícím vyprávění nijak důležitou roli, ale každý, kdo chce porozumět podstatě Plochy, si musí uvědomit, že ona, nebo on, tam je. Rozprostírá se tam dole, hluboko pod doly, mořským dnem a falešnými zkamenělinami, které tam umístil Stvořitel s jediným zlomyslným úmyslem — poplašit archeology a nasadit jim do hlav ty nejnesmyslnější nápady.

Velká A‘Tuin, vesmírná želva, s krunýřem pokrytým zmrzlým metanem, zbrázděným krátery po meteoritech a zašlým prachem asteroidů. Velká A‘Tuin, s očima rozměrů prastarých moří, s mozkem rozlohy světadílu, v němž se myšlenky pohybují rychlostí malých lesklých ledovců. Velká A‘Tuin, jejíž obrovské smutné ploutve a svrchní krunýř nesou nesmírnou váhu Zeměplochy galaktickou nocí.

Je potřeba říci, že to filozofové všechno pochopili špatně. Velká A‘Tuin si to neobyčejně užívá.

Velká A‘Tuin je jediný tvor v celém vesmíru, který ví, kam jde.

Pochopitelně že filozofové vedli celé roky spory o tom, kam by mohla mít Velká A‘Tuin namířeno, a často zdůrazňovali, jaké starosti jim dělá, že na to možná nikdy nepřijdou.

Zjistí to během příštích dvou měsíců a teprve potom si začnou dělat opravdu starosti...

Další věc, která znepokojovala zeměplošské filozofy a jitřila jejich představivost, je pohlaví Velké A‘Tuin a na vyřešení toho problému bylo vynaloženo neuvěřitelné množství času a úsilí. Právě když nás míjí její obrovský černý obrys, podobný gigantickému kartáči z želvoviny, objevuje se nám před očima výsledek posledního pokusu o konečné rozluštění této otázky.

Před námi se v prostoru převrací naprosto neovladatelná bronzová skořepina Mocného poutníka. Mocný poutník je určitý druh prastaré vesmírné lodi, kterou postavili a svrhli přes Okraj kněží-astronomové z Krullu. Kruh je země velice příhodně situovaná na samotný kraj světa. V tomto okamžiku dokazuje Mocný poutník, že ať si říká kdo chce co chce, něco takového jako volný pád skutečně existuje.

Uvnitř lodi je Dvoukvítek, první zeměplošský turista. Několik minulých měsíců strávil průzkumem Zeměplochy a teď ji spěšně opouští z důvodů, které jsou příliš složité na to, abychom je tady vysvětlovali, ale mají přímou souvislost s pokusem o útěk z Kruhu.

Ten pokus byl úspěšný na tisíc procent.

A navzdory všemu, co ukazuje, že by Dvoukvítek mohl být i posledním zeměplošským turistou, obdivuje nádherný výhled.

Asi dvě míle nad ním se vesmírem řítí Mrakoplaš — čaroděj, oblečený v něčem, čemu na Zeměploše říkají skafandr. Představte si potápěčský skafandr navržený mužem, který v životě neviděl moře. Před šesti měsíci byl Mrakoplaš docela obyčejný nedostudovaný čaroděj. Pak potkal Dvoukvítka, který ho za neuvěřitelný plat zaměstnal jako průvodce a společníka. Většinu následujícího času pak trávil tak, že po něm stříleli, terorizovali ho, pronásledovali, že bez naděje na záchranu visel na vysokých stromech, skalách a jiných místech, nebo z nich, právě jako v téhle chvíli, padal.

Mrakoplaš neobdivuje své okolí, protože mu před očima probíhá celý jeho uplynulý život a překáží mu ve výhledu. Právě začíná chápat, proč je tak důležité nezapomenout helmu, když si oblékáte skafandr.

Mohli bychom teď říci mnohem víc, abychom objasnili, jak se stalo, že ti dva padají do vesmíru, nebo proč Dvoukvítkovo Zavazadlo, které jsme naposled zahlédli, jak se snaží na stovkách svých malých nožiček dohonit pána, není obyčejně zavazadlo. Jenže taková vysvětlení by spotřebovala mnoho času a podobné otázky způsobí často víc škody než užitku. Tak například se povídá, že se kdysi kdosi ve společnosti zeptal proslulého filozofa Li Tin Ove Weedleho „Proč jste tady?“ a jeho odpověď zabrala tři roky.

Pro nás je důležité to, co se odehrává vysoko nad nimi, daleko nad A‘Tuin, slony i čarodějem, kterému se čím dál tím hůř dýchá. Sama látka, ze které je vytvořen Čas a vesmír, teď bude nacpána do ždímačky.

***

Vzduch byl mastný citelným magickým nábojem a štiplavým kouřem svíc vyrobených z černého vosku, po jehož původu by moudrý člověk raději nepátral.

Místnost ležela hluboko v podzemí Neviditelné univerzity, první a jediné vysoké školy magických umění na Zeměploše, a bylo na ní něco podivného. Tak především se zdálo, že má podezřele mnoho rozměrů, které nebyly přímo viditelné, ale vznášely se těsně na okraji vnímání. Stěny byly pokryty okultními symboly a větší část podlahy pokrývala Osmicípá pečeť velké Zácpy, o které se v magických kruzích všeobecně říkalo, že je schopna zastavit jakýkoliv proces silou hozené cihly.

Jediným kusem nábytku v místnosti byl knižní pultík vyřezaný do tvaru ptáka - no upřímně řečeno, byla to spíš nějaká věc s křídly, kterou raději nebudeme blíž zkoumat — a ke stojánku byla silnými řetězy s mnoha zámky připevněna kniha.

Kniha byla velká, ale nijak výjimečná. Jiné knihy v univerzitní knihovně měly vazby vykládány drahocennými kameny nebo byly alespoň z dračí kůže. Tahle kniha měla desky potaženy obyčejnou lacinou napodobeninou. Vypadala přesně jako kniha, kterou by katalog knihovny popsal jako „mírně opotřebovanou“, ale máme-li být poctiví, musíme připustit, že byla sedřená, otrhaná a ožvýkaná, prostě vypadala jako něco, co jste právě vytáhli krávě z huby.

Byla zavřena několika kovovými sponami. Spony nebyly nijak ozdobné, jen velké a těžké, právě tak jako řetěz, který knihu k pultu ani tak nepoutal, jako ji zatěžoval.

Jak spony, tak řetěz vypadaly, že člověk, který je vyrobil, měl před očima určitý cíl a většinu života strávil výrobou cvičných postrojů pro slony.

Vzduch ještě zhoustl a zavířil. Listy knihy se začaly strašidelným, pečlivě promyšleným způsobem vlnit a z knihy pomalu prýštilo modré světlo. Ticho v místnosti se začalo stahovat jako pěst, která se pomalu svírá.

U malých hustě mřížovaných dvířek stálo půl tuctu čarodějů v nočních košilích a postupně nahlíželo dovnitř. Když se dělo něco takového, nemohl ani jeden čaroděj spát. Hladina syrové magie v budově univerzity narůstala jako s přílivem.

„Tak tedy,“ ozval se jakýsi hlas. „Co se to tady děje? A proč mě nikdo nezavolal?“

Byl to Galder Počasvosk, Největší z Velkých vyvolávačů Řádu Stříbrné hvězdy, říšský kancléř Svaté hole, Ipsissimus osmé úrovně a třistačtvrtý rektor Neviditelné univerzity. Bohužel, nedá se říci, že by na něj byl impozantní pohled, navzdory rudé noční košili, ručně vyšívané mystickými symboly, dlouhé čepičce s třapečkem a malé „aha“ svíčce, se kterou se chodí v noci právě tam. Nepodařilo se mu to vylepšit ani s pomocí péřových pantoflí s bambulkou, ve kterých se komicky šoural.

Obrátilo se k němu šest vystrašených tváří.

„Ale my vás přeci dali zavolat, pane,“ odpověděl jeden z nižších mágů. „Proto jste také tady,“ dodal pak s nadějí.

„Chtěl jsem říci, proč jste mě nezavolali dřív?“ vyštěkl Galder a odstrkoval ostatní, aby se dostal k mříži.

„Hm, a dříve než koho, pane?“ zeptal se čaroděj.

Galder se na něj ošklivě podíval a pak vrhl rychlý pohled mříží dovnitř.

Vzduch v místnosti se rozsvěcoval droboučkými blesky, které byly následkem vzplanutí větších prachových částeček v proudu syrové magie. Pečeť Zácpy se na okrajích kroutila a začaly na ní naskakovat puchýře.

Kniha, o které je řeč, se jmenovala Oktávo a jak vidno z uvedeného, nebyla to kniha obyčejná.

Samozřejmě že existuje mnoho proslulých kouzelnických knih. Někdo by vám vyprávěl o Necrotelekomiconu, jehož stránky jsou psány na prastaré ještěří kůži, jiný by upřednostňoval Knihu Promyšleného kráčení v čase za pět minut dvanáct, kterou sepsala tajemná a údajně velmi líná Lámaistická sekta, další by zdůrazňoval, že grimoár První nůše legrace, jak je vědecky dokázáno, obsahuje jediný originální vtip, který ve vesmíru vznikl. Ale to všechno jsou v porovnání s Oktávem obyčejné bulvární plátky. Oktávo totiž, jak bylo notoricky známo, zapomněl na Zeměploše po ukončení prací sám Stvořitel, jehož roztržitost byla příslovečná.

Na zažloutlých stránkách bylo uvězněno osm Velkých zaklínadel a ta vedla vlastní tajný a složitý života a všeobecně se věřilo, že...

Galder znovu pohlédl do ohrožené místnosti a obočí se mu zachmuřilo. Samozřejmě, teď bylo v knize zaklínadel jen sedm. Jeden z těch mladých idiotů, studujících magie, před nějakou dobou knihu na vteřinu otevřel, jedno ze zaklínadel uniklo a usadilo se mu kdesi hluboko v temných zákoutích mysli. Nikomu se nepodařilo přijít na kloub tomu, jak se to vlastně stalo. Jak se ten výtečník jmenoval? Plašomrak?

Hřbet knihy zaplavila Oktarína a purpurové hvězdičky. Z pultíku začal vystupovat slabý proužek dýmu a těžké kovové přezky spínající knihu začaly pomalu bobtnat a povolovat.

Galder pokrčil rameny. Samozřejmě to nesměl dát najevo, ale začínal mít opravdu starosti. Jako zkušený mág osmé úrovně už viděl neurčité tvary, které se chvilkově objevovaly v rozvlněném vzduchu, mámily a lákaly. Podobně se houfují komáři před bouří. Skutečně silné výboje magie vždycky přitahovaly věci z Podzemních rozměrů ošklivé Věci, plné nesprávně umístěných orgánů a slin, které neustále hledají sebemenší skulinku, kterou by pronikly do světa lidí.

Tohle se musí zarazit.

„Potřebuju dobrovolníka.“

Zavládlo vyděšené ticho. Jediný zvuk se ozýval z ohrožené místnosti. Byl to ošklivý skřípot povolujícího kovu.

„Dobrá, v tom případě budu potřebovat nějakou stříbrnou pinzetu, asi dvě pinty kočičí krve, malý bičík a židli.“

Říká se, že protikladem hluku je ticho. Ticho je vlastně nepřítomný zvuk. Ticho by se ovšem zdálo strašlivým hlukem v porovnání s náhlou hebkou implozí nehlučnosti‚ která zasáhla mágy silou rozfouknutého pampeliškového chmýří.

Z knihy se vyřinul silný proud oslepujícího světla, v záplavě jisker narazil na strop a zmizel.

Galder zíral na otvor a vůbec nevěnoval pozornost kouřícím oharkům ve vlastních vousech. Dramaticky pozvedl ruku.

„Do horních sklepů!“ vykřikl a kolébavě se rozběhl vzhůru po kamenných schodech. Trepky pleskaly, košile za ním vlála a ostatní mágové se rozběhli v jeho stopách. Padali při tom jeden přes druhého, protože se každý umíněně snažil být poslední.

Nakonec se jim ale stejně podařilo dorazit nahoru právě ve chvíli, kdy se ohnivá koule ztrácela ve stropě hořejší místnosti.

„Urgh,“ prohlásil moudře nejmladší mág a ukázal na podlahu.

Místnost byla součástí knihovny, jenže teď tudy prolétl magický výboj a na cestě rozložil realitu všeho, co mu stálo v cestě, na modifikované částice. Bude tedy dobře říci, že hejno malých rudých čolků bývalo původně dlaždicemi podlahy a v místě, kde stávaly police s knihami, teď ležel kopec ananasového pudinku. Později několik mágů přísahalo, že se malý smutný orangutan, sedící uprostřed té spouště, podobal hlavnímu knihovníkovi.

Galder zvedl oči. „Do kuchyně,“ zaječel a vyrazil napříč hromadou pudinku k úpatí dalšího schodiště.

Nikdy se nezjistilo, v co se proměnil obrovský železný kuchyňský sporák, protože ten stačil prorazit zeď a zmizet, dřív než do kuchyně doběhla zmatená skupina vyděšených čarodějů. Šéfkuchaře našli až mnohem později. Ukrýval se v kotli na polévku a vydával ze sebe nic neobjasňující výkřiky typu „Ty klouby! Ty strašlivé klouby!“

Poslední proužky magie, viditelně pomalejší, mizely ve stropě.

„Do Velké síně!“

Tady bylo schodiště mnohem širší a lépe osvětlené. Mágové, udýchaní a vonící ananasem, se pustili nahoru. Ti fyzicky zdatnější vběhli do sálu ve chvíli, kdy magický výboj dospěl do středu velké univerzitní haly, kterou protahoval průvan. Tam na sebe vzal tvar koule a zůstal nehybné viset ve vzduchu. Jen tu a tam se na něm objevila menší nepravidelnost, přeběhla po povrchu, zaprskala a znovu se ztratila.

Jak každý ví, mágové kouří. Snad právě to vysvětlovalo, proč se za Galderem rozezněla kakofonie sípavého kašle a zoufalého lapání po dechu. Galder stál vpředu, odhadoval situaci a horečně přemýšlel, jestli může odtrhnout pohled od nehybné koule a rozhlédnout se po místě, kam by se mohl rychle ukrýt. Nakonec chytil jednoho vyděšeného studenta.

„Okamžitě mi sežeňte jasnovidce, dalekonosné jasnovidce, věštce a nahlížeče!“ vyštěkl. „Chci, aby tu věc prostudovali!“

Uprostřed ohnivé koule se něco zhmotňovalo. Galder si zastínil oči a upřel je na tvar, který se před ním formoval. Nemohl se mýlit. Byl to vesmír.

Byl si tím naprosto jist, protože měl ve své studovně model vesmíru a všichni říkali, že je mnohem dokonalejší než ten skutečný. Bylo to nejspíš tím, že si Stvořitel nedovedl poradit s materiálem, jako byly perly a stříbrný filigrán.

Ale vesmír uvnitř ohnivé koule byl až překvapivě - no řekněme opravdový. Jediné, co mu chybělo, byly barvy. Byl celý mlhavě bílý.

Dala se v něm zahlédnout Velká A‘Tuin, všichni čtyři sloni a dokonce celá Zeměplocha. Ze svého místa neviděl Galder dost dobře na její povrch, ale s ledovou jistotou věděl, že bude vymodelován do nejmenších podrobností. I tak zahlédl miniaturní napodobeninu Cori Celesti, na jehož vrcholu sídlili hádaví bohové Zeměplochy, občas podléhající měšťáckým choutkám. Za obydlí jim sloužila třípokojová apartmá v paláci z mramoru, alabastru a mohéru, kterému říkali Dunmanifestin. Většina alespoň trochu kulturně založených obyvatel Zeměplochy dost těžce nesla, že jejich světu vládnou bohové, pro které největší hudební zážitek představuje melodický zvonek u dveří.

Malý zárodek vesmíru se pomalu pohnul a zakýval...

Galder se pokusil vykřiknout, ale hlas se mu zadrhl v hrdle.

Pomalu, ale s nezadržitelnou silou výbuchu se začal tvar v kouli zvětšovat.

Mág nejdřív s hrůzou a pak se zvědavostí pozoroval, jak ho s lehkostí myšlenky minuly jeho hranice. Natáhl ruku a pozoroval bledý přelud kamenné vrstvy, který mu tiše a pilně pronikal prsty.

Velká A‘Tuin, větší než dům, už mírumilovně zmizela někde pod podlahou.

Čaroděj kousek za Galderem stál po pás v moři. Galder stačil zachytit pohledem loď menší než náprstek, ale ta vzápětí zmizela někde za zdí sálu.

„Na střechu,“ vypravil ze sebe a ukázal roztřeseným prstem vzhůru.

Mágové, kterým zbývalo trochu dechu a ještě byli schopni myslet, se rozběhli napříč kontinenty, hladce pronikajícími kamennou stěnou.

***

Byla ještě noc, ale na východě už růžověla v příslibu nového dne. Srpek měsíce právě mizel pod obzor. AnkhMorpork, největší město zemí Kruhového moře, spal.

Tohle tvrzení ovšem není ve skutečnosti pravdivé. Faktem je, že spaly ty části města, které se běžně zabývaly například prodejem zeleniny, kováním koní, vyřezáváním malých suvenýrů z nefritu, směnárnictvím nebo výrobou stolů ve velkém. Pokud nebyly náměsíčné. Nebo nevstaly uprostřed noci,jak už to bývá, aby se skočily vyčůrat. Na druhé straně mnozí z obyvatel, kteří si tolik ne-lámali hlavy se zákonem, byli vzhůru a prolézali cizími okny, podřezávali krky, mrzačili jeden druhého, poslouchali hlasitou hudbu v zakouřených lokálech a jednoduše řečeno si užívali mnohem víc než ti první. Většina zvířat ale spala, snad s výjimkou krys. A samozřejmě také netopýrů, ti také nespali. No, co se týká hmyzu, tak z hmyzu...

Vtip je v tom, že popisné vyprávění bývá málokdy zce1a přesné, a když Ankhu vládl ve funkci Patricije Olaf Quimby II., podnikl určité úřední kroky, aby zajistil nápravu a vnesl do takových vyprávění pořádek a pravdu. To mělo za následek, že když se v legendě o proslulém hrdinovi pravilo „všichni lidé mluvili o jeho chrabrosti“, dodával každý bard, který si jen trochu cenil vlastního života, „ovšem s výjimkou několika lidí z jeho rodné vsi, kteří tvrdili, že je to lhář, a spousty jiných lidí, jež o něm jaktěživ neslyšeli“. Poetická přirovnání byla přísně omezena na prohlášení jako „Jeho mohutný oř byl rychlý jako vítr za velmi klidného dne, dejme tomu tak v síle ‚tři‘ větrné stupnice“ a každý příliš nadšený popis milované bytosti, který tvrdil, že „hrdinu opájela její přítomnost“, musel být podepřen důkazem, že vypadala přinejmenším jako láhev šampaňského.

Quimbyho nakonec zabil nespokojený básník při pokusu, který se uskutečnil v palácové zahradě. Pokus měl dokázat přesnost rčení, že „pero je mocnější meče“, a ve svém slábnoucím vědomí k němu Quimby připojil dodatek ‚Jen když je meč velmi malý a pero velmi ostré“.

Tak. Takže město spalo zhruba z šedesáti sedmi, možná šedesáti osmi procent. Ti občané, kteří se plížili nočními ulicemi za svými nezákonnými činnostmi, si samozřejmě nevšimli bledé vlny, která se rychle přelévala ulicemi. Jen mágové a zaklínači, zvyklí vidět neviditelné, pozorovali, jak se vzdaluje a pění na vzdálených polích.

Plocha, rovná jako stůl, neměla žádný skutečný obzor. Někteří námořní dobrodruzi, kteří si hráli s vajíčky tak dlouho, až z toho zhloupli a vypravili se hledat protinožce, udělali tragickou zkušenost. Zjistili, že vzdálené lodi, které vypadají, jako když se ztrácejí pod Okrajem světa, se opravdu ztrácejí pod Okrajem světa.

Ale i Galderův bystrozrak byl omezen mlhou a zvednutým prachem. Podíval se nahoru. Vysoko nad Univerzitou se tyčila pochmurná a starodávná Věž umění, o které se říkalo, že je to nejstarší budova na Zeměploše. Její proslulé spirálové schodiště mělo osm set osmdesát osm schodů. Ze špičaté střechy, obývané hejnem havranů a skupinou chrličů, které vypadaly znepokojivě živě, mohl mág dohlédnout až na Okraj Plochy. Jenže to předpokládalo minimálně deset minut namáhavého výstupu, přerušovaného strašlivým kašlem.

„Do hajzlu,“ zamumlal tiše, „k čemu jsem čaroděj, ko-neckonců? Avyento, Thessalous! Poletím! Ke mně, duchové vzduchu a temnot!“

Rozpřáhl kloubnaté paže a ukázal na kus polorozpadlé římsy. Zpod nikotýnem zažloutlých nehtů mu vytryskl oktarínový záblesk a narazil do zvětralého kamene.

Římsa se zřítila. Dokonale vypočítanou výměnou rychlostí a vah se Galder vznesl a noční košile mu zapleskala kolem hubených nohou. Vznášel se výš a výš a v bledém světle vypadal jako - tak dobrá, jako postarší, ale mocný mág poháněný vzhůru odborně rozkývaným jazýčkem na vahách vesmíru.

Přistál na hromadě starých hnízd, ukročil, aby získal rovnováhu, a otočil se, aby zjistil, kde je obloha nejjasnějsi.

V tomto období dlouhého zeměplošského roku svítalo za Kruhovým mořem téměř v místě za Cori Celesti. Světlo postupovalo zeměmi kolem Ankh-Morporku a stín hory padal na krajinu jako stín ručičky na ciferníku slunečních hodin samotného Stvořitele. Směrem k západu však před postupujícím světlem prchala slabá mlhavá linka.

Za ním se ozval zvuk praskajících větviček. Galder se ohlédl a uviděl Ympera Trémona, druhého náčelníka Řádu, jediného z ostatních mágů, který s ním byl schopný udržet krok až sem.

Galder ho na okamžik ignoroval a staral se jen o to, aby se co nejpevněji zachytil na kamenech a zesílil zaklínadla osobní ochrany. V jejich profesi, se kterou se už tradičně pojila dlouhověkost, byl postup velmi pomalý a bylo považováno za samozřejmost, že mladší neustále hledají pohodlné místečko v teplých botách nadřízeného mága. K tomu ovšem bylo třeba zbavit se nejdřív jejich majitele.

Kromě toho, na mladém Trémonovi bylo něco zneklidňujícího. Nekouřil, pil vařenou vodu s listím a Galder měl navíc ošklivé podezření, že je dokonce chytrý. Smál se málokdy, měl rád čísla a miloval organizační tabulky, plné čtverečků, ze kterých vybíhaly šipky, ukazující do jiných čtverečků. V krátkosti, byl to člověk, který dovedl použít slovo „kádrový“ a myslel to vážně.

Celá viditelná část Plochy teď byla pokryta rozechvělou bílou vrstvičkou, která ji dokonale kopírovala.

Galder se podíval na vlastní ruce a zjistil, že je pokrývá bledá pavučina zářivých vláken, která v pravidelných intervalech světélkovala.

Už věděl, o co se jedná. Sám tu věc mnohokrát použil. Jenže v malém, v mnohem menším rozměru.

„Je to Zaklínadlo proměny,“ ozval se Trémon. „Mění se celý svět.“

Někteří lidé by měli alespoň tolik slušnosti, pomyslel si Galder, že by na konec své věty umístili otazník.

Ozval se slaboučký tón, vysoký a ostrý, jako kdyby puklo myší srdce.

„Co to bylo?“ zabručel.

Trémon naklonil hlavu ke straně. „Řekl bych, že cis,“ odpověděl.

Galder mlčel. Bílá vrstvička zmizela a zespoda začal k oběma mágům doléhat šum města, které se probouzelo. Na první pohled se vůbec nic nezměnilo. Copak se to všechno stalo jen proto, aby se nic nezměnilo?

Galder začal bezmyšlenkovitě ohmatávat všechny kapsy na noční košili, ale to, co hledal, našel až po delší chvíli za uchem. Vstrčil si do koutku šťavnatý vajgl doutníku, potom na špičkách prstů vyvolal kouzelný oheň a zadýmal tak silně, že se mu před očima roztančily modré jiskřičky. Jednou nebo dvakrát si odkašlal.

V duchu začal přemýšlet o tom, kteří bohové mu dluží nějakou tu službičku.

 

Читайте дальше по ссылке продолжение книги «Безумная звезда» (Lehké fantastično) на чешском языке. Весь список книг, переведённых на чешский язык, а также написанных в оригинале на чешском, вы найдёте в разделе «Книги на чешском языке». Для детей ещё есть раздел «Сказки на чешском».

 

французский

испанский

португальский

польский

чешский

словацкий

венгерский

румынский

болгарский

словенский

сербский

хорватский

македонский

иврит

турецкий

арабский

фарси

урду

пушту

молдавский

украинский

белорусский

русский

грузинский

армянский

азербайджанский

узбекский

казахский

киргизский

монгольский

Изучение иностранных языков - новое

Уроки иностранных языков онлайн

Изучение какого иностранного языка сейчас Вас более всего интересует?