gototopgototop

английский

итальянский

немецкий

нидерландский

датский

шведский

норвежский

исландский

финский

эстонский

латышский

литовский

греческий

албанский

китайский

японский

корейский

вьетнамский

лаосский

кхмерский

бирманский

тайский

малайский

яванский

хинди

бенгальский

сингальский

тагальский

непальский

малагасийский

Фантастический роман «Страта» (Strata) на чешском языке – читать онлайн

Книга «Страта» (Strata) на чешском языке – читать онлайн, автор этого фантастического романа – Терри Пратчетт. Свой научно-фантастический роман «Страта» (Strata) Терри Пратчетт написал в 1981-м году, спустя 5 лет после написания романа «Тёмная сторона Солнца». В то время Пратчетт ещё не был таким известным писателем даже у себя в Великобритании. Это позже Терри Пратчетт напишет свои наиболее популярные книги из цикла «Плоский мир», некоторые из которых были переведены на самые распространённые языки мира, а также на менее распространённые, в том числе и на чешский.

Остальные книги, переведённые на чешский язык или написанные в оригинале на чешском, можно читать онлайн или скачать бесплатно в разделе «Книги на чешском языке». Для детей создан раздел «Сказки на чешском».

Для тех, кто самостоятельно изучает чешский язык по фильмам, создан раздел «Фильмы на чешском языке».

Для тех, кто хочет учить чешский язык не только самостоятельно, но и с опытным преподавателем, есть информация на странице «Чешский по скайпу».

Для абитуриентов, планирующих получать высшее образование в Чехии, будет полезным раздел «Университеты Чехии (все чешские ВУЗы)».

 

Теперь переходим к чтению романа Тэрри Пратчетта «Страта» (Strata) на чешском языке. На этой странице выложена первая глава книги, а ссылка на продолжение романа «Страта» (Strata) будет в конце страницы.

 

Strata

 

Byl to, samozřejmě, překrásný den - den jako vystřižený z propagační brožurky Společnosti. Kinina kancelář byla tehdy obrácena k laguně, podobné svým tvarem dlani s roztaženými prsty. Na vnější korálové bariéře se lámaly zpěněné vrcholky vln a pláž se leskla úlomky bílého korálu a skořápkami pestrých mušlí.

Žádná brožurka by však nedokázala popsat tu strašlivou noční můru, kterou představoval vrstvící agregát, umístěný na obrovském pontonu. Byl to naštěstí jen malý model, určený pro ostrovy a atoly menší než patnáct kilometrů. Když ho Kin pozorovala, vyplivl stroj ze zadní výsypky další kilometr pláže.

Přemýšlela, jak se jmenuje jeho řidič. V té Unii pláže bylo něco skutečné geniálního. Chlap, který dovedl položit takovou pláž, s přesně vyváženou dávkou skořápek, ten si zasloužil lepší práci než tuhle rumařinu. Jenže na druhé straně to mohl být thoreauovský typ člověka, který prostě miloval malé ostrovy. Občas se vyskytli i takoví. Tiché, stydlivé typy, muži, kteří se rádi plavili po mořích v patách sopečných týmů a se zasněným výrazem a neuvěřitelnou dokonalostí kladli složitá souostroví. Musí se na něj zeptat.

Naklonila se přes stůl a spojila se s oblastním technikem.

„Joeli?“

Na interkomu se objevila inženýrova snědá tvář, pokrytá vějířky vrásek.

„Nazdar, Kin. Počkej, já se podívám. Aha! Dobrý, co? Líbí se ti?“

„Je skvělá.“

„To je Hendry. Ten, co jsou na něj všechny ty ošklivé stížnosti, které máš před sebou na stole. No víš přece, ten, co uložil zkamenělého dinosaura do -“

„Četla jsem to.“

Joel vycítil v jejím hlase nedůtklivost. Povzdechl si.

„Nicol Planterová, jeho kombinátorka, v tom musí lítat taky. Převedl jsem je na ostrovy, protože… no, znáš to, korálové ostrovy nepředstavují prakticky žádné pokušení -“

„Já vím.“ Kin se na chvíli zamyslela. „Pošli ho ke mně. Ji taky. Bude to perný den, Joeli. Když končí práce, je to pokaždé stejné, lidi si začnou hrát.“

„To je to mládí. U mě to byl pár bot v uhelné vrstvě. Nic moc, připouštím.“

„Tím mi naznačuješ, abych mu to prominula?“

Samozřejmě, že se jí to snažil naznačit. Počítalo se s tím, že se každý pokusí o nějaký ten nepovolený žertík, to všichni věděli. Kontroloři takové věci vždycky odhalili, ne? A i kdyby jedna z tisíců těch legrácek prošla nepovšimnuta, cožpak se nemůžeme spolehnout na budoucí paleontology, že je pečlivě ututlají? No?

Jenže… co když ne?

„Už teď je skvělý a později z něj bude velikán,“ pokračoval Joel. „Co kdybys mu utrhla jenom jednu kouli, he?“

O pět minut později zaslechla Kin, jak motory stroje zařvaly a utichly. Zanedlouho vešel jeden z robotů určených pro práci v nižších kancelářích a s sebou vedl menšího světlovlasého mladíka, připáleného do červena, a hubenou holohlavou dívku sotva kolem dvacítky. Oba zůstali stát a pozorovali Kin se směsicí strachu a vzpurnosti. Z jejich pracovních kombinéz se na koberec snášel korálový prach.

„Fajn, sedněte si. Dáte si něco k pití? Vypadáte oba dehydrovaně. Myslela jsem, že je v těch věcech klimatizace.“

Dvojice si vyměnila pohledy. Pak dívka řekla: „Frane se potřebuje do své práce vcítit.“

„Chápu. Lednice je ta kulatá věc, která se vznáší přímo za vámi. Poslužte si.“

Trhli sebou, když je lednice ťukla do zad, pak se jeden po druhém nervózně usmáli.

Bylo vidět, že se oba mladí Kin bojí, což ji přivádělo poněkud do rozpaků. Podle záznamů byli oba z kolonistických planet tak nových, že planetární kůra na nich ještě ani neoschla, zatímco Kin byla přímo ze Země. Ne z Celé, Nové, Staré, Skutečné nebo Nejlepší Země. Jen ze Země, kolébky lidstva. Z té, o které mluvily jejich učebnice dějepisu. A dvoustoletá značka, kterou měla na čele, to bylo něco, o čem patrně před příchodem ke Společnosti jen slyšeli. Navíc byla jejich šéfovou. A mohla je vyhodit.

Lednice tiše odplula do svého výklenku a na své cestě opsala v zadní části místnosti velký nelogický oblouk. Kin si v duchu poznamenala, že musí zavolat mechanika, který by se na lednici podíval.

Mladík a dívka seděli nejistě na kraji vznášejících se křesel. Kin si uvědomila, že nově kolonizované světy nic takového nemají. Znovu nahlédla do záznamů, vrhla na své nedobrovolné hosty přísný pohled a zapnula záznamník.

„Víte, proč jste tady,“ začala. „Pokud jste alespoň trochu k něčemu, četli jste předpisy. Musím vám připomenout, že v tomto případě si můžete vybrat. Buď přijmete mé rozhodnutí, které udělám jako starší dozorčí oblasti, nebo budete předáni k soudu na velitelství Společnosti. Jestliže se rozhodnete pro mě, není proti mému rozhodnutí odvolání. Tak co?“

„Bereme vás,“ řeklo děvče.

„On neumí mluvit?“

„Shodli jsme se na tom, že se podrobíme vašemu soudu, slečno,“ řekl mladík se silným krédským přízvukem.

Kin zavrtěla hlavou. „To není soud. Jestliže se vám nebude líbit mé rozhodnutí, můžete vždycky skončit s prací - pokud vás ovšem nevyhodím, jasné?“ Odmlčela se, aby mohli patřičně vstřebat význam jejích slov. Za každým zaměstnancem Společnosti se tlačila alespoň parsek dlouhá fronta dychtivých čekatelů. Nikdo neodcházel dobrovolně.

„Dobrá, takže to máme na záznamu. Abychom tedy udělali záznamu zadost, vy dva jste naposled obsluhovali vrstvící agregát BVN 67 na Juliu čtyři a zpracovávali jste jeden pás světadílu Y? Byli jste seznámeni s obviněním, vzneseným na základě vyjádření výstupní kontroly?“

„Ano, byli,“ přikývl Hendry. Kin zmáčkla tlačítko.

Jedna stěna kanceláře se změnila v obrazovku. Na ní se objevil letecký pohled na šedou pláň základního kamene, který byl náhle překryt kilometr vysokou vrstvou, připomínající nejspíše chlebíček, který si připravil sám bůh. Vrstvící agregát byl od jejího konce odstaven a přesunut stranou. Pokud ho k původní části vrstvy nepřistaví opravdu zkušený operátor, najdou tady geologové v budoucnosti velmi zvláštní geologickou anomálii.

Kamera najela zhruba do poloviny výšky vrstvy, kde byla část kamene odtavena. Tam se vznášel portálový jeřáb a několik mužů ve žlutých helmách, kteří odstoupili ze zorného pole kamery. Na místě zůstal jen jeden z nich a s úsměvem držel velkou měřící tyč u místa označeného „ukázka A“. „Ahoj, vy všichni tam, tady je Výbor kontrolorů Společnosti na místě činu.“

„Plesiosaurus,“ řekla Kin. „Nemá v téhle vrstvě co dělat, ale to není, kruci, všechno.“ Kamera se pomalu posunovala podél napůl odkryté kostry a nakonec zaostřila na zdeformovaný obdélník těsně vedle ní. Kin přikývla. Teď to bylo vidět naprosto jasně. Kostra držela v ruce transparent. Nápis na něm byl poničený, ale přece jen čitelný.

„Ne atomovým pokusům!“ přečetla nahlas.

Musela to být strašlivá práce. Pravděpodobně zabrala celé týdny a pak se musel připravit nesmírně složitý program, který by umožnil data vložit do paměti vrstvícího agregátu.

„Jak jste na to přišla?“

Protože do každého stroje bylo vloženo nezávislé kontrolní zařízení, které hlásilo každou anomálii, ale to bylo úřední tajemství. Bylo umístěno v desetikilometrové výpustné zděři právě proto, aby odhalilo podobné drobné neoprávněné zásahy, jako byli pacifističtí dinosauři nebo mamuti se sluchátky, a ohlásilo se až v případě, že k něčemu takovému došlo. Bylo notoricky známo, že dříve nebo později každý z operátorů něco takového zkusil. Každý nový technik se totiž cítil na palubě vrstvícího agregátu jako bůh a dříve nebo později podlehl pikantnímu pokušení zamotat hlavu budoucím paleontologům. Někdy je Společnost vyhodila, ale byly i případy, kdy je naopak povýšila.

„Jsem čarodějka,“ odpověděla Kin. „Takže připouštíte, že jste to udělali?“

„Ano, slečno,“ přikývl Hendry. „Ale mohl bych, ehm, uvést něco na svou omluvu?“ Sáhl do kapsy kombinézy a vytáhl knihu, jejíž hřbet byl opotřebovaný častým užíváním. Strany mu proletěly pod palcem, až nakonec knihu otevřel na hledaném místě.

„Tohle říká jedna z největších kapacit v oboru planetárního inženýrství,“ řekl. „Můžu pokračovat?“

„Poslužte si.“

„Dobrá, takže: ,Konec konců, planeta není svět. Planeta? Kulatá hromada kamení. Svět? Čtyřrozměrný zázrak. Na světě musí být tajemná hora. Musí tam být bezedná jezera, obydlená prastarými obludami. Musí tam být tajemné otisky podivných stop vysoko na sněžných polích velehor, mechem obrostlé zříceniny v srdci divokých džunglí, zvony pod mořskou hladinou, údolí s mnohonásobnou ozvěnou a města ze zlata. To je to koření planetární kůry, bez nějž by představivost člověka zakrněla‘.“

Rozhostilo se ticho.

„Pane Hendry,“ zeptala se Kin, „mluvím tam snad o dinosaurech požadujících atomové odzbrojení?“

„To ne, ale -“

„Stavíme světy, netvoříme sterilní planety. To by dokázali i roboti. Budujeme místa, kde dokáže lidská představivost skutečně zakotvit. Nehrajeme si jako děti s legračními zkamenělinami. Vzpomeňte si na vřetenisty. Představte si, že by budoucí kolonisté na téhle planetě byli jako oni. Vaše zkamenělina by je zabila, zničila by jim mozek. Suspenduji vás na tři měsíce. Vás také, slečno Planteová, a vůbec si nedovedu představit, proč jste tomuhle troubovi pomáhala. Můžete jít.“

Vypnula záznamník.

„Kam jdete? Sedněte si. To všechno muselo být řečeno, aby bylo záznamu učiněno zadost. Sedněte si, sakra, vypadáte hrozně.“ Nebyl hloupý. Viděla, jak se mu v očích objevil zárodek naděje. Raději mu ji sebrat hned.

„S tím rozsudkem to platí. Tři měsíce nucené dovolené. Je to v záznamu, takže už mě neumluvíte. Nepodařilo by se vám to, ani kdyby to v záznamu nebylo.“

„Ale do té doby to tady bude všechno hotové,“ prohlásil ublíženým hlasem.

Kin pokrčila rameny. „Do té doby se objeví zase jiné planety. Netvařte se tak ustaraně. Nebyl byste ani člověk, kdybyste tomu pokušení nepodlehl. Jestli se cítíte opravdu zle, zeptejte se Joela Čenže na ty boty, které se pokusil uložit do ložiska černého uhlí. No vidíte, a kariéru mu nezničily.“

„A co jste udělala vy, slečno?“

„Hmm?“

Mladík se na ni díval po očku.

„Víte, mluvíte tak, jako kdybyste chtěla říci, že jsem udělal něco, co udělali skoro všichni přede mnou. Vy jste udělala taky něco takového?“

Kin zabubnovala prsty na stůl. „Postavila jsem pohoří, které mělo podobu mých iniciál,“ řekla nakonec.

„Páni!“

„Museli znovu položit skoro polovinu pásu. Tenkrát mě málem vyhodili.“

„A teď jste oblastní kontrolorka a -“

„Totéž může být jednoho dne i z vás. Za pár let vás můžou poslat jako samostatný dohled na jeden z nových asteroidů. Zábavní park nějakého z těch bláznivých bilionářů. Dám vám dvě dobré rady. Nezvorejte to a nikdy se nesnažte použít něčí slova proti jejich autorovi. Já, aby bylo jasno, jsem až neuvěřitelně dobrosrdečná a plná pochopení, ale znám lidi, kteří by vás přinutili svou knihu sníst stránku po stránce pod pohrůžkou okamžitého vyhazovu. Jasné? Jasné. Tak a teď zmizte, vy dva. Teď už doopravdy. Dnes to bude nabitý den.“

Rychle zmizeli z místnosti a zbyla po nich na koberci jen cestička z korálového prachu. Kin pozorovala, jak se za nimi zasunují dveře a chvilku upírala oči jen tak do prázdna. Pak se usmála sama pro sebe a vrátila se k práci.

Podívejme se teď na Kin Aradovou, která právě kontroluje obrysové návrhy pro souostroví TY.

Jedenadvacet desetiletí jí leželo na ramenou jako lupy času. Nesla je se stejnou lehkostí. Proč ne? Nepočítalo se s tím, že lidé zestárnou. V tom jim pomáhala nervová chirurgie.

Na čele měla zlatý disk, jaký nosila většina vícestoletých - bylo to znamení, které vzbuzovalo respekt a často ušetřilo lidi nepříjemných rozpaků. Ne každá žena odolala pokušení svést mladého muže, který byl v praxi o tolik mladší, že mohl být jejím sedminásobným pravnukem. Na druhé straně ne každá starší žena disk nosila, naopak, mnohé ho nenosily úmyslně. Kinina pleť měla teď barvu půlnoční černi, stejně jako její paruka - z jakéhosi stále nezjištěného důvodu vlasy jen výjimečně přečkaly první stovku - a na sobě měla volný overal.

Byla starší než jedenadvacet světů, z nichž čtrnáct pomáhala budovat. Sedmkrát vdaná za rozličných okolností, jednou dokonce z lásky. Se svými bývalými manžely se občas setkávala, aby si společně zavzpomínali na staré dobré časy.

Když se ze svého hnízda ve stěně zvedl čistič koberců a začal vysávat korálový prach, zvedla hlavu. Očima pomalu klouzala po místnosti, jako kdyby hledala něco konkrétního. Její pohled se zastavil a zdálo se, že se do čehosi zaposlouchala.

Najednou se v kanceláři objevil člověk. V jedné chvíli byl v tom místě jen prázdný vzduch, v následujícím okamžiku se o skříňku na záznamy opíral muž. Jeho oči se setkaly s jejím pohledem a muž se uklonil.

„Kdo, u všech čertů, jste?“ zeptala se Kin s natáhla se pro interkom. Byl rychlejší. Vrhl se přes místnost a uchopil ji za zápěstí, velmi uctivě, ale také dosti bolestivě. Zamračeně se usmála. Aniž se zvedla ze židle, mávla dokonalým obloukem levačkou a vědecky mu naservírovala do obličeje pěst plnou zlatých prstenů.

Když si vytřel krev z očí, stála nad ním a mířila na něj ochrompalem.

„Nesnažte se chovat agresivně,“ radila mu. „Radím vám, abyste se snažil i dýchat co nejmírumilovněji.“

„Jste velmi neobvyklá žena,“ prohlásil a ohmatával si bradu. Polointeligentní čistič koberců zatím kroužil kolem a tu a tam muži narážel do kolen.

„Co jste zač?“

„Jmenuju se Jago Žarlo. Vy jste Kin Aradová? No jasně, přece -“

„Jak jste se dostal dovnitř?“

Otočil se a zmizel. Kin automaticky vypálila z ochrompalu. Velký kruh na koberci zčernal, vydal zvuk humpf a zmizel.

„Vedle,“ řekl hlas na druhém konci místnosti.

Humpf.

„Bylo to ode mne netaktní, že jsem sem vnikl tímhle způsobem, ale kdybyste laskavě odložila tu zbraň -“

Humpf.

„Myslím, že bychom z našeho setkání mohli mít oboustranný užitek. Chtěla byste se dozvědět, jak se stát neviditelnou?“

Kin zaváhala a pak nejistě sklonila ochrompal.

Vzápětí se muž objevil. Přesněji řečeno, zhmotnil se. Hlava a hrudník se objevily, jako by z nich někdo stáhl kus látky, a vzápětí se stejně náhle objevily i nohy.

„To je chytré,“ řekla Kin. „Líbí se mi to. Jestli ovšem zmizíte znovu, nastavím tuhle hračku na široký rozptyl a pokropím celou místnost. Gratuluji, podařilo se vám vzbudit můj zájem. A to už dnes není nijak snadné.“

Muž si sedl. Kin ho odhadla tak na padesát, i když mohl být o celé století starší. Jenže ti opravdu staří se pohybovali jistým způsobem, on ne. Vypadal, jako kdyby několik let nespal - bledý, holohlavý, se zarudlýma očima. Tvář, na jakou okamžitě zapomenete. Dokonce i jeho kombinéza byla bledě zelená a když sáhl do kapsy, Kin pozvedla ruku s ochrompalem.

„Nevadilo by vám, kdybych si zakouřil?“ zeptal se.

„Zakouřil?“ opakovala užasle Kin. „Jen do toho. Mně by bylo jedno, i kdybyste si vzplál jasným plamenem.“

S očima upřenýma na ochrompal si muž vložil do úst bílý váleček a zapálil jej. Pak ho vytáhl ze rtů a vyfoukl šedivý kouř.

Kin došla k závěru, že ten muž je nebezpečný maniak.

„Mohu vám povědět o způsobu, jak vysílat hmotu jako radiové signály,“ řekl.

„To já taky,“ přikývla Kin unaveně. „Je to nemožné.“ Takže to byl další obyčejný bláznivý vynálezce-zlatokop. Ale neviditelným se udělat uměl, to byla pravda.

„Kdysi se říkalo, že raketa ve vzduchoprázdnu nemůže fungovat, víte to?“ ušklíbl se Žarlo. „Goddardovi se vysmívali. Tvrdili, že je blázen.“

„Jenže se to taky říkalo o spoustě skutečných bláznů,“ upozornila ho Kin, která pro tu chvíli odsunula do pozadí otázku, co je Žarlo zač. „Máte snad vysílač hmoty, který byste mi mohl ukázat?“

„Mám.“

„Ale ne s sebou.“

„Ne, s sebou ne. Ale pořád ještě tady mám tohle.“ Udělal jakýsi pohyb a jeho levá ruka zmizela. „Dalo by se tomu říkat neviditelný plášť.“

„Mohla bych tu věc - hm - vidět?“

Přikývl a natáhl k ní prázdnou dlaň. Kin k ní natáhla ruku a dotkla se - něčeho. Měla dojem, že se dotýká hrubě tkané látky. Mohlo to být i tím, že na její ruku zespoda působilo nějaké slabé silové pole, ale to nebyla schopná odlišit.

„Ohýbá to světlo,“ řekl a odtáhl to pomalu z jejího dosahu. „Samozřejmě, nikdo nechce riskovat, že něco takového ztratí ve skříni, a proto je tady oblast, které se stačí dotknout a efekt se vypne - tady, vidíte?“

Kin spatřila slabou, oranžově světélkující linku světla, která ohraničovala nic.

„Opravdu pěkné,“ přikývla Kin. „Ale proč zrovna já? Proč to všechno?“

„Protože jste Kin Aradová. Napsala jste Věčné tvoření. Víte všechno o velkých králích vřetenistů. Myslím si, že oni vytvořili tuhle věc. Našel jsem ji. Našel jsem i spoustu dalších věcí. Moc zajímavých věcí.“

Kin si ho lhostejně prohlížela. Nakonec řekla: „Ráda bych si trochu vyšla na čerstvý vzduch. Už jste snídal, Jago Žarlo?“

Zavrtěl hlavou. „Po cestě sem mám všechny tělesné pochody časově úplně rozhozené, ale myslím, že bych si mohl dát večeři.“

Kinin aerolet obkroužil budovu nižších úřadoven a zamířil na sever, k velkému komplexu kontinentu W. Obloukem obletěli obrovskou hmotu bývalého Hendryho agregátu, jehož operátor právě kladl pás se vzorem vnitrozemských útesů. Ten manévr jim poskytl impozantní pohled na sběrnou mísu v horní části stroje, jejíž nitro bylo dokonale, sametově černé.

„Proč tak daleko?“ zeptal se Žarlo, který od toho pohledu nedokázal odtrhnout oči. Kin pomalu pohnula řídící pákou.

„Energie sbíraná kolektory na oběžné dráze kolem planety je vysílána formou paprsku, zachycována sběrným talířem a převáděna na energii potřebnou k chodu stroje. Kdybychom přeletěli nad talířem, nezbyl by z nás ani popel.“

„Co by se stalo, kdyby se operátor dopustil chyby a paprsek minul sběrný talíř?“

Kin chvilku uvažovala. „Nevím,“ přiznala nakonec upřímně. „Ale buďte si jistý, že operátora bychom určitě nenašli.“

Aerolet minul několik dalších ostrovů. Uměle odchovaní delfíni, stále ještě mírně zmatení po své cestě v megatankeru, poskakovali po modré hladině a snažili se dohonit stín stroje. K čertu s Věčným tvořením!

Jenže v té době to vypadalo jako skvělý nápad. Kromě toho, udělala a dokázala už skoro všechno, jenom knihu ještě nenapsala. Psaní samo o sobě nebylo těžké. Skutečný problém spočíval v tom, že bylo třeba zjistit, jak se vyrábí papír, pak musela najmout skupinu robotů a nechat je postavit malý tiskařský příklopový stroj. Byla to první kniha vytištěná po čtyřech stech letech. Vzbudila celkem slušnou pozornost.

Slova uvnitř drahé tuhé vazby také. Kniha neříkala nic zásadně nového, ale jakýmsi nepochopitelným způsobem se jí podařilo spojit průběžné poznatky z geologie tak, že rozdmýchaly skutečný požár. Podle zpráv se její kniha dokonce stala základem pro několik okrajových kultů. Podívala se po očku na svého společníka. Nebyla schopná odhadnout jeho přízvuk - mluvil velmi pečlivě, jako někdo, kdo před krátkým časem vstřebal výukové pásky, ale neměl žádnou praxi. Šaty, do nichž byl oblečen, mohly pocházet z konfekčních strojů na půltuctů světů. Nevypadal jako blázen, ale to nevypadal žádný z nich.

„Takže vy jste četl mou knihu,“ řekla konverzačním tónem.

„Copak ji nečetl každý?“

„Občas mi to tak opravdu připadá.“

Obrátil k ní silně zarudlé oči.

„Nebyla špatná. Četl jsem ji na lodi, když jsem letěl sem. Nečekejte žádné zvláštní pochvaly. Už jsem četl lepší.“

Kin k vlastnímu znechucení cítila, že rudne.

„Určitě jste toho přečetl hodně, že?“ zamumlala.

„Pár tisíc těch knih bylo,“ připustil Žarlo. Kin přepnula aerolet na automatického pilota a otočila se na sedadle.

„Vím, že nezůstalo ani pár set knih, všechny staré knihovny byly zničeny, nebo se ztratily!“

Ušklíbl se. „Nechtěl jsem se vás dotknout.“

„Kdo si -“

„Není právě nutné, aby si autor sám vyráběl papír,“ pokračoval nevzrušeně Žarlo. „Za starých časů byli takzvaní nakladatelé. Něco jako továrny na filmsy. Autor udělal jenom jedno jediné - napsal slova.“

„Za starých časů? Jak starý vlastně jste?“

Muž si na sedadle poposedl. „No, nevím to tak docela přesně,“ odpověděl nakonec. „Několikrát jste mezitím změnili kalendář. Ale podle mého odhadu asi jedenáct set let. Plus minus deset.“

„V té době neexistovala genová chirurgie,“ zavrtěla Kin popuzeně hlavou. „Nikdo není tak starý.“

„Jenže existovaly sondy typu Terminus,“ odpověděl Žarlo tiše.

Aerolet minul sopečný ostrov. Bylo vidět, že v něm technici provádějí poslední zkoušky a úpravy, protože z centrálního vulkánu vystupovaly jemné obláčky dýmu. Kin na ostrov zírala nevidoucíma očima a rty se jí nehlučně pohybovaly.

„Žarlo,“ řekla nakonec. „Žarlo! Já si myslela, že je mi to jméno nějak povědomé! Poslyšte… ta nejdůležitější věc na lodích typu Terminus bylo, že se už nikdy neměly vrátit zpět…“

Usmál se na ni, ale v jeho úsměvu nebylo nic veselého. „Naprosto správně,“ přikývl. „Byl jsem tam jako dobrovolník. Všichni byli, samozřejmě, dobrovolníci. A byli jsme pěkní blázni. Ty lodě prostě pro návrat nebyly ani vybaveny.“

„Já vím,“ přikývla Kin. „Četla jsem flimsy. Hm.“

„Fajn, ale měla jste to vidět na pozadí tehdejší doby. Tenkrát to dávalo určitý smysl. A samozřejmě, ani moje loď se nevrátila.“

Naklonil se kupředu.

„Jenže já ano.“

 

Читайте дальше по ссылке продолжение книги «Страта» (Strata) на чешском языке. Весь список книг, переведённых на чешский язык, а также написанных в оригинале на чешском, вы найдёте в разделе «Книги на чешском языке». Для детей ещё есть раздел «Сказки на чешском».

 

французский

испанский

португальский

польский

чешский

словацкий

венгерский

румынский

болгарский

словенский

сербский

хорватский

македонский

иврит

турецкий

арабский

фарси

урду

пушту

молдавский

украинский

белорусский

русский

грузинский

армянский

азербайджанский

узбекский

казахский

киргизский

монгольский

Изучение иностранных языков - новое

Уроки иностранных языков онлайн

Что для Вас является более важным при выборе курсов иностранных языков в Киеве?