Онлайн-школа иностранных языков «Европейское Образование»

Книга «Чёрный обелиск» (Černý obelisk) на чешском языке – читать онлайн, автор – Эрих-Мария Ремарк. Роман «Чёрный обелиск» (Černý obelisk) – ещё одно известное произведение Эриха-Марии Ремарка. Многие романы, которые написал Ремарк, позже были переведены на многие самые распространённые языки мира, а также на менее распространённые (в том числе и на чешский). Кроме того, по некоторым из них были сняты фильмы в разных странах мира.

Остальные книги, переведённые на чешский язык или написанные в оригинале на чешском, можно читать онлайн или скачать бесплатно в разделе «Книги на чешском языке». Для детей создан раздел «Сказки на чешском».

Для тех, кто самостоятельно изучает чешский язык по фильмам, создан раздел «Фильмы на чешском языке».

Для тех, кто хочет учить чешский язык не только самостоятельно, но и с опытным преподавателем, есть информация на странице «Чешский по скайпу».

Для абитуриентов, планирующих получать высшее образование в Чехии, будет полезным раздел «Университеты Чехии (все чешские ВУЗы)».

Теперь переходим к чтению романа «Чёрный обелиск» (Černý obelisk) на чешском языке. На этой странице выложена первая глава книги, а ссылка на продолжение романа «Чёрный обелиск» (Černý obelisk) на чешском языке будет в конце этой страницы.

Černý obelisk

Nezlobte se, že tentokrát mluvím o starých časech. Ještě se nerozptýlil pach krve

a prach poslední zkázy, a na svět opět dopadá sinalé světlo apokalypsy. Laboratoře

a továrny znovu pracují na plné obrátky, aby udržely mír vynalézáním nových

zbraní, jimiž se dá vyhodit do povětří celá zeměkoule. —

Světový mír! Nikdy se o něm tolik nenamluvilo a nikdy se pro něj neudělalo méně

než v naší době. Nikdy nebylo tolik falešných proroků, lží, smrti, zkázy a slz než v

našem dvacátém století pokroku, techniky, civilizace, masové kultury a masového

vraždění. —

Proto se nezlobte, že se vracím do pohádkových let, kdy nad námi ještě vlála

naděje jako vlajka a my věřili v tak podezřelé věci, jako je lidskost, spravedlnost,

snášenlivost — a také v to, že jedna světová válka musí stačit k poučení jedné

generace.

I.

Do kanceláře firmy s náhrobky Jindřich Kroll a synové svítí slunce. Je duben roku 1923 a obchod jen kvete. Jaro nás nezklamalo, prodáváme na plné obrátky, a přitom chudneme. Ale co se dá dělat — smrt je neúprosná a nedá se zahnat a lidský smutek už zase touží po pomnících z pískovce, mramoru a - trápí-li někoho pocit viny či jde-li o pořádné dědictví — dokonce i po drahé černé švédské žule, nablýskané ze všech stran. Podzim a jaro jsou nejlepší dobou pro obchodníky se smutečními potřebami, protože umírá mnohem víc lidí než v létě a v zimě. Na podzim proto, že ubývá mízy, a na jaře proto, že se míza probouzí a stravuje oslabené tělo jako příliš tlustý knot příliš tenkou svíčku. Tohle aspoň tvrdí náš nejčipernější agent, hrobník Liebermann z městského hřbitova, a ten se přece vyzná. Je mu osmdesát let, zakopal přes deset tisíc mrtvol a za provizi z pomníků si koupil u řeky dům se zahradou a pstruhovou líhní. Jeho povolání z něho udělalo náramného ochlastu, který všechnu svou nenávist zaměřil na městské krematorium.

Je to nekalá konkurence. V tom jsme s ním zajedno, protože na urnách se nic nevydělá.

Podívám se na hodinky. Za chvíli bude poledne, a protože je sobota, balím fidlátka. Na psací stroj dám plechový poklop, rozmnožovač „Presto" odnesu za záclonu, shrnu vzorky kamenů a vytáhnu z ustalovače fotky válečných pomníků a uměleckých ozdob. Nejsem u firmy jen šéfem reklamy, kresličem a účetním; už rok jsem také jejím jediným úředníkem, a to prosím nejsem ani z oboru.

Požitkářsky vytáhnu ze zásuvky doutník, černý brazil. Ráno mi ho dal cesťák z württemberské továrny na kovové zboží a vzápětí se mi pokusil vpálit sadu bronzových věnců. Doutník je tedy jedna báseň. Hledám zápalky, ale jako vždycky jsou kdovíkde. Kamna ještě naštěstí nevyhasla. Stočím desetimarkovou bankovku, přidržím ji u žhavého uhlí a zapálím si doutník. Topit v kamnech koncem dubna je vlastně holá zbytečnost. Je to jen takový obchodní trik mého chlebodárce Jiřího Krolla. Domnívá se, že truchlící pozůstalí pustí chlup spíš pěkně v teploučku, než když jim jde pára od úst. Už ze smutku prý zebe duše, a když k tomu ještě zebou nohy, dá se z lidí jen těžko vyrazit slušná cena. V teple roztávají oni i jejich prkenice. Proto je naše kancelář přetopená a našim agentům jsme vtloukli do hlavy jako zásadu všech zásad, že nelze sjednávat obchod na hřbitově, když prší nebo je špatné počasí. Vždycky jen v teple pod střechou a pokud možno po jídle. Smutek, zima a hlad jsou špatnými obchodními partnery.

Hodím zbytek desetimarkovky do kamen a vzpřímím se. Vtom zaslechnu, jak se v protějším domě rozlétne okno. Nemusím se tam ani dívat, stejně vím, oč jde.

Opatrně se skloním nad stolem, jako bych ještě něco kutil na psacím stroji. Přitom se poočku dívám do malého zrcátka, které jsem si postavil tak, abych mohl pozorovat okno. No ovšem, je to jako vždycky Líza, žena koňského řezníka Watzka. Stojí tam nahatá, zívá a protahuje se. Teprve teď vstala. Ulička je stará a úzká, můžeme se dívat jeden na druhého a ona to ví. Proto tu stojí. Pojednou se zašklebí velkou papulou, vycení všechny zuby a ukáže na zrcátko. Objevila je svýma jestřábíma očima.

Mám vztek, že mě přistihla, ale dělám jakoby nic a couvám v oblaku dýmu do kanceláře. Za chvilku se vracím. Líza se šklebí. Vykloním se z okna, ale jí si vůbec nevšímám. Dělám, jako bych mával někomu na ulici. Nádavkem ještě posílám do prázdna polibek. Líza na to naletí. Je zvědavá a vykloní se, aby se podívala, kdo to je. Venku není ani noha. Teď se zase šklebím já. Zaťuká si zlostně prstem na čelo a zmizí.

Vlastně ani nevím, proč tuhle komedii hraju. Líza je to, čemu se říká kus, a já znám spoustu lidí, kteří by rádi vyklopili pár miliónů, jen aby si mohli dopřát každé ráno takovou podívanou. Dopřávám si ji také, ale přesto mě štve, že si je tahle líná krůta, která vylézá z postele až v poledne, sama sebou tak nestydatě jistá.

Nenapadne ji ani ve snu, že by se s ní nechtěl každý hned vyspat. Přitom jí to je v hloubi duše celkem jedno. S černou ofinou a drzým nosem stojí u okna a pohupuje párem prsů z prvotřídního kararského mramoru jako teta, která třepe před kojencem chřestítkem. Kdyby měla dva balónky, vystrčila by je ven stejně vesele. Ale protože je právě nahá, vystrkuje ven svoje prsy; je jí to úplně jedno. Raduje se prostě z toho, že žije a že se do ní poblázní každý mužský, a pak na to všechno zapomene a vrhne se svou hltavou papulou na snídani. Mezitím koňský řezník Watzek zabíjí staré, utahané drožkářské herky.

Líza se znovu objeví. Přilepila si falešný knír a je z toho duchaplného nápadu celá pryč. Zdraví po vojensku a já mám dojem, že si ta nestyda dělá legraci ze starého penzionovaného šikovatele Knopfa, který bydlí vedle. Ale pak si vzpomenu, že Knopfova ložnice má pouze jedno okno do dvora. A Líza je dost mazaná, aby věděla, že na ni není z těch několika sousedních domů vidět.

Náhle, jako by se protrhly hráze zvuku, rozezní se zvony Mariánského kostela, který stojí na konci ulice. Údery duní, jako by sem do místnosti padaly přímo z nebe. Zároveň vidím druhým oknem kanceláře holou lebku svého chlebodárce, která klouže po dvoře jako tajemný meloun. Líza klackovitě zamává a zavře okno.

Zase jednou jsem odolal každodennímu pokušení svatého Antonína.

***

Jiřímu Krollovi je přesně čtyřicet let, ale hlava se mu už blýská jako kuželník v Bollově zahradní restauraci. Svítí mu, co ho znám, a to už je přes pět let. Blyští se tak, že v zákopech, kde jsme spolu sloužili u stejného pluku, platil zvláštní rozkaz, že Jiří musí nosit ocelovou přílbu, i když je na frontě úplný klid. Jeho pleš by byla zlákala i nejdobráčtějšího nepřítele, aby se přesvědčil, není-li to obrovská biliárová koule.

Srazím paty a hlásím: „Hlavní stan firmy Kroll a synové! Štáb pozoruje nepřítele. Podezřelé pohyby v prostoru koňského řezníka Watzka."

„Aha," řekne Jiří. „Lízá provádí ranní rozcvičku. Pohov, svobodníku Bodmere!

Proč si nechráníte dopoledne cudnost klapkami na oči jako kůň, který tahá buben v jezdecké kapele? Copak neznáte tři nejvzácnější věci života?"

„Jak je mám znát, pane vrchní státní návladní, když se ještě pídím po samotném životě?"

„Ctnost, prostota a mládí," káže Jiří. „Kdo je ztratí, nikdy je už nezíská! A co je beznadějnějšího než zkušenost, stáří a holá inteligence?"

„Chudoba, nemoc a samota," odpovídám a dám si pohov.

„To jsou jen jiné názvy pro zkušenost, stáří a scestnou inteligenci." Jiří mi vezme z úst doutník, chvilku si jej prohlíží a pak ho určí jako sběratel motýlka. „Kořist z továrny na kovové zboží."

Vytáhne z kapsy krásně zakouřenou, zlatohnědou špičku z mořské pěny, zastrčí do ní brazil a kouří jakoby nic.

„Nemám nic proti zabavení doutníku," říkám. „Je to hrubé násilí a jako bývalý poddůstojník ses od života nic jiného nenaučil. Ale nač ta špička? Copak mám syfla?"

„A jsem snad já teplouš?"

„Jirko," říkám. „Když jsem za války ukradl v kuchyni hrachovku, šrotovals ji mou lžící. A tu lžíci jsem měl zastrčenou ve špinavé holínce a jakživ jsem ji nemyl."

Jiří pozoruje popel brazilu, který je bílý jako sníh. „Už je čtyři a půl roku po válce," poučuje. „Tehdy se z nás díky nesmírnému neštěstí stali lidi. Dneska z nás bezohledná honba za majetkem udělala znovu lupiče. Abychom to zamaskovali, musíme předstírat jisté způsoby. Ergo! Ale poslyš, nemáš ještě jeden brazil? Tahle továrna se nikdy nepokouší podplatit zaměstnance pouze jedním doutníkem."

Vytáhnu ze zásuvky druhý doutník a dám ho Jiřímu. „Tak se mi zdá, že inteligence, zkušenost a stáří jsou přece jen k něčemu dobré," říkám.

Zašklebí se a podává mi krabičku cigaret, ve které jich šest chybí. „Co bylo jinak?" ptá se. „Nic. Ani jeden zákazník. Ale musím tě naléhavě požádat o zvýšení platu."

„Už zas? Zvýšil jsem ti ho přece včera."

„Kdepak včera. Dnes ráno v devět. Mizerných osm tisíc marek. Konečně, dnes ráno v devět to ještě něco bylo. Jenže mezitím vyšel nový kurs dolaru a já si za to můžu koupit místo nové kravaty leda láhev laciného vína. Ale potřebuju kravatu."

„Kolik teď stojí dolar?"

„Dnes v poledne třicet šest tisíc marek. Ráno stál jen třicet tisíc."

Jiří Kroll si prohlíží doutník. „Šestatřicet tisíc! Letí to, jako když se páří kočky!

Jak to jenom skončí?"

„Všeobecným úpadkem, pane polní maršále," odpovídám. „Ale zatím musíme žít. Přinesls peníze?"

„Na dnešek a zítřek jen malý kufřík. Tisícovky, desetitisícovky, dokonce několik balíčků starých milých stovek. Asi pět liber bankovek. Inflace teď letí tak, že Říšská banka nestačí tisknout. Nové stotisícovky obíhají sotva čtrnáct dní a už se budou muset tisknout miliónovky. Kdy se dostanem k miliardám?"

„Za pár měsíců, když to půjde takhle dál."

„Bože můj," povzdychne si Jiří. „Kde jsou ty krásné klidné časy roku 1922?

Tehdy stoupl dolar za rok z dvou set padesáti pouze na deset tisíc. A to nemluvím o roce 1921 — tehdy to bylo mizerných tři sta procent."

Dívám se z okna, které vede na ulici. Naproti stojí Líza v hedvábném županu, potištěném papoušky. Pověsila si zrcátko na okenní kliku a češe si hřívu.

„Tak se podívej," říkám trpce. „Neseje to, nesklízí, a přece to živí otec nebeský. Tenhle župan ještě včera neměla. Hedvábí, celé metry hedvábí! A já nemůžu schrastit prachy ani na kravatu."

Jiří se zazubí. „Ty jsi obyčejná oběť doby, kdežto Líza pluje na vlnách německé inflace plnými plachtami. Je to krásná Helena šmelinářů. Z náhrobků se teď, hochu, nezbohatne! Proč radši nekšeftuješ se slanečky nebo s akciemi jako tvůj přítel Willy?"

„Poněvadž jsem sentimentální filozof a zůstávám věrný náhrobkům. Tak co je s tím zvýšením platu? I filozofové potřebují skromný příspěvek na garderobu."

„Nemůžeš si toho motýlka koupit zítra?"

„Zítra je neděle. A zítra ho potřebuju."

Jiří přinese z předsíně kufr s penězi. Sáhne dovnitř a hodí mi dva balíčky.

„Stačí?"

Vidím, že to jsou většinou stovky. „Přidej těch tapet ještě půl kila," povídám.

„Tohle je nejvýš pět tisíc. Tolik dávají při nedělní mši na talíř šmelináři, a to se ještě stydí, že jsou takoví krkouni."

Jiří se podrbe na holé lebce. Je to u něho atavistické, nesmyslné gesto. Pak mi podá třetí balíček. „Zaplaťpánbůh, že je zítra neděle," říká. „Aspoň nebudou žádné dolarové kursy. Na jeden den v týdnu se inflace zastaví. Tohle Bůh jistě neměl v úmyslu, když stvořil neděli."

„Jak si vlastně stojíme?" ptám se. „Jsme na mizině, nebo se topíme v blahobytu?"

Jiří dlouze táhne ze špičky z mořské pěny. „Myslím, že tohle o sobě dnes v Německu neví nikdo. Ani božský Stinnes. Všichni střádalové jsou samozřejmě na mizině. A právě tak dělníci a všichni, co jsou odkázáni na mzdu. Stejně je na tom většina malých obchodníků, i když ti to nevědí. Skutečný blahobyt mají pouze lidé s devizami, s akciemi, nebo s velkými věcnými hodnotami. Stačí to k tvému osvícení?"

„Věcné hodnoty!" Hledím na zahradu, kde máme skladiště. „Moc už jich skutečně nemáme. Zbyl nám hlavně pískovec a ta litá veteš. Ale mramor a žulu bys spočítal na prstech. A tu trošku, co máme, prodává tvůj bratr se ztrátou. Nejlíp by bylo neprodávat vůbec nic, že?"

Není třeba, aby Jiří odpovídal. Venku zazvoní zvonek kola a po starých schodech se blíží kroky. Je slyšet hašteřivý kašel. Je to neštěstí rodiny, Jindřich Kroll mladší, druhý majitel firmy.

***

Jindřich je malý, zavalitý mužík se slámovým knírkem a se zaprášenými pruhovanými kalhotami, které má dole sepnuté cyklistickými sponkami. S mírnou nelibostí klouže očima z Jiřího na mne. Považuje nás za kancelářské krysy, které se celý den poflakují, zatímco on je mužem činu, na jehož bedrech leží služba v terénu. Nic ho nezdolá. Jakmile nám agenti, hrobníci a učitelé dají hlášku o mrtvole, uhání každý den při rozednění k nádraží a potom objíždí na kole nejzapadlejší vesnice. Není neobratný. Jeho obtioustlost působí důvěryhodně, a proto si ji pilně udržuje ranními a večerními žejdlíky. Sedláci mají raději malé tlouštíky než hubeňoury s hladovými obličeji. A pak je tu jeho oblek. Nenosí černý svrchník jako konkurence od Steinmayera, ani modrý vycházkový oblek jako cesťáci od Holimanna a Klotze, protože černý kabát příliš prozrazuje řemeslo a vycházkový oblek neprojevuje dost účasti. Jindřich Kroll nosí nevtíravé společenské šaty, pruhované kalhoty s marengovým sakem, k tomu staromódní tvrdý stojatý límec s ohnutými rohy a tlumenou kravatu s převládající černí. Když si před roky tento oblek objednával, chvilku zaváhal. Rozmýšlel se, zda by mu líp neseděl žaket, ale pak jej zavrhl, protože je prcek. Bylo to šťastné řešení. I Napoleon by vypadal směšně s vlaštovčími krovkami. Takhle, v dnešní výstroji, vypadá Jindřich Kroll jako malý přednosta přijímací kanceláře milého Pánaboha. A přesně tak to má být. Cyklistické sponky doplňují celek idylicky, a přitom rafinovaně. Každý si myslí, že od lidí, kteří je nosí, může ve věku auťáků nakoupit za babku.

Jindřich odloží klobouk a otře si kapesníkem čelo. Venku je dost chladno a na čele nemá ani kapku potu. Dělá to jen proto, aby nám ukázal, jaký je dříč proti nám, inkoustům.

„Prodal jsem pomník s křížem," říká s předstíranou skromností, za kterou tiše řve ohlušující jásot.

„Který? Ten malý z mramoru?" ptám se s nadějí.

„Ten velký," odpovídá Jindřich ještě ledabyleji a nespouští ze mne oči.

„Cože? Ten ze švédské žuly s dvojitým podstavcem a s bronzovými řetězy?"

„Samozřejmě že ten! Nebo snad máme ještě nějaký jiný?"

Jindřich bezpochyby vychutnává svou pitomou otázku jako vrchol sarkastického humoru.

„Ne," řeknu. „Jiný už nemáme. To je právě ten malér. Tenhle byl poslední. Naše gibraltarská skála."

„Zač jsi ho prodal?" ptá se Jiří Kroll.

Jindřich se protahuje. „Za tři čtvrti miliónu, bez nápisu, bez dopravného a bez obruby. To všechno se ještě připočítá."

„Panebože!" řekneme s Jiřím současně.

Jindřich nás obšťastní nadutým pohledem. Tak se někdy tváří mrtvé skvrnité tresky. „Byl to těžký boj," povídá a bůhvíproč si opět nasadí klobouk.

„Kéž byste ho byl prohrál," povzdechnu.

„Cože?"

„Prohrál! Ten boj!"

„Cože?" opakuje Jindřich podrážděně. Stačí málo, abych ho rozčilil.

„Byl by radši, kdybys ho nebyl prodal," říká Jiří.

„Cože? Co to má znamenat? Krucinál, člověk se plahočí od rána do večera, udělá senzační obchod, a pak za to místo poděkování dostane v téhle boudě ještě vynadáno. Choďte si sami po vesnicích a zkuste"

„Jindřichu," přeruší ho mírně Jiří. „Víme, že se dřeš. Ale žijeme dnes v době, kdy se prodejem chudne. Už léta máme inflaci. Od konce války, Jindro. A tenhle rok inflace řádí jako tubera. Proto už čísla nemají žádnou cenu."

„To vím taky, nejsem přece idiot."

Jiří i já mlčíme jako ryby. Takhle mohou mluvit jen idioti a odporovat jim nemá smysl. Znám to ze svých nedělí v blázinci. Jindřich vytáhne poznámkový blok.

„Ten pomník s křížem jsme koupili za padesát tisíc. Člověk by řekl, že tři čtvrti miliónu jsou docela slušný výdělek."

Už se zase cachtá v sarkasmu. Myslí si, že to na mne platí, protože jsem býval učitelem. Hned po válce jsem učil devět měsíců v jedné zapadlé vesničce ve vřesovišti, až jsem nakonec utekl, za patami zimní osamělost, vyjící jako pes.

„Ještě víc bychom vydělali, kdybyste místo toho nádherného pomníku prodal ten zatracený obelisk, co stojí venku před oknem," povídám. „Když váš nebožtík otec před šedesáti lety založil firmu, koupil ho za babku. Podle toho, co se říká, stál asi padesát marek."

„Obelisk? Proč do toho pletete obelisk? Ten přece není na prodej, to ví každé děcko."

„Právě proto," říkám. „Nebyla by ho škoda. Ale toho kříže je škoda. Budeme ho muset znovu koupit za těžké prachy."

Jindřich Kroll krátce zafuní. Má v tlustém nose polypy a stačí malé rozčilení, aby mu zduřely. „Chcete mi namluvit, že dneska stojí pomník s křížem tři čtvrti miliónu?"

„To se brzy dovíme," praví Jiří Kroll. „Zítra přijede Riesenfeld. Musíme udělat u Odenwaldských žulových závodů novou objednávku. Sklad už máme skoro vybílený."

„Máme ještě obelisk," poznamenám poťouchle.

„Proč ho neprodáte sám?" vyprskne Jindřich. „Tak zítra přijde Riesenfeld. Zůstanu doma a taky si s ním jednou promluvím! Aspoň uvidíme, jak to s těmi cenami vypadá!"

Jiří a já na sebe mrkneme. Je nám jasné, že Jindřicha musíme držet Riesenfeldovi od těla, i kdybychom ho měli opít, nebo mu namíchat do ranního nedělního žejdlíku ricínový olej. Solidní a staromódní obchodník by Riesenfelda k smrti otrávil vzpomínkami z války a historkami ze starých dobrých časů, kdy marka byla ještě markou a věrnost jádrem cti, jak to výstižně pravil náš milovaný polní maršál.

Na takové žvásty naletí snad Jindřich, ale ne Riesenfeld. Pro Riesenfelda je věrnost to, co vyžaduje od druhých, i když na to doplácejí, ale od sebe jen tehdy, když to něco nasype.

„Ceny se mění každý den," říká Jiří. „Tady není o čem mluvit."

„Ták? Ty si taky myslíš, že jsem prodal za babku?"

„Přijde na to. Máš prachy?"

Jindřich se na Jiřího upřeně zadívá. „Prachy? Co zase máš? Jak můžu přinést prachy, když jsme ještě nedodali? To přece není možné!"

„Je to možné," povídám. „Dneska je to dokonce běžné. Říká se tomu placení předem."

„Placení předem!" Jindřichův tlustý frňák se opovržlivě zachvěje. „Co vy o tom víte, učitýlku? Copak můžeme v našem obchodě chtít, aby se platilo předem? Od truchlících pozůstalých, když věnce na hrobě ještě nezvadly? Chcete peníze za něco, co jsme ještě nedodali?"

„Samozřejmě! Kdy jindy? To jsou právě poddajní a spíš vyklopí prachy na dlaň."

„To že jsou poddajní? Máte vůbec představu? V tu chvíli jsou tvrdší než ocel. Po všech těch výlohách za lékaře, za rakev, za pastora, za hrob a květiny a za hostinu. Nevyrazíte z nich předem ani deset tisíc, mladíku! Lidi se musí napřed vzpamatovat! A než zaplatí, musí to, co si objednali, vidět na hřbitově, a ne jenom v katalogu, i když jste ho namaloval čínskou tuší, nápisy obtáhl pravým pozlátkem a navíc přismolil pár truchlících pozůstalých."

Jindřich si zase jednou pustil hubu na špacír. Ale se mnou to nehne. Je pravda, že jsem pomníky do našeho katalogu nejen nakreslil a rozmnožil, ale pro zvýšení působivosti také vybarvil a dodal jim atmosféru smutečními vrbami, záhony macešek, cypřiši a vdovami ve smutečních závojích, zalévajícími květiny. Když jsme s touto novinkou přišli, konkurence div nepukla závistí, protože měla jen obyčejné fotky skladu. I Jindřich byl tehdy z toho nápadu celý pryč, zvlášť když jsem použil pozlátka. Aby totiž byl dojem co nejpřirozenější, vyzdobil jsem narýsované a vybarvené náhrobky nápisy z pozlátka, rozpuštěného ve fermeži.

Byly to pro mne nádherné chvíle. Nechal jsem umřít každého, kdo mi byl protivný, a ještě jsem mu namaloval náhrobek. Například poddůstojníkovi, který mě proháněl jako nováčka a který ještě dnes spokojeně žije, jsem napsal:

„Zde odpočívá po dlouhém, nekonečně strastiplném utrpení strážník Karel Flümer, následuje tak všechny své milé, kteří již našli ve smrti vykoupení."

Měl jsem k tomu důvod. Ten chlap ze mne dřel kůži a v poli mě poslal dvakrát na hlídku, kterou jsem přežil pouze náhodou. To už měl člověk právo přát mu všelicos.

„Pane Krolle," povídám, „dovolte, abych vám ještě jednou stručně objasnil dnešní dobu. Zásady, v nichž jste vyrostl, jsou ušlechtilé, ale teď vedou k bankrotu.

Vydělat peníze dnes umí každý, ale skoro nikdo nedokáže udržet jejich hodnotu. Není důležité prodávat, ale nakupovat a co nejrychleji dostat zaplaceno. Žijeme v době věcných hodnot. Peníze jsou iluzí. Každý to ví, ale spousta lidí tomu přesto nevěří. Dokud bude tenhle stav trvat, bude inflace pokračovat až k absolutnímu Nic. Člověk žije z pětasedmdesáti procent z fantazie a pouze z pětadvaceti procent ze skutečnosti. V tom tkví jeho síla i slabost, a proto ještě existují v tomhle čarodějnickém reji čísel ti, co vyhrávají, i ti, co prohrávají. Je nám jasné, že nemůžeme stoprocentně vyhrávat, ale nechtěli bychom patřit k těm, co prohrají všecko. Dostaneme-li ty tři čtvrti miliónu, za které jste dneska prodal pomník, až za dva měsíce, nebudou mít větší cenu než dnešních padesát tisíc marek. Proto ~"

Jindřich zrudne v obličeji jako pivoňka. Skočí mi do řeči. „Nejsem žádný idiot," prohlašuje podruhé. „Nemusíte mi tady dělat takové hloupé přednášky. Vím toho o praktickém životě víc než vy. A chci radši se ctí zahynout, než abych za svou existenci vděčil pochybným šmelinářským metodám. Dokud jsem u téhle firmy vedoucím prodeje, bude se obchodovat slušně a postaru! A tím to hasne! Já vím svoje! Tak to šlo až dosud a tak to půjde dál! Je to hnus, kazit člověku radost z úspěšného obchodu! Proč jste radši nezůstal tím zasraným kantorem?"

Chytne klobouk a práskne za sebou dveřmi. Vidíme ho, jak dupe na svých zavalitých nohou do X přes dvůr; vypadá s cyklistickými sponkami skoro jako voják. Pochoduje k svému stolu v Blumově hostinci.

„Tenhle měšťácký sadista chce mít radost z obchodu," povídám vztekle- „Ještě tohle! Copak se dá náš obchod dělat jinak než se zbožným cynismem? Copak bychom si jinak ochránili duši? Ale tenhle pokrytec chce mít radost z čachrování s mrtvolami a ještě to považuje za své dědičné právo!"

Jiří se směje. „Seber si prachy a koukej, ať vypadnem! Chtěl sis přece koupit kravatu, ne? Tak jdem! Dneska se už plat zvyšovat nebude!"

Vezme kufr s bankovkami a nedbale ho postaví do vedlejšího pokoje, kde spí. Srovnám své balíčky s penězi do kornoutu, na kterém je nápis: Kellerovo cukrářství poslouží nejjemnějším pečivem. Dodáváme až do domu.

„Opravdu přijede Riesenfeid?" ptám se.

„Ano, telegrafoval."

„Co chce? Peníze? Nebo prodávat?"

„To uvidíme," říká Jiří a zamyká kancelář.

Читайте дальше по ссылке продолжение книги «Чёрный обелиск» (Černý obelisk) на чешском языке. Весь список книг, переведённых на чешский язык, или написанных в оригинале на чешском, вы найдёте в разделе «Книги на чешском языке». Для детей ещё есть раздел «Сказки на чешском».