Онлайн-школа иностранных языков «Европейское Образование»

Книга «Три товарища» (Tři kamarádi) на чешском языке – читать онлайн, автор – Эрих-Мария Ремарк. Роман «Три товарища» (Tři kamarádi) был написан в 1936-м году (к тому времени Ремарк стал уже известным по своему наиболее значимому произведению – «На Западном фронте без перемен»). И в Германии его книги к этому времени были запрещены. Многие романы, которые написал Ремарк, позже были переведены на самые распространённые языки мира, а также на менее распространённые (в том числе и на чешский). Кроме того, по некоторым из них были сняты фильмы в разных странах мира.

Остальные книги, переведённые на чешский язык или написанные в оригинале на чешском, можно читать онлайн или скачать бесплатно в разделе «Книги на чешском языке». Для детей создан раздел «Сказки на чешском».

Для тех, кто самостоятельно изучает чешский язык по фильмам, создан раздел «Фильмы на чешском языке».

Для тех, кто хочет учить чешский язык не только самостоятельно, но и с опытным преподавателем, есть информация на странице «Чешский по скайпу».

Для абитуриентов, планирующих получать высшее образование в Чехии, будет полезным раздел «Университеты Чехии (все чешские ВУЗы)».

Теперь переходим к чтению романа «Три товарища» (Tři kamarádi) на чешском языке. На этой странице выложена первая глава книги, а ссылка на продолжение романа «Три товарища» (Tři kamarádi) на чешском языке будет в конце этой страницы.

Tři kamarádi

I.

Obloha byla žlutá jako mosaz a ještě nebyla začouzená kouřem z továrních komínů. Za střechami továren jasné zářila. Každou chvíli muselo vyjít slunce. Podíval jsem se na hodinky. Ještě nebylo osm. Chybělo čtvrt hodiny. Otevřel jsem vrata a připravil benzínovou pumpu.V tuto dobu už zpravidla začínaly přijíždět vozy, které chtěly tankovat. Tu jsem za sebou zaslechl chraplavý.- skřek - zvuk, jako by někdo pod zemí vytahoval rezavý šroub.

Zastavil jsem se a naslouchal. Pak jsem se vrátil přes dvůr k dílně a opatrně jsem otevřel dveře. V šeré místnosti vrávoralo strašidlo. Mělo špinavý bílý šátek, modrou zástěru, tlusté pantofle, mávalo koštětem a vážilo devadesát kilo: byla to uklízečka Matylda Stossová.

Chvíli jsem stál a díval se na ni. Byla půvabná asi jako hroch, když se tu tak motala mezi kapotami automobilů a tlumeně si prozpěvovala píseň o věrném husaru. Na stole u okna stály dvě láhve koňaku. Jedna z nich byla téměř prázdná. Včera večer byla ještě plná. Zapomněl jsem ji schovat.

„Ale paní Stossová“, řekl jsem.

Zpěv zmlkl. Koště padlo na zem. Blažený úsměv pohasl. Teď jsem byl strašidlem já. „Ježíšikriste“, zakoktala Matylda a upřela na mne zarudlé oči.

„Vás jsem nečekala.“'

„To věřím. Chutnalo?“

„Ale jo - jenže je mi to trapné.“ Otřela si ústa. „Krve by se ve mně nedořezal.“

„No, to přeháníte. Jste jen pěkně zřízená.“

S námahou stála zpříma. Její knírek se zachvíval a oční víčka jí mžikala jako starému výru. Znenáhla však se jí začínalo vyjasňovat. Odhodlaně postoupila o krok.

„Pane Lohkamp - jsme jenom lidé - nejdříve jsem si jen přičuchla, a pak jsem si trochu lokla, protože jsem pořád nějak slabá na žaludek - jo, a pak – pak mě musel posednout sám satan. Nemáte uvádět chudáka ženskou do pokušení a nechávat tu válet flašky.«

Nebylo to poprvé, co jsem ji takto přistihl. Přicházela sem každé ráno asi tak na dvě hodiny, aby poklidila v dílně. Mohli jsme před ní klidně nechat ležet bůhvíkoli peněz, a ona se jich ani nedotkla, ale na kořalku byla jako myš na špek.

Zvedl jsem láhev. „Koňaku pro zákazníky jste se ani nedotkla - ovšem ten dobrý pana Köstera jste vytáhla všechen.“

Vrásčitou Matyldinou tváří se mihl úsměv. „Což o to vím, co je dobré. Ale snad byste mě neprozradil, pane Lohkamp? Mě, bezbrannou vdovu?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Dnes ne.“

Popustila si sukni. „To radši zmizím. Kdyby přišel pan Köster - pámbu se mnou.“

Šel jsem ke skříni a otevřel ji. „Matyldo!“

Spěšně se přibatolila. Vzal jsem hnědou láhev.

Zvedla ruce jakoby na protest. „Ne, ne, to jsem nebyla já! Na mou čest!

Tohohle jsem se ani nedotkla.“

„Vím,“ řekl jsem a nalil plnou sklenku. »Znáte to?"

„Aby ne!“ Olízla si rty. »Rum. Originál jamajský."

„Správně. Tak teda tu sklenku vypijte.“

„Já?“ Trhla sebou. »Pane Lohkamp, to je moc! To budu mít hlavu v jednou ohni! Stará Stossová tajně vyzunkne váš koňak, a vy jí tu ještě špendýrujete rum. Vy jste světec, na mou duši! Ale ať mě šlak trefí, jestli něco takového vezmu.'

„Nu?“ řekl jsem a zatvářil se, jako bych chtěl sklenku zase odtáhnout.

„Tak teda jo!“ Spěšně ji uchopila. „Člověk musí brát dobro, jak přichází. I když ho nechápe. Na zdraví! Máte snad narozeniny?“

„Ano, Matyldo. Uhodla jste.“

„Opravdu?“ vzala mě za ruku a potřásla jí. „Nejsrdečnější blahopřání! Ať máte peněz jako želez! Pane Lohkamp,“ otřela si ústa – „jsem tak dojatá - na to musím bez-podmínečně vypít ještě jednu. Vždyť vás mám ráda jako syna.“

„Dobrá, dobrá,“ Nalil jsem jí ještě sklenku. Obrátila ji do sebe a s chvalořečením opustila dílnu.

* * *

Uklidil jsem láhev a usedl ke stolu. Bledé slunce mi svítilo oknem na ruce. Podivuhodný pocit, takové narozeniny, i když si to člověk nepřipouští. Třicet let - bývaly časy, kdy jsem se domníval, že se nedožiju ani dvacítky. A pak - vytáhl jsem z přihrádky arch papíru a začal počítat. Dětství, škola - to byla daleká, dávno zašlá minulost, to už ani nebylo pravda. Opravdový život začal teprve v roce 1916. To jsem byl právě rekrutem, hubeným, vytáhlým. bylo mi osmnáct a podle povelů vousatého poddůstojníka jsem cvičil na oranici „k zemi“ a „vztyk“. Jednou večer mě přišla do kasáren navštívit maminka, musela však na mne přes hodinu čekat. Nesbalil jsem tehdy tornu podle předpisu, a musel jsem proto za trest ve volném čase drhnout latríny. Chtěla mi pomoci, ale nesměla.

Plakala a já byl tak unaven, že jsem usnul, když ještě seděla u mne.

1917. Flandry. Middendorf a já jsme si v kantýna koupili láhev červeného vína. Chtěli jsme se trochu povyrazit. Ale nedostali jsme se k tomu. Časně zrána spustili Angličané těžkou palbu. V poledne byl zraněn Köster, odpoledne padli Meyer a Deters. A večer, když už jsme si mysleli, že je klid, a otevřeli jsme láhev, objevil se plyn a vproudil do krytů. Vytáhli jsme sice masky včas, ale Middendorfova byla vadná. Když to zpozoroval, bylo už pozdě. Než ji strhl a našel novou, nalokal se příliš plynu a začal zvracet krev. Zemřel příštího jitra, zelený a černý ve tváři. Krk měl úplně rozdrásaný, jak se ho snažil nehty rozškrábat, aby měl vzduch.

1918. To bylo v lazaretě. Několik dní předtím přišel nový transport. Papírové obvazy. Těžká zranění. Po celý den přijížděly a odjížděly ploché operační vozíky. Často se vracely prázdné. Vedle mne ležel Josef Stoll. Neměl už nohy, ale ještě to nevěděl. Nebylo to vidět, neboť přikrývka ležela na drátěné konstrukci. Taky by tomu byl ani nevěřil, neboť cítil v nohou bolest. V noci zemřeli na našem pokoji dva. Jeden z nich umíral pomalu a velmi těžce.

1919. Zase doma. Revoluce. Hlad. Venku rachot strojních pušek. Vojáci proti vojákům. Kamarádi proti kamarádům.

1920. Puč. Karel Bröger zastřelen. Koster a Lenz zatčeni. Moje matka v nemocnici. Rakovina v posledním stadiu.

1921 - Vzpomínal jsem. Nic. Rok prostě chyběl.

1922. Byl jsem železničním dělníkem v Durynsku.

1923. Reklamním šéfem továrny na gumu. To bylo za inflace. Měsíčně jsem vydělával dvě stě bilionů marek. Dvakrát za den byla výplata a po ní vždycky půl hodiny volno, abychom si mohli doběhnout do krámu a něco koupit, než bude vyhlášen nový kurs dolaru - pak totiž měly peníze hodnotu zase o polovinu nižší.

A dál? Další léta? Odložil jsem tužku. Nemělo smys1všechno vypočítávat. Taky jsem si to už dál nepamatoval přesně. Všechno se mi pletlo. Poslední narozeniny jsem slavil v Café International. Tam jsem byl zaměstnán rok jako pianista, abych dělal náladu. Pak jsem se znovu setkal s Kösterem a Lenzem. A teď sedím tady, v autoopravně:

Autodílna Koster a spol. To „spol.“ je Lenz a já, ale dílna vlastně patří jen Kosterovi. Kdysi byl naším spolužákem a rotným; pak pilotem, později na nějaký čas studentem, pak závodníkem - a nakonec koupil tuhle boudu. Zprvu se přidal Lenz, který se několik let potloukal po Jižní Americe - pak já.

Vytáhl jsem z kapsy cigaretu. Vlastně jsem mohl být docela spokojen. Nejsem na tom špatně, mám práci, jsem silný, hned tak se neunavím, jsem zdravý, jak se tak říká ale přece jen je lepší příliš o tom nepřemýšlet. Zvláště když je člověk sám. A hlavně večer ne. To se ještě občas vynoří něco z minulosti a strnule se to dívá na člověka mrtvýma očima. Ale na to má člověk kořalku.

* * *

Venku zaskřípěla vrata. Roztrhal jsem lístek s daty svého života a zahodil vše do koše na papír. Dveře se rozlétly. Na prahu stál Gottfried Lenz, dlouhý, hubený, s hřívou plavou jako sláma a s nosem, který se k němu vůbec nehodil.

„Robby,“ zařval, »ty starý ulejváku, vstaň a hni kostrou! Chtějí s tebou mluvit tvoji představení!*

„K čertu!“ Vstal jsem. „Myslel jsem, že si na to nevzpomenete. Buďte ke mně milosrdní.“

„To by se ti tak hodilo!“ Gottfried položil na stůl balíček, až to hlučně zachrastilo. Za ním vešel Köster. Lenz přede mnou napřímil.

„Robby, co ti přeběhlo dnes ráno první přes cestu ?“

Uvažoval jsem. „Tancující stará baba.“

„Panenko svatá! Špatné znamení! Ale hodí se k tvému horoskopu. Včera jsem ho sestavil. Jsi narozen ve znamení střelce, nespolehlivý, kolísavý, třtina ve větru a s pošramoceným Jupiterem v tomto roce. Protože tu Otto a já zastupujeme tvého otce a matku, dám ti nejdřív něco, co tě bude ochraňovat.

Vezmi si tenhle amulet! Kdysi mi ho věnovala pravnučka Inků. Měla modrou krev, platfus, vši. A dar předvídat budoucnost. „Bílý cizince," řekla mi, „nosili to králové, je v tom síla Slunce, Měsíce a Země, o menších planetách už vůbec nemluvě - dej mi za něj stříbrný dolar na kořalku, a je tvůj." Aby se nepřetrhl řetěz Štěstěny, odevzdávám amulet tobě. Bude tě chránit a tvého nelaskavého Jupitera zažene!“

Zavěsil mi na krk malou černou figurku na tenkém řetízku. „Tak! To je proti té vyšší mizérii - a proti té každodenní šest lahvi rumu od Otty! Je dvakrát tak starý jako ty!“

Rozbalil balík a postavil láhve do ranního slunce. Třpytily se jako jantar.

„Vypadají báječně," řekl jsem. „Kdes to sehnal, Otto?“

Köster se zasmál. „To je zamotaná historie. Příliš dlouhá na vyprávění. Ale poslyš, jak se vlastně cítíš? Jako třicetiletý?“

Odmítavě jsem potřásl hlavou.

„Jako šestnáctiletý a padesátiletý zároveň. Nijak zvláštně.“

„Tomu ty říkáš nijak zvláštně?“ řekl Lenz.

„Nic lepšího nemůže být. Zvitězils tak suverénně nad časem a žiješ dvojnásobně.“

Köster na mne pohlédl. „Nech ho, Gottfriede,“ řekl. Narozeniny působí mocně na sebevědomí. Zvláště zrána. Však se z toho zase vzpamatuje.“

Lenz přimhouřil oči. „Čím méně sebevědomí má člověk, tím větší má cenu, Robby. Utěšuje tě to trochu?“

„Ne,“ řekl jsem, „ani za mák. Než člověk za něco stoji, je už jen svým vlastním pomníkem. To se mi zdá namáhavé a nudné.“

"Filozofuje, Otto,“ řekl Lenz, „už je zachráněn. Překonal mrtvý bod. Mrtvý bod narozenin, kdy se člověk na sebe podívá a pozná, jaký je vlastně ubožák.

Můžeme se zase klidně pustit do práce a naolejovat starému cadillaku vnitřnosti“.

* * *

Pracovali jsme až do soumraku. Pak jsme se umyli a převlékli. Lenz pohlédl žádostivě na řadu lahví. „Neměli bychom jedné urazit hrdlo?“

„To ať rozhodne Robby,“ řekl Köster. „Nesluší se, Gottfriede, dávat to obdarovanému takhle po lopatě najevo."

„Ještě neslušnější je nechat dárce žíznit,“ odvětil Lenz a otevřel jednu láhev.

Dílnou se rychle rozšířila vůně.

„Panenko svatá!“ řekl Gottfried.

Všichni jsme si přičichli. „Fantastické, Otto. Člověk musí sáhnout k vysoké poezii, aby našel vhodné přirovnání.“

„Pro tuhle tmavou boudu je to škoda!“ rozhodl Lenz.

„Vite co? Vyjedeme si ven, někde se navečeříme a láhev si vezmeme s sebou. V boží přírodě ji vytáhnem.“

„Nádherné!“

Cadillac, na němž jsme odpoledne pracovali, jsme postavili stranou. Za ním stála pozoruhodná věc na kolech. Byl to závodní vůz Otty Köstera, pýcha dílny.

Köster koupil kdysi v dražbě za babku vůz, starou kraksnu na vysokých kolech. Odborníci, kteří tenkrát ten vůz viděli, označili ho bez váhání jako zajímavý kus do technického muzea. Obchodník s konfekcí Boliwies, majitel továrny na dámské pláště a amatérský závodník, radil Ottovi, aby z toho udělal šicí stroj. Ale Köster na to nic nedal. Rozebral vůz jako kapesní hodinky a měsíc na něm pracoval až do noci. Jednoho večera se s ním objevil před barem, v němž jsme obvykle sedávali. Boliwies se smíchy div nerozsypal, když ho znovu uviděl, tak směšně totiž pořád vypadal. Ze žertu nabídl Ottovi sázku. Chtěl vsadit dvě stě marek proti dvaceti, přijme-li Otto závod s jeho novým sportovním vozem - dráha deset kilometrů, kilometr náskok Ottovu vozu. Köster sázku přijal. Všichni se smáli, neboť to slibovalo ohromnou psinu. Avšak Otto šel ještě dál: odmítl náskok, a aniž pohnul brvou, zvýšil sázku na tisíc marek proti tisíci markám. Boliwies se ho zaraženě zeptal, nemá-li ho odvézt do blázince. Místo odpovědi Köster jen nastartoval. A ihned oba vyrazili, aby rozhodli sázku.

Boliwies se vrátil za půl hodiny tak rozrušený, jako by byl spatřil nějakou obludu. Mlčky vyplnil šek a druhý na-víc. Chtěl vůz okamžitě koupit. Ale Koster se mu vysmál. Už by ho byl nedal za nic na světě. Ale i když vnitřek vozu byl bezvadný, zvenčí vypadal stále ještě divoce. Posadili jsme na něj pro denní potřebu zvlášť staromódní karosérii, která se na něj náhodou právě hodila, lak byl sešlý, blatníky měly trhliny a střecha byla nejméně deset let stará. Mohli jsme to všecko vylepšit - ale měli jsme důvod to nedělat.

Vůz se jmenoval Karel. Karel - strašidlo silnic. Karel uháněl po silnici.

„0tto,“ řekl jsem, „tady přijíždí oběť.“

Za námi netrpělivě zahoukal těžký buick. Rychle nás doháněl. Za chvíli byly chladiče vedle sebe. Muž za volantem si pohrdavě změřil odrbaného Karla.

Pak odvrátil pohled a zapomněl na nás.

Avšak za několik vteřin konstatoval, že Karel s ním stále ještě drží krok. Trochu se napřímil, pobaveně na nás pohledl a přidal plyn. Ale Karel se nedal. Malý a hbitý jako teriér vedle dogy, držel se vedle lokomotivy svítící niklem a lakem.

Muž sevřel volant pevněji. Neměl nejmenší potuchy, oč jde, a posměšně se ušklíbl. Zdálo se, že nám teď chce ukázat, co jeho bourák dokáže. Šlápl na plyn tak silně, že výfuk zašvitořil jako letní pole plné skřivánků. Avšak nic to nepomohlo; nepředjel nás. Karel, ošklivý a nevzhledný, se mu lepil k boku jako uhranutý. Muž na nás udiveně shlížel. Nechápal, že při rychlosti přesahující sto kilometrů není možno setřást staromódní káru, která je pod jeho úrovní. Užasle hleděl na tachometr, jako by ukazoval špatně. Pak dal plný plyn.

Vozy letěly vedle sebe po dlouhé, rovné silnici. Po několika stech metrech se náhle v protisměru objevil náklaďák. Buick se musil zařadit za nás, aby se vozy mohly minout. Sotvaže se octl opět vedle Karla, přijížděl proti nám pohřební vůz s vlajícími stuhami věnců a buick musil znovu za nás. Pak byla silnice volná.

Muž za volantem zatím ztratil všechnu svou pýchu; vzteklý, se sevřenými rty tu seděl předkloněn – zmocnila se ho závodní horečka, jako by čest jeho života najednou závisela na jediném: děj se co děj nepovolit tomu čoklovi, který jel vedle něho.

My jsme naopak zdánlivě lhostejně dřepěli na sedadlech, Buick pro nás vůbec neexistoval. Köster hleděl klidně na silnici, já pohlížel znuděně do vzduchu: a Lenz, třebaže byl napjat k prasknutí, vytáhl noviny a tvářil se, jako by neměl nic důležitějšího na práci než právě teď číst.

Za několik okamžiků na nás Köster zamžoural. Karel nepatrně ubral na rychlosti a buick nás pozvolna předjížděl. Jeho široké, lesknoucí se blatníky se šinuly kolem nás. Výfuk nám s rachotem vchrstl modrý kouř do tváří. Pozvolna získal asi dvacet metrů - a v tom už se taky objevil, jak jsme očekávali, obličej majitele vozu v okně: vítězoslavné se šklebil. Domníval se, že vyhrál.

Ale muž učinil ještě něco. Nedovedl se zříci odvety. Pokynul nám, abychom ho dojeli. Učinil to zvlášť nedbale, jist svým vítězstvím.

„0tto!“ řekl Lenz nabádavě.

Ale nemusel nic říkat. V téže chvíli Karel vyrazil vpřed. Kompresor zařval.

Kývající ruka v okně zmizela — neboť Karel přijal vyzvání; vyrazil vpřed. Řítil se nezadržitelně, vzdálenost zase dohnal - a nyní poprvé jsme vzali na vědomí cizí vůz. S nevinně tázavým pohledem jsme hleděli na muže za volantem; byli bychom rádi věděli, proč nám pokynul. Avšak muž se křečovitě díval na druhou stranu a Karel ho teprve nyní s plným plynem předjel, olepený špínou, s vlajícími blatníky, vítězný umouněnec.

„Prima,“ řekl Lenz Kösterovi. „Tomu asi večeře nebude šmakovat.“

Pro tyhle honičky jsme nezměnili Karlovu karosérii. Stačilo, aby se objevil na silnici, a už se ho někdo snažil setřást. Na ostatní vozy působil jako zchromlá vrána na smečku hladových koček. Provokoval nejpokojnější rodinné kočáry, aby ho předhonily, a dokonce i blahobytní vousáči byli zachváceni neodolatelnou závodní ctižádostí, když spatřili před sebou poskakovat klapající káru. Kdo také mohl tušit, že v tomto směšném výtvoru bije veliké srdce závodního motoru!

Lenz tvrdil, že prý Karel působí výchovně. Učí lidi úctě před tvůrčím úsilím, jež je vždy skryto v nenápadném rouše. To říkal Lenz, který rovněž tvrdil, že je posledním romantikem.

* * *

Zastavili jsme před malým hostincem a vystoupili. Byl krásný a tichý večer. Brázdy zoraných polí se fialově leskly. Hrany svítily zlatě a hnědě. Mraky pluly po jablkově zeleném nebi jako velcí plameňáci a opatrovaly mezi sebou úzký srpeček narůstajícího měsíce. Líska zadržovala soumrak a předtuchu ve svých pažích, dojemně holých, a již plných nadějí na pupeny. Z malého hostince se linula vůně pečených jater. Také cibuli bylo cítit. Srdce se nám rozbušila.

Lenz se vřítil za vůní do hostince. Vrátil se celý rozzářený.

„Musíte vidět opékané brambory! Rychle, nebo to nejlepší bude pryč!"

Vtom přibzučel ještě jeden vůz. Zůstali jsme stát jako přikovaní. Byl to buick. S ostrým trhnutím zastavil vedle Karla.

„Hele!“ řekl Lenz. Kvůli podobným věcem jsme už častěji zažili pranici.

Muž vystoupil. Byl velký a hřmotný, v hnědém raglánu z velbloudí srsti. Mrzutě zašilhal po Karlovi, pak si stáhl tlusté žluté rukavice a přistoupil k nám.

„Copak je to za model, tenhle váš vůz?“ zeptal se Köstera, který stál nejblíže, a tvářil se, jako by byl kousl do kyselé okurky.

Chvíli jsme na něho všichni tři hleděli mlčky. Určitě nás považoval za montéry v nedělním obleku, kteří si vyjeli na černo. „Říkal jste něco?“ zeptal se konečně Otto pochybovačně a aby ho poučil, že by mohl být zdvořilejší.

Muž: zrudl. „Ptal jsem se tady na ten vůz,“ prohlásil bručivě týmž tonem jako předtím.

Lenz se napřímil. Velký nos mu zacukal. Neobyčejně si potrpěl na zdvořilost u druhých. Avšak dřív než mohl otevřít ústa, otevřela se náhle, jakoby tajemnou rukou, druhá dvířka buicku - a ven vyklouzla štíhlá noha, za ní štíhlé koleno - a pak vystoupila dívka a zvolna kráčela k nám.

Překvapeně jsme se na sebe podívali. Vůbec jsme si nevšimli, že je ve voze ještě někdo. Lenz okamžitě změnil chování. Po celé pihovaté tváři se mu rozestřel úsměv.

Náhle jsme se všichni usmívali, čert ví proč. Tlusťoch na nás hleděl zaraženě. Zneklidněl a zřejmě nevěděl, co dělat.

„Binding,“ řekl posléze s lehkou úklonou, jako by se chtěl opřít o své jméno.

Mezitím dívka došla až k nám. Naše přívětivost ještě vzrostla. „Ukaž přece vůz, Otto,“ řekl Lenz, pohlédnuv rychle na Köstera.

"Proč ne,“ odvětil Otto a pobaveně se podíval na Lenze.

„Skutečně bych ho rád viděl,“ řekl Binding už smířlivěji. “Je zatraceně rychlý. Vzal mě jedna radost.“

Oba zamířili k parkovišti a Köster nazdvihl Karlovu kapotu. Dívka s nimi nešla. Štíhlá a mlčící stála v soumraku vedle Lenze a mne.

Čekal jsem, že Gottfried využije příležitosti a bude explodovat jako bomba. Byl na takové situace dělaný. Avšak vypadalo to, jako by by ztratil řeč. Jindy dovedl tokat jako tetřev - ale teď tu stál jako karmelitán na dovolené a nehýbal se.

„Odpusťte, prosím,“ řekl konečně. „Nevěděli jsme, že jste ve voze. Nebyli bychom si dovolili tu rošťárnu.“

Dívka na mne pohlédla. „Ale proč by ne?“ klidně odvětila překvapivě hlubokým hlasem. „Tak zlé to přece nebylo.“

„Zlé ne, ale slušné také ne. Tenhle vůz udělá klidně dvoustovku.“

Lehce se předklonila a vstrčila ruce do kapes pláště. „Dvoustovku?“

„Přesně sto osmdesát devět celých dvě, úředně stopnuto“ vypálil Lenz hrdě, jako když vystřelí z pistole.

Zasmála se. „A my jsme si mysleli, že nanejvýš vytáhne šedesátku, sedmdesátku.“

„Ovšem“ řekl jsem, „to jste přece nemohli vědět.“

„Ne,“ odpověděla, „to jsme opravdu nemohli vědět. Mysleli jsme, že buick bude dvakrát rychlejší než váš vůz.“

„Ano“ odkopl jsem ulomenou větev, „ale my byli v příliš velké výhodě.

Pan Binding se na nás jistě hodně zlobil."

Zasmála se. „Chvíli určitě. Ale člověk musí umět taky prohrávat. Jinak by nemohl žít.“

„Ovšem.“

Nastalo ticho. Pohlédl jsem na Lenze. Avšak poslední romantik se jen šklebil, krčil nos a mě nechal na holičkách. Břízy šuměly. Za domem zakokrhal kohout.

„Podivuhodné počasí,“ řekl jsem posléze, abych přerušil mlčení.

„Ano, nádherné,“ odvětila dívka.

„Tak mírné,“ dodal Lenz.

"Dokonce nezvykle mírné,“ dodal jsem.

Znovu bylo ticho. Dívka nás jistě považovala za pitomce. Ale při nejlepší vůli mě nic lepšího nenapadlo. Lenz zavětřil. „Opékaná jablka,“ řekl procítěně, „vypadá to, že k játrům budou i opékaná jablka. To je lahůdka.“

„Bezpochyby,“ souhlasil jsem a proklínal nás oba.

* * *

Köster a Binding se vrátili. Z Bindinga se během několika minut stal docela jiný člověk. Byl zřejmě jedním z oněch automobilových fandů, kteří jsou blaženi, najdou-li někde odborníka, s nímž si mohou poklábosit.

„Povečeříme společně?“ zeptal se.

„Ovšem,“ odvětil Lenz.

Vešli jsme do hostince. Lenz na mne mezi dveřmi zamžoural a kývl směrem k děvčeti. „Poslyš, ta vynahradí tu starou tancující bábu z dnešního rána desateronásobně.“

Pokrčil jsem rameny: „Možná - ale proč jsi mě nechal mektat samotného?“

Zasmál se. „Taky se to jednou musíš naučit!“

„Nemám opravdu nejmenší chuť se něčemu učit,“ řekl jsem.

Šli jsme za ostatními. Seděli už u stolu. Hostinská právě přinesla játra s opékanými brambory. Předtím už postavila na stůl velkou láhev žitné. Ukázalo se, že Binding, když začne řečnit, je jako vodopád. Bylo podivuhodné, co všechno věděl o automobilech. Když slyšel, že Otto jezdi také závodně, byla jeho náklonnost k němu už bezmezná.

Důkladněji jsem si ho prohlédl. Byl to velký muž s huňatým obočím nad rudým obličejem, trochu chvástavý, trochu hřmotný a pravděpodobně dobromyslný jako lidé, kteří měli v životě úspěch. Dovedl jsem si představit, jak se večer před spaním vážně, důstojně a uctivě pozoruje v zrcadle.

Dívka seděla mezi Lenzem a mnou. Svlékla si plášť, pod nímž měla šedý anglický kostým. Kolem krku měla uvázaný bílý šátek, který vypadal jako jezdecká šálka. Její hnědé, hedvábné vlasy se leskly ve světle lampy jako jantar.

Ramena měla rovná, avšak lehce nachýlená, ruce štíhlé, velmi dlouhé a spíše poněkud kostnaté než měkké. Její obličej byl úzký a bledý, avšak velké oči propůjčovaly jejímu výrazu téměř vášnivou sílu. Vypadala velmi pěkně – řekl jsem si - avšak na nic dalšího jsem přitom nemyslel.

Lenz naopak hořel nadšením. Proti dřívějšku byl zcela změněný. Jeho žlutá kštice zářila jako chocholka dudka obecného. Sršel ohňostrojem nápadů a s Bindingem ovládali stůl. Já jen seděl a moc jsem na sebe neupozorňoval, nanejvýš jsem podal jídlo anebo nabídl cigaretu. A připil si s Bindingem.

To jsem dělal často.

Lenz se náhle uhodil do čela: „Rum! Robby, přines nám rum k narozeninám.“

„K narozeninám? Kdopak tu má narozeniny?“ zeptala se dívka.

„Já,“ řekl jsem. „Už jsem tím pronásledovaný celý den.“

„Pronásledovaný? Pak si ovšem jisté nepřejete, aby se vám blahopřálo ?“

„Ale ano,“ řekl jsem, „blahopřát je něco jiného.“

„Tak tedy všechno nejlepší.“

Podržel jsem na okamžik její ruku ve své a ucítil její teplý suchý stisk. Pak jsem šel pro rum.

Venku kolem domku byla vznešená, tichá noc. Kožená sedadla našeho vozu byla vlhká. Zastavil jsem se a pohlédl k obzoru, kde se na obloze odrážela narudlá zář města. Byl bych rád zůstal ještě venku; ale slyšel jsem, jak mě Lenz volá.

Binding nesnášel rum. Už po druhé sklence to bylo znát, Vypotácel se do zahrady. Vstal jsem a přistoupil s Lenzem k pultu. Požádal o láhev ginu.

„Báječné děvče, co?“ řekl.

„Nevím, Gottfriede,“ odvětil jsem. „Ani jsem si nevšiml."

Pozoroval mě chvíli svýma duhově modrýma očima a pak potřásl plápolající kšticí. „Poslyš, děťátko, proč vlastně žiješ?“

„To bych už dávno sám rád věděl.“

Zasmál se. „To by se ti tak hodilo. Tak snadné to zas člověk přece jen nemá. Ale teď půjdu nejdřív vypátrat, v jakém vztahu je to děvče k tomu tlustému automobilovému katalogu.“

Odešel za Bindingem do zahrady. Za chvíli se oba vrátili k pultu.

Informace byly zřejmě dobré, neboť Gottfried, který pravděpodobně viděl cestu volnou, se v bezmezném nadšení bouřlivě přimkl k Bindingovi. Přinesli si láhev džinu a za hodinu si už tykali. Když byl Lenz v dobré náladě, měl v sobě vždycky něco úchvatného, že mu bylo těžko odolat. Ani on sám sobě pak neodolal. Binding byl zcela v jeho zajetí a brzy zpívali venku v altánu vojenské písničky. Na dívku přitom tento poslední romantik dočista zapomněl.

My tři jsme zůstali v lokále. Náhle bylo velmi ticho. Švarcvaldky tikaly. Hostinská sklidila se stolu a mateřsky na nás pohlížela. U kamen se protahoval hnědý lovecký pes. Několikrát ze spánku zaštěkal, slabě, kvílivě a žalostivě.

Venku se přehnal kolem oken vítr. Byl přehlušen útržky vojenských písní a mně bylo, jako by se lokál zvedal a unášel nás nocí a léty kolem četných vzpomínek.

Byla to podivuhodná nálada. Čas jako by neexistoval přestal být proudem, který prýští z temna a v temno se opět navrací – byl mořem, v němž se němě zrcadlí život. Držel jsem v ruce sklenku. Rum se třpytil. Myslel jsem na lístek, který jsem psal dnes ráno v dílně. To jsem byl ještě smutný. Teď už ne. Všechno je vlastně jedno - dokud člověk žije. Pohlédl jsem na Köstera. Slyšel jsem, jak hovoří s dívkou. Ale slova jsem nevnímal. Cítil jsem měkký opar začínající opilosti, který zahřívá krev a který jsem miloval, neboť šířil nad neznámem záři.

Venku zpívali Lenz a Binding píseň o Argonském lese. Vedle mne hovořila neznámá dívka - mluvila tiše a zvolna temným, vzrušujícím, poněkud drsným hlasem. Vyprázdnil jsem sklenku.

Lenz a Binding se vrátili do místnosti. Na čerstvém vzduchu trochu vystřízlivěli. Zvedli jsme se. Pomohl jsem dívce do pláště. Stála těsně u mne, vláčně se protahujíc v ramenou, hlavu poněkud zakloněnou, na lehce pootevřených rtech úsměv, který nikomu nepatřil. Na okamžik jsem nechal plášť klesnout. Kde jsem měl po celou tu dobu oči? Spal jsem? Náhle jsem pochopil Lenzovo nadšení.

Tázavě se pootočila. Spěšně jsem opět pozvedl plášť a pohlédl na Bindinga, který stál u stolu červený jak třešeň, s lehce skelným pohledem.

„Myslíte, že je schopen jet?“ zeptal jsem se.

„Snad ano“

Stále ještě jsem se na ni díval. „Jestli ne, mohl by jet někdo z nás.“

Vytáhla pudřenku a otevřela ji. „Však to půjde,“ řekla. „Jezdí lip, když se napije.“

„Líp a pravděpodobně neopatrněji,“ řekl jsem, Podívala se na mne přes okraj svého malého zrcátka.

„Doufejme, že to dobře dopadne,“ řekl jsem. Trochu jsem přeháněl, neboť Binding stál na nohou docela obstojně. Ale chtěl jsem udělat něco, aby jen tak neodešla.

„Mohu vás zítra zavolat a zeptat se, jak to dopadlo?“ zeptal jsem se.

Neodpověděla hned. „Taky jsme k tomu popíjení přispěli, zvláště já s tím svým narozeninovým rumem,“ pokračoval jsem, „takže odpovědnost je i na nás.“

Dala se do smíchu. „Tak dobře, když chcete. – Západ 2796.“

Venku jsem si číslo hned poznamenal. Dívali jsme se, jak Binding odjel, a potom jsme vypili poslední sklenku. Pak jsme našlápli Karla. Uháněl lehkou březnovou mlhou, rychle jsme dýchali, město se blížilo, ohnivé a mihotající se v parách, z nichž se pak jako osvětlená pestrá loď vynořil Fredyho bar. Zakotvili jsme s Karlem. Koňak tekl jako zlato, džin svítil jako akvamarín a rum byl sám život. Jak přikovaní jsme seděli na barových židličkách, hudba šuměla, život byl jasný a silný; rozpaloval nás, bezútěšnost nevlídných nájemních pokojů, jež nás očekávaly, a zoufalství bytí byly zapomenuty, barový pult se proměnil ve velitelský můstek života a my jsme bouřlivě vyplouvali do budoucnosti.

Читайте дальше по ссылке продолжение книги «Три товарища» (Tři kamarádi) на чешском языке. Весь список книг, переведённых на чешский язык, или написанных в оригинале на чешском, вы найдёте в разделе «Книги на чешском языке». Для детей ещё есть раздел «Сказки на чешском».