Онлайн-школа иностранных языков «Европейское Образование»

Книга «Война и мир» (Vojna a mír) на чешском языке – читать онлайн. Лев Толстой отзывался об этом своём романе весьма пренебрежительно (но это было уже в старости, а в старости Лев Толстой много чего делал необычного, чем удивлял своих современников, да и потомков также). Как бы там ни было, роман «Война и мир» пользовался успехом не только в России, но и в Европе, впоследствии был переведён на многие самые распространённые языки мира, а также на менее распространённые, в том числе и на чешский.

Остальные книги, переведённые на чешский язык или написанные в оригинале на чешском, можно читать онлайн или скачать бесплатно в разделе «Книги на чешском языке». Для детей создан раздел «Сказки на чешском».

Для тех, кто самостоятельно изучает чешский язык по фильмам, создан раздел «Фильмы на чешском языке».

Для тех, кто хочет учить чешский язык не только самостоятельно, но и с опытным преподавателем, есть информация на странице «Чешский по скайпу».

Для абитуриентов, планирующих получать высшее образование в Чехии, будет полезным раздел «Университеты Чехии (все чешские ВУЗы)».

Теперь переходим к чтению романа Льва Толстого «Война и мир» (Vojna a mír) на чешском языке. На этой странице выложена часть книги, а ссылка на продолжение романа «Война и мир» (Vojna a mír) будет в конце страницы.

Vojna a mír

KNIHA PRVNÍ

ČÁST PRVNÍ

I.

Eh bien, mon prince, tak Janov a Lucca už jsou jen údělná panství rodiny Buonaparte. Upozorňuji vás předem, neřeknete-li mi, že je to válka, a dovolíte-li si omlouvat všechny ty hanebné a ukrutné činy toho Antikrista (opravdu věřím, že je Antikrist) – nechci vás už znát, nejste už můj přítel, nejste už můj věrný otrok, jak říkáte. Nu, buďte vítán, buďte vítán. Vidím, že jsem vám nahnala strach, posaďte se a vypravujte.“

Těmito slovy uvítala v červenci roku 1805 proslulá Anna Pavlovna Šererová, dvorní dáma a důvěrnice carevny Marie Feodorovny, vysokého hodnostáře knížete Vasilije, jenž se jako první dostavil na její večírek. Anna Pavlovna několik dní kašlala, měla grippé, jak říkala (chřipka bylo tehdy nové slovo, jehož užíval jen málokdo). Na pozvánkách, které roznesl lokaj v červené livreji, stálo na všech bez rozdílu:

„Nemáte-li nic lepšího na práci, hrabě (nebo kníže), a neděsí-li vás příliš vyhlídka na večer strávený s ubohou nemocnou, budu potěšena, navštívíte-li mě mezi sedmou a desátou hodinou.

Annette Šererová.“

„Bože, jaký to prudký výpad!“ odpověděl kníže, vcházeje do salonu v dvorské vyšívané uniformě, v punčochách a střevících, ověšen řádovými hvězdami a se slavnostním výrazem na ploské tváři, nikterak neuveden do rozpaků takovým uvítáním.

Hovořil vybranou francouzštinou, jakou nejen mluvili, nýbrž i mysleli naši dědové, a s tichou, blahosklonnou intonací, tak charakteristickou pro významné lidi zestárlé ve vysoké společnosti a u dvora. Přistoupil k Anně Pavlovně, políbil jí ruku, skloniv před ní svou navoněnou, lesknoucí se pleš, a nenuceně se usadil na pohovce.

„Především mi řekněte, jak se cítíte, drahá přítelkyně? Uklidněte mě,“ pravil nezměněným hlasem a tónem, v němž za zdvořilou účastí probleskovala lhostejnost, a dokonce skrytý výsměch.

„Jak může být člověk zdráv… když duševně trpí? Což může někdo, kdo má cit, zůstat v naší době klidný?“ odpověděla Anna Pavlovna. „Doufám, že u mne strávíte celý večer.“

„A co slavnost u anglického vyslance? Dnes je středa. Musím se tam ukázat,“ řekl kníže. „Dcera se tu pro mne zastaví a odveze mě tam.“

„Myslela jsem, že dnešní slavnost odvolali. Přiznám se vám, že všechny ty slavnosti a ohňostroje začínají být nesnesitelné.“

„Kdyby byli věděli, že si to přejete, jistě by byli slavnost odvolali,“ odpověděl kníže, zvyklý mluvit jako natažené hodiny a říkat přitom věci, o nichž ani nepředpokládal, že jim bude někdo věřit.

„Nemučte mě. Na čem se usnesli po Novosilcovově depeši? Vy víte všechno.“

„Jak bych vám to řekl?“ pravil kníže chladným, unuděným tónem. „Na čem se usnesli? Usnesli se, že Buonaparte za sebou spálil všechny mosty, a mám takový dojem, že jsme na nejlepší cestě udělat totéž.“

Kníže Vasilij mluvil vždy lenivě, jako když herec odříkává úlohu ve starém kuse. Zato Anna Pavlovna Šererová přes svých čtyřicet let překypovala živostí a elánem. Být entuziastkou se pro ni stalo společenskou rolí a často se tvářila nadšeně, i když se jí nechtělo, jen aby nezklamala očekávání známých. Na tváři jí neustále pohrával zdrženlivý úsměv, který se sice nehodil k jejím povadlým rysům, ale vyjadřoval, že si je jako rozmazlené dítě stále vědoma svého roztomilého nedostatku, ale že se ho nechce, nemůže a ani nepovažuje za nutné zbavit.

Při rozhovoru o politických událostech se Anna Pavlovna rozohnila. „Ach, nemluvte mi o Rakousku! Možná že ničemu nerozumím, ale Rakousko nikdy nechtělo a nechce válku. Zradí nás. Rusko musí zachránit Evropu samo. Náš dobrodinec zná své vznešené poslání a zůstane mu věren. To je jediné, čemu věřím. Před naším dobrotivým a obdivuhodným panovníkem stojí největší úkol na světě a on je tak ušlechtilý a dobrý, že ho Bůh neopustí a pomůže mu splnit jeho poslání, zardousit hydru revoluce, která je nyní ještě strašlivější v podobě toho zločince a vraha. My sami musíme vykoupit krev spravedlivého. Na koho se můžeme spolehnout, prosím vás…? Anglie se svým obchodnickým založením nikdy nepochopí a nemůže pochopit mravní výši cara Alexandra. Odmítla vyklidit Maltu. Hledá a chce odhalit v našich činech postranní úmysly. Co řekli Novosilcovovi…? Nic. Nepochopili, nemohou pochopit obětavost našeho panovníka, jenž nechce nic pro sebe a všechno činí jen pro blaho světa. Co nám slíbili? Nic. A neudělají ani to, co slíbili.

Prusko už prohlásilo, že Bonaparte je neporazitelný a že celá Evropa proti němu nic nezmůže… Nevěřím ani slovo Hardenbergovi ani Haugwitzovi. Ta pověstná pruská neutralita je pouhá léčka. Věřím jen v Boha a ve vznešené poslání našeho milého panovníka. On zachrání Evropu…!“ Náhle se zarazila a ironicky se usmála svému rozhorlení.

„Myslím,“ pravil kníže s úsměvem, „že kdyby tam poslali místo našeho milého Wintzingeroda vás, dobyla byste souhlasu pruského krále útokem. Jste tak výřečná! Nabídnete mi čaj?“

„Hned. Mimochodem,“ dodala už klidněji, „dnes u mne budou dva velmi zajímaví lidé, le vicomte de Mortemart, je přes Rohany spřízněn s rodinou Montmorencyů, je to jedna z nejurozenějších rodin Francie. Patří k těm lepším emigrantům, k těm pravým. A potom l’abbé Morio, znáte toho hlubokého ducha? Přijal ho sám panovník. Víte o tom?“

„Á! Bude mě velmi těšit! Řekněte mi,“ dodal zvlášť nedbalým tónem, jako by si právě na něco vzpomněl, ačkoli věc, na kterou se ptal, byla hlavním účelem jeho návštěvy, „je to pravda, že l’impératrice-mиre1) si přeje, aby baron Funke byl jmenován prvním tajemníkem ve Vídni? Ten baron je ubohý patron, zdá se mi.“ – Toto místo, na které se jiní snažili prostřednictvím carevny Marie Feodorovny dosadit barona, přál si kníže Vasilij získat pro svého syna.

Anna Pavlovna téměř zavřela oči na znamení, že ani ona, ani nikdo jiný nesmí posuzovat to, co se zdá vhodné nebo co se líbí carevně.

„Pana barona Funka doporučila carevně matce její sestra,“ řekla pouze smutným, suchým tónem. Když vyslovila jméno carevny, objevil se jí na tváři náhle výraz hluboké a upřímné oddanosti a úcty, smíšený se smutkem; tvářila se tak pokaždé, kdykoli se zmínila o své vznešené příznivkyni. Řekla, že Její Veličenstvo ráčilo prokázat baronu Funkovi mnoho uznání, a její pohled se opět zastřel smutkem.

Kníže lhostejně mlčel. Anna Pavlovna s čistě ženskou a dvořanskou bystrostí a taktem, jež jí byly vlastní, dostala chuť knížete poněkud zpražit, že se opovážil takto vyslovit o osobnosti doporučené carevně, ale zároveň ho též utěšit.

„Ale pokud jde o vaši rodinu,“ řekla, „víte, že vaše dcera od té doby, co jezdí do společnosti, všechny uchvátila? Říkají o ní, že je krásná jak jarní den.“

Kníže se uklonil na znamení úcty a vděčnosti.

„Často si myslívám,“ pokračovala Anna Pavlovna po chvíli ticha, přisunujíc si křeslo blíže ke knížeti a přívětivě se na něho usmívajíc, jako by tím chtěla naznačit, že politické a společenské rozhovory jsou odbyty a že nyní budou rozmlouvat důvěrně, „často si myslívám, proč je štěstí v životě rozděleno tak nespravedlivě. Zač vám osud dal dvě tak obdivuhodné děti – Anatola, vašeho nejmladšího, nepočítám, nemám ho ráda (poznamenala tónem nepřipouštějícím námitek a povytáhla obočí) – dvě tak skvělé děti? Ale vy si jich bohužel vážíte nejméně ze všech, a proto jich nejste hoden.“

A usmála se svým nadšeným úsměvem.

„Co se dá dělat? Lavater by řekl, že nemám na hlavě hrbolek otcovství,“ namítl kníže.

„Přestaňte žertovat. Chtěla jsem si s vámi promluvit vážně. Víte, že nejsem spokojena s vaším mladším synem. Mezi námi řečeno (tvář jí při tom zesmutněla), mluvilo se o něm u Jejího Veličenstva a litují vás…“

Kníže Vasilij neodpovídal, ale ona se na něho dívala mlčky a významně, očekávala, co řekne. Zamračil se.

„Co mám dělat?“ pravil konečně. „Vy víte, že jsem jako otec učinil pro jejich výchovu vše, co bylo v mé moci, a přece jsou oba hlupáci. Ippolit je alespoň tichý hlupák, ale Anatol je bouřlivák. To je jediný rozdíl mezi nimi,“ usmál se ještě nuceněji, ale výrazněji než obvykle, takže mu při tom ve vráskách kolem rtů neobyčejně ostře vyvstal nečekaně hrubý a nepříjemný rys.

„Proč jen mají takoví lidé, jako jste vy, děti? Kdybyste nebyl otcem, nedalo by se vám nic vytknout,“ řekla Anna Pavlovna a zádumčivě obrátila oči ke stropu.

„Jsem váš věrný otrok a jen vám se s tím mohu svěřit. Mé děti jsou břemenem mého života. To je můj kříž. Jinak si to nedovedu vysvětlit. Co se dá dělat…?“

Odmlčel se a posunkem vyjádřil odevzdanost do vůle krutého osudu. Anna Pavlovna se zamyslela.

„Nikdy jste nepomyslel na to, abyste toho svého marnotratného syna Anatola oženil? Říká se, že staré panny mají mánii ženit a vdávat jiné. Já sama na sobě tuto slabost ještě necítím, ale vím o jedné osůbce, která je velmi nešťastná s otcem. Je to naše příbuzná, jakási kněžna Bolkonská.“

Kníže Vasilij neodpovídal, ale s hbitostí vlastní lidem ze společnosti uvážil a zapamatoval si vše, co mu bylo řečeno, a dal to pokynem hlavy najevo.

„Představte si, že mě ten Anatol stojí ročně čtyřicet tisíc,“ povzdychl si, jako by už nebyl s to zadržet truchlivý chod svých myšlenek. Chvíli mlčel.

„Jak to bude vypadat za pět let, jestli to takhle půjde dál? Tomu se říká otcovské štěstí. Je bohatá, ta vaše kněžna?“

„Její otec je velmi bohatý a skoupý. Žije na venkově. Ostatně vždyť víte, je to ten pověstný kníže Bolkonskij, kterého za nebožtíka cara dali do penze a měl přezdívku ‚pruský král‘. Velice chytrý člověk, ale podivín a je těžko s ním vyjít. Ta nebohá dívka je velice nešťastná. Její bratr, Kutuzovův pobočník, se nedávno oženil s Lízou Meynenovou. Bude dnes u mne.“

„Poslyšte, drahá Annetto,“ kníže náhle uchopil Annettinu ruku a zlehka ji tlačil dolů. „Zprostředkujte mi tu záležitost a jsem navždy váš nejvěrnější otrok (otrog – jak mi píše můj správce v hlášeních: s g). Je z dobré rodiny a je bohatá. To je vše, co potřebuji.“

A nenuceným pohybem, pro něho příznačným a graciózním ve své důvěrnosti, znovu uchopil ruku dvorní dámy a políbil ji, pak jí potřásl, pohodlně se rozvalil na pohovce a zahleděl se do neurčita.

„Počkejte,“ řekla Anna Pavlovna a chvilku o něčem přemýšlela.

„Ještě dnes o tom promluvím s Lízou (ženou mladého Bolkonského). Třeba se to podaří. Tak se na vaší rodině vyučím řemeslu starých panen.“

II.

Salon Anny Pavlovny se pozvolna plnil. Přijela nejvyšší petrohradská šlechta, lidé rozdílného stáří i různých povah, ale navzájem si podobni tím, že patřili ke stejné společnosti. Přijela dcera knížete Vasilije, krasavice Hélène, která se tu zastavila pro otce, aby ho doprovodila na slavnost u vyslance.

Měla na sobě plesové šaty a stuhu s carevniným monogramem. Přijela i mladá maličká kněžna Bolkonská, proslulá jako la femme la plus séduisante de Pétersbourg, která se loni v zimě provdala a nyní nejezdila do velké společnosti, protože byla těhotná; navštěvovala však ještě malé večírky. Přijel kníže Ippolit, syn knížete Vasilije, s Mortemartem, kterého představil společnosti. Přijel i abbé Morio a mnoho jiných.

„Neviděli jste se ještě,“ nebo „neznáte se ještě s ma tante?“ říkala Anna Pavlovna všem příchozím, se zcela vážnou tváří je vodila k malé stařence s obrovskými stuhami, která vyplula z vedlejšího pokoje, sotva se hosté začali sjíždět, představovala jí je, zvolna přitom vždy sklouzla pohledem z hosta na ma tante a odcházela.

Všichni hosté se podrobovali tomuto obřadu a zdravili se s tetičkou, kterou nikdo neznal, nikdo nepotřeboval a která nikoho nezajímala. Anna Pavlovna s tesknou, slavnostní účastí sledovala obřad a mlčky jej schvalovala. Ma tante mluvila se všemi týmiž slovy o jejich zdraví, o svém zdraví a o zdraví Jejího Veličenstva, které se nyní bohudík zlepšilo. Žádný z návštěvníků nedával ze slušnosti najevo spěch, ale všichni odcházeli od stařenky s pocitem úlevy, jako by byli splnili těžkou povinnost, a už se k ní za celý večer ani jednou nevrátili.

Mladá kněžna Bolkonská si s sebou přivezla práci v sametovém, zlatem vyšívaném váčku. Její hezounký horní ret, porostlý jemným načernalým chmýřím, byl trochu krátký, takže nezakrýval zuby, ale tím roztomileji se pootvíral, a ještě roztomileji se občas našpulil nebo přimkl k dolnímu. Jak tomu vždy bývá u velmi půvabných žen, zdálo se, že její vada – krátký ret a pootevřená ústa – je jen osobitým, zvláštním rysem její krásy. Při pohledu na tu hezoučkou budoucí matku, kypící zdravím a životem, která tak lehce snášela svůj stav, bylo všem příjemně.

Starcům a unuděným, zasmušilým mladým mužům se zdálo, že se jí začínají podobat, když s ní chvíli strávili v rozhovoru. Kdo s ní mluvil a pozoroval její jasný úsměv při každém slově a třpytivě bílé zuby, jež bylo stále vidět, byl v té chvíli přesvědčen, že dovede být neobyčejně milý. A o tom byli přesvědčeni všichni.

Malá kněžna rychlými drobnými krůčky kolébavě obešla stůl s pracovním váčkem v ruce, rozložila si sukni a usedla na pohovku vedle stříbrného samovaru tak vesele, jako by všechno, co dělala, bylo zábavnou hrou pro ni i pro všechny, kdo ji obklopovali.

„Přinesla jsem si práci,“ oznamovala všem najednou, otvírajíc pompadúrku.

„Poslyšte, Annette, netropte si ze mne špatné žerty,“ obrátila se k hostitelce. „Psala jste mi, že se u vás večer sejde docela malá společnost; podívejte se, jak uboze jsem oblečena.“

A rozhodila rukama, aby ukázala své elegantní krajkové šaty holubí barvy, pod ňadry přepásané širokou stuhou.

„Buďte klidná, Lízo, vy budete vždycky nejhezčí ze všech,“ uklidňovala ji Anna Pavlovna.

„Představte si, můj muž mě opouští,“ pokračovala malá kněžna týmž tónem, obracejíc se ke generálovi, „chce se dát zabít.

Řekněte mi, k čemu je ta protivná válka,“ řekla knížeti Vasiliji, a nečekajíc na odpověď, obrátila se k jeho dceři, krásné Hélène.

„Ta malá kněžna je tak roztomilé stvoření!“ řekl tiše kníže Vasilij Anně Pavlovně.

Brzy po malé kněžně vešel do salonu mohutný tlustý mladík nakrátko ostříhaný a s brýlemi na nose, ve světlých kalhotách podle tehdejší módy a v hřebíčkovém fraku s vysokým jabotem. Tento tlustý mladík byl levoboček proslulého kateřinského velmože hraběte Bezuchova, který nyní ležel v Moskvě na smrtelné posteli. Pierre dosud nikde nesloužil, neboť se právě vrátil z ciziny, kde studoval, a byl poprvé ve společnosti. Anna Pavlovna ho přivítala kývnutím, jaké měla pro lidi nejnižšího společenského postavení ve svém saloně. Přes toto uvítání nejnižšího stupně objevil se jí na tváři, sotva spatřila vcházet tohoto mladíka, neklid a strach, jaký obyčejně lidé mívají při pohledu na něco příliš obrovského a nezapadajícího do určitého rámce.

Pierre byl skutečně o něco větší než ostatní muži v pokoji, ale strach Anny Pavlovny mohl vyvolat spíše moudrý a zároveň skromný, vnímavý a neafektovaný pohled, jímž se Pierre lišil od všech ostatních lidí v tomto saloně.

„To je od vás milé, pane Pierre, že jste přišel navštívit ubohou nemocnou,“ řekla mu Anna Pavlovna a polekaně pohlédla na tetičku, k níž ho vedla. Pierre zamumlal cosi nesrozumitelného a stále někoho hledal očima. Náhle se vesele a radostně usmál a uklonil se malé kněžně jako dobré známé; potom přistoupil k tetičce. Obavy Anny Pavlovny byly namístě, protože Pierre ani nevyslechl do konce tetiččiny řeči o zdraví Jejího Veličenstva a odešel od ní. Polekaná Anna Pavlovna ho zastavila otázkou:

„Znáte abbého Moria? Je to velmi zajímavý člověk…“

„Ano, slyšel jsem o jeho plánu věčného míru, je to velice zajímavé, ale sotva uskutečnitelné…“

„Myslíte?“ podotkla Anna Pavlovna, jen aby něco řekla, a chtěla se vrátit k povinnostem paní domu, když se Pierre dopustil další nezdvořilosti. Před chvílí opustil svou společnici, aniž ji vyslechl; nyní zase zdržoval svým hovorem společnici, která se mu nemohla věnovat. S hlavou nakloněnou na stranu a s rozkročenýma velkýma nohama začal Anně Pavlovně vykládat, proč se domnívá, že plán abbého je utopie.

„Promluvíme si o tom později,“ pravila Anna Pavlovna s úsměvem. Když se takto zbavila mladého muže, který se neuměl chovat ve společnosti, vrátila se k povinnostem hostitelky a dál poslouchala a rozhlížela se kolem sebe, připravena zasáhnout tam, kde by rozmluva vázla. Jako když mistr v přádelně rozsadí dělníky na místa a sám prochází dílnou, aby, kdykoli zaslechne, že některé vřeteno stojí nebo vydává nezvyklý, skřípavý a příliš hřmotný zvuk, rychle přiskočil a zastavil je nebo je pustil správně, tak se procházela Anna Pavlovna po svém saloně, přistupovala ke kroužkům, kde se na chvíli odmlčeli nebo kde hovořili příliš vzrušeně, a jediným slovem nebo přemístěním některých osob uváděla stroj společenských rozmluv opět do pořádku. Avšak přes všechny tyto starosti bylo na ní vidět neustálý strach z toho, aby Pierre něco neprovedl. Starostlivě za ním pohlížela, když přistoupil ke kroužku kolem Mortemarta, aby si poslechl, co se v něm povídá, i když přešel k jinému kroužku, kde měl hlavní slovo abbé. Pro Pierra, který byl vychován v cizině, byl večírek Anny Pavlovny prvním večírkem v Rusku.

Věděl, že se tu sešla všecka inteligence Petrohradu, a oči mu těkaly sem tam jako dítěti v hračkářském krámě. Ustavičně se bál, aby nepropásl některý z moudrých rozhovorů, které tu mohl slyšet. Díval se na sebevědomé a vyrovnané tváře osob, jež se tu shromáždily, a neustále čekal něco nevšedně moudrého a chytrého.

Konečně přistoupil k Moriovi. Zastavil se, protože se mu rozmluva zdála zajímavá, a čekal na příležitost, až bude moci vyjádřit své mínění, jak to mladí lidé rádi dělávají.

Читайте дальше по ссылке продолжение книги «Война и мир» (Vojna a mír) на чешском языке. Весь список книг, переведённых на чешский язык, или написанных в оригинале на чешском, вы найдёте в разделе «Книги на чешском языке». Для детей ещё есть раздел «Сказки на чешском».