Онлайн-школа иностранных языков «Европейское Образование»

Книга «Водители фрегатов: Книга о великих мореплавателях» (Pod plachtami kolem svéta) на чешском языке – читать онлайн, автор – Николай Корнеевич Чуковский. Эта книга написана в 1941-м году, состоит из отдельных рассказов, каждый из которых посвящён какому-то из мореплавателей (среди героев книги – Джеймс Кук, Лаперуз и другие мореплаватели). Книга переведена на некоторые из европейских языков, в том числе и на чешский. Название этой книги в чешском языке не дословное, а литературное, и звучит Pod plachtami kolem svéta. Книга «Водители фрегатов: Книга о великих мореплавателях» (Pod plachtami kolem svéta) написана для детей, но будет интересна своими историческими фактами также и взрослым, изучающим чешский язык.

Остальные книги, переведённые на чешский язык или написанные в оригинале на чешском, можно читать онлайн или скачать бесплатно в разделе «Книги на чешском языке». Для детей создан раздел «Сказки на чешском».

Для тех, кто самостоятельно изучает чешский язык по фильмам, создан раздел «Фильмы на чешском языке».

Для тех, кто хочет учить чешский язык не только самостоятельно, но и с опытным преподавателем, есть информация на странице «Чешский по скайпу».

Для абитуриентов, планирующих получать высшее образование в Чехии, будет полезным раздел «Университеты Чехии (все чешские ВУЗы)».

Теперь переходим к чтению Николая Чуковского «Водители фрегатов: Книга о великих мореплавателях» (Pod plachtami kolem svéta) на чешском языке. На этой странице выложены несколько глав книги, а ссылка на продолжение будет в конце страницы.

Pod plachtami kolem svéta

Část I

KAPITÁN JAMES COOK

A JEHO TŘI PLAVBY KOLEM SVĚTA

KLUK Z OBCHODU

James Cook se poprvé pouští na moře

Když má některá loď vyplout ze staitheského doku na volné moře, je to pokaždé pozdvižení. Dok je trvale přeplněný, lodě stojí v sevření křivolakého kamenného mola bok na bok. Stěžně vypadají z břehu jako prales; taková spousta jich tam je, tak málo mají místa.

Aby mohla vymanévrovat z doku jedna jediná loď, musí se všechny ostatní pohnout. A to není žádná maličkost. A tak vybíhá na molo muž ze správy doku s hlásnou troubou v ruce.

„Highlander, vpřed!“ zvučí trouba. „Do řadu s Neptunem! Neptun, vpřed! Do řadu s Tridentem! Trident, vpřed! Stop za Intrepidem!“

A všechno se dává do pohybu.

Nakonec se uvolní úzký pruh černé vody, kterým odplouvající loď vyjíždí na širé moře.

Tak to vypadalo i za jasného červencového večera roku 1746, kdy ze staitheského doku vyplula uhelná nákladní loď Herkules. Začínalo se stmívat; na nebi se objevily první hvězdy. Bílé staitheské domečky splývaly s modravým pobřežím a mizely v dálce.

Herkules patřil obchodní firmě Bratři Walkerové a plul do Dublinu s nákladem uhlí pod velením kapitána Johna Walkera a kormidelníka Henryho Walkera.

Starý Herkules byl jedinou lodí firmy a šetrní bratři na něm zaměstnávali jen dva námořníky, aby si nezvyšovali výdaje. Taková posádka mohla ovšem řídit loď jen taktak a mnoho lidí jí proto prorokovalo rychlý konec. Ale moře se chovalo k Herkulovi milostivě; věčně přetížený a věčně špinavý, bez přestání cestoval sem a tam mezi Staithesem a Dublinem. Kapitán John Walker byl bručoun a lakomec a nosil plnovous. Ani v nejmenším se nepodobal svému bratrovi Henrymu, mladému a veselému chlapíkovi. Henry Walker měl rád cestopisy a v přístavu často vedl dlouhé rozhovory se starými námořníky, kteří se dostali do dalekých zemí.

Jakmile se město ztratilo v soumraku, sešplhal Henry do podpalubí, aby se podíval, jestli jsou pytle s uhlím dobře složeny, aby je nerozházelo mořské vlnobití. John zůstal na palubě. Za čtvrt hodinky vylezl Henry nahoru a vlekl za ruku otrhaného špinavého kluka.

Chlapec vypadal tak na čtrnáct. Hadry, které měl na sobě, prokukovalo nahé tělo, prsty mu čouhaly z roztrhaných bot a tuhé černé vlasy na jeho hlavě trčely do všech stran. Na levém oku měl takovou podlitinu, že prokukovalo jen úzkou štěrbinkou; zato pravé hledělo směle a vyzývavě. Kluk si vykračoval tak statečně a sebevědomě, že se nedalo uhodnout, kdo koho vlastně vede — jestli on Henryho Walkera, nebo Henry Walker jeho.

„Koukni, kdo se nám tu přinatrefil, Johne!“ zasmál se Henry a postrčil chlapce k bratrovi. „Vyskočil na mě z pytle s uhlím a že prý zůstane navždycky u nás na lodi. Hrozil jsem mu, že ho hodím do moře, ale vůbec se nepolekal. Řekl mi, že je lepší ležet na mořském dně a dívat se, jak nahoře plují lodě, než se vrátit zpátky do Staithesu k Sandersonovi. Viděl jsi někdy takového blázna? Mně se docela líbí!“

Ale John udělal jenom zamračený obličej. Z jakého důvodu by měl vézt do Irska černého pasažéra? Zahájil přísný výslech:

„Jak se jmenuješ?“

„James Cook, pane.“

„Jak vidím, vážený pane Cooku, hodláte se přiživit na cizí účet?“

„Ne, pane, chci pracovat.“

„Pracovat? A jakpak?“

„Chci být námořník!“

„Potřebovali bychom plavčíka,“ prohodil Henry, ale John se na něho podíval tak, že bratr v ten ráz ztichl jako pěna.

„Copak takový usmrkanec může dělat námořníka?“

pokračoval John ještě přísněji. „Byl jsi vůbec někdy na moři?

Vím moc dobře, jak to s takovými darmožrouty chodí!“

„Já darmožrout nejsem a nikdy darmožrout nebudu. Všechno se naučím, pane!“

John Walker už měl pořádný vztek, ale v té chvíli si všiml monoklu na chlapcově oku a začalo mu být nezvaného pasažéra líto.

„Kdopak tě takhle vyfešákoval?“

„Pláteník Sanderson, pane, můj zaměstnavatel. Bil mě, a tak jsem od něho utekl. Já už nechci být u něho v obchodě, chci do Indie!“

„Do Indie?“ zeptal se John Walker.

„Do Indie,“ opakoval chlapec. „Šel jsem do doku, zamíchal jsem se mezi nosiče a na vaší lodi jsem se schoval v podpalubí mezi pytli s uhlím. Budu pracovat ve dne v noci,“ dodal prosebně. „Budu dělat všechno, co mi rozkážete, jenom mě, prosím vás, vemte s sebou do Indie.“

John Walker se ušklíbl a Henry se rozesmál na celé kolo.

„To sis tedy, Jamesi, vsadil na falešného koně. S námi se dostaneš jedině do Irska, do Dublinu. Kdepak Indie! Do Indie se necestuje na takových kocábkách jako ta naše, hochu! I když je pravda, že Herkules pamatuje lepší časy. V mládí jezdíval i do Bergenu, dokonce do Cádizu. Ale do Indie… ne, do Indie se v životě nedostal.“

James si připadal jako podvedený: myslel si, že všechny lodě plují do Indie. Tak mu to totiž řekl před dvěma lety otec, venkovský nádeník, který neuměl číst ani psát. James se tenkrát poprvé v životě dostal do města a byl u vytržení nad spoustou lodí v přístavu.

„Kam všechny plují?“

„Do Indie, synku,“ odpověděl táta bez rozmýšlení.

A od té doby chlapec nepřestal snít o tom, jak jednou na takové lodi popluje do Indie.

Nad mořem se snesl tichý teplý večer. Henry přemlouval Johna, aby chlapce na lodi nechal. John zachmuřeně mlčel; jen v jeho dýmce to žhnulo čím dál jasnějším světýlkem.

„Plavčíka přece potřebujeme,“ opakoval Henry. „Ten kluk se objevil jak na zavolanou. Starý Jackson je na tom se zdravíčkem už všelijak, nemůže šplhat po stěžních. A Davis je u kormidla. A navíc, Johne — ten kluk nás přijde lacino!“

„No dobře, zkusíme to,“ řekl starší bratr nakonec.

Chvilku mlčel a potom položil chlapci na rameno svou těžkou dlaň:

„No, Jamesi, dáme se do práce. Vidíš tamhle tu plachtu? Té se říká královská. Za ní už není nic — jenom nebe. Vylez na stěžeň a odvaž ji.“

James se podíval nahoru a srdce se mu sevřelo strachy.

„Královská“ je ta nejvyšší plachta na plachetní námořní lodi.

Zezdola se zdá, že není větší než kapesník. Jen chvíli a zasype palubu deštěm hvězd, které setřásá z nebe, a oslepí oči!

Bratři s napětím pozorovali chlapce, jak se mlčky dívá vzhůru.

Ten nepoleze — ani nápad! říkal si John.

Pustí se do toho, nebo ne? říkal si Henry. A opravdu se bál, aby ten kluk, který se mu zalíbil na první pohled, nebyl nakonec jen mluvka a zbabělec.

Ale James Cook sklonil hlavu a řekl: „Rozkaz, pane!“

A už šplhal vzhůru lanovím.

Ani jednou se přitom nepodíval dolů na palubu. Ale když se dopracoval až nahoru a obkročmo se posadil na ráhno, najednou ucítil, jak se mu točí hlava a ruce mu kloužou po namaštěném dřevu. Narovnal se v zádech a rozhlédl se. Dostane se do Indie, i kdyby kvůli tomu měl vyšplhat až do samého nebe!

Moře nebylo ve tmě vidět. Ráhno, na kterém seděl, zrovna jako by letělo neseno vzduchem. Ze tmy se vynořil mořský pták a začal kroužit kolem Jamese. Herkules změnil ponenáhlu směr a stožár se nakláněl tak, že chlapec načisto visel ve vzduchu. Konečně se mu podařilo lano odvázat; jen mu vyklouzlo z rukou a samo už roztočilo kolečko kladky. James nahmatal nohou provazovou příčli lanoví a začal slézat.

„Já jsem ti říkal, že z něj bude námořník,“ obrátil se Henry k bratrovi.

„Nějaký užitek z něho bude,“ souhlasil John, bafaje zpod vousů obláčky dýmu. „Zapiš mu plat — šest šilinků měsíčně!“

A tak se veliký mořeplavec James Cook poprvé vydal na moře.

Z plavčíka kapitánem

Nebyl to plavčík jako ostatní. Neubíjel volný čas ani kartami ani pitím po hospodách. Po dřině na lodi a lezení po stěžních sedal James Cook ke knihám. Henry Walker měl celý kufr starých knih, a James si v nich hrozně rád četl. Nejvíc se mu líbily cestopisy slavných námořních plaveb. Z hloubi duše záviděl Kolumbovi, Magalhãesovi, Abelu Tasmanovi — a toužil vykonat něco takového jako oni.

Indie ho vábit přestala; znalo se toho o ní v té době už dost a dost. Přitahovaly jej obrovské prostory na východ od Indie, mezi Asií a Amerikou, o kterých Evropané zatím nevěděli ještě vůbec nic. Tam ležel Tichý oceán, největší ze všech oceánů na zeměkouli. Tak obrovský, že se možná v jeho nedozírných vodách rozkládají celé pevniny, obydlené velikými národy.

James Cook se rozhodl, že propluje Tichý oceán stůj co stůj. A tak začal studovat námořní plavbu — nauku, které se říká navigace. John Walker brzy zpozoroval, že Cook se vyzná v námořnictví líp než on sám. Když bylo Cookovi dvacet dva let, svěřila mu firma řízení Herkula. Cooka začali titulovat „kapitáne“. Byl to nejmladší kapitán v celé Velké Británii.

Roku 1755 vyhlásila Anglie Francii válku. Cook byl odveden a jako námořník a kapitán zařazen k válečnému loďstvu v hodnosti nižšího důstojníka. Skoro celou válku strávil v Severní Americe v Kanadě, bývalé francouzské kolonii dobyté Angličany.

Válka ale Cooka moc nezajímala. Většinu času při svém americkém pobytu vyměřoval plavební dráhu a studoval splavnost řeky svatého Vavřince, věnoval se průzkumu pobřeží Nového Foundlandu. Poslal výsledky své práce britské admiralitě (vedoucímu úřadu válečného námořnictva) a byl za to povýšen na poručíka. Londýnská zeměpisná společnost ho jmenovala svým členem. Za několik let po válce byl už velitelem menší válečné lodi.

Koncem šedesátých let 18. století se všichni evropští učenci začali zajímat o pozoruhodný astronomický úkaz: podle výpočtů se dne 3. června 1769 měla planeta Venuše při svém oběhu octnout v jedné přímce mezi Zemí a Sluncem. Soudilo se, že projde viditelně přes sluneční kotouč — ale to se dalo pozoroval jen z míst ležících na jižní polokouli. Zeměpisná společnost se proto rozhodla vyslat do jižních moří vědeckou výpravu. V jejím čele měl stát muž, který by byl svědomitým pracovníkem a zkušeným námořníkem zároveň. Volba padla na kapitána Jamese Cooka.

OD OSTROVA K OSTROVU

(První plavba)

Banks

Jako místo pro pozorování Venuše byl vybrán tichomořský ostrov Tahiti. Objevil jej roku 1606 španělský kapitán Quirós, a od té doby jej námořníci nejednou z dálky pozorovali. Ale na břeh se nikdo nevylodil.

Vědci 18. století si nedokázali představit, že by skoro celá jižní polokoule mohla být pokryta vodou. Zdálo se jim, že kdyby všechna souše byla na severu a všechna moře na jihu, zeměkoule by ztratila rovnováhu a převrátila by se. Tahle úvaha, která se nám dnes zdá směšná a dětinská, se tenkrát považovala za naprosto rozumnou.

Hájil ji především mladý nadaný zeměpisec Banks. Proto když se dověděl o přípravách Cookovy výpravy, vystoupil s obsáhlou přednáškou, která byla později přeložena do všech evropských jazyků.

„Ameriku objevili Španělé,“ řekl Banks, „Austrálii Holanďané. Velkou jižní pevninu, šestý světadíl naší planety, musí objevit Angličané! Byla by hanba, kdybychom ji neobjevili. Můžeme dokonce předem vyznačit na globusu předpokládané místo, kde leží; a proto musíme říci kapitánu Cookovi: Nevracejte se, dokud neobjevíte jižní světadíl!“

Bylo rozhodnuto, že se zeptají Cooka, co si o tom všem myslí.

„Věřím jen tomu,“ odpověděl, „co jsem viděl na vlastní oči anebo co viděli jiní, kterým lze důvěřovat. Jižní pevninu nikdo neviděl; proto ani já nemohu vědět, jestli existuje, nebo ne. Ale pojedu tam a budu pátrat. Jestli jižní světadíl skutečně existuje, objevím jej.“

„Vezměte mě s sebou!“ navrhl Banks. „Jsem pevně přesvědčen, že Jižní pevnina existuje a chci tam být první.“

Admiralita vybavila Cookovi nevelkou, ale zato výborně stavěnou válečnou loď Endeavour. Vedle Bankse na ní měl cestovat hvězdář Green, který měl za úkol pozorovat spolu s Cookem Venuši. Výpravu doprovázel ještě mladý lékař Monkhouse. 26. srpna 1768 vyrazila Endeavour z Plymouthu, za půl roku na to obeplula mys Hoorn a dostala se do Tichého oceánu.

Tahiti

10. dubna 1769 zpozorovali ze stěžně ostrov Tahiti. Vypadal z dálky jako tmavozelený keř, který vyrostl uprostřed jasně modrého oceánu. Mezi nakudrnacenými lesy stříbřitě svítily bystřinné říčky. Oblé vršky ubíhaly do dálky, rostly, kupily se na sebe a nakonec se měnily ve vysoké hory.

„Podívejte, co je tam ohňů!“ křičeli námořníci.

Mýlili se; nebyly to ohně, to rozkvétaly na stromech nachově červené květy. A kousek od pobřeží se z průzračných hloubek zdvíhalo protáhlé růžové skalisko, omývané sněhobílou pěnou. Z bambusových chýší ve stínu kokosových hájů se vyhrnuli snědí polonazí lidé a běželi na břeh vítat cizozemce. V patách za nimi se hnali psi. Než byly spuštěny kotvy, svolal Cook na palubu všechny námořníky a promluvil k nim.

„Musíme dát domorodcům jasně najevo, že jsme jejich přátelé; potom s námi budou jednat přátelsky i oni. Obchodováním získáme daleko víc než loupeží,“ řekl a dodal, že každého námořníka, který domorodci ublíží nebo ho okrade, potrestá vězením. Zvlášť přísně se měla trestat střelba z pušek.

„Střílet smíte jen tehdy, jestliže nás domorodci napadnou.

Ale i v takovém případě se nejdřív musíme pokusit urovnat celou věc bez krveprolití.“

Teprve potom Cook vydal povel spustit kotvy a vylodit se na břeh.

Tahiťané se dívali na Angličany se strachem a s nedůvěrou. Několik let před Cookem připlula na Tahiti loď, které velel jistý kapitán Wallis. Když se blížil k ostrovu, začal bez jakékoli příčiny pálit z děl na domorodou vesnici. Tahiťané nikdy neviděli bělochy zblízka, ale věděli, že jejich lodě přinášejí smrt.

Cook se naproti tomu rozhodl, že získá stůj co stůj jejich přátelství. Vydali se s Banksem na břeh s pořádnou zásobou hřebíků, seker, na červeno obarvených látek a skleněných perliček. Přátelsky zakývali na domorodce, a když se Tahiťané bázlivě přiblížili, podarovali je svými poklady. Hadříky a perly vyvolaly u domorodců nadšení. O sekery a hřebíky ze začátku nejevili zájem, protože ještě nikdy neviděli železo a nevěděli, co si s ním počít. Ale když jim Cook před očima porazil strom a v několika minutách spravil hřebíky starou rozvalenou pirogu, začali považovat věci ze železa za největší drahocennost na světě a při každé příležitosti si o ně říkali.

Zvali Cooka často do svých chýší, spletených z bambusů obdobným způsobem jako košíky. Tvarem připomínaly převrácenou loďku; neměly okna, a člověk se musel spustit na všechny čtyři, aby mohl prolézt vchodem. Všechen nábytek tvořily malinké dřevěné lavičky, které si Tahiťané dávali na noc pod hlavu. Kameny obložené ohniště, na kterém si vařili jídla, bylo vedle chatrče pod širým nebem. Banks se pustil do studia tahitštiny. Vyptával se posunky, jak se jmenuje to a ono a zaznamenával si domorodé odpovědi.

Tahiťané pochopili, oč jde, odpovídali velmi ochotně, a tak si Banks brzy mohl sestavit celý slovníček. Ponenáhlu začali s Cookem rozumět, o čem Tahiťané mezi sebou hovoří, a jakž takž byli s to se s nimi dorozumět.

Cook se rozhodl, že jménem Anglie naváže s Tahiťany spojenectví. Na otázku, mají-li nějakého vládce, odpověděli, že je to královna Operea, a Cook projevil přání ji navštívit. Vzal s sebou Bankse a domorodci je odvedli do vnitrozemí. Tam stála další vesnice, trochu větší než ona první.

Královnino sídlo se ničím nelišilo od ostatních chýší. Tvořila je jediná místnost bez oken — světlo dopadalo dovnitř otvorem pro vstup. Královna Operea přijala Cooka velmi přívětivě a nepřetržitě se chichotala. Namísto jedné sukýnky, jakou nosí všechny Tahiťanky, jich měla na sobě navléknutých čtrnáct. A jedině podle těch sukýnek se dalo usuzovat na její vysokou hodnost. Cook začal slavnostně o svém státnickém poslání.

Lámanými slovíčky a s pomocí posunků se pokoušel vysvětlit, že vláda z velké zámořské země Anglie chce uzavřít spojenectví s vládou ostrova Tahiti. Cílem toho svazku by měl být prospěch obou velikých národů.

Operea se nepřestávala chichotat při každém kapitánově slovu, ale brzy se dovtípila, že Cook hovoří o nějaké důležité věci. Vyběhla, zamotaná do svých čtrnácti sukní, z paláce na dvůr a zavolala:

„Tupaia! Tupaia!“

Tupaia byl tahitský velmož, zcela prošedivělý a důstojný.

Obřadně pozdravil hosty. Cookovi se zalíbil jeho upřímný pohled; vyložil, oč mu jde. Tupaia poslouchal pozorně a vážně a s nelibostí zahlížel na královnu, která se pořád ještě chichotala. Cook skončil, a Tupaia nějakou chvíli přemýšlel.

„Souhlasíme,“ řekl nakonec. „Tahiťané zůstanou přáteli Angličanů, nebudou-li Angličané zabíjet Tahiťany hřmícími blesky ze svých okřídlených ostrovů.“

Cook se zachmuřil. Řekl, že Wallis byl obyčejný námořní lupič a že anglická vláda jeho počínání neschvaluje; i když sám věděl, že anglická vláda by naopak pochválila spíš Wallise než jeho.

Nakonec bylo spojenectví uzavřeno a Cook obdaroval Tupaiu a Opereu několika sekyrami a hromádkou barevných skleněných korálků.

Blížil se 3. červen, den, kdy planeta Venuše měla přejít přes sluneční kotouč. Hvězdář Green s námořníky začali stavět na břehu malou hvězdárnu. Když byla už skoro hotová, došlo k události, která by byla málem mezi Tahiťany a výpravou vyvolala nepřátelství.

Green pracoval na břehu vždycky jen dopoledne a pro zbytek času nechával hvězdárnu pod ochranou třicetičlenného ozbrojeného oddílu pod velením poručíka Pickersgilla. Oddíl si brzy zvykl na domorodou mírumilovnost, a námořníci namísto strážní služby závodili s Tahiťany v běhu, přeskakovali jeden druhému přes záda nebo zpívali sborově písničky. Pušky jim přitom jen překážely, a tak je klidně nechávali opřené stranou o ohrádku.

Tak se najednou stalo, že k puškám přišel nějaký mladý Tahiťan a začal si je zvědavě prohlížet. Líbily se mu tak, že vzal jednu do ruky, aby si ji mohl líp prohlédnout.

„Polož ji zpátky!“ křikl na něho poručík Pickersgill.

Ale Tahiťan buď nerozuměl, nebo se mu prostě nechtělo poslechnout, a držel pušku dál. Tu poručík pro výstrahu vystřelil do vzduchu.

Tahiťan vyskočil a utíkal horempádem do lesa i s puškou. Pickersgill za ním vystřelil a na místě ho zabil.

Hned nato se objevil houf domorodců. Obstoupili ležící tělo, matka se s nářkem sklonila nad mrtvým synem. Otec volal o pomstu. Když Cook, který uslyšel výstřel, dorazil ke břehu, měli už skoro všichni Tahiťané v rukou kopí a chystali se k boji. Naštěstí pro Angličany se na pobřeží objevil Tupaia. Tenhle hodnostář se s mořeplavci opravdu spřátelil, obdivoval jejich znalosti a chodil za nimi jako stín. Teď vylezl na veliký kámen, aby pronesl k domorodcům řeč. Dlouze a rozvážně mluvil o tom, jak je pro Tahiťany výhodné obchodovat s Angličany. Ty skleněné perly a korále, které s nimi Angličané vyměňovali, totiž upřímně považoval za drahocennosti.

„Zabitý si sám zavinil svou smrt,“ pravil Tupaia. „Dopustil se krádeže a byl po zásluze potrestán.“

Domorodci pozorně naslouchali a nakonec s Tupaiou souhlasili. Mír byl obnoven. Jenom kapitán Cook si ponechal svůj názor; zastřelení mladého Tahiťana pro něho zůstalo nesmyslným a krutým činem. Potrestal poručíka Pickersgilla vězením.

3. června se Green s Cookem zavřeli v hvězdárně na celý den. V nesnesitelném dusnu se střídali u dalekohledu a zapisovali pozorování.

Mezitím se Banks toulal po ostrově a pozoroval, jak Tahiťané žijí. Potkal také nějaké brachy, kteří měli trochu v hlavě; zajímalo ho, čím se to mohli opít. A za chvíli měl jasno: na louce sedělo asi patnáct mužů, kteří mlčky žvýkali stébla nějaké byliny. Když se stébla skrz naskrz promočila, vyždímali je do společné hliněné nádoby, a břečku, které říkali kava, potom chtivě pili. A když se napili, dali se do zpěvu a tancování.

Tahitští bratři z mokré čtvrti přivítali Bankse velice přátelsky. Podali mu hrnec s kavou a strašně se divili, že odmítl ochutnat. Banks se posadil opodál a poslouchal píseň, kterou zpívali:

Z dálek na moři k nám připluly křídlaté ostrovy.

Na křídlatých ostrovech bydli bílí lidé.

Bílí lidé mají mnoho vzácností a kouzel.

Mají rudé látky, rudější než krev a krásnější než ranní záře.

Mají svítící kuličky jasnější než slunce a nebe a věší si je kolem krku.

Mají tvrdé ostré kameny, které proměňují stromy v třísky.

Je dobré být přítelem bílého člověka; dá ti mnoho pokladů.

Je špatné být nepřítelem bílého člověka; zabije tě létajícím

ohnivým bleskem.

Když se tak Banks zaposlouchával do těch táhlých jednotvárných melodií, uvědomil si, že Tahiťané nemají písně, které by se nějak předem skládaly. Že zpívají o tom, co jim právě přijde na mysl. Teď přemýšlejí o běloších, a tak se běloši objevili v jejich písničce.

Ale nejvíc ze všeho žasli naši cestovatelé nad tahitskými hřbitovy. Tahiťané nezakopávali své zemřelé do země. Postavili někde v hlubokém lese vysoké dřevěné lešení, na které položili nebožtíka; do jedné ruky mu vsunuli kamennou sekyru a do druhé kopí. Nad ním udělali bambusovou stříšku, která chránila mrtvé tělo před deštěm. Draví ptáci obrali v několika dnech z mrtvoly všechno maso, takže zbyla jenom kostra.

Při svých toulkách po ostrově narazili Angličané na takové hroby několikrát. Tahiťané se báli svých mrtvých; aby si je naklonili, kladli jim k nohám kokosové ořechy a banány. Hvězdářská pozorování byla u konce. Cook se rozhodl vyrazit do neznámých končin dál na západ, aby zjistil, existuje-li Jižní pevnina, a aby prozkoumal východní pobřeží Austrálie.

Jakmile se Tahiťané dověděli, že hosté odjíždějí, shromáždil se jich na břehu celý dav. Hlasitě naříkali, ale nebyl to nářek z opravdové lítosti; podle tahitských zdvořilostních zvyklostí se prostě slušelo vyprovodit hosty s pláčem. Upřímně hořekoval jenom Tupaia, který s Cookem uzavřel přátelství z celého srdce.

„Tupaio, pojeď s námi!“ vyzval jej Cook. „Obepluješ celý svět a spatříš divy, o jakých se ti nikdy nesnilo. Budu ti jako bratr, budeš žít v blahobytu. A za několik let tě sem přivezeme zpátky. Řekni ,ano‘, Tupaio, pojeď!“

Tupaia trpce povzdechl.

„Jel bych rád,“ řekl, „ale mám synovce, dvanáctiletého chlapce, sirotka. Komu ho tu nechám? Tai-ata beze mne umře hlady.“

„Vezmi ho s sebou,“ navrhl Cook. „Pošlu ho v Anglii do školy, bude z něho vzdělaný člověk.“

Tupaia souhlasil. Ubytoval se se svým kudrnatým synovcem v samostatné kajutě mezi kajutami Cooka a Bankse.

13. července zdvihla Endeavour kotvy a vyplula na moře.

Читайте дальше по ссылке продолжение книги «Водители фрегатов: Книга о великих мореплавателях» (Pod plachtami kolem svéta) на чешском языке. Другие романы, повести и рассказы, переведённые на чешский язык, или написанные в оригинале на чешском, вы найдёте в разделе «Книги на чешском языке».