Онлайн-школа иностранных языков «Европейское Образование»

Книга «Возвращение со звёзд» (Návrat z hvězd) на чешском языке – читать онлайн. Станислав Лем считал свой роман «Возвращение со звёзд» не слишком удачным, так как основная проблема (по мнению автора) рассмотрена слишком примитивно. Возможно, в этом есть доля правды, однако решения той основной проблемы, в общем-то, и не существует, поэтому Станислав Лем слишком критичен по отношению к себе, а его роман «Возвращение со звёзд» получился интересным. Более того – эта книга сейчас как раз и отражает те вещи, которые предвидел Станислав Лем более 60 лет назад. Этот роман, как и другие произведения Станислава Лема, были переведены на многие самые распространённые языки мира, а также на менее распространённые (в том числе и на чешский).

Остальные книги, переведённые на чешский язык или написанные в оригинале на чешском, можно читать онлайн или скачать бесплатно в разделе «Книги на чешском языке». Для детей создан раздел «Сказки на чешском».

Для тех, кто самостоятельно изучает чешский язык по фильмам, создан раздел «Фильмы на чешском языке».

Для тех, кто хочет учить чешский язык не только самостоятельно, но и с опытным преподавателем, есть информация на странице «Чешский по скайпу».

Для абитуриентов, планирующих получать высшее образование в Чехии, будет полезным раздел «Университеты Чехии (все чешские ВУЗы)».

Теперь переходим к чтению романа Станислава Лема «Возвращение со звёзд» (Návrat z hvězd) на чешском языке. На этой странице выложена часть книги, а ссылка на продолжение романа «Возвращение со звёзд» (Návrat z hvězd) будет в конце страницы.

Návrat z hvězd

I.

Neměl jsem žádné věci, ani plášť. Říkali, že je to zbytečné. Dovolili, abych si ponechal svůj černý svetr: ujde. Ale košili jsem si vybojoval. Prohlásil jsem, že si budu odvykat postupně. Již v uličce pod trupem letadla, kde jsme stáli, podal mi Abs ruku se shovívavým úsměvem.

„Tak dávejte pozor…“

Nezapomněl jsem na to. Nerozdrtil jsem mu prsty. Byl jsem naprosto klidný. Chtěl ještě něco říci. Ušetřil jsem mu to tím, že jsem se obrátil, jako bych nic nezpozoroval, a vystoupil po schůdcích do letadla. Letuška mě vedla mezi řadami křesel až úplně dozadu. Nechtěl jsem samostatné oddělení. Přemýšlel jsem, zdali ji předem upozornili. Křeslo se nehlučně otevřelo. Upravila opěradlo, usmála se na mě a odešla. Usedl jsem. Podušky propastně měkké, jako všude. Opěradla tak vysoká, že jsem stěží viděl na ostatní spolucestující. Barevnost ženských šatů už jsem přijímal bez výhrad, ale muže jsem stále nesmyslně podezříval, že jsou v maškarním kostýmu, a stále jsem tiše doufal, že uvidím někoho oblečeného normálně. Ubohý reflex. Lidé se rychle usazovali, nikdo — ani ženy — neměl zavazadla.

Aktovky nebo balíčky také ne. Jako by bylo více žen. Přede mnou — dvě mulatky v papoušcích kožíšcích, s naježenými peříčky, zřejmě teď vládla taková ptačí móda. Pak jacísi manželé s dítětem. Po oslnivých selenoforech nástupišť a tunelů, po nesnesitelně křiklavé fosforeskující vegetaci ulic připadalo mi světlo klenutého stropu málem jako záření. Položil jsem ruce na kolena, nějak mi překážely. Všichni už seděli. Osm řad šedých křesel, pryskyřičná vůně, ticho umlkajících rozhovorů. Čekal jsem na oznámení startu, na nějaké signály, na rozkaz zapnout pásy, ale nic se nestalo. Po matovém stropě se odpředu dozadu rozběhly nezřetelné stíny, jako siluety ptáků vystřižených z papíru. Co u sta hromů mají s těmi ptáky — pomyslil jsem si bezradně. Znamená to snad něco? Byl jsem celý zdřevěnělý, jak jsem napínal pozornost, abych neprovedl něco nevhodného. Trvá to již čtyři dny. Od prvého okamžiku. Pořád jsem zůstával pozadu za vším, co se dělo, a ustavičná snaha pochopit jakoukoli rozmluvu, situaci, změnila mé napětí v pocit ohavně podobný zoufalství. Byl jsem přesvědčen, že ostatní prožívají totéž, ale nemluvili jsme o tom, ani když jsme zůstávali sami.

Dělali jsme si pouze vtipy ze své robustnosti, z toho nadbytku sil, který nám zůstal; ostatně, zpočátku jsme se museli skutečně hlídat. Když jsem chtěl vstát, vylétl jsem ke stropu. A každá věc, kterou jsem vzal do ruky, mi připadala jako z papíru, prázdná. Ale rychle jsem se naučil ovládat vlastní tělo. Na přivítanou jsem už nikomu nerozmáčkl ruku. To bylo prosté.

Bohužel nejméně důležité. Můj soused zleva, opálený tlouštík, s neobyčejně jiskřivýma očima (možná od kontaktních čoček), zničehonic zmizel — jeho křeslo se totiž po stranách rozrostlo, boky se vytáhly vzhůru a spojily v jakýsi vejcovitý kokon. Ještě několik osob zmizelo v takových kabinách. Připomínaly nabobtnalé sarkofágy. Co v nich dělali? Ale s takovými věcmi jsem se setkával na každém kroku a snažil jsem se, abych se na ně netvářil hloupě, pokud se nevztahovaly přímo na mě. Zvláštní bylo, že lidi, kteří vyvalovali oči na nás, když se dověděli, co jsme zač, bral jsem celkem lhostejně. Jejich ohromení se mě málo týkalo, přestože jsem si ihned uvědomil, že v něm není ani špetka obdivu. Nesnesitelní byli spíše ti, kteří se o nás starali — pracovnici Adaptu. Mně byl nejprotivnější, pochopitelně, doktor, Abs, protože se mnou zacházel jako lékař s nenormálním pacientem a předstíral, ostatně docela úspěšně, že má co dělat s člověkem téměř docela normálním.

Kde to už nebylo možné — vtipkoval. Jeho bezprostřednosti a žoviálnosti jsem měl zrovna po krk. Kdybychom se obrátili s otázkou na náhodného mimojdoucího, byl by prohlásil (jak jsme byli přesvědčeni) o mně nebo Olafovi, že jsme mu podobni. Podivní jsme pro něho nebyli my sami, ale naše dřívější osudy — ty byly nezvyklé. Naproti tomu doktor Abs, jako každý pracovník Adaptu, věděl nejlépe, že jsme opravdu jiní. Ta odlišnost nebyla vyznamenáním, ale praobyčejnou překážkou při dorozumění, při nejprostší výměně slov, ale kdyby jen to, i při otevírání dveří, protože kliky zmizely, tuším, asi tak před padesáti šedesáti lety.

Ke startu došlo nečekaně. Gravitace se nezměnila ani o vlásek, do hermetické kabiny nepronikaly žádné zvuky, po stropě přebíhaly stíny, a snad to byla mnohaletá rutina, starý instinkt, který mi najednou prozradil, že jsme již v prostoru. Byla to jistota, ne domněnka. Napůl jsem seděl, napůl ležel, s nataženýma nohama, bez hnutí. Ale přemýšlel jsem vlastně o něčem jiném. Nějak příliš ochotně mi dovolili prosadit svou. Ba ani Oswamm zvlášť neprotestoval proti mému rozhodnutí. Námitky, jaké jsem slyšel od něho i od Abse, nemohly obstát — já sám bych se byl zmohl na lepší. Trvali pouze na jednom, že každý z nás musí letět zvlášť, samostatně.

Ani mi neměli za zlé, že jsem navedl ke vzpouře Olafa (beze mne by se určitě rozhodl zůstat déle). To bylo překvapující. Čekal jsem komplikace, něco, co v posledním okamžiku zmaří můj plán. Ale nestalo se nic, a já jsem letěl. Ta poslední cesta měla skončit za čtvrt hodinky.

Bylo úplně jasné, že všechno, co jsem vymyslil, a také to, jak jsem se postavil proti nim, abych si vybojoval předčasný odjezd, je nepřekvapilo.

Reakci tohoto typu jistě měli v katalogu. Byl to stereotyp jednání, vlastní chlapíkům mého druhu, opatřený v jejich psychotechnických tabulkách příslušným pořadovým číslem. Dovolili mi letět — proč? Říkala jim snad zkušenost, že si nebudu vědět rady? Ale co by se mi mohlo stát, když celá ta „samostatná“ eskapáda se omezovala na přelet z jednoho raketového nádraží na druhé, kde na mne měl čekat někdo z pozemského Adaptu, a všechno, co jsem měl dokázat, bylo najít toho člověka na určeném místě.

Něco se stalo. Uslyšel jsem podrážděné hlasy. Vyklonil jsem se z křesla. Několik řad přede mnou odstrčila jakási žena letušku, která zpomaleným, automatickým pohybem, jakoby v důsledku toho, nijak zvlášť prudkého, odšťouchnutí, ustupovala pozpátku mezi křesly. Žena opakovala:

„Nechci! Ať se mě to nedotýká!“

Tvář křičící ženy jsem neviděl. Její průvodce ji táhl za paži a domlouval jí uklidňujícím hlasem. Co znamenala tato scéna? Ostatní cestující jí nevěnovali pozornost. Už po několikáté se mě zmocnil pocit neuvěřitelné cizoty. Pohlédl jsem zdola na letušku, která se u mne zastavila; usmívala se jako před tím. Nebyl to čisté vnější úsměv povinné zdvořilosti, který zakrývá rozčilení nad výstupem. Nepředstírala klid, opravdu nebyla rozčilena.

„Napijete se něčeho? Prum, Extran, Morr, Cidre?“

Melodický hlas. Zavrtěl jsem hlavou. Chtěl jsem jí říci něco milého, ale zmohl jsem se pouze na stereotypní otázku:

„Kdy přistaneme?“

„Za šest minut. Něco k jídlu? Nemusíte pospíchat. Můžete zůstat i po přistání.“

„Děkuji, ne.“

Odešla. Ve vzduchu, blízko mého obličeje proti opěradlu křesla přede mnou, zahořel nápis STRATO, jakoby napsaný hořícím koncem cigarety.

Naklonil jsem se, abych se podíval, jak ten nápis vznikl, a trhl jsem sebou.

Opěradlo křesla následovalo má záda a pružně je objalo. Věděl jsem už, že se bytové zařízení přizpůsobuje každé změně polohy, ale stále jsem na to zapomínal. Nebylo to příjemné — jako kdyby někdo sledoval každý můj pohyb. Chtěl jsem zaujmout dřívější polohu, ale udělal jsem to zřejmě příliš energicky. Křeslo špatně pochopilo a div se nerozložilo jako postel.

Vyskočil jsem. Taková hloupost! Musím se ovládat! Konečně jsem se usadil. Písmenka růžového STRATO se zachvěla a rozplynula se v jiná: TERMINÁL Bez otřesu, bez výstrahy, bez svištění. Nic. Zahlaholily vzdálené tóny, jako trubka postilióna, mezi sedadly na konci uličky se otevřely čtverý oválné dveře a do kabiny pronikl temný, vše zaplavující zvuk, jako šumění moře.

Hlasy pasažérů vstávajících ze svých míst se v něm beze stopy rozplynuly. Seděl jsem dál a oni odcházeli, řady postav se proti vnějším světlům míhaly zeleně, fialově, purpurově — hotový karneval. Všichni už odešli. Vstal jsem a mechanicky si stáhl svetr. Je to nějaké hloupé, s prázdnýma rukama. Otevřenými dveřmi vál chladnější vzduch. Obrátil jsem se. Letuška stála u stěny oddělení, ale nedotýkala se jí zády. Na její tváři ležel stále týž vlídný úsměv, určený řadám prázdných křesel, která se nyní pozvolna smotávala, skládala, jako nějaké masité květy, jedna rychleji, jiná trošku pomaleji; byl to jediný pohyb v tom hluku všechno vyplňujícím a plynoucím oválnými otvory, v tom táhlém šumění vyvolávajícím představu širého moře. „Nechci, aby se mě to dotýkalo!“ Najednou jsem objevil v úsměvu stevardky něco nedobrého. Od východu jsem řekl:

„Na shledanou…“

„K službám.“

Význam těchto slov, tak podivných z úst mladé, krásné ženy, jsem si neuvědomil hned, protože ke mně dolétla, až když už jsem se vykláněl ze dveří, obrácen k ní zády. Chtěl jsem položit nohu na stupátko, ale nebylo tam. Mezi kovovým trupem a okrajem nástupiště zela metrová mezera.

Nepřipraven na takovou past, ztratil jsem rovnováhu, seskočil nemotorně, ale hned ve vzduchu jsem pocítil proud jakési neviditelné síly, která mě odspodu zadržela, takže jsem vzdálenost proletěl zvolna, a byl jsem měkce postaven na bílou plochu, která pružně ustoupila. Při skoku jsem se asi netvářil příliš inteligentně. Zachytil jsem několik pobavených pohledů — aspoň se mi tak zdálo — rychle jsem se otočil a vykročil podél nástupiště.

Letadlo, kterým jsem přiletěl, leželo v hlubokém ložisku, odděleno od okraje nástupišť mezerou ničím nezabezpečenou. Přiblížil jsem se jakoby náhodou k tomu volnému prostoru a opět jsem pocítil tu neviditelnou pružnost, která mi zabránila vkročit za bílý okraj. Chtěl jsem pátrat po zdroji té podivné síly, ale vtom jako bych procitl: byl jsem na Zemi.

Vlna chodců mě pohltila a unášela vpřed. Uplynula delší chvíle, než jsem uviděl celou nesmírnou velikost té haly. Byla to ostatně jediná hala?

Nikde stěny; bílý, lesklý, ve výšce zadržený výbuch neuvěřitelných křídel. A co je to mezi nimi? Sloupy zbudované nikoli ze stavebních hmot, nýbrž ze závratně rychlého pohybu? Vzhůru se řítící obrovské vodotrysky kapaliny hustší než voda, prosvětlené zevnitř barevnými reflektory? Ne.

Průhledné svislé tunely, jimiž se vzhůru míhaly chorovody rozmazaných dopravních prostředků? Nevěděl jsem vůbec nic. Bez ustání postrkován, šťouchán, v hemživém spěchu zástupů pokoušel jsem se proniknout na nějaké volné prostranství, ale nikde nebylo. Byl jsem o hlavu vyšší než lidé okolo mne, a tak jsem viděl, že se opuštěné letadlo vzdaluje. Kdežpak, to my jsme se pohybovali vpřed i s celým nástupištěm; shora dopadala světla, v nichž se zástup jiskřil a měnil. Nyní se rampa, kde jsme stáli namačkáni, rozběhla vzhůru a já jsem uviděl dole, už v dálce, dvojité bílé pásy plné lidí, s černými škvírami mezer podél nehybných trupů — protože letadel jako naše byly desítky — pohyblivé nástupiště odbočovalo, zrychlovalo pohyb, stoupalo do vyšších pater. Jako po neskutečných, totiž na žádných pilířích neopřených viaduktech, hnaly se s rachotem oblé, rychlostí se chvějící stíny s ohni signálových světel rozmazaných do pruhů, takže vlasy stojících čechral a rozhazoval vítr, jejž zvedly. Pak se bílá plocha, která nás nesla, začala dělit, rozvětvovat podél nepozorovatelných švů, můj pruh protékal prostorami plnými stojících a sedících, něčím zaměstnaných lidí; obklopovalo je množství lehkých záblesků, jako by se náruživé zabývali vypalováním barevných světlic. Nevěděl jsem, kam se dívat. Přede mnou stál muž v něčem kyprém jako kožich, co ve světle opalizovalo jako kov.

Vedl se pod paží s ženou v purpuru. Na tom, co měla na sobě, byly jakési velké paví oči, které mhouraly. Nebyl to omyl, oči na jejích šatech se opravdu otvíraly a zavíraly. Pohyb chodníku, kde jsem stál za tou dvojicí, s tuctem jiných lidí, se ještě zrychloval. Mezi plošinami skloviny, bělavé jako dým, se otvíraly barevně osvětlené pasáže s průhlednými stropy, po nichž neúnavně kráčely stovky nohou z dalšího, vyššího patra. Vše zaplavující šum se hned rozléval do šíře, hned se uzavíral, jakmile tisíce lidských hlasů a zvuků, pro mne cizích, ale pro ně srozumitelných, přiškrtil nejbližší tunel této cesty do neznáma. V pozadí, na vzdálenějších plánech, neustále probodávaly vzduch létající pásy kdovíjakých dopravních prostředků, možná letadel — protože se někdy pohybovaly šikmo vzhůru nebo dolů a zavrtávaly se do prostoru, takže jsem mimoděk očekával strašlivý náraz.

Nebylo totiž vidět žádné koleje ani lana, snad to byly visuté dráhy. Když byly tyto rozmazané uragány rychlosti — třeba jen na chvilku — přerušeny, majestátně se za nimi vynořovaly pomalé, obrovské plošiny plné lidí, jako létající přístavy, které se  pohybovaly různými směry, míjely se, stoupaly, a v důsledku perspektivního zkreslení jako by se pronikaly. Bylo těžké zachytit se pohledem na něčem nehybném. Celá architektura kolem mne jako by se skládala pouze z pohybu a změny. Vždyť dokonce i to, co jsem původně považoval za křídlatý strop, byla pouze patra vznášející se ve vzduchu, která nyní ustoupila jiným, ještě vyšším. Najednou, přefiltrován sklovinou stropů a těch tajuplných sloupů, odražen od stříbrných ploch, pronikl do všech částí členitého prostoru, do nitra propustí, jež jsme míjeli, do lidských tváří — těžký purpurový přísvit, jako kdyby někde v dálce, v srdci mnohamílové stavby, zahořel atomový oheň. Zšedla zeleň neonů, které bez ustání vyskakovaly, mléko parabolických přípor zrůžovělo. Něco jako předzvěst katastrofy viselo v tom vzduchu, prosyceném znenadání rudou barvou, tak jsem to aspoň cítil, ale nikdo nevěnoval této změně nejmenší pozornost, a já sám bych nebyl dovedl říci, kdy záře pohasla.

Na okrajích našeho chodníku se objevila vířící zelená kola, jako neonové obruče vznášející se v povětří. Pak část lidí přestoupila na výstupek jiného chodníku nebo plošiny, která se k nám přiblížila. Zjistil jsem, že se dá přes zelené čáry těchto světel beztrestně projít, jako by byly nehmotné.

Nějakou dobu jsem se nechal tak trpně unášet bílým chodníkem, až mi napadlo, že už jsem možná z nádraží venku a že ten fantastický obraz zprohýbané skloviny, stále jakoby připravené vzlétnout, že je vlastně již město, a mé rodiště, které jsem před lety opustil, existuje již pouze v mé paměti. — Dotkl jsem se paže muže v kožichu, který se svou společnicí stále ještě cestoval na stejném pohyblivém pásu.

„Promiňte,“ oslovil jsem ho, „kde to vlastně jsme?“ Podívali se na mne oba. Na jejich tvářích, když ke mně vzhlédli, zračil se údiv. Doufal jsem skrytě, že se divili jen mému vzrůstu.

„Na polyduktu,“ řekl muž. „Jaký máte styk?“ Nerozuměl jsem mu.

„Jsme… je… ještě na nádraží?“

„Samozřejmě,“ odpověděl trochu rozpačitě. „A… kde je vnitřní kruh?“

„Ten jste již ztratil. Musíte dablovat.“

„Lepší bude rast z Meridu,“ vmísila se do hovoru žena. Zdálo se mi, že všechny oči na jejích šatech se na mne upřené dívají s úžasem plným podezíravosti. „Rast…?“ opakoval jsem bezradně.

„Podívejte se, tam,“ ukázala přes blížící se zelený kruh, na prázdnou vyvýšeninu s černostříbrnými stěnami, pruhovanými jako trup groteskně pomalovaného, na bok překoceného korábu. Poděkoval jsem a sestoupil z chodníku, bezpochyby na nesprávném místě, protože mi rychlost div nepodrazila nohy. Rovnováhu jsem sice chytil, ale tak to se mnou zatočilo, že jsem nevěděl, na kterou stranu mám jít. Uvažoval jsem, co dělat, ale za tu dobu se místo, kde jsem měl přestupovat, značně vzdálilo od toho černě stříbrného pahorku, který mi žena ukázala, takže jsem jej nemohl najít.

Protože většina lidí vedle mě přecházela na šikmou plošinu pohybující se vzhůru, udělal jsem totéž. Až na ní jsem zpozoroval obrovský, ve vzduchu nehybně planoucí nápis: DUKT CENTR — zbytek písmen se vymykal pohledu, tak byla obrovská. Bez hluku mě to vyneslo na perón snad kilometrový, od něhož právě startoval vřetenovitý letoun a ukazoval při vzletu své dno proděravělé světly. Není ostatně vyloučeno, že právě tento velrybí útvar byl nástupištěm a já jsem se octl na tom „rastu“ — ale neměl jsem se koho zeptat, protože kolem dokola bylo prázdno. Jistě jsem zabloudil. Část mého „nástupiště“ byla zastavěna zploštělými budovami bez frontálních stěn. Když jsem přistoupil blíže, uviděl jsem jakési slabě osvětlené, nízké boxy, v nichž ležely v řadách černé stroje. Považoval jsem je za auta. Avšak jakmile dva nejbližší, proudnicové jako velké kapky, vyklouzly, dříve než jsem stačil ustoupit, a projely kolem mne dosahujíce v mžiku vysoké rychlosti, zahlédl jsem, než zmizely v perspektivě parabolických šikmých ploch, že nemají kola, okna ani dveře. Ať to jsou auta nebo ne, napadlo mi, toto rozhodně bude nějaké parkoviště. Třeba zrovna těch „rastů“? Uznal jsem, že bude nejlepší, když počkám, až někdo přijde, a já se s ním svezu, nebo alespoň se něco dozvím. Avšak mé nástupiště, stoupající lehce jako křídlo neskutečného letounu, dále zůstávalo prázdné, pouze černé stroje vyjížděly jednotlivě nebo ve skupinách ze svých kovových nor a hnaly se všechny jedním směrem. Sestoupil jsem k samému okraji nástupiště, až se opět projevila ta neviditelná, pružná síla, která zaručovala bezpečnost. Perón skutečné visel ve vzduchu ničím nepodepřen. Když jsem zvedl hlavu, spatřil jsem mnoho podobných perónů, stejně nehlučně plynoucích v prostoru, se zhasnutými hlavními světly; ta hořela u ostatních, tam, kde přistávala letadla. Nebyly to však rakety, ba ani lodi, jako ta, která mě přivezla z Luny. Dlouho jsem stál a díval se.

Konečně na pozadí jakýchsi dalších hal — nevěděl jsem ani, je-li to zrcadlový odraz oné haly nebo skutečnost — zpozoroval jsem ohnivá písmena, rovnoměrně se pohybující ve vzduchu SOAMO. SOAMO SOAMO, pauza, modrý záblesk a NEONAX NEONAX NEONAX. Byly to možná názvy nádraží, možná nabízených výrobků, nic mi neříkaly.

Nejvyšší čas, abych našel toho člověka — napadlo mi. Obrátil jsem se na patě, našel chodník jedoucí opačným směrem a sjel jsem dolů. Ukázalo se, že to není ani to patro, ba ani ta hala, z které jsem přijel nahoru; poznal jsem to, protože tam nebyly ty obrovské sloupy. Není ostatně vyloučeno, že se sloupy někam vznesly. Všechno jsem pokládal za možné.

Читайте дальше по ссылке продолжение книги «Возвращение со звёзд» (Návrat z hvězd) на чешском языке. Весь список книг, переведённых на чешский язык, или написанных в оригинале на чешском, вы найдёте в разделе «Книги на чешском языке». Для детей ещё есть раздел «Сказки на чешском».