Онлайн-школа иностранных языков «Европейское Образование»

Книга «Отцы и дети» (Otcové a děti) на чешском языке – читать онлайн, автор романа – Иван Тургенев. Книга «Отцы и дети» вошла в золотую коллекцию мировой литературы (лучшие 100 книг всех времён по версии «Норвежского клуба»), и вполне заслуженно – проблема отцов и детей всегда актуальна. Книга переведена почти на все самые распространённые языки мира, а также на некоторые менее распространённые языки, в том числе и на чешский.

Остальные книги, переведённые на чешский язык или написанные в оригинале на чешском, можно читать онлайн или скачать бесплатно в разделе «Книги на чешском языке». Для детей создан раздел «Сказки на чешском».

Для тех, кто самостоятельно изучает чешский язык по фильмам, создан раздел «Фильмы на чешском языке».

Для тех, кто хочет учить чешский язык не только самостоятельно, но и с опытным преподавателем, есть информация на странице «Чешский по скайпу».

Для абитуриентов, планирующих получать высшее образование в Чехии, будет полезным раздел «Университеты Чехии (все чешские ВУЗы)».

Теперь переходим к чтению романа Ивана Тургенева «Отцы и дети» (Otcové a děti) на чешском языке. На этой странице выложены первые 3 главы книги, а ссылка на продолжение романа «Отцы и дети» будет в конце страницы.

Otcové a děti

I.

„Tak co, Petře, ještě nic?“ ptal se, vycházeje na nízké zápražíčko zájezdního hostince u*** ské silnice, venkovský pán svého sluhy, mladého ducatého mladíka s bělavým chmýřím na bradě a s malýma kalnýma očkama. Pánovi bylo něco přes čtyřicet let, měl na sobě zaprášený plášť, kostkované kalhoty a byl bez čepice. Psalo se 20. května 1859.

Na sluhovi všechno, jak tyrkysová náušnice, tak napomádované strakaté vlasy i uctivé pohyby, zkrátka všechno svědčilo o tom, že je příslušníkem nejnovějšího, zdokonaleného pokolení. Shovívavě se podíval po silnici a řekl:

„Ne prosím, nic není vidět.“

„Nic není vidět?“ opakoval pán.

„Není,“ znova odpověděl sluha.

Pán vzdychl a sedl si na lavičku. Seznámíme s ním čtenáře, dokud sedí s přikrčenýma nohama a zamyšleně se rozhlíží. Jmenuje se Nikolaj Petrovič Kirsanov. Má na patnáct verst od zájezdního hostince pěkný statek s dvěma sty dušemi, nebo jak říká od té doby, co se oddělil od rolníků a zařídil farmu, o dvou tisících desjatin půdy. Jeho otec, frontový generál z roku 1812, nevzdělaný, hrubý, ale ne zlý ruský člověk, dřel se celý život ve službě, velel nejdřív brigádě, potom divizi a neustále žil v malých městech, kde mu jeho hodnost dávala dost význačné postavení.

Nikolaj Petrovič se narodil v jižním Rusku stejně jako jeho starší bratr Pavel, o němž promluvíme později, a do čtrnácti let byl vychováván doma, obklopen lacinými vychovateli, klackovitými, ale podlízavými pobočníky a podobnými plukovními a štábními osobnostmi. Jeho matka z rodiny Koljazinových, za svobodna Agathe, jako generálová Agafokleja Kuzminišna Kirsanovová, patřila k „matičkám velitelkám“, nosila okázalé čepce a šustivé hedvábné šaty, v kostele chodila první políbit kříž, mluvila hlasitě a mnoho, ráno si dávala od dětí líbat ruku, na noc jim žehnala, zkrátka žila si. Jako generálský syn Nikolaj Petrovič, ač nejen nevynikal statečností, ale vysloužil si dokonce přezdívku strašpytlík, musel se stejně jako jeho bratr Pavel přihlásit do vojenské služby; ale zlomil si nohu téhož dne, kdy už došla zpráva o jeho určení, proležel dva měsíce v posteli a zůstal na celý život kulhavý. Otec nad ním mávl rukou a poslal ho do civilní služby. Jakmile mu bylo osmnáct let, odvezl ho do Petrohradu a dal zapsat na univerzitu. Právě v té době byl jeho bratr přidělen jako důstojník ke gardovému pluku. Oba mladíci se rozhodli žít společně v jediném bytě pod volným dohledem matčina bratrance, strýce Ilji Koljatina, vysokého úředníka. Jejich otec se vrátil ke své divizi i ke své manželce a jen občas posílal synům velké čtvrtky šedého papíru, popsané rozmáchlým písařským písmem. Na konci těchto čtvrtek se skvěla slova, pečlivě obklopená kudrlinkami: „Petr Kirsanov, generálmajor“. Roku 1835 Nikolaj Petrovič absolvoval univerzitu jako kandidát a téhož roku se generál Kirsanov, pro nepodařenou přehlídku přeložený do výslužby, přestěhoval s ženou do Petrohradu. Najal si dům u Tauridského sadu a přihlásil se do anglického klubu, ale náhle zemřel na mrtvici. Agafokleja Kuzminišna ho brzy následovala: nemohla zvyknout opuštěnému životu v hlavním městě a nudná existence penzistky ji utrápila. Nikolaji Petrovičovi se zatím podařilo zamilovat se ještě za života rodičů k jejich nemalé nevoli do dcerky úředníka Prepolovenského, svého bývalého domácího, hezounké, a jak se říká, vyspělé dívky: četla v časopisech vážné články v rubrice Vědy. Oženil se s ní hned po uplynutí smuteční doby, opustil ministerstvo apanáží, kam ho otec nějakou protekcí dostal, a žil blaženě se svou Mášou nejdřív ve vilce u Lesnického ústavu, pak v městě v roztomilém bytečku s vydrhnutým schodištěm a trochu studeným přijímacím pokojem a nakonec ve vesnici, kde se nadobro usadil a kde se mu brzy narodil syn Arkadij. Manželé žili velmi pěkně a klidně: byli skoro vždycky spolu, jeden druhému předčítali, hráli čtyřručně na klavír a zpívali duety; ona sázela květiny a dohlížela na drůbež, on jel někdy na lov a zabýval se hospodářstvím, Arkadij rostl a rostl — také pěkně a klidně. Deset let uběhlo jako sen. Ve čtyřicátém sedmém roce Kirsanovova manželka zemřela. Tuto ránu stěží přežil a v několika týdnech zešedivěl; chtěl odjet do ciziny, aby se aspoň trochu rozptýlil... tu však přišel rok osmačtyřicátý. Musel se vrátit na vesnici a po dosti dlouhé nečinnosti se věnoval hospodářským reformám. V pětapadesátém roce odvezl syna na univerzitu; strávil s ním tři zimy v Petrohradě, skoro nikam nechodil a snažil se navazovat známosti s Arkadijovými mladými kolegy.

Na poslední zimu nemohl přijet a teď ho vidíme v květnu roku 1859 už docela šedivého, obtloustlého a maličko shrbeného: čeká syna, jenž získal jako kdysi i on hodnost kandidáta.

Sluha ze slušnosti, nebo snad aby nebyl pánovi na očích, zašel za vrata a zapálil si dýmku. Nikolaj Petrovič svěsil hlavu a zadíval se na vetché schůdky zápraží: statné, strakaté kuře si po nich důstojně vykračovalo a hlučně našlapovalo velkýma žlutýma nohama; umazaná kočka, strojeně přikrčená na zábradlí, na ně nevraživě pokukovala. Slunce pálilo; z polotemné síně zájezdního hostince voněl teplý žitný chléb. Náš Nikolaj Petrovič se zasnil. Syn... kandidát... Arkaša...! míhalo se mu neustále hlavou; pokoušel se myslet na něco jiného, ale vracely se mu zas tytéž představy. Vzpomněl si na nebožku ženu. „Nedočkala se!“ zašeptal tesklivě... Na silnici přiletěl tlustý šedý holub a chvatně zamířil k louži u studny, aby se napil.

Nikolaj Petrovič se naň zahleděl, ale jeho sluch už zachycoval hrčení blížících se kol...

„Mladý pán myslím jede,“ hlásil sluha, vynořiv se u vrat.

Nikolaj Petrovič vyskočil a podíval se na silnici. Objevil se tarantas, tažený trojkou najatých koní, v tarantasu se mihl okolek studentské čapky, známý obrys milovaného obličeje.

„Arkašo! Arkašo!“ volal Kirsanov, utíkal, mával rukama ... Několik okamžiků nato se jeho rty už tiskly k bezvousé, zaprášené a osmahlé tváři mladého kandidáta.

II.

„Počkej, ať se opráším, tatínku,“ vesele odpovídal Arkadij na otcovo laskání zvučným mladickým hlasem, po cestě trochu chraptivým, „celého tě umažu.“

„To nic, to nic,“ opakoval s dojatým úsměvem Nikolaj Petrovič a jednou dvakrát plácl rukou po límci synova uniformového pláště i po vlastním svrchníku.

„Ukaž se, ukaž,“ dodal a odstoupil, ale hned chvatně vykročil k zájezdnímu hostinci: „Semhle, semhle, a honem koně,“ mumlal.

Nikolaj Petrovič se zdál mnohem rozčilenější než jeho syn; byl jakoby trochu v rozpacích, jako by měl strach. Arkadij ho zastavil.

„Tatínku,“ začal, „dovol, abych ti představil svého dobrého přítele Bazarova, o kterém jsem ti tolikrát psal. Je tak hodný, že je ochoten pobýt u nás jako host.“

Nikolaj Petrovič se rychle obrátil, přistoupil k člověku vysoké postavy v dlouhém plátěném plášti s třapci, který právě vylezl z tarantasu, a pevně mu tiskl holou, červenou ruku, když mu ji mladík beze spěchu podal.

„Srdečně mě těší,“ řekl, „a jsem vám vděčný za vaše rozhodnutí nás navštívit; doufám... povíte mi laskavě své jméno a jméno po otci?“

„Jevgenij Vasiljevič,“ odpověděl Bazarov líným, ale mužným hlasem a odhrnul si límec pláště, takže ukázal Nikolaji Petroviči celý obličej. Tento dlouhý a hubený obličej s širokým čelem, s nahoře plochým a dole zaostřeným nosem, s velkýma zelenavýma očima a dlouhými licousy pískové barvy byl oživen klidným úsměvem a vyjadřoval sebevědomí a rozum.

„Doufám, drahý Jevgeniji Vasiljeviči, že se u nás nebudete nudit,“ pokračoval statkář.

Tenké Bazarovovy rty se trochu hnuly, ale neodpověděl a jen nadzvedl čapku. Jeho tmavoplavé, dlouhé a husté vlasy nezakrývaly výraznou modelaci objemné lebky.

„Tak co, Arkadiji,“ obrátil se Nikolaj Petrovič zase k synovi, „mám dát hned zapřahat? Nebo si chcete odpočinout?“

„Odpočineme si doma, tatínku, dej zapřahat.“

„Dobře, dobře,“ přisvědčil otec. „Hej, Petře, slyšíš? Honem to zařiď, hochu.“

Petr jako zdokonalený sluha nešel mladému pánovi políbit ruku, nýbrž se mu jen z dálky uklonil; teď znova zmizel za vraty.

„Já přijel kočárem, ale je tu trojka i pro tvůj tarantas,“ starostlivě vykládal Nikolaj Petrovič; Arkadij pil zatím vodu z plecháčku, který mu přinesla hospodyně, Bazarov si zase zapálil dýmku a přistoupil k vozkovi vypřahajícímu koně; „jenže v kočáře jsou jenom dvě místa, tak nevím, jak tvůj přítel ...

„Ten pojede v tarantasu,“ přerušil ho tiše Arkadij. „Prosím tě, jen s ním nedělej okolky, je to báječný hoch, takový upřímný, uvidíš.“

Kočí Nikolaje Petroviče přivedl koně.

„Tak sebou hni, ty fousáči!“ oslovil Bazarov vozku.

„Slyšíš, Miťucho,“ přidal se jiný vozka, který tam stál, ruce zastrčené do zadních rozparků kožichu, „jak ti pán říká? Však jsi opravdu fousáč!“

Miťucha jenom potřásl hlavou a stáhl opratě se zpoceného středního koně trojky.

„Pospěšte si, chlapci, ať už je to,“ křikl Nikolaj Petrovič, „dostanete na vodku!“

V několika minutách byli koně zapřažení. Otec se synem si sedli do kočáru; Petr vylezl na kozlík; Bazarov skočil do tarantasu, zabořil hlavu do koženého polštáře a oba povozy se rozjely.

III.

„Tak vida, konečně jsi kandidátem a jedeš domů,“ pochvaloval si Nikolaj Petrovič a poklepával Arkadijovi hned na rameno, hned na koleno.

„Konečně!“

„A co strýček? Je zdráv?“ zeptal se Arkadij: chtěl přes všechnu upřímnou, skoro dětinskou radost, které byl plný, převést hovor ze vzrušené nálady do poklidnější.

„Je zdráv. Chtěl ti nejdřív jet naproti se mnou, ale nějak si to rozmyslel.“

„Čekal jsi na mne dlouho?“

„No asi pět hodin.“

„Jsi hodný tatínek!“

Arkadij se rychle obrátil k otci a zvučně ho políbil na tvář. Nikolaj Petrovič se tichounce zasmál.

„Jakého já pro tebe připravil pěkného koně!“ začal. „Uvidíš. A tvůj pokoj je vytapetovaný.“

„Máš pokoj pro Bazarova?“

„Něco se pro něho najde.“

„Prosím tě, tatínku, buď k němu vlídný. Nedovedu ti ani říci, jak mi záleží na jeho přátelství.“

„To je nový známý?“

„Ano.“

„Proto. Minulou zimu jsem ho u tebe neviděl. Co studuje?“

„Hlavně přírodní vědy. Ale zná všechno. Napřesrok chce udělat doktorské zkoušky.“

„Tak on je na medicínské fakultě,“ poznamenal Nikolaj Petrovič a chvíli mlčel. „Petře,“ dodal a ukázal rukou, „to jedou naši mužici, co?“

Petr se podíval tím směrem. Několik vesnických vozů, tažených puštěnými koňmi, rychle ujíždělo úzkou polní cestou. V každém voze sedělo po jednom, někdy po dvou mužicích v rozhalených kožiších.

„Ano prosím,“ přisvědčil Petr.

„Kampak jedou, do města, ne?“

„Vypadá to tak, že do města. Do výčepu,“ dodal pohrdlivě a trochu se naklonil ke kočímu, jako by se naň odvolával. Ten však ani brvou nehnul: byl to člověk ze staré školy a nesdílel nejnovější názory.

„Mám letos velké starosti s mužiky,“ pokračoval Nikolaj Petrovič v hovoru se synem. „Neplatí obrok. Co si s nimi počít?“

„A s najatými lidmi jsi spokojen?“

„Ano,“ procedil otec skrze zuby. „Popichují je, to je to A pořád ještě nemají tu pravou snahu. Ničí mi postroje. Orali ale slušně. Nějak se to vytříbí.

Copak tebe teď zajímá hospodářství?“

„Nemáte tu stín, to je ta chyba,“ poznamenal Arkadij, aniž odpověděl na poslední otázku.

„Dal jsem na severní straně přidělat nad balkónem velkou markýzu,“ ohlásil Nikolaj Petrovič, „teď se může i obědvat na vzduchu.“

„Bude to vypadat moc jako vila... ostatně to jsou všechno hlouposti. Zato jaký je tady vzduch. Jak pěkně voní! Opravdu myslím, že nikde na světě není taková vůně jako v tomhle kraji! Vždyť i nebe je tu...“

Arkadij se náhle zarazil, podíval se přes rameno dozadu a umlkl.

„Ovšem,“ poznamenal Nikolaj Petrovič, „narodil ses tady, všechno ti tu musí připadat nějak zvláštní...“

„Nu, tatínku, to je jedno, ať se člověk narodí kdekoli.“

„Ale přece...“

„Ne, to je úplně jedno.“

Nikolaj Petrovič se podíval ze strany na syna a kočár ujel asi půl versty, než se jejich rozmluva obnovila.

„Nepamatuju se, jestli jsem ti to napsal,“ začal Nikolaj Petrovič, „zemřela tvá bývalá chůva Jegorovna.“

„Ale jdi! Chudák stará! A Prokofjič je živ?“

„Je živ a vůbec se nezměnil. Pořád stejně bručí. Žádné velké změny v Marjinu nenajdeš.“

„Šafáře máš pořád stejného?“

„Snad jedině šafáře jsem právě vyměnil. Rozhodl jsem se nezaměstnávat už u sebe propuštěné nevolníky, bývalou čeleď, nebo jim aspoň nesvěřovat žádné odpovědné postavení. (Arkadij ukázal očima na Petra.) „Il est libre, en effet,“ [& Ten je skutečně svobodný], poznamenal polohlasně Nikolaj Petrovič, „ale vždyť je to komorník. Teď je u mne šafářem řemeslník z města, je to myslím šikovný chlapík. Dávám mu dvě stě padesát rublů ročně. Ostatně,“ dodal, přejížděje si rukou po čele a obočí, což u něho bývalo příznakem rozpaků, „před chvílí jsem ti řekl, že v Marjinu nenajdeš změny... To není docela přesné. Považuji za svou povinnost předem ti říci, ačkoli...“

Na okamžik se zarazil a pokračoval už francouzsky:

„Přísný moralista by mou otevřenost považoval za nevhodnou, ale za prvé se to nedá utajit a za druhé je ti známo, že jsem měl vždy zvláštní zásady, co se týče vztahů otce k synovi. Ostatně máš ovšem právo mě odsoudit.

V mém věku ... Slovem ta... to děvče, o němž jsi nejspíš už slyšel...“

„Fenička?“ bez okolků se zeptal Arkadij.

Nikolaj Petrovič se začervenal.

„Prosím tě, neříkej nahlas její jméno... No ano... žije teď u mne. Vzal jsem ji do domu... byly tam dva malé pokojíky. To všechno se ostatně může změnit.“

„Proboha, tatínku, proč?“

„Tvůj přítel u nás bude bydlet... je mi to trapné ...“

„Stran Bazarova se, prosím tě, neznepokojuj. Je nad takové věci povznesen.“

„Konečně i ty,“ pokračoval Nikolaj Petrovič. „Přístavek je špatný, to je ta chyba.“

„Proboha, tatínku,“ namítl Arkadij, „vždyť se málem omlouváš: přece se nemáš zač stydět!“

„Ba ano, musím se stydět,“ odpověděl Nikolaj Petrovič a červenal se pořád víc.

„Nech toho, tatínku, nech toho, buď tak dobrý!“ usmál se vlídně Arkadij.

Proč se omlouvá? pomyslel si a jeho duši naplňovala shovívavá něha k hodnému, dobráckému otci, spojená s pocitem jakési tajné převahy.

„Přestaň, prosím tě,“ opakoval ještě jednou, vychutnávaje vědomí vlastní pokrokovosti a svobody.

Nikolaj Petrovič naň pohlédl přes prsty, jimiž si ještě přejížděl po čele, a cosi ho bodlo u srdce... Ale hned se cítil provinile.

„Tuhle už začala naše pole,“ řekl po dlouhém mlčení.

„A tam před námi, to je myslím náš les, ne?“ zeptal se Arkadij.

„Ano. Jenže já ho prodal. Letos ho vykácejí!“

„Proč jsi ho prodal?“

„Potřeboval jsem peníze; mimoto ta půda připadne mužikům.“

„Těm, co ti neplatí obrok?“

„To už je jejich věc; ostatně jednou přece zaplatí.“

„Škoda lesa,“ prohodil Arkadij rozhlížeje se.

Krajina, kterou jeli, se nedala nazvat malebnou. Pole, samá pole se táhla až k samému obzoru, místy mírně stoupala, místy zas klesala; sem tam se objevovaly lesíky a klikaté rokle, zarostlé řídkým, nízkým křovím, připomínající obrázky na starodávných plánech z Kateřininy doby. Vyskytovaly se i říčky s podemletými břehy a drobné rybníky s chatrnými hrázemi, vesničky s nízkými chajdami pod tmavými střechami, často napůl bez slámy, pokřivené stodůlky se stěnami spletenými z proutí a zejícími vraty u prázdných mlatů, kostely, tu cihlové s místy opadanou omítkou, tu dřevěné s nakloněnými kříži a zpustlými hřbitovy. Arkadijovi se ponenáhlu svíralo srdce. Mužici, které potkávali, byli jako naschvál všichni otrhaní, jeli s bídnými herkami; jako žebráci v hadrech stály u cesty vrby s oloupanou kůrou a polámanými větvemi; krávy, docela vyzáblé, ježaté a jako odřené, chtivě oštipovaly trávu ve škarpách. Vypadaly, jako by teprve před chvílí unikly z něčích hrozných, smrtonosných drápů, a žalostné vzezření těch vysílených zvířat uprostřed jarního dne přivolávalo bílý přízrak bezútěšné, nekonečné zimy s jejími vánocemi, mrazy a sněhy... Ne, pomyslel si Arkadij, je to chudobný kraj, nepřekypuje blahobytem ani pracovitostí; nemůže, nemůže zůstat takový, reformy jsou nutné ... ale jak je provést? Jak začít?

Tak uvažoval Arkadij ... a zatímco uvažoval, jaro prosazovalo svoje. Kolem dokola se vše zlatově zelenalo, vše se široce a měkce vlnilo a třpytilo pod tichým dechem teplého větříku: stromy, křoví i byliny; všady se perlily nekonečné, zvučné pramínky skřivánčího zpěvu; čejky hned s čiřikáním poletovaly nad lučními mokřinami, hned mlčky přebíhaly po trávních hrbolech; havrani chodili a krásně se černali v něžné zeleni ještě nízkých jařin; ztráceli se v žitě, které již lehce zbělelo, a jejich hlavy se jen občas ukazovaly v jeho šedavých vlnách. Arkadij se díval, jeho úvahy ponenáhlu ustupovaly a mizely; shodil plášť a pohlédl na otce tak vesele, tak chlapecky, že ho Nikolaj Petrovič zas objal.

„Teď už je to blízko,“ poznamenal otec, „jak vyjedeme na to návrší, bude vidět dům. Budeme si spolu žít jedna radost, Arkašo; pomůžeš mi v hospodářství, pokud tě to neomrzí. Musíme se teď opravdu sblížit, jeden druhého důkladně poznat, viď?“

„Ovšem,“ přisvědčil Arkadij, „ale jaký je dnes nádherný den!“

„To že jsi přijel, miláčku. Ano, jaro je v plném lesku. Ostatně já dávám za pravdu Puškinovi, pamatuješ se v Evženu Oněginovi:

{Jak smuten jsem, když blížíš se mi, ó jaro, jaro! Lásky čas! Umdlený…}

„Arkadiji!“ zazněl z tarantasu hlas Bazarovův. „Pošli mi sirku, nemám čím si zapálit dýmku.“

Nikolaj Petrovič umlkl a Arkadij, jenž mu v té chvíli naslouchal s jistým údivem, ale také s pochopením, honem vytáhl z kapsy stříbrnou krabičku se sirkami a poslal s ní Petra k Bazarovu.

„Chceš cigárko?“ křikl zas Bazarov.

„Dej ho sem,“ odpověděl Arkadij.

Petr se vrátil ke kočáru a odevzdal mu zároveň s krabičkou tlustý černý doutník; Arkadij si ho hned zapálil a začal kolem sebe šířit tak pronikavý nakyslý zápach zaleželého tabáku, že Nikolaj Petrovič, jenž v životě nekouřil, musel se odvracet, ale dělal to nenápadně, aby syna neurazil.

Čtvrt hodiny nato se oba kočáry zastavily u zápraží nového dřevěného domu, natřeného na šedo a krytého červenou plechovou střechou. Bylo to Marjino, jinak Nová Slobodka, nebo jak říkali rolníci, Podruhův dvůr.

Читайте дальше по ссылке продолжение книги Ивана Тургенева «Отцы и дети» (Otcové a děti) на чешском языке. Другие литературные произведения, переведённые на чешский язык (или написанные в оригинале на чешском), вы найдёте в разделе «Книги на чешском языке».