gototopgototop

английский

итальянский

немецкий

нидерландский

датский

шведский

норвежский

исландский

финский

эстонский

латышский

литовский

греческий

албанский

китайский

японский

корейский

вьетнамский

лаосский

кхмерский

бирманский

тайский

малайский

яванский

хинди

бенгальский

сингальский

тагальский

непальский

малагасийский

Роман «Доктор Живаго» (Doktor Živago) на чешском языке – читать онлайн

Книга «Доктор Живаго» (Doktor Živago) на чешском языке – читать онлайн, автор романа – Борис Пастернак. Кроме романа «Доктор Живаго» (Doktor Živago), Борис Пастернак за свою долгую карьеру написал множество произведений. В основном это были стихи (Борис Пастернак был одним из самых выдающихся поэтов первой половины 20-го века). Но всё же наибольшую известность ему принёс роман «Доктор Живаго» (Doktor Živago), за который он был удостоен Нобелевской премии. От премии Пастернака вынудили отказаться власти СССР, но сам факт мирового признания таланта писателя никакими запретами не скроешь. Книга «Доктор Живаго» (Doktor Živago) была переведена на многие самые распространённые языки мира (а также на не очень распространённые, в том числе и на чешский).

Остальные книги, переведённые на чешский язык или написанные в оригинале на чешском, можно читать онлайн или скачать бесплатно в разделе «Книги на чешском языке». Для детей создан раздел «Сказки на чешском».

Для тех, кто самостоятельно изучает чешский язык по фильмам, создан раздел «Фильмы на чешском языке».

Для тех, кто хочет учить чешский язык не только самостоятельно, но и с опытным преподавателем, есть информация на странице «Чешский по скайпу».

Для абитуриентов, планирующих получать высшее образование в Чехии, будет полезным раздел «Университеты Чехии (все чешские ВУЗы)».

 

Теперь переходим к чтению романа Бориса Пастернака «Доктор Живаго» (Doktor Živago) на чешском языке. На этой странице выложена часть книги, а ссылка на продолжение «Доктора Живаго» будет в конце страницы.

 

Doktor Živago

 

KNIHA PRVNÍ

 

KAPITOLA PRVNÍ

Rychlík v pět hodin

1.

Šli a šli a zpívali Věčnou paměť, a kdykoli zůstali stát, zdálo se, že ve zpěvu monotónně pokračují nohy, koně a závany větru.

Chodci ustupovali pohřebnímu průvodu z cesty, počítali věnce a křižovali se. Zvědavci se připojovali k průvodu a vyptávali se: „Odkud takovýhle pohřeb?“ Odpovídali jim: „Od Živagových.“ – „Ach tak proto. To je jasné.“ – „Ale neumřel on. Ona umřela.“ – „To je jedno. Království nebeské. Pohřeb je to nádherný.“

Začaly se míhat poslední okamžiky, odpočítané, nenávratné. „Boží je zem a tvorové její, končina světa a všechno, cokoli na ní žije.“ Pravoslavný kněz hodil žehnajícím pohybem na Marju Nikolajevnu hrst země. Zazpívali s dušemi spravedlivých. Propukl strašlivý shon. Rakev přiklopili, přitloukli víko a začali ji spouštět do země. Dobubnoval déšť hrud, jimiž čtyři lopaty hrob chvatně zasypaly. Vyrostl na něm malý kopeček, na který vystoupil desetiletý chlapec.

Jenom ve stavu otupělosti a netečnosti, jaký se zpravidla dostavuje ke konci velkého pohřbu, mohlo se na okamžik zdát, že chlapec chce říct pár slov na matčině hrobě.

Zvedl hlavu a z vyvýšeného místa nepřítomným pohledem přelétl holé podzimní pláně a kopule kláštera. Obličej s ohrnutým nosem měl zkřivený bolestí, krk se mu protáhl. Kdyby takovým pohybem zvedlo hlavu vlčí mládě, bylo by jasné, že co nevidět zavyje. Chlapec si zakryl tvář rukama a rozplakal se. Mrak, který mu letěl vstříc, ho začal švihat po rukou i po tváři mokrými karabáči studeného lijáku. K hrobu se protlačil muž v černém, se sámky na úzkých, přiléhavých rukávech. Byl to bratr zesnulé a strýc plačícího chlapce. Nikolaj Nikolajevič Veděnjapin, kněz, kterého z duchovního stavu suspendovali na jeho vlastní žádost. Přistoupil k chlapci a odvedl ho ze hřbitova.

 

2.

Nocovali v jedné z místností kláštera, kterou strýci poskytli ze staré známosti. Byl předvečer svátku Panny Marie Pomocné. Příštího dne měli se strýcem odjet daleko na jih, do jednoho z gubernských měst v Povolží, kde byl otec Nikolaj zaměstnán v nakladatelství, vydávajícím pokrokové krajské noviny. Jízdenky už měli koupené, zavazadla byla sbalena a stála v klášterní cele. Od blízkého nádraží přinášel vítr plačtivé pohvizdování lokomotiv, posunovaných kdesi v dálce.

K večeru se silně ochladilo. Ze dvou přízemních oken bylo vidět roh nevzhledné zelinářské zahrady, vroubené keři čimišníku, zamrzlé louže uježděné cesty a ten konec hřbitova, kde ve dne pochovali Marju Nikolajevnu. Zahrada ležela ladem, bylo v ní jen několik moárových zákonů zelných hlávek zmodralých mrazem. Když se přihnal vítr, keře opadalého čimišníku se zmítaly jak pominuté a polehávaly na cestu.

V noci Juru probudilo klepání na okno. Temná cela byla tajuplně ozářena bílým, mihotavým světlem. Jura jen v košili přiběhl k oknu a přitiskl tvář na studené sklo.

Za oknem nebyla ani cesta, ani hřbitov, ani zahrada. Běsnila tam vánice, vzduch byl zamžený sněhem. Vypadalo to, jako by bouře Juru zpozorovala a vědouc, jak je strašná, radovala se z dojmu, jakým na něho působí. Hvízdala a skučela a všemožně se snažila upoutat jeho pozornost. Z nebe, vlna za vlnou, snášela se na zem v nekonečných smolcích bílá tkanina a ovíjela ji pohřebními závoji. Vnáice byla sama na světě, neměla soupeře.

Když Jura slezl z okna, prvním jeho přáním bylo obléknout se, běžet ven a něco podniknout. Hned ho děsila představa, že klášterní zelí zavěje sníh a že je nedostanou ze země, hned zas, že sníh tam venku zavalí matku, a ona nebude s to se proti tomu bránit, že se propadne do země ještě hloub a dál od něho.

Zase to skončilo slzami. Probudil se strýc, vyprávěl mu o Kristovi a utěšoval ho, ale pak zíval, přistupoval k oknu a přemýšlel. Začali se oblékat. Už svítalo.

 

3.

Dokud byla matka naživu, Jura nevěděl, že otec je dávno opustil, že jezdí po různých městech na Sibiři i v cizině, flámuje a vede rozmařilý život a už dávno probil a rozházel do větru jejich miliónový majetek. Jurovi vždycky říkávali, že je buď v Petěrburgu nebo na nějakém veletrhu, nejčastěji na irbitském.

Potom však matka, odjakživa nemocná, dostala souchotiny. Začala jezdit na léčení na francouzskou Riviéru a do severní Itálie, kam ji Jura dvakrát doprovázel. A tak Jurovo dětství uplynulo v chaosu a uprostřed ustavičných záhad; často o něho pečovali cizí lidé, kteří se neustále měnili. Zvykl si na tyto změny a v prostředí věčného zmatku ho otcova nepřítomnost nepřekvapovala.

Jako malý chlapec pamatoval ještě dobu, kdy jméno, které nosil, označovalo množství nejrůznějších věcí.

Existovala Živagova textilka, Živagova banka, Živagovy domy, móda vázání a sešpendlování kravaty Živagovou jehlicí, a dokonce i jakýsi sladký kulatý koláč, něco jako rumová bábovka, který nesl Živagovo jméno, a jeden čas se dalo v Moskvě křiknout na drožkáře „k Živagovi!“ zrovna tak jako „do Tramtárie!“, a už vás na saních odvážel za devatery lesy a devatery hory. Obklopoval vás tichý park. Na sklánějící se větve jedlí usedaly vrány a setřásaly z nich jíní. Ozývalo se jejich krákání, hlučné jak praskot lámané větve. Z novostaveb za průsekem na druhé straně se sem zabíhali čistokrevní psi. Rozsvěcela se tam světla. Snášel se večer.

To všechno se pojednou rozplynulo. Zchudli.

 

4.

V létě roku devatenáct set tři jel Jura se strýcem v bryčce tažené párem koní po polních cestách do Dupljanky, na statek patřící majiteli tkalcovny hedvábí a velkému příznivci umění Kologrivovovi. Jeli tam za pedagogem a popularizátorem praktických vědomostí Ivanem Ivanovičem Voskobojnikovem.

Byl svátek Panny Marie Kazaňské, žně v plném proudu. Ať už proto, že byl čas oběda nebo že byl svátek, nepotkali v polích živou duši. Slunce pražilo do nedožatých pruhů obilí, připomínajících napůl vyholené zátylky trestanců. Nad poli kroužili ptáci. Pšenice se skloněnými klasy stála v naprostém bezvětří ve vyrovnaných řadách, jako v pozoru, nebo strměla v křížových mandelech daleko od cesty a tam, zahleděl-li se na ni člověk déle, vypadala jako pohybující se postavy, jako by po kraji obzoru chodili geometři a něco zapisovali.

„A tahle pole,“ vyptával se Nikolaj Nikolajevič Pavla, pomocného dělníka a hlídače z nakladatelství, který seděl na kozlíku bokem, shrbený a s nohou přehozenou přes nohu, aby dal najevo, že není obyčejný kočí a že normálně s koňmi nejezdí, „tahleta pole patří statkáři nebo sedlákům?“

„Tohle jsou panský,“ odpovídal Pavel a zapaloval si, „ale támhlencty,“ ukazoval koncem bičiště na druhou stranu, když si po dlouhé odmlce konečně poradil s ohněm a zabafal, „támhlencty jsou naše. Hyjé, nespěte, hrome!“ okřikoval co chvíli koně, po jejichž ocasech a zadcích stále pošilhával jak strojvůdce po manometrech.

Koně však táhli jako všichni koně na světě, to jest střední kůň běžel s vrozenou přímočarostí nezáludné n|tury, zatímco boční kůň působil na nezasvěceného pozorovatele dojmem zjevného ulejváka, schopného nanejvýš natáhnout šíji jak labuť a podupávat při cinkotu rolniček, které svým cvalem sám rozezníval.

Nikolaj Nikolajevič vezl Voskobojnikovovi korekturu jeho knížky o pozemkové otázce. Vzhledem k zesílenému tlaku cenzury nakladatelství žádalo úpravy.

„V újezdě lidi nějak vyvádějí,“ říkal Nikolaj Nikolajevič. „V pankovské volosti podřízli kupce a soudnímu správci žháři podpálili hřebčinec. Co ty si o tom myslíš? Co říkají u vás na vsi?“

Ukazovalo se však, že Pavel se na věci dívá ještě pesimističtěji než cenzor, krotící Voskobojnikovovy agrární vášně.

„Co říkají? Že se lidem povolilo. Moc se s každým mazlej, to říkají. S našima lidma se takhle jednat nedá. Dej mužikovi svobodu, a u nás zaškrtí jeden druhýho, přisámbůh. Hyjé, nespěte, hrome!“

Byla to strýcova a synovcova druhá cesta do Dupljanky. Jura myslel, že si cestu zapamatoval, a pokaždé, když se pole rozbíhala do šíra a zepředu i zezadu je úzkým proužkem olemovaly lesy, zdálo se mu, že poznává místo, na kterém musí cesta zahnout doprava a kde se v zatáčce musí objevit a za okamžik zmizet desetiverstové panoráma Kologrivovova panství s řekou třpytící se v dálce a železniční tratí za ní. Pokaždé se však zmýlil. Pole střídala pole. Znova a znova je lemovaly lesy. Střídání těch nekonečných prostranství vyvolávalo pocity nespoutané volnosti. Člověku se chtělo snít a myslet na budoucnost.

Ani jedna z knih, které Nikolaje Nikolajeviče později proslavily, nebyla dosud naps|na. Jeho myšlenky se však už vyhranily. Nevěděl, jak blízko je jeho čas.

Už brzo se měl mezi představiteli tehdejší literatury, univerzitními profesory a filozofy objevit tento člověk, který přemýšlel o všech jejich tématech a který s nimi kromě terminologie neměl nic společného. Ti všichni se houfně přidržovali nějakého dogmatu a spokojovali se se slovy, kdežto otec Nikolaj byl kněz, který prošel tolstojovstvím i revolucí a kráčel stále dál. Prahnul po inspirující a konkrétní myšlence, která by ve svém pohybu trasovala nepokrytě zřetelnou cestu a měnila na světě cosi k lepšímu a která by dokonce i dítěti a ignorantovi byla zřejmá jako zášleh blesku nebo směr burácejícího hromu. Prahnul po novém.

Jurovi bylo se strýcem dobře. Připomínal mu matku. Stejně jako ona byl i on svobodný člověk bez předpojatosti proti čemukoli nezvyklému, ať už to bylo cokoli. Jako ona i on měl aristokratický pocit rovnosti se všemi živými bytostmi. Stejně jako ona chápal všechno na první pohled a uměl vyjadřovat myšlenky v té formě, v níž člověka napadají v prvním okamžiku, dokud jsou živé a neztratí smysl.

Jura byl rád, že ho strýc do Dupljanky vzal. Bylo tam neobyčejné krásně a malebnost místa mu také připomínala matku, která měla přírodu ráda a často brávala Juru s sebou na procházky. Navíc se Jura těšil, že se opět setká s gymnazistou Nikou Dudorovem, který u Voskobojnikova bydlel. Nika nepochybně Jurou pohrdal, poněvadž byl asi o dva roky starší, a když mu podával ruku, vždycky ji prudce strhl dolů a sklonil hlavu tak hluboko, že mu vlasy padaly do čela a zakrývaly půl obličeje.

 

5.

„Ústředním nervem problému pauperismu,“ četl Nikolaj Nikolajevič z opraveného rukopisu.

„Snad by bylo lepší říct – podstatou,“ opravil Ivan Ivanovič a prováděl v korektuře nutné úpravy.

Pracovali v přítmí na zasklené verandě. Oko rozeznávalo kropicí konve a zahradnické nářadí, povalující se v nepořádku kolem. Přes opěradlo polámané židle byl přehozen plášť do deště. V koutě stály zablácené holínky s přischlým bahnem a holenicemi oklopenými na podlahu.

„Statistika úmrtnosti a porodnosti však zatím ukazuje,“ diktoval Nikolaj Nikolajevič.

„Je třeba doplnit za vykazovaný rok,“ říkal Ivan Ivanovič a zapisoval.

Na terase byl trochu průvan. Listy brožury byly zatíženy kousky žuly, aby se nerozlétly.

Když skončili, Nikolaj Nikolajevič začal pospíchat domů.

„Blíží se bouřka. Musíme už vyrazit.“

„Ani nápad. Nepustím vás. Vypijeme si teď čaj.“

„Kvečeru musím bezpodmínečně být ve městě.“

„To vám nepomůže. Nechci nic slyšet.“

Ze zahrádky před domem se táhl kouř ze samovaru, pohlcující vůni tabáku a heliotropu. Z přístavku ve dvoře tam nosili smetanu, maliny a tvarohové koláče. Vtom přišel někdo se zprávou, že Pavel se šel koupat a vzal s sebou koně, aby je vyplavil v řece. Nikolaj Nikolajevič musel kapitulovat.

„Pojďte na stráň za řekou, posedíme na lavičce, než prostřou k čaji,“ navrhl Ivan Ivanovič.

Jakožto přítel boháče Kologrivova měl Ivan Ivanovič vyhrazeny dvě místnosti ve stavení pro hospodářského správce. Tento domek, obklopený zahrádkou, stál v zanedbané zadní části parku se starou, půlkruhovou vjezdovou alejí. Alej byla zarostlá hustou trávou. Nechodili tam teď, jen tudy vozili rum ze stavby a hlínu do strže, která sloužila jako skládka odpadků. Kologrivov, člověk pokrokových názorů a milionář sympatizující s revolucí, byl i s manželkou v cizině. Na statku bydlely jen jeho dcery Naďa a Lipa s vychovatelkou a nepříliš početným služebnictvem.

Hustý živý plot z černé kaliny odděloval správcovu zahradu od parku s rybníky, paloučky a panským domem. Ivan Ivanovič a Nikolaj Nikolajevič se procházeli po vnější straně keřů, a jak šli, vzlétali před nimi ve stejně velkých hejnech a v pravidelných intervalech vrabci, jimiž se kalina jen hemžila. Naplňovalo ji to monotónním šuměním, jako by před Ivanem Ivanovičem a Nikolajem Nikolajevičem tekla rourou podél plotu voda.

Přešli kolem skleníku, zahradníkova bytu a kamenných rozvalin neznámého určení. U nich přišla řeč na nové mladé síly ve vědě a v literatuře.

„Objevují se schopní lidé,“ říkal Nikolaj Nikolajevič. „Příliš se ale teď rozmohly všelijaké kroužky a spolky. Každá stádnost je útočištěm netalentovaných, bez ohledu na to, zda je to věrnost Solovjovovi, Kantovi nebo Marxovi. Pravdu hledají jen osamělí jedinci, a ti se rozcházejí se všemi, kteří ji dost nemilují. Je na světě vůbec něco, co by si zasluhovalo věrnost? Takových věcí je velice málo. Myslím, že člověk by měl být věrný nesmrtelnosti, tomu druhému jménu života, poněkud umocněnému. Je třeba zachovávat věrnost nesmrtelnosti, je třeba být věrný Kristovi! Ach, vy se mračíte, vy nešťastníku. Zase jste nepochopil vůbec nic“

„Hm,“ bručel Ivan Ivanovič – štíhlý, světlovlasý čipera s pichlavou bradkou, pro kterou připomínal Američana z Lincolnových časů (neustále ji bral do hrsti a špičku chytal mezi rty). „Já samozřejmě mlčím. Sám víte, že se na tyhle věci dívám úplně jinak. Abych nezapomněl, povězte mi, jak vás suspendovali. Už dváno jsem se vás chtěl na to zeptat. Že jste z toho měl trochu strach, viďte? To vás dali do klatby?“

„Neodbíhejme. Ačkoli ostatně … proč klatbu? Ne, teď už se neproklíná. Byly s tím nepříjemnosti a má to své důsledky. Člověk se například dlouho nedostane do státní služby. Nechtějí ho pustit do Moskvy ani do Petěrburgu. To ale jsou hlouposti. Vraťme se k tomu, o čem jsme mluvili. Řekl jsem, že je třeba být věrný Kristovi. Hned to vysvětlím. Nechápete, že člověk může být ateista, že nemusí vědět, zdali je Bůh a proč je, avšak zároveň může vědět, že člověk nežije v přírodě, ale v dějinách, a k těm – tak jak je chápeme nyní – položil základy Kristus a evangelium je jejich výkladem. A co jsou dějiny? Je to práce rozvržená na celá staletí, jejímž cílem je postupně rozluštit záhadu smrti a v budoucnu nad ní zvítězit. Kvůli tomu lidé objevují matematické nekonečno a elektromagnetické vlny, kvůli tomu píší symfonie. Tímto směrem se nedá postupovat vpřed bez jistého zanícení. K těmto objevům je nezbytná duchovní výzbroj a její předpoklady jsou obsaženy v evangeliu. Které to jsou? Především láska k bližnímu, tato nejvyšší forma živé energie, jíž je lidské srdce přeplněno a která se dožaduje, aby byla uvolněna a vyplýtvána, a dále to jsou hlavní principy moderního člověka, bez nichž si ho těžko můžeme představit, především idea svobodné osobnosti a idea života jako oběti. Nezapomínejte, že je to dodnes neobyčejně nové. Starověké národy dějiny v tomto smyslu neměly. Tam existovala sangvinistická hovadskost krutých, neštovicemi poznamenaných Caligulů, kteří netušili, jak omezený je každý zotročovatel. Tam existovala vychloubačná věčnost bronzových pomníků a mramorových sloupů. Staletí a generace si svobodně vydechly teprve po Kristu. Teprve po něm začal život v potomstvu a člověk neumírá venku za plotem, ale doma ve svých dějinách, uprostřed práce zasvěcené překonání smrti, sám zasvěcený tomuto cíli. Uf, celý jsem se z toho až zpotil. Vám ale taky vůbec nic nedoch|zí, člověče!“

„Tohle je metafyzika, holenku. To mi doktoři zakázali, žaludek mi to netráví.“

„No, bůh s vámi. Nechrne toho. Šťastný člověk! Takový nádherný výhled – oči bych tu nechal. A on si žije a necítí nic.“

Od pohledu na řeku bolely oči. Třpytila se ve slunci, prohýbala se a vyrovnávala jako plech. Pojednou se hladina rozčeřila. K druhému břehu vyplula těžká pramice s koňmi, selskými vozy, ženami a mužiky.

„Představte si, že ještě není ani šest hodin,“ řekl Ivan Ivanovič. „Vidíte, támhle je rychlík ze Syzraně. Projíždí tudy pár minut po páté.“

V dálce po rovině se zprava doleva řítil čistý žlutomodrý vlak, značně zmenšený vzdáleností. Pojednou si všimli, že zůstal stát.

Nad lokomotivou se vznesla bílá klubíčka páry. O chvíli později k nim dolehlo poplašné houkání.

„To je divné,“ řekl Voskobojnikov. „Tam něco nehraje. Nemá důvod, aby zastavoval uprostřed bažin. Něco se muselo stát. Pojďte si vypít čaj.“

 

Читайте дальше по ссылке продолжение романа «Доктор Живаго» (Doktor Živago) на чешском языке. Другие романы, повести и рассказы, переведённые на чешский язык, или написанные в оригинале на чешском, вы найдёте в разделе «Книги на чешском языке».

 

французский

испанский

португальский

польский

чешский

словацкий

венгерский

румынский

болгарский

словенский

сербский

хорватский

македонский

иврит

турецкий

арабский

фарси

урду

пушту

молдавский

украинский

белорусский

русский

грузинский

армянский

азербайджанский

узбекский

казахский

киргизский

монгольский

Изучение иностранных языков - новое

Уроки иностранных языков онлайн

Что для Вас является более важным при выборе курсов иностранных языков в Киеве?