Онлайн-школа иностранных языков «Европейское Образование»

Книга «Калле Блумквист и Расмус» (Kalle Blomkvist zasahuje) на чешском языке – читать онлайн, автор повести – шведская писательница Астрид Линдгрен (более известная нашим читателям книгами о Карлсоне). «Калле Блумквист и Расмус» (Kalle Blomkvist zasahuje) – это третья (заключительная) часть трилогии о подростке, который хотел стать сыщиком. Эта книга, как и остальные книги Астрид Линдгрен, позже были переведены на многие самые распространённые языки мира, а также на менее распространённые (в том числе и на чешский).

Остальные книги, переведённые на чешский язык или написанные в оригинале на чешском, можно читать онлайн или скачать бесплатно в разделе «Книги на чешском языке». Для детей создан раздел «Сказки на чешском языке».

Для тех, кто самостоятельно изучает чешский язык по фильмам, создан раздел «Фильмы на чешском языке».

Для тех, кто хочет учить чешский язык не только самостоятельно, но и с опытным преподавателем, есть информация на странице «Чешский язык по скайпу».

Для абитуриентов, планирующих получать высшее образование в Чехии, будет полезным раздел «Университеты Чехии (все чешские ВУЗы)».

Теперь переходим к чтению повести Астрид Линдгрен «Калле Блумквист и Расмус» (Kalle Blomkvist zasahuje) на чешском языке. На этой странице выложены первые 2 главы книги, а ссылка на продолжение «Калле Блумквист и Расмус» (Kalle Blomkvist zasahuje) будет в конце страницы.

Kalle Blomkvist zasahuje

1.

„Kalle! Andersi a Evo-Lotto! Jste tam?“

Sixten se díval k podkrovnímu oknu pekárny, aby se přesvědčil, vystrčí-li někdo z Bílých růží hlavu a odpoví mu na jeho volání.

„Proč tam nejste?“ křičel Jonte, když v hlavním stanu Bílých růží nebylo vidět žádné známky života.

„Vážně tam nejste?“ tázal se znovu Sixten, už netrpělivě.

Okenice se otevřely a objevila se světlá hlava Kalla Blomkvista.

„Nejsme tady,“ ujišťoval úplně vážně. „To se ti jen zdá.“

U Sixtena se minula tato jemná ironie účinkem.

„Co děláte?“ chtěl vědět.

„Co bys myslel?“ řekl Kalle. „Že si hrajeme na tatínka a na maminku?“

„Od vás se dá čekat všechno. Anders a Eva-Lotta tam jsou taky?“ vyptával se Sixten.

Vedle Kalla se objevily další dvě hlavy.

„My tu taky nejsme,“ prohlásila Eva-Lotta. „Copak vlastně chcete, červenouši?“

„Jenom vás trochu praštit po hlavě,“ odpověděl něžně Sixten.

„A jak to bude s Velkým bručounem?“ pokračoval Benka.

„Nebo se budete rozhodovat celé prázdniny?“ ptal se Jonte. „Scho­vali jste ho, nebo ne?“

Anders hbitě sešplhal po laně, kterého Bílí používali, aby se mohli rychle spustit ze svého hlavního stanu v podkroví pekárny.

„To se ví, že jsme Velkého bručouna ukryli,“ řekl.

Vykročil k vůdci Červených růží, pohlédl mu vážně do očí a od­říkával s důrazem na každém slově:

„Pták černý a bílý nehnízdí daleko od pustého hradu. Hledejte dnes v noci!“

„Dej pokoj,“ bylo jediné, co odpověděl na tuto výzvu náčelník Červených. Přesto však ihned shromáždil své věrné v ústraní za rybízovými keři, aby s nimi podrobněji uvážil slova o „ptáku čer­ném a bílém“.

„To bude jistě straka,“ prohlásil Jonte. „Schovali Velkého bru­čouna do stračího hnízda. To uhodne každé malé dítě.“

„To se ví, Jontíčku, každé malé dítě,“ volala na něho z podkroví Eva-Lotta. „Představ si, že i tak malé dítě jako ty. To máš radost, Jontíčku, vid?“

„Mohu jí nabít?“ optal se Jonte svého vůdce. Avšak Sixten po­kládal Velkého bručouna za důležitějšího — Jonte musí zatím se svou trestnou výpravou počkat.

„Nehnízdí daleko od pustého hradu — to bude určitě zámecká zřícenina,“ šeptal obezřetně Benka, aby ho Eva-Lotta neslyšela.

„V stračím hnízdě blízko zříceniny,“ řekl spokojeně Sixten.

„Pojďte, už tam běžíme!“

Vrátka k pekařově zahradě se zabouchla za čtyřmi rytíři Červené růže s takovou ranou, že kočka Evy-Lotty se poděšeně probudila z odpoledního spánku na verandě. Pekař Lisander vystrčil z peká­renského okna spokojenou tvář a volal na svou dceru:

„Tak co, kdy už mi rozbouráte pekárnu?“

,,My?“ vykřikla dotčeně Eva-Lotta. „Můžeme snad za to, že se Červení ženou jako stádo bizonů? My takhle neboucháme, na mou duši!“

„Dejme tomu,“ řekl pekařský mistr a podal ohleduplným rytířům Bílé růže, kteří nebouchají vrátky, plech lákavých loupáčků.

Za chvilku prolétly tři Bílé růže vrátky a přirazily je s takovou silou, že odkvětající pivoňky ztratily s lehkým teskným povzdechem poslední lístky květů. Pekařský mistr Lisander si také vzdychl. Eva-Lotta mluvila o stádu bizonů!

Válka mezi Bílou a Červenou růží vypukla před dvěma lety za jednoho tichého letního večera. Nyní zuřila již třetí rok a nezdálo se, že by některou z válčících stran omrzela. Naopak, Anders často vyzdvihoval třicetiletou válku jako příklad hodný následování.

„Když to vydrželi tak dlouho dřív, dokážeme to my taky,“ ujiš­ťoval nadšeně ostatní.

Eva-Lotta se dívala na věci střízlivěji.

„Představ si, až ti bude čtyřicet! Budeš už tlustý starý dědek a polezeš nějakým příkopem za Velkým bručounem! To se kluci budou bavit!“

To byla neveselá myšlenka. Že se člověku vysmějí. A že našinci bude čtyřicet a že tady budou vedle něho zároveň žít šťastlivci, kte­rým nebude víc než tak třináct čtrnáct roků. Anders pociťoval ne­překonatelný odpor ke klukům, kteří jednou převezmou všechna hříště s úkryty a ujmou se války mezi Růžemi a nakonec snad budou natolik nestydatí, že se jemu vysmějí. Jemu, náčelníkovi Bílé růže za dávných slavných dnů, kdy tihle nestydatí kluci ještě ani nebyli na světě! Anders posmutněl. Slova Evy-Lotty ho přiměla, aby si uvědomil, že život je krátký a že si máme hrát, dokud to ještě jde.

„Ale rozhodně už nikdo nebude tak vynikající jako my,“ utěšoval Kalle svého náčelníka. „Něco podobného jako válka Bílé a Červené růže takové nějaké cucáky v životě nenapadne!“

S tím Eva-Lotta souhlasila. Válce Růží se nic nevyrovná. I když z nich jednou budou politováníhodní staří čtyřicátníci, přesto budou stále vzpomínat na nádherné hry. A zároveň na to, jaký to byl pocit, když jsi za jarního večera běžel bosý po jemné trávě Prérie, jak vlaze a příjemně ti šuměla pod nohama voda, když ses brouzdal přes lávku Evy-Lotty na cestě za nějakým rozhodným utkáním, a jak teple svítilo slunce otevřenými okenicemi do podkroví pekárny, až i dřevěná podlaha v hlavním stanu Bílé růže voněla létem.

Válka dvou Růží jistě bude hrou navěky spojenou s letními prázdninami, lehkými větříky a jasným sluncem! Podzimní tma a zimní mrazy způsobily vždycky v bojích o Velkého bručouna bez­děčné příměří. Jakmile začala škola, ustalo nepřátelství a neožilo dříve, dokud na Velké třídě zase nerozkvetly kaštany a kritické zraky rodičů nezkoumaly jarní vysvědčení.

Nyní však bylo léto a válka Růží kvetla o závod se skutečnými růžemi v pekařově zahradě. Strážmistr Björk, který byl na obchůzce v Malé ulici, věděl, oč jde, když viděl, jak se kolem něho ženou napřed Červení, a když se pak za několik minut přihnali stejně divoce Bílí a pustili se vzhůru k zámecké zřícenině. Eva-Lotta sta­čila jen zavolat: „Nazdar, strejdo Björku!“ a už její světlá kštice zmizela za nejbližším rohem. Strážmistr Björk se v duchu zasmál. Tenhle Velký bručoun — jak málo stačí dětem k zábavě! Velký bručoun je přece kámen, pouhopouhý neveliký, trochu zvláštní ká­men, a přesto stačí, aby udržel při životě válku dvou Růží. Nu ovšem, k válce stačí většinou velice málo! Při tomto pomyšlení si strážmistr Björk vzdychl. Pak se dal rozvážnými kroky přes most, aby si prohlédl auto, které stálo nesprávně zaparkované na druhém břehu řeky. V půli cesty se zastavil a pohlížel zadumaně na vodu, tiše plynoucí pod mostním obloukem. Proud unášel staré noviny. Klidně se kolébaly na vlnách a zvěstovaly velkými titulky zprávu, která byla nová včera nebo předevčírem nebo snad minulý týden. Strážmistr Björk si roztržitě četl titulky.

NEPRŮSTŘELNÝ LEHKÝ KOV - REVOLUCE VE VOJENSKÉM PRŮMYSLU.

ŠVÉDSKÝ VĚDEC VYŘEŠIL PROBLÉM, KTERÝM SE ZABÝVALI BADATELÉ CELÉHO SVĚTA.

Strážmistr Björk si znovu vzdychl. Kdyby tak lidem stačilo bo­jovat o Velké bručouny! Nemusel by tu být žádný vojenský prů­mysl! Ale teď aby se šel podívat na špatně zaparkované auto.

„Nejdříve budou muset hledat v jeřábu za zříceninou,“ tvrdil Kalle a při tom pomyšlení si spokojeně poskočil.

„Určitě,“ souhlasila Eva-Lotta. „Jiné stračí hnízdo se tak honem nenajde.“

„Proto jsem taky dal Červeným ten vzkaz,“ vysvětloval Anders. „Až si ho přečtou, budou mít pořádný vztek. Myslím, že se tady můžeme utábořit a očekávat jejich útok.“

Rovnou před nimi se na kopci tyčily k bledě modrému letnímu nebi klenby staré rozvaliny. Nevlídný starý hrad byl opuštěný, již před staletími ho ponechali samotě a úpadku. Hluboko dole zanechal ostatní budovy města, jen tu a tam se některý dům váhavě vyšplhal po stráni a přiblížil se k velikánovi na kopci. Jako zcela vysunutá přední hlídka stála na polovině cesty ke zřícenině letitá vila, zpola ukrytá hojně rozrostlým hlohem, bezem a třešněmi. Tuto idylku vroubil chatrný plot. Anders se o něj pohodlně opřel zády a rozhodl, že zde budou očekávat návrat Červených.

„Nedaleko pustého hradu,“ řekl Kalle a natáhl se do trávy vedle Anderse. „Záleží na tom, jak se to vezme. Když to srovnáme se vzdáleností k jižní točně, můžeme schovat Velkého bručouna někde u Hässleholmu. Pořád to ještě bude nedaleko od pustého hradu.“

„To je fakt,“ potvrdila Eva-Lotta. „Nikdy jsme přece neříkali, že stračí hnízdo je přesně za rohem od zámecké zříceniny. Jenže na to jsou Červení moc hloupí.“

„Měli by padnout na kolena a poděkovat nám,“ prohlásil chmur­ně Anders. „Mohli jsme jim schovat Velkého bručouna třeba někde u Hässleholmu, ale mají ho tady u Eklundovy vily — my jsme opravdu hodní.“

„To jsme,“ smála se spokojeně Eva-Lotta. A pak řekla něco na­prosto nečekaného: „Podívejte, tamhle sedí malý kluk!“

Opravdu. Na schůdkách k verandě seděl malý kluk. To úplně stačilo, aby Eva-Lotta rázem zapomněla na Velkého bručouna. Ve­selá Eva-Lotta, udatná válečnice, mívala chvíle ženské slabosti — nijak nepomáhalo náčelníkovo napomínání, že ve válce dvou Růží se to nehodí. Anderse i Kalla mátlo její chování, jakmile se octla v blízkosti malých dětí. Anders i Kalle měli představu, že všechny malé děti jsou stejně drzé, na obtíž, mokré a usmrkané. Avšak Eva-Lotta se chovala, jako by to byli okouzlující skřítci. Když se dostala do kouzelného okruhu takového tvora, ztratilo její sportovní tělíčko chlapeckou neohrabanost a chovala se podle Andersova ná­zoru naprosto nerozumně. Natáhla k dítěti ruce a začala z ničehož nic mluvit hlasem plným zvláštních něžných odstínů, že se Kalla i Anderse zmocňovaly nepříjemné pocity. Hrdá a svévolná bojov­nice, rytíř Bílé růže, jako by rázem zmizela. Měli ji tak v této chvíli slabosti překvapit Červení — a na erbu Bílé růže by se objevila skvrna, kterou by se nepodařilo hned tak smýt, říkali si Kalle i Anders.

Kluk na verandě si jistě všiml, že za vrátky se děje něco neob­vyklého, protože se k nim po cestičce zvolna přibatolil. Když spatřil Evu-Lottu, najednou se zastavil.

„Nazdar,“ řekl poněkud nerozhodně.

Eva-Lotta stála za vrátky a na tváři měla úsměv, kterému Anders říkal nepříčetný.

„Ahoj,“ řekla. „Jak se jmenuješ?“

Kluk si ji prohlížel temnýma, vážnýma modrýma očima a ne­zdálo se, že by na něho ten nepříčetný úsměv obzvlášť zapůsobil.

„Rasmus,“ řekl a hrabal se palcem u nohy v písku zahradní cestičky. Potom šel k vrátkům a vystrčil mezi laťkami ohrnutý piho­vatý čumáček a viděl, že venku sedí na trávě Kalle s Andersem. Vážná tvářička se mu rozšklebila širokým, veselým úsměvem.

„Nazdar,“ řekl. „Já jsem Rasmus.“

„Slyšeli jsme,“ prohlásil milostivě Kalle.

„Kolik je ti let?“ ptala se Eva-Lotta.

„Čtyři,“ řekl Rasmus. „Ale napřesrok mi už bude pět. Kolik bude tobě?“

Eva-Lotta se zasmála.

„Napřesrok už budu stará bába,“ odpověděla. „Co tu děláš? Bydlíš u Eklundových?“

„Nebydlím,“ řekl Rasmus. „Bydlím u tatínka.“

„On bydlí v Eklundově vile?“

„Samozřejmě,“ ozval se dotčeně Rasmus. „Jinak bych u něho nemohl bydlet. To snad je jasné, ne?“

„Čistá logika, Evo-Lotto,“ řekl Anders.

„To je Eva-Lotta?“ zeptal se Rasmus a ukázal na ni palcem u nohy.

„Ano, to je Eva-Lotta,“ řekla Eva-Lotta. „A myslí si, že jsi prima.“

A ježto Červení nebyli dosud v dohledu, přelezla rychle vrátka za tím prima klukem v Eklundovic zahradě.

Rasmusovi nemohlo uniknout, že aspoň jeden člověk má o něho zájem, a tak se rozhodl, že se bude chovat slušně. Šlo jen o to, najít přiměřené téma k rozhovoru.

„Tatínek dělá plech,“ řekl po zralé úvaze.

„Plech?“ povídala Eva-Lotta. „To je klempíř?“

„Ne,“ opravil ji Rasmus. „Profesor, který dělá plech.“

„Výborně! Mohl by udělat plech mému tatínkovi,“ řekla Eva-Lotta. „Víš, ten je pekařem a potřebuje plech pořád.“

„Já tatínkovi řeknu,“ prohlásil přátelsky Rasmus a podal Evě-Lottě ruku.

„Neblázni, Evo-Lotto, nech toho kluka být,“ napomínal ji Anders. „Červení mohou přiběhnout každou chvíli.“

„Jen klid,“ řekla Eva-Lotta. „Já budu první, kdo jim naklepe makovici.“

Rasmus si prohlížel Evu-Lottu s velikým obdivem.

„Komu naklepeš makovici?“ zeptal se.

Eva-Lotta začala vyprávět. O dlouholeté válce mezi Červenou a Bílou růží. O divokých štvanicích v ulicích a uličkách, o nebez­pečných úkolech a tajných rozkazech a napínavém plížení za tem­ných nocí. O váženém Velkém bručounovi a o tom, jak se už za chvilku objeví Červení, rozlícení jako sršni, a jaký to bude skvě­lý boj.

Rasmus jí rozuměl. Konečně chápal, co je smyslem života. Být Bílou růží, protože nic skvělejšího nemůže být. V nejhlubším nitru jeho čtyřleté dušičky vznikala v tuto chvíli prudká touha, aby byl takový jako tahle Eva-Lotta a Anders a jakpak se jmenuje ten třetí — Kalle! Aby byl stejně velký a silný a mohl Červeným naklepat makovici a vyrazit válečný pokřik a plížit se a tak dál. Pohlédl k Evě-Lottě očima přetékajícíma touhou a prosebně se jí otázal: „Evo-Lotto, mohl bych taky být Bílou růží?“

Eva-Lotta ho žertem pleskla po pihovatém nosíku.

„Ne, Rasmusi, jsi ještě moc malý.“

Teď se Rasmus rozzlobil. Posedl ho posvátný hněv, když slyšel nenáviděná slova — „Jsi ještě moc malý“. Stále a stále to musel slyšet. Zlostně se na Evu-Lottu podíval.

„Tak si myslím, že jsi hloupá,“ prohlásil. A když dospěl k tomu­to názoru, zanechal ji osudu. Radši se půjde zeptat kluků, jestli by nemohl být Bílou růží.

Oba stáli u vrátek a se zájmem se dívali k dřevěné kůlně.

„Poslyš, Rasmusi,“ řekl ten, který se jmenoval Kalle, „čípak je tamhleten motocykl?“

„Samozřejmě tatínkův,“ odpověděl Rasmus.

„Neříkej,“ podivil se Kalle. „Profesor na motocyklu? A nezamotají se mu fousy do kola?“

„Jaké vousy?“ rozzlobil se Rasmus. „Tatínek nemá žádné vousy.“

„Že ne?“ povídal Anders. „Všichni profesoři mají vousy.“

„A nemají,“ řekl Rasmus a vracel se důstojně k verandě. Tyhle děti jsou přece všechny hloupé, už se s nimi nebude bavit.

Když přišel do bezpečí na verandě, otočil se a křičel na ty tři u vrátek:

„Jéje, vy jste hloupí! Můj tatínek je profesor, který nemá vousy a dělá plech.“

Kalle, Anders a Eva-Lotta se pobaveně dívali na rozzlobenou postavičku na verandě. Přece ho nechtěli zlobit. Eva-Lotta udělala několik rychlých kroků, chtěla se za ním rozběhnout a potěšit ho trošku, rychle se však zarazila. V tu chvíli se totiž za Rasmusem otevřely dveře a někdo se v nich objevil. Byl to opálený mladý muž, asi třicátník. Pevně Rasmuse chytil a vysadil si ho na rameno.

„Máš pravdu, Rasmusi,“ řekl. „Tvůj tatínek je profesor, který nemá vousy a dělá plech.“

S Rasmusem na rameni šel k nim po písčité cestě a Eva-Lotta pocítila lehké rozpaky, protože se přece octla na soukromém po­zemku.

„Vidíš, že nemá vousy?“ volal Rasmus vítězoslavně na Kalla, který nerozhodně otálel u vrátek. „Takže může jezdit na motocyklu,“ pokračoval Rasmus.

V duchu si představoval tatínka s dlouhými vlajícími vousy, které se mu zapletly do předního kola, což mu připadalo krajně odporné. Kalle s Andersem se zdvořile uklonili.

„Rasmus říká, že děláte plech,“ promluvil Kalle, aby se už ne­mluvilo o těch vousech.

Profesor se rozesmál.

„Skoro by se tomu dalo tak říkat,“ vysvětloval. „Plech... lehký kov, udělal jsem takový menší vynález, rozumíte.“

„Jakýpak vynález?“ se zájmem se tázal Kalle.

„Přišel jsem na to, jak udělat lehký kov neproniknutelný,“ řekl profesor. „Tomu říká Rasmus dělat plech.“

„Ale o tom jsem četl v novinách,“ řekl horlivě Anders. „Tak to jste určitě slavný!“

„No jéje, to se ví!“ ujišťoval Rasmus ze svého vyvýšeného místa. „A vousy nemá! Abyste věděli!“

Profesor nijak nerozváděl otázku své slávy.

„Tak, Rasmusi, půjdeme se najíst,“ řekl. „Usmažím ti šunku.“

„Nevěděla jsem, že bydlíte u nás ve městě,“ řekla Eva-Lotta.

„Jenom přes léto,“ vysvětloval profesor. „Najal jsem si tuhle chalupu na léto.“

„Maminka je v nemocnici a my dva tady budeme na letním bytě,“ řekl Rasmus. „Jenom my dva. Abyste věděli!“

2.

Když se mělo válčit, rodiče často překáželi. Zasahovali do běhu událostí mnoha rozličnými způsoby. Občas si obchodník koloniál­ním zbožím Blomkvist zamanul, že jeho syn by měl v nejrušnějších hodinách pomáhat v obchodě. Poštmistr míval neustále hloupé ná­vrhy, aby Sixten posypal pěšiny na zahradě pískem a ostříhal tráv­ník. Marně se Sixten pokoušel přimět otce k názoru, že neupravená zahrada je mnohem hezčí. Poštmistr jen nechápavě kroutil hlavou a mlčky ukazoval na stříhací strojek.

Ještě zarputilejší a náročnější byl obuvník Bengtsson. Začínal se sám živit, když mu bylo třináct roků, a domníval se, že jeho syn by to měl také zkusit. Proto se pokoušel přidržet Anderse o letních prázdninách u verpánku. Anders však časem rozvinul obzvláštní zručnost, jak se vyhnout veškerým úkladům o svoji zlatou svobodu. Verpánek, kde měl Anders sedět, býval proto zpravidla prázdný, když obuvník přišel do dílny, aby zasvětil nejstaršího syna do tajů povolání.

Opravdu lidský byl jen tatínek Evy-Lotty.

„Jen když jsi veselá a hodná a neděláš moc velkou neplechu, pak se ti do tvých věcí nepletu,“ říkal pekařský mistr a hladil otcovskou rukou Evu-Lottu po plavých vlasech.

„Takového tátu by měl našinec mít,“ naříkal Sixten trpce a hla­sitě, aby přehlušil klapot stříhacího strojku.

Už podruhé během velmi krátké doby přiměl ho nelítostný otec, aby se věnoval zahradnictví.

Benka a Jonte se opírali o plot a účastně přihlíželi Sixtenově ná­maze. Pokoušeli se ho utěšit plamenným líčením vlastních trápení. Benka trhal celé dopoledne rybíz a Jonte dával pozor na mladší sourozence.

„Máme-li pobíjet Bílé, abychom nastavovali noci,“ řekl Sixten rozhořčeně. „Celý dlouhý den nemá člověk jedinou volnou chvíli a sotva stačí zařídit to nejnutnější.“

Jonte souhlasně přikývl.

„To je nápad! Vypravíme se na Bílé dnes v noci?“ Sixten ruče odhodil strojek na trávu.

„Nejsi hloupý, Jontíčku,“ prohlásil. „Pojď, odebereme se do hlav­ního stanu a svoláme válečnou radu.“

V garáži u Sixtena, hlavním stanu Červených, se plánoval noční boj. Pak vyslali Benku s výzvou náčelníka Červených k Bílým. Anders a Eva-Lotta seděli v pekařově besídce a čekali, až Blomkvistův koloniální obchod pro dnešek zavře a Kalle bude mít volno. Aby zahnali dlouhou chvíli, hráli dámu a jedli slívy. V teplém čer­vencovém slunci vypadal náčelník Bílých značně netečně a ne zvlášť bojovně. Ožil však, když viděl, jak po lávce Evy-Lotty přibíhá Benka, až mu voda stříká kolem bosých nohou. V ruce držel kus papíru, který odevzdal s odměřenou úklonou náčelníkovi Bílých, načež hbitě zmizel stejnou cestou, odkud přišel. Anders vyplivl pecku a četl hlasitě:

Této noci za svitu měsíce koná se hostina

v hradě mých předků. Neb Červená růže oslaví

znovudobytí slavného Velkého bručouna z rukou pohanů.

Výstraha!!! Nevyrušujte nás!!! Všichni zbabělci Bílé růže,

kteří by se pokoušeli vetřít mezi nás, budou nelítostně skoleni.

Sixten,

rytíř a náčelník Červené růže.

Pozor! Ve 12 hodin v zámecké ruině.

Anders a Eva-Lotta se na sebe podívali a spokojeně se usmáli. „Pojď, musíme to povědět Kallovi,“ řekl Anders a zastrčil papír do kapsy u kalhot. „Vzpomeň si na mě — schyluje se k noci dlou­hých nožů.“

„Za svitu měsíce“ spalo městečko hluboce a bez obav. Ani stráž­mistr Björk, který tiše procházel liduprázdnými ulicemi, neměl o ničem tušení. Všude bylo ticho — slyšel jen klapot vlastních pod­patků na kamenném dláždění. Městečko spalo v záplavě měsíční záře, jasné světlo nad ulicemi a náměstím neprozrazovalo nic o noci dlouhých nožů. Leč kolem spících domů a zahrad byl všude tmavý stín a při trošku větší pozornosti by byl strážmistr Björk zpozoroval, že ve tmě je živo. Byl by si všiml plíživých zvuků i pohybů a šepotavých hlasů. Byl by slyšel, jak se ve vile pekařského mistra Lisandra opatrně otevřelo okno, a byl by spatřil Evu-Lottu, jak leze po žebříku dolů. Byl by slyšel, jak Kalle tiše hvízdá signál Bílé růže na rohu u Blomkvistů a byl by se před ním mihl Anders, dokud nezmizel za stínem šeříkového plotu.

Strážmistr Björk však byl docela ospalý a toužil jen po tom, aby jeho obchůzka už skončila — proto také nechápal, že nastala noc dlouhých nožů.

Chudáci rodiče Bílých a Červených růží, kteří nic netušili, klidně spali v posteli. Nikdo se nenamáhal, aby se jich zeptal na názor o nočním cvičení, ale Eva-Lotta pro jistotu napsala na kousek papíru vzkaz a položila jej na polštář, kdyby snad náhodou někdo zpozoroval, že zmizela. Lístek zněl zcela chlácholivě:

Nazdárek! Nijak se nerozčilujte! Jsem jenom pryč a válčím a doufám, že přijdu brzo domů, ahoj!

Eva-Lotta

,,To je jen čistě bezpečnostní opatření,“ vysvětlovala Kallovi a Andersovi, když lezli příkrou cestou ke zřícenině. Radniční ho­diny právě odbíjely dvanáctou, čas se naplnil.

„Hrad mých předků — to mě podržte,“ pravil Kalle. „Jak to Sixten myslí? Tady přece nikdy žádný poštmistr nebydlel.“

Zřícenina se tyčila před nimi ve světle měsíce a skutečně nevyhlížela příliš poštovně.

„Chápej, to je obvyklá chlubivost Červených,“ vysvětloval Anders. „Musíme je potrestat. Ke všemu ještě mají Velkého bručouna.“ V hloubi duše nebyl Anders naprosto nespokojen, že Červení na­konec vypátrali to pravé stračí hnízdo a znovu dobyli Velkého bručouna. Předpokladem pro válku obou Růží přece bylo, aby tento skvost občas změnil majitele.

Docela udýchaní po namáhavém výstupu do kopce čekali ti tři chvilku před vchodem do zříceniny. Stáli tam, naslouchali tichu a připadalo jim, že to uvnitř pod vysokou klenbou vypadá docela chmurně a nebezpečně. Tu slyšeli, jak ze tmy volá strašidelný hlas:

„Nyní nastal boj mezi Červenou a Bílou růží a tisíce a deseti­tisíce duší zahynou a skončí v noci smrti!“

Pak se ozval pronikavý, děsivý smích, rozléhající se mezi kamen­nými stěnami. A nastalo ticho, hrozivé ticho, jako by ty, kdo se smáli, přemohl jejich vlastní strach z nějakého neznámého nebez­pečí ve tmě.

„Boj a vítězství!“ zvolal rozhodně Anders a rozběhl se střemhlav do hradu. Kalle s Evou-Lottou ho následovali.

Za denního světla tu byli nesčetněkrát. Ale v noci ještě nikdy. Zvláštní náhodou je dokonce jednou zavřeli v hradním sklepení. Bylo to úplně hrozné, nevzpomínali si však, že by to bylo něco tak děsivého jako teď — když o půlnoci pronikají do nejisté tmy, kde ve stínech může číhat cokoli. Nejen Červení. Kdepak, vůbec žádní Červení, ale strašidla a duchové, kteří se snad budou mstít za rušení nočního klidu, vystrčí z některé díry ve zdi kloubovitou ruku kost­livce, až se toho někdo nejméně naděje, a zardousí ho.

Anders ještě jednou vykřikl „Boj a vítězství“, aby posílil jejich odvahu, ale v tichu to znělo tak hrozně, že ho Eva-Lotta zděšeně prosila, aby už přestal.

,,A za žádnou cenu ode mne nechoďte,“ dodala. „Mezi strašidly se mi to moc nezamlouvá.“

Kalle jí konejšivě poklepal po zádech a opatrně postupovali vpřed. Při každém kroku se zastavili a naslouchali. Někde dále ve tmě jsou Červení — a jistě slyší jejich plíživé kroky, aspoň se to dá předpokládat. Tu a tam svítil dovnitř zřícenou klenbou měsíc, a tu viděli skoro stejně jasně jako ve dne drsné stěny a hrbolaté podlahy, kde museli opatrně našlapovat, aby neklopýtli. Kam však nepro­niklo světlo měsíce, byly jen hrozivé stíny, děsivá temnota a tísnivé mlčení. Při pozorném naslouchání by se v tichu dal zaslechnout lehký šepot, úryvky vět, které doléhaly k uším a plnily je děsem. Eva-Lotta se bála. Zpomalila kroky. Kdopak to šeptal? Červení, nebo jen slábnoucí ozvěna dávno mrtvých hlasů, která dosud se­trvávala mezi kamennými stěnami? Natáhla ruku, aby se přesvěd­čila, že není sama. Potřebovala nahmatat konečky prstů Kallovu větrovku jako záštitu proti strachu, který ji mátl. Nebyla tam však žádná větrovka, ani Kalle, pouze černá prázdnota. Eva-Lotta zdě­šeně vyjekla. Tu se z výklenku ve stěně napřáhla ruka a sevřela ji rdousivým stiskem. Eva-Lotta křičela. Křičela, protože myslila, že nastala poslední minuta jejího života.

„Nekřič,“ ozval se Jonte. „Ječíš jako lodní siréna.“ Drahoušek Jonte! Eva-Lotta ho měla v tu chvíli hrozně ráda. Mlčky a upřímně se spolu potmě prali.

V duchu se rozhořčeně divila, kde asi zůstali Anders a Kalle. Pojednou však slyšela z dálky náčelníkův hlas:

„Co křičíš, Evo-Lotto? A kde je vlastně ta hostina?“

Jonte nebyl žádný velký silák a Eva-Lotta se tvrdými pěstičkami brzo  vysvobodila.   Utíkala  dál  tmavou  chodbou,  jak  rychle jen mohla, a Jonte ji podrážděně pronásledoval. Z druhé strany také někdo přicházel a Eva-Lotta kolem sebe divoce tloukla, aby si vy­bojovala volnou cestu. Tento nepřítel však byl silnější. Eva-Lotta cítila, jak jí ruce spoutal pevný stisk — zřejmě to byl Sixten — ale rozhodla se, že mu nedopřeje snadné vítězství, to ať si nemyslí! Napjala všechny svaly v těle a zasadila mu hlavou ránu pod bradu. „Ale!“ ozvalo se. „Nepřítel!“ A byl to Kallův hlas.

„Co se ti stalo?“ podivila se Eva-Lotta. „Proč se pereš?“ „

A proč se pereš ty?“ řekl Kalle. „Když ti člověk jde na pomoc?“ Jonte se vesele zachechtal a rychle utíkal od nebezpečných sou­sedů.  Nechtěl být v temné chodbě sám s dvěma Bílými růžemi. Pádil, co mu nohy stačily, k světlému otvoru, aby se dostal na ná­dvoří, a na rozloučenou zavolal:

„To je prima! Jen si pořádně natlučte, ušetříte nám práci!“

„Za ním, Evo-Lotto,“ zvolal Kalle a oba se společně hnali chod­bou. Na nádvoří se však nyní střetli náčelníci a bojovali spolu. Byli ozbrojeni každý dřevěným mečem a šermovali spolu ve světle měsíce. Eva-Lotta a Kalle se třásli napětím, když viděli, jak se po stě­nách ohrazeného nádvoří honí černé stíny. Tohle přece je opravdu válka dvou Růží! Právě mezi takovými středověkými zdmi by se měli bojovníci střetnout v nočním souboji. Takhle to přece vypadalo, když mezi skutečnou Červenou a Bílou růží zuřil skutečný boj a když tisíce a desetitisíce duší šly na smrt a vstříc smrti! Jako děsivý studený závan se jich zmocnil pocit, že takové to asi bývalo v dobách, kdy válka dvou Růží nebyla jen zábavnou hrou. Neboť tento souboj jim náhle nepřipadal jako hra. Byl to boj na život a na smrt, který mohl skončit jenom tak, že jeden z černých stínů, míha­jících se po hradních stěnách, nakonec ustane v boji a již nikdy se nepohne.

„Tisíce a desetitisíce duší...“ šeptal si pro sebe Kalle.

,,Přestaň!“ okřikla ho Eva-Lotta. Nebyla s to odtrhnout oči od bojujících stínů a třásla se rozčilením. Kousek opodál stáli Benka a Jonte a se stejným zaujetím sledovali probíhající boj. Stíny se řítily jeden na druhý, odrážely útok, blížily se k sobě a ustupovaly a znovu vyrážely k útoku. Nikdo nepromluvil jediné slovo, jen občas bylo slyšet hrozivou ránu, když se zkřížily meče.

„Zasvěť ho klidu ukolébavkou meče,“ deklamoval Benka. „A vraž mu jednu, až se svalí,“ dodal, aby porušil děsivé kouzlo, jímž na něho působily míhající se stíny.

Tu Eva-Lotta procitla a s úlevou si oddychla. Je to přece jen Anders a Sixten a bojují dřevěným mečem!

„Vyžeň ho z hradu jeho předků!“ povzbuzoval Kalle křikem svého náčelníka.

Náčelník se snažil ze všech sil. Sice se mu nepodařilo vyhnat Sixtena z hradu jeho předků, zatlačil ho však taseným mečem k pumpě uprostřed hradního nádvoří. Vedle pumpy byla mělká ná­držka, plná kalné vody. A při nepozorném kroku nazad spadl na­konec náčelník Červených nešťastnou náhodou do nádrže.

Kalle s Evou-Lottou přehlušili svým jásotem hněvivé protesty Červených. Sixten však vylezl z té lázně a rozzlobil se. Vyrazil proti Andersovi jako rozzuřený býk a teď se pro změnu rozhodl zase k ústupu Anders. Zajíkal se smíchem, utíkal ke zdi kolem dvora a začal na ni lézt. Než se mu však podařilo vyskočit vzhůru, už za ním byl Sixten a šplhal za ním.

„Kam utíkáš?“ posmíval se mu Anders a díval se na něho dolů. „Máš přece jít na tu hostinu v hradu tvých předků, ne?“

„Napřed ti stáhnu skalp,“ hrozil mu Sixten.

Anders běžel lehkým krokem po hřebenu zdi. V duchu si říkal, co se asi stane, když ho Sixten dožene. Potýkat se tu spolu nemohli, to bylo přímo o život, protože na druhé straně hradní zdi zela pro­past. Sixtenovi stačilo, aby ho zahnal jen dvacet metrů na východ, pak už za zdí nebude měkký trávník asi v hloubce odpovídající lid­ské postavě, nýbrž hrozivá hlubina přinejmenším třicetimetrová. Teď přece Andersovi nic nebránilo, aby slezl, ještě než doběhne tak daleko, ale na to neměl ani pomyšlení. Co bylo nebezpečné, bylo zábavné, a dnešní noc byla pro nebezpečí jako stvořená. Snad ho posedla nějaká náměsíčnost, protože cítil prudkou touhu po divoce odvážných činech. Chtěl provést něco, co by Červeným opravdu vyrazilo dech.

„Pojď, Sixtenku!“ lákal protivníka. „Půjdeš se mnou na pro­cházku při měsíčku?“

„Jen se neboj,“ bručel Sixten. Chápal, co chce Anders udělat, ale nepatřil k lidem, kteří by se dali vyprovokovat. Zeď byla široká asi dvacet centimetrů, takže to byla hotová promenáda pro každého, kdo byl zvyklý udržovat rovnováhu na úzké kladině v hodině tělo­cviku.

Nyní doběhl Anders k východnímu rohu. Tam byla kulatá plo­šinka, střílna, odkud se zeď stáčela k jihu a vroubila sráz. Anders udělal několik nerozhodných kroků. V té chvíli zaslechl v duchu hlas rozumu a ještě nebylo pozdě, aby se jím řídil. Má, nebo nemá?

Ale Sixten se objevil znepokojivě blízko a vesele se šklebil, když zpozoroval Andersovy rozpaky.

„Tady máš jednoho, který uvidí tvoji krev,“ povídal přátelsky. „Vid, že se bojíš? Řekni!“

„Že se bojím?“ řekl Anders a už se nerozmýšlel. Několika rych­lými kroky byl zase na zdi. Teď už nemohl zpátky. Musel běžet a udržovat rovnováhu na pokraji hlubiny přinejmenším padesát metrů. Bránil se pohlédnout dolů, díval se jenom před sebe na zeď, která se před ním vinula v záři měsíce jako stříbrná stuha. Velmi dlouhá stříbrná stuha — a úzká! Náhle tak hrozivě úzká! Cítil snad proto zvláštní nejistotu v nohou? Měl strašnou chuť se otočit, aby se přesvědčil, kde je Sixten. Netroufal si však, ani to nebylo třeba. Slyšel už Sixtenův dech blízko za sebou. Sixten dýchal docela roz­čileně a Anders si říkal, že se určitě bojí... on také. Anders sám cítil úplně smrtelný strach, nemělo smysl tvrdit něco jiného. A na protější střílnu vylezly ostatní Růže. V nejhlubším zděšení nemohli odtrhnout oči od šíleného počínání svých náčelníků.

„Tady máš jednoho... který uvidí... tvoji krev,“ mumlal Six­ten, avšak jeho krvežíznivost nebyla už moc přesvědčivá. Anders uvažoval. Mohl by ovšem seskočit do dvora. To však tak jako tak znamenalo skočit tři metry hluboko na hrbolaté dláždění. Nemohl se zvolna a opatrně spustit dolů, protože by si napřed musel nahoře kleknout. A Andersovi se vůbec nechtělo klekat si na zdi, když z druhé strany zela hrozivá hlubina. Ne, může jenom běžet dál a nesmí odtrhnout oči, které ho už pálily, od střílny na protějším rohu, kde bude v bezpečí.

Sixten snad přece jen necítil takový strach. Alespoň si stále ucho­vával trošku svého drsného humoru. Anders zaslechl v zádech jeho hlas.

„Už tě doháním,“ říkal. „Už jsem tady a hned ti pod­razím nohu. To bude legrace.“

Neměla to naprosto být výhrůžka, kterou by bylo nutné brát váž­ně. Pro Anderse to však byla osudná slova. Už pouhá představa, že by mu někdo zezadu podrazil nohu, ho vyděsila k nepříčetnosti. Pootočil se k Sixtenovi a zavrávoral.

„Pozor!“ vykřikl neklidně Sixten.

Anders zavrávoral ještě jednou... A ze střílny zazněl současně výkřik zděšení. V nekonečné hrůze viděly Růže náčelníka Bílých, jak střemhlav padá dolů.

Eva-Lotta zavřela oči. Hlavou se jí honily zoufalé myšlenky... Kdepak je jen člověk, který by jim nějak pomohl... kdo řekne paní Bengtssonové, že se Anders zabil... co řeknou doma?

Tu uslyšela Kallův hlas, rozčilením pronikavý.

„Podívejte, visí na keři!“

Eva-Lotta otevřela oči a upřela je polekaně do hlubiny. Anders tam opravdu visel. Kousek pod zdí se uchytil na kopci keříček, který obětavě zachytil náčelníka Bílých, když padal vstříc jisté smrti.

Sixtena Eva-Lotta zprvu nespatřila. Leknutím spadl se zdi také, měl však tolik duchapřítomnosti, že spadl do dvora, kde si sice do krve odřel kolena a ruce, ale aspoň zachránil život.

Udrží-li se Anders při životě, bylo pochybnější. Keř byl žalostně malý a velmi nebezpečně se ohýbal pod jeho tíhou. Jak dlouho po­trvá, než se uvolní z kořenů a dá se vzduchem na cestu do hlubiny, než na něm Anders spadne dolů?

Eva-Lotta naříkala.

„Co budeme dělat? Pro všechno na světě, co budeme dělat,“ opa­kovala a upírala na Kalla oči ztemnělé zoufalstvím.

Velký detektiv Blomkvist se musel jako obvykle ujmout velení, když hrozilo nebezpečí.

„Drž se pevně, Andersi,“ křičel. „Já seženu provaz.“

Minulý týden cvičili u zříceniny vrhání lasem. Někde přece pro­vaz zůstal, určitě někde bude.

„Honem, Kalle,“ volal Jonte, když Kalle vyběhl branou z ná­dvoří.

„Pospěš si, utíkej!“ Všichni křičeli, ačkoli tato výzva byla vlast­ně zbytečná. Kalle už víc spěchat nemohl.

Zatím se pokoušeli povzbudit Anderse.

„Jen klid,“ volala Eva-Lotta. „Kalle hned přinese provaz.“

Anders potřeboval veškerou útěchu, jaké se mu mohlo dostat, neboť byl vskutku v neveselé situaci. Zvolna se narovnal a teď seděl obkročmo na keříku jako čarodějnice na koštěti. Netroufal si pohlédnout dolů. Nemohl křičet. Nesměl se ani hnout. Nesměl nic. Mohl jen čekat. Zoufale upíral oči na keř. Ten se u kořene stále víc ohýbal, kůra v proužcích praskala a Anders viděl, jak se uvnitř kroutí a trhají bílá vlákna. Nepřijde-li Kalle brzo, nebude už po­třebovat žádný provaz.

„Proč už nejde,“ vzlykala Eva-Lotta, „proč tu už není?“

Kdyby jen věděla, jak Kalle pospíchal! Kroužil kolem jako vosa a všude hledal. Hledal, hledal a hledal... ale žádný provaz nikde nebyl.

„Pomoc,“ šeptal poděšeně Kalle.

„Pomoc,“ šeptal Anders bledými rty, jak tam seděl na keři, jemuž zbývalo tak málo času, aby rostl a zelenal se.

„Ach jé,“ naříkal Sixten na střílně. „Ach jé!“

Ale teď se konečně objevil Kalle — s provazem.

„Eva-Lotta zůstane nahoře a bude se dívat,“ zavelel. „Vy pojďte sem dolů.“,.

Bylo třeba jednat rychle. Kalle ví, co musí udělat. Najít kámen a přivázat jej na jeden konec provazu. Hodit jej přes zeď, podle možnosti tak, aby nezasáhl Anderse do hlavy. Doufat, modlit se a přát si, aby Anders chytil kámen s provazem, než bude pozdě.

Ruce i prsty bývají velmi nešikovné, když je tak naspěch. Tak hrozně naspěch.

Dole sedí Anders a dívá se vzhůru na zeď, až ho pálí oči. Přijde vůbec někdy záchrana? Už je tady. Přes zeď letí provaz. Ale příliš daleko. Je mimo dosah Andersových dychtivých rukou.

„Víc doprava!“ křičí Eva-Lotta ze svého stanoviště.

Kalle a ostatní za zdí tahají za provaz a trhají jím, pokoušejí se zvolna přiblížit lano k Andersovi. Jenže to nejde. Zřejmě se provaz zachytil někde na nerovné zdi.

„Já už to nevydržím,“ šeptá Eva-Lotta. „Ne, nevydržím!“

Vidí, jak chlapci marně tahají za provaz. Vidí Andersův bez­mocný úděs... a vidí, jak se keříček naklání stále hlouběji do pro­pasti... ach, Andersi, nejbělejší Bílá růže, náčelníku Bílé růže! „Už to nevydržím ani vteřinu!“

Rychlýma, lehkýma bosýma nohama vyskočí na zeď. Odvahu, Evo-Lotto! Nedívej se dolů, jenom utíkej k provazu, sehni se, ano, sehni se, i když se ti třesou nohy, uvolni provaz, polož ho o kousek dál, obrať se na úzké zdi a utíkej zase ke střílně.

Takhle to provede — a pak se prudce rozpláče.

Kalle však povolí provaz. Kámen se kývá před Andersem. Zvolna, opatrně po něm natahuje prsty. Keříček se ještě víc ohýbá a Eva-Lotta si schovává tvář do dlaní. Má však dávat pozor, musí se tedy přinutit a dívat se... teď... teď ... teď už keř povolil, kořeny se neudržely ve skalní průrvě. Eva-Lotta vidí, jak se dolů snáší něco zeleného a nakonec to mizí. Ale právě až dočista v poslední chvíli se Anders chytil provazu.

„Drží ho,“ křičí pronikavě Eva-Lotta. „Už ho drží!“

Potom stojí všichni v kruhu kolem Anderse, mají ho velice rádi a jsou všichni hrozně šťastní, že nespadl za keřem do propasti. Kalle natahuje potají ruku a dotkne se lehce Andersovy paže. Anders je skvělý kluk — rozhodně je dobře, že je živ a zdráv!

„Keříček vzal čert,“ shrnuje Eva-Lotta události a všichni se na­dšeně smějí. Je vlastně hrozně legrační, že keříček vzal čert.

„Co jsi tam hledal?“ táže se Sixten. „Ptačí vejce?“

„Myslel jsem si, jestli nepotřebuješ pár míchaných vajíček. Na hostinu v hradu tvých předků,“ řekne Anders.

„Moc nescházelo a mohlo být i z tebe míchané vajíčko,“ řekne Kalle. Tomu se všichni velice smějí. Věru že moc nescházelo, aby z Anderse bylo míchané vajíčko!

Sixten se plácá do kolen a směje se víc než kdokoli jiný. Tu cítí, že ho odřená kolena bolí. A v mokrých šatech je mu zima. „pojďte, Benko a Jonte, vypadneme!“

Sixten se pustí rychlým klusem k hradní bráně a jeho věrní ho následují. V bráně se otočí a vesele zamává na Kalla, Anderse a Evu-Lottu.

„Ahoj, vy zbabělci Bílé růže,“ volá. „Zítra vás smeteme z po­vrchu zemského.“

Vtom se náčelník Červených růží mýlí. Bude nějakou dobu trvat, než se Růže zase spolu střetnou v boji.

Читайте дальше по ссылке продолжение повести Астрид Линдгрен «Калле Блумквист и Расмус» (Kalle Blomkvist zasahuje) на чешском языке. Другие литературные произведения, переведённые на чешский язык, или написанные в оригинале на чешском, вы найдёте в разделе «Книги на чешском языке».