Онлайн-школа иностранных языков «Европейское Образование»

Книга для детей и взрослых «Остров сокровищ» (Poklad na ostrově) на чешском языке – читать онлайн, автор романа – Роберт Льюис Стивенсон. Долгое время считалось, что непосредственно сам остров был придуман своим автором, однако позже среди Карибских островов, недалеко от Кубы, был обнаружен остров, в точности подходящий под описание «Острова сокровищ» Стивенсона. Книга вышла в конце 19 века, и практически сразу приобрела популярность среди читателей. Впоследствии популярность романа «Остров сокровищ» только росла, была переведена на самые распространённые языки мира, а также на менее распространённые (в том числе и на чешский). Кроме того, было много экранизаций книги «Остров сокровищ». Поскольку книга была рассчитана на детскую аудиторию, кроме фильмов для детей было снято также много мультфильмов в разных странах мира. Многочисленные пародии, а также т.н. «продолжений» книги «Остров сокровищ» лишь подтверждают, что роман шотландского писателя Роберта Льюиса Стивенсона навсегда вошёл в коллекцию мировой литературы.

Остальные книги, переведённые на чешский язык или написанные в оригинале на чешском, можно читать онлайн или скачать бесплатно в разделе «Книги на чешском языке». Для детей создан раздел «Сказки на чешском языке».

Для тех, кто самостоятельно изучает чешский язык по фильмам, создан раздел «Фильмы на чешском языке».

Для тех, кто хочет учить чешский язык не только самостоятельно, но и с опытным преподавателем, есть информация на странице «Чешский по скайпу».

Для абитуриентов, планирующих получать высшее образование в Чехии, будет полезным раздел «Университеты Чехии (все чешские ВУЗы)».

Теперь переходим к чтению романа Стивенсона «Остров сокровищ» (Poklad na ostrově) на чешском языке. На этой странице выложены первые 3 главы книги, а ссылка на продолжение «Острова сокровищ» будет в конце страницы.

Poklad na ostrově

DÍL PRVNÍ

STARÝ PIRÁT

KAPITOLA PRVNÍ

Starý mořský vlk U admirála Benbowa

Zeman Trelawney, doktor Livesey a jiní pánové mě požádali, abych dopodrobna vypsal historii pokladu na ostrově a zamlčel jenom polohu ostrova, protože poklad na něm zůstal až dodneška; proto se L. P. 17.. chápu pera a vracím se do dob, kdy měl ještě můj otec hostinec U admirála Benbowa a kdy se pod náš krov uchýlil starý snědý námořník s jizvou v obličeji.

Jasně si vzpomínám, jako by se to stalo teprve včera, jak se dotrmácel ke dveřím hostince; lodní kufr přivezli za ním na trakaři.

Byl to vysoký, silný, svalnatý, do kaštanova opálený chlapík. Umaštěný copánek mu splýval až na špinavý modrý kabátec. Ruce měl rozdrásané, zjizvené, s černými, olámanými nehty a v tváři sinavě bílou jizvu. Ještě dnes ho vidím, jak se rozhlíží po zátoce, pohvizduje a prozpěvuje si onen starý námořnický popěvek, který jsme od něho později tak často slýchali:

Na černé rakvi patnáct chlapů popíjí,

jo-ho-ho, ať teče rum!

Zpíval vysokým, třaslavým hlasem, vycvičeným, ale taky značně nakřáplým z vyzpěvování u vratidla. Pak zabušil na dveře zahrocenou holí, a když otec otevřel, objednal si drsně sklenku rumu. Upíjel zvolna a znalecky rum vychutnával a jeho zrak přitom těkal z okolních útesů na náš vývěsní štít.

„Hezká zátoka,“ řekl konečně, „a správný výčep. Hodně zákazníků, kamaráde?“

Otec mu řekl, že to bohužel ani nestojí za řeč.

„Dobrá,“ prohlásil námořník. „U vás zakotvím. Hej, kamaráde,“ zavolal na muže, který mu přivezl kufr, „popojeď až sem a pomoz vynést kufr nahoru. Zůstanu tu,“ pokračoval, „a nemám velké požadavky. Stačí mi rum, slanina s vejci a komůrka, z níž budu vidět  na lodě vyplouvající z přístavu. Jak mi máte říkat? Říkejte mi kapitán. Ach tak, už vím, nač čekáte – tady máte,“ a hodil na pult tři čtyři zlaťáky. „A až je spotřebujete, řekněte si o další,“ dodal a zatvářil se pánovitě jako skutečný velitel.

Ačkoli měl chatrný oděv a hrubou řeč, nevypadal opravdu na obyčejného námořníka, ale spíše na kormidelníka, či dokonce kapitána zvyklého rozkazovat a hned rozdávat rány. Muž, který mu přivezl kufr na trakaři, nám prozradil, že předešlého dne vystoupil námořník z dostavníku před hospodou U krále Jiřího, vyptával se na pobřežní hostinec a usídlil se u nás proto, že na naši hospodu uslyšel jen samou chválu, a hlavně proto, že stála o samotě. To bylo všechno, co jsme se o svém hostu dověděli.

Povahou byl samotář. Celý boží den se potloukal kolem zátoky nebo po útesech, ozbrojen dalekohledem, večer pak proseděl v nálevně v koutku u krbu a popíjel rum slabě křtěný vodou. Oslovil-li ho někdo, zpravidla neodpověděl, ale jen prudce a zuřivě zvedl hlavu a zatroubil do kapesníku jako na lodní roh. Tak jsme se my i naši stálí hosté naučili nechávat ho na pokoji. A den co den, jakmile se vrátil z potulek, vyptával se, nešel-li kolem nějaký námořník.

Zpočátku jsme si myslili, že se mu stýská po společnosti lidí, jako je on sám; později jsme však přišli na to, že se jim naopak chce stůj co stůj vyhnout. Kdykoli se u Admirála Benbowa zastavil nějaký námořník (chodívali tamtudy pobřežní silnicí do Bristolu), nevstoupil kapitán do nálevny, dokud si ho neprohlédl záclonkou na dveřích.

Potom seděl tiše jako myška, dokud námořník neodešel. Já sám jsem dobře věděl, oč mu jde; trnul jsem totiž skoro tak jako on. Jednoho dne si mě zavolal a slíbil mi, že mi dá každého prvního stříbrnou čtyřpenci, budu-li „dávat dobrý pozor na jednonohého námořníka“ a oznámím mu okamžitě jeho příchod. Kolikrát se stalo, že jen zatroubil do kapesníku, když jsem se na prvního dožadoval své odměny, a zpražil mě pohledem. Ale než se týden s týdnem sešel, rozmyslil si to, přinesl mi čtyřpenci a opakoval, abych „dával pozor na jednonohého námořníka“.

Nemusím vám snad ani říkat, že mě ten jednonohý námořník strašil i ve snu. Za bouřlivých nocí, kdy vichřice cloumala naším domem a příboj hřměl v zátoce mezi útesy, vídával jsem ho v tisíci podobách a s tisícerým ďábelským výrazem. Jednou mu chyběla noha od kolena, podruhé od kyčle. Jindy to byl netvor, který měl odjakživa jen jednu nohu, a to uprostřed těla. V nejstrašnějších snech jsem ho vídal, jak skáče, běží a pronásleduje mě cesta necesta. A tak byla čtyřpence vlastně jen nepatrnou odměnou za noci prožité v hrůzostrašných představách.

Ačkoli mi představa jednonohého námořníka naháněla takovou hrůzu, kapitána samotného jsem se bál mnohem méně než ostatní.

Někdy večer vypil víc rumu s vodou, než je zdrávo, a pak se na nikoho neohlížel a pustil se do zpěvu rouhačských, divokých námořnických popěvků. Podruhé zase objednal pití pro celou ustrašenou společnost a přinutil ji, aby poslouchala jeho vyprávění či zpívala sborově refrén jeho písní. Často jsem slýchával, jak se celý dům otřásá při „Jo-ho-ho, ať teče rum“. Všichni hosté v smrtelném strachu zpívali z plných hrdel a jeden překřikoval druhého, jen aby kapitána nerozhněvali. V takových chvílích s ním totiž nebyla vůbec rozumná řeč. Bouchal pěstí do stolu a dožadoval se naprostého ticha, zlostně vybuchoval, když se ho někdo na něco zeptal, a jindy se zase zlobil, že nikdo ani nemuká, protože se domníval, že neposlouchají jeho vyprávění.

A nedovolil nikomu, aby odešel z hostince, dokud se sám nezpil do němoty a neodpotácel se na lože. Z jeho vyprávění měli lidé největší hrůzu. Byly to strašidelné historky o věšení, o shazování do moře, o bouřích na moři, o trestaneckých koloniích a bohapustých kouscích i končinách ve španělských mořích. Soudě podle jeho vyprávění, prožil celý život mezi nejhoršími lotry, jaké kdy moře nosilo, a tón, jímž své historky vypravoval, děsil prosté venkovany stejně jako ty zločiny samy. Otec naříkal, že ho kapitán přivede na mizinu, protože si hosté jistě rozmyslí chodit k nám jen proto, aby na ně někdo hulákal, okřikoval je a strašil před spaním; ale já si myslím, že nám byl vlastně na prospěch. Lidé měli sice chvilku strach, ale časem se na tyto sedánky začínali dívat jako na vzrušující změnu v poklidném venkovském životě. Pár mladíků se dokonce tvářilo, že se mu obdivují, říkali mu „pravý mořský vlk“, „námořník každým coulem“ a podobně a tvrdili, že takoví chlapíci jako on proslavili Anglii na moři.

V jednom směru nás však skutečně div nepřivedl na mizinu. Ubíhaly týdny, ubíhaly měsíce, kapitánovy zlaťáky se dávno rozkutálely, ale otec si netroufal požádat ho důrazně o další. Zmínilli se o placení, kapitán zatroubil do kapesníku tak hlučně, že to vypadalo jako zařvání, a změřil si tak ostře mého ubohého otce, že ten se raději vytratil ze dveří. Vídal jsem otce, jak po takovém výstupu lomí rukama, a jsem přesvědčen, že útrapy a hrůza, v níž žil, značně uspíšily jeho předčasnou neblahou smrt.

Po celou dobu pobytu v naší hospodě nezměnil kapitán nic na svém zevnějšku, až na to, že si od podomního obchodníka koupil několik párů punčoch. Když se mu nalomila střecha na klobouku, nechal ji viset dolů, ač ho ve větru pleskala přes obličej. Vzpomínám si na jeho kabátec, který si ve své komůrce vlastnoručně látal a který byl nakonec jen záplata na záplatě. Nikdy nenapsal ani nedostal jediný dopis a nemluvil s nikým, leda s našimi sousedy, a to jen tenkrát, když byl opilý. Velký lodní kufr nikdo z nás neviděl otevřený.

Jen jednou se mu někdo postavil na odpor. To už se blížil konec mého ubohého otce. Kvečeru přijel doktor Livesey, prohlédl pacienta, pojedl s matkou, sešel do nálevny, zapálil si dýmku a čekal, až mu přivedou koně z vesnice. Ve starém Benbowovi totiž nebyla stáj. Šel jsem s ním do výčepu a ještě dnes si vzpomínám, jak mě překvapil rozdíl mezi skvěle elegantním lékařem v napudrované paruce, bílé jako sníh, s bystrýma černýma očima a vlídným chováním, a mezi neotesanými venkovany. Ještě nápadněji se však lišil od našeho špinavého, hromotluckého piráta s krhavýma očima, který se opilý opíral lokty o stůl. Najednou kapitán spustil svou odrhovačku:

Na černé rakvi patnáct chlapů popíjí,

jo-ho-ho, ať teče rum!

Zpočátku jsem si myslíval, že „rakev“ je ona veliká bedna, kterou jsme mu odnesli do pokrevního pokojíku, a tato představa se v mých hrůzostrašných snech mísila s postavou jednonohého námořníka. Kapitánovy písničky jsme si už přestali všímat. Jediný, kdo ji ještě neznal, byl doktor Livesey. Jak jsem viděl, nebyla mu nijak po chuti.

Zvedl hlavu a hněvivě se podíval na zpěváka, potom však pokračoval v rozhovoru se starým zahradníkem Taylorem o novém způsobu léčení revmatismu. Zatím se kapitán zpěvem rozjařil a konečně bouchl pěstí do stolu, což pro nás znamenalo rozkaz k okamžitému utišení. Všechny hlasy rázem zmlkly, jen doktor Livesey hovořil vlídným a zřetelným hlasem dál, potahuje za každým druhým slovem z dýmky. Kapitán na něho chvíli poulil oči, bouchl ještě jednou do stolu, zahleděl se na něho ještě upřeněji, až se konečně na něho osopil se sprostým zaklením: „Ticho tam v podpalubí!“

„Mluvíte snad se mnou, pane?“ povídá doktor, a když mu hrubec s novým zaklením přisvědčil, odpověděl: „Chci vám jen říci, pane, že nepřestanete-li pít rum, bude na světě brzo o jednoho hnusného chlapa méně!“

Kapitán se neznal vzteky. Vyskočil, vytáhl a otevřel námořnický zavírák, sevřel ho v pěsti a vyhrožoval doktorovi, že ho připíchne ke zdi. Ale doktor se ani nehnul. Mluvil s ním dál jen tak přes rameno a týmž tónem, dost hlasitě, aby to slyšela celá nálevna, ale naprosto klidně a pevně:

„Neschováte-li ten nůž okamžitě do kapsy, slibuji vám na svou čest, že jen co se sejde porota, budete viset!“

Pak se na sebe upřeně zahleděli; netrvalo to dlouho, kapitán schlípl, schoval zbraň a usedl. Vrčel jako zbitý pes.

„Protože teď vím,“ pokračoval doktor, „že je v mém obvodu takovýhle chlapík, počítejte, pane, s tím, že vás ve dne v noci nespustím z očí. Nejsem jenom lékařem, ale i rychtářem, a zaslechnu-li na vás nějakou stížnost, třeba jen na vaši hrubost, jak jsem jí byl dnes svědkem, použiji všech prostředků, abych vás odtud dostal. To vám doufám stačí.“

Za chvilku přivedli ke dveřím koně a doktor odejel. Kapitán byl ten večer a ještě dlouho potom zamlklý.

KAPITOLA DRUHÁ

Černý pes se objeví a zmizí

Zanedlouho se udála první z řady tajemných příhod, které nás konečně zbavily kapitána, nikoli však následků jeho pobytu, jak ostatně sami uvidíte. Toho roku byla krutá zima s tuhými mrazy a prudkými vánicemi a nám bylo zřejmé, že se můj ubohý otec jara nedočká. Scházel den ze dne a břemeno celého hostince spočívalo na matčiných a mých bedrech. Měli jsme plné ruce práce, takže jsme nevítanému hostu ani nevěnovali pozornost.

Bylo to jednou v lednu časně zrána, mrzlo, až praštělo, celá zátoka se šedala námrazkem, vlny tiše šplouchaly o pobřeží, slunce stálo tak nízko, že se jen dotýkalo vršků pahorků, ale jeho záře se rozlévala daleko po moři. Kapitán vstal dřív než obvykle a vydal se na pobřeží.

V šose starého modrého kabátce se mu houpal tesák, pod paží měl mosazný dalekohled a klobouk v týlu. Vzpomínám si, jak se za ním dech srážel v páru a jak zahýbaje za skalisko rozhořčeně zatroubil, jako by se stále v myšlenkách zabýval doktorem Liveseym.

Maminka byla nahoře v otcově ložnici a já jsem prostíral na stůl, aby se kapitán, až se vrátí, mohl nasnídat. Tu se otevřely dveře do nálevny a vešel muž, kterého jsem u nás dosud neviděl. Byl to chlapík voskově žluté tváře a na levé ruce mu chyběly dva prsty, a přestože byl vyzbrojen tesákem, nevypadal zrovna statečně. Dával jsem neustále pozor po námořnících, ať s jednou či oběma nohama, ale tento chlapík mi byl hádankou. Nevypadal vlastně ani jako námořník, a přece jako by z něho bylo cítit moře.

Zeptal jsem se ho, co si přeje, a on mi odpověděl, abych mu přinesl rum. Když jsem však chtěl jít pro objednaný nápoj, sedl si za stůl a kývl na mne, abych šel blíž. Nehýbal jsem se z místa a stál jsem s ubrouskem v ruce.

„Pojď sem, synku,“ povídá, „jen pojď blíž!“

Pokročil jsem.

„Prostřel jsi tenhle stůl pro mého kamaráda Billa?“ zeptal se s úšklebkem.

Řekl jsem mu, že jeho kamaráda Billa neznám a stůl že jsem prostřel pro našeho hosta, kterému říkáme kapitán.

„No pravda,“ povídá cizinec, „to je jistě on. Má jizvu na tváři a je ohromně příjemný, zvlášť když se napije. Tak aby bylo jasno: ten váš kapitán má jizvu na tváři, a to na pravé. Vida, vida! Neříkal jsem to? A což, je můj kamarád Bill doma?“

Pověděl jsem mu, že si vyšel na procházku.

„Kampak, synku? Kam šel?“

A když jsem mu ukázal skalisko a řekl mu, kudy se asi kapitán vrátí a kdy, a odpověděl ještě na pár otázek, prohlásil:

„Ten můj kamarád Bill, ten bude mít ale radost, až mě uvidí!“

Když říkal tato slova, tvářil se velmi nepřívětivě a já jsem byl v hloubi duše přesvědčen, že se ten cizinec mýlí, i když svá slova myslí doopravdy. Ale co je mi do toho, řekl jsem si. A co jsem měl vlastně dělat? Cizinec se potloukal kolem domovních dveří a vykukoval za roh jako kočka číhající na myš. Vyšel jsem na silnici, ale on mě hned zavolal zpět, a když se mu zdálo, že jsem neuposlechl dost rychle, hrozivě se zamračil a opakoval svůj rozkaz s tak zuřivým zaklením, až jsem dostal strach. Jakmile jsem byl za dveřmi, choval se ke mně zase jako předtím a zpola úlisně, zpola posměšně mi poklepal na rameno. Řekl mi, že jsem hodný chlapec a že jsem se mu hned zalíbil: „Já mám doma taky syna,“ pokračoval, „a ten se ti podobá jako vejce vejci. Je to má pýcha. Ale chlapci musejí poslouchat, synku, poslouchat! Ho, kdybys byl někdy na lodi s Billem, nemusel bych ti to ani říkat. V tom ohledu nezná Bill žertů, a to věděli na lodi všichni. A hleďme, můj kamarád Bill už jde, s dalekohledem pod paží! Pozdrav ho pámbů! My dva se zatím schováme pěkně do nálevny za dveře a Billa – potěš ho pámbů – hezky překvapíme!“

Cizinec mě vstrčil do nálevny a všoupl do kouta, takže jsme oba byli schovaní za otevřenými dveřmi. Bylo mi pochopitelně úzko a měl jsem strach, který se nikterak nezmenšil, když jsem zpozoroval, že se cizinec také bojí. Uvolnil tesák v pochvě a povytáhl jej, těžce polykaje, jako by měl v krku knedlík.

Konečně kapitán rázně vešel do nálevny, přibouchl za sebou dveře, nedívaje se nalevo ani napravo, a šel rovnou ke stolu, kde měl připravenu snídani.

„Bille,“ řekl mu cizinec hlasem, který měl znít co nejsilněji a nejsměleji.

Kapitán se otočil na podpatku a podíval se na nás. Jeho opálený obličej zbledl, a nos mu dokonce zmodral. Vypadal jako člověk, který uviděl strašidlo, čerta, či – je-li to vůbec možné – ještě něco horšího. A bylo mi ho namouduši líto, když jsem viděl, jak v jediném okamžiku zestárl a sešel.

„Nono, Bille, vždyť mě znáš – jistě znáš svého starého kamaráda!“ povídá cizinec.

Kapitán zalapal po dechu. „Černý pes!“ vyhrkl.

„A kdo jiný?“ opáčil cizinec, který se už zatím trochu vzpamatoval. „Starý Černý pes, který přišel k Admirálu Benbowovi navštívit svého kamaráda Billa. Ba, Bille, leccos jsme spolu prožili od té doby, co jsem přišel o ty dva drápy!“ řekl cizinec a zvedl zmrzačenou ruku.

„Nech toho,“ přerušil ho kapitán. „Uštvali jste mě, tady mě máte. Tak mluv, co chceš?“

„To je ono, Bille,“ odpověděl Černý pes. „Teď ses strefil přímo do černého. Tenhleten hošíček, který se mi hned zalíbil, mi přinese sklenici rumu. A my si tady sedneme a popovídáme si jako dva dobří staří kamarádi.“

Když jsem se vrátil s rumem, seděli už proti sobě u kapitánova stolku – Černý pes co nejblíže dveří, bokem k nim, asi proto, aby mohl jedním okem hlídat starého kamaráda a druhým cestu k ústupu.

Nařídil mi, abych šel ven a nezavíral za sebou. „To proto, abys nemohl poslouchat za dveřmi, synku,“ řekl mi. Nechal jsem je tedy o samotě a vytratil se do nálevny.

Dlouho jsem marně napínal uši, ale neslyšel jsem nic jiného než tlumené drmolení. Po chvíli se však rozhovořili hlasitěji, takže jsem porozuměl sem tam nějakému slovu. Většinou to byly kapitánovy kletby.

„Ne, ne a ne – to je moje poslední slovo,“ vykřikl najednou.

„Když viset, tak všichni – a dost!“

Pak bylo slyšet strašlivý příval nadávek a hrozný rámus – židle a stůl se s bouchnutím převrhly, zařinčela ocel, ozval se bolestný výkřik a pak jsem už jen zahlédl Černého psa, jak utíká, co mu nohy stačí, a kapitán v patách za ním. Oba měli v rukou tesáky a Černý pes krvácel z levého ramene. Na prahu se kapitán rozpřáhl k poslední strašné ráně, která by byla prchajícího jistě přeťala vedví, kdyby se nebyla svezla na náš velký vývěsní štít. Ještě dnes je vidět ten šrám na spodní části rámu.

A touto ranou boj skončil. Jakmile se totiž Černý pes dostal na silnici, pustil se – ač zraněn – do takového trysku, že se za ním jen prášilo, a než bys řekl švec, zmizel za kopcem. Kapitán stál a třeštil oči na vývěsní štít. Potom si několikrát přejel rukou přes oči a nakonec se vrátil do domu.

„Jime,“ povídá, „dones mi rum,“ a trochu se zapotácel a opřel rukou o zeď.

„Jste raněn?“ zvolal jsem.

„Rum,“ opakoval. „Musím odtud. Rum, rum!“

Utíkal jsem pro rum. Ale ruce se mi tak chvěly, že jsem rozbil sklenici a překroutil pípu. Loudal jsem se vystrašeně zpátky, když jsem zaslechl, jak něco v jizbě těžce žuchlo na zem. Vyběhl jsem z výčepu a spatřil kapitána: ó hrůzo, ležel na podlaze jak široký tak dlouhý. V té chvíli už spěchala po schodech maminka, vyděšená křikem a hlukem. Nadzvedli jsme společně kapitánovi hlavu. Těžce a namáhavě oddychoval, oči však měl zavřené a v tváři strašnou barvu.

„Panebože!“ naříkala matka, „to je neštěstí! A tatínka máme nemocného!“

Byli jsme úplně bezradní a nevěděli jsme, jak kapitánovi pomoci. Mysleli jsme totiž, že utrpěl smrtelnou ránu ve rvačce s cizincem.

Přinesl jsem rychle rum a pokoušel se nalít mu ho do hrdla. Ale on měl zuby zaťaté a čelisti pevné jako ze železa. Oddychli jsme si, když se otevřely dveře a vstoupil doktor Livesey, který se zrovna přišel podívat na otce.

„Ach pane doktore,“ volali jsme, „co máme dělat? Kde je raněn?“

„Raněn? To je nesmysl, není o nic víc raněn než vy nebo já,“ řekl doktor. „Ranila ho mrtvice, jak jsem mu prorokoval. Vy, paní Hawkinsová, běžte nahoru k svému manželovi a pokud možno mu nic neříkejte. Já udělám, co je v mých silách, abych tomuhle lumpovi jeho mizerný život zachránil. A tady Jim mi přinese umývadlo.“

Než jsem se vrátil s umývadlem, vyhrnul doktor kapitánovi rukáv a obnažil jeho silnou, svalnatou paži. Byla na několika místech tetována:

„Mnoho štěstí“, „Dobrý vítr“, „Billymu Bonesovi od jeho milé“ měl pěkně vytetováno na předloktí; a výš k rameni se skvěla šibenice s oběšencem – podle mého názoru velmi vtipná kresba.

„A prorocká,“ dodal doktor, dotýkaje se jí prstem. „A teď se, pane Billy Bonesi, či jak se jmenujete, podíváme, jakou barvu má vaše krev. Jime,“ řekl mi, „bojíš se krve?“

„Ne, pane doktore.“

„Tak dobrá,“ řekl, „podrž mi umývadlo,“ a chopiv se skalpelu, otevřel žílu.

Museli jsme kapitánovi řádně pustit žílou, než otevřel oči a vyjeveně se rozhlédl. Nejdříve poznal doktora a výmluvně se zamračil. Potom se podíval na mne a hned se mu ulevilo. Náhle však zbledl, pokusil se vstát a zařval:

„Kde je Černý pes?“

„Žádný černý pes tu není,“ uklidňoval ho doktor, „ale jako pes můžete lehce skončit. Pil jste samý rum a teď vás ranila mrtvice, zrovna tak, jak jsem vám to předpovídal. Byl jste už jednou nohou v hrobě a já jsem vás z něho, ač nerad, vytáhl. Teď, pane Bonesi“

„Nejmenuji se tak,“ přerušil ho kapitán.

„To je mi jedno,“ odpověděl doktor. „Jmenuje se tak jeden známý pirát a já vás tak pokřtím prostě pro stručnost. Tak abyste věděl: jedna sklenička rumu vás nezabije, ale vypijete-li jednu, vypijete i druhou, třetí a tak dále; a vsadím se s vámi o svou paruku, že nepřestanete-li, bude to vaše smrt. Rozumíte? Smrt. A jako ten Jidáš odejdete na místo své. Tak, a teď zkuste vstát. Pomohu vám do vašeho pokoje.“

S vypětím všech sil jsme ho vytáhli do schodů a položili na postel. Hlava mu klesla na polštář, jako by užuž omdléval.

„A pamatujte si,“ řekl mu ještě doktor, „abych měl svědomí čisté – rum pro vás znamená smrt.“

Po těch slovech odešel za otcem a odvedl mě s sebou.

„Nic to není,“ řekl, sotva se za námi zavřely dveře. „Pustil jsem mu tolik krve, že dá chvilku pokoj. Měl by aspoň týden zůstat v posteli – to bude nejlepší pro něho i pro vás. Ale ještě jeden záchvat – a je s ním amen.“

KAPITOLA TŘETÍ

Černá známka

Okolo poledne jsem zašel ke kapitánovi, abych mu přinesl osvěžující nápoje a léky. Ležel ještě tak, jak jsme ho položili, jen trochu výš, a vypadal vyčerpaně a rozrušeně zároveň.

„Jime,“ povídá mi, „ty jsi jediný člověk, který tu za něco stojí. Víš dobře, že jsem na tebe byl vždycky hodný. Každý měsíc jsem ti dával stříbrnou čtyřpenci. Já jsem teď, kamaráde, se silami na dně a všichni mě opustili. Jime, chlapče, viď že mi přineseš kapku rumu?“

„Pan doktor –“ začal jsem.

Nenechal mě však domluvit a začal proklínat doktora, slabým hlasem sice, ale od plic. „Všichni doktoři jsou hňupi,“ řekl. „A ten váš, co ten ví o námořníkovi? Byl jsem v zemích, kde bylo horko jako v pekle, kamarádi padali žlutou zimnicí jako mouchy, země se vzdouvala zemětřesením jako moře – co ví ten váš doktor o takových zemích? A mě udržel naživu jedině rum, to mi věř. Rum mi nahradil maso i vodu, kamarády i ženu. Jestli teď nedostanu rum, budu na tom hůř než starý vrak na opuštěném pobřeží a má krev padne na tvou hlavu, Jime, a na hlavu toho hňupa doktora!“ A kapitán se zase pustil do klení.

„Jen se podívej, Jime, jak se mi třesou ruce,“ pokračoval prosebně. „Ne a ne je udržet v klidu. Od božího rána jsem si ani nelízl. Povídám ti, ten doktor je blázen. Jestli mi nedáš aspoň kapku rumu, Jime, zjeví se mi strašidla. Už jsem je tu viděl. Tamhle za tebou jsem viděl starého Flinta, stál tam jako živý. Mám za sebou tvrdý život, Jime, a jestli se mi zase zjeví strašidla, obrátím to tu všechno naruby. Váš doktor přece sám povídal, že mě jedna sklenka nezabije. Dám ti za pintu zlaťák, Jime!“

Rozlítil se tak, že jsem se bál, aby nevyrušil otce, jemuž se přitížilo a potřeboval klid. Upokojila mě doktorova slova, která mi teď kapitán opakoval, a nemálo mě urazilo, že mi nabídl ten úplatek.

„Nechte si své peníze,“ řekl jsem, „zaplaťte jen mému otci, co mu dlužíte. Přinesu vám tedy skleničku, ale jen jednu.“

Když jsem mu ji podával, uchopil ji nedočkavě a naráz vypil.

„Tak, tak,“ řekl, „to je ono. Poslyš, kamaráde, řekl ti snad doktor, jak dlouho mám v tomhle pelechu ležet?“

„Aspoň týden,“ odpověděl jsem.

„Hrom do toho!“ zvolal. „Týden! To není možné! Zatím by mi jistě poslali černou známku. Ti lumpi se tu někde potloukají a uvažují, jak se mi dostat na kobylku. Lumpové, kteří si nedovedou udržet to, co mají, a chtěli by se zmocnit toho, co patří jinému.

Chová se takhle řádný námořník, ptám se? Ale já jsem šetrný člověk. Já jsem nikdy zbůhdarma nepromrhal své peníze, ani jsem je neprohrával. Ale teď jim je zase vyfouknu před nosem. Já se jich nebojím. Zvednu kotvy – a upláchnu jim!“

Po těchto slovech se namáhavě zvedl, opřel se o mé rameno a stiskl je tak, že jsem div nevykřikl. Pletl nohama, jako by nad nimi ztratil vládu. Jeho slova plná odvahy smutně kontrastovala s jeho slabým hlasem. Usedl na okraj postele.

„Ten doktor mi dal,“ zabručel. „Hučí mi v uších! Polož mě raději.“

Než jsem mu však mohl pomoci, svalil se naznak a chvíli tiše ležel.

„Jime,“ ozval se posléze, „viděls dnes toho námořníka?“

„Černého psa?“ zeptal jsem se.

„Tak, tak, Černého psa,“ odpověděl. „Je to lump, ale ten, kdo ho poslal, je ještě větší lotr. Poslyš, jestli odtud včas nezmizím, tak mi pošlou černou známku. Pamatuj si, že pasou po mém lodním kufru!

Nasedni na koně – umíš přece jezdit – a jeď – ano, to bude nejlepší – jeď k tomu hňupskému doktorovi. Řekni mu, aby zalarmoval kdekoho – soudní úředníky a všechny ostatní – a ať je pochytají u Admirála Benbowa, celou bandu starého Flinta, staré, mladé, všechny, kteří ještě zbyli. Já jsem byl u starého Flinta prvním kormidelníkem a jenom já o tom místě vím. Dal mi to v Savannah, když už měl na kahánku jako já teď. Ale nepodnikej nic, dokud mi nepošlou černou známku nebo dokud se tu zase neukáže Černý pes nebo ten jednonohý námořník – ten především, Jime!“

„Ale co to vlastně je – ta černá známka, kapitáne?“ zeptal jsem se.

„Obsílka, kamaráde. Řeknu ti, až mi ji pošlou. Zatím dávej dobrý pozor, Jime, a já se s tebou rozdělím napolovic, na mou čest!“

Ještě chvilku tak blábolil a hlas mu neustále slábl; dal jsem mu lék. Polkl jej jako dítě se slovy: „Jestli kdy potřeboval námořník lektvary, pak jsem to já,“ a brzy upadl do hlubokého, mdlobného spánku. Vyšel jsem z pokoje. Nevím, co bych byl udělal, kdyby bylo všechno šlo hladce. Pravděpodobně bych se byl se vším svěřil doktorovi, protože jsem se k smrti bál, aby kapitán nelitoval své sdílnosti a neodpravil mě. Ale dopadlo to jinak. Můj ubohý otec totiž navečer zemřel a tím se všechno ostatní odsunulo. Náš zármutek, návštěvy sousedů, přípravy k pohřbu a k tomu ještě práce v hostinci – to všechno mě tak zaměstnalo, že jsem ani neměl kdy myslet na kapitána, natož se ho bát.

Druhý den ráno přišel jako obvykle dolů. Jedl sice málo, zato však vypil rozhodně víc než svou obvyklou dávku rumu. Chodil si pro něj sám do výčepu, mračil se přitom a troubil do kapesníku, a nikdo se mu neopovážil postavit do cesty. Večer před pohřbem byl notně opilý. Bylo hrůza poslouchat, jak v domě smutku vyzpěvuje tu svou ohavnou námořnickou písničku. Byl však tak zesláblý, že jsme se všichni báli, aby se neupil k smrti. A ještě ke všemu musel doktor náhle odjet k nemocnému na míle daleko a od otcovy smrti se u nás neukázal. Řekl jsem už, že kapitán byl zesláblý, a zdálo se, že místo aby nabíral nových sil, slábne víc a víc. Lezl po schodech nahoru a dolů, chodil z hostinské místnosti do nálevny a zpět, tu a tam vystrčil nos ze dveří a čichal zápach moře, ale neustále se při chůzi opíral o zdi a oddychoval těžce a rychle, jako by stoupal do příkrého kopce.

Ani jednou mě přímo neoslovil a domnívám se, že úplně zapomněl na to, s čím se mi svěřil. Choval se však ještě prchlivěji a při vší slabosti ještě divočeji než dříve. Kdykoli se opil, vytáhl hrozivě svůj tesák a položil ho před sebe na stůl. Přes to všechno si však všímal lidí mnohem méně než předtím. Zdálo se, že je zahloubán do svých myšlenek a duchem nepřítomen. Jednou se například stalo, že k našemu nesmírnému údivu spustil jakousi lidovou písničku o lásce, které se jistě naučil v mládí, ještě než odešel na moře.

Tak to šlo až do dne po pohřbu. Byly tři hodiny odpoledne, táhla mlha a mrzlo a já jsem stál na prahu, zahloubán do smutných vzpomínek na otce. Tu jsem zpozoroval, jak se kdosi namáhavě vleče po silnici. Byl to zřejmě slepec, protože před sebou ťukal holí a oči i nos měl zakryty velkým zeleným stínítkem. Hrbil se, snad věkem či slabostí. Na sobě měl široký rozedraný námořnický plášť s kapuci, v němž vypadal jako mrzák. Jakživ jsem neviděl příšernější stvoření. Kousek od hospody se zastavil a podivně kňouravým hlasem promluvil do prázdna:

„Kdo řekne ubohému slepci, který přišel o zrak při statečné obraně své anglické vlasti – Bůh žehnej králi Jiřímu –, do které končiny přišel?“

„Člověče, jste u Admirála Benbowa, v zátoce Černého pahorku,“ řekl jsem.

„Slyším hlas – mladý hlas. Nepodal byste mi, přítelíčku milý, ruku a nezavedl mě dovnitř?“

Podal jsem mu ruku a to příšerné, slepé, kňouravé stvoření ji okamžitě sevřelo jako kleště. Hrozně jsem se polekal a chtěl jsem se mu vyškubnout, ale slepec mě jediným pohybem paže přitáhl k sobě.

„A teď mě, chlapče, zaveď ke kapitánovi,“ řekl.

„Pane,“ odpověděl jsem, „toho se neodvážím, čestné slovo!“

„Tak!“ zašklebil se. „Jen mě tam zaveď, nebo ti zlomím ruku!“

A zakroutil mi paží, až jsem vykřikl.

„Pane,“ povídám „neodvážím se k němu ne kvůli sobě, ale kvůli vám. Kapitán už není, jak býval. Sedí u stolu a má před sebou tesák.

Už jeden pán“

„Tak hybaj!“ přerušil mě, a nikdy jsem neslyšel hlas tak krutý, studený a odporný, jako byl hlas tohoto slepce. Postrašil mě víc než bolest, a tak jsem uposlechl, vešel do hostince a kráčel přímo ke dveřím hostinské místnosti, kde seděl náš nemocný starý pirát, opilý rumem. Slepec mi šel v patách, držel mě železnou pěstí a opíral se o mne celou váhou, až mi podklesávala kolena.

„Zaveď mě přímo k němu, a až budu před ním, zavolej: ‘Přišel za vámi kamarád, Bille!’

Jestli neposlechneš, uvidíš!“ a zakroutil mi rukou tak, že jsem div neomdlel. Nakonec jsem z tohoto slepého žebráka měl takový strach, že jsem zapomněl na svou hrůzu z kapitána, otevřel jsem dveře do nálevny a chvějícím se hlasem zavolal, co mi slepec nařídil.

Nešťastný kapitán zvedl oči – a rum z něho v tu chvíli vyprchal. Rázem vystřízlivěl a vytřeštil oči na příchozího. V jeho tváři se nezračila hrůza, ale spíše smrtelné mrákoty. Pokoušel se vstát, ale slabé údy mu vypověděly službu.

„Jen zůstaň sedět, Bille,“ řekl mu žebrák. „Já sice nevidím, zato však zaslechnu každé šustnutí. Co musí být, to musí být. Natáhni pravou ruku. Chlapče, chyť ho v zápěstí a přitáhni jeho ruku k mé pravici!“

Oba jsme beze slova poslechli. Viděl jsem, jak se ze slepcovy dlaně, v níž držel hůl, cosi přesunulo do ruky kapitánovy, který ji sevřel v pěst.

„Tak, hotovo!“ řekl slepec. A při těch slovech mě najednou pustil a s neuvěřitelnou hbitostí a jistotou vyklouzl z hostinské místnosti na silnici, odkud k nám ještě chvilku doléhalo ťukání jeho hole, které sláblo a sláblo, až se ztratilo docela. Chvíli trvalo, než jsme se s kapitánem vzpamatovali. Konečně jsem pustil jeho pravici a on se rychle podíval do dlaně.

„V deset!“ zvolal. „Zbývá mi ještě šest hodin. Však my se jim nedáme!“ a vyskočil.

Vtom se však zapotácel, sáhl si rukou na hrdlo, chvíli vrávoral a pak se s podivným zachroptěním svalil na zem. Utíkal jsem hned k němu a volal na matku. Ale náš spěch byl zbytečný. Kapitána sklátila mrtvice. Neměl jsem toho člověka nikdy rád, třeba mi ho kposledku bylo líto, ale když jsem viděl, že zemřel, dal jsem se – jakkoli to zní neuvěřitelně – do usedavého pláče.

Podruhé v životě jsem se setkal se smrtí a srdce mi ještě překypovalo zármutkem nad smrtí prvního nebožtíka.

Читайте дальше по ссылке продолжение романа «Остров сокровищ» (Poklad na ostrově) на чешском языке. Другие романы, повести и рассказы, переведённые на чешский язык, или написанные в оригинале на чешском, вы найдёте в разделе «Книги на чешском языке».