gototopgototop

английский

итальянский

немецкий

нидерландский

датский

шведский

норвежский

исландский

финский

эстонский

латышский

литовский

греческий

албанский

китайский

японский

корейский

вьетнамский

лаосский

кхмерский

бирманский

тайский

малайский

яванский

хинди

бенгальский

сингальский

тагальский

непальский

малагасийский

Повесть «В пустыне и джунглях» (Pouští a Pralesem) на чешском языке

Книга «В пустыне и джунглях» (Pouští a Pralesem) на чешском языке – читать онлайн, автор книги – Генрик Сенкевич. Это первая и единственная книга польского писателя Генрика Сенкевича, написанная для детей. Эта книга, как и более известные его произведения, позже были переведены почти на все самые распространённые языки мира, а также на многие менее распространённые (в том числе и на чешский).

Остальные книги для детей, а также много других книг, переведённых на чешский язык, можно читать онлайн или скачать бесплатно в разделе «Книги на чешском языке». Для детей также создан раздел «Сказки на чешском языке».

Для тех, кто самостоятельно изучает чешский язык по фильмам, создан раздел «Фильмы на чешском языке».

Для тех, кто хочет учить чешский язык не только самостоятельно, но и с опытным преподавателем, есть информация на странице «Чешский язык по скайпу».

Для абитуриентов, планирующих получать высшее образование в Чехии, будет полезным раздел «Университеты Чехии (все чешские ВУЗы)».

 

Теперь переходим к чтению книги «В пустыне и джунглях» (Pouští a Pralesem) на чешском языке. На этой странице выложены первые 2 главы книги, а ссылка на продолжение будет в конце страницы.

 

Pouští a Pralesem

 

I.

"Víš, Nelo," řekl Staš Tarkovský své přítelkyni, malé Angličance, "že včera přišli zábitové (policisté - pozn.) a zatkli ženu dozorce Smajna a její tři děti - tu Fatmu, která už několikrát byla u tvého i mého otce v kanceláři?"

A malá Nela, hezká jako obrázek, upřela na Staše své zelenavé oči a zeptala se ho napůl udiveně a napůl zaraženě:

"Zavřeli ji do vězení?"

"Ne, ale nedovolili jí, aby odjela s dětmi do Súdánu, a přijel úředník, který ji bude hlídat, aby se ani na krok nevzdálila z Port Saidu."

"Proč?"

Staš, který právě dovršoval čtrnáctý rok, měl svou osmiletou družku velmi rád, ale pokládal ji ještě za malé dítě, a proto odpověděl velmi domýšlivě:

"Až budeš tak stará jako já, budeš vědět všecko, co se děje nejen na průplavu od Port Saidu do Suezu, ale i po celém Egyptě. Ještě jsi nic neslyšela o Mahdím?"

"Slyšela jsem, že je ošklivý a neslušný."

Hoch se soustrastně usmál.

"Jestli je ošklivý, nevím, Súdánci tvrdí, že je krásný. Ale říci O člověku, který už vyvraždil tolik lidí, že je neslušný, může jen osmiletá holčička v sukničce takhle po kolena!"

"Tak mi to řekl tatínek a ten to ví nejlíp."

"Pověděl ti to tak proto, že jinak bys tomu nerozuměla. Mně by to tak neřekl.

Mahdí je horší než celé stádo krokodýlů. Rozumíš? Ale říkat o něm, že je 'neslušný', to je dobré tak pro nemluvňata."

Když však uviděl, že se tvář děvčátka zamračila, umlkl a potom doložil:

"Víš, Nelo, nechtěl jsem ti říci nic nepříjemného; přijde čas, že tobě bude čtrnáct let. To ti určitě slibuji."

"Já vím," odpověděla Nela se starostlivým .pohledem, "ale co když Mahdí zatím vtrhne do Port Saidu a sní mě?"

"Mahdí není lidožrout, lidi tedy nejí, jenom je vraždí. Do Port Saidu také nevtrhne, a kdyby i vtrhl a chtěl tě zabít, měl by napřed co činit se mnou."

Toto prohlášení a zároveň hvizd, s jakým Staš vtáhl nosem vzduch, neslibovaly Mahdímu nic dobrého a značně posílily Nelin pocit vlastní bezpečnosti.

"Vím, že bys mě nedal," odpověděla. "Ale proč nechtějí pustit Fatmu z Port Saidu?"

"Protože Fatma je sestřenice Mahdího. Její muž Smajn prohlásil egyptské vládě v Káhiře, že pojede do Súdánu, kde bydlí Mahdí, a vymůže svobodu všem Evropanům, kteří mu padli do rukou."

"Smajn je tedy hodný?"

"Počkej. Tvůj i můj tatínek, kteří Smajna výborně znali, neměli k němu důvěru a doporučovali Núbaru pašovi (titul nejvyšších hodnostářů v Turecku a v Egyptě - pozn.), aby mu nevěřil. Ale vláda s vysláním Smajna souhlasila a Smajn žije už půl roku u Mahdího. Zajatci však nejenže se nevrátili, ale z Chartúmu došla dokonce zpráva, že mahdisté s nimi nakládají stále krutěji a že Smajn, který napřed přijal od vlády peníze, stal se zrádcem.

Připojil se vůbec k Mahdímu, který ho jmenoval emírem (mohamedánský kníže nebo náčelník - pozn.). Vypráví se, že v kruté bitvě, ve které padl generál Hicks (Anglický generál William Hicks, velitel desetitisícové armády, padl roku 1883 v bitvě s mahdisty - pozn.), Smajn velel Mahdího dělostřelectvu a že patrně on naučil mahdisty zacházet s děly, což tito divoši do té doby vůbec neuměli. Smajnovi teď jde O to, aby dostal z Egypta svou ženu a děti. Proto vláda Fatmu s dětmi zatkla, neboť Fatma jistě předem věděla, co Smajn udělá, a chtěla potajmu utéci z Port Saidu."

"Ale co má vláda z Fatmy a z jejích dětí?"

"Vláda řekne Mahdímu: Vydej nám zajatce a my ti vydáme Fatmu..."

Tu zatím přerušili hovor, neboť Stašovu pozornost upoutali ptáci, letící z Eštúmu k jezeru Manzale. Letěli dost nízko a v průhledném vzduchu bylo vidět několik pelikánů s krky prohnutými nazad, kteří zvolna pohybovali ohromnými křídly. Staš začal hned napodobovat jejich let, zaklonil hlavu a běžel několik kroků po hrázi, mávaje rozpřaženýma rukama.

"Podívej se! Letí i plameňáci!" zvolala náhle Nela.

Staš se hned zastavil, neboť skutečně za pelikány, ale trochu výš, bylo vidět dva velké, růžové a nachové květy jakoby zavěšené na modré obloze.

"Plameňáci! Plameňáci!"

"Vracejí se navečer do svých hnízdišť na ostrůvcích," řekl hoch.

"Ach, kdybych měl pušku!"

"Proč bys chtěl po nich střílet?"

"Takovým věcem ženy nerozumějí. Ale pojďme dál, možná že jich uvidíme víc."

Po těchto slovech vzal děvčátko za ruku a šel s ním k prvnímu průplavnímu přístavišti za Port Saidem. Za nimi pospíchala černoška Dinah, bývalá chůva malé Nely. Šli po náspu, oddělujícím vody jezera Manzaly od průplavu, kterým právě projížděl velký anglický parník, vedený lodivodem. Blížil se večer. Slunce stálo ještě dost vysoko, ale postoupilo již nad jezero. Slaná jezerní voda se začínala třpytit zlatem a hrát všemi odlesky pávích per. Na arabském břehu, kam oko dohlédlo, prostírala se plavá písečná poušť tichá, zlověstná, mrtvá. Mezi skelným, jakoby odumřelým nebem a nezměrností zvrásněného písku nebylo stopy po živé bytosti.

Zatímco na průplavu kypěl život, projížděly lodi a rozléhal se hvizd parníků a nad Manzalou se v slunci míhala hejna racků a divokých kachen - tam, na arabském břehu, jako by byla krajina smrti. Avšak čím víc rudlo zapadající slunce, tím více nabíral písek barvu fialovou, jakou mívají na podzim vřesoviště v polských lesích.

Cestou k přístavišti spatřily děti ještě několik plameňáků, až se na ně srdce smálo, ale Dinah prohlásila, že se Nela musí vrátit domů. V Egyptě po dnech, které i v zimním období bývají často úpalné, následují velmi studené noci, a protože Nelino zdraví vyžadovalo velké opatrnosti, nedovolil její otec, pan Rawlison, aby se děvčátko po západu slunce zdržovalo u vody. Zamířili tedy k městu, na jehož okraji v blízkosti průplavu stála vila pana Rawlisona, a ve chvíli, kdy se slunce potápělo do moře, byli již pod střechou. Zanedlouho přišel i Stašův otec, inženýr Tarkovský, pozvaný k večeři, a celá společnost i s Nelinou francouzskou učitelkou, paní Olivierovou, zasedla ke stolu.

Pan Rawlison, jeden z ředitelů Společnosti Suezského průplavu (Společnost Suezského průplavu vybudovala v letech 1859 až 1869 mezi Středozemním a Rudým mořem průplav dlouhý 160 km a široký 60 až 100 m, kterým se cesta z Evropy do Asie zkracuje o 8000 km - pozn.), i Vladislav Tarkovský, hlavní inženýr této Společnosti, žili po mnoho let v nejužším přátelství. Oba byli vdovci, ale paní Tarkovská, rodem Francouzka, zemřela ve chvíli, kdy se narodil Staš, tedy před víc než třinácti lety, kdežto Nelina matka zemřela na souchotiny v Heluánu, když děvčátku byly tři roky. Oba vdovci bydleli v sousedních domech v Port Saidu a ve svém povolání se každodenně stýkali. Společné neštěstí je spolu sblížilo ještě víc a upevnilo dřívější přátelství. Pan Rawlison měl Staše rád jako vlastního syna a pan Tarkovský by byl pro malou Nelu do ohně skočil. Když odpočívali po denní práci, hovořili nejraději o dětech, o jejich výchově a budoucnosti. Tyto hovory probíhaly nejčastěji tak, že pan Rawlison vychvaloval schopnosti, energii a statečnost Stašovu, a pan Tarkovský byl nadšen něžností a andělskou tvářičkou Nelinou. Jedno i druhé bylo pravda. Staš byl trochu domýšlivý a trochu chlubivý, ale výborně se učil, a učitelé anglické školy, do které chodil v Port Saidu, uznávali, že má opravdu neobyčejné schopnosti. Odvahu a důvtip zdědil po otci, neboť pan Tarkovský se těmito vlastnostmi zvláště vyznačoval a právě pro ně se domohl svého vysokého postavení. V roce 1863 bojoval bez oddechu po celých jedenáct měsíců. Po svém zranění byl zajat a odsouzen k vyhnanství na Sibiř, z vnitřního Ruska však uprchl a dostal se do ciziny. Ještě než se zúčastnil povstání, byl už hotovým inženýrem, avšak ještě rok zasvětil studiu vodních staveb. Potom dostal místo u Suezského průplavu a za několik let, když se uplatnily jeho odborné znalosti, energie a pracovitost, zaujal vysoké postavení hlavního inženýra.

Staš se narodil, vyrostl a dožil se čtrnáctého roku života v Port Saidu, nad průplavem, a proto mu inženýři, otcovi přátelé, říkali "dítě pouště". Později, když už chodil do školy, doprovázel o prázdninách nebo o svátcích občas otce nebo pana Rawlisona na cestách, které museli z úřední povinnosti podnikat mezi Port Saidem a Suezem, aby dohlíželi nad pracemi na hrázi a při hloubení průplavu. Znal všechny - jak inženýry a úředníky zdymadel, tak i dělníky, Araby a černochy. Pletl a vloudil se všude, vyrostl, kde ho nezaseli, podnikal dlouhé výlety po hrázi, jezdil loďkou po jezeře Manzale a pouštěl se nejednou dosti daleko. Přeplouval na arabský břeh a tam chytal koně nebo aspoň velblouda, ba i osla, aťsi patřili komukoli, a napodoboval beduíny v poušti, zkrátka, jak se vyjadřoval pan Tarkovský - všude slídil "jako bobr" a každou volnou chvíli, kdy se nemusel učit, trávil u vody.

Otec mu v tom nebránil, protože věděl, že veslování, jízda na koni a stálý pohyb na čerstvém vzduchu posiluje hochovo zdraví a rozvíjí jeho důvtip. Staš byl také větší a silnější, než bývají hoši v jeho věku, a stačilo podívat se mu do očí, aby měl člověk jistotu, že kdyby se mu něco přihodilo, prohřešil by se spíš nadměrnou odvážností než bázlivostí. Ve svých čtrnácti letech byl jedním z nejlepších plavců v Port Saidu, což znamenalo mnoho, protože Arabové i černoši plavou jako ryby. Při střelbě z pušky malé ráže, a to jen z kulovnice, na divoké kachny a egyptské husy vycvičil si spolehlivou ruku i oko. Jeho snem byl lov na velká zvířata ve střední Africe; hltal proto vyprávění Súdánců zaměstnaných při průplavu, kteří se ve své vlasti setkávali s velkými šelmami a tlustokožci.

Bylo to pro něj i užitečné, neboť se přitom učil i jejich jazykům.

Suezský průplav nestačilo jen prokopat, bylo nutné ho ještě i udržovat, protože jinak by ho byl do roka zasypal písek z pouští, ležících na jeho obou březích. Velké dílo Lessepsovo (Francouzský inženýr Ferdinand Lesseps (1805 - 1894) provedl úspěšně stavbu Suezského průplavu. Když se pokoušel vybudovat takový průplav Panamskou šíjí mezi Severní a Jižní Amerikou, nepodařilo se mu zdolat přírodní překážky a podnik skončil finančním krachem, který jej přivedl do vězení. - pozn.) si vyžaduje neustálé práce a bdělosti. Proto dodnes pracují na prohlubování jeho koryta za dozoru zkušených inženýrů mohutné stroje a tisíce dělníků. Při výkopu průplavu jich bylo zaměstnáno dvacet pět tisíc.

Nyní, když dílo je hotovo a nové stroje zdokonaleny, je jich potřebí mnohem méně, avšak přesto je jejich počet stále dosti značný. Většinou jsou to lidé místní, nescházejí však mezi nimi ani Núbijci, Súdánci a Somálci, ani různí černoši sídlící na Bílém nebo Modrém Nilu, to jest v místech, která před Mahdího povstáním podléhala egyptské vládě. Staš byl se všemi zadobře, a protože - jak to u Poláků bývá - měl neobyčejné jazykové nadání, naučil se mnoha jejich nářečím, aniž věděl, kdy a jak. Narozen v Egyptě mluvil arabsky jako Arab. Od Zanzibarců, kteří tu ve velkém počtu sloužili jako topiči u parních strojů, naučil se svahilskému jazyku, velmi rozšířenému po celé střední Africe, ba dovedl se domluvit i s černochy z kmene Dinků a Šilúků, kteří sídlili v okolí Fášódy na Nilu. Kromě toho mluvil plynně anglicky, francouzsky a polsky, neboť jeho otec, horlivý vlastenec, velice dbal na to, aby hoch znal jazyk svého národa. Staš považoval tuto řeč za nejkrásnější na světě a učil ji, ne bez úspěchu, malou Nelu. Často kvůli tomu mezi nimi docházelo k neshodám, které však trvaly jen tak dlouho, dokud se v očích děvčátka nezaleskly slzičky. Pak ji "Stes" odprošoval a zlobil se sám na sebe.

Měl však ošklivý zvyk mluvit s pohrdáním o jejích osmi letech a poukazovat na svůj vážný věk a zkušenosti. Tvrdil, že hoch, který končí čtrnáctý rok, není-li už docela dospělý, pak aspoň není již dítě a je schopen různých hrdinských činů, zvláště když má v sobě krev polskou i francouzskou. A horoucně toužil, aby se mu někdy k takovým činům naskytla příležitost, zvláště v obraně Nely. Oba si vymýšleli různá nebezpečí a Staš musel odpovídat na její otázky, co by dělal, kdyby například do jejich domu vlezl oknem desetimetrový krokodýl nebo štír (pavoukovitý hmyz, dlouhý asi 13 cm, jehož tělo je zakončeno hrotem, spojeným s váčkem jedu. Bodnutí štíra, známého i pod jménem škorpión, může způsobit vážné onemocnění i smrt - pozn.), velký jako pes. Oběma ani na chvíli nenapadlo, že hrozná skutečnost vbrzku předčí všecky jejich fantastické představy.

 

II.

Zatím doma při večeři na ně čekala dobrá zpráva. Pánové Tarkovský a Rawlison byli před několika týdny pozváni, aby jako zkušení inženýři přezkoumali a zároveň zhodnotili práce, prováděné na velké síti průplavů v provincii el-Fajjúmu, u města el-Medíny, u jezera el-Kárún a zároveň také podél průplavu Júsufova a řeky Nilu. Měli tam strávit asi měsíc, a proto jim Společnost dala dovolenou. Protože se blížily vánoce, nechtěli se oba otcové odlučovat od dětí a rozhodli, že Staš a Nela pojedou do el-Medíny s nimi. Když děti uslyšely tuto novinu, div že se nezbláznily radostí. Do té doby znaly jen města ležící na průplavu, tedy Ismaílíji a Suez, za průplavem pak Alexandrii a Káhiru, v jejíž blízkosti si také prohlédly velké pyramidy (hrobky egyptských králů z doby asi 2000 let př. n. l., ve tvaru čtyřbokých jehlanů o výšce až 145 m a straně základny 220 m - pozn.) a sfingu (sfinx - symbol slunce, socha se lvím tělem a lidskou hlavou, zde míněna tzv. velká, dlouhá 73 m a vysoká 20 m - pozn.).

To však byly jen krátké výlety ve srovnání s výpravou do Medínet el-Fajjúmu, která znamenala celý den jízdy po železnici podle Nilu na jih a potom od el-Vásty na západ k Libyjské poušti. Staš znal el-Medínu z vyprávění mladších inženýrů a cestovatelů, kteří tam jezdili na lov různých druhů vodního ptactva a přitom i pouštních vlků a hyen. Věděl, že je to zvláštní velká oáza, která leží na levém břehu Nilu, ale není závislá na jeho rozlivech, neboť má vlastní vodní systém, vytvořený jezerem el-Kárúnem, průplavem Júsufovým a celou spletí menších průplavů. Ti, kdo tuto oázu viděli, vyprávěli, že toto místo, ač náleží k Egyptu, je od něho odděleno pouští a tvoří odlišný celek. Jen průplav Júsufův spojuje jakousi tenkou modrou stužkou tuto krajinu s údolím Nilu. Bohatství vody, úrodnost půdy a nádherné rostlinstvo činí z ní zemský ráj a rozsáhlé zříceniny města Krokodilopole tam přitahují stovky zvědavých cestovatelů. Staš se však hlavně těšil na břehy jezera el-Kárúnu s hejny ptactva a na výpravy na vlky do pouštního pohoří Gebel-es-Sedmentu.

Protože však jeho prázdniny začínaly až za několik dní a kontrola průplavních prací byla naléhavá a inženýři nemohli ztrácet čas, bylo ujednáno, že odjedou bez odkladu a že děti s paní Olivierovou pojedou o týden později. Nela a Staš by byli rádi jeli ihned, ale o to Staš nesměl prosit. Děti se začaly vyptávat na různé věci souvisící s cestou a přijaly s novými výbuchy radosti zprávu, že nebudou bydlet v nepohodlných hotelích spravovaných Řeky, nýbrž ve stanech dodaných Cookovou cestovní kanceláří. Tak se obyčejně zařizují cestovatelé, kteří odjížději z Káhiry do el-Medíny na delší pobyt. Cook jim dodá stany, sluhy, kuchaře, zásoby potravin, koně, osly, velbloudy i průvodce, takže cestovatel se nemusí o nic starat.Je to ovšem dosti nákladný způsob cestování, avšak pánové Tarkovský a Rawlison se na to nemuseli ohlížet, protože všecky výdaje hradila egyptská vláda, která je jako zkušené odborníky pověřila zhodnocením a revizí průplavních prací. Nele, která ze všeho na světě nejraději jezdila na velbloudu, otec slíbil, že dostane vlastního hrbatého jezdeckého "oře", na kterém se zároveň s paní Olivierovou nebo s Dinah a občas i se Stašem bude účastnit společných výletů na okraj pouště a k el-Kárúnu. Stašovi pan Tarkovský slíbil, že mu dovolí jít někdy v noci na vlky - a když přinese dobré vysvědčení, dostane pravou anglickou kulovnici a veškerou potřebnou loveckou výstroj. Protože si Staš byl jist, že vysvědčení bude dobré, začal se hned považovat za majitele kulovnice a sliboval si, že s ní vykoná úžasné a pamětihodné činy.

Za takových plánů a hovorů uběhla rozradostněným dětem večeře. Poměrně nejméně nadšení nad zamýšlenou cestou jevila paní Olivierová, které se nechtělo opustit pohodlnou vilu v Port Saidu a která se děsila pomyšlení, že bude několik neděl bydlet ve stanu a podnikat i výlety na velbloudech. Už několikrát zkusila takovou jízdu, jak to obyčejně ze zvědavosti dělají všichni Evropané, bydlící v Egyptě, ale všechny tyto zkoušky dopadly nepříznivě. Jednou vstal velbloud příliš brzy, ještě než se pevně usadila v sedle, a tak se mu skutálela přes hřbet na zem.

Jindy zas ji dromedár, nepatřící k lehkonohým zvířatům, vytřásl tak, že se nemohla dva dny vzpamatovat, a tak třebaže Nela po dvou nebo třech projížďkách, které jí pan Rawlison dovolil, ujišťovala, že není na světě nic rozkošnějšího, zůstaly paní Olivierové přece jen nepříjemné vzpomínky.

Říkala, že je to dobré pro Araby nebo pro takového drobečka, jako je Nela, která se nebude třást víc než moucha sedící velbloudovi na hrbu, ale "není to nic pro osoby vážné, nepříliš lehké, které ještě k tomu mají určitý sklon k nesnesitelné mořské nemoci".

Avšak pokud jde o Medínet el-Fajjúm, měla i jiné obavy. V Port Saidu totiž, právě tak jako v Alexandrii, Káhiře a v celém Egyptě se nemluvilo o ničem tolik, jako o povstání Mahdího a o ukrutnostech dervišů (mohamedánský mnich, původní význam slova je "chudý" - pozn.). Paní Olivierová nevěděla přesně, kde leží el-Medína, ale znepokojovala se, nebude-li to příliš blízko mahdistů, a nakonec se na to začala vyptávat pana Rawlisona.

Ten se však jen usmál a řekl:

"Mahdí v této chvíli obléhá Chartúm, kde se brání generál Gordon. A víte, jak daleko je z el-Medíny do Chartúmu?"

"O tom nemám ani ponětí."

"Přibližně tak jako odtud na Sicílii," vysvětlil jí pan Tarkovský.

"Asi tak," přisvědčil Staš. "Chartúm leží tam, kde se Bílý Nil spojuje s Modrým a tvoří jednu řeku. Dělí nás od něho ohromný prostor Egypta a celé Núbie."

Chtěl ještě dodat, že i kdyby el-Medína ležela blíže území zachvácených povstáním, bude tam přece on se svoukulovnicí, ale pak si vzpomněl, že za podobné vychloubačství ho otec nejednou pokáral, a mlčel.

Oba otcové však začali hovořit o Mahdím a o povstání, neboť to byla otázka pro Egypt nejzávažnější. Zprávy docházející od Chartúmu byly špatné. Divoké hordy obléhaly město již šest neděl; egyptská i anglická vládasi počínaly zdlouhavě. Vojenská pomoc se teprve vydala na cestu a všude zavládla obava, že přes slávu, udatnost a schopnost generála Gordona padne toto důležité město do rukou povstalců. Téhož mínění byl i pan Tarkovský, který podezříval Anglii, že si v duchu přeje, aby Mahdí odtrhl Súdán od Egypta a aby jej později sama mohla vzít Mahdímu a učinit tuto ohromnou zemi anglickou kolonií. Avšak s tímto podezřením se pan Tarkovský panu Rawlisonovi nesvěřil, protože nechtěl urazit jeho vlastenecké city.

Ke konci večeře se Staš začal vyptávat, proč se egyptská vláda zmocnila všech zemí, ležících na jih od Núbie, zejména Kordofánu, Dárfúru a Súdánu až po Albertovo jezero, a zbavila tamní obyvatelstvo svobody. Stalo se tak proto, že všecko, co prováděla egyptská vláda, činila z popudu Anglie, která rozšířila na Egypt svůj protektorát a ve skutečnosti tam vládne, jak chce.

Pan Rawlison se rozhodl, že mu to vysvětlí:

"Egyptská vláda tam nikoho nezbavila svobody," pravil, "nýbrž vrátila ji statisícům a snad miliónům lidí. V Kordofánu, v Dárfúru a Súdánu neexistovaly v poslední době nezávislé státy. Jen tu a tam si nějaký malý vladař činil nárok na nějakou zem a násilím se jí zmocňoval proti vůli obyvatelstva. Tyto kraje byly však převážně obydleny nezávislými kmeny poarabštěných černochů, tedy lidmi, kteří mají v sobě krev obou těchto ras. Tyto kmeny žily v ustavičných válkách. Vzájemně se napadaly a loupily si koně, velbloudy, hovězí dobytek a především otroky. Přitom páchaly mnoho ukrutností. Ale nejhorší byli obchodníci, kteří lovili slonovinu a otroky. Ti tvořili jakousi zvláštní vrstvu lidí, ke které náleželi skoro všichni náčelníci kmenů a zámožnější obchodníci.

Podnikali ozbrojené výpravy hluboko do nitra Afriky a všude loupili sloní kly a chytali tisíce lidí, mužů, žen i dětí. Přitom ničili vesnice a osady, pustošili pole, prolévali řeky krve a nelítostně zabíjeli každého, kdo se jim postavil na odpor. Jižní části Súdánu, Dárfúru a Kordofánu a také území na Horním Nilu až po velká jezera byla místy skoro úplně vylidněna. Ale arabské bandy se pouštěly dál a dále, takže se celá střední Afrika stala zemí slz a krve. Proto Anglie, která -jak víš - po celém světě pronásleduje obchodníky s otroky, dala souhlas k tomu, aby egyptská vláda obsadila Kordofán, Dárfúr a Súdán, neboť to byl jediný způsob, jak donutit tyto lupiče, aby zanechali svého ohavného obchodu, a také jediný způsob, jak je udržet na uzdě.

Nešťastní černoši si oddechli, nájezdy a loupeže ustaly a lidé začali žít pod jakýms takýms právem. Je zřejmé, že takový stav věcí se nelíbil obchodníkům, a když se mezi nimi našel Muhammed Ahmed, dnes zvaný Mahdí, a začal vyhlašovat svatou válku pod záminkou, že v Egyptě upadá pravá víra Mohamedova, všichni do jednoho se chopili zbraně. A tak se rozzuřila tato krutá válka, která - aspoň doposa vad - dopadá pro Egypťany špatně. Mahdí ve všech bitvách porazil vládní vojsko, obsadil Kordofán, Dárfúr a Súdán; jeho hordy teď obléhají Chartúm a pronikají na sever až k hranicím NÚbÍe."

"A mohou dojít až do Egypta?" zeptal se Staš.

"Ne," odpověděl pan Rawlison. "Mahdí sice ohlašuje, že si podmaní celý svět, ale je to divoch, který nemá o ničem správný pojem. Egypt nikdy neobsadí, protože Anglie to nedovolí."

"A kdyby bylo egyptské vojsko úplně poraženo?"

"Pak nastoupí vojska anglická, nad kterými ještě nikdo nikdy nezvítězil."

"A proč Anglie Mahdímu dovolila obsadit tolik zemí?"

"Jak víš, že dovolila?" odpověděl pan Rawlison. "Anglie nikdy nepospíchá, protože je věčná."

Další rozmluvu přerušil černošský sluha, který oznámil, že přišla Fatma, žena Smajnova, a naléhavě prosí, aby byla vyslyšena.

V Orientu se ženy starají téměř výhradně o domácnost, a dokonce jen zřídka vycházejí z harémů (část mohamedánského obydlí, vyhrazená ženám a dětem - pozn.) Jen chudší ženy chodí na trh nebo pracují na polích, jako to činí ženy feláhů, egyptských vesničanů.

Ale i ty si přitom zahalují tváře. Ačkoli v Súdánu, odkud Fatma pocházela, nebývá tento obyčej dodržován a ač Fatma již předtím byla několikrát v kanceláři pana Rawlisona, přece jen její příchod do soukromého domu a zvláště v tak pozdní době vzbudil určitý podiv.

"Dovíme se něco nového o Smajnovi," řekl pan Tarkovský.

"Ano," odpověděl pan Rawlison a zároveň pokynul sluhovi, aby Fatmu uvedl.

A tak za chvíli vstoupila velká mladá Súdánka s nezahalenou tváří, velmi tmavé pleti a s překrásnýma, třebaže divokýma a trochu zlověstnýma očima. Když vešla, padla hned na tvář, a když ji pan Rawlison vyzval, aby vstala, narovnala se, ale zůstala klečet.

"Sidi (arabské oslovení 'pane¦' - pozn.), řekla, "ať Alláh žehná tobě, tvému potomstvu, tvému domu i tvým stádům!"

"Co si přeješ?" zeptal se inženýr.

"Milosrdenství, ochranu a pomoc v neštěstí, ó pane! Hle, jsem uvězněna v Port Saidu a zkáza visí nade mnou a nad mými dětmi."

"Říkáš, že jsi uvězněna, a přece jsi sem mohla přijít a ještě k tomu v noci."

"Dovedli mě sem zábitové, kteří ve dne v noci hlídají můj dům, a já vím, že mají rozkaz, aby nám co nejdřív uťali hlavy."

"Mluv jako rozumná žena," odpověděl jí s pokrčením ramenou pan Rawlison. "Nejsi v Súdánu, nýbrž v Egyptě, kde bez soudu nikoho, nezabíjejí, a můžeš si tedy být jista, že tobě ani tvým dětem nebude zkřiven ani vlásek na hlavě."

Fatma ho však začala prosit, aby se za ni ještě jednou přimluvil u vlády a vymohl jí dovolení odjet za Smajnem.

"Tak mocní Angličané, jako jsi ty, pane," říkala, "mohou všecko. Vláda v Káhiře myslí, že Smajn zradil, ale to není pravda! Včera u mne byli arabští kupci, kteří přijeli ze Suákinu a předtím nakupovali gumu a slonovinu v Súdánu, a vyřídili mi, že Smajn leží nemocen v el-Fašeru a volá mě i s dětmi k sobě, aby jim mohl požehnat..."

"To všecko je tvůj výmysl, Fatmo," přerušil ji pan Rawlison.

Fatma se však zaklínala Alláhem, že mluví pravdu, a potom prohlásila, že když se Smajn uzdraví, nepochybně vykoupí všecky křesťanské zajatce, a když zemře, pak ona, jako příbuzná vůdce dervišů, si k němu snadno zjedná přístup a dosáhne, co bude chtít. Jen ať jí dovolí odjet, protože jí srdce v prsou kvílí touhou po mužovi.

Čím se ona, nešťastná žena, provinila proti vládě a proti chedívovi (vladař, úřední titul egyptského místokrále v letech 1867-1914 - pozn.)? Copak je to její vina? Může snad ona odpovídat za to, že ji potkalo neštěstí, že je příbuzná derviše Muhammeda Ahmeda?

Fatma nesměla před "Angličany" nazvat svého příbuzného Mahdím, protože to znamená "vykupitel světa", a věděla také, že egyptská vláda ho považuje za buřiče a podvodníka. Teď však bila stále čelem o zem a dovolávala se nebe za svědka své nevinnosti a zlého osudu, plakala a bědovala přitom tak žalostně, jako to činí v Orientě ženy, když ztratí muže nebo syna. Pak se znova vrhla tváří na zem nebo spíše na koberec, kterým byla podlaha pokryta a mlčky čekala.

Nela byla ke konci večeře již trochu ospalá, ale teď se úplně probudila, a protože měla dobré srdéčko, chytila otce za ruku, neustále mu ji líbala a začala prosit za Fatmu:

"Pomoz jí, tatínku! Pomoz!"

A tu Fatma, která zřejmě rozuměla anglicky, zvolala uprostřed nářku, aniž odtrhla tvář od koberce.

"Alláh ti požehnej, rajský kvítku, rozkoši Omajova, hvězdo bez poskvrny!"

Ačkoli byl Staš v duchu velmi rozezlen na mahdisty, byl přece jen vzrušen prosbou a utrpením Fatmy. A přitom se jí ujímala Nela a on nakonec vždycky chtěl to, co chtěla Nela. Proto se za chvíli ozval jakoby pro sebe, ale tak, aby ho všichni slyšeli:

"Kdybych já byl vládou, dovolil bych Fatmě odjet."

"Ale protože nejsi vládou," odpověděl mu pan Tarkovský, "uděláš nejlíp, když se nebudeš plést do věcí, po kterých ti nic není."

Pan Rawlison byl rovněž citlivé povahy a měl pochopení pro Fatmin osud, ale v jejích slovech ho zarazily některé podrobnosti, které mu připadaly jako přímá lež. Měl skoro každý den styky se zdymadlem v Ismáílíji a dobře věděl, že v posledních dnech neprošly průplavem žádné nové náklady gumy ani slonoviny. Obchod s tímto zbožím ustal téměř úplně. Ani arabští kupci se nemohli vrátit z města el-Fašeru, ležícího v Súdánu, protože mahdisté zpočátku k sobě obchodníky vůbec nepouštěli, a ty, které se jim podařilo chytit, olupovali a brali do zajetí. Bylo také skoro jisté, že vyprávění o Smajnově nemoci je lež.

Protože však očka Nelina hleděla stále prosebně na tatínka, řekl pan Rawlison po chvíli Fatmě, aby děvčátko nezarmoutil:

"Fatmo, na tvou žádost jsem již dopsal vládě, ale bez účinku. A teď poslyš. Zítra s tímto muhendisem (inženýrem), kterého tu vidíš, odjíždím do Medínet el-Fajjúmu.

Cestou se na den zastavíme v Káhiře, neboť chedív s námi chce mluvit o průplavech zřizovaných od průplavu Júsufova a dát nám příslušné rozkazy. Při rozmluvě se vynasnažím vysvětlit mu tvou záležitost a získat pro tebe jeho milost. Ale nic víc nemohu udělat a také neslibuji."

Fatma vstala, vztáhla obě ruce na znamení díků a zvolala:

"Jsem tedy zachráněna!"

"Ne, Fatmo," odpověděl pan Rawlison, "nemluv o záchraně, protože - jak jsem ti už řekl - smrt nehrozí ani tobě, ani tvým dětem. Avšak nezaručuji ti, že chedív ti dovolí odjet, protože Smajn není nemocný, nýbrž je to zrádce, který shrábl vládní peníze, a ani mu nenapadá, aby vykupoval zajatce od Muhammeda Ahmeda.

"Smajn je nevinný, pane, a leží v el-Fašeru," opakovala Fatma, "a kdyby se i byl zpronevěřil vládě, pak přísahám tu před tebou, mým dobrodincem, že dostanu-li dovolení odjet, budu tak dlouho prosit Muhammeda Ahmeda, až si vyprosím vaše zajatce."

"Nu dobře tedy. Ještě jednou ti slibuji, že se za tebe u chedíva přimluvím."

Fatma se začala klanět až k zemi.

"Díky tobě, sidi! Jsi nejen mocný, ale i spravedlivý. A nyní tě ještě prosím, abys nám dovolil sloužit ti jako otroci."

"V Egyptě nemůže být nikdo otrokem," odpověděl s úsměvem pan Rawlison.

"Služebnictva mám dostatek a tvých služeb nemohu použít již proto, že všichni odjíždíme - jak jsem ti řekl - do Medínet el-Fajjúmu a může se snadno stát, že tam zůstaneme až do ramadánu (devátý měsíc v mohamedánském kalendáři, měsíc půstu - pozn.(.)"

"Vím, pane, protože mi to řekl dozorce Chadígí, a já pak, když jsem se to dověděla, přišla jsem tě nejen prosit o pomoc, ale také ti říci, že dva muži z mého kmene Dangalů, Idrís a Gebr, jsou velbloudáři v el-Medíně a padnou před tebou čelem na zem, až tam přijedeš, a nabídnou k tvým službám i své velbloudy."

"Dobře, dobře," odpověděl ředitel, "ale to je starost Cookovy společnosti, a ne moje."

Fatma políbila ruce oběma inženýrům i dětem a odešla, žehnajíc zvláště Nele. Oba otcové chvíli mlčeli a potom pan Rawlison řekl:

"Chudák žena ... ale lže tak, jak dovedou lhát jen v Orientě - ba i v jejích projevech vděčnosti zaznívá jakýsi falešný tón."

"O tom není pochybnosti," odpověděl pan Tarkovský, "ale jen co je pravda, ať už Smajn zradil nebo nezradil, vláda nemá právo ji zadržovat v Egyptě, protože ona nemůže odpovídat za svého muže."

"Vláda teď nedovoluje žádnému Súdánci bez zvláštního povolení odjet do Suákinu a do Núbie, zákaz se tedy netýká jen Fatmy. V Egyptě je mnoho Súdánců, neboť sem přicházejí za výdělkem, a mezi nimi je určitý počet příslušníků kmene Dangalů, z něhož pochází i Mahdí. Tak například k nim náležejí vedle Fatmy i Chadígí i ti dva velbloudáři v el-Medíně. Mahdisté říkají Egypťanům Turci a vedou s nimi válku, ale i mezi zdejšími Araby by se našlo nemálo stoupenců Mahdího, kteří by k němu s radostí utekli.

K nim musíme počítat všechny fanatiky, všechny někdejší stoupence Arábího paši (žil v době 1840 - 1911, hlasatel hesla Egypt Egypťanům, a vůdce hnutí za egyptskou samostatnost. V roce 1882 egyptský ministr války a skutečný vladař Egypta, v červenci téhož roku zajat Angličany a vyvezen do vyhnanství na Cejlon. - pozn.) a mnoho příslušníků nejchudších vrstev. Mají vládě za zlé, že se úplně podrobila anglickému vlivu, a tvrdí, že tím trpí náboženství. Bůhvíkolik už jich uteklo přes poušť a vyhnulo se tak obvyklé námořní cestě na Suákin, a když se tedy vláda dověděla, že Fatma chce také utéci, nařídila ji hlídat. Jen za ni a za její děti bude možné vyměnit zajatce, protože oni jsou příbuzní samého Mahdího."

"Je pravda, že nižší vrstvy v Egyptě sympatizují s Mahdím?"

"Mahdí má své stoupence i v armádě, která asi proto tak špatně bojuje."

"Ale jak mohou Súdánci utíkat přes poušť? Vždyť jsou to tisíce mil?"

"A přece touto cestou byli do Egypta dopravováni otroci."

"Myslím, že Fatminy děti by takovou cestu nevydržely."

"Proto si ji chce zkrátit a jet po moři do Suákinu."

"Buď jak buď, je to ubohá žena..."

Tím rozhovor skončil.

Dvanáct hodin poté se "ubohá žena" pečlivě zavřela v domě se synem dozorce Chadígího a šeptala mu se svraštělým obočím a s ponurým pohledem svých krásných očí:

"Chamisi, synu Chadígího, tady máš peníze. Ještě dnes pojedeš do el-Medíny a odevzdáš Idrísovi tento dopis, který mi pro něj na mou prosbu napsal svatý derviš Bellali... Děti těch muhendisů jsou dobré, ale když nedostanu dovolení k odjezdu, pak nic jiného nezbude. Vím, že mě nezradíš... Pamatuj, že tvůj otec i ty pocházíte také z kmene Dangalů, ze kterého se zrodil velký Mahdí."

 

Читайте дальше по ссылке продолжение книги «В пустыне и джунглях» (Pouští a Pralesem) на чешском языке. Весь список книг, переведённых на чешский язык, или написанных в оригинале на чешском, вы найдёте в разделе «Книги на чешском языке». Для детей ещё есть раздел «Сказки на чешском».

 

французский

испанский

португальский

польский

чешский

словацкий

венгерский

румынский

болгарский

словенский

сербский

хорватский

македонский

иврит

турецкий

арабский

фарси

урду

пушту

молдавский

украинский

белорусский

русский

грузинский

армянский

азербайджанский

узбекский

казахский

киргизский

монгольский

Изучение иностранных языков - новое

Уроки иностранных языков онлайн

Что для Вас является более важным при выборе курсов иностранных языков в Киеве?