|
Детская книга «Приключения Незнайки» (Neználkovy příhody) на чешском языке – читать онлайн, автор книги – Николай Носов. Идея для знаметнитой трилогии о приключениях Незнайки появилась у Николая Носова после прочтения рассказов Анны Хвольсон из цикла «Царство малюток». В этих рассказах впервые появились имена героев – Мурзилка и Незнайка, а Носов взял их для своих будущих книг (впрочем, как и саму идею).
Остальные книги, переведённые на чешский язык или написанные в оригинале на чешском, можно читать онлайн или скачать бесплатно в разделе «Книги на чешском языке». Для детей создан раздел «Сказки на чешском».
Для тех, кто самостоятельно изучает чешский язык по фильмам, создан раздел «Фильмы на чешском языке».
Для тех, кто хочет учить чешский язык не только самостоятельно, но и с опытным преподавателем, есть информация на странице «Чешский по скайпу».
Для абитуриентов, планирующих получать высшее образование в Чехии, будет полезным раздел «Университеты Чехии (все чешские ВУЗы)».
Теперь переходим к чтению книги Николая Носова «Приключения Незнайки» (Neználkovy příhody) на чешском языке на чешском языке. На этой странице выложены первые 5 глав книги, а ссылка на продолжение «Приключений Незнайки» (Neználkovy příhody) будет в конце страницы.
Приключения Незнайки (Neználkovy příhody)
Kapitola první
ČLOVÍČKOVÉ Z KVÍTEČKOVA
V jednom pohádkovém městě žili človíčkové. Človíčkové se jim říkalo proto, že byli docela malilinkatí. Žádný z nich nebyl větší než maličká okurka. Město měli ti človíčkové převelice krásné. Kolem každého domu rostly květiny: sedmikrásky, heřmánek, pampelišky, a dokonce i ulice se tam jmenovaly podle kytiček: Zvonečková ulice, Heřmánková alej nebo Chrpová třída. A město samo se jmenovalo Kvítečkov. Stálo na břehu potoka. Človíčkové mu říkali Okurková řeka, protože na jeho březích rostla spousta okurek. Za řekou byl les. Človíčkové si dělali lodičky z březové kůry, přeplouvali řeku a chodili do lesa na jahody, na houby a na oříšky. Sbírat jahody, už to nebyla žádná maličkost: vždyť ti človíčkové byli jako za dva nic; a na oříšky museli lézt dokonce na vysoký keř, a ještě s sebou tahat pilku. Ani jeden človíček by byl nedokázal utrhnout oříšek jen tak holýma rukama. Museli je uřezávat. Také houby řezali pilou. Uřízli hříbek pěkně u země, rozřezali ho na kusy a po kouskách ho nosili domů.
Všichni človíčkové nebyli stejní: jedni si říkali malíčkové a druzí malenky. Malíčkové chodívali buď v dlouhých kalhotách, nebo v krátkých kalhotkách s kšandičkami, malenky zas nosily nejraději šaty z pestrobarevných látek.
Malíčkové se moc neradi trápili s vlasy, bývali proto vždycky nakraťoučko ostříhaní, kdežto malenky měly vlasy dlouhé. Tuze rády si načesávaly všelijaké krásné účesy, zaplétaly si vlasy do dlouhých copů, vplétaly si do nich pentličky nebo v nich nosívaly mašle. Mnozí malíčkové byli velmi pyšní, že jsou malíčky, a skoro vůbec nekamarádili s malenkami. A malenky se zas chlubily, že jsou malenkami, a také se nechtěly kamarádit s malíčky. Když některá malenka potkala na ulici malíčka, hned jak ho z dálky uviděla, přešla na druhou stranu. A dobře udělala, protože mezi malíčky bylo hodně takových, kteří nemohli klidně projít kolem malenky, aby jí neřekli něco ošklivého nebo do ní nestrčili, anebo - a to bylo ještě horší - ji nezačali tahat za cůpek.
Toť se ví, všichni malíčkové takoví nebyli, ale na čele to napsané neměli, a tak si malenky myslily, že je lepší přejít včas na druhou stranu a raději se s nimi ani nepotkat. Mnoho malíčků říkalo proto malenkám náfučky - představte si takové slovo! - a mnoho malenek říkalo zas malíčkům práčata nebo ještě jinak a ještě ošklivěji.
Někteří čtenáři si asi hnedka řeknou, že to jsou určitě všechno výmysly a že ve skutečnosti takoví malíčkové ani nejsou. Ne vždyť také nikdo neříká, že doopravdy jsou. Něco jiného je skutečnost, a něco zas docela jinačího je přece pohádkové město. A v pohádkovém městě, tam může být ledacos.
V jednom domku ve Zvonečkové ulici žilo šestnáct človíčků malíčků. Nejprvnější mezi nimi byl malíček jménem Všeználek. Říkali mu tak proto, že toho velmi mnoho znal. A znal toho proto tolik, že četl všelijaké knihy. Knížky u něho ležely na stole i pod stolem, na posteli i pod postelí. V jeho pokoji nebylo místečka, kde by neležely knihy. Všeználek čtením tuze zmoudřel. Proto ho všichni poslouchali a měli ho rádi. Nosil vždycky černé šaty, a když si sedl za stůl, nasadil si na nos brýle a začal číst, vypadal docela jako profesor.
V tom domku bydlel také známý doktor Pilulkin. Léčil človíčky ze všech nemocí, chodil pořád v bílém plášti a na hlavě nosil bílou čepičku s třapečkem. Bydlel tady i znamenitý mechanik Šroubek se svým pomocníkem Vroubkem.
Pak tu bydlil Cukerín Cukerínovič Sirupčík, který se proslavil tím, že měl ze všeho nejraději sodovku se sirupem. Byl velmi zdvořilý a měl rád, když mu říkali celým jménem, a ne jen Sirupčík.
V domku žil také lovec Kulka. Měl maličkého psíka Bulku a pušku špuntovku. S nimi tam bydlel i malíř Tubička, hudebník Strunka a ostatní malíčkové: Čiperka, Bručoun, Mlčoun, Buchtík, Civínek a dva bratři Jaktík a Taktík.
Ale nejznámější byl malíček jménem Neználek. Neználek mu říkali proto, že dočista nic neznal. Tenhle Neználek nosil křiklavě modrý klobouk, kanárkově žluté kalhoty a oranžovou košili se zelenou vázankou. Vůbec měl rád pestré barvy. A tak se Neználek, vyparáděný jako papoušek, potloukal celé dny po městě, prováděl všelijaké nezbednosti a s každým se zastavil na kus řeči. Kromě toho ustavičně ubližoval malenkám. Jakmile malenky viděly už z dálky oranžovou košili, hned se obrátily na opačnou stranu a schovaly se v domech.
Neználek měl kamaráda, jmenoval se Cárek. Bydlel v Sedmikráskové ulici. S Cárkem dokázal Neználek klábosit celé hodiny. Dvacetkrát za den se spolu pohádali a dvacetkrát denně se zase udobřovali. Ale nejvíc Neználka proslavila jedna příhoda.
Toulal se tak jednou městem a zašel až do polí. Kolem nebylo živé duše. Vtom letěl chroust. Letěl, nekoukal, vrazil do Neználka a klepl ho zezadu do hlavy. Neználek se natáhl jak široký tak dlouhý na zem. Ale chroust už zatím uletěl a zmizel v dálce. Neználek vyskočil a začal se rozhlížet, kdo ho to uhodil. Ale nikde nikdo. Kdopak mě to uhodil? přemýšlel Neználek. Možná že spadlo něco shůry. Zaklonil se a podíval se vzhůru, ale ani nahoře nikde nic. Jenom slunce zářilo Neználkovi jasně nad hlavou. Tak to na mne spadlo něco ze slunce, usoudil Neználek. Nejspíš se ho kousíček odloupl a uhodil mě do hlavy. Šel domů a potkal známého, kterému říkali Okulárek.
Tenhle Okulárek byl věhlasným hvězdářem. Uměl dělat ze střípků rozbitých lahví zvětšovací skla. Když se díval zvětšovacím sklem na všelijaké věci, zdály se ty věci větší. Z několika takových zvětšovacích skel si Okulárek sestrojil velikánský dalekohled, kterým mohl pozorovat měsíc a hvězdy, A tak se stal hvězdářem.
“Poslyš, Okulárku,“ řekl mu Neználek, „jestlipak víš, co se stalo? Odloupl se kousek slunce a uhodil mě do hlavy.“
“Ale jdi, Neználku!“ zasmál se Okulárek. „Kdyby se odloupl kousek slunce, rozmáčkl by tě na placku. Slunce je přece hrozně velikánské! Větší než celá naše země.“
“Nepovídej!“ povídá Neználek. „Podle mého není větší než talířek.“
“To se nám jen tak zdá, protože je od nás moc a moc daleko. Slunce je obrovská rozžhavená koule. Viděl jsem to tuhle dalekohledem. Kdyby se od slunce uloupl třebas jen malilinkatý kousíček, zbořil by nám celé město.“
“Jdi ty!“ povídá Neználek. „To jsem ani nevěděl, že je slunce takhle velikánské.
Půjdu to povědět našim - možná že to ještě nikdy neslyšeli. Ale stejně se radši ještě jednou podívej, doopravdy je nějak vykousnuté.“
Neználek šel domů a každému cestou vyprávěl: „Kamarádi, jestlipak víte, jaké je slunce? Větší než celá naše země! Panečku, to je něco! A teď se ho, kamarádi, kousíček uloupl a letí rovnou sem. Za chvilku spadne a všechny nás rozmačká. To bude hrůza! Zeptejte se Okulárka.“
Všichni se smáli, protože věděli, jaký je Neználek mluvka. Ale Neználek uháněl horempádem domů a začal křičet:
“Kamarádi, zachraňte se! Kousek letí!“
“Jaký kousek?“ ptají se ho.
“Kousek, kamarádi! Od slunce se odloupl. Za chvilku sem sebou plácne, a bude s námi konec. Víte vůbec, jaké je slunce? Větší než celá naše země!“
“Co sis to zase vymyslil?“
“Nic jsem si nevymyslil! Okulárek mi to řekl. Všechno viděl tou svou rourkou.“
Malíčkové vyběhli ven a zadívali se na slunce. Dívají se, dívají, až jim z očí slzy tečou, a jak tak byli napůl slepí, zdálo se jim, že je slunce doopravdy nějak vykousnuté.
A Neználek křičel: „Zachraň se, kdo můžeš! Běda!“
A tak si všichni začali shánět svoje věci. Tubička popadl barvy a štětce, Strunka své hudební nástroje: housle, balalajku a mosaznou trumpetu, doktor Pilulkin pobíhal po celém domě a hledal cestovní lékárničku - bůhvíkam se mu poděla -, Buchtík chytil galoše a deštník, ale sotva vyběhli ze dveří, ozval se Všeználkův hlas:
“Klid, kamarádi! Nic se neděje. Copak nevíte, jaký je Neználek brebta? Všechno si vymyslil!“
“Já že si to vymyslil?“ volal Neználek. „Jen se jděte optat Okulárka!“
Běželi tedy k Okulárkovi a tam se ukázalo, že to všechno doopravdy ztropil Neználek. To bylo smíchu! Všichni se Neználkovi smáli a říkali:
“To se divíme, jak jsme ti tak mohli věřit!“
“Já se nedivím,“ odpověděl jim Neználek. „Vždyť jsem tomu věřil dokonce i já.“
Z toho vidíte, jaký byl Neználek popleta.
Kapitola druhá
KTERAK BYL NEZNÁLEK HUDEBNÍKEM
Když Neználek něco dělal, nedělal to nikdy jaksepatří, ale vždycky jen tak halabala. Číst se naučil jenom po slabikách a psát uměl jen tiskacími písmeny. Leckdo říkal, že prý má Neználek dočista prázdnou hlavu. Ale neměl, protože jakpak by mohl přemýšlet? Toť se ví, s myšlením se dvakrát nenamáhal, ale boty si obouval na nohy, a ne na hlavu - a i na to je přece potřeba trošku přemýšlet.
Neználek nebyl tak docela špatný. Ledačemu se chtěl naučit, jenomže byl líný. Chtěl umět všechno naráz a bez velké práce, tak by ovšem nedokázal pranic kloudného ani ten nejchytřejší človíček. Malíčkové i malenky měli velmi rádi hudbu. A Strunka byl znamenitý hudebník. Měl všelijaké hudební nástroje a často na ně hrával. Všichni poslouchali a tuze si ho pochvalovali. Neználek Strunkovi záviděl, že ho každý tak chválí, a začal prosit:
“Ty, nauč mě hrát. Taky chci být muzikantem.“
“Dobrá,“ souhlasil Strunka, „a na copak chceš hrát?“
“Na co se člověk nejdřív naučí?“
“Na balalajku.“
“Tak mi ji dej, zkusím to.“
Strunka mu ji dal, Neználek zadrnkal na struny a pak povídá: „Ba ne, balalajka hraje moc slabě. Dej mi něco jinačího, co hraje silněji.“
Strunka mu dal housle. Neználek začal šmidlat smyčcem po strunách a řekl: „A nemáš něco ještě hlasitějšího?“
“Trumpeta by tu byla,“ odpověděl Strunka.
“Tak sem s ní, vyzkoušíme to!“
Strunka mu dal velikánskou mosaznou trumpetu. Jak do ní Neználek foukl, trumpeta zařvala na celé kolo.
“Tohle je přece správný inštrument!“ radoval se Neználek. „Hraje hezky nahlas!“
“Tak se uč na trubku, když se ti to líbí,“ přisvědčil Strunka.
“Proč bych se učil? Dovedu to bez učení,“ povídá Neználek.
“Kdepak bys to uměl!“
“A umím a umím! Poslouchej!“ křičel Neználek a ze všech sil foukal do trumpety: „Tútútú! Húhúhú!“
“Jenže ty jenom tak troubíš, ale nehraješ,“ povídá Strunka.
“Jak to, že nehraju?“ urazil se Neználek. „Dokonce moc pěkně. Nahlas!“
“Jdi ty! Na tom přece nezáleží, jestli je to nahlas. Hezké to musí být.“
“A copak není?“
“Ani trošku!“ řekl Strunka. „Jak tak koukám, nemáš k hudbě buňky.“
“Ty je leda nemáš!“ rozzlobil se Neználek. „A říkáš mi to jen tak ze závisti. Chtěl bys, aby poslouchali a chválili pořád jenom tebe.“
“Co tě napadá,“ povídá Strunka. „Tadyhle máš trubku a hraj si, jak chceš, když si myslíš, že to půjde bez učení. Jen ať si tě taky chválí!“
“A taky že budu!“ odpověděl Neználek.
Začal foukat do trumpety, ale protože neuměl hrát, trubka jenom rámusila, chrčela, vřeštěla a chrochtala. Strunka poslouchal, poslouchal, ale nakonec ho to omrzelo. Oblékl si svou sametovou blůzu, uvázal si na krk růžovou pentličku, kterou nosil místo kravaty, a šel někam na návštěvu.
Když přišli večer malíčci domů, popadl Neználek trumpetu a spustil: „Húhúhúhú! Tútútútú!“
“Co je to za rámus?“ volali všichni.
“Jakýpak rámus,“ řekl jim Neználek, „to přece hraju!“
“Hned s tím přestaň!“ křikl Všeználek. „Z takovéhle muziky přijdem o uši!“
“To že sis ještě nezvykl. Až si zvykneš, uvidíš, jak se ti to bude líbit.“
“Já si nechci zvykat! To by tak scházelo!“
Ale Neználek ho neposlouchal a troubil dál: „Húhúhú! Chrchrchr! Viú! Viú!“
“Necháš toho!“ vrhli se na něj i ostatní malíčci. „A už ať jsi venku - i s tou svou protivnou trumpetou!“
“A kam teda mám jít?“ fňukal Neználek.
“Jdi někam do polí a tam si hraj!“
“Jenže v polích mě nikdo neuslyší.“
“Copak potřebuješ, aby tě někdo poslouchal?“
“To se ví.“
“Tak si jdi na ulici, tam tě budou slyšet sousedi.“
Šel tedy Neználek na ulici a začal hrát u sousedního domu; ale sousedé ho prosili, aby jim nedělal pod okny rámus. Šel ke druhému domu - ani tam se nezavděčil. Šel ke třetímu - stejná písnička. A tak se rozhodl, že jim bude troubit naschvál. To už se sousedi rozzlobili, vyběhli z domu a hnali se za ním. Jen taktak, že utekl. Od té doby Neználek na trubku nehrál.
“Nerozumějí mé hudbě,“ říkával. „Jsou na to ještě hloupí. Až dostanou rozum, pak mě budou prosit - jenže pozdě: víckrát už nebudu hrát!“
Kapitola třetí
KTERAK BYL NEZNÁLEK MALÍŘEM
Tubička byl vynikající malíř. Nosíval dlouhý plášť, kterému říkal hazuka. To bylo panečku něco, když se Tubička vystrojil do své hazuky, odhodil si s čela dlouhé vlasy a stál tak před stojanem s paletou v ruce! Každý hned viděl, že má co dělat s opravdickým umělcem.
Po tom, co nikdo nechtěl poslouchat Neználkovu muziku, usmyslil si, že bude malířem. Přijde k Tubičkovi a povídá:
“Poslyš, Tubičko, rozhodl jsem se, že budu taky malířem. Dej mi nějaké barvy a štěteček.“
Tubička nebyl ani trochu lakomý a dal mu své staré barvy a štěteček. Pak přišel k Neználkovi jeho kamarád Cárek. Neználek mu povídá:
“Sedni si, Cárku, já tě vymaluju!“
Cárek měl radost, rychle si sedl na židli a Neználek se pustil do práce. Chtěl Cárka vymalovat co nejhezčího, a tak mu namaloval červený nos, zelené uši, modrou pusu a oranžové oči. Cárek už chtěl honem honem vidět svoji podobiznu. Samou netrpělivostí nemohl klidně posedět a pořád sebou vrtěl.
“Hele, nevrť se, jo,“ říkal mu Neználek, „nebo si nebudeš podobný.“
“A teď jsem?“ zeptal se Cárek.
“Jakpak by ne,“ odpověděl Neználek a fialovou barvou mu přimaloval fousy.
“Tak ukaž, cos namaloval!“ prosil Cárek, když Neználek dokončil obraz. Neználek ukázal.
“Takhle že vypadám?!“ vykřikl polekaně Cárek.
“Samozřejmě. Jak jinak?“
“A proč jsi mi namaloval fousy? Já přece žádné nemám.“
“I co, jednou ti taky narostou.“
“A proč mám červený nos?“
“Aby to bylo hezčí!“
“A proč jsou tuhle modré vlasy? Copak já mám modré vlasy?“
“To se ví, že nemáš,“ odpověděl Neználek. „Ale jestli se ti nelíbí modré, udělám ti zelené.“
“Ba ne, tohleto je hrozně špatný obraz,“ řekl Cárek. „Radši ho roztrhám.“
“Přece nezničíš umělecké dílo!“ rozčilil se Neználek. Cárek mu chtěl obraz vzít, a tak se začali prát. Když slyšeli rámus, přiběhli Všeználek, doktor Pilulkin i ostatní malíčci.
“Pročpak se perete?“ ptají se.
“Slyšíte!“ křičel Cárek. „Rozsuďte nás: kdo je to tady namalovaný? Že to nejsem já?“
“Kdepak ty!“ odpověděli malíčci. „Leda strašák do zelí.“
Neználek povídá: „Jakpak jste to mohli poznat, když tam není nápis. Napíšu ho a hned to poznáte.“
Vzal tužku a napsal pod obrázek tiskacími písmeny: CÁREK. Pak pověsil podobiznu na zeď a řekl:
“Tak, a teď ať tady hezky visí. A všichni se můžou podívat, já to dovoluju.“
“Nevadí,“ řekl Cárek, „až si půjdeš lehnout, přijdu a roztrhám ho.“
“Jenže já si v noci nelehnu a budu hlídat,“ odpověděl Neználek.
Cárek se urazil a šel domů, ale Neználek doopravdy nešel večer spát. Když všichni usnuli, vzal barvy a začal malovat jednoho malíčka po druhém.
Buchtíka namaloval tak tlustého, že se na obraz ani nevešel, Čiperku nakreslil s tenkýma nohama a vzadu mu kdovíproč přimaloval psí ocásek, lovce Kulku vypodobnil, jak jede na Bulkovi, doktoru Pilulkinovi udělal místo nosu teploměr a Všeználkovi namaloval oslí uši - zkrátka všechny je vymaloval náramně směšně a šeredně. K ránu rozvěsil obrazy po stěnách, napsal pod ně nápisy a byla výstava.
První se vzbudil doktor Pilulkin. Uviděl na stěně obrazy a dal se do smíchu. Tak se mu líbily, že si dokonce cvikr nasadil. Chodil od obrazu k obrazu, pozorně si je prohlížel a dlouho se smál.
“Chlapík, tenhle Neználek!“ říkal doktor Pilulkin. „Jaktěživ jsem se tak nezasmál!“
Nakonec se zastavil před svou podobiznou a přísně se zeptal: „A kdo je tohle? Snad ne já? Kdepak, tohleto já nejsem. Ale obraz je to špatný, radši ho sundej.“
“Proč bych ho sundával? Jen ať tu visí,“ odpověděl Neználek.
Doktor Pilulkin se urazil a řekl: „Tak se mi, Neználku, zdá, že ses nějak rozstonal. Něco se ti asi stalo s očima. Kdypak jsi viděl, že bych měl místo nosu teploměr? Budu ti muset dát na noc ricínový olej.“
Neználek měl ricínový olej strašně nerad. Polekal se a povídá:
“Ne, ne! Teď už to taky vidím, že se mi to nějak nepovedlo.“
Sundal ze stěny Pilulkinovu podobiznu a roztrhal ji.
Po Pilulkinovi se vzbudil lovec Kulka. I jemu se obrazy náramně líbily. Div nepraskl smíchy, když se na ně díval. Ale pak uviděl svoji podobiznu - a rázem bylo po náladě.
“To je ale šeredný obraz!“ řekl. „Vůbec si tam nejsem podobný. Sundej ho, nebo tě s sebou nevezmu na lov.“
A tak musel Neználek sundat ze stěny i podobiznu lovce Kulky. S ostatními to dopadlo zrovna tak. Všem se líbily obrazy druhých, jenom jejich vlastní ne. Naposledy se probudil Tubička, který obyčejně spával nejdéle. Když uviděl na stěně svoji podobiznu, hrozně se rozzlobil, a že prý to není žádný obraz, ale ohavná a neumělecká mazanice. Strhl obraz ze zdi a vzal Neználkovi barvy i štěteček. Nakonec zůstala na stěně jen Cárkova podobizna. Neználek ji sundal a šel k svému příteli.
“Cárku, chceš, já ti dám tvůj obraz, a ty se za to se mnou udobři,“ navrhl mu.
Cárek vzal podobiznu, roztrhal ji na kousky a řekl: „Dobrá, tak se tedy udobříme. Ale jestli mě ještě jednou namaluješ, nechoď mi na oči!“
“Však já už nebudu nikdy malovat,“ odpověděl Neználek. „Člověk maluje, maluje - a nikdo mu ani nepoděkuje. Všichni jenom nadávají. Dejte mi s malířstvím pokoj!“
Kapitola čtvrtá
JAK NEZNÁLEK SKLÁDAL VERŠE
Když se z Neználka nestal malíř, rozhodl se, že bude básníkem a že bude skládat básně. Měl jednoho známého básníka, bydlel v Pampeliškové ulici a jmenoval se správně Žejdlíček. Ale jak známo, všichni básníci mají rádi krásná jména, a proto když Žejdlíček začal psát básně, vybral si jiné jméno a říkal si Květík. Jednou k němu Neználek přišel a povídá:
“Poslyš, Květíku, nauč mě skládat básně. Chtěl bych být taky básníkem.“
“A máš vůbec nadání?“ zeptal se Květík.
“Samozřejmě že mám. A jaké!“ odpověděl Neználek.
“Musíme to vyzkoušet,“ řekl Květík. „Víš, co je to rým?“
“Rým? To nevím.“
“No přece když končí dvě slova stejně,“ vysvětloval Květík. „Například: žert-čert, láska-páska. Rozumíš?“
“Rozumím.“
“Tak řekni rým na slovo kytka.“
“Lopata,“ odpověděl Neználek.
“Prosím tě, jakýpak je to rým: kytka-lopata? To se přece nerýmuje!“
“Proč by ne? Obě slova končí stejně!“
“Jenomže to nestačí,“ řekl Květík. „Taky podobná si musejí být, aby to bylo pěkné a hezky to znělo. Poslouchej: kytka-nitka, metr-svetr, pilka-chvilka.“
“Už vím, už vím!“ vykřikl Neználek. „Kytka-nitka, metr-svetr, pilka-chvilka! To je něco! Chachacha!“
“Tak a teď si vymysli rým na slovo slunce,“ řekl Květík.
“Blunce,“ odpověděl Neználek.
“Blunce?“ podivil se Květík. „Copak je vůbec takové slovo?“
“A není?“
“Samozřejmě že ne.“
“Tak tedy žblunce.“
“A co je to, žblunce?“ divil se znovu Květík. „No přece když něco spadne do vody, tak to žblunce,“ vysvětloval Neználek.
“Hlouposti!“ řekl Květík. „Žádné takovéhle slovo není. Musíš hledat slova, která doopravdy jsou, a ne si je vymýšlet.“
“A když nemůžu to druhé slovo najít?“
“V tom případě nemáš k básnictví vlohy.“
“Tak si vymysli ty nějaký rým,“ povídá Neználek.
“Okamžíček,“ souhlasil Květík.
Zastavil se uprostřed pokoje, zkřížil ruce na prsou, naklonil hlavu a začal přemýšlet. Pak zdvihl hlavu vzhůru, koukal do stropu a přemýšlel dál. Potom se vzal za bradu, díval se na podlahu a zase přemýšlel. Když už to všechno zkusil, začal chodit po pokoji a tiše si brumlal:
“Slunce-vlunce, dlunce, mlunce, plunce, klunce...“
Dlouho si tak brumlal a najednou řekl: „Fuj! Co je tohle za slovo? Nejspíš nemá žádný rým.“
“Tak vidíš!“ zaradoval se Neználek. „Dáváš mi slova, co nemají rým, a ještě řekneš, že nemám vlohy!“
Neználek přišel domů a hned začal skládat verše. Celý den chodil po pokoji, koukal do stropu, díval se na podlahu, držel se za bradu a pořád si něco brumlal pod vousy. Konečně byly verše hotové a Neználek řekl:
“Poslouchejte, kamarádi, jaké jsem složil verše!“
“Podívejme, a o čempak?“ zajímali se všichni.
“O vás,“ přiznal se Neználek. „Nejdřív verše o Všeználkovi:
Šel Všeználek na procházku, vedl ovci na provázku.“
“Cože?“ začal křičet Všeználek. „Kdy že jsem vedl na procházku ovci?“
“Ale to jen tak v těch verších, kvůli rýmu,“ vysvětlil mu Neználek.
“Tak ty si myslíš, že o mně budeš skládat kvůli rýmu kdovíjaké nesmysly?“ rozzlobil se Všeználek.
“A proč ne,“ odpověděl Neználek. „Proč bych měl skládat pravdu? Pravda se skládat nemusí, ta je i tak.“
“Jen se ještě jednou opovaž, uvidíš!“ pohrozil mu Všeználek. „Tak říkej dál, co jsi složil o ostatních!“
“Teď poslouchejte o Čiperkovi!“ řekl Neználek.
„Čiperka za malou chviličku spolk z hladu horkou cihličku.“
“Kamarádi!“ volal Čiperka. „Co to o mně složil? Žádnou horkou žehličku jsem přece nespolkl!“
“Nekřič,“ řekl mu Neználek, „to jsem přece řekl jen tak kvůli rýmu, že jsi spolkl horkou cihličku.“
“Jenže já žádnou cihličku nespolkl! Ani horkou, ani studenou!“ křičel Čiperka. „Však taky neříkám, že studenou, tak proč se rozčiluješ?“ povídá mu Neználek. „A teď si poslechněte verše o Jaktíkovi:
U Jaktíka na židli leží buchta s povidly.“
Jaktík šel ke své židli, podíval se a povídá: „Nesmysl! Žádná buchta tam není.“
“Ty zkrátka vůbec nerozumíš básnictví,“ řekl mu Neználek. „To se přece říká jen tak kvůli rýmu, že leží, ale ve skutečnosti samozřejmě neleží. Ještě jsem složil něco o Pilulkinovi.“
“Kamarádi!“ volal doktor Pilulkin. „Copak se necháme takhle ostouzet? Copak budem klidně poslouchat, jak tu o nás lže?“
“Dost!“ křičeli všichni. „Nechceme už slyšet ani slovo! To nejsou verše, to jsou urážky!“
Jenom Všeználek, Čiperka a Jaktík volali: „Jen ať přednáší! Když přednášel o nás, ať přednáší taky o druhých!“
“Nech toho! Nechceme!“ křičeli ostatní.
“Tak dobře, když nechcete vy, půjdu to povědět sousedům,“ řekl Neználek.
“Cože?“ vykřikli človíčkové. „Ještě k sousedům nám půjdeš dělat ostudu? Jen se opovaž! To už radši nechoď domů!“
“No dobrá, kamarádi, tak já nikam nepůjdu,“ souhlasil Neználek. „Jenom se už na mne nezlobte.“
A tak se Neználek rozhodl, že už nikdy nebude psát verše.
Kapitola pátá
JAK NEZNÁLEK JEZDIL V SODOVKOVÉM AUTĚ
Mechanik Šroubek se svým pomocníkem Vroubkem byli znamenití odborníci. Jako by si z oka vypadli, jenom Šroubek byl o trošičku větší a Vroubek zase o kapánek menší. Oba nosili kožené kazajky. Z kapes jim věčně čouhaly francouzské klíče, kleště, pilníky a všelijaké jiné železné nástroje. Nebýt ty jejich kazajky z kůže, dávno by se jim už kapsy utrhly. Také čapky měli kožené, s automobilovými brýlemi. Brýle si nasazovali při práci, aby si nenaprášili do očí.
Šroubek i Vroubek seděli celé dny v dílně a spravovali vařiče, kastroly, čajové konvice nebo pánve; a když nebylo co spravovat, dělali človíčkům tříkolky a kola. Jednou neřekli Šroubek s Vroubkem nikomu ani slovo, zavřeli se do své dílny a začali tam něco kutit. Celý měsíc řezali, pilovali, klepali a svářeli a žádnému nic neukázali, a když měsíc uběhl, ukázalo se, že postavili automobil.
Pohon měl ten automobil na sodovku se sirupem. Uprostřed auta bylo přimontované sedadlo pro řidiče a před ním nádrž se sodovkou. Bublinky z nádrže unikaly trubičkou do měděného válce a tlačily na železný píst. Železný píst běhal pod tlakem plynu sem a tam a točil koly. Nad sedadlem byla připevněna baňka se sirupem. Sirup stékal trubičkou do nádrže a mazal stroj. Takovéhle sodovkové automobily byly u človíčků tuze v módě.
Ale auto, které sestrojil Šroubek s Vroubkem, mělo jeden velmi důležitý zlepšováček: k nádrži byla ze strany připojena pružná gumová hadička s kohoutkem, a tak se mohla při jízdě popíjet limonáda a vůbec nebylo potřeba zastavovat. Čiperka se naučil řídit, a když se chtěl někdo svézt, každého povozil a nikomu neodřekl. Nejradši se v automobilu vozil Sirupčík, protože mohl při jízdě vypít limonády, co hrdlo ráčilo. Také Neználek se rád vozil v autě a Čiperka ho často svezl. Jenže Neználek dostal chuť naučit se řídit sám a začal Čiperku prosit:
“Nech mě projet v autě! Taky bych se rád naučil šoférovat.“
“To bys neuměl,“ řekl mu Čiperka. „Málo platné, je to jednou stroj, a tomu se musí rozumět.“
“Jaképak copak!“ odpověděl Neználek. „Viděl jsem přece, jak řídíš. Stačí tahat za páky a točit volantem. Úplná hračka!“
“To se ti jen zdá, že to nic není, ale ve skutečnosti - jen si nemysli. Zabiješ se, a ještě rozbiješ auto.“
“No dobrá, Čiperko,“ urazil se Neználek, „ale počkej, až ty budeš něco chtít, taky ti nedám.“
Když jednou nebyl Čiperka doma, vlezl Neználek do automobilu, který stál na dvoře, a začal tahat za páky a šlapat na pedály. Nejdříve nic, ale pak auto najednou zafrkalo a rozjelo se. Človíčkové to viděli z okna a vyběhli ven.
“Co to děláš?“ křičeli. „Zabiješ se!“
“I nezabiju,“ odpověděl Neználek - a vtom už najel na psí boudu uprostřed dvora. Krach-trach! Bouda se rozsypala na třísky. Ještě štěstí, že Bulka stačil vyskočit, jinak by ho byl Neználek rozmačkal taky.
“Vidíš, cos provedl!“ křičel Všeználek. „Okamžitě zastav!“
Neználek se polekal, chtěl auto zastavit a zatáhl za jakousi páku. Ale automobil, místo aby se zastavil, drandil ještě rychleji. Do cesty se mu dostal dřevěný altánek. Bum! Prásk! Altánek se rozletěl na kousky. Rozlámaná prkna zasypala Neználka od hlavy k patě. Jedno ho uhodilo po zádech, druhé ho udeřilo do hlavy. Neználek popadl volant, točil jím, automobil pádil po dvoře a Neználek křičel na celé kolo:
“Kamarádi, rychle otevřte vrata - nebo to tady na dvoře všechno rozbiju!“
Malíčkové otevřeli vrata. Neználek vyjel ze dvora a hnal se po ulici. Když človíčkové uslyšeli rámus, vyběhli ze všech dvorků.
“Pozor!“ křičel na ně Neználek a uháněl dál.
Všeználek, Jaktík, Šroubek, doktor Pilulkin a ostatní človíčkové pádili za ním. Ale kdepak by mu stačili! Neználek projel celým městem, a pořád ještě nevěděl, jak to splašené auto zastavit. Nakonec zamířil automobil k řece, skulil se ze srázu a kutálel se dolů. Neználek vypadl a zůstal ležet na břehu. A sodovkové auto spadlo do vody a potopilo se. Všeználek, Jaktík, Šroubek a doktor Pilulkin Neználka popadli a nesli ho domů. Všichni si myslili, že už je po něm. Doma ho položili do postele, a vtom otevřel Neználek oči. Rozhlédl se kolem a ptá se:
“Kamarádi, jsem vůbec ještě živ?“
“Jakpak by ne,“ odpověděl mu doktor Pilulkin. „Jenom, prosím, pěkně klidně lež, musím tě prohlédnout.“
Svlékl Neználka a začal ho prohlížet. Potom řekl:
“Zajímavé! Všechny kosti jsou celé, jen trochu odřenin a pár třísek.“
“To jak mě vzalo prkno po zádech,“ vysvětloval Neználek. „Musíme ty třísky vytáhnout,“ pokýval hlavou Pilulkin.
“Nebude to bolet?“ polekal se Neználek.
“I kdež, ani trošku. Nu tak, nejdřív vytáhnu tu největší.“
“Aúůů!“ vykřikl Neználek.
“Copak? Bolí?“ podivil se Pilulkin.
“Bolí! A jak!“
“No počkej, počkej. To se ti nejspíš jenom tak zdá.“
“A nezdá! Aúúú!“
“Co křičíš, jako bych tě řezal? Copak tě řežu?“
“Když to ale bolí! Říkal jsi, že nebude, a zatím to bolí!“
“Tak tiše, tiše. Už jen tu poslední.“
“Aúúú, už ne, už ne! Radši budu běhat s třískou!“
“To přece nejde, podebrala by se ti.“
“Aúúú!“
“Tak vidíš - a je to. Teď už jenom natřít jódem.“
“A nebude to bolet?“
“Nebude, jódem to nebolí. Lež hezky tiše.“
“Aááá!“
“Nekřič, nekřič! Jezdit v autě bys chtěl, ale drobátko vydržet, to se ti nechce!“
“Aúúú! To pálí!“
“No no, však ono to přestane. Hnedka ti dám teploměr.“
“Aůúú, já nechci, teploměr ne!“
“Proč ne?“
“Bude to bolet!“
“Ale jdi, copak teploměr bolí?“
“Pořád říkáš, že ne, a pak to bolí.“
“Jsi ty ale hlupák! Copak jsem ti ještě nikdy neměřil teplotu?“
“Ne, nikdy.“
“Tak teď aspoň poznáš, že to ani trošku nebolí,“ prohlásil Pilulkin a šel pro teploměr.
Ale Neználek vyskočil z postele, vyhoupl se otevřeným oknem a upaloval k svému kamarádu Cárkovi. Doktor Pilulkin se vrátil s teploměrem, kouká - Neználek nikde.
“A pak má člověk takového nemocného vyléčit!“ zabručel Pilulkin. „Děláš, co můžeš - a on ti vyskočí oknem a uteče. K čemu to potom je?“
Читайте дальше по ссылке продолжение книги «Приключения Незнайки» (Neználkovy příhody) на чешском языке. Другие романы, повести и рассказы, переведённые на чешский язык (или написанные в оригинале на чешском), вы найдёте в разделе «Книги на чешском языке».
|
