Онлайн-школа иностранных языков «Европейское Образование»

Книга «Лев, Колдунья и Платяной шкаф» (Lev, Čarodějnice a Skříň) на чешском языке – читать онлайн, автор – Клайв Стейплз Льюис. Это первая книга из цикла «Хроники Нарнии», была написана ещё в 1950-м году, и позже переведена почти на все самые распространённые языки мира, а также на многие менее распространённые (в том числе и на чешский).

Остальные книги цикла «Хроники Нарнии», а также много других книг, переведённых на чешский язык, можно читать онлайн или скачать бесплатно в разделе «Книги на чешском языке». Для детей создан раздел «Сказки на чешском».

Для тех, кто самостоятельно изучает чешский язык по фильмам, создан раздел «Фильмы на чешском языке».

Для тех, кто хочет учить чешский язык не только самостоятельно, но и с опытным преподавателем, есть информация на странице «Чешский по скайпу».

Для абитуриентов, планирующих получать высшее образование в Чехии, будет полезным раздел «Университеты Чехии (все чешские ВУЗы)».

Теперь переходим к чтению книги «Лев, Колдунья и Платяной шкаф» (Lev, Čarodějnice a Skříň) на чешском языке. На этой странице выложены первые три главы книги, а ссылка на продолжение будет в конце страницы.

Lev, Čarodějnice a Skříň

Lucinka nahlíží do skříně

Kapitola první

Byly jednou čtyři děti a ty se jmenovaly Petr, Zuzana, Edmund a Lucie. Budu vám vyprávět o tom, co se jim přihodilo, když je za války rodiče poslali z Londýna pryč kvůli náletům. Poslali je k jednomu starému profesorovi, který bydlel na samotě uprostřed přírody skoro patnáct kilometrů od železnice a tři kilometry od pošty. Ženu neměl a žil ve velikém domě s paní domácí, která se jmenovala paní Pršáková, a ještě se třemi služebnými (ty se jmenovaly Iva, Markéta a Eliška, ale my si o nich vyprávět nebudeme). Pan profesor sám už byl velmi starý; měl husté bílé vlasy a husté bílé vousy, takže mu z celé hlavy byl vidět jenom nos a oči - a dětem se hned líbil. No, po pravdě řečeno, tak hned to zase nebylo, protože když ho uviděly poprvé u hlavního vchodu ten večer, co přijely, vypadal tak zvláštně, že Lucinka, ta nejmenší, se ho trochu lekla a Edmund, ten druhý nejmenší, měl co dělat, aby se nerozesmál, a aby to nebylo vidět, musel dělat, že smrká.

Když se první večer rozloučili s panem profesorem a šli si nahoru lehnout, sešli se všichni u děvčat v pokoji a hodnotili situaci.

„Pánové,“ povídá Petr, „myslím, že jsme na to vyzráli. Budeme se tu mít jako v ráji. Děda nás nechá dělat, co se nám zlíbí.“

„Já bych řekla, že to bude moc fajn děda,“ povídá Zuzana.

„Dejte s ním už pokoj,“ povídá Edmund, který byl ospalý a snažil se, aby to vypadalo, že není, takže měl mizernou náladu. „Nemám tyhle kecy rád.“

„Jaký kecy?“ opáčila Zuzana. „A vůbec, mám dojem, že už jsi měl bejt dávno v posteli.“

„No jó, někdo si hraje na maminku,“ odtušil Edmund. „Co kdybys šla spát sama, když jsi tak chytrá?“

„Neměli bysme jít spát všichni?“ navrhla Lucinka. „Někdo nás tu uslyší a bude z toho průšvih.“

„Ba ne, nebude,“ řekl Petr. „Vždyť vám říkám, že v tomhle domě se můžem třeba postavit na hlavu. A každopádně nás nikdo neuslyší. Dolů do jídelny je to nejmíň deset minut cesty a spousta chodeb a schodů a tak.“

„Slyšeli jste? Co to bylo?“ zeptala se vtom Lucinka. V tak velkém domě ještě jakživa nebyla, a když pomyslela na všechny ty chodby a schodiště a dveře, které vedou do prázdných pokojů, bylo jí trochu úzko.

„To byl jen ňákej pták, ty hloupá,“ povídá Edmund.

„Sova,“ povídá Petr. „Tady určitě žije spousta ptáků. Víte co, teď půjdeme spát všichni a zejtra to tu důkladně prosmejčíme. Kdo ví, co všechno tu najdeme! Viděli jste cestou ty hory? A ten les? Třeba tam budou orli. Nebo jeleni. Nebo jestřábi!“

„Jezevci,“ povídá Lucinka.

„Lišky,“ povídá Edmund.

„Zajíci,“ povídá Zuzana.

Jenže ráno bylo zataženo a vytrvale pršelo, tak hustě, že nebylo vidět ani hory, ani les, ba dokonce ani potok na zahradě.

„To jsem si mohl myslet, že bude pršet,“ povídá Edmund. Byli zrovna po snídani a seděli nahoře v pokoji, který jim pan profesor přidělil - byl to dlouhý, nízký pokoj se dvěma okny na každou stranu.

„Nech toho už zas laskavě,“ ozvala se Zuzana. „Za hodinu nebo tak nějak se to stejně vybere. A mezitím si můžeme třeba číst.“

„Nevím jak vy,“ povídá Petr, „ale já jdu prozkoumat tenhle dům.“

To se líbilo všem a díky tomu celé to dobrodružství začalo. Znáte ty domy, kde vám připadá, že budete chodit celé hodiny a nikdy nedojdete na konec? Tohle byl zrovna takový dům; a bylo v něm plno zvláštních místností. Prvních pár dveří vedlo sice jen do ložnic pro hosty, jak všichni čekali, ale hned potom se dostali do hrozně dlouhého pokoje, kde visela spousta obrazů a také tam bylo brnění; a v dalším pokoji bylo plno zelených závěsů a v koutě tam stála harfa; a pak byly tři schůdky dolů a pět schůdků nahoru a pak maličká předsíň a dveře na balkón a pak dlouhá řada pokojů, kde byly od stropu až dolů police plné knih - takových těch velmi starých knih, některé dokonce ještě větší než kostelní Bible. A pak přišel pokoj, který byl úplně prázdný, až na jednu velikou skříň, takovou tu se zrcadlem na dveřích. Nic jiného tam nebylo, vůbec nic, až na jednu mrtvou masařku za oknem.

„Hm, tady nic není,“ povídá Petr a všichni se hrnuli zase dál - všichni až na Lucinku. Lucinka zůstala, protože ji napadlo, že by se mohla podívat, jestli skříň nepůjde otevřít, i když byla předem smí řená s tím, že bude zamčená. Kupodivu však šla lehce otevřít a ven se vykutálely dvě kuličky proti molům.

Podívala se dovnitř a uviděla tam viset samé kabáty - hlavně to byly dlouhé kožichy. A Lucinka měla strašně ráda dotek a vůni kožešiny.

Okamžitě si vlezla do skříně a zabořila do nich obličej, ale dveře nechala otevřené, protože dobře věděla, že ve skříni se samo zavře leda úplné ťululum. Za chviličku se zavrtala hlouběji a zjistila, že za první řadou kabátů visí ještě druhá. Tam už byla skoro tma a Lucinka raději natáhla ruce před sebe, aby se nepraštila do nosu o zadní stěnu skříně. Udělala ještě krok, pak druhý a třetí, pořád čekala, kdy už narazí na dřevo - a ono pořád nic!

„To musí být úplná veleskříň,“ pomyslela si, jak šla dál a dál mezi kabáty a rozhrnovala je oběma rukama. Pak si všimla, že jí něco křupe pod nohama. „Že by další kuličky proti molům?“ pomyslela si a sáhla dolů. Ale dole nenahmatala tvrdé hladké dřevo, nýbrž něco sypkého, měkkého a velmi studeného.

„To je zvláštní,“ pomyslela si a šla ještě dál.

Tu si všimla, že už se tváří neotírá o měkkou kožešinu, nýbrž o něco tvrdého, hrubého a někdy i píchavého.

„To jsem blázen,“ pomyslela si, „vždyť to je jako větve stromů!“

Vzápětí před sebou uviděla světýlko - ale ne malý kousek před sebou, na zadní stěně skříně, nýbrž hezky daleko. Na hlavu jí padalo něco měkkého a studeného. A to už si uvědomila, že stojí uprostřed lesa, je noc, všude leží sníh a ve vzduchu poletují sněhové vločky.

Lucinka se, pravda, trochu bála, ale zároveň ji to velice bavilo a zajímalo. Ohlédla se přes rameno a mezi stromy uviděla otevřené dveře skříně, a dokonce i malý kousek prázdného pokoje, ze kterého sem přišla (dveře samozřejmě nechala otevřené, neboť dobře věděla, že ve skříni se samo zavře leda úplné ťululum). Připadalo jí, že je tam stále den.

„Kdyby něco, tak se můžu vždycky vrátit,“ řekla si a křupy-křup, vydala se sněhem za světlem.

Asi za deset minut dorazila k pouliční svítilně. A jak tam tak stála - dílem se divila, kde se v lese bere pouliční svítilna, dílem uvažovala, co dál - uslyšela, že se k ní blíží nějaké kroky. Za chviličku pak ze stínu lesa vystoupila podivná postavička a zastavila se ve světle lampy.

Byl to tvor jen o kousek větší než Lucinka; nad hlavou nesl zasněžený deštník. Od pasu nahoru vypadal jako kluk, od pasu dolů připomínal spíš kozu - byl porostlý chundelatou černou srstí. Místo nohou měl kozlí kopýtka. Měl i ocas, ale toho si Lucinka v první chvíli nevšimla, protože ho nesl přehozený přes ruku, aby si ho neucoural ve sněhu. Kolem krku měl červenou vlněnou šálu a jeho kůže byla taky dočervena. Měl zvláštní, ale docela milý obličejík s krátkou špičatou bradkou, kudrnaté černé vlásky a na čele dva růžky. V jedné ruce, jak už bylo řečeno, nesl deštník; v druhé držel balíčky, převázané provázkem. Jak tam tak stál v tom sněhu a s balíčky v ruce, vypadal, jako by se vracel z vánočních nákupů. Byl to faun. Když zpozoroval Lucinku, překvapeně sebou trhl, až všechny balíčky upustil.

„Pro všechno na světě!“ zvolal faun.

A co tam všechno bylo

Kapitola druhá

„Dobrý večer,“ pozdravila Lucinka. Ale faun tak horlivě sbíral balíčky, že jí nejdřív ani neodpověděl. Potom vstal a maličko se uklonil.

„Dobrý večer, dobrý večer,“ pravil. „Nerad bych obtěžoval – ale smím se na něco zeptat? Mám totiž dojem, opravte mě, jestli se mýlím, ale nejste vy náhodou dcera Evina?“

„Jmenuji se Lucie,“ odpověděla Lucinka, neboť mu příliš nerozuměla.

„Ano, ale - promiňte, nejste náhodou to, čemu se říká holčička?“

„Samozřejmě, že jsem,“ odpověděla Lucinka.

„Takže vy jste doopravdický člověk?“

„Jistěže jsem člověk!“ pravila Lucinka, stále trošku zmatena.

„Jistě, jistě,“ řekl faun, „jak se můžu tak hloupě ptát! Ale, víte, ještě nikdy jsem neviděl ani syna Adamova, ani dceru Evinu. Jsem hrozně rád... totiž...“ a tady se zarazil, jako by už málem byl řekl něco, co říci neměl.

„Rád jsem, moc rád,“ opakoval. „Dovolte mi, abych se představil. Jmenuji se Tumnus.“

„Velice mě těší, že vás poznávám, pane Tumnus,“ pravila Lucinka.

„A smím se vás zeptat, Lucie, dcero Evina, jak jste se dostala do Narnie?“ otázal se pan Tumnus.

„Narnie? Co je to Narnie?“ tázala se Lucinka.

„Narnie je země, v níž se právě nacházíme,“ odpověděl faun.

„Rozkládá se mezi touto svítilnou a hradem jménem Cair Paravel na východním pobřeží. A vy? Vy jste přišla z těch hlubokých lesů na západě?“

„Já... Já jsem se sem dostala z pokoje, víte? Z veleskříně.“

„Ach tak,“ pravil pan Tumnus melancholicky. „Kdybych jen byl dával větší pozor v hodinách zeměpisu, když jsem byl ještě fauňátko! Jistě bych teď věděl o těchto cizích zemích mnohem víc.“

„Ale to vůbec nejsou země!“ smála se Lucinka. „To je jen támhle vzadu - totiž... nevím to jistě... víte, tam je teď léto.“

„Zatímco v Narnii je zima,“ pravil pan Tumnus. „Je tu zima už léta letoucí a budeme-li stát v tomhle sněhu, zcela určitě oba nastydneme. Dcero Evina z dalekého Království pokoje, kde se slovutné město Veleskříň sluní v paprscích věčného léta, co kdybyste mi prokázala tu čest a posvačila se mnou?“

„Děkuji vám, pane Tumnus,“ řekla Lucinka, „ale myslím, že už bych se spíš měla vrátit.“

„Je to jen kousíček odtud a mám tam krásně teplo,“ řekl faun, „a dáme si topinky - a sardinky - a dort...“

„Jste velmi laskav,“ pravila Lucinka, „ale opravdu se nemohu zdržet dlouho.“

„Dovolte mi, dcero Evina, abych vám nabídl rámě,“ řekl Tumnus, „a já budu držet deštník i nad vámi. Ano, takhle to bude nejlepší.

Pojďme.“

A tak se Lucinka vydala na cestu lesem ruku v ruce s faunem, jako by se znali už od peřinky.

Brzy přišli do míst, kde se krajina stávala divočejší, kolem dokola bylo plno skal a cesta vedla pořád nahoru dolů. V jednom mělkém údolí pan Tumnus najednou odbočil stranou a skoro to vypadalo, jako že chce projít přímo skrz velikou skálu. Ale v posledním okamžiku Lucinka zpozorovala, že je ve skále otvor - vchod do jeskyně. Za chvíli byli uvnitř a Lucinka přivřela oči, jak ji oslnila záře ohně. Pan Tumnus vzal malými kleštičkami jeden žhavý uhlík a zapálil lampu.

„Tak, a teď už to bude cobydup,“ pravil a přistavil kotlík na oheň. Lucince se faunův domov ohromně líbil. Byla to taková malá, suchá a čistá jeskyňka v červenavém kameni, na podlaze ležel koberec, nábytek tvořily dvě židličky (jedna pro mě a jedna pro návštěvníky, prohlásil pan Tumnus), stůl, kredenc a krb, nad kterým visel obraz starého fauna se šedivou bradou. V koutě byly dveře, které zřejmě vedly do ložnice, u jedné stěny stála knihovna. Lucinka si prohlížela knížky, zatímco pan Tumnus prostíral ke svačině. Tituly zněly například: Život a dílo Silénovo, Nymfy a jejich život, Lidé, mniši a myslivci - studie na téma lidových pověstí nebo Je člověk jenom báje?

„Tak, dcero Evina, už je to hotovo,“ pravil faun.

A byla to vážně báječná svačina. Každý si dal jedno vajíčko naměkko, potom topinku se sardinkami, potom topinku s máslem, po tom topinku s medem a nakonec dort s cukrovou polevou. Když už Lucinka nemohla, začal faun povídat. Uměl moc hezky vyprávět o životě v lese. Vyprávěl o půlnočních bálech, kdy nymfy (ty bydlí ve studánkách) a dryády (ty bydlí ve stromech) vycházejí ven a tančí s fauny ostošest. O dlouhých štvanicích na bílého jelena, který tomu, kdo ho chytí, splní všechna přání. O hodování a hledání pokladů v hlubokých jeskyních a opuštěných dolech, kde jsou doma divocí Červení skřítkové. A o krásném teplém létě, kdy je celý les zelený a starý Silénus přijede na návštěvu na svém tlustém oslu - anebo, kdo ví, třeba i Bakchus sám - a tehdy teče v potocích místo vody víno a po dlouhé týdny trvá v celém lese jediný veliký svátek.

„Jenže teď je pořád a pořád zima,“ dodal smutně. Potom, aby se trochu rozveselil, vyndal z krabičky na kredenci zvláštní flétničku - vypadala jako ze slámy - a začal hrát. A ta melodie, kterou hrál, byla tak líbezná, že se Lucince chtělo plakat a smát a tančit a usnout najednou. Jistě to trvalo velmi dlouho, než se vzpamatovala a řekla:

„Pane Tumnus, moc nerada vás přerušuji a ta melodie se mi hrozně líbí, ale teď už skutečně musím běžet. Chtěla jsem se zdržet jen chviličku.“

„Jenže to už teď nemá cenu,“ pravil faun, položil flétničku a zdvihl k ní nesmírně smutný obličej.

„Jak to, nemá cenu!“ vyskočila Lucinka a pomalu začínala mít strach. „Co tím myslíte? Já musím okamžitě domů! Budou se o mě bát!“

A pak se zeptala:

„Pane Tumnus, co je vám?!“, protože faunovy tmavé oči byly náhle plné slz a slzy se mu začaly kutálet po tvářích dolů a za chvíli i ukapávat z nosu. Nakonec si položil hlavu do dlaní a naříkal a naříkal.

„Pane Tumnus, pane Tumnus,“ mluvila k němu Lucinka stále nešťastněji, „prosím, pěkně prosím, utište se! Co je vám? Není vám dobře? Milý pane Tumnus, tak řekněte mi přece, co vás trápí!“

Ale faun plakal dál, jako by mu to mělo srdce utrhnout, a nepřestal, ani když ho Lucinka objala kolem ramen a půjčila mu svůj kapesník. Natáhl jenom ruku a vzal si kapesník, brečel do něj a ždímal ho oběma rukama vždycky, když ho promočil skrz naskrz, takže Lucinka nakonec stála v menší louži.

„Pane Tumnus,“ houkla mu nakonec do ucha a zatřásla s ním, „nechte už toho. Okamžitě přestaňte! Že se nestydíte, takový velký faun! Proč prosím vás brečíte?!“

„Bú-bú-bú,“ naříkal pan Tumnus. „Já brečím, protože jsem takový zlý faun.“

„Ale vy přece vůbec nejste zlý faun,“ pravila Lucinka. „Já si myslím, že jste dokonce moc hodný faun. Hodnějšího fauna jsem co živa nepotkala.“

„Bú-bú, to byste neříkala, kdybyste věděla všechno,“ brečel pan Tumnus. „Kdepak, já jsem zlý faun. Jsem ten nejhorší faun, jakého kdy země nosila.“

„A co jste provedl?“ tázala se Lucinka.

„Vidíte obraz mého ubohého otce támhle nad krbem?“ řekl pan Tumnus. „Ten by nikdy nic takového neudělal.“

„Ale co by neudělal?“ naléhala Lucinka.

„To, co já,“ pravil faun. „Nikdy by nevstoupil do služeb Bílé čarodějnice.

Ano, tak daleko jsem dospěl. Jsem ve službách Bílé čarodějnice.“

„Kdo je to, ta Bílá čarodějnice?“

„Jak to, kdo to je! To ona má pod palcem celou Narnii! To ona zavinila tuhletu zimu. Věčně je zima, a nikdy vánoce, jen si to představte!“

„To je hrozné,“ pravila Lucinka. „Ale jak jí sloužíte vy?“

„To je právě to nejhorší,“ vzdychl pan Tumnus zhluboka. „Já pro ni dělám únosce. Ano, tak je to. Jen se na mě podívejte, dcero Evina. Věřila byste, že dokážu potkat v lese ubohé nevinné dítě, které mi nikdy nijak neublížilo, a tvářit se na ně laskavě a pozvat ho k sobě domů - jenom proto, abych ho uspal a pak vydal Bílé čarodějnici?“

„Ne,“ pravila Lucinka, „jsem si jista, že vy takový nejste.“

„Právě že jsem,“ řekl faun.

„Víte,“ pravila Lucinka pomalu (chtěla k němu být spravedlivá, ale ne příliš přísná), „víte, to bylo moc ošklivé. Ale vidím, že toho opravdu litujete, takže jistě už nic takového neuděláte.“

„Dcero Evina, tys to nepochopila!“ vykřikl faun. „To není něco, co jsem kdysi udělal. To je něco, co dělám zrovna teď!“

„Jak to?!“ zvolala Lucinka a strašně zbledla.

„Vy jste to dítě,“ pravil pan Tumnus. „Bílá čarodějnice mi poručila, že každého syna Adamova nebo dceru Evinu, kterou potkám tady v lese, musím chytit a jí přivést. A vy jste první, koho potkávám. A já jsem se na vás tvářil laskavě a pozval jsem vás na svačinu a celou tu dobu jsem chtěl počkat, až usnete, a potom jí to jít oznámit.“

„Ale neuděláte to, že ne? Prosím, prosím, nedělejte to! To opravdu nesmíte.“

„A když to neudělám,“ pravil faun a znovu se rozplakal, „ona na to jistě přijde. A dá mi useknout ocas a uříznout růžky a vyškubat fousy a moje krásná rozeklaná kopýtka promění v taková hrozná, jako mají koně. A jestli se opravdu a vážně rozzlobí, promění mě v kámen a já budu sochou fauna v tom jejím příšerném zámku, dokud nebudou obsazeny všechny čtyři trůny na Cair Paravel - a kdo ví, kdy se to stane, stane-li se to vůbec.“

„To mě moc mrzí, pane Tumnus,“ řekla Lucinka, „ale pěkně vás prosím, pusťte mě domů!“

„To víte, že pustím,“ řekl faun. „Nic jiného mi nezbývá. Teď to vidím. Než jsem vás potkal, vůbec jsem nevěděl, jací lidé jsou. Teď, když vás znám, už vás nemohu vydat Bílé čarodějnici. Ale musíte okamžitě zmizet. Vyprovodím vás zpátky k lampě. Od tamtud už doufám trefíte?“

„Řekla bych, že ano,“ odpověděla Lucinka.

„Musíme jít co nejtišeji,“ pravil pan Tumnus. „Les je plný jejích špehů. Dokonce i některé stromy jsou na její straně.“

Oba vstali, nechali všechno nádobí na stole, pan Tumnus znovu roztáhl deštník, nabídl Lucince rámě a vyšli do sněhu. Cesta zpátky byla úplně jiná než cesta tam. Šli teď mlčky a velmi rychle a pan Tumnus vyhledával nejhlubší stíny. Lucinka si věru oddechla, když konečně dorazili k pouliční svítilně.

„Teď už najdete cestu?“ tázal se pan Tumnus.

Lucinka se pozorně zadívala mezi stromy a v dálce zahlédla něco, co by mohlo být denním světlem. „Ano,“ pravila, „už vidím dveře skříně.“

„Tak běžte co nejrychleji domů,“ řekl faun. „A - můžete mi někdy odpustit, co jsem vám chtěl udělat?“

„Ale to víte, že ano,“ odpověděla Lucinka a srdečně mu stiskla ruku. „A doufám, že se kvůli mně nedostanete do maléru.“

„Sbohem, dcero Evina,“ řekl pan Tumnus. „Mohu si na památku nechat váš kapesník?“

„Klidně,“ řekla Lucinka a rozběhla se za skvrnkou denního světla, co jí nohy stačily. Brzy ucítila, že už se neprodírá větvemi, ale kabáty, místo sněhu měla pod nohama tvrdé dřevo a hned nato vyskočila ze skříně v prázdném pokoji, kde celé to dobrodružství začalo. Pečlivě za sebou skříň zavřela a rozhlédla se kolem, ještě celá udýchaná. Stále pršelo a z chodby bylo slyšet hlasy ostatních dětí.

„Tady jsem,“ zavolala na ně. „Tady jsem! Už jsem se vrátila. Nic se mi nestalo.“

Edmund vchází do skříně

Kapitola třetí

Lucinka doběhla ostatní ještě v chodbě.

„Je to v pořádku,“ opakovala. „Už jsem tady zpátky.“

„O čem to prosím tě mluvíš?“ zeptala se Zuzana.

„Cože?“ žasla Lucinka. „Vám nebylo divný, kde jsem?“

„Jo aha, tak ty ses schovala,“ řekl Petr. „Chudáčku, tak ty ses schovala a nikdo si toho nevšiml. Příště se schovej na dýl, abysme tě začali hledat.“

„Vždyť jsem byla pryč takovou dobu!“ vyhrkla Lucinka.

Všichni se překvapeně zastavili.

„A jinak jsi zdravá?“ zaklepal si Edmund na čelo.

„Jak to myslíš, Lucinko?“ zeptal se Petr.

„Tak, jak to říkám,“ povídá Lucinka. „Do tý skříně jsem vlezla hned po snídani a byla jsem tam hrozně dlouho a byla jsem na svačině a stalo se všechno možný.“

„Neblázni, Lucinko,“ řekla Zuzana, „my jsme z toho pokoje vylezli jen chviličku před tebou.“

„Ona neblázní, viď, Lucinko,“ na to Petr. „Ona si jen tak vymejšlí, aby byla ňáká legrace. Co by si nemohla vymejšlet?“

„Ale já si, Petře, nevymejšlím,“ řekla Lucinka. „Víš, ona je to kouzelná skříň. Uvnitř je celá země a sněží tam a je tam faun a čarodějnice a celý se to jmenuje Narnie. Pojďte, já vám to ukážu.“

Ostatní nevěděli, co si o tom myslet, ale Lucinka byla tak nadšená, že neodolali a vrátili se s ní do prázdného pokoje. Lucinka běžela napřed, rozrazila dveře skříně a volala:

„Tak, teď si tam vlezte a uvidíte.“

„A co, ty huso,“ řekla Zuzana, která mezitím nahlédla dovnitř a rozhrnula kabáty. „Koukej, je to docela normální skříň. Tadyhle je zadní stěna.“

Všichni se shlukli kolem ní, dívali se dovnitř a rozhrnovali kabáty - a všichni, včetně Lucinky, viděli úplně obyčejnou skříň. Nebyl tam ani les, ani sníh, jenom zadní stěna skříně a na ní věšáky. Petr vlezl dovnitř a poklepal na ni rukou, jestli je pevná.

„Jsi dobrá, Lucinko,“ řekl, když zase vylezl. „Dostala jsi nás. Málem jsme ti uvěřili.“

„Ale já jsem si z vás nedělala legraci,“ řekla Lucinka. „Vážně ne!

Před chvilinkou to tu vypadalo úplně jinak. Doopravdy. Na mou duši!“

„Jdi ty, Lucinko,“ domlouval jí Petr, „všeho moc škodí. Fór se ti povedl, tak už bys s tím snad mohla přestat, ne?“

Lucinka se hrozně začervenala, snažila se něco říct, sama nevěděla co, a nakonec se rozplakala. Tak jí začala dlouhá řada ošklivých dnů. Mohla to samozřejmě kdykoliv dát do pořádku - stačilo, aby se přinutila říct, že si celou tu záležitost jenom vymyslela. Jenže Lucinka byla velmi pravdomluvná a dobře věděla, že si z toho nevymyslela ani písmenko, takže něco takového říct prostě nedokázala. A tak byla velmi nešťastná, protože ostatním se samozřejmě zdálo, že lže, a hloupě k tomu. Pravda, ti dva starší to tak nemysleli, ale Edmund uměl být zlomyslný a nyní byl zlomyslný jak náleží. V jednom kuse se jí poškleboval a do omrzení se vyptával, zda nenašla nějaké další nové země také v ostatních skříních v domě... A přitom to mohly být vyloženě báječné dny. Počasí jim přálo, takže byli venku od rána do večera, koupali se, rybařili, lezli po stromech a vyhřívali se na sluníčku, nataženi ve vřesu. Ale Lucinka z toho neměla tu pravou radost. A tak to šlo až do dalšího deštivého dne.

To už bylo odpoledne, a protože počasí vypadalo beznadějně, rozhodli se, že si budou hrát na schovávanou. Zuzana měla hledat, ostatní se rozběhli po domě. A Lucinka okamžitě zamířila do pokoje, kde stála skříň. Nechtěla se v ní schovat, protože věděla, že tím by jen darmo oživila celou tu nepříjemnou záležitost. Ale chtěla se ještě jednou aspoň podívat dovnitř, neboť už si pomalu začínala myslet, že se jí jen něco zdálo a žádná Narnie neexistuje. Dům byl tak veliký a složitý a plný schovávaček, že věřila, že se stihne podívat do skříně a ještě schovat někde jinde. Ale sotva skříň otevřela, zaslechla v chodbě kroky, a tak jí nezbývalo než skočit dovnitř a zavřít za sebou dveře. (Samozřejmě je nedovřela úplně, protože dobře věděla, že ve skříni se samo zavře leda úplné ťululum - a to to ani nemusí být kouzelná skříň.)

Edmund - to byly jeho kroky, co slyšela - vešel do pokoje právě v tom okamžiku, kdy Lucinka mizela ve skříni. Hned si řekl, že tam vleze za ní - ne snad proto, že by skříň považoval za nějakou kór zvláštní schovávačku, ale proto, že chtěl Lucinku ještě trošku potrápit tou její vymyšlenou zemí. Otevřel dveře. Uvnitř visely kabáty, jako obyčejně visívají, byly tam cítit kuličky proti molům, byla tam tma a ticho a po Lucince ani památky. „Myslí, že jsem Zuzana a jdu ji chytit,“ řekl si Edmund, „a tiše se krčí někde vzadu.“ Vlezl tedy dovnitř a zavřel za sebou, aniž si uvědomil, že se chová jako úplné ťululum. Pak začal ve tmě šmátrat po Lucince. Myslel si, že ji najde za chviličku, a když ji nenašel, dost ho to překvapilo. Chtěl tedy znovu otevřít dveře, aby bylo trochu vidět - jenže teď nemohl najít ani dveře! Pomalu se mu to přestávalo líbit. Začal znovu šmátrat kolem sebe, čím dál zuřivěji, jak se ho zmocňovala panika; dokonce nahlas volal:

„Lucko, Lucinko! Kde jsi? Vím, že jsi tady!“

Ale odpovědi se nedočkal. Místo toho si všiml, že jeho hlas zní velmi zvláštně - vůbec ne jako ve skříni, nýbrž jako v otevřeném prostoru. Pocítil také nezvyklý chlad. A potom uviděl světlo.

„Zaplaťpánbu,“ řekl si, „dveře se asi otevřely samy od sebe.“

Na Lucinku úplně zapomněl a honem se vydal za světlem, neboť si myslel, že to jsou otevřené dveře skříně. Jenže místo aby vystoupil ze skříně do prázdného pokoje, vystoupil ze stínu hustých smrků na mýtinku uprostřed lesa.

Pod nohama mu vrzal suchý sníh a větve stromů byly sněhem doslova obalené. Nad hlavou měl bleděmodré nebe, takové, jaké bývá po ránu v jasný zimní den. Přímo před sebou uviděl mezi kmeny stromů vycházející slunce, zářivě červené a čisté. Všude bylo tichoučko, jako by široko daleko nebylo kromě něj živé duše. Nikde ani stopy po vrabci nebo třeba po veverce; byl to vážný, přísný les a táhl se všemi směry do nedohledna. Edmund se otřásl. Pak si vzpomněl, že vlastně hledal Lucinku, a také co se jí natrápil s tou její vymyšlenou zemí, která byla nyní až příliš skutečná. Pomyslel si, že Lucinka jistě nebude daleko, a proto zavolal:

„Lucko, Lucinko! To jsem já, Edmund! Já jsem tady taky!“

Žádná odpověď.

„Zlobí se na mě, že jsem se jí poslední dobou poškleboval,“ pomyslel si Edmund. A třebaže nerad připouštěl, že neměl pravdu, také byl dost nerad sám v takovém divném, tichém místě; a proto zavolal znovu:

„Hej, Lucinko! Nezlob se, že jsem ti nevěřil. Teď vidím, žes měla pravdu. Tak vylez, povídám. Udobříme se.“

Žádná odpověď

„No jo, holka,“ pomyslel si Edmund, „někde si tiše trucuje - a pak se jí omlouvej!“

Znovu se rozhlédl kolem sebe a líbilo se mu to tam ještě míň a zrovna si říkal, že se vrátí domů, když najednou z hloubi lesa zaslechl zvonit rolničky. Zvonění se stále přibližovalo, až se nakonec ukázaly saně, tažené dvěma soby.

Byli to sobi se zlatými parohy a to zlato ve vycházejícím slunci žhnulo jako řeřavé uhlíky. Nebyli větší než shetlandští poníci a srst měli mnohem bělejší než ten nejbělejší sníh. Jejich postroje byly celé tmavě červené, posázené rolničkami. Na kozlíku seděl skřítek, dost tlustý a asi metr vysoký (kdyby se postavil). Oblečený byl do kožíšku z ledního medvěda a na hlavě měl červenou čepičku s dlouhým zlatým střapcem. Na klíně měl rozložený svůj mohutný plnovous, takže mu bylo pěkně teploučko. Ale za ním, na vyvýšeném sedadle uprostřed saní, seděl někdo docela jiný - dospělá dáma, vyšší než všechny ženy, se kterými se Edmund dosud setkal. Byla také zahalena do bílých kožešin, v ruce držela dlouhou zlatou hůlku a na hlavě měla zlatou korunu. Její obličej byl úplně bílý - ne snad jen bledý, nýbrž bílý jako sníh nebo cukr; jenom ústa měla ohnivě červená. Byl to v podstatě krásný obličej, ale pyšný, chladný a přísný.

Jak se tak saně blížily, byl na ně velmi pěkný pohled: rolničky zvonily, skřítek práskal bičem a sníh odletoval na obě strany.

„Stát!“ rozkázala vtom dáma a skřítek zarazil soby tak prudce, že téměř ztratili rovnováhu. Vzápětí však už stáli pevně na nohou, hryzali udidlo a odfrkovali. Dech, který jim vycházel z nozder, vypadal v mrazivém vzduchu jako kouř.

„Co jsi zač?“ tázala se dáma a pozorně si Edmunda prohlédla.

„Já - já - jmenuju se Edmund,“ vykoktal Edmund trochu rozpačitě.

Z těch jejích očí byl celý nervózní. Dáma se zamračila.

„Takhle mluvíš s královnou?!“ zeptala se a vypadala ještě přísněji.

„Odpusťte, prosím, Vaše Veličenstvo, nevěděl jsem...“ omlouval se Edmund.

„Neznáš královnu Narnie?“ vykřikla dáma. „No, však nás ještě poznáš! Ale ptám se tě znovu: Co jsi zač?“

„Promiňte, Vaše Veličenstvo,“ řekl Edmund. „Ale já vám nerozumím. Chodím do školy... totiž, chodil jsem. Teď jsou prázdniny.“

Читайте дальше по ссылке продолжение книги «Лев, Колдунья и Платяной шкаф» (Lev, Čarodějnice a Skříň) на чешском языке. Весь список книг, переведённых на чешский язык или написанных в оригинале на чешском), вы найдёте в разделе «Книги на чешском языке» (для детей есть раздел «Сказки на чешском»).