Онлайн-школа иностранных языков «Европейское Образование»

Сказка для детей «Старый дом» (Starý dům) на чешском языке – читать онлайн, автор – Ганс Кристиан Андерсен. Сказка «Старый дом» (Starý dům) - это одна из сказок, которые написал датский сказочник Ганс Христиан Андерсен (хоть и не очень известная). Позже эту и многие другие его сказки перевели не только на самые распространённые языки мира, но и на менее распространённые (в том числе и на чешский).

Остальные сказки, которые написал Ганс Христиан Андерсен, а также другие известные во всём мире сказочники (братья Гримм, Шарль Перро и т.д.) можно читать онлайн в разделе «Сказки на чешском языке» (сказки на других иностранных языках есть в разделе «Сказки онлайн»).

Литературу других жанров можно читать онлайн в разделе «Книги на чешском языке».

Для тех, кто самостоятельно изучает чешский язык по фильмам, создан раздел «Фильмы на чешском языке».

Для тех, кто хочет учить чешский язык не только самостоятельно, но и с опытным преподавателем, есть информация на странице «Чешский по скайпу».

Для абитуриентов будет интересным раздел «Университеты Чехии».

Теперь переходим к чтению небольшой сказки для детей «Старый дом» (Starý dům) на чешском языке.

Starý dům

Na proti v ulici stál starý, prastarý dům, stál tam již skoro tři sta let, jak sis mohl přečíst na trámu, do něhož byl vyřezán mezi tulipány a chmelovými úponky letopočet. Celé verše byly tam napsány ještě po staru a nad každým oknem byl v trámu vyřezán pitvorný obličej. Horní poschodí o kus přečnívalo a u samé střechy byl okap s dračí hlavou; měla chrlit z tlamy dešťovou vodu, ale tekla místo toho břichem, protože okap byl děravý.

Všechny ostatní domy v ulici byly nové a hezké, s velikými okny a hladkými zdmi. Bylo na nich dobře vidět, že nechtějí s tím starým domem nic mít. Zřejmě si myslily: „Jak dlouho ještě bude ta barabizna v naší ulici pohoršovat! Arkýř jí vybíhá do ulice, že není z našich oken vidět, co se v tu stranu děje! Schody k domovním dveřím má široké jako někde do zámku a vysoké jako na kostelní věž. Jejich železné zábradlí připomíná vchod do starodávné krypty a má dokonce mosazné knoflíky. Jak je to nevkusné!“

Naproti na druhé straně ulice stály rovněž nové a hezké domy a myslily si totéž co ostatní. Ale u jednoho okna sedal hošík se svěžími, červenými tvářemi a s jasnýma, zářícíma očima; jemu se starý dům líbil ze všech nejlépe, jak za slunce, tak v měsíčném světle. A když se zadíval na protější zeď, s níž omítka již oprýskala, vymýšlel si nejpodivuhodnější obrazy, jak asi ulice kdysi vypadala, se schůdky u domovních dveří, s arkýři a špičatými štíty. Vídával přitom vojáky s halapartnami, a ozdobné okapy viděl pobíhat kolem jako draky a saně. — Věru, starý dům stál za podívanou! Bydlil v něm starý pán, který nosil aksamitové kalhoty, kabát s velkými mosaznými knoflíky a paruku, na níž jsi hned viděl, že je to opravdová paruka. Každého rána k němu přicházel stařík, který mu uklízel a obstarával pochůzky; jinak žil starý pán v aksamitových kalhotách v starém domě zcela sám. Občas přistoupil k oknu a zadíval se ven. Hošík z protějška na něho zakýval a starý pán pokynul zas jemu. Stali se tak z nich přátelé, třebaže spolu nikdy nemluvili, ale na tom přece nezáleží. Hošík slyšel rodiče říkat: „Tomu starému pánovi z protějška se daří velmi dobře, ale je tak hrozně sám.“

Příští neděli zabalil hošík cosi do kousku papíru, sběhl do vrat, a když šel starý sluha z protějška kolem, řekl mu:

„Poslyš, nedal bys protějšímu pánovi tohle ode mne? Mám dva cínové vojáčky, tohle je jeden z nich. Chci mu ho dát, protože vím, že je tak hrozně sám.“

Stařec se zdál velmi potěšen, přikývl a odnesl vojáčka do starého domu. Pak přišel vzkaz, nemá-li hošík chuť přijít naproti na návštěvu. Rodiče mu to dovolili a hošík se vypravil do starého domu.

Mosazné knoflíky na zábradlí u schodů se leskly ještě víc než jindy, skoro bys věřil, že byly k té návštěvě zvlášť vyleštěny, a vyřezávaní trubači — protože na domovních dveřích byli vyřezáni trubači stojící v tulipánech — troubili ze všech sil; tváře jako by se jim nadouvaly ještě více než dříve. A troubili:

„Trarará! Přichází hošík! Trarará!“

Domovní dveře se otevřely. Chodba byla plná starých portrétů, rytířů v brnění a dam v hedvábných róbách; brnění řinčelo a hedvábné šaty šustily.

Potom se přišlo ke schodišti; vedlo vysoko vzhůru a pak zas kousíček dolů — a vyšlo se na verandu, která sice byla velmi chatrná, byly v ní veliké díry a dlouhé škvíry, ale vyrůstala jimi tráva a listy. Kolem celé verandy, na dvoře i na zdi, bylo tolik zeleně, že to tam vypadalo jako v zahradě, třebaže to byla jen veranda. Stály na ní staré květináče, které měly obličej a oslí uši. Květiny v nich nyní rostly, jak chtěly. Z jednoho květináče přerůstaly přes okraj karafiáty, nebo lépe jejich zeleň, výhonek vedle výhonku, a říkaly zcela zřetelně: „Vzduch mě hladil, sluníčko líbalo a slíbilo mi na neděli kvíteček, kvíteček na neděli!“

Potom vešli do místnosti, jejíž stěny byly potaženy vepřovicí s tištěnými zlatými květy. Volaly:

„Čas ničí zlacení, jen vepřovici nezmění!“

Stály tam lenošky s vysokánskými, bohatě vyřezávanými lenochy a s opěradly pro ruce po obou stranách.

„Sedni si! Sedni si!“ zvaly. „Ach, jak ve mně praská! Jistě dostanu suché lámání jako ta stará skříň! Lámání v zádech, ach!“

Hošík pak vešel do světnice s arkýřem, kde seděl starý pán.

„Díky za cínového vojáka, přítelíčku!“ řekl mu starý pán. „A díky, žes ke mně přišel.“

„Díky! Díky!“ a „Prask! Prask!“ ozývalo se všude v nábytku. Bylo ho tam tolik, že si téměř překážel, když se chtěl na hošíka podívat.

Uprostřed stěny visel obraz krásné dámy, mladé a veselé, ale oblečené zcela jako za starých časů, s pudrem ve vlasech a v tuhých, naškrobených šatech. Neříkala jako nábytek kolem ani „prask“, ani „díky“, ale dívala se na hošíka laskavýma očima. Ten se hned zeptal starého pána: „Odkud ji máš?“

„Naproti od vetešníka,“ řekl starý pán. „Visí tam spousta obrazů. Nikdo už ty lidi nezná a o ně nedbá, protože jsou všichni dávno pochováni. — Ale před dávnými lety jsem ji znal, teď je však už půlstoletí mrtva.“

Pod obrazem visela za sklem zvadlá kytice, jistě také již půlstoletí stará, podle toho jak vypadala. A kyvadlo velikých hodin se kývalo sem tam a jejich ručička obíhala a všechno v pokoji neustále stárlo, ale nikdo to nepozoroval.

„U nás doma říkají, že jsi hrozně sám,“ řekl hošík.

„Ach, přicházejí ke mně na návštěvu staré vzpomínky se vším, co přivolávají, a teď jsi přišel přece také ty. — Je mi tu opravdu dobře.“

Starý pán vzal s police obrázkovou knihu. Byly v ní celé veliké výjevy, nejroztodivnější kočáry, jaké dnes už není vidět, vojáci jako žaludový spodek a občané s vlajícími prapory; krejčí měli prapor s nůžkami, které drželi dva lvi, a ševci prapor sice bez bot, ale s orlem, který měl dvě hlavy, protože ševci musí mít všechno tak, aby mohli mluvit o páru. — Pane, to byla krásná kniha!

Starý pán odešel do druhé světnice pro zavařeninu, pro jablka a pro ořechy. V starém domě bylo opravdu velmi blaze.

„Nevydržím to tu!“ naříkal však cínový vojáček, stojící na prádelníku.

„Je tu tak smutno a pusto! Kdo žil v rodině, nezvykne si na to.

Nevydržím to tu! Dny jsou tu nekonečně dlouhé a večery ještě delší. Zde to není vůbec jako u vás naproti: tam tvůj tatínek i maminka spolu spokojeně hovořili a ty a vy všechny milé děti jste se hlučně veselily. Starý pán je však nesmírně osamělý. Myslíš, že na něho se někdo laskavě podívá, že dostane někdy políbení nebo že mu někdo ustrojí vánoční stromek?

Nedostane nikdy nic — a ustrojí mu leda jednou pohřeb! Ne, nevydržím to tu!“

„Nesmíš to brát tak tragicky!“ řekl mu hošík. „Mně se tu velmi líbí a chodí sem přece na návštěvu staré vzpomínky se vším, co přivolávají!“

„Ale ty já nevidím a vůbec je neznám!“ řekl cínový vojáček.

„Nevydržím to tu!“

„Musíš tu vydržet!“ prohlásil hošík.

Starý pán se vrátil s obličejem zářícím spokojeností a s překrásnou zavařeninou, jablky a ořechy a hošík již na cínového vojáčka nemyslil. Vrátil se domů šťastný a spokojený. Týdny a dny ubíhaly za vzájemného kývání do starého domu a ze starého domu, až tam hošík znovu přišel.

Vyřezávaní trubači troubili „Trarará! Přichází hošík! Trarará!“ a meče a brnění na obrazech rytířů řinčely a hedvábné šaty šustily, vepřovice na stěnách vykládala své rozumy a staré lenošky se suchým lámáním v zádech vzdychaly „au!“ — vše bylo zcela jako po prvé, neboť v starém domě byl jeden den jako druhý a jedna hodina jako druhá.

„Já to tu nevydržím!“ volal cínový vojáček. „Plakal jsem cínové slzy. Je tu hrozně smutno. Pošlete mě raději do války, ať tam přijdu o ruce a nohy! Byla by to alespoň změna. Nevydržím to tu! — Teď už vím, co je to, když tě navštěvují vzpomínky se vším, co mohou přivolat! I mě navštěvují, ale věř, že to není žádné potěšení, trvá-li to delší dobu. Byl bych už už s toho prádelníku utekl! Viděl jsem v duchu všechny vás z protějšího domu tak zřetelně, jako byste tu skutečně byli. Bylo zase nedělní ráno, však se pamatuješ! Vy děti jste stály všechny u stolu a zpívaly žalmy, jež zpíváte každého rána. Stály jste zbožně se sepjatýma rukama a tatínek a maminka byli rovněž slavnostně naladěni. Vtom se otevřely dveře a do pokoje vběhla vaše malá sestřička Marie — ta, které nejsou ještě ani dvě léta a jež se vždycky roztančí, jakmile uslyší hudbu nebo zpěv, ať jsou jakékoli; neslušelo se to teď, ale Marie se dala do tance. Avšak nedokázala dodržovat takt, protože tóny žalmu byly příliš protáhlé. Zůstala stát nejdříve na jedné nožce, s hlavou skloněnou hluboko dopředu, pak na druhé nožce a zas hluboko předklonila hlavičku, ale stále to nestačilo. Vy všichni jste se tvářili velmi vážně, ačkoli to nebylo pro vás lehké, ale já jsem se v nitru smál, že jsem spadl se stolu a udělal jsem si bouli — dodnes s ní chodím —, protože to nebylo ode mne hezké, smát se! — Teď mi to zase táhne myslí a vůbec všechno, co jsem dosud prožil: to jsou asi ty vzpomínky a to, co přivolávají! — Řekni mi, zpíváte dosud v neděli?

Vypravuj mi o Mařence, a jak se daří mému druhovi, druhému cínovému vojákovi! Jak je šťastný! — Nevydržím to tu!“

„Darovali jsme tě!“ řekl mu hošík. „Musíš tu zůstat. Cožpak to nechápeš?“

Starý pán přinesl zásuvku, ve které bylo mnoho věcí na podívání; byl tam starodávný míšek na peníze, schránka na balšám a staré karty, velikánské a zlacené, jaké se dnes již nevidí. Starý pán zotvíral velké zásuvky, i klavír otevřel; měl na vnitřní straně desky obraz krajiny, a když na něj starý pán hrál, zněl velmi chraplavě; starý pán pak zanotoval i starou píseň.

„Ba, tu ona dovedla krásně zpívat!“ řekl a pokývl k portrétu, který koupil u vetešníka; a rozzářily se mu přitom oči.

„Chci do války! Chci do války!“ křičel cínový vojáček, jak mohl hlasitě, a vrhl se s prádelníku na zem.

Kam se jen poděl? Starý pán ho hledal, hošík ho hledal, ale vojáček byl ten tam a zůstal již ten tam.

„Však ho najdu!“ ujišťoval starý pán, ale nikdy ho již nenašel. Podlaha byla příliš rozeschlá a děravá. — Vojáček propadl škvírou a ležel teď v otevřeném hrobě.

Den uběhl a hošík se vrátil domů, a uběhl týden a uběhla řada týdnů. Okna úplně zamrzla. Hošík na ně musil dýchat, aby si v nich udělal okénko, kterým by viděl naproti na starý dům. Sníh zavál všechno jeho vyřezávání a nápisy, zavalil schody až nahoru ke dveřím, jako by ani nikdo nebyl doma. A také nikdo doma nebyl — starý pán zemřel.

Večer zastavil před starým domem vůz a starého pána snesli do něho v rakvi, měl být pohřben v hrobce kdesi na venkově. Odváželi ho tam nyní, ale nikdo ho nedoprovázel, všichni jeho přátelé byli již mrtví. Když odjížděli, hošík poslal za rakví polibek.

Za několik dní byla uspořádána v starém domě dražba. Hošík viděl z okna, jak odtamtud odnášejí staré rytíře a staré dámy, květináče s oslíma ušima, staré lenošky a staré skříně — rozešly se na nejrůznější strany.

Portrét mladé dámy od vetešníka se dostal zase k vetešníkovi a zůstal tam již viset, protože nikdo ji již neznal a nikoho již ten starý obraz nezajímal.

Na jaře dům strhli, protože to byla, jak říkali lidé, stará barabizna. Bylo teď vidět z ulice rovnou do pokoje, na jeho kožené tapetování, nyní rozbité a roztrhané. A zeleň kolem verandy visela divoce na polorozpadlých trámech. — Zbořeniště bylo pak odklizeno.

„Zaplať Pánbůh!“ oddechly si sousední domy.

Postavili tam krásný dům s velikými okny a s bílými hladkými zdmi. Ale vpředu, kde vlastně starý dům stával, zřídili zahrádku a psí víno se z ní pnulo po sousedních zdech. Zahrádku ohradili potom železným mřížovým plotem s železnými vrátky; vypadalo to náramně. Lidé se zastavovali a nahlíželi dovnitř. Na větvičkách psího vína sedávalo na tucty vrabců, štěbetali jeden přes druhého, co jim hrdélko stačilo, ale nevypravovali si o starém domě, na ten se nemohli pamatovat. Uplynulo tak mnoho let. Hošík z protějšího domu vyrostl zatím v muže, v zdatného muže, z něhož měli rodiče radost. Oženil se právě a nastěhoval se do domu se zahrádkou. Když jednou jeho žena zasazovala v zahrádce polní květinu, jež se jí zalíbila, stál vedle ní. Zasadila ji vlastní rukou a upěchovávala pak prsty hlínu. — Au!

Co je to? — Píchla se. Z měkké prsti vyčnívalo cosi špičatého. Byl to — pomyslete si! — cínový vojáček, ten, který zmizel tehdy z pokoje u starého pána; skutálel se mezi trámy a rum a ležel pak řadu let v zemi. Mladá žena vojáčka otřela, nejdříve zeleným listem a pak svým jemným  kapesníkem, překrásně vonícím; cínovému vojáčkovi bylo, jako by se probíral z mrákot.

„Ukaž mi ho!“ řekl mladý muž; usmál se a zavrtěl hlavou. „To nemůže být přece on! Ale připomíná mi příběh s cínovým vojáčkem, kterého jsem měl, když jsem byl malý chlapec.“ A vypravoval své ženě o starém domě a o starém pánovi a o cínovém vojáčkovi, kterého mu poslal, protože byl tak hrozně sám; vyprávěl to pěkně tak, jak to opravdu bylo, takže mladé ženě nad osudem starého domu a starého pána vhrkly slzy do očí.

„Může to přece jen být ten vojáček!“ řekla. „Schovám si ho a zapamatuji si dobře všechno, cos mi vypravoval. Ale musíš mi ukázat hrob starého pána!“

„O tom nevím,“ odpověděl jí muž. „Nikdo už o něm neví. Všichni přátelé starého pána jsou mrtvi, nikdo se o hrob již nestará, a já jsem přece tehdy byl malý chlapec!“

„Jak musil být hrozně osamělý!“ řekla jeho žena.

„Hrozně osamělý!“ opakoval cínový vojáček. „Ale je krásné nebýt zapomenut!“

„Krásné!“ zvolal kdosi vedle, ale nikdo kromě cínového vojáčka neviděl, že to byl kousek starého potahu z vepřovice. Její zlacení se již ztratilo, splývala zcela s vlhkou zemí, ale dosud měla své rozumy a dosud je hlásala:

„Čas ničí zlacení, jen vepřovici nezmění!“

Cínový vojáček tomu však nevěřil.

Остальные сказки, переведённые на чешский язык, можно читать онлайн в разделе «Сказки на чешском языке». А если вас также интересуют сказки на других иностранных языках, их можно найти в разделе «Сказки онлайн».