Онлайн-школа иностранных языков «Европейское Образование»

Детская сказка «Соседи» (Sousedé) на чешском языке – читать онлайн, автор – Ганс Христиан Андерсен. «Соседи» (Sousedé) – это не такая широко известная сказка датского писателя Андерсена, как, к примеру «Дюймовочка» или «Снежная Королева» (эти сказки были переведены на многие самые распространённые языки мира, а также на менее распространённые – в том числе и на чешский).

Остальные сказки, которые написал Ганс Христиан Андерсен, а также другие известные во всём мире сказочники (братья Гримм, Шарль Перро и т.д.) можно читать онлайн в разделе «Сказки на чешском языке» (сказки на других иностранных языках есть в разделе «Сказки онлайн»).

Литературу других жанров можно читать онлайн в разделе «Книги на чешском языке».

Для тех, кто самостоятельно изучает чешский язык по фильмам, создан раздел «Фильмы на чешском языке».

Для тех, кто хочет учить чешский язык не только самостоятельно, но и с опытным преподавателем, есть информация на странице «Чешский по скайпу».

Для абитуриентов будет интересным раздел «Университеты Чехии».

Теперь переходим к чтению сказки «Соседи» (Sousedé) на чешском языке.

Sousedé

Člověk by se byl mohl domnívat, že se na rybníčku při silnici něco děje: ale nedělo se tam nic. Všechny kachny, plující klidně po vodě — některé stály na hlavě, protože tohle kachny dovedou — pojednou zamířily na břeh. Na vlhké hlíně bylo vidět otisky jejich nohou a bylo slyšet daleko jejich křik. Voda se mocně rozčeřila, třebaže se ještě před chvílí leskla jako zrcadlo a bylo v ní vidět každičký strom a každičký keř při rybníčku, i starou usedlost s děravým štítem a vlaštovčím hnízdem, ale především veliký růžový keř plný květů, rozpínající se od zdi až skoro nad vodu.

Zrcadlilo se to všechno ve vodě jako obraz, jenomže vzhůru nohama. Ale když se teď voda rozčeřila, jednotlivé jeho části vplynuly do sebe, a bylo po obraze. Na vodě se houpala dvě pírka, jež kachny na útěku ztratily; pojednou vzlétla, jako kdyby se zdvíhal vítr. Ale vítr se nezdvihl, a tak zas klidně ležela; hladina se vyjasnila, leskla se opět jako zrcadlo. Bylo v ní znovu vidět štít stavení s vlaštovčím hnízdem a také růžový keř bylo zas vidět; každičká jeho růže se zrcadlila ve vodě — byly překrásné, ale nevěděly o tom, protože jim to nikdo neřekl. Slunce svítilo mezi jejich něžné lístky plné vůně; růžím bylo, každičké z nich, jako bývá i nám, když jsme pohrouženi v blažených myšlenkách.

„Jak je krásně na světě!“ říkaly si. „Jen jediné bych si ještě přála: abych směla políbit slunce za to, že tak krásně hřeje a svítí.

A také růže ve vodě pod námi bych chtěla políbit! Podobají se nám, jako by nám z oka vypadly. Chtěla bych políbit i ta roztomilá ptačí mláďátka v hnízdě pod námi — ale jsou také nad námi! — Vystrkují hlavičky z hnízda a pípají; nemají ještě vůbec peří jako jejich tatínek a maminka. — Máme tu dobré sousedy, jak nahoře, tak dole. — Jak je krásně na světe!

Ptačí mláďata nahoře i dole — ta dolejší byla jen odraz ve vodě — byla vrabčí mláďata; jejich tatínek a maminka byli vrabci. Obsadili prázdné vlaštovčí hnízdo od loňska a zařídili se v něm jako doma.

„To plavou tamhle kachní dětičky?“ vyptávali se mladí vrabčáci, když uviděli kachní pírka na hladině.

„Když se ptáte, ptejte se rozumně!“ kárala je maminka.

„Cožpak nevidíte, že je to peří, kousek živých šatů, jako mám já a jaké i vy dostanete; jenomže naše jsou hezčí! Kdybychom raději měli ta pírka v hnízdě, hřejí pěkně! — Chtěla bych jen vědět, co kachny tak vyplašilo! Asi něco ve vodě, protože mne se jistě nepolekaly, třebaže jsem na vás několikrát silně zapípala. Měly by to vědět ty tupohlavé růže, ale ty nevědí nic. Zhlížejí se jen v sobě a vonějí. Je to mrzuté mít takovéhle sousedy!“

„Poslouchejte jen ty roztomilé ptáčky!“ říkaly růže. „Chtěli by už také začít zpívat! Zatím ještě neumějí, ale jistě jim to jednou dobře půjde. — Jaká to musí být rozkoš! Je opravdu milé mít takové veselé sousedy!“

Vtom přiklusal pár koní vyplavit se v rybníčku. Na jednom seděl chlapec; svlekl si všechny šaty, nechal si jen veliký a široký černý klobouk. Hvízdal si jako ptáček. Vjel do největší hloubky, jež v rybníčku byla, a když se dostal před růžový keř, utrhl růži a zastrčil si ji za klobouk; zdálo se mu, že je tak krásně vyšňořen. Pak zas odjel. Ostatní růže se dívaly za svou sestrou a ptaly se navzájem: „Kam odjela?“

Ale nikdo nevěděl.

„Chtěla bych se podívat do světa!“ zatoužily růže. „Ale u nás doma, v naší zeleni, je také hezky. Ve dne tu hřeje sluníčko a v noci září obloha ještě krásněji. Je to vidět tou spoustou díreček v ní.“

Mínily tím hvězdy, pokládaly je za otvory v obloze, protože tomu líp nerozuměly.

„My oživujeme dům!“ vykládala vrabčí maminka. „A o vlaštovkách zas lidé říkají, že přinášejí štěstí. Proto jsou rádi, že nás mají. Zato naši sousedi, takový růžový keř, roztahují se až ke zdi a působí jen vlhko. Myslím, že ho asi odstraní, aby tam mohlo raději růst obilí. Růže jsou dobré jen na pohled a pro vůni nebo se hodí nanejvýš ještě za klobouk. Každý rok opadají, vím to od maminky; selka je pak naloží se solí a dostanou takové nějaké francouzské jméno — nevím, jak se to řekne, a také se o to nestarám. Když chtějí mít lidé doma příjemnou vůni, sypou je na oheň. Tak vidíte, to je celé jejich životní poslání: jsou jen pro oko a pro nos! Teď to víte!“

Když nastal večer a komáři se roztančili ve vlahém vzduchu a oblaka zrudla v červánky, přiletěl slavík a zpíval růžím o kráse, jež je slunečním paprskem tu na světě, o kráse, jež nikdy nezemře. Ale růže myslily, že zpívá o sobě — nebylo také divu. Ani je nenapadlo, že to slavík zpívá jim.

Ale měly z jeho zpěvu radost a dohadovaly se, zdali i vrabčí mláďata vyrostou jednou v slavíky.

„Rozumím dobře, co ten pták zpívá!“ cvrlikali mladí vrabčáci. „Jen jednomu slovu nerozumím: co je to ‚krása‘?“

„To nic není!“ poučovala je vrabčí maminka. „To je jen vnější vzhled. V panském dvoře, tam kde mají holubi vlastní dům a kde jim sypou každý den zrní a hrášek — chodím tam jíst s nimi a vás tam také vezmu: ‚Řekni mi, s kým obcuješ, a řeknu ti, kdo jsi!‘ — tak tedy v panském dvoře mají dva ptáky se zelenými krky a s hřebínkem na hlavě; mohou rozestřít ocas, že je jako velikánské kolo a hraje všemi barvami, až oči přecházejí. Říkají jim pávi — a to je ta krása! Ale jen kdyby je trochu oškubali, nevypadali by jinak než my ostatní! Byla bych je klovla, kdyby nebyli tak velcí.“

„Já je klovnu!“ prohlásil nejmenší vrabčáček — nebyl vůbec ještě ani opeřený.

V usedlosti za rybníčkem bydlili mladí manželé. Měli se velmi rádi, byli pilní a čiperní; bylo u nich opravdu hezky. V neděli ráno vyšla mladá žena vždy natrhat hrst nejkrásnějších růží, dala je do sklenice s vodou a postavila doprostřed na prádelník.

„Teď vidím, že je neděle!“ řekl muž a políbil svou roztomilou ženušku. Posadili se pak a čtli si z modlitební knížky, držíce se přitom za ruce. A slunce svítilo oknem do světnice, na krásné růže i na mladé manžele.

„Omrzelo mě už dívat se na to!“ prohlásila stará vrabčice, která viděla z hnízda přímo do světnice. A odletěla.

Odletěla i příští neděli, neboť neděli co neděli octly se ve sklenici na prádelníku čerstvé květiny; růžový keř však kvetl stále stejně krásně. Vrabčáci, kteří teď byli už opeření, chtěli letět s matkou, ale nakázala jim:

„Zůstanete doma!“

Zůstali tedy doma. — Stará vrabčice, bůhvíjak letěla či neletěla, pojednou uvízla v oku z koňských žíní, které chlapci uvázali na větev. Žíně se jí utáhly kolem nohy — ach, tak pevně, jako by ji chtěly přeříznout. To byla bolest a k tomu to zděšení! Chlapci si hned pro chyceného ptáčka přiběhli a uchopili ho velmi neomaleně do hrsti.

„Je to jen vrabec!“ žehrali, ale přesto ho nepustili. Šli s ním domů a po každé, když začal křičet, uhodili ho přes zobáček.

Na dvoře stál starý kmotr, který uměl dělat mýdlo na holení i na mytí, v hroudách i kusové. Byl veselá, roztoulaná kopa. Když uviděl chlapce nést vrabce a slyšel je říkat, že o takového ptáka oni nestojí, prohlásil:

„Tak z něho uděláme krásného chlapíka!“

V staré vrabčici zatrnulo, když to říkal. Vytáhl ze skřínky, kde měl uloženy nejkrásnější barvy, trochu lesklého pozlátka. Chlapci mu musili doběhnout do stavení pro vejce. Vzal z něho bílek a potřel jím celého ptáka, pak na něj přilípl pozlátko, a stará vrabčice byla pozlacená! Ale nemyslila na tu nádheru, třásla se po celém těle.

Mydlář vzal ještě kousek červené látky — utrhl si ji z podšívky své staré kazajky — vystříhal v ní zubatý kohoutí hřebínek a přilepil jej vrabčici na hlavu.

„A teď uvidíte lítat zlatého ptáka!“ řekl a vrabčici pustil. V nejhroznějším poděšení se rozletěla do slunečního jasu. Jak se leskla!

Všichni vrabci, ba i velká vrána — a nebyla snad letošní! — se při pohledu na ni poděsili. Ale letěli za ní, protože se chtěli dovědět, jaký vznešený pták to je.

„Krá, krá — kdo ho zná, kdo ho zná?“ křičely vrány.

„Po-čkej! Po-čkej!“ volali vrabci. Ale vrabčice nechtěla počkat, pospíchala v úzkosti a zděšení domů. Již již klesala k zemi — a stále se přidávali noví ptáci, malí i velcí. Někteří jí letěli přímo v patách, chtějíce ji klovnout.

„Heleďte ho! Heleďte ho!“ volali všichni.

„Heleďte ho! Heleďte ho!“ křičeli i mladí vrabčáci, když se vrabčice blížila k hnízdu.

„Jistě je to páví mládě! Ze všech jeho barev až zrak přechází, jak to maminka říkala. Píp — to je ta krása!“

A klovali ji a škubali svými zobáčky, takže nemohla uniknout pronásledovatelům domů do hnízda. Byla tak poděšená, že se nezmohla ani na zapípání, natož aby řekla:

„Jsem vaše maminka!“ I všichni ostatní ptáci ji teď klovali, až ji oškubali do posledního peříčka. Zkrvácená spadla do růžového keře.

„Ubohé stvoření!“ litovaly ji růže. „Pojď, ukryjeme tě! Opři si o nás hlavičku!“

Stará vrabčice roztáhla ještě jednou křídla, přitiskla je pak zas pevně k sobě a dodýchala — u svých sousedů, u krásných svěžích růží.

„Píp!“ volali mladí vrabčici v hnízdě. „Nemohu pochopit, kde jen maminka vězí! Snad to není od ní úskok, abychom se teď musili starat o sebe sami! Dům nám sice nechala jako dědictví po sobě, ale kdo z nás ho dostane pro sebe, až si založíme rodinu?“

„Nebudu vás tu moci mít, až si pořídím ženu a děti!“ řekl nejmenší vrabčík.

„Já budu mít víc žen a víc dětí než ty!“ prohlašoval druhý.

„Ale já jsem nejstarší!“ hlásil se třetí. Dostali se do hádky, tloukli křídly, klovali se zobáky — a bum! — vystrčili se jeden po druhém z hnízda.

Leželi dole rozzlobeni: položili hlavičku zcela na stranu a mrkali očkem hledícím vzhůru — to byl jejich způsob, jak se durdit.

Trochu lítat uměli a ještě trochu se naučili. Dohodli se pak, až se ve světě potkají, že zavolají, aby se poznali, „píp!“ a hrábnou třikrát levou nohou.

Vrabčík, který zůstal v hnízdě, se tam roztáhl, mohl si to dovolit, byl přece domácí pán! Ale dlouho se tam neroztahoval. V noci zasvítila okny stavení rudá zář, plameny prorazily na střechu, její suchá sláma vzplanula a celé stavení shořelo a s ním i vrabčík. Mladí manželé šťastně unikli.

Když nazítří vyšlo slunce a všechno jako by bylo osvěženo po blahodárném nočním spánku, zbývalo z celé usedlosti jen několik černých, zuhelnatělých trámů, opřených o komín, který byl nyní samostatným pánem. Spáleniště ještě silně doutnalo, ale před ním stál růžový keř — nedotknutý, svěží a v květu, a každičká jeho větev a každičký jeho květ se zrcadlily v klidné hladině rybníčku.

„Jak krásně se ty růže vyjímají před spáleništěm!“ zvolal kolemjdoucí muž. „Jaký je to rozkošný obrázek — ten musím mít!“ Vytáhl z kapsy sešit s bílými listy, vzal tužku — protože to byl malíř — a nakreslil dýmající trosky, zuhelnatělé trámy opírající se o nakloněný komín — protože komín se nakláněl víc a víc — ale v popředí stál veliký, kvetoucí růžový keř: byl opravdu překrásný — však také jedině on byl příčinou, proč si to vše malíř načrtl.

Později letěli kolem dva z vrabců, kteří se tam narodili.

„Kde je náš dům?“ zvolali: „A naše hnízdo? — Píp — všechno shořelo a náš silnější bratr uhořel také. To má z toho, že si ponechal hnízdo! — Růže vyvázly z požáru dobře, mají stále červené tváře! Zřejmě netruchlí příliš nad neštěstím svých sousedů. Ani s nimi mluvit nebudu! Je to tu prostě ohavné!“

A odletěli. Jednou na podzim byl krásný slunečný den; byl bys skoro věřil, že je plné léto. Ve dvoře před širokým schodištěm do panského domu bylo pěkně sucho a čisto. Procházeli se tam holubi, černí, bílí i popelaví a v slunci se jen leskli. Stará holubí máma se nadýmala a volala na mladé holuby:

„Vrkú! V řadúú! V řadúú!“, protože se tak lépe vyjímali.

„Jací šediváčci to tu mezi námi pobíhají?“ zeptala se stará holubice s červeně a zeleně zbarvenýma očima. „Šediváčci! Šediváčci! Vrkú! Vrkú!“

„To jsou vrabci, taková dobrosrdečná stvoření ! Říká se o nás odjakživa, že jsme mírumilovní — ať si tu tedy zobou! — Nemluví do ničeho a hrabou tak hezky nožičkou!“

Opravdu, hrabali nožkou — zahrabali vždy třikrát levou nožkou, ale říkali také „píp!“. A podle toho se poznali; byli to tři vrabci z vyhořelé usedlosti od rybníka.

„Zde se jí nesmírně dobře!“ pochvalovali si.

Holubi se procházeli jedni kolem druhých, nadýmali se a myslili si v duchu své.

„Vidíš toho voláče!“ upozorňoval jeden holub druhého. „A vidíš tu holubici, jak hltá hrášek? Bere si ho nejvíc. A nejlepší! Vrkú! Vrkú! Vidíš, jak jí pelichá hřebínek! Vidíš ji, to roztomilé, to zlostné stvoření! Vrkú! Vrkú!“

A všem svítily oči rudě zlobou.

„V řadú, v řadú! Vrabci, vrabci!

Vrkú, vrkú, vrkú!“

Tak to šlo nepřetržitě a tak to bude znít ještě i za tisíc let.

Vrabci pěkně zobali, pěkně také poslouchali a postavili se dokonce pěkně do řady, ale nesedělo jim to. Byli již syti, dali tedy holubům vale a pověděli si o nich své mínění. Podlezli zahradní plot, a protože dveře u altánu byly otevřené, jeden z nich vyskočil až na práh. Byl přežraný, a proto bujný.

„Píp!“ zavolal, „podívejte se, čeho se odvážím!“ — „Píp!“ zvolal druhý, „tam se odvážím také, a ještě dál!“

A vhupkal dovnitř. V místnosti nikdo nebyl. Třetí vrabec to viděl a vletěl ještě dál dovnitř a prohlásil:

„Buď všechno, nebo nic! To lidské hnízdo je opravdu směšné! A co si to tu postavili? Co to je?“

Před vrabčáky tam kvetly růže a zrcadlily se ve vodě, a o komín, který byl již již na spadnutí, se opíraly zuhelnatělé trámy. — Co to znamená? Jak se to dostalo do světnice na zdejším dvoře?“

Všichni tři vrabci se chtěli pustit přes růže a přes komín, ale vletěli do ploché zdi: byl to jen obraz, nádherné dílo, jež malíř vytvořil podle svého náčrtku od rybníčka.

„Píp!“ žehrali vrabci. „To nic není! To jen tak vypadá! Píp! To je ta krása! Rozumíš tomu? Já to vůbec nechápu!“ Pak uletěli, protože do místnosti vešli lidé.

Uběhl rok a den. Holubi se mnoho navrkali, abych neřekl: navrčeli — ti zlostníci! Vrabci se hodně namrzli v zimě a v létě si zas žili jako páni a byli již všichni zasnoubení nebo ženatí, nebo jak se to má říci.

Měli mladé a mládě každého z nich bylo ovšem ze všech nejhezčí a nejchytřejší. Lítali jeden tu, druhý onde, a když se potkali, poznali se podle zapípání a podle trojího zahrábnutí levou nohou. Nejstarší z nich, stará vrabčice, která neměla ani vlastní hnízdo, ani děti, byla by se ráda podívala do velkého města. Rozletěla se tedy do Kodaně.

Tam byla nedaleko královského zámku a průplavu, v němž kotvily lodi s jablky a hrnčířským zbožím, veliká mnohobarevná budova. Měla okna dole širší než nahoře, a když do nich vrabci nakoukli, připadalo jim v každé místnosti, jako by dívali do pestrobarevného tulipánu, ozdobeného závity.

V tulipánu stáli bílí lidé; byli z mramoru, někteří také sádroví, ale ve vrabčích očích je to jedno. Nahoře na budově byl kovový vůz s kovovými koňmi, které řídila bohyně vítězství, také kovová. Bylo to Thorvaldsenovo museum.

„Jak se to tu svítí! Jak se to svítí!“ říkala si vrabčí slečna. „To jistě je zas nějaká krása! Píp! Ale je mnohem větší než takový páv!“ Pamatovala si ještě z mládí, jakou největší krásu znala jejich vrabčí maminka.

Slétla rovnou do nádvoří. Bylo také nádherné, po stěnách byly namalovány palmy a větvoví. A uprostřed nádvoří stál veliký růžový keř; skláněl své svěží větve, obsypané růžemi, nad hrobem. Vrabčice tam zalétla, protože se tam procházelo několik vrabců. „Píp!“ a trojí zahrábnutí levou nohou: pozdravila tak za ten rok již mnohokrát, a nikdo jejímu pozdravu nerozuměl, protože ti, kdož se rozprchnou do světa, nepotkají se každý den, ale stal se jí ten pozdrav již zvykem. Dnes však jí dva starší vrabci a jeden mladý odpověděli „píp!“ a také zahrabali levou nohou.

„Vida, dobrý den, dobrý den!“ Sešli se tři staří vrabci z hnízda u rybníčka a jeden mladý vrabčík, také z příbuzenstva. „Tak vida, kde jsme se setkali!“ říkali si. „Je to vznešené místo, ale k jídlu tu mnoho není. To je ta krása! Píp!“

Z postranních sálů, v nichž stály ty nádherné mramorové postavy, přicházela spousta lidí; přistupovali k hrobu, kde odpočíval veliký dánsky mistr, tvůrce mramorových soch. Všichni, kdož přišli, stáli u Thorvaldsenova hrobu s rozjasněnou tváří. Někteří sebrali spadalé růžové lístky a uschovali si je. Byli mezi nimi lidé z daleka: přijeli až z mocné Anglie, z Německa a z Francie. Jedna krásná dáma utrhla růži a připevnila si ji na hruď. Vrabci byli proto přesvědčeni, že růže tam všemu vládnou a že celá budova byla postavena kvůli nim. Zdálo se jim, že je to skoro trochu mnoho, ale když všichni lidé projevovali růžím takovou úctu, nechtěli zůstat pozadu. „Píp!“ cvrlikali, zametali zem ocásky a dívali se po očku po růžích. Ale dlouho se tak nedívali, protože došli brzy k přesvědčení, že to jsou jejich staré sousedky. A také byly: malíř, který si tehdy načrtl růžový keř u spáleniště, dostal později dovolení, aby si keř vykopal, a dal jej pak stavitelovi Thorvaldsenova musea, protože o krásnějších růžích nikdo nevěděl. Zasadili je proto na Thorvaldsenův hrob.

Kvetly tam nyní jako obraz krásy a rozdávaly své rudé vonící lístky, aby si je návštěvníci odnášeli v upomínku do dalekých zemí.

„Dostaly jste místo tady ve městě?“ vyptávali se vrabci a růže přikývly.

Poznaly své šedivé sousedy a radovaly se, že je zas vidí.

„Jak je krásné žít a kvést, vidět staré přátele a den co den kolem sebe milé tváře! Tady jako by každý den byl veliký svátek!“

„Píp!“ říkali vrabci. „Opravdu, jsou to naše staré sousedky! Však se dobře pamatujeme, že pocházejí z té kachní louže! Píp! K jaké cti se nedostaly! Inu, někdo k tomu přijde jako slepý holub k zrnu. Ale co má kdo na takové červené střapatině, opravdu nevím! A tamhle má zvadlý lístek, to zas já dobře vidím!“

Začali do něho klovat, až spadl. Růžový keř tím byl jen svěžejší a zelenější a jeho růže voněly v slunečním jasu na Thorvaldsenově hrobě, na hrobě slavného dánského sochaře, k jehož nesmrtelnému jménu připojila se i jejich krása.

Остальные сказки, которые написал Ганс Кристиан Андерсен и другие писатели, можно читать онлайн в разделе «Сказки на чешском языке». Если вас также интересуют сказки на других иностранных языках, их можно читать в разделе «Сказки онлайн».