Онлайн-школа иностранных языков «Европейское Образование»

Сказка-легенда «Хольгер Датчанин» (Holger Dán) на чешском языке – читать онлайн, автор – Ганс Кристиан Андерсен. Сказка «Хольгер Датчанин» (Holger Dán) основана на датской легенде о рыцаре, закованном в камне, и который должен проснуться, когда будет необходимость стать на защиту Дании.

Эту сказку, как и другие сказки Ганса Христиана Андерсена, перевели не только на самые распространённые языки мира, но и на менее распространённые (в том числе и на чешский).

Остальные сказки, которые написал Ганс Христиан Андерсен, а также другие известные во всём мире сказочники (братья Гримм, Шарль Перро и т.д.) можно читать онлайн в разделе «Сказки на чешском языке» (сказки на других иностранных языках есть в разделе «Сказки онлайн»).

Литературу других жанров можно читать онлайн в разделе «Книги на чешском языке».

Для тех, кто самостоятельно изучает чешский язык по фильмам, создан раздел «Фильмы на чешском языке».

Для тех, кто хочет учить чешский язык не только самостоятельно, но и с опытным преподавателем, есть информация на странице «Чешский по скайпу».

Для абитуриентов будет интересным раздел «Университеты Чехии».

Теперь переходим к чтению небольшой сказки для детей «Хольгер Датчанин» (Holger Dán) на чешском языке.

Holger Dán

V Dánsku mají starý hrad, jmenuje se Kronborg. Stojí u samého Öresundu, kudy denně pluje na sta lodí, anglických, ruských i pruských.

Lodi zdraví starý hrad z děl „bum!“ a hrad jim odpovídá také z děl „bum!“, protože tak si děla říkají „Dobrý den!“ a „Děkujeme vám!“

V zimě tam lodi neplují, v zimě je všude samý led, až k švédskému břehu. A pak je tam hotová silnice. Vlaje tam dánská vlajka a švédská vlajka a lidé z Dánska a Švédska si říkají „Dobrý den!“ a „Děkujeme vám!“, ale nikoli děly, nýbrž přátelským podáním ruky. Nosí si housky a preclíky jedni od druhých, protože cizí chutná vždycky lépe. Avšak největším skvostem je přece jen starý kronborský hrad. A právě v něm sedí v hlubokém, temném sklepení, kam nikdo nepřijde, Holger Dán.

Je oděn v železo a ocel a opírá si hlavu o silné paže. Dlouhé vousy mu splývají po mramorovém stole, do něhož zarostly. Holger spí a sní, a ve svých snech vidí vše, co se děje nahoře v Dánsku. Vždy o Štědrém večeru k němu přichází boží anděl a zvěstuje mu, že to, co se mu zdálo, je pravda, a že může klidně spát, protože Dánsko se dosud neoctlo v opravdovém nebezpečí! Ale kdyby do něho upadlo, starý Holger Dán by povstal, až by mramorový stůl praskl, jak by z něho vytrhl své vousy. Vyšel by pak z kronborských sklepení a bil by se, až by to bylo slyšet po všech zemích světa.

Tohle všechno vyprávěl jednou dědeček malému vnukovi a hošík věděl, že co dědeček říká, je pravda. Stařík při tom vyprávění vyřezával velikou dřevěnou sochu, která měla představovat Holgera Dána a měla být připevněna na příď lodi; hošíkův dědeček byl totiž řezbář. Řezbář, to je člověk, který vyřezává pro příď lodí symbolické postavy, podle nichž se pak loď jmenuje. Vyřezal tak Holgera Dána: vzpřímeného, hrdého, s dlouhými vousy; v jedné ruce třímal široký meč a druhou opíral o dánský znak.

Dědeček toho tolik vypravoval o významných dánských mužích a ženách, že se malému vnukovi nakonec zdálo, že toho již ví stejně jako Holger Dán, kterému se přece o všem jen zdá. A když si šel lehnout, tolik na to myslil, že tiskl bradu k peřině a měl přitom pocit, že mu k ní přirostly dlouhé vousy.

Ale dědeček zůstal ještě sedět u své práce; vyřezával poslední část, dánský znak. Když byl hotov, zadíval se na sochu a zamyslil se nad vším, co kdy četl a slyšel a co zvečera vyprávěl vnukovi. Pokývl hlavou, otřel si brýle, nasadil si je zas a řekl:

„Za mého života Holger Dán už nepřijde! Ale chlapec tuhle v posteli ho možná uvidí a bude při tom, až půjde u nás do tuhého!“

A dědeček znovu pokývl hlavou. Čím déle se na svého Holgera Dána díval, tím jasnější mu bylo, že ho udělal opravdu pěkně. Zdálo se mu, že socha dostává barvu, že se její brnění leskne jako ocel a železo. Srdce v dánském znaku byla stále rudější a lvi se zlatými korunkami v něm oživli.

„Je to přece jen nejkrásnější znak, jaký kdo na světě má!“ říkal si starý řezbář. „Lvi znamenají sílu a srdce vlídnost a lásku.“ Zadíval se na hořeního lva a myslel si přitom na krále Knuda, který připojil velikou Anglii k dánskému trůnu; zadíval se na druhého lva a myslil při tom na Valdemara, který sjednotil Dánsko a podrobil si země pobaltských Slovanů; zadíval se na třetího lva a myslel na královnu Markétu, která spojila Dánsko, Švédsko a Norsko. A když se zadíval na ta rudá srdce v dánském znaku, zazářila ještě mocněji než dříve, proměnila se v plameny, jež se pohybovaly. Sledoval v myšlenkách každý z nich.

První plamen ho zavedl do těsného tmavého vězení. Byla tam vězněna krásná žena, dcera Kristiána IV., Eleonora Ulfeldová. Plamen se usadil na její hrudi jako růže a planul společně s jejím srdcem — se srdcem této nejušlechtilejší a nejlepší ze všech dánských žen.

„To je jedno srdce z dánského znaku!“ řekl si starý řezbář.

Jeho myšlenky pak sledovaly druhý plamen: Zavedl ho na širé moře, kde hřměla děla, kde lodi pluly zahaleny v dým. A plamen se připjal jako řádová stužka na prsa Hvitfeldtova, v okamžení, kdy Hvitfeldt, aby zachránil dánské lodstvo, vyhodil sebe i svou lod do povětří.

Třetí plamen zavedl starého řezbáře do ubohých grónských chatrčí, kde pracoval s láskou ve slovech i ve svém konání Hans Egede. Plamen byl hvězdou na jeho prsou — jedním ze srdcí v dánském znaku.

Myšlenky starého řezbáře nyní letěly před vznášejícím se plamenem, neboť věděly, kam zamíří. V světnici chudé chalupnice stál Frederik VI a psal své jméno křídou na trám. Plamen plápolal na jeho hrudi, plápolal v jeho srdci: v té chudé selské světnici se jeho srdce stalo srdcem v dánském znaku. Starý řezbář si osušil oči, protože znal krále Frederika s jeho stříbrobílými vlasy a poctivýma modrýma očima, a žil pro něho. Sepjal teď ruce a tiše se zahleděl před sebe. — Vtom přišla jeho snacha a říkala mu, že je již pozdě, že by si měl odpočinout a že je večeře na stole.

„Ale jak krásně jsi to udělal, dědečku!“ chválila jeho práci. „Holgera Dána a celý náš starý dánský znak! — Jako bych tu tvář byla už někdy viděla!“

„Tu jsi ty neviděla!“ odpověděl jí dědeček. „Zato já jsem ji viděl a snažil jsem se teď vyřezat ji do dřeva, tak jak se na ni pamatuji. Bylo to tehdy, když Angličané leželi v našich vodách, dánského druhého dubna, tehdy, když jsme ukázali, že jsme opravdoví staří Dánové! Na ‚Dánsku‘, kde jsem bojoval v eskadře Steena Billa, měl jsem po boku muže, kterého jako by se kulky bály! Zpíval si vesele staré písně a střílel a bojoval, jako by byl víc než člověk. Dosud se pamatuji na jeho tvář, ale odkud přišel a kam odešel, nevím ani já, ani nikdo jiný. Často si myslívám, že to byl sám Holger Dán — že připlaval z Kronborgu a pomohl nám ve chvíli nebezpečí. Tak jsem to nosil v mysli — a tady stojí jeho socha!“

Socha vrhala svůj ohromný stín vzhůru po stěně a ještě kus na strop; zdálo se, jako by vzadu stál skutečný Holger Dán, neboť stín se pohyboval — ale mohlo to být také tím, že plamen hořel neklidně. Snacha dědečka políbila a dovedla ho do velkého křesla u stolu. Se svým mužem, který byl synem dědečkovým a otcem hošíka spícího v posteli, zasedla k večeři. A dědeček vypravoval o dánských lvech a dánských srdcích, o síle a láskyplnosti. Prohlásil velmi důtklivě, že je ještě jiná síla kromě té, jež spočívá v meči. Ukázal přitom na polici, kde ležely všechny Holbergovy veselohry, které si velmi často čítali, protože byly nesmírně zábavné: zdálo se jim, že všechny jejich osoby už odedávna dobře znají.

„Ten také uměl tnout!“ řekl dědeček., „Osekával z lidí jejich hranatost a špatné vlastnosti, pokud jen mohl!“ Dědeček pak pokývl k zrcadlu, kde stál kalendář s „Kulatou věží“, a pokračoval:

„Tycho Brahe byl také jedním z těch, kdož používají meče nikoli k tomu, aby jím sekali do masa a kostí, ale aby prosekávali schůdnější cestu k hvězdám na obloze! —A pak je tu ještě on, jehož otec byl mého řemesla — syn starého řezbáře, on, jehož jsme i my viděli s jeho bílými vlasy a mohutnými plecemi, on, jehož jméno vyslovují ve všech zemích světa! On uměl tesat, já jen vyřezávat! Ba, Holger Dán se může projevovat mnohým způsobem, takže po celém světě je slyšet o dánské síle. Připijme Bertelovi Thorvaldsenovi!“

Hošík spící v postýlce viděl jasně starý kronborský hrad při Öresundu, skutečného Holgera Dána, sedícího hluboko pod ním, s vousy vrostlými do mramorového stolu, sledujícího ve snu vše, co se děje v Dánsku: Holger Dán viděl i chudou světničku, v níž sedě starý řezbář, a slyšel vše, co si povídali. Přikyvoval k tomu ve snu a říkal:

„Jen na mne, lide dánský, nezapomínej! Chovej mě v paměti: přijdu v hodině nebezpečí!“

Nad Kronborgem zářil jasný den a vítr tam zanášel ze sousední země zvuk loveckého rohu. Kolem pluly lodi, zdravíce „bum! bum!“ a z Kronborgu jim odpovídali „bum! bum!“. Ale Holger Dán se neprobouzel, nechť stříleli sebesilněji, vždyť si jen říkali „Dobrý den!“ a „Děkujeme vám!“. Musila by zaznít jiná střelba, aby se probudil: a probudí se pak jistě, protože v Holgeru Dánovi je věrnost a síla!

Другие переведённые на чешский язык сказки можно читать онлайн в разделе «Сказки на чешском языке». Если вас интересуют также сказки на других иностранных языках, их можно читать онлайн в разделе «Сказки онлайн».