Онлайн-школа иностранных языков «Европейское Образование»

Сказка для детей «Дикие лебеди» (Divoké labutě) на чешском языке – читать онлайн, автор – Ганс Христиан Андерсен. «Дикие лебеди» (Divoké labutě) – также достаточно известная сказка датского писателя Андерсена (в сказках других народов мира есть много произведений с аналогичным сюжетом). Как бы там ни было, многие самые популярные сказки Андерсена позже были переведены на самые распространённые языки мира (а также на менее распространённые языки, в том числе и на чешский).

Остальные сказки, которые написал Ганс Христиан Андерсен, а также другие известные во всём мире сказочники (братья Гримм, Шарль Перро и т.д.) можно читать онлайн в разделе «Сказки на чешском языке» (сказки на других иностранных языках есть в разделе «Сказки онлайн»).

Литературу других жанров можно читать онлайн в разделе «Книги на чешском языке».

Для тех, кто самостоятельно изучает чешский язык по фильмам, создан раздел «Фильмы на чешском языке».

Для тех, кто хочет учить чешский язык не только самостоятельно, но и с опытным преподавателем, есть информация на странице «Чешский по скайпу».

Для абитуриентов будет интересным раздел «Университеты Чехии».

Теперь переходим к чтению сказки «Дикие лебеди» (Divoké labutě) на чешском языке.

Divoké labutě

Daleko odtud, až v končinách, kam od nás odlétají na zimu vlaštovky, žil král, který měl jedenáct synů a jedinou dceru Elišku. Jedenáct bratří princů chodilo do školy s hvězdou na prsou a šavlí po boku, psali na zlaté tabulky diamantovými pisátky a učili se dobře nazpaměť i tak, že si v mysli odnášeli poučení, a hned se na nich poznalo, že to jsou princové. Eliška sedávala na křišťálovém sedátku a prohlížela si obrázkovou knihu, koupenou za půl království.

Výborně si ty děti žily, ale nemělo tomu takhle být věčně!

Jejich otec, pán celé země, oženil se se zlou královnou, která nesmýšlela s ubohými dětmi dobře, ani co by se za nehet vešlo. Pocítily to již první den. V celém zámku bylo všechno zařízeno s nesmírnou nádherou, a děti si hrály na návštěvu. Ale místo aby dostaly jako jindy koláčů a pečených jablek, co jich jen snědly, dala jim královna jenom čajový koflík písku a řekla jim, aby si představily, že tohle je dobré jídlo.

Za týden poslala malou Elišku na venkov k sedlákovi a netrvalo dlouho a napovídala toho králi o ubohých princích tolik, že mu na nich už nezáleželo.

„Leťte si do světa a starejte se o sebe sami!“ řekla zlá královna.

„Proměňte se ve velké ptáky, kteří nemají hlasu!“

Přece jen jim však nemohla připravit tak zlý osud, jak měla v úmyslu. Proměnili se v jedenáct krásných divokých labutí a se zvláštním křikem vylétli ze zámeckých oken k parku a k lesu.

Bylo ještě časné jitro, když letěli nad selským stavením, kde ve světnici spala jejich sestra. Labutě kroužily nad střechou, kroutily dlouhými krky a mávaly křídly, ale nikdo je neviděl ani neslyšel. Musily zase dál, vysoko k oblakům, daleko do širého světa, a zamířily do velkého tmavého lesa, který se tam táhl až k pobřeží.

Ubohá Eliška stála v selské jizbě a hrála si se zeleným listem, jinou hračku teď neměla. Udělala si v něm prstem díru a tou se dívala na slunce, a tu jako by spatřila jasné oči svých bratří. A kdykoliv jí zasvítilo na tvář teplé slunce, vzpomínala si na všechny jejich polibky.

Den uplýval za dnem, aniž se co změnilo. Když vál ve velkých růžových keřích před domem vítr, šeptával růžím:

„Kdo by mohl být na světě krásnější, než jste vy!“ — ale růže vrtěly hlavou a říkaly:

„Eliška je krásnější!“ A když v neděli seděla ve dveřích stará žena a četla si ve zpěvníku, tu vítr obracel listy a povídal knize:

„Může být někdo zbožnější, než ty?“ — „Eliška je zbožnější,“ odpovídala kniha nábožných písní. A to, co říkaly růže i zpěvník, byla svatá pravda.

Když jí bylo patnáct roků, měla se vrátit domů. A když královna viděla, jaká je krásná, začala se na ni zlobit a nenávidět ji. Nejradši by ji byla proměnila v divokou labuť jako její bratry, ale to nemohla hned učinit, protože ji chtěl spatřit král.

Časně ráno odešla královna do lázně, která byla vybudována z mramoru a ozdobena měkkými poduškami a nejkrásnějšími koberci, vzala tři ropuchy, políbila je a povídala jedné:

„Sedni si Elišce na hlavu, až přijde do lázně, aby byla lenivá, jako jsi ty.“

„Usedni jí na čelo,“ řekla druhé, „aby byla ošklivá jako ty, že ji vlastní otec nepozná.“

Polož se jí na srdce,“ vybídla třetí ropuchu, „aby měla zlou mysl, která jí způsobí utrpení!“

Potom posadila ropuchy do jasné vody, která se hned zelenavě zabarvila, zavolala Elišku, svlekla ji a poručila, aby vstoupila do vody. A když se do ní ponořila, usedla jí jedna ropucha do vlasů, druhá na čelo a třetí na prsa.

Zdálo se však, že to Eliška vůbec nezpozorovala. Jakmile vstala, objevily se na vodě tři rudé máky. Nebýt to jedovatá zvířata, která políbila královnakouzelnice, tu by se byly ropuchy proměnily ve tři růže. Přesto se však změnily ve květy tím, že jí spočinuly na hlavě a na srdci. Eliška byla příliš zbožná a nevinná, než aby na ni kouzlo mohlo zapůsobit.

Když to zlá královna spatřila, jala se ji potírat šťávou z ořechů, že jí kůže docela zhnědla, půvabný obličej jí pomazala páchnoucí mastí a rozcuchala jí krásné vlasy. Nikdo by byl krásnou Elišku nepoznal.

A proto také, když ji otec spatřil, polekal se a řekl, že to není jeho dcera. Nikdo se k ní nehlásil, jenom pes na řetěze a vlaštovky, ale to byla jenom obyčejná zvířata a nikdo na ně nedbal.

Tu se ubohá Eliška rozplakala a vzpomínala na jedenáct bratří, kteří teď byli pryč. Zarmoucena se vykradla ze zámku a celý den chodila po polích a slatinách, až přišla do velkého lesa. Neměla vlastně žádný cíl, ale cítila takový zármutek a tolik toužila po svých bratřích, jistě také zahnaných do světa jako ona, že si umínila je hledat a nalézt.

Zakrátko poté, co přišla do lesa, nastala noc. Zbloudila tam s cesty, tak ulehla na měkký mech, pomodlila se a hlavu si opřela o pařez. Bylo tam takové ticho, vzduch byl příjemně vlahý, a kolem dokola v trávě a v mechu svítily jako zelený oheň stovky světlušek; když se rukou lehounce dotkla jedné z větví, slétly k ní světlušky jako roj létavic.

Celou noc se jí zdálo o bratřích; zase si spolu hráli jako děti, psali diamantovými pisátky po zlatých tabulkách a prohlíželi si obrázkovou knihu, která stála půl království. Ale ne aby už na tabulky psali nuly a čárky, psali tam teď o svých nejodvážnějších skutcích a o všem, co viděli a zažili. A v obrázkové knize všechno ožilo, ptáci zpívali a lidé vystupovali ze stránek knihy a mluvili na Elišku a na její bratry. Když však obrátila list, naskákali zase nazpátek do knihy, aby se obrázky nepomíchaly.

Když se probudila, stálo slunce už vysoko na obloze. Nemohla je ovšem spatřit, vysoké stromy jí v tom bránily svými hustými větvemi, ale za nimi se chvěly paprsky slunce jako lehký průhledný zlatý závoj. Zeleň voněla a ptáci Elišce téměř sedali na ramena. Slyšela, jak šumí voda, neboť tam bylo mnoho mohutných pramenů, které se spojovaly v jezírko s nejkrásnějším písečným dnem. Kolem dokola ovšem rostlo hustě křoví, ale na jednom místě si jeleni udělali v křoví otvor a tamtudy šla Eliška k vodě, která byla tak čistá, že kdyby vítr nebyl pohnul větvemi a křovím, jistě by se byla domnívala, že je někdo namaloval na dně, tak jasně se na hladině zrcadlil každičký lístek, jak v místech, jimiž pronikalo sluneční světlo, tak i tam, kde byl stín.

Jakmile uzřela vlastní obličej, velmi se polekala, takový ho měla hnědý a ošklivý. Ale když si navlhčila ručku a mnula si oči i čelo, zasvítila zase její bílá pleť. Tu odložila všechen oděv a vstoupila do svěží vody. Nebylo na tomto světě krásnějšího královského dítěte než Eliška.

Když se zase oblekla a spletla si dlouhé vlasy, odešla k zurčícímu potůčku, napila se z ruky a kráčela hlouběji do lesa, aniž věděla, kam vlastně jde. Vzpomínala na vlastní bratry, myslila na dobrého Boha, který ji jistě neopustí. Dal růst planým lesním jablkům, aby nasytil hladového.

Ukázal jí takový strom, jehož větve se prohýbaly pod tíží plodů, a tam se Eliška naobědvala, potom větve podepřela a pustila se do nejtemnější části lesa. Tam bylo takové ticho, že slyšela vlastní kročeje a každičký zvadlý list, který jí zašuměl pod nohou. Ani ptáčka tam nebylo nikde vidět, hustou clonou mohutných větví nepronikl jediný sluneční paprsek; vysoké kmeny si stály tak blízko, že pohlédla-li před sebe, připadalo jí, jako by ji kolem dokola obklopovala hustá mříž z mohutných břeven. Tohle byla samota, jaké dosud nepoznala.

Noc pak byla nesmírně tmavá, v mechu nezazářila jedna jediná světluška. Se zármutkem se uložila Eliška ke spánku; a tu se jí zdálo, že se nad ní větve rozestupují a že se na ni dívá laskavýma očima Pán, a přes hlavu a zpod paží že mu vykukují andílkové.

Když se ráno probudila, nevěděla, zda se jí to jen zdálo nebo zda tomu tak bylo doopravdy.

Sotva ušla několik kroků, potkala starou ženu, která nesla v košíku ostružiny a trochu jich dala Elišce. Ta se jí zeptala, zda v lese neviděla jedenáct princů na koních.

„Ne,“ odpověděla stařena, „ale včera jsem viděla jedenáct labutí s korunkami na hlavě. Plovaly tady po proudu řeky, která je nedaleko odtud.“

A vedla Elišku kousek dále ke stráni, pod kterou se zatáčela řeka. Stromy po jejích březích natahovaly po sobě dlouhé větve s bohatým listím, a kde přirozený růst bránil, aby na sebe dosáhly, tam uvolnily ze země svoje kořeny a nakláněly se k sobě nad řekou, větve spleteny navzájem.

Eliška se rozloučila se stařenou a kráčela podél řeky, až se dostala k jejímu ústí, na břeh širého moře.

Krásné moře se tam celé rozkládalo před mladou dívčinou, ale neobjevila se tam jediná plachetní loď ani člun, kterým by se dostala dále.

Dívala se na drobné oblázky na pobřeží, které voda všechny ohladila do kulatá. Sklo, železo, kameny, všechno, co vyvrhla na břeh, přijalo od ní svoji podobu, a přitom byla voda daleko měkčí než Eliščina ruka.

„Voda všechno neúnavně převaluje, a pak se hrany ohladí. Já také nechci znát únavu, právě jako voda. Díky za vaše poučení, vy jasné vlnky, které se tu stále převalujete. Srdce mi říká, že mne jednou donesete k mým drahým bratřím.“

Na řasách, které moře vyplavilo na břeh, leželo jedenáct bílých labutích per. Eliška je sebrala a spojila v kytici; ještě na nich byly kapky vody.

Nikdo by nebyl poznal, zda to byla rosa či slzy. Pusto bylo na pobřeží, ale Eliška samotu necítila. Moře se před ní věčně proměňovalo, za několik hodin vícekrát, než se jezera na pevnině změní za celičký rok. Objevil-li se velký černý mrak, tu jako by moře říkalo: umím také potemnět, a tehdy také vál vítr a na vlnách se začala objevovat bílá pěna. Když však oblaka zazářila červeně a vítr utichl, tu se moře podobalo lístku růže. Hned bylo zelené, hned bílé, ale ať si bylo sebetišší, přece jen se u břehu lehounce hýbalo. Voda se tam lehounce zdvíhala, jako když se dítěti ve spánku dme hruď.

Když zapadalo slunce, spatřila Eliška jedenáct divokých labutí se zlatými korunami na hlavách, jak letí k pevnině. Letěly jedna za druhou, že to vypadalo jako dlouhý bílý pás. Tu vystoupila Eliška na stráň a skryla se keřem. Labutě usedaly nablízku a mávaly velkými bílými křídly.

Jakmile slunce zmizelo pod vodou, labutě náhle ztratily svoji podobu a místo nich se tam objevilo jedenáct krásných princů, Eliščiných bratří.

Hlasitě vykřikla, neboť přesto, že se velmi změnili, věděla, že to jsou oni, že tomu nemůže být jinak. Objímala je a volala je jmény, a bratři byli šťastni, když poznali sestřičku, která nyní byla tak velká a krásná. Smáli se a plakali, a hned také ze vzájemného vyprávění všichni pochopili, jak k nim byla jejich macecha zlá.

„Dokud je slunce na nebi,“ povídal nejstarší z bratří, „létáme jako labutě. Když zapadne, dostáváme zase lidskou podobu. Proto musíme vždycky dbát na to, abychom při západu slunce stáli na nohou. Neboť kdybychom letěli v oblacích, zřítili bychom se ve chvíli své proměny dolů.

Tady nebydlíme, za mořem je právě tak krásná země jako tato; ale cesta tam je daleká, musíme přes široké moře a není tam ostrova, kde bychom mohli přenocovat, jenom uprostřed ční z moře osamělé skalisko. Je právě tak veliké, že tam můžeme ležet jeden vedle druhého. Je-li moře bouřlivé, stříkají vlny vysoko přes nás; přesto jsme za tento útes Bohu vděčni. Tam přenocujeme v lidské podobě a bez tohoto skaliska bychom nemohli navštívit drahou otčinu, neboť k letu potřebujeme dvou nejdelších dnů v roce. Jenom jednou za rok je nám dopřáno navštívit domov, jedenáct dní zde pak smíme zůstat. Letíme vždycky přes veliký hvozd, odkud můžeme v dálce spatřit zámek, kde jsme se narodili a kde bydlí náš otec, vidět vysokou věž kostela, kde je pochována matka. — Tady se nám zdá, že stromy a keře jsou s námi spřízněny, tady pobíhají po rovinách divocí koně, jak jsme je vídávali v dětství. Tady si prozpěvuje uhlíř staré písně, podle nichž jsme jako děti tančívali, tady je naše vlast, sem nás všechno táhne a tady jsme také nalezli tebe, drahá sestřičko! Ještě dva dny tu smíme zůstat, potom musíme zase za moře do nádherné země, která však není naší vlastí.

Jak tě vezmeme s sebou? Nemáme loď ani člun.“

„Jak bych vás mohla vysvobodit?“ řekla Eliška. A rozmlouvali spolu skoro celou noc, zdřímli si jenom na několik hodin.

Elišku probudil šumot labutích křídel. Bratři se opět proměnili v labutě a nejdříve tam kroužili ve velkých kruzích a nakonec odlétli, ale jeden z nich, nejmladší, zůstal u ní. Položil jí hlavu do klína a Eliška ho hladila po bílých křídlech; celý den byli tak spolu. K večeru se vrátili i ostatní, a když zapadlo slunce, dostali zase svoji pravou podobu.

„Zítra odletíme zase pryč a nesmíme se vrátit, až opět za rok. Tebe však nechceme opustit! Máš dost odvahy, abys nás provázela? Mám paže dosti silné, abych tě nesl celý den lesem, proč by tedy křídla nás všech neměla mít tolik síly, aby tě dopravila přes moře?“ povídal jeden z bratří.

„Ano, vezměte mne s sebou!“ souhlasila Eliška.

Celou noc pletli síť z pružné vrbové kůry a tuhého rákosí, a byla to velká síť a pevná. Na ni ulehla Eliška, a když vyšlo slunce a bratři se proměnili v labutě, vzali síť společně do zobáku a vzlétli vysoko k oblakům s drahou sestřičkou, která ještě spala. Slunce jí svítilo přímo do obličeje, proto letěla jedna z labutí nad její hlavou, aby široká křídla ochránila sestru stínem.

Byli již daleko od země, když se Eliška probudila. Domnívala se, že ještě sní, tak divné se jí zdálo, že letí nad mořem, vysoko nad vlnami. Vedle sebe měla větev s krásnými, zralými ostružinami a svazek chutných kořínků. To pro ni sebral nejmladší z bratří a položil jí to do sítě, a Eliška se na něho vděčně usmála, neboť poznala, že to také on letí nad její hlavou a chrání ji před prudkým sluncem.

Letěli tak vysoko, že první loď, kterou spatřili, jim připadala jako racek, sedící na moři. Za sebou měli velký oblak, učiněnou horu, a na něm spatřila Eliška stín svůj i svých jedenácti bratří, všichni se tam zdáli nesmírně velcí; byl to nejkrásnější obraz, jaký kdy uzřela. Ale jak slunce stoupalo po obloze stále výš a výš a oblak zůstával v dálce, zmizel nakonec i pohybující se stín.

Celý den letěli, že připomínali šíp, svištící vzduchem, ale přece jen letěli pomaleji než jindy, když musili ještě nést sestru. Schylovalo se k bouři, blížil se večer. S hrůzou viděla Eliška, jak slunce klesá k obzoru, a osamělý útes v moři nebylo ještě nikde vidět. Tu se jí zdálo, že labutě mávají křídly prudčeji. Ovšem, byla to přece její vina, že nemohly letět dosti rychle. A až slunce zapadne, promění se v lidi, zřítí se do moře a utonou. Tu se začala v duchu vroucně modlit, ale pořád ještě neviděla nikde ono skalisko. Černý bouřkový mrak se stále víc a víc přibližoval, silné nárazy větru věštily bouři a mraky se spojily v jedinou hrozivou vlnu, která se jako olověný příkrov valila vpřed; a z mračna šlehal blesk za bleskem.

Teď se slunce octlo již na pokraji moře. Elišce se zachvělo srdce; ale tu zamířily labutě prudce dolů, tak rychle, že se jí zdálo, jako by padala; pak se zase vznesly trochu výše. Slunce bylo již z poloviny ve vodě, a teprve nyní rozeznala Eliška dole malý útes, který se nezdál větší, než co by tuleň vystrčil z vody hlavu. A slunce tak rychle zapadalo, nebylo teď větší, než hvězda. Tu se dotkla její noha pevné země a slunce zároveň pohaslo jako poslední jiskřička hořícího papíru. Viděla, jak její bratři stojí kolem ní ruku v ruce. Místa tam však nebylo víc než právě pro ně a pro ni. Moře naráželo na skalisko a prška vln po nich stříkala jako prudký déšť. Nebe hořelo jediným ohněm a hromobití hřmělo úder za úderem. Sestra a bratři se však drželi za ruce a zpívali si nábožnou píseň, která jim poskytla útěchu a naplnila je odvahou.

Za svítání bylo nebe čisté a vítr ustal; jakmile vyšlo slunce, odletěly labutě s Eliškou s útesu. Moře se ještě prudce vlnilo, a když tak letěli vysoko nad ním, vypadala bílá pěna na černozelených vlnách jako miliony labutí plovoucích po moři.

Když slunce vystoupilo výše, spatřila Eliška před sebou hornatou zemi, která jako by se téměř vznášela ve vzduchu. Na horách se tam třpytily masy ledu, a uprostřed bylo vidět zámek, jistě dobrou míli dlouhý, kde se jedna odvážná řada sloupů tyčila na druhé. Dole se pak kolébaly palmové háje a vzácné květiny, velké jako mlýnská kola. Ptala se bratří, zda tohle je země, do které letí, ale labutě vrtěly hlavou, neboť tohle byl krásný stále měnivý oblačný zámek faty morgany; tam nesměly labutě přinést žádného člověka. Eliška nespouštěla se zámku oči; ale tu se náhle hory, lesy i zámek zřítily, a místo nich se objevilo dvacet pyšných kostelů, všechny stejné, s vysokými věžemi a špičatými okny. Zdálo se jí, že slyší varhany, ale bylo to jen moře. Nyní se octly kostely již docel blízko, když tu se náhle změnily v celé loďstvo, které pod ní plulo; pohlédla dolů, ale tam se jen nad hladinou hnala mlha z moře. Věčně se měnil obraz, který měla před očima, ale teď spatřila také skutečnou zemi, kam s ní bratři letěli. Tam se tyčily k nebi krásné modré hory s cedrovými háji, městy a zámky. Dávno před západem slunce seděla Eliška na skalisku před velkou jeskyní, porostlou jemnými zelenými popínavými rostlinami; vypadaly jako vyšívané závěsy.

„Uvidíme, co se ti bude v noci zdát,“ řekl nejstarší bratr a ukázal jí komůrku, kde měla přespat.

„Kéž by se mi zdálo, jak vás vysvobodit,“ řekla Eliška. A touto myšlenkou se stále zabývala, vroucně prosila Boha o pomoc, dokonce i ze spánku. Tu jako by vzlétla vysoko do vzduchu, až k oblačnému zámku faty morgany, a tam jí vyšla vstříc překrásná skvoucí víla, která se však přesto docela podobala staré ženě, jež jí dala v lese ostružiny a pověděla jí o labutích s královskou korunou na hlavách.

„Tvé bratry je možno vysvobodit,“ řekla jí. „Ale máš k tomu odvahu a vytrvalost? Věru že moře je měkčí než tvoje jemné ruce a přesto dokáže změnit tvar tvrdých kamenů, ale moře necítí bolest, jakou budeš cítit v prstech ty. Moře také nemá srdce, netíží je strach a úzkost, kterou budeš musit ty vydržet. Vidíš tuhle pálivou kopřivu, kterou držím v ruce? Těch roste hodně kolem jeskyně, kde spíš. Jenom těch můžeš použít, a potom kopřiv, které rostou na rovech hřbitova, pamatuj si to. Musíš je natrhat, ačkoliv ti popálí ruce. Rozšlapej je pak, a dostaneš len. Z něho musíš uplést jedenáct pancéřových košil s dlouhými rukávy, a když je potom hodíš na jedenáct labutí, kouzlo pomine. Ale dobře si pamatuj, že od chvíle, kdy tuto práci započneš, až do jejího dokončení nesmíš promluvit, i kdyby to trvalo léta. První tvoje slovo by vniklo tvým bratřím do srdce jako smrtící dýka. Jejich život záleží na tvém jazyku. Dobře si to všechno zapamatuj!“

A v téže chvíli se dotkla Eliščiny ruky kopřivou. Jako by ji spálil oheň, Eliška se tím hned probudila. Byl už jasný den, a těsně vedle místa, kde spala, ležela podobná kopřiva, jakou spatřila ve snu. Tu padla na kolena, poděkovala Bohu a vyšla z jeskyně, aby se dala do práce.

Jemnými prsty začala trhat ošklivé kopřivy, které ji pálily jako oheň. Na rukou a na pažích jí naskákaly palčivé puchýře, ale ona tuto bolest ráda snášela, když tak mohla vysvobodit milované bratry. Každou kopřivu rozšlapala bosýma nohama a spředla ji v zelený len.

Když zapadlo slunce, přišli bratři a polekali se, když nemluvila; domnívali se, že to je nové kouzlo zlé macechy. Když však pohlédli na její ruce, pochopili, co pro ně dělá, a nejmladší bratr se rozplakal. Kam dopadly jeho slzy, necítila Eliška bolest a tam také zmizely palčivé puchýře.

V noci rovněž pracovala, neboť neměla klid, dokud drazí bratři nebyli vysvobozeni. Celý příští den, když byly labutě pryč, pracovala o samotě, ale ještě nikdy jí neubíhal čas tak rychle. Jednu košili měla již hotovou, nyní začínala plést druhou.

Tu zazněl v horách lovecký roh; Eliška se nemálo polekala; zvuk se přibližoval, slyšela štěkot psů; vyděšena utíkala do jeskyně, svázala kopřivy, které natrhala a vyčesala, v otýpku, a posadila se na ni.

Vtom vyběhl z křoví velký pes, za ním druhý a pak ještě jeden. Hlasitě štěkali, běželi zpátky a zase se vraceli. Netrvalo dlouho a před jeskyní stáli všichni lovci, a nejkrásnější z nich byl král oné země. Přistoupil k Elišce, nespatřil ještě nikdy krásnější dívku.

„Jakpak ses sem dostala, krásné dítě?“ zeptal se. Eliška zavrtěla hlavou, neboť se neodvážila promluvit, když šlo o život a vysvobození jejích bratří.

A ruce si schovala pod zástěru, aby král neviděl, jak musí trpět.

„Pojď se mnou,“ řekl král, „tady nezůstaneš! Jsi-li dobrá jako jsi krásná, obleknu tě v hedvábí a samet, na hlavu ti vsadím korunu a budeš žít v mém nejbohatším zámku!“ — A vyzdvihl ji k sobě na koně. Eliška plakala, lomila rukama, ale král povídal:

„Chci jenom tvoje štěstí! Jednou mi za to budeš děkovat!“

A pak se dal na cestu mezi horami. Držel ji před sebou na koni a za nimi se hnali ostatní lovci. Když slunce zapadalo, objevilo se před nimi překrásné královské město s kostely a kopulemi, a král odvedl Elišku do zámku, kde ve vysokých mramorových sálech šuměly veliké vodotrysky, kde se na stěnách a stropech skvěly malby; ale toho si Eliška nevšímala a jenom plakala a trápila se. Dala se obléci ženami do královských šatů, dala si vplést do vlasů perly a natáhnout na popálené prsty jemné rukavice.

Když tam v celé nádheře stála, byla tak oslnivě krásná, že se dvůr před ní skláněl ještě hlouběji, a král ji učinil svou nevěstou, třebaže nad tím arcibiskup kroutil hlavou a šeptal, že ta půvabná lesní dívka je jistě čarodějnice, která oslepila jejich oči a obloudila královo srdce.

Král na to však nedbal, poručil hudbě, aby hrála, dal přinést na stůl nejvybranější jídla a nakázal nejpůvabnějším dívkám, aby kolem ní tančily. A vonícími zahradami ji vedli do nádherných sálů. Na tváři nebo v očích se jí však neobjevil ani náznak úsměvu, starost se tam zračila jako její věčné dědictví. Nyní otevřel král komůrku vedle její ložnice; zdobily ji drahocenné zelené závěsy a zcela se podobala jeskyni, kde přebývala dříve.

Na podlaze ležela otýpka lnu, který upředla z kopřiv, a u stropu visela košile, kterou už upletla; to všechno si vzal s sebou jeden z lovců jako zvláštní památku.

„Tady se můžeš oddávat snům, že se vracíš do dřívějšího domova,“ povídal král. „Tady máš práci, kterou ses tam zabývala. V nynější nádheře tě bude jistě bavit, když se budeš moci do oné doby vmyslit.“

Když Eliška spatřila věci, které byly jejímu srdci tak drahé, zasvitl jí kolem úst úsměv a krev se jí vrátila do tváří. Pomyslila na vysvobození bratří, políbila králi ruku, a on přitiskl Elišku k srdci a nařídil, aby všechny zvony oznámily svatbu. Krásná němá dívka z lesa se stala královnou.

Tu šeptal arcibiskup králi do ucha zlá slova, ale ta mu nepronikla k srdci, svatba se měla konat a sám arcibiskup musil vsadit Elišce korunu na hlavu. Se zlobou a nevolí jí vtiskl těsný kruh klenotu až do čela, že ji to bolelo; daleko tísnivější kruh jí však svíral srdce, starost o bratry; necítila proto tělesné utrpení. Její ústa byla němá, vždyť jediné slovo by bylo připravilo bratry o život, ale její oči vyjadřovaly hlubokou lásku k dobrému sličnému králi, který dělal, co mohl, aby ji potěšil. Den po dni ho měla z celého srdce raději; kdyby se mu byla mohla jen svěřit, vypovědět mu svoje utrpení! Musila však být stále němá a němě svoji práci dokončit. Proto se v noci od něho vždycky vykradla do své maličké komůrky upravené jako jeskyně v lese, a tam pletla jednu košili po druhé; když však začala plést sedmou, došel jí len.

Věděla, že na hřbitově rostou kopřivy, jaké potřebuje, ale ty by musila sama natrhat; jak se tam jen dostat?

„Čím je bolest, jakou cítím v prstech, proti utrpení mého srdce,“ myslila si, „musím se toho odvážit, Bůh mne neopustí!“

Se strachem, jako by se dopouštěla zlého činu, vyklouzla za měsíčné noci do zahrady a kráčela dlouhými alejemi a opuštěnými ulicemi ke hřbitovu. Tu spatřila na jednom z nejširších náhrobních kamenů skupinu divoženek, ohyzdných čarodějnic, které odhodily svoje hadry, jako by se chtěly koupat, a pak se zaryly dlouhými hubenými prsty do čerstvých rovů, vyhrabávaly odtamtud mrtvoly a pojídaly jejich maso. Eliška musila těsně kolem nich, babice na ni upíraly svoje zlé oči, ale Eliška se modlila, natrhala palčivé kopřivy a odnesla je domů do zámku.

Jenom jediný člověk ji spatřil, arcibiskup, který byl vzhůru, když ostatní lidé spali. Měl tedy přece pravdu, když si myslil, že tomu s královnou není, jak by tomu být mělo. Je to čarodějnice, proto obloudila krále a všechen lid.

Ve zpovědnici řekl králi, co viděl a čeho se obává, a když přes jeho rty vyšla tvrdá slova, zavrtěli vyřezaní svatí hlavou, jako by chtěli říci, že tomu tak není, že Eliška je bez viny. Arcibiskup si to však vykládal jinak, domníval se, že svědčí proti ní a zavrtěli hlavou nad její vinou. Tu se králi skutálely po tvářích dvě velké slzy a odešel domů s pochybami v srdci. V noci se tvářil, jako by spal, ale neusnul; zpozoroval, že Eliška vstala, a tak se to opakovalo každou noc. Král ji vždycky tiše sledoval a viděl, že po každé zmizí ve své komůrce.

Den po dni se král víc a víc zasmušoval, Eliška to viděla, ale nechápala proč. Přece ji to však skličovalo, a jak trpěla mimo to kvůli bratrům! Na královský samet a purpur se řinuly všechny její slané slzy, třpytily se tam jako ohnivé démanty, a všechny ženy, které viděly tuto bohatou krásu, toužily po tom, aby se staly královnou. Se svou prací byla už skoro hotova, scházela jí jen jediná košile. Neměla však už ani len ani jedinou kopřivu. Ještě jednou, tentokrát naposled musila na hřbitov natrhat si několik hrstí kopřiv. S bázní myslila na cestu o samotě a na hrozné divoženky; její vůle však byla pevná jako důvěra v Boha.

Šla, ale král s arcibiskupem šli za ní a viděli, že zmizela v mřížových vratech hřbitova. A když k nim přicházeli, seděly na jednom náhrobním kameni divoženky, jak je tam viděla Eliška, a král se odvrátil, neboť se domníval, že mezi nimi je i ta, jejíž hlava spočívala ještě tohoto večera na jeho prsou.

„Lid ji musí soudit!“ řekl král, a lid ji odsoudil, aby byla upálena rudými plameny.

Z nádherných královských síní ji odvedli do temné vlhké díry, kam se svistem vnikal zamřížovaným okénkem vítr. Místo sametu a hedvábí jí dali otýpku kopřiv, které nasbírala, aby si na ně položila hlavu. Tuhé pancéřové košile, které upletla, měly být její přikrývkou. Nemohli jí však poskytnout dražšího daru. Znovu se dala s modlitbami do své práce. Venku o ní zpívali uličníci posměšné písničky, nikdo ji nepotěšil jediným laskavým slovem. Tu zašumělo jednou večer těsně u mříže labutí křídlo, byl to nejmladší z bratří, nalezl sestru. A Eliška radostí hlasitě zaplakala, ačkoliv věděla, že nadcházející noc je snad její nocí poslední. Nyní však měla práci téměř hotovou, a také bratři byli zde.

Arcibiskup k ní přišel, aby u ní strávil její poslední hodinu. Tak to slíbil králi. Ale ona jen vrtěla hlavou a prosila ho pohledem i posuňky, aby odešel. Této noci musila přece dokončit svoji práci, jinak by všechno nebylo nic platné, bolest, slzy i bezesné noci. Arcibiskup od ní odešel se zlými slovy, ale ubohá Eliška věděla, že je nevinná a pokračovala ve své práci.

Myšky běhaly po podlaze a přitahovaly kopřivy až k jejím nohám, aby aspoň trošku pomohly, a na mříž v okénku usedl drozd a celou noc jí zpíval tak vesele, jak jen dovedl, aby neztratila odvahu.

Sotva se začínalo rozednívat, teprve za hodinu mělo vyjít slunce, a u zámecké brány stálo jedenáct bratří a žádali, aby je dovedli ke králi.

Odpověděli jim však, že to nejde, že je ještě noc, král že spí a že je zakázáno ho budit. Prosili, hrozili, stráž se tam objevila a dokonce sám král vyšel, aby se zeptal, co to znamená. Vtom však vyšlo slunce a bratry nebylo nikde vidět, jenom nad zámkem letělo jedenáct labutí.

Z městských bran se hrnuly proudy lidí, chtěli vidět, jak budou pálit čarodějnici. Vychrtlý kůň táhl káru, na které seděla. Oblekli ji v kytlici z hrubé pytloviny, krásné dlouhé vlasy jí rozpuštěné vlály kolem půvabné hlavy, tváře měla smrtelně bledé, její rty se beze slov pohybovaly, v prstech kroutila zelený len. Ani na cestě za smrtí nezanechala práce, kterou začala, u nohou jí leželo deset pancéřových košil, jedenáctou pletla; chátra se jí posmívala.

„Podívejte se na čarodějnici, jak si něco bručí! Nemá v ruce zpěvník, ale sedí tam nad svým ohavným dílem! Roztrhejte jí to na tisíc kusů!“

A všichni se k ní tlačili a chtěli jí košile roztrhat, vtom však přiletělo jedenáct bílých labutí, ty usedly kolem ní na káru a mávaly křídly. Tu lidé uhýbali zděšeně stranou.

„To je znamení s nebe! Jistě je nevinná!“ šeptali si mnozí, ale neodvážili se to říci nahlas.

Tu ji uchopil kat za ruku, ale již Eliška rychle hodila košile po labutích a místo nich tam stálo jedenáct krásných princů; nejmladší však měl místo ruky labutí křídlo, protože na jeho košili scházel rukáv, který už sestra nemohla dodělat.

„Teď mohu mluvit,“ řekla, „jsem bez viny.“

A lidé, kteří viděli, co se udalo, sklonili se před ní jako před světicí, ale ona klesla jako bez života bratrům do náručí. Tak ji vyčerpalo napětí, strach a bolest.

„Ano, je bez viny!“ řekl nejstarší bratr, a vyprávěl nyní, co se všechno stalo, a zatím co mluvil, šířila se kolem vůně milionů růží, neboť každé poleno na hranici zapustilo kořeny a vyhnalo ratolesti, až se tam objevil obrovský, vysoký růžový keř s červenými květy. Nejvýš pak vyrůstala bílá zářící růže, která svítila jako hvězda. Tu král utrhl a položil Elišce na prsa.

Ta se probudila ze mdlob a srdce jí naplnil mír a blaženost. A všechny kostelní zvony se samy od sebe rozezvučely a ptáci přilétali ve velkých hejnech. Návrat do zámku, to byl svatební průvod, jaký dosud žádný král nespatřil.

Другие переведённые на чешский язык сказки можно читать онлайн в разделе «Сказки на чешском языке». Если вас интересуют также сказки на других иностранных языках, их можно читать онлайн в разделе «Сказки онлайн».