Онлайн-школа иностранных языков «Европейское Образование»

Сказка для детей «Стойкий оловянный солдатик» (Statečný cínový vojáček) на чешском языке – читать онлайн, автор – Ганс Христиан Андерсен. «Стойкий оловянный солдатик» (Statečný cínový vojáček) – это достаточно известная сказка датского писателя Андерсена, хотя и не такая известная, как, к примеру «Гадкий утёнок» или «Русалочка». Эти популярные сказки позже были переведены на многие самые распространённые языки мира (а также на менее распространённые языки, в том числе и на чешский).

Остальные сказки, которые написал Ганс Христиан Андерсен, а также другие известные во всём мире сказочники (братья Гримм, Шарль Перро и т.д.) можно читать онлайн в разделе «Сказки на чешском языке» (сказки для детей на других иностранных языках есть в разделе «Сказки онлайн»).

Литературу других жанров можно читать онлайн в разделе «Книги на чешском языке».

Для тех, кто самостоятельно изучает чешский язык по фильмам, создан раздел «Фильмы на чешском языке».

Для тех, кто хочет учить чешский язык не только самостоятельно, но и с опытным преподавателем, есть информация на странице «Чешский по скайпу».

Для абитуриентов будет интересным раздел «Университеты Чехии».

Теперь переходим к чтению сказки «Стойкий оловянный солдатик» (Statečný cínový vojáček) на чешском языке.

Statečný cínový vojáček

Bylo jednou pětadvacet cínových vojáčků. Byli to samí bratři, neboť se všichni narodili ze staré cínové lžíce. V ruce svírali pušku a tvářili se všichni stejně, a měli krásnou uniformu, červenou a modrou. První, co uslyšeli na tomto světě, když se odkrylo víko krabice, v níž leželi, byla slova:

„Cínoví vojáčci!“

Zavolal je malý hošík a zatleskal při tom; dostal vojáčky, protože měl narozeniny. Postavil si je hned na stůl. Vojáčci se podobali jeden druhému, jako by si z oka vypadli, jen jediný se trochu odlišoval: měl jen jednu nohu, protože byl ulit poslední a už na něj nezbylo dost cínu. Avšak stál na své jediné noze stejně pevně a vytrvale jako druzí na obou. A právě jeho potkal pozoruhodný osud. Na stole, na kterém byli vojáčci rozestavěni, bylo ještě mnoho jiných hraček; ale ze všech největší pozornost upoutával krásný papírový zámek. Jeho malými okny bylo vidět až do sálů. Před zámkem stály stromky kolem zrcadélka, které mělo vypadat jako jezírko; pluly po něm voskové labutě, zrcadlíce se v něm.

Bylo to opravdu rozkošné, ale nejrozkošnější byla přece jen panenka stojící uprostřed otevřených zámeckých dveří. Byla také vystřižená z papíru, ale měla sukničku z nejjemnějšího batistu a nad ní místo živůtku úzkou modrou stužku. A uprostřed stužky se skvěla třpytivá flitrová ozdoba, veliká jako celičký panenčin obličej. Panenka měla obě ruce vztažené dopředu, protože byla vlastně tanečnice, a proto také měla jednu nožku zdviženou tak vysoko, že ji cínový vojáček nemohl vůbec vidět a myslil si, že má také jen jednu nohu jako on.

„To by byla žena pro mne!“ říkal si. „Jenomže je velmi vznešená, bydlí v zámku, kdežto já jen v krabici a je nás tam pětadvacet, to by nebylo nic pro ni! Ale přece jen budu hledět se s ní seznámit!“

A natáhl se, jak byl dlouhý, za tabatěrkou ležící na stole. Viděl odtamtud pěkně na tu malou, vznešenou dámu, stojící vytrvale na jedné noze a neztrácející přitom rovnováhu.

Když večer pokročil, byli uloženi všichni ostatní cínoví vojáčci do krabice a domácí lidé šli spát. Teď si hračky začaly teprve hrát, na návštěvy, na válku a na ples. Cínoví vojáčci chrastili v krabici, protože při tom také chtěli být, ale nemohli odklopit víko. Louskáček dělal kotrmelce a pisátko řádilo po tabuli. Rámusili, až se probudil kanárek a začal si s nimi povídat, a hned ve verších! Jediní dva se nehnuli s místa: cínový vojáček a malá tanečnice. Ta stála zpříma na špičce, s oběma pažemi vztaženými kupředu. Cínový vojáček také stál vytrvale na své jediné noze a nespouštěl s malé tanečnice oči.

Hodiny odbily dvanáctou. Klap — s tabatěrky odskočilo víčko. Ale nebyl v ní tabák, ba ne — byl v ní černý čertík: byla to taková povedená hračička!

„Vojáku!“ zavolal čertík. „Nechtěl by sis hledět raději svého?“

Ale cínový vojáček se tvářil, jako by ho neslyšel.

„Inu dobrá, počkej jen zítra!“ vyhrožoval čertík.

Když nastalo ráno a děti vstaly, postavily vojáčka na okno. Ale ať už za to mohl čertík nebo průvan, okno se pojednou rozlétlo a vojáček spadl po hlavě s třetího poschodí. Byl to šílený let; noha mu trčela do vzduchu a nakonec zůstal stát na čepici, s bajonetem vraženým mezi dlažební kameny.

Služebná a hošík běželi hned dolů hledat ho. Ale třebaže by ho byli málem zašlápli, neuviděli ho. Kdyby byl vojáček zavolal:

„Tady jsem!“, byli by ho našli, ale vojáčkovi se nezdálo vhodné hlasitě volat, vždyť byl v uniformě!

Pak se dalo do deště, kapky padaly stále hustěji, až se spustil důkladný liják. Když se vypršelo, přiběhli dva chlapci.

„Hele, podívej!“ zvolal jeden z nich. „Tady leží cínový vojáček! Pustíme ho v loďce po vodě!“

Udělali z novin loďku, postavili vojáčka do ní a už ujížděl stružkou podél chodníku; oba chlapci utíkali vedle něho a radostí tleskali. Vždyť, můj ty světe, jaké se valily strouhou vlny a jaký tam byl proud — však to také byl nějaký liják! Papírová lodička se kymácela nahoru dolů a občas zavířila tak rychle, že ve vojáčkovi zatrnulo. Ale stál vytrvale, v tváři se mu nepohnul jediný sval, díval se upřeně před sebe a v ruce svíral pušku.

Pojednou zanesl proud loďku pod širokou lávku; byla tam taková tma, jako by se byl vojáček octl zas v krabici.

„Kam mě to jen unáší!“ pomyslil si. „Inu ovšem, to mi jistě spískal ten čertík! Ach, kdyby jen seděla se mnou v loďce má panenka, nevadilo by mi, i kdyby tu byla ještě jednou taková tma!“

Vtom se objevila velká vodní krysa, jež bydlila pod lávkou.

„Máš cestovní pas?“ zeptala se. „Sem s ním!“

Ale vojáček mlčel a jen svíral pušku ještě pevněji. Loďka ujížděla dál a krysa se hnala za ní. Hu, jak skřípala zuby! Křičela na plující dřívka a stébla:

„Zastavte ho! Zastavte ho! Nezaplatil mýto! Neukázal cestovní pas!“

Ale proud byl stále silnější a silnější. Vojáček již zahlédl jasné denní světlo na konci lávky, ale slyšel také hukot, který by i statečného muže mohl poděsit: považte, strouha spadala na konci lávky do velké stoky.

Pro cínového vojáčka to bylo stejně nebezpečné, jako pro nás plout lodí po mohutném vodopádu.

Byl již tak blízko, že se nemohl zastavit. Loďka jen letěla, ubohý vojáček se držel zpříma, jak jen mohl. Nikdo mu nemohl vytknout, že by byl i jen mrkl. Loďka se otočila třikrát čtyřikrát dokolečka a naplnila se vodou až po okraj; musila se potopit. Vojáček stál již po krk ve vodě a loďka klesala hlouběji a hlouběji. Papír na ní se stále víc rozmáčel.

Vojáčkovi se zavřela voda nad hlavou — vzpomněl si na rozkošnou malou tanečnici, že ji jistě již nikdy neuvidí. A v uších mu znělo:

„Spěj, spěj, bojovníče, smrti v ústrety!“

Papír povolil a vojáček se řítil ke dnu — ale vtom ho spolkla veliká ryba.

Jaká v ní byla tma! Bylo to ještě horší než pod lávkou a k tomu tam bylo hrozně málo místa. Ale vojáček zůstal neochvějný, ležel natažen, svíraje pušku v ruce. — Ryba lítala sem tam, zmítala sebou příšerně. Konečně úplně ztichla a jako by jí projel záblesk světla. Zazářilo pak jasně a kdosi zvolal:

„Cínový vojáček!“ — Ryba byla totiž chycena, donesli ji na trh, prodali a dostala se do kuchyně, kde ji služebná velkým nožem rozřízla. Vzala vojáčka dvěma prsty v pasu a donesla ho do pokoje, kde se všichni chtěli podívat na toho podivuhodného muže, který putoval světem v břiše ryby. Ale cínový vojáček nebyl ani trochu pyšný. Postavili ho na stůl a tam — ba, jak to na světě někdy podivuhodně chodí! Cínový vojáček se octl v téže světnici, kde byl původně. Viděl zase tytéž děti a hračky stály dosud na stole, také krásný zámek s rozkošnou malou tanečnicí. Stála dosud na jedné noze a druhou měla vysoko zdviženou, byla také vytrvalá! Cínového vojáčka to dojalo, málem by se byl rozplakal a ronil cínové slzy, ale neslušelo se to.

Díval se na tanečnici a ona se dívala zase na něho, ale neříkali nic. Vtom jeden z chlapců chytil cínového vojáčka a bez nejmenšího důvodu ho hodil do kamen; jistě měl na tom podíl čertík z tabatěrky!

Cínový vojáček stál v ohnivé záři a cítil strašlivý žár, ale nevěděl, zda je to žár opravdového ohně, nebo žár lásky. Ztratil všechnu barvu, nikdo však nemohl říci, zdali ji ztratil za svého putování nebo žalem. Díval se na tanečnici a ona zase na něho, a cítil, jak se rozplývá. Ale dosud vytrvale stál, svíraje pušku v ruce. Vtom se otevřely dveře a průvan strhl tanečnici.

Vletěla jako vzdušná víla rovnou do kamen k cínovému vojáčkovi. Vzplála jasným plamenem, a bylo po ní. Cínový vojáček se roztavil v kousek cínu, a když služebná nazítří vybírala popel, našla tam z něho cínové srdíčko. Z tanečnice však zbyla jen ta lesklá cetka, a ještě byla ohněm celá zčernalá.

Остальные переведённые на чешский язык сказки, которые написал Ганс Христиан Андерсен и другие известные во всём мире писатели, можно читать онлайн в разделе «Сказки на чешском языке». Если вас интересуют ещё и сказки на других иностранных языках, их можно выбрать в разделе «Сказки онлайн».