Онлайн-школа иностранных языков «Европейское Образование»

Сказка для детей «Русалочка» (Malá mořská víla) на чешском языке – читать онлайн, автор – Ганс Кристиан Андерсен. Сказка «Русалочка» - это одна из самых известных сказок, которые написал датский сказочник Ганс Христиан Андерсен. Позже эту сказку перевели не только на самые распространённые языки мира, но и на менее распространённые (в том числе и на чешский). А с появлением кино и мультипликации вышло огромное количество фильмов и мультфильмов в разных странах мира по мотивам сказки «Русалочка».

Остальные сказки, которые написал Ганс Христиан Андерсен, а также другие известные во всём мире сказочники (братья Гримм, Шарль Перро и т.д.) можно читать онлайн в разделе «Сказки на чешском языке» (сказки на других иностранных языках есть в разделе «Сказки онлайн»).

Литературу других жанров можно читать онлайн в разделе «Книги на чешском языке».

Для тех, кто самостоятельно изучает чешский язык по фильмам, создан раздел «Фильмы на чешском языке».

Для тех, кто хочет учить чешский язык не только самостоятельно, но и с опытным преподавателем, есть информация на странице «Чешский по скайпу».

Для абитуриентов будет интересным раздел «Университеты Чехии».

Теперь переходим к чтению небольшой сказки для детей «Русалочка» (Malá mořská víla) на чешском языке.

Malá mořská víla

Daleko v moři je voda tak modrá jako květy nejkrásnějších chrp a tak jasná jako nejčistší sklo, ale velmi hluboká, mnohem hlubší, než aby v ní kotva dosáhla dna, a musili bychom na sebe nastavět mnoho kostelních věží, aby ze dna dosáhly hladiny a vynořily se nad vodu. Tam bydlí na dně obyvatelé moře.

Nemysleme si však, že tam je jenom holé, bílé písečné dno! Kdepak - nejpodivuhodnější stromy a rostliny tam rostou a mají tak ohebné stonky i listy, že se pohnou při sebemenším zvlnění vody, jako by byly živé.

Všemožné ryby, velké i malé, proplouvají mezi větvemi, jako na zemi mezi nimi létají ptáci. Na nejhlubším místě pak stojí zámek mořského krále, který má zdi z korálů a vysoká, špičatá okna z nejčistšího jantaru, střechu však z mořských škeblí, které se otvírají a zavírají podle toho, jak proudí voda; a to je na pohled něco překrásného, neboť v každé škebli leží třpytivé perly, ze kterých jedna jediná by byla velkou ozdobou pro korunu leckteré královny.

Mořský král, který sídlí tam na dně, byl po mnoho let vdovcem, a jeho stará matka mu vedla domácnost. Byla to moudrá žena, avšak, pyšná na svůj šlechtický původ, proto nosila také na ocase dvanáct ústřic, zatím co ostatní šlechtičny jich mohly mít jenom šest.  Jinak zasluhovala mnoho chvály, zvláště proto, že měla velice ráda šest mořských princezen, svých vnuček. Bylo to šest roztomilých dívek, ale nejmladší z nich byla ze všech nejkrásnější. Pleť měla čistou a hebkou jako lístek růžového květu, oči modré jako nejhlubší moře, ale právě jako ostatní neměla nohy, její tělo končilo rybím ocasem.

Po celý den si mohly princezny hrát v zámku, v jeho velkých sálech, kde ze stěn vyrůstaly živé květiny. Vysoká jantarová okna jim otevřeli, a tak do sálu veplouvaly ryby, zrovna jako nám do pokoje létají vlaštovky, když otevřeme okno, jenomže ryby plavaly až k malým princeznám, jedly jim z ruky a daly se hladit.

Před zámkem byla velká zahrada s ohnivě rudými a temně modrými stromy, jejichž plody zářily jako zlato a květy jako planoucí oheň, protože jejich stonky i listy byly v neustálém pohybu. Země - to byl nejjemnější písek, ale modrý jako sirný plamen. A nad tím vším ležela zvláštní modravá záře, takže bys spíše věřil, že stojíš kdesi vysoko ve vzduchu a máš nad sebou i pod sebou nebe, než že jsi na mořském dně. Za bezvětří bylo možno spatřit i slunce, které se podobalo purpurové květině, vyzařující veškeré světlo ze svého kalichu.

Každá z princezniček měla v zahradě svůj záhonek, kde si mohla po libosti hrabat a sázet. Jedna dala svému záhonku podobu velryby, jiné se lépe zamlouvalo, aby se její záhonek podobal malé mořské víle, ale nejmladší si udělala záhonek kulatý jako slunce a vysadila v něm květiny, které zářily právě tak rudě. Bylo to zvláštní dítě, tiché a přemýšlivé, a když se ostatní sestry ozdobily nejpodivuhodnějšími věcmi ze ztroskotaných lodí, chtěla kromě růžových květin, podobajících se dalekému slunci, jenom mramorovou sochu krásného chlapce, která při ztroskotání jedné lodi spadla na mořské dno, z bílého, čistého kamene. U sochy zasadila růžovou smuteční vrbu, která nádherně vyrostla a brzo zakrývala sochu se všech stran. Svěží haluze splývaly až k modrému písku, kde se objevil fialový stín a stále se pohyboval, právě jako větve. Vypadalo to, jako by si kořeny hrály s vrcholkem stromu a líbaly se s ním.

Nic jí nepůsobilo takovou radost, jako když slyšela o lidském světě daleko nahoře; stará babička jí musila vyprávět všechno, co věděla o lodích a městech, o lidech a zvířatech, a jí se zdálo zvláště to podivuhodně krásné, že na zemi voní květiny, které na dně mořském nevoní, a že lesy jsou zelené a že ryby, které vidíš mezi stromy, dovedou tak hlasitě a krásně zpívat, až radost poslouchat. Rybami nazývala babička ptáčky, protože jinak by jí děti nebyly rozuměly, když ještě ptáka nikdy nespatřily.

„Až vám bude každé patnáct let,“ povídala babička, „budete se smět vynořit z moře, usednout v záři měsíce na skalní útesy a spatřit velké lodi, plující kolem, spatříte i lesy a města!“

Příštího roku bylo jedné ze sester patnáct let, ale ostatní — ach, jedna byla vždycky o rok mladší než druhá, nejmladší musila tedy čekat plných pět let, než se bude moci vynořit a podívat, jak to u nás vypadá. Ale sestry si slibovaly, že si vždycky povědí, co ta která z nich spatřila a co se jí zdálo první den nejkrásnější; neboť babička jim toho nevyprávěla dost, o mnoha věcech se chtěly ještě samy něco dovědět.

Žádnou ze sester netrápila touha tolik jako nejmladší — zrovna tu, která musila čekat nejdelší dobu a byla tak tichá a přemýšlivá. Často stávala v noci u otevřeného okna a pohlížela vzhůru temně modrou vodou, kde ryby pohybovaly ploutvemi a ocasy. Rozeznávala měsíc a hvězdy, ovšem svítily jen docela bledě, ale skrze vodu se také zdály mnohem větší, než je vidíme my; když pak se pod nimi klouzavě pohnulo něco podobného černému oblaku, tu věděla, že to je bud velryba, která plove nad ní, nebo také loď s mnoha lidmi na palubě; ti jistě ani nepomyslili na to, že dole stojí krásná malá mořská víla a vztahuje k lodnímu kýlu bílé ruce.

Teď bylo tedy nejstarší princezně patnáct let a směla vystoupit na mořskou hladinu.

Když se vrátila, měla věru co vyprávět, říkala, že nejkrásnější je ležet v měsíčné záři na písečném pobřeží za klidného moře a vidět těsně u břehu velké město, kde se třpytí světla jako stovky hvězd, slyšet hudbu a hluk a hlomoz vozů i lidí, spatřit četné kostelní věže nejrůznějších tvarů a slyšet zvuk zvonů; právě proto, že nemohla na pevninu mezi lidi, toužila po tom všem nejvíce.

Ach, jak pozorně jí naslouchala nejmladší sestra, a když pak stála večer u otevřeného okna a pohlížela vzhůru tmavě modrou vodou, myslila na velké město s veškerým jeho hlukem a hlomozem, a tu se jí zdálo, že dokonce k ní do hlubin doléhá hlas kostelních zvonů.

Příští rok směla druhá sestra vystoupit na hladinu a plavat, kam se jí jen zalíbí. Vynořila se z moře právě ve chvíli, kdy zapadalo slunce, a tento pohled se jí také zdál nejkrásnější. Říkala, že celé nebe vypadalo jako ze zlata, a že oblaka, ne, jejich krásu nedokáže vylíčit! - ta že plula rudá a fialová nad ní, ale že mnohem, mnohem rychleji než oblaka letěl nad hladinou k slunci bílý závoj, hejno bílých labutí; víla plavala slunci vstříc, ale to zapadlo a pohasla i červená záře na moři a na oblacích.

Potom se zase za rok vynořila z vody třetí sestra, nejodvážnější ze všech. Proto také plovala proti proudu řeky, která ústila do moře. Viděla překrásné zelené výšiny posázené révou, mezi nádhernými lesy vykukovaly zámky a dvorce; slyšela zpěv všeho ptactva a slunce hřálo tak teple, že se často musila pohroužit pod vodu, aby si ochladila rozpálený obličej. V malém zálivu se setkala s celým hloučkem lidských dětí; docela nahé se tam brouzdaly a dováděly ve vodě a ona si chtěla hrát s nimi. Ale děti se jí bály a utekly před ní a přišlo malé černé zvíře. Byl to pes, ale ona ještě nikdy nespatřila psa. Tak hrozně na ni štěkal, že dostala strach a zamířila zase k moři. Říkala však, že nikdy nezapomene na nádherné lesy, na zelená návrší a na ty milé děti, které dovedly plavat, ačkoliv neměly rybí ocas.

Čtvrtá sestra nebyla tak odvážná, zůstala na rozbouřeném moři a vyprávěla, že právě tak to bylo nejkrásnější: Tak je vidět mnoho mil na všechny strany a nebe se podobá velkému skleněnému zvonu. Také spatřila lodi, ale jenom z veliké dálky. Vypadaly jako rackové, a zábavní delfínové metali kozelce a velké velryby stříkaly nozdrami vodu, že to vypadalo jako stovky vodotrysků.

Nyní přišla na řadu pátá sestra; měla narozeniny zrovna v zimě a proto viděla věci, které ostatní při prvním pohledu na zem nespatřily. Moře bylo docela zelené a kolem plavaly velké ledovce, z nichž každý vypadal jako perla, a přece byl větší než kostelní věž, jak ji stavějí lidé. V nejrůznějších podobách se objevovaly a třpytily se jako démanty. Usedla na jeden z největších a nechala vítr, aby si pohrával jejími vlasy, a všechny plachetnice se zděšeně vyhýbaly ledovci, na němž seděla. Avšak večer se nebe zatáhlo mraky, blýskalo se a hřmělo a černé moře zdvíhalo mohutné ledovce, které se vždycky při rudém blesku zatřpytily. Na všech lodích začali stahovat plachty, lidi zachvátila hrůza a zděšení, ale ona seděla klidně na plovoucím ledovci a dívala se, jak modré blesky křižují nebe a mizí v lesknoucím se moři.

Když se některá ze sester vynořila nad hladinu po prvé, vždycky ji uchvátil pohled na to nové a pěkné. Ale když nyní jako dospělé dívky směly vystoupit na hladinu, kdykoliv se jim zachtělo, zážitek se jim brzo stal něčím lhostejným. Toužily vždycky už zase po domově, a když uplynul měsíc, říkaly, že u nich dole je to přece jenom nejkrásnější a že je tak milé zůstat doma.

Často se sestry vzaly večer za ruce a vystoupily na hladinu společně. Měly krásné hlasy, krásnější než lidské, a když se schylovalo k bouři a když očekávaly, že lodi jistě ztroskotají, plavaly před nimi a krásně zpívaly o tom, jak nádherně je na dně mořském, a vybízely námořníky, aby se tam nebáli sestoupit; ti však nerozuměli slovům a domnívali se, že to je hlas bouře, nikdy také nemohli spatřit krásu mořského dna, protože když loď klesla ke dnu, lidé utonuli a dostali se do zámku mořského krále jenom jako mrtví.

Když sestry takhle vystupovaly ruku v ruce mořem k hladině, tu zůstávala nejmladší dole sama a dívala se za nimi, a tehdy jako by se měla rozplakat. Leč mořská víla nemá slz a trpí tedy tím víc.

„Ach, kéž by mi bylo patnáct roků!“ říkala. „Vím, že budu mít věru ráda svět tam nahoře a lidi, kteří tam žijí!“

Konečně jí tedy bylo patnáct let.

„Tak vidíš, teď už jsi i ty dospělá,“ povídala její babička, stará královna vdova. „Pojď, ať tě mohu ozdobit jako tvé sestry!“ řekla a vložila jí na hlavu věnec z bílých lilií, kde však každičký lístek květu byl půlkou perly.

A do ocasu jí připjala osm velkých ústřic, které označovaly její vysoký stav.

„Jak to bolí!“ povzdychla si malá mořská víla.

„Ovšem, pro parádu musí člověk něco vytrpět!“ povídala stará královna.

Tak ráda by byla malá mořská víla setřásla se sebe všechnu nádheru a odložila zase těžký věnec; rudé květiny ze zahrady jí slušely mnohem lépe, ale nyní se to už neodvažovala změnit.

„Sbohem!“ řekla a stoupala tak lehce vzhůru jako průzračná bublina. Když vzhlédla nad moře, slunce právě zapadlo, ale oblaka se dosud všechna třpytila jako růže a zlato, a v narůžovělém vzduchu svítila jasně a krásně večernice, vzduch byl vlahý a svěží a moře zcela klidné. Spatřila, jak tam stojí velká loď se třemi stěžni, kde byla vytažena toliko jediná plachta, protože se nikde nepohnul ani vánek, a kde v lanoví a po stožárech seděli všude námořníci. Zpívalo se tam a hrálo, a když se večerní soumrak změnil v noc, zapálili na lodi stovky pestrých lamp, že to vypadalo, jako by ve vzduchu vlály vlajky všech národů. Malá mořská víla plavala až k okénku do kajuty, a kdykoliv ji vlna nadzdvihla, mohla se podívat dovnitř okenními tabulkami, jasnými jako zrcadlo. A tam stálo přemnoho honosně nastrojených lidí, ale nejkrásnější z nich byl mladý princ s velkýma černýma očima, kterému jistě nebylo o mnoho víc než šestnáct let. Měl ten den narozeniny, a proto se všechno tak vyzdobilo. Na palubě tančili námořníci, a když se tam objevil mladý princ, vylétly k nebi stovky raket a svítily, že bylo vidět jako ve dne, až se malá mořská víla docela poděsila a ponořila rychle pod vodu; ale brzo zase vystrčila hlavu, a tu jako by k ní padaly všechny hvězdy, co jich jen na nebi je. Takový ohňostroj dosud nespatřila. Velká slunce se tam bzučivě otáčela, do modrého vzduchu létaly nádherné ohnivé ryby a všechno se odráželo v jasném, klidném moři. Na lodi bylo takové světlo, že bylo vidět každičký kousek lanoví, natož pak lidi. A jak byl onen mladý princ hezký a tiskl lidem ruku a smál se i usmíval, zatím co do překrásné noci zněla hudba.

Už se hodně připozdilo, avšak malá mořská víla nemohla odvrátit oči od lodi a od krásného prince. Pestrá světla zase zhasili, rakety již nevyletovaly vzhůru, ani se již neozývaly výstřely z děl, jenom hluboko v moři to syčelo a bručelo; víla seděla zatím na hladině a kolébala se tam nahoru dolů, aby viděla do kajuty. Nyní se však loď začala pohybovat, stále rychleji a rychleji, plachta se nadouvala a po ní hned další, náraz vln byl teď prudší, začaly se stahovat těžké mraky a v dálce se blýskalo. Jistě se chystala hrozná bouře, proto námořníci začali svíjet plachty. Velká loď se kolébala při své rychlé pouti po rozbouřeném moři, vlny se zdvíhaly jako vysoké černé hory, které chtějí zavalit stěžeň, ale loď sklouzla mezi ně jako labuť a nechala se zase vyzdvihnout vlnami, tyčícími se vzhůru. Malé mořské víle se zdálo, že právě to je zábavná plavba, ale námořníkům ne, loď skřípala a praskala, těžké fošny se ohýbaly při prudkých nárazech, kterými útočilo moře proti lodi, stěžeň se uprostřed zlomil, jako by byl z rákosu, loď se nachýlila na stranu a vnikala do ní voda. Nyní viděla malá mořská víla, že plavci jsou v nebezpečí, sama si také musila dávat pozor na trámy a trosky lodi, ženoucí se po moři. Jednu chvíli byla tak neproniknutelná tma, že nemohla vůbec nic rozeznat, ale když se potom zablesklo, udělalo se zase tak jasno, že poznávala na lodi každého člověka. Každý si hleděl zachránit podle možnosti život. Víla hledala zvláště mladého prince, a když se loď rozlomila, viděla ho, jak klesá do moře. Nejdříve ji to docela potěšilo, protože nyní přicházel k ní, ale pak si vzpomněla, že lidé nemohou žít ve vodě a že by se nedostal do zámku jejího otce jinak než mrtvý. Ne, nesměl zemřít. Proto plavala mezi trámy a troskami na moři a dočista zapomněla, že by ji mohly rozmačkat. Nořila se hluboko pod vodu a vysoko zase vystupovala mezi vlnami, až se konečně dostala k mladému princi, který už skoro neměl sil, aby plaval v bouřlivém moři. Paže a nohy mu začaly umdlévat, krásné oči se mu zavřely, byl by musil zemřít, kdyby se neobjevila malá mořská víla. Držela mu hlavu nad vodou a nechala vlny, aby ji s ním zanesly, kam se jim zachce.

Ráno bylo po bouři. Z lodi nebylo nikde vidět ani třísku, z vody vystoupilo zářící rudé slunce, a tu jako by se princi v tvářích objevil právě proto život — avšak oči měl neustále zavřené. Mořská víla ho políbila na vysoké, hezké čelo a odhrnula mu s tváře mokré vlasy; zdálo se jí, že se podobá mramorové soše v její zahrádce, znovu ho políbila a přála si, aby ožil.

Nyní před sebou spatřila pevninu, vysoké modré hory, na jejichž vrcholcích se třpytil bílý sníh, jako by tam odpočívaly labutě; dole u pobřeží viděla krásné zelené lesy a před nimi kostel nebo klášter, nevěděla přesně co, ale rozhodně to byla budova. V zahradě rostly citroníky a pomerančovníky a před branou vysoké palmy. Moře tam vytvářelo malý záliv, naprosto tichý, ale velmi hluboký, až ke skále, na kterou naplavilo jemný bílý písek. Tam plavala víla s krásným princem, uložila ho na písek, ale zvláště pečovala o to, aby hlavu měl výš, v teplém slunečním světle.

Nyní se rozezněly ve velké bílé budově zvony a v zahradě se objevilo mnoho mladých dívek. Tu odplavala malá mořská víla kousek dál za několik vysokých kamenů, vyčnívajících z vody, pokryla si vlasy a ňadra mořskou pěnou, aby nikdo nespatřil její tvářičku, a dávala pozor, kdo přijde k ubohému princi.

Netrvalo dlouho a přišla k němu jedna z mladých dívek, zdálo se, že je docela zděšena, ale to trvalo jen chvíli. Potom přivolala víc lidí, a malá mořská víla viděla, že princ ožívá a že se usmívá na všechny kolem sebe, ale na ni se neusmál, protože přece nevěděl, že ho zachránila; cítila nesmírný zármutek, a když prince odvedli do velké bílé budovy, pohroužila se teskně do vody a vracela se domů k otcovu zámku.

Vždycky byla tichá a zamyšlená, ale teď byla ještě tišší a ještě zamyšlenější. Sestry se jí vyptávaly, co spatřila při své první pouti na hladinu, ale ona jim nic nepověděla.

Často se vynořila ráno a večer na místě, kde opustila prince. Viděla, jak plody stromů v zahradě uzrávají, až je nakonec očesali, viděla, jak na vysokých horách taje sníh, ale prince nespatřila, a proto se vždycky vracela domů ještě zarmoucenější. Jedinou útěchou jí bylo, když mohla usednout ve své zahrádce a obejmout mramorovou sochu, která se podobala princi, ale květin si nehleděla, ty teď rostly docela divoce, zasahovaly do chodeb v zahradě a jejich stonky a listy se vplétaly do větví, že tam teď byla docela tma.

Nakonec to už nevydržela a řekla to jedné ze sester, a brzo se to dověděly i ostatní, ale už nikdo víc, než ony a několik jiných mořských vil, které to neřekly nikomu, jenom zase svým nejbližším přítelkyním. Z nich jedna věděla, kdo princ je, viděla totiž také slavnost na lodi, věděla, odkud princ je, a kde leží jeho království.

„Pojď, sestřičko!“ vyzvaly ostatní princezny sestru a vystoupily v dlouhé řadě, neboť se objímaly pažemi kolem ramen, z moře tam, kde věděly, že je princův zámek.

Ten byl vystavěn ze světle žlutého třpytného kamene a měl velká mramorová schodiště, z nichž jedno vedlo rovnou k moři. Nad střechou se klenuly nádherné pozlacené kopule a mezi sloupy, které obklopovaly celou budovu, stály mramorové sochy, jež vypadaly jako živé. Jasným sklem ve vysokých oknech bylo vidět do honosných sálů, kde byly rozvěšeny skvostné hedvábné záclony a závěsy a kde všechny stěny zdobily velkolepé malby, na něž pohlédnout bylo učiněné potěšení. Uprostřed největšího sálu šuměl velký vodotrysk, jehož paprsky stoupaly až vysoko ke skleněné kopuli ve stropě, kudy svítilo na vodu slunce a ozařovalo také krásné rostliny ve velké nádrži.

Nyní věděla, kde princ bydlí, a často se tam večer nebo v noci po vodě vypravila; plavala mnohem blíže k zemi, než se odvážily ostatní sestry, dokonce se pustila až do úzkého kanálu, pod nádherný mramorový altán, který vrhal na vodu dlouhý stín. Tam seděla a pohlížela na mladého prince, který se domníval, že je při jasném měsíčném světle sám.

Často ho večer vídala, jak se plaví s hudbou ve svém velkém člunu, na němž vlály prapory; vykukovala ze zeleného rákosí, a když se vítr opřel do jejího dlouhého, stříbřitého závoje a někdo to spatřil, tu se domníval, že labuť rozpíná křídla k letu.

V noci často slýchala rybáře, kteří se vypravili se světlem na lov, jak si vyprávějí o mladém princi mnoho dobrého, a tu ji těšilo, že mu zachránila život, když jím zmítaly polomrtvým vlny, a vzpomínala, jak pevně spočívala jeho hlava na jejích ňadrech a jak ho vroucně líbala; o tom však on nic nevěděl a nemohl o ní ani snít.

Měla lidi stále raději a stále si víc a víc přála, aby mohla vystoupit na zemi mezi ně; jejich svět jí připadal daleko větší než její království; vždyť lidé se mohli vypravit po lodích na moře, mohli vystupovat na vysoké hory nad oblaky, a pozemky, které jim patřily, se s lesy i poli prostíraly mnohem dále, než kam mohla dohlédnout. Tolik si toho přála vědět, ale sestry jí nedovedly na všechno odpovědět, proto se také ptala staré babičky, která znala velmi dobře hořejší svět a velmi správně mu říkala země nad mořem.

„Když se lidé neutopí,“ ptala se malá mořská víla, „mohou být věčně živi a neumírají jako my tady dole v moři?“

„Kdepak!“ odvětila stařena, „také musí zemřít, a doba jejich žití je dokonce kratší než u nás. My můžeme žít tři sta let, ale když přestane náš život zde, staneme se pěnou na moři a nemáme dokonce ani hrob uprostřed našich drahých. Nemáme nesmrtelnou duši, nikdy už neoživneme. Jsme jako zelené rákosí: když je někdo uřízne, nemůže se už zazelenat! Lidé mají naproti tomu duši, která žije neustále, i když se tělo promění v zemi; jejich duše vystoupí jasným vzduchem ke všem zářícím hvězdám! Zrovna jako my se vynořujeme z moře, abychom spatřili země obývané lidmi, tak se oni vznášejí vzhůru k neznámým, nádherným místům, která my nikdy nespatříme.“

„Proč nemáme nesmrtelnou duši?“ tázala se zarmouceně malá mořská víla. „Dala bych všech tři sta let, po která mám žít, za to, abych jenom jeden den byla člověkem a mohla se pak podílet na nebeském světe.“

„Na to nesmíš myslit!“ povídala stařena. „Náš život je mnohem šťastnější a lepší než život lidský!“

„Mám tedy umřít a být pěnou na moři, neuslyším pak už hudbu vln, neuvidím krásné květiny a červené slunce! Což nemohu nic podniknout, abych získala nesmrtelnou duši?“

„Ne!“ řekla stará královna, „jenom kdyby si tě některý člověk tak zamiloval, abys mu byla dražší než otec a matka, kdyby se k tobě upínaly všechny jeho myšlenky a veškerá láska a kdyby si dal knězem vložit svoji pravici do tvé se slibem věrnosti tady a na věky, tu by přetekla jeho duše do tvého těla a ty by ses také podílela na lidském štěstí.

Dal by ti duši, a přece by si svou ponechal. To se však nemůže nikdy stát! Tvůj rybí ocas, který je právě tady v moři krásný, pokládají na zemi za cosi ohavného, lépe tomu nerozumějí, u nich musí mít každý dva nemotorné pahýly, kterým říkají nohy, aby byl krásný.“

Tu si malá mořská víla povzdychla a zarmouceně pohlédla na svůj rybí ocas.

„Buďme spokojené,“ povídala stará královna, „skákejme a běhejme po těch tři sta let našeho života, to je přece dost dlouhá doba; tím spokojeněji si potom můžeme odpočinout v hrobě. Dnes večer bude dvorní ples!“

A to byla také krása, na zemi nevídaná. Stěny a strop velkého tanečního sálu byly ze silného, ale jasného skla. Několik set obrovských škeblí, růžových nebo zelených jako tráva, stálo v řadě po obou stranách, každá s planoucí modrou pochodní, že oheň osvětloval celý sál a prosvítal stěnami, takže i moře kolem paláce bylo ozářené; bylo vidět všechny ty nesčetné ryby, velké i malé, jak plavou ke skleněné stěně; některým se leskly šupiny purpurově, u jiných se zdálo, že jsou stříbrné nebo zlaté.

Středem sálu protékal široký proud, na němž tančili obyvatelé moře, muži i ženy, a sami si k tomu krásně prozpěvovali. Tak krásné hlasy nemají lidé na zemi. Malá mořská víla zpívala pak ze všech nejkrásněji a všichni jí tleskali, a ona pocítila na okamžik v srdci radost nad tím, že má nejkrásnější hlas ze všech na zemi i v moři! Ale záhy si přece jen vzpomněla na svět nahoře; nemohla zapomenout na krásného prince a na svůj zármutek nad tím, že nemá nesmrtelnou duši jako on. Proto se vykradla z otcova zámku, a zatím co tam ubíhal večer ve zpěvu a veselí, seděla zarmouceně ve své zahrádce. Tu zaslechla vodou zvuk lesního rohu a pomyslila si:

„Teď se jistě plaví nahoře po hladině, on, jehož mám raději než otce a matku, on, k němuž se upínají všechny moje myšlenky a v jehož ruku bych chtěla vložit štěstí svého života. Všeho se odvážím, abych získala jeho a nesmrtelnou duši! Zatím co moje sestry tančí v otcově zámku, půjdu k čarodějnici, které jsem se vždycky tolik bála, snad mi poradí a pomůže!“

Tak tedy zamířila malá mořská víla ze své zahrádky k bouřlivým vírům, za nimiž bydlila čarodějnice. Dříve tou cestou nikdy nešla, nerostly tam květiny ani mořská tráva, směrem k víru bylo vidět jenom holé, šedé písečné dno. A voda tam vířila jako hučící mlýnské kolo a čeho se jen zmocnila, všechno strhávala s sebou do hlubiny; mezi těmito ničivými víry musila víla projít, aby se tak dostala do čarodějčina panství, a tam nebylo dlouho jiné cesty než přes horké bublající bahno, které čarodějnice nazývala svým rašeliništěm. Za tímto bahnem stál uprostřed podivného lesa její domek. Místo keřů a stromů tam bylo vidět všude samé polypy, napůl zvířata a napůl rostliny, a ti vypadali jako stohlaví hadi, vyrůstající ze země; větve těchto stromů, to byly dlouhé slizké paže s prsty připomínajícími pružné červy, a všechny údy těchto zvláštních stromů se neustále pohybovaly, od kořene až k nejvyššímu vrcholku. Co se jen dalo v moři uchvátit, všeho se tato pružná ramena přichytila, ovinula se kolem toho a již nikdy to nepustila. Malá mořská víla se před tímto lesem v úděsu zastavila; srdce jí bušilo strachem a už by se byla skoro obrátila nazpátek, ale pak si vzpomněla na prince a na lidskou duši a nabyla zase odvahy.

Dlouhé vlající vlasy si spletla kolem hlavy, aby ji za ně polypové nemohli chytit, obě ruce si založila přes prsa a potom plula, jak jen ryba může rychle plout ve vodě, mezi ohyzdnými polypy, kteří po ní natahovali ohebné paže a prsty. Viděla, jak každý drží něco, čeho se zmocnil, pevně jako v železech. Lidé, kteří zahynuli na moři a klesli na dno, svítili v pažích polypů jako bílé kosti. Drželi i vesla a bedny z lodí, kostry zvířat a také malou mořskou vílu, kterou uchvátili a zardousili, a to se zdálo princezně ze všeho nejstrašnější.

Nyní přišla k velkému kluzkému prostranství v lese, kde se svíjeli velcí tlustí hadi a ukazovali hnusné běložluté břicho. Uprostřed tohoto prostranství stál dům z bílých kostí lidí, kteří zahynuli v moři, a tam seděla čarodějka a dávala ze svých úst jíst ropuše, jako lidé, když krmí cukrem kanárka. Odporné tlusté hady nazývala svými kuřátky a nechala je, aby se plazili po jejích mohutných houbovitých prsou.

„Já už vím, co chceš,“ přivítala mořskou vílu. „Je to hloupý nápad, ale přesto ať je po tvém, moje krásná princezno, protože tenhle nápad tě přivede do záhuby. Ráda by ses zbavila svého rybího ocasu a místo něho měla dva pahýly, po nichž bys chodila jako lidé, aby se do tebe zamiloval mladý princ a ty abys získala jeho a nesmrtelnou duši!“

Tu se čarodějka tak hlasitě a ohavně zasmála, že ropucha i hadi spadli na zem a váleli se tam.

„Přicházíš zrovna v příhodnou dobu,“ povídala čarodějnice, „zítra, až vyjde slunce, bych ti už nemohla pomoci, leda zase až se rok s rokem sejde.

Uvařím ti nápoj, s tím musíš ještě před slunce východem vyplout k zemi, usednout na břeh a vypít jej, a tak se zbavíš svého ocasu a opatříš si to, čemu lidé říkají nohy, ale to bolí, jako by tebou pronikal ostrý meč.

Všichni, kdo tě spatří, budou říkat, že jsi nejkrásnější z dívek, které kdy viděli! Zůstane ti tvoje plavná chůze, žádná tanečnice se nebude moci tak půvabně pohybovat jako ty, ale při každém kroku budeš cítit bolest, jako bys šlápla na ostrý nůž, a ten se ti zarýval do nohou. Chceš-li tohle všechno vytrpět, pomohu ti.“

„Chci!“ řekla malá mořská víla třesoucím se hlasem a pomyslila na prince a na to, že může získat nesmrtelnou duši.

„Ale nezapomeň,“ povídala čarodějnice, „že až nabudeš lidské podoby, nikdy se už nebudeš moci stát mořskou vílou. Nikdy už nebudeš moci sestoupit na dno moře k svým sestrám a k otcovu zámku, a nezískáš-li princovu lásku, aby pro tebe zapomněl na otce a na matku, aby na tobě lpěl všemi svými myšlenkami a dal si knězem vložit tvoji ruku do své, abyste se stali mužem a ženou, tu nezískáš nikdy nesmrtelnou duši! A když se ožení s jinou, tu ti prvního jitra po svatbě pukne srdce a ty se staneš mořskou pěnou.“

„Chci to!“ pravila malá mořská víla a byla bledá jako smrt.

„Ale ještě musíš také zaplatit mně!“ řekla čarodějnice, „a nežádám toho málo. Máš nejkrásnější hlas ze všech tady na mořském dně a jistě si myslíš, že jím prince okouzlíš. Ten hlas však dáš mně. Za svůj nápoj chci mít to nejlepší, co ti náleží! Vždyť tam musím dát vlastní krev, aby nápoj byl ostrý jako meč, broušený po obou stranách.“

„Když mne však připravíš o hlas,“ povídala malá mořská víla, „co mi zůstane!“

„Tvoje krásná postava,“ řekla čarodějka, „tvoje plavná chůze a tvoje výmluvné oči, tak můžeš věru ještě okouzlit lidské srdce. Nu, opustila tě odvaha? Ukaž jazýček, uříznu si jej jako odměnu a ty pak dostaneš kouzelný nápoj!“

„Budiž!“ řekla malá mořská víla, a čarodějnice postavila na ohniště kotel, aby uvařila kouzelný nápoj. „Čistota není k zahození,“ povídala a vydrhla kotlík hady, které svázala v uzel; pak se škrábla do prsou a vpustila do kotle svoji černou krev, a zároveň začala pára nabývat nejpodivuhodnějších tvarů, že to působilo hrůzu a děs. Každou chvíli vhodila čarodějka do kotle něco nového, a když se nápoj doopravdy už vařil, bylo to, jako když pláče krokodýl. Nakonec byl hotov a vypadal jako nejčistší voda.

„Tady ho máš!“ povídala čarodějka a vyřízla malé mořské víle jazyk, že nyní byla němá a nemohla ani zpívat, ani mluvit.

„Kdyby tě snad uchvátili polypové, až se budeš vracet z mého lesa,“ povídala čarodějka, „pokrop je jenom jedinou kapkou tohoto nápoje, tu se jim paže a prsty rozpadnou na tisíc kousků!“ Toho však neměla malá mořská víla zapotřebí, neboť polypové před ní zděšeně uhýbali, když spatřili v její ruce skvoucí nápoj, který září připomínal třpytící se hvězdu.

Tak se záhy dostala skrze les, rašeliniště i bouřlivé víry.

Nyní viděla otcův zámek. Ve velkém tanečním sále již zhasili světla, jistě už všichni spali, ale malá mořská víla se teď neodvážila jít za nimi, když byla němá a chtěla od nich navždy odejít. Jako by jí steskem mělo puknout srdce. Vplížila se do zahrady, ze záhonu každé sestry si utrhla po květině, poslala zámku tisíc polibků a stoupala vzhůru temně modrým mořem.

Když spatřila ještě před východem slunce princův zámek a octla se na mramorovém schodišti, svítil krásně jasný měsíc. Malá mořská víla vypila nápoj, ostrý jako oheň, a bylo jí, jako by jejím útlým tělem pronikal po obou stranách broušený meč, že bolestí omdlela a ležela tam jako mrtvá.

Když nad mořem zazářilo slunce, tu procitla a pocítila ostrou bolest, ale právě před ní stál krásný, mladý princ, pevně na ni upíral oči, černé jako uhel; tu sklopila zraky a viděla, že její rybí ocas zmizel a že má drobné bílé nožky, nejpůvabnější, jaké vůbec může dívka mít. Byla však nahá, proto se také zahalila do svých dlouhých, bohatých vlasů. Princ se jí tázal, kdo je a odkud přichází, ale ona na něho jen měkce a zároveň teskně pohlédla svýma temně modrýma očima, vždyť přece nemohla promluvit. Tu ji vzal princ za ruku a odváděl do zámku.

Jak jí čarodějka předpovídala, působil jí každý krok bolest, jako by kráčela po špičatých jehlách a ostrých nožích, ale tuto bolest ráda trpěla; kráčela vedle prince lehce jako vzdušná bublina, a jak princ, tak všichni ostatní se podivovali její půvabné, plavné chůzi.

Oblekli ji v drahocenné šaty z hedvábí a mušelínu, a i v zámku byla ze všech nejkrásnější, ale byla němá, nemohla ani mluvit, ani zpívat. Před prince a jeho královské rodiče předstupovaly krásné otrokyně, oděné v hedvábí a zlato, a zpívaly jim; jedna zpívala krásněji než druhá, a princ tleskal a usmíval se na malou mořskou vílu, a tu malá mořská víla posmutněla, neboť věděla, že sama kdysi zpívávala daleko krásněji.

Myslila si: „Ach, měl by jen vědět, že jsem na věky obětovala svůj krásný hlas, abych mohla být u něho!“

Potom tančily otrokyně půvabné, vlnivé tance k překrásné hudbě, a tu pozdvihla malá mořská víla krásné bílé paže, vystoupla na špičky a plavně se rozběhla sálem, tančila jako dosud nikdo; při každém pohybu ještě víc vynikala její krása, a její oči promlouvaly k srdci vroucněji než zpěv otrokyň.

Všechny tento tanec nadchl, zejména prince, který vílu nazýval svým malým nalezencem, a ona tančila stále znovu a znovu, třebaže měla při každém kroku, při každém dotyku země pocit, jako by šlapala po ostrých nožích. Princ říkal, že musí být stále u něho, a dovolil jí, aby spala před jeho dveřmi na sametové podušce.

Dal jí ušít mužský oděv, aby s ním mohla jezdit na koni. Projížděli se spolu vonícími lesy, kde ji bily do ramen zelené větve a kde mezi svěžími listy zpívali ptáci. Vystupovala s princem na vysoké hory, a ačkoliv jí útlé nožky krvácely, že si toho povšimli i ostatní, jen se tomu smála a šla s ním, až viděli, jak dole pod nimi plují oblaka, která se podobala hejnu ptáků na tahu do cizí země.

Doma v princově zámku, když v noci ostatní spali, vycházela na mramorové schodiště, a když sestoupila do chladné mořské vody, zmírnila se palčivá bolest jejích nohou. A tehdy také vzpomínala na všechny v hlubinách moře.

Jednou v noci se objevily na hladině její sestry, které se objímaly kolem ramen a tak teskně zpívaly, když pluly kolem po moři. Malá mořská víla na ně mávala a sestry ji poznaly a vyprávěly, jak je všechny zarmoutila.

Potom ji navštěvovaly noc co noc, a jednou také spatřila v dálce starou babičku, která už po mnoho a mnoho let nevystoupila na hladinu moře, a také mořského krále, s korunou na hlavě, a oba k ní vztahovali ruce, avšak neodvážili se tak blízko k pevné zemi jako sestry.

Den po dni byla princi stále milejší, měl ji rád, jako máme rádi hodné, roztomilé dítě, ale aby ji udělal královnou, to ho ani nenapadlo. Ona se však musila stát jeho ženou, jinak by nezískala nesmrtelnou duši, ale stala by se ráno po jeho svatbě mořskou pěnou.

„Nemáš mne ze všech nejraději?“ jako by se prince tázaly její oči, když ji objímal a líbal na půvabné čelo.

„Ovšem, mám tě velmi rád,“ povídal princ, „protože máš ze všech nejlepší srdce, protože jsi mi nejoddanější a podobáš se mladému děvčeti, které jsem kdysi spatřil, ale jistě už nikdy neuvidím. Byl jsem tenkrát na lodi, která ztroskotala, vlny mne zanesly na zemi k posvátnému chrámu, kde dívky konaly bohoslužbu; nejmladší z nich mne nalezla na pobřeží a zachránila mi život, ale já jsem ji viděl jenom dvakrát; ji jedinou na světě bych mohl milovat, ale ty se jí podobáš, skoro vytlačuješ její obraz z mé duše; ona patří posvátnému chrámu, a proto mi můj dobrý osud poslal tebe a my se od sebe nikdy neodloučíme!“

„Ach, on neví, že jsem mu život zachránila já!“ pomyslila si malá mořská víla.

„Já jsem ho nesla mořem k lesu, kde stojí posvátný chrám, já jsem tam seděla v úkrytu a dívala se, zda někdo přijde. A viděla jsem hezkou dívku, kterou má radši než mne!“ A malá mořská víla si hluboce vzdychla, plakat nemohla. „Ale dívka patří do posvátného chrámu, jak říkal princ, nikdy se odtamtud nedostane do světa, nikdy se s ním nesetká, zato já jsem u něho každý den, vidím ho každý den, budu se o něho starat, budu ho milovat, obětuji mu svůj život!“

Ale tu se měl princ oženit a vzít si půvabnou dceru sousedního krále, tak se aspoň proslýchalo mezi lidmi, proto prý také vystrojoval skvělou loď.

Ovšem, říká se, že princ si prý jede prohlédnout sousední zemi, ale to odjíždí proto, aby spatřil královu dceru, a s ním pojede veliká družina, tak to lidé vyprávěli. Malá mořská víla však vrtěla hlavou a smála se. Znala přece princovy myšlenky lépe než kdokoliv jiný. „Musím odjet!“ říkal jí princ. „Musím se podívat na hezkou princeznu, moji rodiče si to přejí. Ale nedonutí mne, abych si ji odvezl domů jako nevěstu. Nemohu ji milovat!

Nepodobá se krásné dívce z chrámu, které se podobáš ty, a kdybych si měl někdy vybrat nevěstu, vybral bych si spíše tebe, můj nalezenečku s mluvícíma očima!“ A líbal ji na červená ústa, pohrával si s jejími dlouhými vlasy a položil jí hlavu na srdce, že se naplnilo sny o lidském štěstí a nesmrtelné duši.

„Ty se přece moře nebojíš, moje němé dítě!“ povídal princ, když spolu stáli na nádherné lodi, která ho měla odvézt do zemí sousedního krále; a vyprávěl jí o bouři a o bezvětří, o podivných rybách v mořských hlubinách a o tom, co tam spatřil potápěč, a víla se jeho vyprávění jenom usmívala, neboť věděla mnohem lépe než kdo jiný, jak to vypadá na mořském dně.

Za jasné měsíčné noci, když na lodi všichni spali, až na kormidelníka, seděla na obrubě lodi a upřeně se dívala do moře, a zdálo se jí, že vidí otcův zámek na dně mořském a nahoře že stojí stará babička se stříbrnou korunou na hlavě a dívá se proudem vody k lodnímu kýlu. Tu se objevily nad hladinou její sestry, zarmouceně na ni upíraly zrak a lomily bílýma rukama, ona na ně mávala, usmívala se a chtěla jim povědět, že všechno se jí šťastně daří, ale tu k ní přicházel plavčík a sestry se zase ponořily pod hladinu, takže se domníval, že bílý pás na moři byla pouze pěna.

Příštího jitra veplula loď do přístavu u nádherného města sousedního krále. Všechny zvony vyzváněly a s vysokých věží troubili trubači na pozouny, zatím co dole stáli vojáci s vlajícími prapory a třpytícími se bodáky. Každý den se konala nějaká slavnost. Neustále se pořádaly plesy a společenské zábavy, ale princezna se dosud neobjevila, byla prý na vychování kdesi daleko v posvátném chrámu, kde se učila všem královským ctnostem. Konečně přijela.

Malá mořská víla dychtila po tom, aby spatřila její krásu, a musila také uznat, že krásnější dívku dosud nespatřila. Měla tak čistou a jemnou pleť, a pod dlouhými temnými brvami se usmívaly temně modré, věrné oči.

„To jsi ty!“ zvolal princ, „ty jsi mne spasila, když jsem ležel na břehu jako mrtvý!“

A stiskl zardívající se nevěstu v náručí.

„Jak jsem nesmírně šťasten,“ povídal malé mořské víle.

„Vyplnilo se mi to nejlepší, v co jsem se ani neodvážil doufat. Tebe jistě potěší moje štěstí, protože mne máš ze všech nejraději!“ A malá mořská víla mu políbila ruku a zdálo se jí, že jí puká srdce. Vždyť jitro po princově svatbě jí mělo přinést smrt a proměnit ji v pěnu na moři.

Všechny kostelní zvony vyzváněly, hlasatelé jezdili po ulicích a oznamovali zasnoubení. Na všech oltářích hořely v drahocenných stříbrných lampách vonné oleje. Kněží mávali kaditelnicemi a ženich s nevěstou si podali ruce a dostalo se jim biskupova požehnání. Malá mořská víla tam stála v šatech z hedvábí a zlata a držela nevěstinu vlečku, ale její uši neslyšely slavnostní hudbu, její oči neviděly posvátný obřad, pomýšlela jenom na noc, která jí přinese smrt a na všechno, co na tomto světě ztratila.

Ještě týž večer vstoupili ženich s nevěstou na loď, děla střílela salvy, všechny prapory vlály a na lodi vztyčili královský stan ze zlata a purpuru a s nejkrásnějšími poduškami, kde měli také manželé spát za tiché, chladivé noci.

Plachty se naduly ve větru a koráb klouzal lehce a bez velkých výkyvů po jasném moři.

Když se setmělo, zapálili na lodi pestré lucerny a námořníci tančili na palubě veselé tance. Malá mořská víla si vzpomněla na chvíli, kdy se prvně vynořila z moře a spatřila tutéž nádheru a radost; připojila se k víru tančících a lehce se tam při tanci vznášela, takže připomínala svými pohyby pronásledovanou vlaštovku. Všichni v údivu jásali, vždyť také ještě nikdy tak krásně netančila; do nohou jako by se jí zarývaly ostré nože, ale necítila to; bolestněji ji bodalo u srdce. Věděla, že vidí poslední večer toho, pro nějž opustila svůj rod a svůj domov, jemuž obětovala svůj hlas a kvůli němuž denně trpěla nesmírná muka, aniž on o tom věděl. Poslední noc s ním dýchala stejný vzduch, poslední noc viděla hluboké moře a modré nebe poseté hvězdami; ji čekala věčná noc bez vzpomínek a snů, neboť neměla duši a nemohla ji ani získat. Na lodi se všichni radovali a veselili dlouho přes půlnoc, malá mořská víla se smála a tančila s myšlenkou na smrt v srdci. Princ líbal svoji půvabnou nevěstu, ona si hrála s jeho černými vlasy, a pak šli spolu ruku v ruce k odpočinku do nádherného stanu.

Na lodi nyní bylo ticho a klid, jenom kormidelník stál u kormidla a malá mořská víla položila paže na obrubu lodi a vyhlížela na východě červánky, neboť věděla, že jí první paprsky slunce přinesou smrt. Tu spatřila, jak z moře vystupují její sestry, bledé jako ona; dlouhé, bohaté vlasy jim už nevlály ve větru, měly je ustřižené.

„Daly jsme je čarodějce, aby ti pomohla, abys nemusila dnes v noci zemřít! Dala nám nůž, podívej se, jak je ostrý, vidíš? Než vyjde slunce, musíš jej pohroužit princi do srdce, a až ti jeho teplá krev vytryskne na nohy, srostou ti v rybí ocas a z tebe se zase stane mořská víla. Budeš moci sestoupit k nám do vody a prožít svých tři sta let, než se změníš v mrtvou, slanou pěnu. Pospěš si! Než vyjde slunce, musí zemřít buď on nebo ty!

Naše stará babička tolik truchlí, že jí vypadaly bílé vlasy, jako se naše staly obětí nůžek čarodějky. Zabij prince a vrať se! Pospěš si, vidíš už rudý pruh na nebi? Za několik minut vyjde slunce a ty budeš musit zemřít!“ A sestry vyrazily z prsou zvláštní, hluboký vzdech a zmizely ve vlnách.

Malá mořská víla odhrnula purpurový závěs stanu a viděla, jak půvabná nevěsta spí, hlavou opřena o princova prsa, a sklonila se k němu, políbila ho na hezké čelo, pohlédla na nebe, kde se ranní záře červánků zjasňovala stále víc a víc, pohlédla na ostrý nůž a upřela zase oči na prince, jenž v spánku zavolal jménem nevěstu, neboť myslil jenom na ni, a nůž se jí zatřásl v ruce. Potom ho však odmrštila daleko do vln, které se rudě zatřpytily na místě, kam dopadl, že se zdálo, jako by od hladiny odlétly kapky krve. Ještě jednou pohlédla napůl vyhaslým zrakem na prince, vrhla se s lodi do moře a cítila, jak se její tělo ponenáhlu rozpouští v pěnu.

Nyní vystoupilo z moře slunce a jeho paprsky dopadly měkce a teple na mrtvolně chladnou mořskou pěnu. Malá mořská víla neměla vůbec pocit, že umírá, vždyť viděla jasné slunce, vysoko nad ní se vznášely stovky průhledných, krásných stvoření a skrze ně viděla bílé plachty lodi a červená oblaka na nebi. Jejich hlas, to byla melodie, ale tak vzdušně jemná, že by ji nezachytilo lidské ucho, právě jako by lidské oko tyto bytosti nespatřilo; byly tak lehké, že se bez křídel vznášely ve vzduchu. Malá mořská víla viděla, že má tělo, jaké mají ony, a že se jím zdvíhá z pěny stále víc a víc.

„Kam to přicházím?“ tázala se, a její hlas zněl právě tak jemně jako hlas ostatních bytostí, tak, že by to lidská hudba nikdy nenapodobila.

„K dcerám vzduchu!“ odpovídaly ostatní. „Mořská víla nemá nesmrtelnou duši, nikdy ji nemůže získat, ledaže by získala lásku člověka!

Její věčný život závisí na cizí síle. Ani dcery vzduchu nemají věčnou duši, ale mohou si ji samy vytvořit dobrými činy. Letíme do teplých krajů, kde teplý morový vzduch vraždí lidi; my jej tam ochlazujeme. Šíříme vzduchem vůni květin a posíláme lidem osvěžení a zdraví. A když se tak budeme po tři sta let ze všech sil snažit o dobro, tu se nám dostane nesmrtelné duše a účasti na věčném štěstí lidí. Ty, nebohá malá vílo, ty jsi z celého srdce usilovala o totéž, trpěla jsi a strádala, pozdvihla ses do světa vzdušných duchů a teď si můžeš za tři sta let sama vytvořit dobrými skutky nesmrtelnou duši.“

A malá mořská víla pozdvihla průsvitné paže k božímu slunci a po prvé ucítila slzy. Na lodi bylo opět hlučno a živo, viděla, jak ji princ a jeho půvabná nevěsta hledají, jak teskně upírají zrak na pěnu ve vlnách, jako by věděli, že se vrhla do moře. Políbila, neviditelná, nevěstu na čelo, usmála se na prince a vystoupila spolu s ostatními dětmi vzduchu na růžový oblak, plynoucí vzduchem.

„Za tři sta let vplujeme takhle do království Božího!“ zašeptala jedna dcera vzduchu. „Neviditelné vnikáme do lidských domovů, kde mají děti, a za každý den, kdy najdeme dobré dítě, které působí rodičům radost a zasluhuje si jejich lásky, zkracuje Bůh dobu naší zkoušky. Dítě neví, kdy letíme pokojem, a když se tak z radosti usmějeme, že vidíme hodné dítě, tu se nám ubírá z oněch tří set let jeden rok. Ale když vidíme nezbedné a zlé dítě, musíme prolévat slzy žalosti, a každá slza prodlužuje naši dobu o jeden den!“

Остальные сказки, которые написал Ганс Кристиан Андерсен и другие писатели, можно читать онлайн в разделе «Сказки на чешском языке». Если вас также интересуют сказки на других иностранных языках, их можно читать в разделе «Сказки онлайн».