Онлайн-школа иностранных языков «Европейское Образование»

Книга «Творцы заклинаний» (Čaroprávnost) на чешском языке – читать онлайн, автор фэнтези – Терри Пратчетт. «Творцы заклинаний» (Čaroprávnost) – это третья по счёту книга цикла фэнтези «Плоский мир», многие книги из которого были переведены на самые распространённые языки мира, а также на менее распространённые, в том числе и на чешский. Если сравнивать переводы названия книги с оригинала, то чешский вариант – Čaroprávnost – ближе к первоисточнику, чем русское название «Творцы заклинаний».

Остальные книги, переведённые на чешский язык или написанные в оригинале на чешском, можно читать онлайн или скачать бесплатно в разделе «Книги на чешском языке». Для детей создан раздел «Сказки на чешском».

Для тех, кто самостоятельно изучает чешский язык по фильмам, создан раздел «Фильмы на чешском языке».

Для тех, кто хочет учить чешский язык не только самостоятельно, но и с опытным преподавателем, есть информация на странице «Чешский по скайпу».

Для абитуриентов, планирующих получать высшее образование в Чехии, будет полезным раздел «Университеты Чехии (все чешские ВУЗы)».

Теперь переходим к чтению фэнтези Тэрри Пратчетта «Творцы заклинаний» (Čaroprávnost) на чешском языке. На этой странице выложена часть книги, а ссылка на продолжение фэнтези «Творцы заклинаний» (Čaroprávnost) будет в конце страницы.

Čaroprávnost

Tohle je povídání o tom, kam mizí magie, ale především, a to je mnohem důležitější, odkud se bere a proč, i když nebudeme předstírat, že známe odpověď na všechny tyhle otázky.

Jenže na druhé straně to pomůže vysvětlit, proč se Gandalf nikdy neoženil a proč byl Merlin muž. Je to totiž povídání o sexu, i když ne právě o tom vrcholovém, atletickém nebo divokém, ve smyslu „spočítejte nohy a dělte je dvěma“, pokud se ovšem autorovi jeho hrdinové nevymknou z rukou. Mohli by.

Ale především je to povídání o světě. Tady ho máte. Dávejte dobrý pozor, speciální efekty jsou dost drahé!

Zazní basový tón. Je to hluboký vibrující zvuk, který naznačuje, že se může každým okamžikem rozeznít dechová sekce fanfárou na oslavu vesmíru, protože scéna se odehrává v hluboké černi vesmírného nekonečna, kde jen tu a tam září skupinka drobných hvězd jako lupy na božích ramenou.

Pak se nám to pomalu vysune do zorného pole nad čelem, větší než ten největší, odpudivě pancéřovaný mezihvězdný křižník, přesně podle představ špičkového výrobce sedmdesátimilimetrových filmů: želva dlouhá šestnáct tisíc kilometrů. Je to Velká A’Tuin, jedna z výjimečně vzácných astrochelonií z vesmíru, kde věci jsou méně tím, co je běžné, a víc tím, co si lidé představují. Na hřbetním krunýři zjizveném nárazy meteoritů nese čtyři gigantické slony, na jejichž mohutných ramenou spočívá obrovský kotouč Zeměplochy.

Jak se mění úhel pohledu, objevuje se nám pomalu před očima celý ten svět, ozářený malým sluncem, které kolem něj obíhá. Vidíme světadíly, souostroví, moře, pouště, pohoří, a dokonce i nevelkou ledovou čepičku ve Středu Plochy. Obyvatelé téhle planety, jak je na první pohled jasné, se nezabývají takovými nesmysly, jako je teorie o kulatosti vesmírných těles. Jejich svět, obklopený oceánem, který padá přes Okraj planety v nekonečném krajopádu, je kulatý a plochý jako nějaká geologická pizza, na které ovšem chybějí ančovičky.

Takový svět, který existuje jen proto, že i bohové si občas rádi zažertují, je místo, kde magie přežívá. Ale ano, máte pravdu, sex také.

Procházel bouří a na první pohled bylo zřejmé, že je to mág, jednak proto, že na sobě měl dlouhý plášť a v ruce vyřezávanou hůl, ale především z toho důvodu, že se dešťové kapky zastavovaly nějaký metr nad jeho hlavou a měnily se v páru.

Tady nahoře v horách Beraní hlavy byly bouře nezapomenutel-né. Byla to krajina plná rozeklaných hřebenů, hustých pralesů a úzkých říčních údolí, tak hlubokých, že sotva se tam světlo dostalo, už muselo rychle zmizet. Potrhaná mračna visela na nižších vrcholech kolem horské stezky, po které se pachtil a klouzal čaroděj. Několik horských koz k němu s mírným zájmem obrátilo kosé oči. Jenže horské kozy většinou zaujalo kdeco.

Čaroděj se občas zastavil a vyhodil do vzduchu vyřezávanou magickou hůl. Vždycky padla, tak že její špička ukazovala stejným směrem. Mág zklamaně vzdychl a pokračoval ve své úmorné cestě.

Bouře pobíhala po horách na bleskových nohách, řvala a burácela.

Čaroděj zmizel v záhybu stezky a horské kozy se vrátily ke svému mokrému žrádlu.

Jenže vzápětí je přilákalo něco jiného a jako na povel zvedly hlavy podruhé. Ztuhly, oči se jim rozšířily a nozdry pracovaly jako o závod.

Bylo to zvláštní, protože na stezce nebylo vůbec nic vidět. Jenže kozy pomalu otáčely hlavy, dokud to nezmizelo za ohybem stezky.

V úzkém údolíčku mezi dvěmi příkrými stráněmi porostlými hustým lesem se krčila malá vesnička, kterou nezachycovala ani ta nejpodrobnější mapa hor. Byla tak malá, že měla co dělat, aby se objevila alespoň na turistické mapě.

Ve skutečnosti to bylo jedno z těch míst, která jsou na světě jenom proto, aby z nich mohl někdo pocházet. Takových míst je vesmír doslova plný - ukryté vesničky, větrem profukovaná malá městečka pod nekonečnou oblohou, opuštěné sruby v mrazivých horách, které se do historie zapíšou jako ta nejobyčejná místa na světě, ve kterých se ovšem začne dít něco neobyčejného. Většinou vás k tomu přivede nějaká malá epidemie nebo podivnůstka, která proti všem porodním statistikám naznačí, že se v té bohy zapomenuté díře narodil někdo, s kým brzo nebudou žádné žerty.

Když čaroděj přešel úzký můstek nad vzdutým potokem a zamířil k místní kovárně, ztrácely se domky napůl v hustých kotoučích mlhy. Ty dvě věci spolu ovšem nijak nesouvisely, protože mlha by stejně vytvářela husté kotouče - byla to zkušená mlha a tvorbu hustých kotoučů pozvedla na úroveň dokonalého umění.

Kovárna byla samozřejmě plná lidí. Kovárna je totiž místo, kde zaručeně najdete pěkný oheň a někoho, s kým si můžete popovídat. V teplém pološeru poposedávalo několik vesničanů, ale když se objevil čaroděj, rychle se plni zvědavosti a očekávání narovnali a pokusili se, většinou bez valného úspěchu, vypadat aspoň trochu inteligentně.

Kovář nepovažoval za nutné chovat se tak podlézavě. Kývl čaroději na pozdrav, ale byl to pozdrav mezi dvěma rovnými, nebo alespoň to kovář to tak cítil. Koneckonců, každý trochu slušný kovář měl víc než jen letmou znalost magie. Rozhodně si to o sobě většinou kovářských mistrů myslela.

Čaroděj se uklonil. Bílá kočka, která do té chvíle spala vedle výhně, se vzbudila a upřeně ho pozorovala.

„Jak se jmenuje tohle místo, pane?“ zeptal se čaroděj.

Kovář pokrčil rameny.

„Kyselá Prdel,“ odpověděl.

„Kyselá -?“

„Prdel,“ opakoval kovář a jeho tón varoval každého, kdo by chtěl to nezvyklé jméno komentovat.

Čaroděj chvilku přemýšlel.

„To je jméno, za kterým se jistě skrývá zajímavý příběh,“ prohlásil nakonec. „Kdyby to bylo za jiných okolností, moc rád bych si ho poslechl. Ale teď potřebuji mluvit především s tebou, kováři, a to o tvém synovi.“

„O kterém?“ zeptal se kovář a přihlížející sousedé se začali vesele pochechtávat.

Čaroděj se usmál. „Máš jich sedm, že? A ty sám jsi byl osmým synem v pořadí, nebo ne?“

Kovářovi trochu ztuhly rysy. Otočil se k ostatním.

„Víte co? Venku už přestává pršet,“ zabručel. „Vypadněte odsud. My tuhle s panem -“ se zvednutým obočím se tázavě zadíval na čaroděje.

„Podomní Kšaft,“ odpověděl mu čaroděj.

„Já a pan Kšaft si potřebujeme o něčem popovídat.“ Jen tak neu-rčitě mávl kladivem a sousedé se jeden po druhém vytráceli. Všichni se dychtivě ohlíželi přes rameno pro případ, že by čaroděj udělal něco zajímavého.

Kovář vytáhl zpod ponku pár stoliček, z police za sudem s vodou vzal láhev a nalil dvě malé skleničky křišťálově čiré tekutiny.

Oba muži chvíli seděli mlčky a pozorovali déšť a mlhu, která se v kotoučích převalovala kolem můstku. Pak se ozval kovář: „Vím, kterého syna myslíš. Stará Bábi je právě nahoře u mé ženy. Osmý syn osmého syna, jasně. Už mě to napadlo, ale abych řekl pravdu, moc jsem o tom nepřemýšlel. A tu máš, čerte, kropáč! Čaroděj v rodině, co?“

„Chápeš velmi rychle,“ přikývl Kšaft. Bílá kočka seskočila ze svého vyhřátého pelíšku, tiše přešla podlahu, vyskočila čaroději do klína a stočila se tam do klubíčka. Nepřítomně ji pohladil hubenými prsty.

„A tu máš, čerte, kropáč!“ opakoval znovu kovář. „Čaroděj v Kyselé Prdeli, co?“

„Možná, možná,“ přikývl Kšaft. „Samozřejmě bude muset nejdřív absolvovat Univerzitu. Jistě bude skvěle prospívat.“

Kovář si tu představu obracel v hlavě ze všech stran a došel k názoru, že se mu výjimečně líbí. Něco ho napadlo.

„Počkej,“ řekl najedou. „Pokouším se vzpomenout, co mi to vykládal můj otec. Čaroděj, který ví, že brzo zemře, může - jak bych to řekl - svým způsobem předat své, svým způsobem kouzelné umění svému, svým způsobem nástupci, že ano?“

„Ano, ale ještě nikdy jsem to neslyšel podat v tak dokonalé zkratce.“

„Takže vy se chystáte svým způsobem zemřít?“

„Tak, tak.“ Kočka, kterou drbal pod krkem, začala hlasitě příst.

Kovář poněkud zrozpačitěl. „A kdy to, asi?“

Čaroděj se na okamžik zamyslel. „Asi za šest minut.“

„Oh!“

„Nelamte si tím ale hlavu,“ prohlásil Podomní Kšaft. „Já se na to docela těším, abych vám řekl pravdu. Slyšel jsem, že je to naprosto bezbolestné.“

Nad tou informací se kovář zadumal. „A kdo vám to řekl?“ zeptal se nakonec.

Čaroděj dělal, že ho neslyší. Pozoroval most a upíral zrak na výmluvné víry, které se začaly tvořit v mlze.

„Heleďte se,“ pokračoval kovář, „Měl byste mi raději říct, jak se takový čaroděj vychovává, víte, protož tady v okolí není žádný čaroděj široko daleko a -“

„To se všechno vyvrbí úplně samo,“ řekl mu Kšaft příjemným tónem. „Kouzla mě dovedla k vám a kouzla se postarají i o to ostatní. Obvykle to tak bývá. Nezaslechl jsem křik?“

Kovář zvedl oči ke stropu. I přes hlasité šumění deště bylo slyšet zvuk páru zbrusu nových malých plic, které běžely na plný výkon.

Čaroděj se usmál. „Ať ho přinesou,“ řekl.

Kočka si najednou sedla a se zájmem upřela oči na široký vchod kovárny. Ve chvíli, kdy kovář hlasitě volal směrem ke schodům do patra, seskočila kočka na zem. Pomalu a neslyšně se vydala ke dveřím a přitom předla jako pásová pila.

U paty schodiště se objevila vysoká bělovlasá žena a v náručí nesla malý uzlíček v ozdobné peřince. Kovář ji pobízel k sedícímu čaroději.

„Poslyšte -“ začala.

„Tohle je hrozně vážná věc,“ přerušil ji kovář důležitě. „Takže co teď uděláme, pane?“

Čaroděj pozvedl svou kouzelnou hůl. Byla vysoká skoro jako on, silná jako zápěstí dospělého muže a pokrytá podivnými řezbami.

Kovář se na ni podíval a zjistil, že se mu podivně proměňují a rozmazávají před očima, jako by nechtěly, aby zjistil, co jsou zač.

„Dítě se musí chytit hole,“ řekl Podomní Kšaft. Kovář přikývl a zahrabal v peřince, aby nakonec vytáhl droboučkou růžovou ručku. Opatrně ji přitáhl ke dřevu. Malé prstíky se kolem hole pevně sevřely.

„Jenže -“ začala znovu porodní babka.

„To je v pořádku, Bábi, vím, co dělám. Ona je jen taková ves-nická čarodějka a vědma, pane, té si nevšímejte. Dobrá,“ pokývl potom kovář spokojeně, „drží se. A co teď?“

Mág mlčel. „Co uděláme t -“ začal kovář, ale hlas se mu vytratil. Naklonil se, aby starému mágovi lépe viděl do tváře. Kšaft se usmíval, ale čemu, to už teď mohli všichni opravdu jenom hádat.

Kovář strčil dítě zpět do náruče zoufalé Bábi. Pak s takovou úctou, jak to jen bylo možné, opatrně otevřel chladnoucí kostnaté prsty, které dosud svíraly hůl.

Pod rukou ucítil podivný, jakoby mastný povrch, podobný předmětu nabitému statickou elektřinou. Dřevo bylo téměř černé, ale řezby o něco světlejší, a když jste se pokoušeli zjistit, co přesně představují, zrak přecházel a oči bolely.

„Předpokládám, že teď jsi sám na sebe pyšný, co?“ prohlásila porodní bába.

„Cože? Aha. Jasně. Abych řekl pravdu, tak ano. Proč?“

Odtáhla jeden cíp peřinky stranou. Kovář upřel oči do uzlíčku a naprázdno polkl.

„Ne!“ zašeptal. „Ale on přeci říkal, že...“

„A co ten o tom mohl vědět?“ ušklíbla se Bábi.

„Ale on tvrdil, že to bude syn!“

„No, mně vůbec nepřipadá jako kluk, mladíku!“

Kovář dopadl na stoličku a složil nešťastně hlavu do dlaní.

„Co jsem to jenom udělal?“ zaštkal.

„Právě jsi přivedl na svět prvního mága ženského pohlaví,“ pro-hlásila porodní bába. „A tititi, a tititi, to šme rožtomilí! Šišli myšli, kam šme pšišli?“

„Co?“

„Já mluvila s dítětem.“

Bílá kočka předla a hrbila hřbet, jako by si ho otírala o něho nějakého starého známého. Bylo to zvláštní, protože tam nikdo nebyl.

„Jaký já jsem to ale byl hlupák!“ prohlásil hlas tónem, který nemohl zaslechnout žádný smrtelník. „Jenže já si myslel, že magie ví, co dělá.“

TŘEBA TO OPRAVDU VÍ.

„Kdybych s tím tak mohl ještě něco udělat...“

NENÍ CESTY ZPÁTKY. UŽ NENÍ CESTY ZPÁTKY, prohlá-sil ten druhý hlas, těžký jako dveře rodinné hrobky.

Záchvěv nicoty, který býval donedávna Podomním Kšaftem, se na okamžik zamyslel.

„Ale ona s tím bude mít spoustu starostí.“

TAKOVÝ JE ŽIVOT, ALESPOŇ MI TO ŘÍKALI. SÁM TO POCHOPITELNĚ NEZNÁM.

„A co takhle reinkarnace?“

Smrť zaváhal.

TO BY SE TI NELÍBILO, odpověděl. DEJ NA MÁ SLOVA.

„Slyšel jsem, že někteří lidé se převtělují pořád dokola.“

JENŽE NA TO MUSÍŠ BÝT PŘIPRAVENÝ, MUSÍŠ TO DLOUHO CVIČIT. JE TŘEBA ZAČÍT DOLE A POMALU SE PROPRACOVAT NAHORU. NEMÁŠ PŘEDSTAVU, JAK HROZNÉ JE BÝT MRAVENCEM.

„Je to moc špatné?“

ANI BYS NEVĚŘIL JAK. A S TÍM, JAKOU TY MÁŠ KAR-MU? TO BYS JEŠTĚ ČEKAL MOC, KDYBYS DOUFAL, ŽE SE STANEŠ HNED MRAVENCEM.

Bábi odnesla dítě nazpět matce a kovář zničeně seděl a pozoroval neustávající déšť.

Podomní Kšaft poškrábal kočku za ušima a zamyslel se nad vlastním životem. Byl dlouhý, což byla jedna z výhod toho, když byl člověk mágem, a udělal během něj hodně věcí, na které nevzpomínal právě nejraději. Už byl čas, aby...

POSLYŠ, JÁ NA TO NEMÁM CELÝ DEN, ozval se celkem přívětivě Smrť.

Čaroděj se podíval na kočku a poprvé si uvědomil, jak divně teď vypadá.

Živí si většinou nedovedou představit, jak složitě svět vypadá, když člověk umře, protož smrt sice osvobodí vědomí ze svěrací kazajky tří rozměrů, ale současně je odřízne od Času, který pochopitelně představuje další rozměr. Takže i když kočka, která se mu otírala o neviditelné nohy, byla bezpochyby tatáž, kterou viděl před několika minutami, byla současně i malým kotětem, starou tlustou a napůl slepou kočkou, ale i všemi podobami mezi tím. Všemi najednou. Protože to začínalo tou nejmenší podobou, celkový obraz připomínal bílou mrkev tvaru kočky, což je popis, se kterým budeme muset vystačit, dokud lidé nevymyslí čtyřrozměrná přídavná jména.

Smrť ohleduplně poklepal kostnatou rukou Kšafta po rameni.

MUSÍME JÍT, SYNU.

„Takže už se s tím vážně nedá nic dělat?“

ŽIVOT ŽIVÝM. VŽDYŤ JSI JÍ SÁM DAL SVOU HŮL.

„Ano. To je pravda.“

Porodní bábě se říkalo Bábi, jmenovala se Zlopočasná a byla to vědma - čarodějnice. Zaměstnání to bylo v horách Beraní hlavy celkem běžné, nikdo proti čarodějnicím a vědmám nic nenamítal. A i kdyby se náhodou někdo takový našel, rozhodně to nedával najevo, pokud se chtěl ráno v posteli probudit v téže podobě, ve které si šel lehnout.

Kovář stále ještě zachmuřeně zíral do hustého deště, když Bábi přišla dolů a položila mu na rameno hubenou ruku.

Otočil k ní hlavu.

„Co mám dělat, Bábi?“ zeptal se a nebyl s to zastřít naléhavou prosbu ve svém hlase.

„Cos udělal s mrtvým čarodějem?“

„Dal jsem ho do přístěnku na dřevo. Udělal jsem to správně?“

„Prozatím to stačí,“ odpověděla stroze. „Teď musíš spálit jeho kouzelnou hůl.“

Oba jako na povel otočili hlavy k těžké holi, kterou kovář opřel o stěnu v nejtemnějším koutě kovárny. Skoro se jim zdálo, že jim jejich pohledy oplácí.

„Ale je přece kouzelná,“ zašeptal.

„No a?“

„Bude hořet?“

„Neznám dřevo, které by nehořelo.“

„Víš, mně se to nějak nechce líbit.“

Bábi Zlopočasná zavřela mohutné vstupní dveře a rozzlobeně se k němu otočila.

„Tak teď mě poslouchej, kováři Gordo!“ prohlásila. „Ženská-mág, to se zase vůbec nechce líbit mně. Kouzla a čáry mágů nejsou určeny pro ženy. Všechny ty knihy a hvězdy a ta jejich kometrie. Nikdy to nepochopí. Kdo kdy slyšel o mágyni?“

„Ale vždyť jsou čarodějnice,“ zaprotestoval kovář nejistě, „a vědmy a zaříkávačky, jak jsem slyšel.“

„Čarodějnice - to je něco úplně jiného,“ odsekla mu Bábi Zlopočasná. „Ty používají kouzla a síly pramenící ze země, ne z vesmíru, a proto se jim také nikdy nenaučili muži. A co se zaříkávaček týče,“ dodávala, „ty jsou prostě takové, jaké jsou. Dej na má slova, hůl spal, tělo pohřbi a dělej, jako že se to vůbec nestalo.“

Kovář neochotně přikývl, přešel k výhni a zapumpoval měchy, až z ní začaly vyletovat jiskřičky. Potom došel pro hůl a natáhl po ní ruku.

Ani se nehnula.

„Nechce se pohnout.“

Zatahal za dřevo a na čele mu vyskočily kapičky potu. Hůl odmítala spolupracovat a nehýbala se.

„Pusť, já to zkusím,“ řekla Bábi a natáhla se pro hůl. Ozvalo se plesknutí a ve vzduchu se rozšířil pach rozpuštěného cínu.

Kovář přeběhl se slabým kníkotem přes kovárnu k protější zdi, kde Bábi přistála hlavou dolů.

„Jste v pořádku?“

Otevřela oči podobné rozčíleným diamantům a řekla: „Aha. Tak takhle je to, co?“

„Takhle je co?“ zeptal se přihlouple kovář, který vůbec nic nechápal.

„Pomoz mi na nohy, hlupáku! A dones sekeru!“

Tón jejího hlasu naznačoval, že by bylo přinejmenším hloupé ji poslechnout. Kovář se chvilku horečnatě přehraboval haraburdím v koutě kovárny, až nakonec našel starou oboustrannou sekeru.

„Fajn. Teď si sundej zástěru.“

„Co? Co chceš dělat?“ vyděsil se kovář, kterému rychle začaly unikat souvislosti. Bábi si s přehnaným pohrdáním vzdychla.

„Je to kůže, pitomče. Omotám ji kolem rukověti. Podruhé už mě nedostane.“

Kovář se pomalu vysoukal z tlusté zástěry a velice nešikovně ji podal Bábi. Ta ji obtočila kolem držadla sekery a několikrát s ní zkusmo mávla vzduchem. Pak se její hubená postava, ve světle tmavnoucí výhně podobná přerostlému pavoukovi, opatrně proplížila místností do rohu, kde stála hůl. S heknutím, které bylo napůl projevem triumfu a napůl námahy, zvedla těžkou sekeru nad hlavu a spustila ji velkým obloukem do středu hole.

Ozvala se rána. Pak něco jako zacvrlikání křepelky, nakonec zadunění.

A zavládlo ticho.

Kovář velice opatrně pozvedl roztřesenou ruku a aniž pohnul hlavou, dotkl se hlavice sekery. Už nebyla na topůrku. Zasekla se do dveří těsně vedle jeho hlavy a lehce ho škrábla do ucha.

Bábi stála na místě, roztřesená zpětnou reakcí a šokem, který utrpěla, když zasáhla sekerou dokonale nehybný předmět, a nevěřícně zírala na prázdné topůrko ve svých rukou.

„Tttakkk dddobbbrrrááá,“ drnčela proti své vůli. „V tttommm pppřípppadddě -“

„Ne,“ prohlásil pevně kovář a opatrně si mnul poraněné ucho. „Ať už chceš navrhnout cokoliv, jsem proti. Nech to být. Zahážu ji nějakými krámy. Nikdo si jí nevšimne. Nech to tak. Vždyť je to jen hůl.“

„Jenom hůl?“

„Mátě nějaký lepší nápad, Bábi? Nějaký, při kterém bych nepřišel o hlavu?“

Podívala se úkosem na hůl, která si toho nijak nevšímala.

„No, v téhle chvíli zrovna ne,“ připustila. „Ale nechám si to projít hlavou.“

„Dobrá, dobrá. Ale teď mám nějakou práci, pohřbívat čaroděje a tak, znáte to.“

Kovář vzal rýč opřený za dveřmi a zaváhal.

„Bábi?“

„Copak?“

„Nevíte náhodou, jak se dá pohřbít takový čaroděj?“

„Jo.“

„No, tak jak?“

Bábi Zlopočasná se zastavila pod schody.

„Nerad.“

Později, když poslední zbytky zeměplošského světla pomalu od-tekly z údolí, nastala noc a na černé obloze poseté hvězdami zazářil deštěm omytý měsíc. Všude byl klid, jen v temné zahradě za kovárnou občas zaznělo cinknutí rýče nebo tlumená kletba.

V kolébce nad kovárnou spala první mágyně Zeměplochy a její sny byly celkem o ničem.

Bílá kočka spala na svém vyhrazeném místě nedaleko výhně. Jediný zvuk, který se v kovárně ozýval, bylo tiché praskání uhlíků, které se měnily v šedavý popel.

Hůl stála v rohu místnosti, tam, kde se rozhodla stát, a halila se stíny, které byly o něco temnější, než stíny obyčejně bývají.

Čas pomalu utíkal, což je, jak všichni víme, jeho zaměstnání.

Ozvalo se tiché zacinkání a zašumění vzduchu. Kočka si sedla a začal a se zájmem přihlížet.

Nastalo jitro. Tady nahoře v horách Beraní hlavy to byla vždycky velice impozantní záležitost, zvláště když bouře předtím vyčistila vzduch. Údolí, ve kterém se krčila Kyselá Prdel, shlíželo na hřeben nižších hor a kopců, zbarvených časným ranním sluncem do purpurových a oranžových odstínů. Zář nového dne zalévala celé panoráma pomalu (protože světlo se v nezvykle silném magickém poli Plochy pohybuje velmi líným tempem) a na Velkých pláních ještě tu a tam zůstávaly ostrůvky tmy. Daleko za pláněmi bylo občas vidět záblesky světla na mořské hladině.

Ve skutečnosti jste odsud mohli dohlédnout přímo na okraj světa.

To není žádné poetické přirovnání, ale obyčejný fakt. Zdejší svět byl totiž nejen plochý, ale navíc se o něm také notoricky vědělo, že se pohybuje vesmírem na hřbetě čtyř slonů, které nese kosmickým nekonečnem na svých pancéřovaných zádech Velká A’Tuin - Ne-beská želva.

Dole v údolíčku se pomalu probouzí vesnička Kyselá Prdel. Kovář právě přišel do kovárny a zjistil, že je ve větším pořádku, než kdykoliv za posledních sto let, všechno nářadí je na svých místech, podlaha dočista zametená a v dokonale vymetené výhni rozdělaný nový oheň. Kovář bezradně usedl na kovadlinu, kterou někdo posunul na druhou stranu kovárny, nepřátelský pohled upřel na hůl v nejtemnějším koutě místnosti a pokouší se přemýšlet.

Během dalších sedmi let se celkem nic zvláštního nestalo, snad jen to, že jedna z jabloní v zahradě za kovárnou vyrostla mnohem výš než ostatní stromy. Právě na tuhle jabloň často lezla malá holčička s hnědými vlásky, mezerou mezi předními zuby a s obličejem toho typu, který sliboval, že se z ní jednou vyloupne dívka když ne přímo krásná, tak rozhodně alespoň zajímavá.

Jmenovala se Eskarina, což nemělo jiný důvod než ten, že se její matce líbil zvuk toho slova, a přestože ji Bábi Zlopočasná velmi po-zorně sledovala, nepodařilo se jí najít jedinou známku kouzel, čar nebo magie. Byla pravda, že holčička strávila lezením po stromech, pokřikem a lítáním venku mnohem víc času, než bývá u malých holčiček obyčejně zvykem, ale u děvčete, z jehož sedmi starých bratrů čtyři stále ještě žijí doma, se to dá celkem snadno vysvětlit. Stará čarodějnice se v duchu pomalu uklidnila a začala si myslet, že se magie už o svá práva nepřihlásí.

Jenže magie má zvyk ukrývat se nízko při zemi a udeřit v nejneočekávanějším okamžiku - jako hrábě ležící v trávě.

Читайте дальше по ссылке продолжение книги Терри Пратчетта «Творцы заклинаний» (Čaroprávnost) на чешском языке. Другие литературные произведения, переведённые на чешский язык (или написанные в оригинале на чешском), вы найдёте в разделе «Книги на чешском языке».