gototopgototop

английский

итальянский

немецкий

нидерландский

датский

шведский

норвежский

исландский

финский

эстонский

латышский

литовский

греческий

албанский

китайский

японский

корейский

вьетнамский

лаосский

кхмерский

бирманский

тайский

малайский

яванский

хинди

бенгальский

сингальский

тагальский

непальский

малагасийский

Роман «Облачный атлас» (Atlas mraků) на чешском языке – читать онлайн

Книга «Облачный атлас» (Atlas mraků) на чешском языке – читать онлайн, автор романа – Дэвид Митчелл. Книга «Облачный атлас» была переведена на многие самые распространённые языки мира, а также на некоторые менее распространённые языки, в том числе и на чешский. Кроме того, по роману Дэвида Митчелла был снят фильм с одноимённым названием.

Остальные книги, переведённые на чешский язык или написанные в оригинале на чешском, можно читать онлайн или скачать бесплатно в разделе «Книги на чешском языке». Для детей создан раздел «Сказки на чешском».

Для тех, кто самостоятельно изучает чешский язык по фильмам, создан раздел «Фильмы на чешском языке».

Для тех, кто хочет учить чешский язык не только самостоятельно, но и с опытным преподавателем, есть информация на странице «Чешский по скайпу».

Для абитуриентов, планирующих получать высшее образование в Чехии, будет полезным раздел «Университеты Чехии (все чешские ВУЗы)».

 

Теперь переходим к чтению романа Дэвида Митчелла «Облачный атлас» (Atlas mraků) на чешском языке. На этой странице выложена первая глава книги, а ссылка на продолжение романа «Облачный атлас» будет в конце страницы.

 

Atlas mraků

 

Tichomořský deník Adama Ewinga

 

Čtvrtek 7. listopadu

Na pustém pobřeží za indiánskou vesnicí jsem narazil na čerstvé stopy. Hnijícími chaluhami, mořskými kokosy a bambusem mne zavedly až ke svému původci, bílému muži s okázale pěstěnou bradkou, který s ohrnutými nohavicemi, vykasanou kazajkou a v ohromné čepici z bobří kožešiny nabíral čajovou lžičkou škvárovitý písek a prohlížel ho tak soustředěně, že si mne všiml, teprve když jsem na něho ze vzdálenosti deseti yardů zavolal. A tak se stalo, že jsem se seznámil s doktorem Henrym Goosem, lékařem londýnské smetánky. Jeho národnost mne nikterak nepřekvapila. Na žádné mapě nenaleznete místo tak bezútěšné či ostrov natolik vzdálený, aby člověk uchýliv se tam nenarazil na Angličana.

Cožpak na onom opuštěném místě něco ztratil? Směl bych mu nabídnout pomoc? Doktor Goose zavrtěl hlavou, rozvázal kapesník a se zřejmou pýchou mi ukázal jeho obsah.

"Zuby, vážený pane, jsou sklovinové grály hledajících. Za dávných časů bývalo toto arkadické pobřeží hodovní síní kanibalů, tak, tak, právě zde silnější hltavě polykali slabší. A vyplivovali jejich zuby, jako bychom se vy nebo já zbavovali třešňových pecek. Jenomže tyto moláry, pane, projdou transmutací ve zlato. A jak? Jistý felčař, který na Piccadily vyrábí pro aristokracii zubní protézy, za lidské klofáky slušně platí. Jestlipak, vážený pane, víte, kolik vynese taková čtvrtina libry?"

Přiznal jsem se, že nevím.

"Nu, já vám do této věci jasno nevnesu, milý pane, neb jest to profesionální tajemství!" Poklepal si prstem na nos.

"Pane Ewingu, neznáte se náhodou s markýzou Grace z Mayfairu? Ne? Ono je to pro vás asi lepší, protože je to taková mátoha v sukních. Již pět let uplynulo od doby, kdy tahle baba zmalovaná pošpinila mé jméno obviněními, ano, což nakonec vedlo k mému vyloučení ze společnosti." Doktor Goose se zahleděl na moře. "Právě v oné temné hodině započalo mé putování."

Vyjádřil jsem své politování nad situací, v níž se doktor ocitl.

"Děkuji vám, pane, velice vám děkuji, avšak tyto zuby," pravil a zachrastil kapesníkem, "jsou mými anděli spásy. Dovolte mi, abych vám to osvětlil. Markýza nosí umělý chrup zhotovený oním zubařem. Až o příštích Vánocích ta navoněná nána zahájí ples velvyslanců, já, Henry Goose, ano prosím, já povstanu a prohlásím tak, aby to jeden každý slyšel, že naše hostitelka žvýká pomocí lidožroutských zubů! Dá se předpokládat, že mne sir Hubert vyzve k předložení důkazu. ,Buď to doložíte,' zaburácí ten neurvalec, nebo vás žádám o satisfakci!' A já odvětím: ,Důkaz, sire Huberte?

Vždyť já sám jsem posbíral zuby pro vaši máti z plivátka v jižním Tichomoří! Zde, pane, mají své druhy!' a mrsknu jí ty zuby do mísy se želví polévkou. Tohle, pane, to bude zase moje zadostiučinění! Užvanění rozumbradové properou tu studenou markýzu ve svých plátcích a příští rok bude moci mluvit o štěstí, když dostane pozvánku alespoň na ples místního chudobince!"

Spěšně jsem se s Henrym Goosem rozloučil. Mám dojem, že to nemá v hlavě v pořádku.

 

Pátek 8. listopadu

V primitivní loděnici hned pod mým oknem pokračuje pod vedením pana Sykese práce na čelenní čnělce. Pan Walker, hospodský v jediné místní krčmě, je rovněž obchodník se stavebním dřívím a často se chlubívá léty strávenými jako stavitel lodí v Liverpoolu. (Jsem již sdostatek znalý etikety protinožců, pročež nechme tak nepravděpodobná fakta být.)

Pan Sykes mi pověděl, že to bude trvat celý týden, než dostane Věštkyně "bristolský kabát". Být sedm dní uvězněn U muškety zni dosti neradostně, když si však vybavím bičování vodními přívaly, lkaní mořských ohlašovatelek smrti a muže padající přes palubu, zdá se mi má současná situace méně smolná.

Dnes ráno potkal jsem doktora Goose na schodech a společně jsme posnídali. U muškety se ubytoval již v půli října, kdy se na brazilské obchodní lodi Namorados připlavil z Fidži, kde v tamní misii provozoval své řemeslo. Nyní čeká na zpožděnou australskou tuleňářskou loď Nellie, která ho má dopravit do Sydney. V kolonii pokusí se dostat na plavidlo směřující do rodného Londýna.

Můj soud nad doktorem Goosem byl nespravedlivý a ukvapený. Člověk musí být cynický jako Diomedes, má-li uspět v mé profesi, cynismus však nedopřává zraku na rozlišení jemnějších ctností. Doktor je sice výstřední a za hlt portugalského pisca (nikdy přespříliš) své výstřelky s radostí popisuje, dovoluji si však tvrdit, že je to v této zeměpisné šířce jediný další gentleman na východ od Sydney a na západ od Valparaisa. Mohl bych mu dokonce sepsat doporučující dopis pro Partrigeovy v Sydney, protože doktor Goose a Fred jsou ze stejného těsta. Špatné počasí mi překazilo ranní vycházku, pročež jsme se usadili u ohniště živeného rašelinou a hodiny nám v družném rozhovoru utíkaly jako minuty. Vykládal jsem obšírně o Tildě a Jacksonovi a zmínil jsem se o svých obavách ze zlaté horečky v San Francisku. Naše povídání stočilo se pak z mého domovského města k povinnostem notáře vykonávaným v Novém Jižním Walesu, odtud přes pijavice a lokomotivy na Gibbonse, Malthuse a Godwina. Zdvořilá konverzace patří k utišujícím prostředkům, jichž se mi na palubě Zvěstovatelky hrubě nedostává a doktor je navíc skutečným polyhistorem. Mimo to je majitelem rozkošné armády šachových figurek vyřezávaných z velrybí kosti, které hodláme zaměstnat, dokud neodpluje Zvěstovatelka, nebo nepřipluje Nellie.

 

Sobota 9. listopadu

Vycházející slunce jasné jako stříbrný dolar. Náš škuner v zátoce vyhlíží žalostně. Na břehu leží na boku indiánská válečná kánoe. Ve sváteční náladě jsme s Henrym vyrazili na "Hodovní pláž" a rozmarně jsme se poklonili služtičce, která dře pro pana Walkera. Ta zakaboněná dívka právě věšela prádlo a pranic si nás nevšímala. Má v sobě krapítek černé krve, pročež se domnívám, že matka její je nejspíš spřízněná s lidmi z džungle.

Když jsme míjeli indiánskou vesnici, vzbudil naši zvědavost jakýsi bzukot a my se rozhodli zjistit, odkud přichází. Osada obehnána jest rozpadajícím se plotem z kůlů, takže dovnitř by se dalo vejít nejméně tuctem děr. Olysalá fena zvedla hlavu, už ani zubů neměla a vlastně umírala, takže ani neštěkla. Vnější pás chatrčí zvaných ponga (hliněné zdi, stropy z rohoží a větví) se krčil ve stínu "honosných" příbytků, dřevěných staveb s vyřezávanými nadedveřními překlady a primitivními verandami. Ve středu vesnice se právě odehrávalo veřejné bičování. Já s Henrym jsme byli jediní běloši, přihlížející indiáni se ale rozdělili do tří kast. Náčelník v plášti zdobeném ptačími pery spočíval na trůnu, zatímco nějakých třicet tetovaných příslušníků vyšší vrstvy spolu se ženskými a dětmi stálo hned vedle. Otroci, černější a umolousanější než jejich snědí páni a v počtu sotva polovičním, dřepěli v blátě. Jak hluboce zakořeněná, tupá letargie! Ti nešťastníci celí podobaní od neštovic a samý vřed od haki-haki sledovali výkon trestu, aniž reagovali jinak než oním bizarním jakoby včelím bzučením. Netušili jsme, zda zvuk onen vyjadřuje soucit či opovržení. Mistr exekutor byl učiněný Goliáš, jehož konstituce by zastrašila kdekterého opovážlivce. Každičký kousek muskulatury onoho divocha pokrývaly vytetované ještěrky - za jeho kůži by se nejspíš dala utržit pěkná sumička, ačkoli já bych ho o ni nebyl ochoten připravit ani za všechny havajské perly! Zubožený vězeň, na němž mnohá krutá léta ulpívala jako jinovatka, byl připoután ke konstrukci ve tvaru písmene A. Tělo se mu pod každým drásavým šlehnutím zachvělo, záda dávno se mu již změnila v pergamen pokrytý krvavými runami, apatická tvář jeho však vypovídala o vyrovnanosti mučedníka ocitnuvšího se již v Boží péči.

Přiznávám, že se mne s každým úderem biče zmocňovaly mdloby. Pak ale přihodila se prapodivná věc. Bičovaný divoch pozvedl hlavu, jeho oči si našly mé a on mi uštědřil podivně přátelský pohled! Jako by herec v královské lóži uviděl dávno ztraceného přítele, a aniž si toho ostatní diváci všimli, najevo mu dal, že ho poznává. Přistoupil k nám jakýs "maník" tetovaný, máchl nefritovou dýkou a dal nám tak najevo, že zde nejsme vítáni. Dotázal jsem se, jakéhože zločinu se vězeň dopustil. Henry mi položil ruku na rameno. "Pojďte, Adame, moudrý muž nevstupuje mezi šelmu a její porci masa."

 

Neděle 10. listopadu

Pan Boerhaave seděl uprostřed kamarily surovců, kteří požívali jeho plné důvěry, jako samotný Bůh Anaconda mezi slepýši. Jejich oslava dne Páně započala dole dřív, než jsem vstal. Šel jsem si pro vodu na holení a našel hospodu plnou námořníků čekajících, až na ně přijde řada u některé z těch ubohých indiánských dívek, které Walker vlákal do pasti a uvěznil v improvizovaném bordelu. (Rafael mezi těmi nemravy nebyl.)

Přece nezakončím půst v nevěstinci. Henryho nevole vyrovnala se mé, proto jsme se vzdali snídaně (pokojskou bezpochyby nutili, aby poskytovala i jiné služby) a vypravili jsme se do kaple vykonat pobožnost, aniž jsme pojedli. Neušli jsme ještě ani dvě stě yardů, když jsem si se zděšením vzpomněl na tento svůj deník, který zůstal v mém pokoji na stole a byl tak na očích každému opilému námořníkovi, jenž tam vpadne. V obavách o jeho bezpečí (a rovněž o své vlastní, kdyby se dostal do rukou pana Boerhaava) jsem se vrátil, abych ho poněkud důmyslněji ukryl. Můj návrat doprovázelo hojné uculování, pročež jsem se domníval, že "vlk, o němž se mluvívá", jsem právě já, leč pravý důvod zjistil jsem teprve, když dveře do svého pokoje jsem otevřel. Považte, v mé posteli se mezi koleny jakési přičmoudlé zlatovlásky tyčily medvědí hýždě páně Boerhaavovy in flagrante delicto!. Domníváte se snad, že se ten čertovský Holanďan omluvil? Ani pomyšlení! Za poškozeného považoval sebe a hulákal: "Kliďte se odsud, pane pisálku, nebo vám u všech č-ů ten váš prohnanej yankeeskej zobák rozrazím vejpůl!"

Popadl jsem deník a dusal jsem po schodech dolů do vřavy rozpoutané rozchechtanými a vysmívajícími se bílými divochy. Walkerovi jsem si stěžoval, že platím za soukromý pokoj a že tudíž očekávám, že zůstane soukromým i v době mé nepřítomnosti. Ten mizera mi ale jen nabídl třetinovou slevu na "čtvrthodinový trysk na nejpůvabnější klisničce z celé stáje"! Zhnuseně jsem odvětil, že mám ženu a dítě a že bych raději zemřel, než abych svou čest a mravopočestnost pošpinil s nějakou podobanou děvkou. Walker přísahal, že mi "zmaluje fasádu", jestli ještě jednou jeho nejdražší dcerunky nazvu děvkami. Jeden bezzubý slepýš se začal pošklebovat, a jestli prý ženu a dítě považuji za ctnost, pak:

"Hahá, pane Ewingu, jsem desetkrát ctnostnější než vy!" Čísi ruka pak na mne obrátila plný korbel sheogu. Dal jsem se na ústup, než bude tekutina nahrazena poněkud tvrdším střelivem. Kostelní zvon svolával všechny bohabojné z Oceán Bay a já spěchal k místu, kde na mne čekal Henry, a snažil se zapomenout na sprostotu, jíž jsem byl před chvíli svědkem. V kapli to vrzalo jako ve starém sudu a počet členů shromáždění sotva přesahoval počet prstů na dvou rukou, žádný pocestný ale doposud nehasil žízeň v pouštní oáze s větší vděčností, než s jakou jsme pobožnost onoho rána vykonali Henry a já. Luteránský zakladatel odpočíval v pokoji na místním hřbitově již deset zim a žádný následovník si zde nenárokoval kapitánskou hodnost. Denominací místního oltáře tak byla snůška nejrůznějších křesťanských vyznání. Úryvky z bible předčítala ta polovina kongregace, která toho byla mocna, a s Henrym jsme se zpěvem připojili k jedné či dvěma písním církevního kánonu. "Šafář" tohoto houfu, jakýsi pan D'Arnoq, stál pod skromným křížem a naléhal na mne a na Henryho, abychom se rovněž zúčastnili.

Dbalý vlastního vykoupení z nedávné bouře jsem zvolil Lukáše, kapitolu osmou - Přistoupili a probudili ho se slovy:

"Mistře, Mistře, zahyneme!" On vstal, pohrozil větru a valícím se vlnám; i ustaly a bylo ticho.

Henry zarecitoval zvučným hlasem osmý žalm jako nějaký školený dramatický umělec - Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou, všechno pod nohy mu kladeš: všechen brav a skot a také polní zvířata a ptactvo nebeské a mořské ryby, i netvora, který se prohání po mořských stezkách.

Žádný varhaník pak nezahrál Magnificat, to jen vítr hvízdal v komíně, žádný sbor nezapěl, Pane, propusť, jen racci křičeli, přesto se domnívám, že se Stvořitel necítil uražen. Připomínali jsme spíše rané křesťany starověkého Říma než nějakou pozdější církev skrytou pod nánosem tajemná a drahého kamení. Následovala společná modlitba. Farníci se ad libitum modlili za vymýcení plísně bramborové, spásu duše zemřelého dítěte, požehnání pro novou rybářskou loď et cetera. Henry poděkoval za pohostinství, kterého se nám, návštěvníkům, dostalo od křesťanů z ostrova Chatham. Já jsem se k němu připojil a ze své dlouhé nepřítomnosti poslal modlitbu i Tildě, Jacksonovi a tchánovi.

Po bohoslužbě ke mně a k doktorovi přistoupil postarší "stěžeň" oné kaple, jakýsi pan Evans, a co nejsrdečněji Henryho a mne představil své předobré choti (oba zakrývali hluchotu tím, že odpovídali pouze na dotazy, o nichž se domnívali, že byly vzneseny, a přijímali pouze ty odpovědi, o nichž se domnívali, že byly vysloveny - jest to trik, který si osvojil nejeden americký obhájce) a svým dvěma synům Keeganovi a Dyfeddovi. Pan Evans se nám svěřil, že má ve zvyku každý týden pozvat pana D'Arnoqa, aby poobědval v jejich nedalekém domově, neboť kazatel přebývá až v Port Huttu, což je útes vzdálený několik mil. Jestlipak bychom se i my dva připojili a pojedli s nimi? Vzhledem k tomu, že jsem Henryho již stačil informovat o té Gomoře v hostinci U muškety a že nám oběma žaludky hrozily vzpourou, přijali jsme laskavost manželů Evansových s povděkem.

Půl míle od Oceán Bay v klikatém větrném údolí se usedlost našich hostitelů ukázala jako stavení skromné, leč odolné proti všem těm pekelným bouřím, které o nedaleké útesy drtily žebra tolika nešťastným plavidlům. Salon okupovala hlava obrovitého kance (stiženého pokleslou čelistí a tupým pohledem), kterého dvojčata ulovila v den svých šestnáctých narozenin, a hodiny po náměsíčném dědečkovi - s mými kapesními hodinkami se rozcházely o pár hodin.

Jisté je, že jednou ze skutečných hodnot dovážených z Nového Zélandu jest přesný čas. Oknem nakukoval indiánský podomek a prohlížel si návštěvníky svého pána. V životě jsem takového otrhance neviděl, pan Evans ale přísahal, že tenhle quarteron Barnabáš "je nejhbitější dvounohý ovčácký pes". Keegan a Dyfedd jsou dva poctiví neotesaní mládenci znalí především ovčích způsobů (rodina vlastní dvousethlavé stádo), ježto žádný z nich nedojížděl do "města" (tak ostrované nazývali Nový Zéland) a nedostalo se jim žádného vzdělání s výjimkou otcovy výuky Písma svatého, podle něhož se naučili obstojně číst a psát.

Paní Evansová pronesla modlitbu a hned poté jsem okusil nejchutnější pokrm (neznehodnocený solí, červy a nadávkami) od večeře na rozloučenou s konzulem Baxem a Partrigeovými v Beaumontu. Pan D'Arnoq nám vyprávěl o lodích, na nichž za deset let strávených na ostrově Chatham zastupoval kazatele, a Henry nás bavil příhodami o význačných i zcela neurozených pacientech, jimž v Londýně a v Polynésii prokazoval své dobrodiní. Za svou osobu jsem se pustil do popisování útrap, s nimiž se musí potýkat americký notář, má-li v Austrálii nalézt osobu obmyšlenou ze závěti sepsané v Kalifornii. Dušené skopové s knedlíkem jsme spláchli trochou piva, které pan Evans sám vařil a prodával velrybářům. Keegan a Dyfedd pak odešli dohlédnout na dobytek a paní Evansová se uchýlila ke svým kuchyňským povinnostem. Při Henryho otázce, zda na Chathamu pracují misionáři, si pan Evans vyměnil s panem D'Arnoqem pohledy a náš hostitel nám sdělil: "Nikoli, Maorové nemají pochopení, když jim my, Pakeha, kazíme Moriory přílišnou civilizací."

Otázal jsem se, zda vůbec existuje zlo "přílišné civilizace". Pan D'Arnoq odvětil: "Pokud na západ od Hornova mysu není Boha, pak tam rovněž neplatí, že všichni byli stvořeni sobě rovni, pane Ewingu."

Pojmenování jako Maorové a Pakeha jsem znal ze svého pobytu na Věštkyni, přál jsem si však zvědět, co znamená Moriorové. Můj dotaz otevřel Pandořinu skříňku minulosti a vyžádal si podrobné vyprávění o úpadku a rozkladu původních obyvatel Chathamu. Zapálili jsme si dýmky. Pan D'Arnoq hovořil bez přerušení ještě o tři hodiny později, kdy se soumrak snesl na kamenitou silničku a on se musel vydat na cestu do Port Hutt. Jeho příběh by na mou věru snesl společnost pera Defoeova či Melvillova a já ho na tyto stránky zaznamenám, jakmile se, dá-li Morfeus, řádně vyspím.

 

Ponděli 11. listopadu'

Úsvit vlhký a zamračený. Záliv budí dojem slizu, počasí je však natolik přijatelné, že oprava Věštkyně může pokračovat, za což vzdávám Neptunovi dík. Zatímco píši, vytahují kladkou nahoru nový křížový koš.

Když jsme před chvílí s Henrym snídali, přiběhl k nám celý vyplašený pan Evans a naléhavě mého přítele žádal, aby šel vyšetřit jednu osamělou sousedku, jakousi vdovu Brydenovou, kterou kůň shodil do slatiny plné kamení. Ošetřuje ji paní Evansová a obává se, že je život oné vdovy v nebezpečí. Henry popadl doktorský kufřík a bezodkladně vydal se na cestu. (Nabídl jsem se, že půjdu s sebou, pan Evans mne však požádal, abych tak nečinil, neb pacientka si prý vynutila slib, že kromě lékaře ji nikdo jiný nesmí v takovém stavu vidět.) Walker, který náš rozhovor zaslechl, prohlásil, že žádný příslušník mužského pohlaví už dvacet let nepřekročil její práh, takže "ta stará frigidní svině musí bejt v posledním tažení, když na sebe nechá šáhnout nějakýho šarlatána".

Původ Moriorů z Rékohu (domorodý název ostrovů Chatham) zůstává doposud záhadou. Pan Evans vyjádřil přesvědčení, že jsou to potomci Židů vyhnaných ze Španěl, a poukázal přitom na jejich orlí nosy a pohrdlivě vykrojená ústa. Pan D'Arnoq dával přednost teorii, že Moriorové byli kdysi dávno Maory, jejichž kánoe ztroskotaly u těchto odlehlých ostrovů, a odvolával se na podobnosti jazykové i mytologické, což má logiku o větším počtu karátů. Jisté je, že po staletích či tisíciletích v odloučení žili Moriorové primitivním způsobem života jako jejich zbídačení bratranci ve Van Diemensově zemi. Lodní stavitelství (krom hrubě pletených vorů užívaných k překonání úžin mezi jednotlivými ostrovy) a umění navigace u nich upadly v zapomnění. O tom, že po zeměkouli tvořené i jinými pevninami a vodami chodí jiné nohy, se Moriorům ani nesnilo. V jejich jazyce tak není výraz pro rasu a Moriorové znamená prostě lidé.

Nerozvinul se zde chov dobytka, neboť po ostrovech těchto neběhali žádní savci až do doby, kdy zde velrybáři záměrně vysadili prasata, aby si rozšířili jídelní lístek. V panenských dobách se Moriorové živili vším, co jim přišlo pod ruku. Sbírali mušle paua, potápěli se pro raky, vybírali z hnízd vajíčka, harpunami lovili tuleně, sbírali mořské řasy a vyhrabávali larvy a kořínky.

Potud byli Moriorové pouhou místní variantou většiny pohanů halících se do lněných suknic a plášťů z ptačího peří, kteří se nevzděláni bílým mužem ztráceli kdesi uprostřed oceánu. Jejich unikátní tichomořská víra si však právem činí nárok na jedinečnost. Již odnepaměti hlásali příslušníci moriorské kněžské kasty, že kdožkoli prolije lidskou krev, připraví se o vlastní manu - svou čest, majetek, postavení i duši. Žádný Morior by takové personě non grata neposkytl přístřeší, nepodal by jí potravu, nepromluvil by s ní a dokonce by na ni ani nepohlédl. Pokud vrah takto vyloučený ze společnosti vůbec přežil první zimu, dohnalo ho zoufalství a samota až ke komínu spojujícímu podmořskou jeskyni s povrchem, kde si vzal život.

Jen si to představte, nabádal nás pan D'Arnoq. Dva tisíce divochů (dle odhadu páně Evansova) dodržuje Nezabiješ slovem i skutkem a vytvořilo si i jakousi ústně tradovanou Magnu Chartu s cílem dosíci souladu jinde neznámého již šedesát století, to jest od okamžiku, kdy Adam okusil jablka ze Stromu poznání. Válka byla pro Moriory pojmem stejně neznámým, jako je pro Křováka dalekohled. Mír, nikoli pouhá přestávka mezi válkami, nýbrž tisíciletí nepomíjivého míru vládnou těmto odlehlým ostrovům. Kdo by popřel, že Rékohu leží blíže Moreově utopii než naše země pokroku ovládané princátky ve Versailles, Vídni, Washingtonu nebo Westminsteru lačnícími po válce. "Zde," krasořečnil pan D'Arnoq, "a pouze zde žila ona prchavá zjevení, ušlechtilí divoši z masa a krve!" (Když jsme se později vraceli do hostince U muškety, Henry se mi svěřil: "Nikdy bych kmen divochů zaostalých tak, že nedokáží hodit rovně oštěpem, nenazval ušlechtilými.")

Sklo a mír stejně jako zrada projeví pod opakovanými údery svou křehkost. První ranou byla pro Moriory britská vlajka vztyčená ve jménu krále Jiřího poručíkem Broughtonem z lodi Jeho Veličenstva Chatham v Skirmish Bay neboli Zátoce šarvátek právě před padesáti lety. O tři roky později se zmínky o Broughtonově objevu dostaly do Sydney a do Londýna a hrstka svobodných osadníků (k nimž se počítal i páně Evansův otec), ztroskotaných námořníků a "trestanců, kteří vedli s ministerstvem pro kolonie v Novém Jižním Walesu spor o podmínkách své internace" se pustila do pěstování dýní, cibule, kukuřice a mrkve. Ty pak prodávali nuzným tuleňářům, takto druhé ráně moriorské nezávislosti, kteří zklamali naděje domorodců na prosperitu tím, že zbarvili příboj tulení krví. (Pan D'Arnoq ilustroval jejich zisky těmito počty - jedna kůže se v Kantonu prodávala za 15 šilinků a tihle tuleňáři průkopníci jich do každé lodi naložili přes dva tisíce!) Během pár let zbývali tuleni už jen na vzdálených skaliscích a i tuleňáři se vrhli na pěstování brambor, chov ovcí a výkrm prasat v takové míře, že se Chathamským ostrovům nyní přezdívá "zahrada Tichomoří".

Tito zbohatličtí statkáři čistili půdu vypalováním, takže to v rašelině celé roky doutnalo, pak následovala období sucha a bylo zaděláno na novou katastrofu.

Třetí ranou pro Moriory byli velrybáři dožadující se v Oceán Bay, Waitangi, Owenze a Te Whakaru oprav a doplnění zásob. Kočky a krysy z jejich lodí se šířily jako morová nákaza a žraly ptáky hnízdící na zemi, jejichž vajíček si Moriorové cenili pro vysokou výživnou hodnotu. Nejrůznější choroby, jež klátí lid tmavší pleti, kdykoli se k nim bílá civilizace jen přiblíží, zdecimovaly původní obyvatelstvo ještě víc.

Snad by všechny ty pohromy Moriorové byli přestáli, nebýt toho, že se po Novém Zélandě začaly šířit zprávy popisující Chathamské ostrovy jako zemi zaslíbenou s lagunami plnými úhořů, zátokami doslova vystlanými mušlemi a obyvateli, kteří nemají potuchy o boji ani o zbraních. K uším Ngati Tamy a Ngati Mutungy, dvou maorských klanů Taranaki Te Ati Awa (pan D'Arnoq nás ujistil, že maorská genealogie je v každé své větévce stejně složitá jako rodokmeny, kterých si tolik cení evropská šlechta, a každý kluk toho negramotného národa si může v mžiku připomenout prapradědovo jméno a postavení), dolehly pověsti slibující odškodnění za půdu zděděnou po předcích, o niž přišli v nedávných maorských válkách. Byli vysláni zvědové, kteří měli prověřit povahu a temperament Moriorů tím, že porušovali tapu a plenili posvátná místa. Moriorové tyto provokace snášeli jako náš Pán tím, že "nastavovali druhou tvář", a pachatelé oněch skutků se pak na Nový Zéland vraceli s tvrzením o zjevné zbabělosti Moriorů.

Potetovaní maorští conquistadoři našli své loďstvo o jediném korábu v Rodney pod velením kapitána Harewooda, který na sklonku roku 1835 souhlasil, že za sadbové brambory, palné zbraně, prasata, velké množství česaného lnu a jedno dělo nadvakrát přeplaví devět set Maorů i s devíti válečnými kánoemi. (Pan D'Arnoq na zuboženého Harewooda narazil před pěti lety v jedné z krčem v Bay of Islands. Ten nejprve popřel, že by byl Harewoodem z Rodney, načež přísahal, že ho k přepravě domorodců donutili, nějak ale nedokázal vysvětlit, jakým způsobem se to stalo.)

Rodney vyplula z Port Nicholas v listopadu. Její pohanský náklad čítající pět set mužů, žen a dětí namačkaných při šestidenní plavbě v podpalubí plném výkalů a zvratků a trpících naprostým nedostatkem vody zakotvil v zálivu Wangatete v tak zuboženém stavu, že i Moriorové by své bojovné bratry pobili, stačilo jen chtít. Ti samaritáni se ale namísto toho, aby si pošpinili manu proléváním krve, rozhodli podělit se o tenčící se réhocké statky, ošetřovali nemocné a umírající navraceli zpět životu. "Maorové už na Rékohu byli i v minulosti," vysvětloval pan D'Arnoq, "vždycky ale zase odpluli, proto se Moriorové domnívali, že je i tito kolonisté nechají na pokoji."

Velkorysost jejich byla odměněna ve chvíli, kdy se kapitán Harewood vrátil z Nového Zélandu s dalšími čtyřmi stovkami Maorů. Cizinci vznesli nárok na Chatham prostřednictvím takahi, maorského rituálu, který lze přeložit jako "přivlastnění si půdy jejím obcházením". Starý Rékohu byl rozdělen a Moriorové zvěděli, že se stali maorskými nevolníky. Když se počátkem prosince asi tucet domorodců odvážil protestovat, Maorové je prostě rozsekali tomahavky. Prokázali, že jsou "v zlověstném umění kolonizace" schopnými žáky Angličanů.

Ostrov Chatham má na východě rozsáhlou solnou bažinu Te Wanga tvořící lagunu. Jde téměř o jakési vnitrozemské moře oplodňované při vysokém přílivu oceánem, který se do laguny dostává "stydkými pysky" u Te Awapatiki. Před čtrnácti lety svolali moriorští muži na toto posvátné místo shromáždění. Trvalo tři dny a cílem jeho bylo dobrat se odpovědi na následující otázku: Může prolití maorské krve rovněž zničit manu} Mladší muži tvrdili, že zákon míru se netýká cizích kanibalů, o jejichž existenci neměli jejich předkové ani potuchy. Moriorové musejí zabíjet, nebo budou zabiti. Starší volali po usmíření, protože dokud si Moriorové uchovají manu, jejich bohové a předci ochrání národ před zlem. "Obejměte svého nepřítele," nabádali starší, "tím mu zabráníte, aby vás udeřil." ("Obejměte svého nepřítele," poznamenal Henry ironicky, "abyste lip ucítili jeho dýku ve vlastních ledvinách.")

Onoho dne starší zvítězili, to však nic neznamenalo. "Jestliže Maorové postrádali početní převahu," vykládal pan D'Arnoq, "získali výhodu tím, že udeřili první a učinili tak vší silou, jak by mohla z hrobů dosvědčit řada britských a francouzských nešťastníků." Ngati Tama a Ngati Mutunga také pořádali porady. Moriorští muži se vrátili ze shromáždění a čekala je nastražená léčka a noc plná zvěrstev horších než nejstrašnější noční můra, jatka, hořící vesnice, plenění, muži a ženy naražení na řady kůlů na plážích, děti poschovávané v kdejaké díře, po jejichž stopách se hnali lovečtí psi a trhali je na kusy. Někteří náčelníci zabíjeli jen v takové míře, aby vyděšenému zbytku vštípili poslušnost majíce na paměti zítřek. Ostatní tak zdrženliví nebyli. Na pláži Waitangi usekli padesáti Moriorům hlavy, pak je naporcovali, zabalili do listů bylin a upekli si je v ohromné peci vyhloubené v zemi i se sladkými brambory a hlízami jamu. Ani polovina Moriorů, kteří viděli poslední réhocký západ slunce, se nedožila prvního maorského východu.

("Nyní nezbývá již více než stovka čistokrevných Moriorů," povzdechl si pan D'Arnoq. "Britská koruna je na papíre zbavila jha otroctví, jenomže Maorové si z nějakých papírů pranic nedělají. Jsme vzdáleni týden plavby od guvernérova sídla a Její Veličenstvo na Chathamu nedrží žádnou posádku.")

Zeptal jsem se, proč běloši Maory při onom masakru nezadrželi.

Pan Evans už přestal podřimovat a zdaleka nebyl tak nedoslýchavý, jak jsem se domníval. "Viděl jste, pane Ewingu, někdy maorské válečníky posedlé krví?"

Odvětil jsem, že nikoli.

"Ale určitě jste viděl žraloka, když ucítí krev, že?"

Připustil jsem, že ano.

"Tak to se moc neliší. Představte si, jak sebou v žralocích čelistích tluče krvácející jehně. Co jsme měli dělat - zůstat na břehu, nebo se pokusit ty čelisti zastavit? Přesně takové jsme měli možnosti. Jistěže jsme pomohli těm nemnohým, kteří přišli k našim dveřím - náš ovčák Barnabáš je jedním z nich -, kdybychom však vyšli ven, už bychom se nevrátili.

Nezapomínejte, že nás v oněch dobách bylo na Chathamu sotva padesát. A Maorů celkem devět set. Spokojili se s Pakehou, pane Ewingu, námi ale opovrhují. Na to se nesmí zapomínat."

Jaké z toho plyne poučení? Mír patří mezi hlavní ctnosti jen potud, pokud s námi záležitosti svědomí sdílejí i naši sousedé, a to i přesto, že ho náš Pán miluje.

 

Noc

Jméno D'Arnoq není U muškety příliš oblíbené. "Bílej negr, takovej podvraťák," uplivl si přede mnou Walker. "Nikdo neví, co je to vlastně zač." Jednoruký ovčák Suggs, který ve výčepu doslova bydlí, přísahal, že náš známý je bonapartistický generál, jenž se zde v přestrojení skrývá. Jiný zase tvrdil, že je to Polák.

Ani výraz Moriorové tu nikdo nemá rád. Podroušený maorský mulat mi řekl, že si celou tu historku o domorodcích vymyslel ten starý bláznivý luterán a pan D'Arnoq káže to svoje moriorské evangelium jenom proto, aby ospravedlnil vlastní podvodné nároky na půdu Maorů, jediných právoplatných majitelů Chathamu, kteří na svých kánoích připlouvali a zase odplouvali už odnepaměti! James Coffee, chovatel vepřů, prohlásil, že Maorové prokázali bílému muži službu tím, že vyhladili jiný divoký národ a udělali tu pro nás místo, a dodal, že Rusové si podobným způsobem cvičí kozáky, aby místo nich "změkčili sibiřské kůže".

Ohradil jsem se tím, že naším posláním by mělo být civilizovat černošské národy jejich obracením na víru, a nikoli jejic vyhlazováním, neboť i ony jsou dílem Stvořitelovým. Všichni v krčmě nad mým "sentimentálním yankeeským plácáním" mávli rukama. "Ani ti nejlepší z nich nestojí za víc, než aby pošli jak prasata," vykřikl jeden. "Tihle černoši kapírujou jenom jedno evangelium a tím je svištění biče." A další dodal: "My Britové jsme ve své říši zrušili otroctví a tohle nemůže říct žádný Američan!"

Mohu dodat jen tolik, že Henryho postoj zůstal rozpolcený. "Po letech práce s misionáři mám sto chutí připustit, že jejich úsilí může agónii vymírající rasy jen o nějakých deset dvacet let prodloužit. Milosrdný oráč zastřelí věrného koně, který je příliš starý na to, aby mohl dál sloužit. A nemáme snad jako praví filantropové přímo povinnost zmírnit utrpení těch divochů tím, že uspíšíme jejich zánik? Vzpomeňte na své indiány, Adame, vzpomeňte na všechny ty úmluvy, které vy Američani stále znovu a znovu porušujete a obcházíte. Nebylo by humánnější a určitě i čestnější ty divochy zlikvidovat a mít je konečně z krku?"

Kolik lidí, tolik pravd. Někdy koutkem oka zahlédnu hodnověrnější pravdu skrývající se ve vlastní nedokonalé formě, když se k ní však pokusím přiblížit, ukryje se hlouběji v trnité bažině nesouhlasu.

 

Uterý 12. listopadu

Náš kapitán Molyneux dnes poctil krčmu U muškety svou vznešenou návštěvou, aby s mým domácím dohodl cenu za pět sudů nasoleného masa (celá záležitost dostala podobu oné hulvátské hry trentuno, v níž zvítězil kapitán). Ještě než se vypravil zpátky zkontrolovat postup prací v loděnici, požádal k mému nemalému překvapení Henryho o důvěrný rozhovor. Zatímco píši, oni dva se v Henryho pokoji stále ještě radí. Můj přítel byl upozorněn na kapitánovo despotické chování, přesto všechno se mi to nechce líbit.

Později

Vychází najevo, že kapitán Molyneux trpí zdravotními obtížemi, které by mohly narušit schopnosti, jež se od muže jeho postavení vyžadují. Proto Henrymu navrhl, aby se s námi plavil do Honolulu (strava a soukromá kabina gratis) a až do zakotvení převzal úkol lodního lékaře a osobního kapitánova léčitele. Přítel Henry mu vysvětlil, že měl v úmyslu vrátit se do Londýna, kapitán byl však neústupný. Henry mu přislíbil, že celou věc zváží a rozhodne se do pátečního rána, na kdy byl stanoven odjezd Věštkyně.

Henry o kapitánově nemoci nemluvil a já se neptal, člověk ale nemusí být rovnou Aeskulap, aby si dal dohromady, že pan Molyneux je stižen pakostnicí. Diskrétnost slouží mému příteli ke cti. Ať už jakožto sběratel kuriozit působí jakkoli výstředně, jsem přesvědčen, že doktor Goose je příkladný lékař, a já z celé duše a možná trochu sobecky doufám, že na kapitánovu nabídku odpoví kladně.

 

Středa, 13. listopadu

Uchyluji se ke svému deníku jako katolík ke zpovědníkovi. Mé modřiny dokazují, že to, co se udalo během oněch pěti uplynuvších hodin, nebyly žádné halucinace způsobené rozrušením, nýbrž skutečnost. Popíši nyní, co se mi dnes přihodilo, a přidržím se faktů co nejvěrněji.

Ráno Henry opětovně navštívil vdovu Brydenovou, aby jí upravil dlahu a přiložil čerstvý náčinek. Nechtěl jsem se oddávat nečinnosti, a proto jsem se rozhodl vystoupat na vysoký kopec Conical Tor severně od Oceán Bay, jehož úctyhodná výška slibovala nejlepší rozhled po "vnitrozemí" ostrova Chatham. (Jakožto zralejší muž je Henry příliš moudrý na to, aby se vláčel po neprozkoumaných ostrovech obývaných lidožrouty.) Líně tekoucí potůček vlévající se do Oceán Bay mne zavedl mokřinatými pastvinami a úbočími pokrytými pahýly stromů do nedotčeného pralesa tak zpráchnivělého, prorostlého a neproniknutelného, že jsem se jím prodíral zavěšen v liánách jako nějaký orangutan!

Náhle se spustilo krupobití, naplnilo les frenetickým bubnováním a stejně náhle skončilo. Zpozoroval jsem drozda černoprsého s pery černými jako noc, jehož krotkost hraničila se směšností. Do zpěvu se pustil neviditelný tui, má roznícená představivost mu však přisoudila sílu lidského slova: "Oko za oko!" vykřikoval a poletoval spletí pupenů, haluzí a trní. "Oko za oko!" Po vyčerpávajícím šplhání jsem poškrábán a podrápán dobyl vrcholek. Ani nevím, kolik mohlo být hodin, neboť jsem si předešlého večera zapomněl natáhnout kapesní hodinky. Neprůhledná mlha, která je na těchto ostrovech častým návštěvníkem (domorodý název Rékohu podle pana D'Arnoqa znamená "Slunce mlh"), s přibývající výškou klesala stále níže, takže panoráma, jímž jsem se mohl pokochat, netvořilo nic víc než vrcholky stromů ztrácející se v mžení. Vskutku ubohá odměna za všechnu mou námahu.

"Vrcholek" Conical Toru tvořil kráter o průměru sotva větším, než že by přes něj kamenem dohodil, obklopující prohloubeninu, jejíž dno se skrývalo pod smutečním příkrovem stromů kopt. Bez lan a cepínu jsem se do průzkumu vůbec neměl pouštět. Váhavě jsem obcházel jeho okraj a hledal schůdnější cestu zpět do Oceán Bay, když tu náhle jsem se za děsivého praskání poroučel k zemi - lidská mysl se děsí prázdnoty a je navyklá ji zaplňovat přízraky, snad proto jsem nejprve zahlédl hrozivé kančí kly, pak maorského válečníka s kopím ve zdvižené ruce a s tváří, v níž se zračila odvěká nenávist jeho národa.

Byl to ale jen buřňák nechávající se unášet vzduchem jako plachetnice. Pozoroval jsem ho, jak mizí v průzračném oparu. Ocitl jsem se snad pouhý yard pod okrajem kráteru, k mému zděšení se mi ale půda pod nohama propadala jako mastný škraloup - nestál jsem na pevné zemi, nýbrž na jakémsi převisu! Zlomil jsem se v pase a v zoufalství jsem se zachytil několika stébel trávy. Ta mi však zůstala mezi prsty a já letěl dolů jako kámen hozený do studně! Vzpomínám si, jak jsem se s křikem řítil vzduchem, do očí mne šlehaly větve, dělal jsem jeden přemet za druhým a trhal jsem si kabát na cáry; kyprá zem, tušení bolesti, naléhavá, nevyřčená prosba o pomoc, křoviny zpomalující avšak nezastavující můj pád, beznadějná snaha nabrat rovnováhu a konečně terra firma ženoucí se mi v ústrety. Dopad mne zbavil vědomí.

Ležel jsem v mlžných přikrývkách a prosluněných polštářích v San Francisku, v ložnici tolik podobné mé vlastní. Zakrslý sluha prohlásil: "Jsi opravdu hloupý chlapec, Adame." Vstoupila Tilda s Jacksonem, když jsem ale dával najevo radost, nevycházela z mých úst angličtina, nýbrž hrdelní štěkot jakéhosi indiánského kmene. Manželka i syn se za mne tuze styděli a nastoupili do kočáru. Pustil jsem se za nimi v touze odčinit celé to nedorozumění, jenomže kočár se mi ztrácel v dálce. Probudil jsem se v nekonečném tichu lesního příšeří. Pohmožděniny, tržné rány, všechny mé svaly a končetiny úpěly jako soudní síň plná nespokojených účastníků sporu.

Život mi zachránila poduška z mechu a rašeliny, která se v oné temné díře hromadila od druhého dne Stvoření. Andělé mne ochránili před frakturami, protože kdybych si zlomil byť pouze ruku či nohu, byl bych tam zůstal ležet neschopen se odtud dostat v očekávání smrti vinou živlů či čelistí divé zvěře. Postaviv se na nohy a zjistiv, jak hluboko jsem bez větší úhony zapadl (na výšku předního stěžně), děkoval jsem Pánu našemu za vysvobození, neboť V soužení jsi volal a já jsem tě bránil, odpověděl jsem ti skryt v rachotu hromů.

Mé oči přivykly šeru a tím se jim odkryl pohled zároveň nesmazatelný, děsivý i velkolepý. Z věčné temnoty se vynořila nejprve jedna, pak deset a potom stovka tváří vytesaných do kůry uctívači model, jako by jakýsi krutý čaroděj zaklel lesní duchy. Ten baziliščí klan nelze výstižně popsat! Jen cosi mrtvého může působit tak živě. Prsty jsem přejížděl po těch strašlivých obličejích. Byl jsem nepochybně prvním bělochem, který se kdy ocitl v tomto mauzoleu. Nejmladší rytina byla podle mne asi deset let stará, starší dendroglyfy - růstem stromů celé roztažené - ale do kmenů vyškrábali pohani, jejichž duchové opustili těla již v pradávných dobách. Taková starobylost prozrazovala ruku Moriorů páně D'Arnoqových.

Čas na tom začarovaném místě běžel a já přemýšlel, jak se odtamtud dostat povzbuzován vědomím, že i autoři oněch stromových soch se z té díry musejí nějakým způsobem dostávat ven. Jedna stěna se zdála být poněkud méně příkrá než ostatní a popínavé rostliny nabízely jisté lanoví. Hotovil jsem se právě k výstupu, když k mým uším dolehlo prapodivné bzučení. "Kdo je tam?" zvolal jsem (od neozbrojeného bělocha v pohanské svatyni poněkud ukvapené jednání). "Ukažte se!" Ticho pohltilo má slova i jejich ozvěnu a vysmálo se mi. Nervozita ve mně vyvolala špatnou náladu. Původce bzučení jsem vysledoval v hejnu much kroužícím kolem čehosi napíchnutého na ulomené větvi.

Šťouchl jsem do toho klackem a málem se mi obrátil žaludek, protože to byl kus smrdutých vnitřností. Chtěl jsem vzít nohy na ramena, povinnost mne však donutila ověřit si temné podezření, že tam skutečně visí lidské srdce. Nos a ústa jsem si zakryl kapesníkem a klackem jsem se znovu dotkl rozkládajícího se orgánu. Proběhl jím záchvěv, jako by byl živý, a po zádech mi přejela palčivá vlna. Jako ve snu (ale já nespal!) se ze svého neblahého úkrytu vynořil průsvitný mlok a vyrazil směrem k mé ruce. Zahodil jsem klacek a vůbec netuším, kam se to zvíře podělo. Krev mi zpěnila hrůza a uspíšila mé odhodlání utéct. Což se snáz napíše, než provede, ježto jsem znovu uklouzl a další pád z té závratně strmé stěny už mi napříště nemusí změkčit štěstí. Leč do skály byly vytesány stupínky a já z milosti Boží bez dalších nehod vylezl až k ústí kráteru.

Znovu jsem se ocitl v bezútěšně mlžném závoji a zatoužil po přítomnosti mužů téže barvy pleti, ano, dokonce i po hrubiánských námořnících od Muškety. Započal jsem sestup doufaje, že se tentokrát ubírám jižním směrem. Moje původní odhodlání ohlásit vše, co jsem viděl (pan Walker, konzul de facto když už ne de jure, by přece měl být informován o loupeži lidského srdce, že?), postupně sláblo. Ještě stále jsem se nerozhodl, co a komu povím. Představa, že Walker a jemu podobní ty stromy pokácejí a dendroglyfy prodají nějakým sběratelům, se příčí mému svědomí.

Možná jsem sentimentální, ale rozhodně nechci být původcem posledního násilí spáchaného na Moriorech.*

* Otec mi o dendroglyfech nikdy nevyprávěl a dozvěděl jsem se o nich pouze způsobem popsaným v úvodu. Vzhledem k tomu, že Moriorové z ostrova Chatham již jako národ překročili hranici vymření, nelze se na nich již dopustit zrady. - J.E.

Když se Henry vrátil do hostince, na nebi již zářil Jižní kříž. Zdržela ho totiž spousta ostrovanů, kteří si s "lékařem vdovy Brydenové" chtěli promluvit o svých revmatismech, kožních problémech a otocích. "Kdyby brambory platily to co dolary," stěžoval si, "byl bych bohatší než sám Nabuchodonozor!" Znepokojovala ho má (značně zestručněná) příhoda na Conical Tor a trval na tom, že mne musí prohlédnout. Ještě předtím jsem přemluvil indiánskou služebnou, aby mi nanosila vodu do vany. Koupel mne dala hodně do pořádku. Henry mi daroval kelímek balzámu na zanícené rány a nevzal si za něj ani cent. V obavách, že je to možná poslední příležitost si pohovořit s talentovaným lékařem (Henry má totiž v úmyslu nabídku kapitána Molyneuxe odmítnout), jsem mu vis-á-vis odhalil své obavy. Věcně mne vyslechl a zeptal se, jak často se mé záchvaty úzkosti opakují a jak dlouho trvají. Zalitoval, že nemá sdostatek času ani přístroj k určení konečné diagnózy, doporučil mi však, abych hned po návratu do San Franciska vyhledal specialistu na tropické parazity. (Nedokázal jsem se přimět k tomu, abych mu sdělil, že tam žádné takové lékaře nemáme.) Ani jsem oka nezamhouřil.

 

Читайте дальше по ссылке продолжение книги Дэвида Митчелла «Облачный атлас» (Atlas mraků) на чешском языке. Другие литературные произведения, переведённые на чешский язык (или написанные в оригинале на чешском), вы найдёте в разделе «Книги на чешском языке».

 

французский

испанский

португальский

польский

чешский

словацкий

венгерский

румынский

болгарский

словенский

сербский

хорватский

македонский

иврит

турецкий

арабский

фарси

урду

пушту

молдавский

украинский

белорусский

русский

грузинский

армянский

азербайджанский

узбекский

казахский

киргизский

монгольский

Изучение иностранных языков - новое

Уроки иностранных языков онлайн

Изучение какого иностранного языка сейчас Вас более всего интересует?