Онлайн-школа иностранных языков «Европейское Образование»

Книга «Сто лет одиночества» (Sto roků samoty) на чешском языке – читать онлайн, автор романа – Габриэль Гарсиа Маркес. «Сто лет одиночества» (Sto roků samoty) - это одно из самых известных произведений Габриэля Гарсии Маркеса, которое позже было переведено почти на все самые распространённые языки мира, а также на многие менее распространённые – всего на 35 языков мира (в том числе и на чешский). Кроме того, было много спектаклей по сюжету романа «Сто лет одиночества» (Sto roků samoty), но, как ни странно, не снято ни одного художественного фильма или сериала. Лишь в 2019-м году Нетфликс выкупил права на экранизацию книги Габриэля Гарсии Маркеса, чтобы снять сериал «Сто лет одиночества» на испанском языке. К слову об испанском языке - роман «Сто лет одиночества» - это вторая по количеству проданных экземпляров книга на испанском языке (после «Дон Кихота»). Однако возвращаемся к чешскому языку…

Остальные книги для детей, а также много других книг, переведённых на чешский язык, можно читать онлайн или скачать бесплатно в разделе «Книги на чешском языке». Для детей также создан раздел «Сказки на чешском».

Для тех, кто самостоятельно изучает чешский язык по фильмам, создан раздел «Фильмы на чешском языке».

Для тех, кто хочет учить чешский язык не только самостоятельно, но и с опытным преподавателем, есть информация на странице «Чешский по скайпу».

Для абитуриентов, планирующих получать высшее образование в Чехии, будет полезным раздел «Университеты Чехии (все чешские ВУЗы)».

Теперь переходим к чтению книги «Сто лет одиночества» (Sto roků samoty) на чешском языке. На этой странице выложена первая часть романа, а ссылка на продолжение книги «Сто лет одиночества» (Sto roků samoty) будет в конце страницы.

Sto roků samoty

O mnoho let později, když stál před popravčí četou, vzpomněl si plukovník Aureliano Buendía na ono vzdálené odpoledne, kdy ho otec vzal k cikánům, aby si prohlédl led. Macondo v oněch dobách sestávalo z dvaceti domků z hlíny a divokého rákosu, postavených na břehu řeky, jejíž průzračné vody se hnaly řečištěm plným ohlazených kamenů, bílých a obrovských jako předvěká vejce. Svět byl tak mladý, že řada věcí ještě ani neměla jméno, a kdo o nich chtěl hovořit, musel na ně ukázat prstem. Každoročně v březnu rozbila u vesnice svůj stan otrhaná cikánská rodina a s lomozným doprovodem píšťal a bubínků předváděla nové vynálezy. Nejdřív přinesli magnet. Podsaditý cikán s divokou bradou a s titěrnýma rukama, který se představil jako Melquíades, sveřepě předváděl vesničanům objev, který sám nazýval osmým divem učených alchymistů makedonských. Chodil od domu k domu se dvěma kovovými pruty a všichni užasle hleděli, jak hrnce, kotlíky, kleště a koše na rezavé uhlí padají z polic, dřevo skřípe, jak se z něho zoufale pokoušejí vytrhnout všecky hřebíky a šrouby, a dokonce i věci, které dávno pohřešili, se objevují tam, kde se jich nejvíc nahledali, a v divé změti se plazí za Melquíadesovými kouzelnými pruty.

„Věci jsou nadány vlastním životem,“ vyhlašoval cikán s drsným přízvukem, „běží jen o to, probudit v nich duši.“

Josého Arcadia Buendíu, jehož nespoutaná představivost zacházela obvykle ještě dál než důmysl přírody, ba dokonce dál než zázraky a čáry, napadlo, že onoho neužitečného vynálezu by bylo možno využít k dobývání zlata ze země. Melquíades byl počestný člověk a upozornil ho:

„K tomu se nehodí.“

José Arcadio Buendía však v oněch dobách na počestnost cikánů nevěřil, a vyměnil s ním ony dva zmagnetizované pruty za mezka a stádo koz. Jeho žena, Úrsula Iguaránová, jež ona zvířata mínila prodat a rozmnožit tak scvrklé rodinné jmění, mu to nedokázala vymluvit.

„Brzo budeme mít zlata, že si s ním vydláždíme dům,“ odpověděl jí manžel. Několik měsíců se pak pokoušel dokázat správnost své domněnky. Píď po pídi prozkoumával celý kraj, nevyjímaje ani říční dno, vláčeje s sebou ony dva železné pruty a odříkávaje nahlas Melquíadesovo zaklínadlo. Jediné, co přitom vykopal, bylo brnění z patnáctého století; rezivý povlak spojil jednotlivé díly dohromady, a když jím pohnuli, dutě zachřestilo jako obrovská tykev plná kamení. Když se Josému Arcadiu Buendíovi a čtyřem mužům, kteří ho doprovázeli, podařilo brnění rozebrat, našli uvnitř zvápenatělou kostru, která měla na krku měděný závěsek s kadeří ženských vlasů.

V březnu se cikáni vrátili. Tentokrát přinesli dalekohled a lupu, velikou jako buben, a předváděli je jako nejnovější objev amsterodamských židů. Jednu z cikánek posadili na okraj vesnice a u vchodu do stanu postavili dalekohled. Za pět reálů se do něho vesničané mohli podívat a spatřit cikánku na dosah ruky.

„Véda odstranila vzdálenosti,“ vyhlašoval Melquíades. „Zanedlouho bude člověk s to spatřit, co se děje kdekoliv na zemi, aniž by vysel z domu.“

Jednoho žhavého poledne předvedli podivuhodný pokus s obrovitou lupou: vysypali doprostřed ulice hromadu suché trávy, soustředili na ni sluneční paprsky a zapálili ji. José Arcadio Buendía, který ještě úplně nestrávil svůj neúspěch s magnety, pojal úmysl využít toho objevu jako válečné zbraně. Melquíades se mu to i tentokrát snažil vymluvit, nakonec však výměnou za lupu přijal oba zmagnetizované pruty a tři koloniální zlaťáky. Úrsula to hořce oplakala; ony peníze pocházely z truhly se zlatými mincemi, které její otec nashromáždil dík celoživotnímu odříkání, a ona je mela zakopané pod postelí, čekajíc, až je bude moci prospěšně vynaložit. José Arcadio Buendía se ji ani nepokoušel utěšovat, protože byl plně zaujat svými taktickými pokusy, do nichž se vrhal s obětavostí badatele, neváhaje nasadit vlastní život. Ve snaze dokázat účinky lup na nepřátelské oddíly se vystavil soustředěným slunečním paprskům a utrpěl při tom spáleniny, které se proměnily ve vředy a dlouho se nechtěly zahojit. Vzdor námitkám své ženy, poděšené vynálezem tak nebezpečným, málem zapálil dům. Celé hodiny vysedával ve svém pokoji a propočítával strategické možnosti své nové zbraně, až o tom sepsal celou příručku, didakticky podivuhodně jasnou a naprosto přesvědčivou. Společně s množstvím svědeckých výpovědí o svých pokusech a s několika složkami vysvětlujících nákresů ji pak zaslal úřadům; svěřil ji poslu, jenž překročil pohoří, zabloudil v nekonečných močálech, plavil se po dravých řekách a jen zázrakem ho neschválila dravá zvěř, zoufalství a neštovice, než dorazil na cestu, kudy chodily poštovní muly. Dostat se do hlavního města bylo v oněch dobách takřka nemožné; José Arcadio Buendía však ujišťoval, že se o to pokusí, jakmile mu to vláda přikáže, aby svůj vynález mohl názorně předvést vojenským činitelům a osobně je zaučit do obtížného umění sluneční války. Několik let pak čekal na odpověď. Nakonec ho čekání omrzelo; postěžoval si Melquíadesovi na neúspěch svých snah a cikán mu poskytl přesvědčivý důkaz o své počestnosti: vzal si lupu nazpět, dublony mu vrátil a navíc mu přidal několik portugalských map a navigační přístroje. Vlastnoručně mu pak sepsal stručný přehled výzkumů mnicha Hermanna, aby dovedl užívat astrolábu, kompasu a sextantu. José Arcadio Buendía strávil dlouhé měsíce dešťů v pokojíku, který si zbudoval v zadní části domu, aby ho nikdo nerušil v pokusech. Úplně se přestal starat o hospodářství, vysedával celé noci na dvoře a sledoval běh hvězd; jindy zas málem dostal úpal ve snaze najít přesný způsob, jak určit poledne. Naučil se s přístroji dokonale zacházet a vesmír znal tak dobře, že se mohl plavit po neznámých mořích, navštěvovat neobydlené končiny a navazovat styky s úžasnými bytostmi, aniž přitom opustil svou pracovnu. V té době si zvykl mluvit sám pro sebe, přecházet po domě a nikoho kolem si nevšímat; Úrsula a chlapci se zatím plahočili v zahradě, kde měli banánovníky a áróny, maniok a bataty, tykve hlaďoučké i tykve bradavičnaté. Naráz a bez nejmenší výstrahy vsak jeho horečnou činnost vystřídalo jakési obluzení; několik dní chodil jako zmámený, šeptem si opakoval dlouhou řadu podivných domněnek a neodvažoval se uvěřit svému vlastnímu rozumu. Jedno úterý v prosinci pak při obědě naráz vyslovil všecko, co ho sužovalo. Oba chlapci si na celý život zapamatovali, jak vznešené a slavnostně jejich otec usedl do čela stolu, roztřesen horečkou a zmožen dlouhým bděním a vlastní rozjitřenou představivostí, a odhalil jim svůj objev:

„Země je kulatá jako pomeranč.“

Úrsula ztratila trpělivost. „Jestli už musíš bláznit, blázni si sám,“ rozkřikla se na něj.

„Ale chlapcům ty svoje cikánské nápady do hlavy nenasazuj.“

José Arcadio Buendía se však tvářil netečně a nenechal se zastrašit zoufalým křikem své ženy, která v návalu vzteku uhodila astrolábem o zem a rozbila mu jej. Zhotovil si nový, sezval do svého pokojíku muže z vesnice a pomocí teorií, kterým žádný z nich nerozuměl, jim dokazoval, že je možné vrátit se zase zpět do výchozího bodu, plavíme-li se neustále na východ. Celá vesnice byla přesvědčena, že José Arcadio Buendía přisel o rozum, když tu se objevil Melquíades a uvedl věci na pravou míru. Veřejně vyzdvihl důvtip onoho muže, jenž pouhými astronomickými úvahami došel k teorii už ověřené v praxi, i když v Macondu dosud neznámé, a na důkaz své úcty mu dal dar, který měl mít pro budoucnost vesnice zásadní význam: alchymistickou laboratoř.

Melquíades v té době začal velice rychle stárnout. Za jeho prvních návštěv v Macondu se zdálo, že je stejně starý jako José Arcadio Buendía; ten si však i nadále udržoval svou úžasnou sílu, s níž dokázal uchopit koně za uši a povalit ho, kdežto cikána jako by sžírala jakási úporná choroba. Po pravdě to byl důsledek mnoha podivných nemocí, které ho postihly při jeho nespočetných cestách kolem světa. Jak o tom sám vyprávěl José Arcadiu Buendíovi, když mu pomáhal zařizovat laboratoř, smrt za ním chodila po celém světě a očichávala mu nohavice, neodvažovala se mu však zasadit poslední ránu. Unikl všem epidemiím a pohromám, které kdy sužovaly lidský rod. V Persii přežil pelagru, v Malajském souostroví kurděje, v Alexandrii malomocenství, v Japonsku beri-beri, na Madagaskaru dýmějový mor, na Sicílii zemětřesení a v Magalhaesově úžině hromadné ztroskotání. Onen zázračný muž, jenž dle svých vlastních slov znal klíče k Nostradamovi, byl ponurého vzhledu, obklopoval ho jakýsi podivný smutek a jeho asijský pohled jako by znal opačnou stranu věcí. Nosil veliký černý klobouk, podobný rozevřeným havraním křídlům, a sametovou kazajku pokrytou měděnkou staletí. Vzdor své nezměrné učenosti a svému tajuplnému vzezření však zůstával člověkem, jedním z pozemšťanů, a co chvíli se potýkal s malichernými problémy všedního života. Stěžoval si na stařecké choroby, trápil se i pro sebemenší hmotnou újmu a už léta se nezasmál, poněvadž kurděje ho připravily o všecky zuby. Onoho dusného odpoledne, kdy jim cikán odhalil svá tajemství, si byl José Arcadio Buendía jist, že se mezi nimi zrodilo velké přátelství. Chlapci užasle naslouchali jeho podivuhodným příběhům. Aurelianovi, kterému bylo teprve pět let, se Melquíades na celý život vryl do paměti tak, jak ho viděl onoho odpoledne; opíral se o kovové lesklé, zářící okno, svým hlubokým, jakoby varhanním hlasem rozsvěcoval i nejtemnější kouty představivosti a po skráních se mu řinul tuk, rozpuštěný vedrem. Jeho starší bratr José Arcadio onu zázračnou vidinu předal jako dědičnou vzpomínku všem svým potomkům; zato Úrsula na jeho návštěvu vzpomínala ve zlení, poněvadž vešla do místnosti právě v okamžiku, kdy Melquíades z nepozornosti rozbil lahvičku s chloridem rtuťnatým.

„To je puch ďáblův,“ řekla.

„Vůbec ne,“ opravil ji Melquíades. „Je dokázáno, že ďábel páchne sírou, a tohle je trochu sublimátu.“

Vždy hotov ostatní poučit, pustil se do zasvěceného výkladu o ďábelských vlastnostech rumělky; Úrsula ho však neposlouchala, odvedla chlapce pryč a modlila se s nimi. Vzpomínka na Melquíadese se jí pak už vždycky v paměti spojovala s tím štiplavým zápachem.

Ona primitivní laboratoř sestávala - nepočítáme-li množství kelímků, nálevek, retort, filtrů a cedníků - z jednoduché pícky, skleněné zkumavky s dlouhým úzkým hrdlem, napodobeniny vejce mudrců a destilačního přístroje, zhotoveného cikány podle novodobých popisů třídílné aparatury židovky Marie. Navíc k ní Melquíades přidal vzorky sedmi kovů odpovídajících sedmi planetám, Mojžíšovy a Zosimovy návody, jak zdvojnásobovat zlato, a řadu poznámek a kreseb a postupech Velkého Mistrovství, podle nichž se ten, kdo by je uměl správně vyložit, mohl pokusit o zhotovení kamene mudrců. José Arcadio Buendía se dal zlákat jednoduchostí návodů, jak zdvojnásobit zlato, a po několik týdnů dotíral na Úrsulu, aby mu dovolila vykopat její koloniální mince a rozmnožit je tolikrát, kolikrát jen lze rozdělit rtuť. Úrsula se manželové skálopevné umíněnosti nakonec jako vždycky podvolila a José Arcadio Buendía vhodil třicet dublonů do kelímku, roztavil je s měděnými pilinami, auripigmentem, sírou a olovem a pak to všecko vařil na prudkém ohni v kotlíku ricinového oleje, až dostal hustý páchnoucí sirup, podobný spíš obyčejnému karamelu než ušlechtilému kovu. V průběhu dobrodružných a zoufalých destilačních pokusů, kdy je tavil se sedmi planetárními kovy, působil na ně vzduchotěsnou rtutí a kyperskou skalicí a pak je znovu povařil ve vepřovém sádle, poněvadž neměl ředkvový olej. Úrsulino vzácné dědictví se proměnilo ve zuhelnatělý příškvarek, který nemohli dostat ze dna kotlíku.

Než se cikáni zase vrátili, stačila před nimi Úrsula varovat celé Macondo. Zvědavost se však ukázala silnější než strach. Poněvadž tentokrát cikáni prošli vesnicí, vyluzujíce z nejrůznějších hudebních nástrojů ohlušující rámus, a hlasatel oznamoval předvádění nejúžasnějšího objevu Nasciánských. Všichni se tedy vypravili ke stanu, zaplatili po centavu a spatřili Melquíadese, omládlého a svěžího, s tváří bez vrásek s novým, zářivým chrupem. Ti, kdo se pamatovali na jeho dásně zničené kurdějemi, povislé tváře a zvadlé rty, se zachvěli hrůzou při pohledu na ten jednoznačný důkaz cikánových nadpřirozených schopností. Hrůza se proměnila v panický děs, když si Melquíades vytáhl zuby, neporušené a tkvící v dásních, a na okamžik je ukázal obecenstvu - letmý okamžik, kdy se znovu změnil v sešlého starce z posledních let -, zase si je nasadil a opět se usmál s veškerým půvabem svého znovunabytého mládí. Dokonce i José Arcadio Buendía si pomyslil, že Melquíadesovy vědomosti přesáhly únosné meze; o to víc se vsak potěšil, když mu cikán mezi čtyřma očima vysvětlil mechanismus svého umělého chrupu. Připadalo mu to tak prosté a úžasné zároveň, že přes noc ztratil všechen zájem o alchymistická bádání; znovu propadl trudomyslnosti, přestal pravidelné jíst a celé dny bloumal po dome.

„Ve světě se dějí neuvěřitelné věci,“ říkal Úrsule. „Pár kroků od nás, na druhé straně řeky, mají nejrůznější kouzelné přístroje, a my tu pořád žijeme jako boží hovádka.“ Ti, kteří ho znali z dob založení Maconda, kroutili hlavami nad tím, jak velice se pod Melquíadesovým vlivem změnil.

V době založení vesnice byl José Arcadio Buendía jakýmsi mladistvým patriarchou; dával pokyny k setbě, radil při výchově dětí a chovu dobytka, nevyhýbal se ani tělesné práci a společné s ostatními usiloval o rozkvět obce. Jeho dům byl od samého začátku nejlepší v celé osadě, a ostatní domy proto uzpůsobili k jeho obrazu a podobě; skládal se z prostorného, světlého obývacího pokoje, terasové jídelny s pestrobarevnými květinami, dvou ložnic, dvora s obrovským kaštanem, úpravné zahrady a ohrady, kde pokojně žili vedle sebe vepři, slepice a kozy. Z domácího zvířectva byli nejenom v domě, ale v celé osadě zakázáni jedině kohouti cvičení k zápasům.

Úrsula se svou pracovitostí vyrovnala manželovi. Byla to žena drobné postavy a železných nervů, Činorodá a přísná, a za celý život ji nikdo neslyšel zpívat; od úsvitu až do pozdních večerních hodin jako by byla všude najednou, neustále doprovázena tichým šuměním svých lemovaných sukní. Dík její péči byly podlahy z udusané hlíny, nebílené hliněné stěny a venkovský dřevěný nábytek, který si sami zhotovili, vždycky čisté, a staré truhly, kam ukládali Šatstvo, vydávaly vlahou bazalkovou vůni.

José Arcadio Buendía, nejpodnikavější člověk, jaký kdy v Macondu byl, vybral místa pro stavbu jednotlivých domů tak, aby odevšad bylo stejně daleko k řece pro vodu, a ulice vyměřil tak promyšlené, aby za poledne na žádný dům nepražilo slunce víc než na ostatní. Během několika let se z Maconda stala spořádanější a pracovitější obec než všecky, které jeho tři sta obyvatel do té doby poznalo. Byla to opravdu šťastná vesnice, kde žádnému nebylo víc než třicet let a kde ještě nikdo neumřel.

Od samého založení vesnice José Arcadio Buendía dělal čihadla a klece. Zakrátko naplnil žluvami, kanáry, včelojedy a červenkami nejenom vlastní dům, ale všecky po celé vesnici. Zpěv tolika rozličných ptáků byl nakonec tak ohlušující, že si Úrsula ucpávala uši včelím voskem, aby nepřišla o zdravý rozum. Když se tu poprvé objevili cikáni z Melquíadesova kmene a prodávali skleněné kuličky proti bolestem hlavy, všichni se podivovali, jak vůbec mohli najít jejich vesnici, ztracenou v ospalé bažině, a cikáni přiznali, že Šli po ptačím zpěvu.

Ono zaujetí pro věc celku ho však zanedlouho opustilo a nahradila je posedlost magnety, astronomickými propočty, sny o přeměně kovů a touha poznat zázraky světa. José Arcadio Buendía, předtím podnikavý a čistotný, začal vypadat jako povaleč, chodil nedbale oblečený a tvář měl zarostlou divokými vousy, které mu Úrsula jen stěží zarovnávala kuchyňským nožem. Mnozí v osadě ho měli za oběť nějakých podivných čar; ale i ti, kteří nejvíc prohlašovali, že se zbláznil, opustili svou práci i rodiny a přidali se k němu, když si přehodil přes rameno sekyru a mačetu a všechny je vyzval, aby mu pomohli proklestit stezku, která by Macondo spojila se světem velkých vynálezů.

José Arcadio Buendía neměl nejmenší představu o zeměpisu kraje. Věděl, že na východě leží neproniknutelné hory a na opačné straně pohoří starobylé město Riohacha, kde kdysi dávno - jak mu vyprávěl jeho děd, první Aureliano Buendía - Sir Francis Drake pro zábavu ranami z děl lovil kajmany, aby pak jejich kůže dal vyspravit, vycpat slámou a odvézt královně Alžbětě. On a muži, kteří ho doprovázeli se ženami, dětmi, dobytkem a se vším domácím nářadím, ty hory za mlada přešli, když hledali cestu k moři; po šestadvaceti měsících se vzdali svého záměru a založili Macondo, aby se nemuseli vracet zpátky. Ona cesta ho tedy nezajímala, poněvadž mohla vést jenom do minulosti. K jihu se prostíraly močály, pokryté věčnou vrstvou rostlin, a rozlehlý svět veliké bažiny, která podle tvrzení cikánů nemela konce. Na západě se veliká bažina prolínala s nekonečnými vodními plochami, kde žili kytovci s hebkou kůží a s ženskou hlavou a hrudí, kteří svými obrovskými prsy okouzlovali plavce a přiváděli je do záhuby. Cikáni se po oné cestě plavili celých Šest měsíců, než dosáhli pruhu pevné země, kudy chodili poštovní muly. Podle propočtů Josého Arcadia Buendíi je proto k civilizaci mohla zavést jediné severní cesta. Tytéž muže, kteří spolu s ním zakládali Macondo, vybavil teď sekyrami a mačetami a loveckými zbraněmi, uložil do tlumoku mapy a orientační pomůcky a vydali se na odvážnou cestu.

V prvních dnech se nesetkali s vážnější překážkou. Šli po kamenitém říčním břehu až k místu, kde před lety našli brnění starého válečníka, a tam se pustili do lesa po stezce zarostlé divokými pomerančovníky. Na konci prvního týdne zabili a upekli jelena, snědli však jenom polovici a zbytek si nasolili na další dny ve snaze oddálit okamžik, kdy budou muset znovu jíst papoušky, jejichž modré maso melo drsnou pachuť pižma. Více než deset dní pak nespatřili slunce; půda byla měkká a vlhká jako sopečný popel, les byl čím dál záludnější, vřeštění opic a ptačí křik se ozývaly ze stále větší dálky a svět navždy zesmutněl. Obklopoval je vlhký mlčenlivý ráj z časů před prvotním hříchem, vysoké boty se jim bořily do tůněk s dýmajícím olejem, mačetami roztínali krvavé lilie a zlaté moky, a tísnili je ty nejstarší vzpomínky. Po celý týden se málem beze slova jako náměsíční prodírali tím truchlivým světem; na cestu jim blikotala jen nepatrná záře světélkujících mušek a v plicích je tížil dusný pach krve. Vrátit se nemohli, poněvadž stezka, kterou razili, hned zase zarůstala novými rostlinami, které jim bujely málem před očima.

„Na tom nesejde,“ prohlašoval José Arcadio Buendía. „Hlavní je neztratit směr.“ Neodkládal kompas ani na chvíli a vedl svou družinu dál k neviditelnému severu, až konečné měli onen začarovaný kraj za sebou. Byla temná, bezhvězdná noc, tma vsak byla plná čistého, svěžího vzduchu. Vyčerpáni dlouhým pochodem, si rozvěsili sítě a poprvé po čtrnácti dnech tvrdé usnuli. Probudili se, když slunce už bylo vysoko, a samým údivem div neztratili řeč. Obklopen kapradím a palmami, stál tu před nimi obrovský Španělský koráb, v tichém ranním světle bílý a pokrytý prachem. Nakláněl se mírně na pravý bok, z neporušených stěžňů visely špinavé cáry plachet a lanoví obrostlo pestrými orchidejemi. Trup, pokrytý hladkým krunýřem ze zkamenělých štítonošů a hebkého mechu, vězel pevně v kamenité půdě. Celá loď jako by přebývala ve svém vlastním prostoru, prostoupeném samotou a zapomněním a nepřístupném neřestem času a zvykům ptactva. S obezřetnou horlivostí vnikli dovnitř, ale našli tam jenom hustý les květin.

Objevením korábu, ohlašujícím blízkost moře, zápal Josého Arcadia Buendíi náhle ochabl. S nevýslovnými oběťmi a útrapami hledal kdysi moře a nenašel je, a teď je našel, aniž je hledal, postavilo se mu do cesty jako nepřekonatelná překážka; připadalo mu to jako výsměch rozpustilého osudu. O mnoho let později, když už tudy vedla pravidelná poštovní cesta, plukovník Aureliano Buendía znovu prošel oním krajem a jediné, co z lodi nasel, bylo zuhelnatělé žebroví uprostřed vlčích máků. Teprve to ho přesvědčilo, že onen příběh nebyl jen výplodem otcovy představivosti, a kladl si otázku, jak se koráb mohl dostat tak daleko na pevnou zem. José Arcadio Buendía se však nad tou záhadou netrápil, když dvanáct kilometrů od korábu, po dalších čtyřech dnech cesty, uviděl moře. Tady skončily jeho sny, u popelavého, pěnícího a špinavého moře, které nestálo za všechna nebezpečí a oběti jejich výpravy.

„U čerta!“ rozkřikl se. „Macondo je ze všech stran obklopeno vodou.“

Nadlouho pak převládla představa, že Macondo leží na poloostrove; vycházela z mapy, kterou podle svých představ nakreslil José Arcadio Buendía po návratu z výpravy. Pracoval na ní se vztekem a záměrně přitom zdůraznil obtížnost spojení se světem, jako by chtěl sám sebe vytrestat za naprostou pošetilost, s níž zvolil místo pro osadu.

„Nikdy se nikam nedostaneme,“ stěžoval si Úrsule. „Shnijeme tu zaživa, bez dobrodiní védy.“

Ona jistota, kterou se po několik měsíců sžíral ve svém pokojíku, v něm vzbudila záměr přestěhovat Macondo na vhodnější místo. Tentokrát vsak Úrsula jeho horečné plány předešla. Skrytou a neúnavnou mravenčí prací popudila všechny ženy proti nestálosti jejich mužů, kteří se už začínali chystat na stěhování. José Arcadio Buendía ani nepostřehl, kdy se jeho plány začaly zaplétat do změti záminek, potíží a vytáček, až se proměnily v pouhopouhý přelud, a jaké síly to vlastně způsobily. Úrsula ho sledovala s nevinnou pozorností a onoho jitra, kdy ho našla v zadním pokojíku, jak mezi zuby bručí něco o stěhování a skládá jednotlivé součásti laboratoře zpátky do původních beden, bylo jí ho dokonce trochu líto. Počkala, až skončil, zatloukl bedny a vzorovým barvivem na ně napsal začáteční písmena svého jména, aniž mu něco vytýkala; věděla však, že už chápe - vyrozuměla to z jeho polohlasné samomluvy -, že muži z vesnice se k jeho tažení nepřidají. Teprve když vysazoval dveře pokojíku, odvážila se zeptat, proč to dělá, a on jí poněkud zatrpkle odpověděl:

„Když nikdo nechce jít, půjdeme sami.“ Úrsula zachovala klid.

„Nikam nepůjdeme,“ prohlásila. „Zůstaneme tady, poněvadž tady se nám narodil syn.“

Ještě nám tu nikdo neumřel,“ namítl její manžel. „Nikde není člověk doma, dokud tam někoho nepochoval.“

Úrsula odpověděla vlídně, ale rozhodně:

„Jestli musím umřít, abyste tu zůstali, tak umřu.“

José Arcadio Buendía nevěřil, že by vůle jeho ženy mohla být tak pevná. Snažil se ji zvábit kouzly své představivosti, přísliby zázračného světa, kde stačí vylít na zem něco zázračných tekutin, aby rostliny přinášely plody, jaké si člověk přeje, a kde málem zadarmo prodávají nejrůznější přístroje proti bolestem. Úrsula se však jeho vidinami nedala oblomit.

„Místo abys pořád uvažoval o těch svých bláznivých novotách, měl by ses radši starat o své syny,“ odpověděla mu. „Jen se na ně podívej, vždyť rostou jako stromy v lese, jak ta boží hovádka.“

José Arcadio Buendía vzal ženinu výzvu doslova. Vyhlédl z okna a v slunné zahradě spatřil dva bosé chlapce; zdálo se mu, jako by teprve v onom okamžiku začali existovat, vyvoláni v život Úrsuliným zaklínáním. V tu chvíli se v jeho nitru něco stalo; něco záhadného a trvale platného, co ho vytrhlo z přítomného času a unášelo neprobádanými končinami vzpomínek někam pryč. Úrsula dál zametala dům, teď už jistá, že tu zůstane až do smrti. José Arcadio Buendía zaujaté sledoval chlapce, až se mu zamžily oči a on si je utřel hřbetem ruky a hluboce, odevzdané vzdychl.

„Budiž,“ řekl potom. „Pověz jim, ať mi jdou pomoci vybalit ty bedny.“

Josému Arcadiovi, staršímu z obou chlapců, bylo v té době čtrnáct let. Měl hranatou hlavu, ježaté vlasy a otcovu umíněnou povahu. V budoucnosti měl zřejmé dosáhnout otcova vzrůstu a tělesné síly, už tehdy však bylo zřejmé, že mu chybí představivost. Úrsula ho počala a porodila během namáhavého putování přes hory, před založením Maconda, a spolu s manželem děkovali nebesům, když se ujistili, že na sobě nemá nic zvířecího. Aurelianovi, prvnímu lidskému tvoru, který se narodil v Macondu, mělo být v březnu šest let. Byl samotářský a zamlklý; v břiše své matky plakal a na svět přišel s otevřenýma očima. Když mu stříhali pupeční šňůru, pohyboval hlavou ze strany na stranu, obeznamoval se s věcmi v místnosti a s poklidnou zvědavostí zkoumal tváře kolemstojících. Nedbaje lidí, kteří si ho přicházeli prohlédnout, zahleděl se upřené na strop z palmového listí, který jako by se pod úžasnou tíhou deště měl každou chvíli probořit. Úrsula si na onen pronikavý pohled pak nevzpomněla až do dne, kdy tříletý Aureliano vešel do kuchyně právě v okamžiku, kdy sundala z kamen hrnec vařící polévky a postavila ho na stůl. Chlapec se zaraženě zastavil ve dveřích a řekl: „Spadne.“ Hrnec pevné stál uprostřed stolu, jakmile to však chlapec pronesl, začal se nezadržitelné sunout k okraji, jakoby hnán nějakou vnitřní silou, a roztříštil se o zem. Polekaná Úrsula to vypravovala manželovi, ten si však onu příhodu vyložil jako přirozený jev. Za celá léta nevěnoval svým synům nejmenší pozornost; dílem proto, že dětství považoval za období duševní omezenosti, dílem proto, že byl přespříliš zaujat vlastním přeludným hloubáním.

Ode dne, kdy oba chlapce zavolal k sobě, aby mu pomohli vybalit laboratoř, jim však věnoval svoje nejlepší chvíle. V odlehlém pokojíku, jehož stěny se pomalu zaplňovaly neuvěřitelnými mapami a bájnými obrazci, je naučil číst, psát a počítat a vypravoval jim o zázracích světa; užíval přitom nejen svých vědomostí, ale vybičoval svou představivost až k nejneslýchanějším mezím. Dík tomu se chlapci naučili, že v jižní části Afriky žijí mírumilovní a moudří lidé, jejichž jedinou zábavou je sedět a přemýšlet, a Egejské moře že lze přejít suchou nohou, skáčete-li z jednoho ostrova na druhý až do přístavu Soluně. Ony přeludné chvilky se oběma chlapcům vryly tak hluboko do paměti, že ještě mnoho let nato, vteřinu před tím, než důstojník pravidelné armády dal popravčí četě příkaz k palbě, se plukovníku Aurelianu Buendíovi znovu vybavilo ono vlahé březnové odpoledne, kdy otec náhle přerušil hodinu fyziky a se zdviženou rukou a nehybnými zraky uchváceně naslouchal vzdáleným zvukům bubnů, píšťal a rolniček; to do vesnice znovu přicházeli cikáni, aby ohlásili nejnovější podivuhodný objev učenců memfidských.

Byli to noví cikáni; mladí muži a ženy, kteří znali jenom svůj vlastní jazyk, nádherná stvoření s naolejovanou kůží a čilýma rukama, jejichž tance a hudba naplnily celou osadu ztřeštěným, hlučným veselím, s pestrobarevnými papoušky, přednášejícími italské romance, slepicí, která za zvuků tamburíny snesla sto zlatých vajec, cvičenou opia, která uhadovala lidské myšlenky, složitým strojem, který dokázal přišívat knoflíky i srážet horečku, přístrojem na zahlazování špatných vzpomínek, náplastí na ukrácení času a tisícem dalších vynálezů, natolik důmyslných a neobyčejných, že José Arcadio Buendía zatoužil vynalézt paměťový stroj, aby si je všecky dokázal zapamatovat. V okamžiku byla celá vesnice k nepoznání. Obyvatelé Maconda, ohlušeni tou nesmírnou poutí, si ve svých vlastních ulicích naráz připadali jako cizí.

José Arcadio Buendía vedl oba chlapce za ruku, aby je v té vřavě neztratil, vrážel do kouzelníků s pozlacenými zuby a kejklířů se Šesti rukama, dusil se smíšeným pachem hnoje a santálového dřeva, vystupujícím z davu, a jako posedlý bloudil po celé vesnici a hledal Melquíadese, aby mu objasnil bezmezné záhady onoho úžasného přeludu. Oslovil několik cikánů, žádný z nich však nerozuměl jeho jazyku; nakonec dorazil až na místo, kde Melquíades obvykle rozbíjel svůj staří, a našel tam zamlklého Arména, jak španělsky nabízí sirup, jenž dělá člověka neviditelným. Armén do sebe právě obrátil plnou skleničku jantarové tekutiny, když se José Arcadio Buendía protlačil zástupem, zaujaté sledujícím tu podívanou, a ještě se ho stačil zeptat. Cikán ho obestřel svým užaslým pohledem a pak se proměnil v kalužinu smrdutého dýmajícího dehtu, nad nímž doznívala ozvěna jeho odpovědi: Melquíades umřel. José Arcadio Buendía zůstal nehybně stát, otřesen tou zprávou, a snažil se přemoci svůj zármutek; mezitím se dav rozptýlil, přiváben jinými zázraky, a kalužina, která zbyla po mlčenlivém Arménovi, se úplně vypařila. Později mu další cikáni potvrdili, že Melquíades opravdu podlehl zimnici v přesypech u Singapuru a jeho tělo že hodili do vody na nejhlubším místě Jávského moře. Chlapce ta zpráva nezajímala; umíněně se dožadovali, aby se s nimi šel podívat na podivuhodnou novotu memfidských učenců, ohlašovanou u vchodu do stanu, jenž podle slov cikánů patříval králi Šalamounovi. Naléhali tak dlouho, až José Arcadio Buendía zaplatil třicet reálů a zavedl je doprostřed stanu, kde stál obrovský cikán s chlupatou hrudí a ostříhanou hlavou, s měděným kruhem v nose a těžkým železným řetězem na kotníku a střežil pirátskou truhlici. Odklopil víko a z truhly to studeně zavanulo. Uvnitř byl jenom obrovský průzračný valoun se spoustou jehliček, v kterých se večerní světlo lomilo do pestrobarevných hvězdic. José Arcadio Buendía si ho rozpačitě prohlížel, věděl však, že chlapci očekávají okamžité vysvětlení, a odvážil se zamumlat:

„To je největší diamant na světě.“

„Ne“, opravil ho cikán. „To je led.“

José Arcadio Buendía nechápavě natáhl ruku k průzračnému balvanu, ale obr ho zadržel: „Dotknutí stojí pět reálů navíc,“ řekl. José Arcadio Buendía zaplatil, položil ruku na ledový balvan a několik minut ji tam podržel; srdce mu překypovalo strachem, i radostí, jak se dotýkal onoho záhadného předmětu. Nevěděl, co na to říci, a zaplatil dalších deset reálů, aby ten zázračný zážitek dopřál i svým synům. Malý José Arcadio se ledu odmítl dotknout: Aureliano vsak přistoupil blíž, položil na něj ruku a hned zase ucukl.

„Vždyť je to vařící,“ vykřikl ustrašeně. Otec si ho však nevšímal. Uchvácen zázrakem, kterého se mohl dotknout, zapomněl v tu chvíli na nezdar svých blouznivých plánů i na Melquíadesovo tělo, ponechané napospas sépiím. Zaplatil ještě pět reálů, položil ruku na ledový balvan, jako by vydával svědectví při posvátné knize, a prohlásil:

„Tohle je největší vynález našich časů.“

Читайте дальше по ссылке продолжение книги Габриэля Гарсии Маркеса «Сто лет одиночества» (Sto roků samoty) на чешском языке. Другие литературные произведения, переведённые на чешский язык, или написанные в оригинале на чешском, вы найдёте в разделе «Книги на чешском языке».