Онлайн-школа иностранных языков «Европейское Образование»

Научно-фантастический роман «Дюна» (Duna) на чешском языке – читать онлайн, автор книги – Фрэнк Герберт. Кроме романа «Дюна» (Duna), Фрэнк Герберт написал много других произведений жанра «фантастика», но именно «Дюна» сделала его имя известным во всём мире. Фрэнк Герберт за свой научно-фантастический роман «Дюна» (Duna) был удостоен нескольких литературных премий, а книга была признана одной из лучших за всю историю фантастики (это утверждение можно, конечно, аргументированно оспорить). Кроме того, роман «Дюна» был переведен практически на все самые распространённые языки мира (а также на не очень распространённые, в том числе и на чешский).

Остальные книги, переведённые на чешский язык или написанные в оригинале на чешском, можно читать онлайн или скачать бесплатно в разделе «Книги на чешском языке». Для детей создан раздел «Сказки на чешском».

Для тех, кто самостоятельно изучает чешский язык по фильмам, создан раздел «Фильмы на чешском языке».

Для тех, кто хочет учить чешский язык не только самостоятельно, но и с опытным преподавателем, есть информация на странице «Чешский по скайпу».

Для абитуриентов, планирующих получать высшее образование в Чехии, будет полезным раздел «Университеты Чехии (все чешские ВУЗы)».

Теперь переходим к чтению романа Фрэнка Герберта «Дюна» (Duna) на чешском языке. На этой странице выложена 1 глава книги, а ссылка на продолжение «Дюны» будет в конце страницы.

Duna

Začátek je doba, kdy je třeba pečivě dbát o co nejpřesnější rovnováhu. To ví každá sestra z Bene Gesseritu. Než se tedy začnete zabývat poznáváním života Muad’Diba, dbejte v prvé řadě na to, abyste ho zařadili do jeho doby: narodil se v 57. roce vlády padišáha imperátora Shaddama IV. A obzvláště dbejte na to, abyste ho umístili do jeho světa: na planetu Arrakis. Nechť vás nemýlí skutečnost, že se narodil na Caladanu a že na něm prožil prvních patnáct let svého života. Jeho světem provždy zůstane Arrakis, planeta známá jako Duna.

PRINCEZNA IRULÁN: PRAVÁ KNIHA O MUAD’DIBOVI 

V týdnu, který je dělil od odletu na Arrakis a kdy veškerý ten závěrečný shon dosáhl již téměř nesnesitelného stupně, přišla Paulovu matku navštívit jedna stařena.

Caladanský zámek obklopovala vlahá noc, ale v té starobylé hoře z kamene, sloužící Atreidům za domov již po dvacet šest generací, dosud přetrvával chladnější vzduch s příchutí soli, který se v něm usadil před změnou počasí.

Stařenu přivedli bočním vchodem a klenutou chodbou svažující se podél Paulova pokoje. Dovolili jí do něj na chvíli nahlédnout a podívat se na Paula odpočívajícího na loži.

Ve stínu z tlumeného suspenzorového světla vznášejícího se nevysoko nad podlahou viděl probuzený chlapec, že ve dveřích, na krok před jeho matkou, stojí zavalitá ženská postava. Připomínala stín čarodějnice – vlasy jako hustá pavučina obklopující tmou vymazané rysy, oči jako lesklé drahokamy.

»Není na svůj věk malý, Jessiko?« zeptala se stařena. Její hlas, sípavý a zastřený, zněl jako rozladěná baliseta.

Paulova matka odpověděla měkkým kontraaltem: »Atreidové jsou známí tím, že začínají růst později, Vaše Ctihodnosti.«

»Říká se to, říká,« zasípala stařena. »Avšak jemu už je patnáct.«

»Ano, Vaše Ctihodnosti.«

»Je vzhůru a poslouchá nás,« poznamenala stařena. »Prohnaný uličník!« Zachichotala se. »Jenže panovník se bez prohnanosti neobejde. A jestliže je skutečně Kwisatz Haderach… nu…«

Chráněn stínem svého lože měl Paul oči přivřené na pouhé štěrbiny. Oči stařeny – podobné ptačím korálkům – jako by narostly a zahořely, když se zabořily do jeho tváře.

»Spi sladce, ty rošťáku,« řekla stařena. »Zítra budeš potřebovat všechny svoje schopnosti, abys dokázal vzdorovat mému gom džabbáru.«

Vystrčila jeho matku z pokoje a rázně za sebou zabouchla dveře.

Paul ležel a přemítal: Co je to gom džabbár?

Ze všech zmatků, které s sebou přinášela změna, představovala stařena to nejpodivnější, co zažil.

Vaše Ctihodnosti.

A jak oslovovala jeho matku Jessiku, jako by jeho matka byla obyčejnou služkou, a ne tím, čím je – benegesseritskou šlechtičnou, vévodovou konkubínou a matkou dědice vévodství.

Je gom džabbár něco z Arrakisu, o čem musím vědět, než tam půjdu? ptal se sám sebe.

Bezhlasně si opakoval podivná slova: gom džabbár…Kwisatz Haderach.

Tolik se toho bude muset ještě dozvědět. Na Arrakisu bude všechno tolik jiné než na Caladanu. Paulovi se z nových pojmů točila hlava. Arrakis – Duna – Pouštní planeta.

Situaci mu vysvětlil Thufir Hawat, otcův mistr assassin: jejich úhlavní nepřátelé, Harkonnenové, spravovali Arrakis osmdesát let formou pololéna, na základě smlouvy se společností CHOAM na těžbu melanže, koření prodlužujícího život. Nyní Harkonnenové odcházejí a jejich místo zaujme rod Atreidů, ale jako pán plného léna – na první pohled jasné vítězství vévody Leta. Avšak za tím se skrývá smrtelné nebezpečí, vysvětloval Hawat, protože vévoda Leto je mezi velkorody z landsraadu velmi oblíbený.

»Oblíbený člověk vyvolává závist mocných,« řekl tehdy Hawat.

Arrakis – Duna – Pouštní planeta.

Paul usnul a zdálo se mu, že je na Arrakisu v nějaké jeskyni, osvětlené tlumeným světlem iluminačních koulí, a že kolem něho proudí mlčenliví lidé. Vládla tam slavnostní atmosféra jako v katedrále a on naslouchal slabému zvuku – zvuku kapek vody. Již tehdy, kdy sen ještě pokračoval, Paul věděl, že si jej bude pamatovat, až se probudí. Vždy si pamatoval sny, které obsahovaly proroctví.

Sen se rozplynul.

Paul, zpola procitnutý, vnímal teplo svého lože – přemítal… přemítal. S tímto světem na zámku Caladan, bez her a kamarádů svého věku, se snad ani nemusí se zármutkem loučit. Jeho učitel, doktor Yueh, naznačil, že na Arrakisu se rozdělování lidí na kasty tak nesmlouvavě nedodržuje. Ta planeta se stala útočištěm lidí, žijících tam na okraji pouštních oblastí bez káidů a bašárů, kteří by jim poroučeli. Lidí rozumějících písku, zvaných fremeni, kteří nejsou vedeni v žádných záznamech imperiální sčítací komise.

Arrakis – Duna – Pouštní planeta.

Paul cítil, jak v něm vzrůstá napětí, a rozhodl se provést jeden z těch duševně tělesných cviků, které ho naučila matka. Tři rychlé vdechy a výdechy vyvolaly okamžité reakce: upadl do stavu abstraktního odrazu reality…, soustředěného vědomí…, aortální dilatace…, anulujícího nesoustředěný mechanismus podvědomí…, aby odrážel realitu podle vlastní volby…, aby se obohatil krví a rychle jí zaplavil přetížené oblasti…, pouhý instinkt k nezávislosti na potravě a poutu bezpečí člověku nestačí…, zvíře si neuvědomuje nic z toho, co přesahuje meze daného okamžiku, a myšlenka, že by jeho oběti mohly vyhynout, je mu cizí – zvíře ničí, ale nevytváří…, zvířecí rozkoše se sotva vznesou nad úroveň pocitu a vystačí bez vědomého vjemu…, lidská bytost potřebuje jako základ mřížku, kterou pozoruje svůj vesmír…, soustředěné vědomé vědomí, které představuje jeho mřížku…, tělesná celistvost je důsledkem toku krve a nervových vznětů podle nejhlubšího vědomí potřeb buněk…, veškeré věci (buňky) bytostí postrádající trvanlivost…, usilují o takovou trvanlivost ve svých mezích…

Znovu a znovu se ten cvik odrážel v Paulově abstraktním vnímání.

Když se probouzející den dotkl žlutým světlem okenní římsy jeho pokoje, Paul si jej uvědomil za zavřenými víčky, a jakmile otevřel oči, uslyšel, že zámek již ožil shonem a chvatem, a uviděl důvěrně známé nosné trámy s ozdobami na stropě své ložnice.

Dveře do haly se otevřely a do pokoje nahlédla matka. Vlasy bronzové barvy měla na temeni převázané černou stuhou, z oválného obličeje se nedalo nic vyčíst, její zelené oči si ho vážně prohlížely.

»Už jsi vzhůru,« ujistila se. »Spal jsi dobře?«

»Ano.«

Pozorně se díval na její vysokou postavu, a když mu z věšáků ve skříni vybírala oblečení, v pohybu jejích ramenou postřehl náznak napětí. Jiný by to možná přehlédl, ale Paul měl její školu, benegesseritský návyk – umění pozorovat nepatrné detaily. Otočila se a podávala mu sako. Nad náprsní kapsou byla vyšita rudá jestřábí chocholka Atreidů.

»Pospěš si a obleč se,« pronesla naléhavě. »Ctihodná matka čeká.«

»Jednou se mi o ní zdálo,« poznamenal Paul. »Kdo to je?«

»Učila mě v Bene Gesseritu. Teď je mluvčí pravdy imperátora. A Paule…« Zaváhala. »Musíš jí o svých snech povědět.«

»Povím. To ona má zásluhu na tom, že jsme dostali Arrakis?«

»My jsme Arrakis nedostali.« Jessica setřásla z kalhot prach a pověsila je spolu se sakem na věšák vedle postele. »Nenech Ctihodnou matku čekat.«

Paul se posadil, objal si kolena. »Co je to gom džabbár?«

A byl to zase její výcvik, který mu napověděl, že téměř nepostřehnutelně zaváhala. Prozradila ji nervozita, z níž vycítil strach.

Jessica zamířila k oknu, rozhodila závěsy, zadívala se přes sady ovocných stromů, lemujících řeku, na horu Syubi. »Brzy poznáš, co to je gom džabbár,« poznamenala.

Postřehl v jejím hlase strach a znovu ho to překvapilo.

Jessica promluvila, aniž se otočila. »Ctihodná matka čeká v mém dopoledním pokoji. Pospěš si, prosím.«

Ctihodná matka Gaius Helena Mohiamová seděla v křesle vyloženém gobelínem a pozorovala, jak Jessica a její syn přicházejí. Okna po obou stranách nabízela vyhlídku na klikatící se oblouk řeky a na zeleň úrodných lánů, majetek rodu Atreidů, ale Ctihodná matka o tento pohled nestála. Dnes ráno si připadala stará a také dost nedůtklivá. Připisovala to cestě kosmickým prostorem, kterou nebylo možno vykonat jinak než prostřednictvím té odporné a tajnůstkářské Kosmické gildy. Ale šlo o poslání, které musela osobně vykonat benegesseriťanka disponující vnitřním Zrakem. Jako mluvčí pravdy imperátora se té odpovědnosti nemohla vyhnout, když se ozval hlas povinnosti.

Ta zpropadená Jessica! říkala si v duchu. Proč nám jenom neporodila dceru, jak měla nařízeno!

Jessica se zastavila na tři kroky od křesla, lehkou, obřadnou úklonu doprovodila krátkým švihnutím levice podél lemu sukně. Paul se uklonil jen krátce, jak ho to naučil taneční mistr, – tak se člověk uklání, když si není jist společenským postavením svého protějšku.

Jemné náznaky Paulova pozdravu Ctihodné matce neušly. Poznamenala: »Je opatrný, Jessiko.«

Jessica položila Paulovi ruku na rameno a stiskla jej. Na jediný stah srdce proklouzl její dlaní strach, ale okamžitě se ovládla. »V takovém duchu byl vychováván, Vaše Ctihodnosti.«

Čeho se matka bojí? divil se Paul.

Stařena si Paula pozorně prohlédla krátkým, hloubavým pohledem: obličej oválný jako Jessica, až na silné lícní kosti… vlasy – vévodova havraní čerň, ale tvar obočí po dědečkovi z matčiny strany, jehož jméno se nevyslovuje, a ten úzký, povznesený nos; tvar zpříma hledících zelených očí – jako starý vévoda, který už nežije.

Ano, existoval člověk, který si vysoce cenil riskantní odvahy – i ve smrti, pomyslela si Ctihodná matka.

»Výchova je jedna věc,« opáčila, »a základ osobnosti je věc jiná. Uvidíme.« Staré oči se krátce, ale nesmlouvavě podívaly na Jessiku. »Nech nás o samotě. Přikazuji ti, aby ses věnovala meditaci o duševní vyrovnanosti.«

Jessica odtáhla ruku z Paulova ramene. »Vaše Ctihodnosti, já…«

»Jessiko, vždyť víš, že není vyhnutí.«

Paul vzhlédl ke své matce, nechápal.

Jessica se napřímila. »Ano… jistě.«

Paul se ohlédl na Ctihodnou matku. Zdvořilost a zřejmá posvátná bázeň jeho matky nabádaly k obezřetnosti. Avšak strach vyzařující z jeho matky, který nemohl nepostřehnout, vzbuzoval v něm současně pocit hněvu.

»Paule…,« Jessica se zhluboka nadechla, »… ta zkouška, kterou máš podstoupit…, je pro mě důležitá.«

»Zkouška?« Vzhlédl k ní.

»Nezapomeň, že jsi vévodův syn,« řekla Jessica. Prudce se obrátila a rázně vyšla z pokoje, jen sukně jí suše zasvištěla. Dveře se za ní pevně zavřely.

Paul stanul tváří v tvář stařeně, hněv držel pečlivě na uzdě. »Cožpak lze lady Jessice poručit jako nějaké služebné, aby odešla?«

Koutky zvrásněných starých úst zbrázdil na zlomek okamžiku úsměv. »Lady Jessica, chlapče, mi ve škole sloužila čtrnáct let.« Přikývla. »A sloužila dobře. Teď přistup ke mně!«

Rozkaz ho zasáhl jako bič. Paul zjistil, že uposlechl dříve, než o něm mohl uvažovat. Uplatňuje na mě Hlas, pomyslel si. Na její pokyn se zastavil vedle jejích kolenou.

»Podívej!« poručila. Ze záhybů svého roucha vyňala krychli ze zeleného kovu o hraně asi patnáct centimetrů. Otočila ji a Paul zjistil, že jedna strana krychle není uzavřená – čerň uvnitř krychle vzbuzovala zvláštní strach. Do té nechráněné černi nepronikala ani stopa světla.

»Vlož do skříňky pravou ruku,« nakázala.

Strach pronikl Paulem jako šíp. Začal ustupovat, ale stařena ho zarazila: »Tak takhle posloucháš svoji matku?«

Vzhlédl do jasných ptačích očí.

Pomalu a s pocitem, že podléhá nátlaku, kterému nedokáže vzdorovat, vložil ruku do skříňky. Nejdříve ucítil chlad, když jeho ruku zajala čerň, pak mravenčení. Za chvíli prsty dotýkající se hladkého kovu začaly jemně brnět – měl pocit, jako by mu mrtvěla celá paže.

Rysy stařeny vyplnil krutý výraz. Pravou ruku od skříňky pozvedla a přiložila k pokožce Paulova krku. Paul zahlédl v její ruce záblesk kovu a začal k němu natáčet hlavu.

»Přestaň!« vyštěkla.

Zase používá Hlas! Obrátil rychle svou pozornost opět na její obličej.

»U tvé krční tepny držím gom džabbár,« pronesla. »Gom džabbár, dlouhorukého nepřítele. Je to jehla s kapkou jedu na hrotu. Ale, ale! Neodtahuj se, jinak ten jed okusíš.«

Paul se pokusil donutit vyschlé hrdlo k polknutí. Nedokázal se odpoutat od toho zvrásněného starého obličeje, od těch lesknoucích se očí, od těch bledých dusní lemujících stříbřitě kovové zuby, které blýskaly, když hovořila.

»Vévodův syn musí jedy dobře znát,« řekla. »V naší době to už tak chodí, že? Musky, kterým se otravuje nápoj. Aumás, kterým se otravuje netekutá strava. Rychle působící jedy a pomalu působící jedy a jedy zaujímající pořadí mezi nimi. Zde je jeden, který ještě neznáš: gom džabbár. Zabíjí pouze zvěř.«

Paulův strach přemohla hrdost. »Vy se opovažujete naznačit, že vévodův syn je zvíře?« zeptal se důrazně.

»Řekněme, že naznačuji, že můžeš být lidskou bytostí,« opáčila. »Pomalu! Varuji tě, nesnaž se vyškubnout. Jsem už stará, ale moje ruka ti zabodne jehlu do krku dřív, než uděláš jediný krok.«

»Kdo jste?« zašeptal. »Jakou lstí jste donutila moji matku, aby mě nechala s vámi o samotě? Sloužíte Harkonnenům?«

»Harkonnenům? To v žádném případě! Teď však mlč!« Suchým prstem se dotkla jeho krku a Paul potlačil bezděčný impuls odskočit.

»V pořádku,« řekla. »V první části zkoušky jsi uspěl. A teď, pokud jde o druhou část: jestliže vytáhneš ruku ze skříňky, zemřeš. To je jediné pravidlo. Vydrž rukou ve skříňce a žij. Vytáhni ji a zemři.«

Paul se zhluboka nadechl, aby potlačil chvění. »Jestli vykřiknu, během pár sekund se na vás vrhne služebnictvo a zemřete vy!«

»Služebnictvo se nedostane přes tvou matku, která zvenčí ty dveře hlídá. Na to se můžeš spolehnout. Tvoje matka tuto zkoušku přežila. Teď je řada na tobě. Ber to jako poctu. Zřídkakdy tak sloužíme chlapcům.«

Zvědavost otupila Paulův strach natolik, že se dal ovládat. Vycítil, že stařena mluví pravdu, o tom se nedalo pochybovat. Jestliže jeho matka hlídala zvenčí dveře…, jestliže šlo skutečně o zkoušku… Ať to bylo cokoli, věděl, že neunikne, že ho ta ruka u krku drží v šachu: gom džabbár. V duchu si vybavil odpověď z Litanie proti strachu, kterou ho matka naučila podle benegesseritského obřadu.

»Nesmím se bát. Strach zabíjí myšlení. Strach je malá smrt přinášející naprosté vyhlazení. Budu svému strachu čelit. Dovolím mu, aby prošel kolem mne a skrze mne. A až projde a zmizí, otočím se a podívám se, kudy šel. Tam, kam strach odešel, nic nezůstane. Zůstanu pouze já.«

Cítil, že se mu vrátil klid, a řekl: »Tak do toho, stařeno!«

»Stařeno!« vyhrkla. »Odvahu máš, to nelze popřít. No uvidíme, panáčku.« Naklonila se blízko k němu, promluvila téměř šeptem. »Ve své ruce spočívající ve skříňce ucítíš bolest. Bolest. Ale! Vytáhni ruku a já se dotknu tvého krku gom džabbárem – smrt je tak rychlá jako svist popravčí sekyry. Vytáhni ruku a gom džabbár tě dostane. Rozumíš?«

»Co je v té skříňce?«

»Bolest.«

Ucítil silnější brnění v ruce a pevně stiskl rty. Copak tohle je nějaká zkouška? podivoval se. Brnění přešlo ve svědění.

Stařena pronesla: »Slyšel jsi o zvířatech, která si uhryzávají nohu, aby se dostala z pasti? Tak se chová zvíře. Člověk v pasti zůstane, bolest vydrží, předstírá smrt, aby mohl lovce zabít a odstranit hrozbu svému druhu.«

Svědění přerostlo ve slabé pálení. »Proč to děláte?« chtěl vědět.

»Abych zjistila, zda jsi skutečný člověk. A mlč!«

Když v druhé ruce pálivý pocit zesílil, Paul sevřel levou dlaň. Pálení zesilovalo jen zvolna: teplo a teplo… a ještě větší teplo. Cítil, jak se mu nehty levé ruky zatínají do kůže dlaně. Pokusil se zahýbat prsty pálící ruky, ale nedokázal jimi ani pohnout.

»Pálí to,« zašeptal.

»Mlč!«

Bolest zalomcovala celou paží. Čelo mu orosil pot. Každé vlákénko nervů naléhavě poroučelo, aby z té pekelné výhně ruku vytáhl…, ale… gom džabbár. Aniž otočil hlavou, pokoušel se očima vyhledat tu hrozivou jehlu číhající u jeho krku. Uvědomil si, že dýchá přerývaně a rychle, pokusil se dech zpomalit, ale marně.

Bolest!

Z jeho světa vymizelo vše kromě jeho ruky ponořené do utrpení a letitého obličeje, který se na něj ze vzdálenosti několika centimetrů upřeně díval.

Rty měl tak vyschlé, že mu činilo potíže rozevřít ústa.

Palčivý žár! Palčivý žár!

Měl dojem, že cítí, jak se mu na mučené ruce škvaří kůže, maso křehne a odpadává, až zůstávají jen ohořelé kosti.

Bolest ustala!

Bolest ustala, jako kdyby někdo otočil vypínačem.

Paul cítil, jak se mu pravá ruka chvěje, cítil, jak mu pot zalévá celé tělo.

»To stačí,« zabručela stařena. »Kull wahád! Žádné dítě ženského pohlaví tolik nevydrželo. Asi jsem si moc přála, abys selhal.« Odklonila se a gom džabbár odtáhla od jeho krku. »Vytáhni ruku ze skříňky, mladíku, a pohlédni na ni.«

Překonal bolestivé chvění, upřeně se zahleděl do prostoru tmavé prázdnoty, který jeho ruka jako by z vlastní vůle nechtěla opustit. Vzpomínka na bolest umrtvovala pokyn k pohybu. Rozum mu říkal, že vytáhne ze skříňky zčernalý pahýl.

»Vytáhni ji!« vyštěkla.

Rychlým trhnutím ruku ze skříňky osvobodil a ohromeně na ni zíral. Ani stopa, ani znaménko po utrpení. Ruku pozvedl, otočil jí a zahýbal prsty.

»Bolest vyvolala nervová indukce,« pronesla stařena na vysvětlenou. »Přece nebudu mrzačit potenciální lidské bytosti. Ale existují takoví, kteří by za tajemství této skříňky dali nevím co.« Ukryla krychli do záhybů svého roucha.

»Ale ta bolest…,« začal.

»Bolest,« odsekla. »Člověk je schopen ovládnout každý nerv svého těla.«

Paul si uvědomil, že pociťuje bolest v levé ruce, rozevřel zaťaté prsty a pohled mu prozradil, že v místech, kde se nehty zaryly do dlaně, zůstaly čtyři krvavé stopy. Ruku svěsil a zahleděl se na stařenu. »Tohle jste kdysi provedla i s mou matkou?«

»Proséval jsi někdy písek sítem?« zeptala se.

Ta otázka se dotkla jeho mozku jako šleh a vybičovala ho k pozornějšímu vnímání: Prosévat písek sítem. Přikývl.

»My, stoupenci Bene Gesseritu, proséváme lidi, abychom zjistili, kdo je skutečně člověkem.«

Při vzpomínce na bolest pozvedl pravou ruku. »A nic víc na tom není… než bolest?«

»Když jsi zakoušel bolest, chlapče, pozorovala jsem tě. Bolest je jenom osa té zkoušky. Tvoje matka ti o našich návycích pozorování vyprávěla. Postřehla jsem na tobě známky její výchovy. Naše zkouška spočívá ve vyvolání krize a v pozorování.«

V jejím hlase zazněl důkaz. Řekl: »Jde o pravdu !«

Prohlížela si ho nevěřícně. Dokáže vycítit pravdu! Mohl by to být skutečně On? Opravdu by to mohl být On? Zdusila vzrušení a napomenula se: Naděje tlumí pozorovací schopnost.

»Ty víš, kdy lidé věří tomu, co říkají?« pronesla opatrně.

»Vím.«

Z jeho hlasu zněla harmonická schopnost, potvrzená opakovanou zkouškou. Rozpoznala ji a řekla: »Snad jsi skutečně Kwisatz Haderach. Posaď se, bratříčku, zde k mým nohám.«

»Raději stojím.«

»Tvoje matka u mých nohou kdysi seděla.«

»Nejsem moje matka.«

»Ty nás tak trochu nenávidíš, že?« Pohlédla ke dveřím a zvolala: »Jessiko!«

Dveře se rozlétly dokořán. Stanula v nich Paulova matka s chladným pohledem upřeným do místnosti. Roztála však, jakmile zahlédla Paula. Dokonce se téměř neznatelně usmála.

»Jessiko, přestala jsi mě vůbec někdy nenávidět?« otázala se stařena.

»Mám vás ráda, a současně vás nenávidím,« řekla Jessica. »Nenávist – pramení z bolestí, které nesmím nikdy zapomenout. Láska – ta je…«

»Pouhá základní skutečnost,« doplnila stařena, ale její hlas zněl vlídně. »Můžeš už vejít dovnitř, ale zůstaň zticha. Zavři ty dveře a dbej, aby nás nikdo nevyrušoval.«

Jessica vstoupila do místnosti, zavřela za sebou dveře a postavila se k nim zády. Můj syn žije, vířilo jí hlavou. Můj syn žije a je… člověkem. Věděla jsem, že je…, ale… žije. Teď už nemusím zemřít. Zády se opírala o dveře, cítila, že jsou tvrdé a skutečné. Celá místnost dýchala bezprostředností a doléhala na její smysly.

Můj syn žije.

Paul pohlédl na svou matku. Pronesla pravdu. Toužil po tom, aby odtud mohl uprchnout, zůstat sám a důkladně si ten zážitek promyslet, ale věděl, že nemůže odejít, dokud mu to stařena nedovolí. Ta stařena nad ním měla nějakou moc. Obě hovořily pravdu. Tu zkoušku prodělala jeho matka již dřív. Musí v ní být nějaké děsivé poslání… bolest a strach děsivé byly. Děsivým posláním rozuměl. Byly namířeny proti všem pravděpodobnostem. Byly nezbytné samy o sobě. Paul cítil, že ho děsivé poslání infikovalo, jen ještě nevěděl, jaké to děsivé poslání je.

»Jednoho dne, mládenče,« pronesla stařena, »budeš třeba také muset stát za dveřmi. Chce to určitou sebekázeň v jednání.«

Paul sklopil oči k ruce, která okusila bolest, pak je zvedl ke Ctihodné matce. Její hlas se teď svým tónem jaksi lišil od všech hlasů, které znal. Slova vynikala dokonalostí. Nescházela jim břitkost. Měl pocit, že na každou otázku, kterou položí, mu odpoví tak, že se z tělesného světa povznese někam výš.

»Proč provádíte zkoušku, zda jde opravdu o člověka?« zeptal se.

»Abychom vás osvobodili.«

»Osvobodili?«

»Lidé kdysi předali myšlení strojům a doufali, že se tím osvobodí, ale pouze tím umožnili jiným lidem se stroji, aby je zotročili.«

»Nestvoříš stroj k obrazu mysli člověka,« citoval Paul.

»To je přesně ze Služebnického džihádu a z Oranžsko-katolické bible,« konstatovala. »Jenže tato bible měla uvést toto: „Nestvoříš stroj k padělání mysli člověka.“ Zabýval ses vlastnostmi mentata, který je ve vašich službách?«

»Studoval jsem s Thufirem Hawatem.«

»Velká revoluce odstranila berlu,« řekla. »Donutila člověka, aby se mentálně rozvinul. Školy začaly pěstovat lidské schopnosti.«

»Benegesseritské školy?«

Přikývla. »Z těch starodávných škol přežily do dnešních dnů dvě: Bene Gesserit a Kosmická gilda. Myslíme si, že Gilda klade důraz na téměř čistou matematiku. Bene Gesserit plní jinou funkci.«

»Dělá politiku,« poznamenal.

»Kull wahád!« zvolala stařena. Vyslala letmý, ale přísný pohled na Jessiku.

»To jsem mu neřekla, Vaše Ctihodnosti,« bránila se Jessica.

Ctihodná matka obrátila pozornost opět na Paula. »To jsi uhádl podle pozoruhodně mála náznaků,« uznala. »Skutečně jde o politiku. Původní školu Bene Gesserit řídili ti, kdo pochopili, že je nutné, aby lidstvo plynule pokračovalo. Pochopili, že taková kontinuita není možná, když se lidský materiál neoddělí od materiálu zvířecího…, kvůli šlechtění rasy.«

Z tónu stařeny se náhle vytratilo zvláštní ostří, které bylo určeno Paulovi. Ten cítil, že se v něm urazilo to, co jeho matka nazývala smysl pro správnost. Ne kvůli tomu, že mu Ctihodná matka lhala; ta zřejmě věřila všemu, co říkala. Bylo v tom něco hlubšího, něco, co souviselo s jeho děsivým posláním.

»Ale moje matka mi tvrdila, že mnozí ze škol Bene Gesseritu své předky neznají,« namítl.

»Genetická spojení jsou však v našich záznamech,« vysvětlovala. »Tvoje matka ví, že je buď původem z Bene Gesseritu, nebo z rodu, který byl sám o sobě akceptovatelný.«

»Proč by tedy nemohla vědět, kdo jsou její rodiče?«

»Někdo to ví…, mnozí to nevědí. Mohli bychom totiž například od ní chtít potomka s blízkým příbuzným proto, abychom získali u některého genetického rysu dominantu. Důvody máme mnohé.«

A Paul znovu pocítil urážku svého smyslu pro správnost.

»Berete si toho na sebe hodně,« poznamenal.

Ctihodná matka si ho upřeně prohlížela a přemítala: Zaslechla jsem z jeho hlasu kritiku? »Neseme těžký úděl,« řekla nahlas.

Paul si uvědomoval, že se stále více zotavuje z otřesu ze zkoušky. Oplatil jí upřený pohled: »Říkáte, že bych mohl být… Kwisatz Haderach. Co to je? Člověčí gom džabbár?«

»Paule,« napomenula ho Jessica, »takovým tónem nesmíš s…«

»Jessiko, tohle zvládnu sama,« přerušila ji stařena. »Tak, mládenče, víš něco o narkotiku pro mluvčí pravdy?«

»Užíváte ho, abyste si zlepšila schopnost poznat lež a klam. Řekla mi to matka.«

»Už jsi zažil pravý trans?«

Potřásl záporně hlavou. »Ne.«

»To narkotikum je nebezpečné, ale dává schopnost vidět podstatu věcí. Když je jí mluvčí pravdy obdařena, dokáže ve své paměti vidět mnoho míst – ve své tělesné paměti. Ohlížíme se a vidíme tolik cest minulosti…, ale pouze ženských cest.« Do hlasu jí pronikla truchlivá příchuť. »Existuje však prostor, kam žádná mluvčí pravdy nevidí. Vzdoruje nám, působí přímo muka. Říká se, že jednoho dne přijde muž a zjistí, že blahodárnost toho narkotika mu propůjčuje vnitřní zrak. Pronikne pohledem tam, kam my proniknout nedokážeme – do ženské i mužské minulosti.«

»Váš Kwisatz Haderach?«

»Ano, ten, který se může nacházet na mnoha místech současně: Kwisatz Haderach. Mnoho mužských potomků to narkotikum zkoušelo…, velmi mnoho, ale nikdo neuspěl.«

»Zkusili ho a selhali všichni?«

»Ach ne.« Potřásla hlavou. »Zkusili ho a zemřeli.«

Читайте дальше по ссылке продолжение романа «Дюна» (Duna) на чешском языке. Другие романы, повести и рассказы, переведённые на чешский язык, или написанные в оригинале на чешском, вы найдёте в разделе «Книги на чешском языке».