Онлайн-школа иностранных языков «Европейское Образование»

Книга «Всадник без головы» (Bezhlavý jezdec) на чешском языке – читать онлайн. Майн Рид написал свой роман во 2-й половине 19-го века, и многие события, которые автор описал в книге, взяты из его собственных наблюдений (Майн Рид участвовал в войне США против Мексики). Книга была популярна в США в 19-м и начале 20-го века, однако со временем о ней почти забыли. Зато в других странах мира роман Майн Рида продолжал пользоваться популярностью у читателей. Кроме того, по книге «Всадник без головы» было снято несколько фильмов. Этот роман, как и другие произведения Майн Рида, были переведены на многие самые распространённые языки мира, а также на менее распространённые (в том числе и на чешский).

Остальные книги, переведённые на чешский язык или написанные в оригинале на чешском, можно читать онлайн или скачать бесплатно в разделе «Книги на чешском языке». Для детей создан раздел «Сказки на чешском».

Для тех, кто самостоятельно изучает чешский язык по фильмам, создан раздел «Фильмы на чешском языке».

Для тех, кто хочет учить чешский язык не только самостоятельно, но и с опытным преподавателем, есть информация на странице «Чешский по скайпу».

Для абитуриентов, планирующих получать высшее образование в Чехии, будет полезным раздел «Университеты Чехии (все чешские ВУЗы)».

Теперь переходим к чтению романа Майн Рида «Всадник без головы» (Bezhlavý jezdec) на чешском языке. На этой странице выложена 1 глава книги, а ссылка на продолжение романа «Всадник без головы» (Bezhlavý jezdec) будет в конце страницы.

Bezhlavý jezdec

Prolog

Texaský jelen, vzburcován z půlnoční dřímoty zvukem koňských kopyt, zvedá hlavu. Neopouští své lože, nepovstává ze svého úkrytu. Vždyť noční tuláci savany, divocí koně, s ním sdílejí jeho říši. Jen jeho parohy se vynoří nad vysokou trávou; naslouchá, čeká, zda se krok opět ozve.

A opět zazní úder kopyta, avšak jiným tónem. Zazvoní kov – ocel cinkne o kámen.

To je zvuk dobře známý jeho sluchu, zvuk, jenž mění jelenův vzhled i klid. Rovnýma nohama vyskakuje paroháč z pelíšku, tuctem skoků vyráží do prérie, pak stane a ohlíží se, kdo to ruší jeho sen.

Pod jasným jižním měsícem poznává nejkrutějšího ze svých nepřátel – člověka. Blíží se na koni, je sám. Jelen podléhá pudovému děsu. Už už se dává znovu na úprk; tu cosi na jezdcově vzezření, cosi nepřirozeného, ho přiková na místě. Chvějícími se zadními běhy se boří do trávy, hlavu otočenou, nepřestává zírat, třeští na vetřelce velké hnědé oči plné strachu a zmatku. Co jen to poutá tak dlouho jeho pozornost?

Nic nechybí koni k dokonalosti, je to nádherný hřebec, osedlaný, s uzdou, vystrojený, nic zvláštního není na jeho zjevu, nic, co by mohlo způsobit údiv nebo úlek. Co však ten muž na něm, co jeho jezdec? Oh, ten je to, co udivuje i leká, ten je tajuplný, cosi s ním není v pořádku…

Dobré nebe! To hlava, hlava mu schází!

I nerozumné zvíře to vnímá; a když chvíli zíralo vytřeštěnýma očima na zrůdu, která tak pokouší jeho jelení bystrost, přemáhá je opět děs a znovu se dává na útěk; nezastaví se, dokud se nevrhne do vod Leony a dokud nebude ležet mezi ním a strašným vetřelcem bystrý proud.

***

Nedbaje vyděšené vysoké ani jejího úprku, bezhlavý jezdec jede dál. I on směřuje k řece. Ale nezdá se, že by měl tolik naspěch jako vyplašený jelen; jede volným, klidným krokem, tiše, jakoby slavnostně.

Zdá se, že je ponořen do vážných myšlenek, popouští koni uzdu, tu a tam mu dovolí chňapnout po trsu trávy u cesty. Ani slovem, ani netrpělivým pohybem ruky nepobídne hřebce, když stane, odfrkává a pohazuje hlavou, zaslechnuv zavytí prérijního vlka.

Jako by jezdce zcela ovládalo nějaké mocné pohnutí, z něhož ho nemůže nic všedního vytrhnout. Ani hlas, ani zašeptání, nic, co by o něm prozradilo více. Jen vyplašený jelen, jeho vlastní kůň, vlk a půlnoční měsíc jsou svědky jeho netečného mlčení.

Okraj serapé, v něž má zahalena ramena, zavlál ve větru a poodhalil jeho postavu, jeho nohy ukryté pod chrániči z jaguáři kůže před noční rosou i před tropickými sprškami. Jede dál, mlčenlivý jako hvězdy zářící nad ním, ničeho nedbaje, jako cikády cvrkající v trávě, jako vánek přebíhající po prérii a pohrávající si záhyby jeho pláště.

Až teď ho něco vytrhlo z jeho zamyšlení a pobídlo k rychlejšímu kroku i jeho koně. Hřebec pohazuje hlavou a radostně pořehtává, s napjatou šíjí a rozšířenými nozdrami zrychluje krok až do klusu. To blízkost řeky ho popohání.

Kůň se nezastaví, dokud se neponoří do křišťálového proudu až po boky, dokud voda nesahá jezdci až ke kolenům. Zvíře dychtivě ukájí žízeň, pak přebrodí řeku a mohutnými skoky zdolává příkrý břeh. Nahoře stane, jako by jezdec vyčkával, až hřebec setřepe vodu s boků. Z mlžného oblaku, bílého jako tříšť nad vodopádem, zachrastí řemeny i kování.

Z tohoto mračna se vynořuje bezhlavý jezdec a znovu vyráží na cestu.

Jakoby pobídnut ostruhami a veden pevněji uzdou, kůň už teď nebloumá, ale rychle kráčí, snad známou cestou. Rozlehlá savana bez jediného stromu hraničí jen s oblohou. Na jejím azuru se neurčitě rýsuje kentaurský přízrak, rozplývá se v dálce, až se zcela ztrácí z dohledu v mystickém světle měsíce.

Spálená prérie

Nad velkou texaskou plání, nějakých sto mil jižně od starého španělského města San Antonio de Bejar, rozlévá polední slunce z modrojasné oblohy svůj palčivý žár. Něco se tu pohybuje v jeho zlatém světle, něco, co pramálo ladí s okolní krajinou, co připomíná člověka v těchto místech člověkem zcela opuštěných.

Není těžké rozpoznat, co to je. Už ze značné dálky je patrný tvar těžkých vystěhovaleckých vozů, s vypouklými žebry jasně se rýsujícími pod sněhobílými plachtami.

Je jich deset – není to ani obchodní karavana ani vládní konvoj. Spíše vypadají jako majetek přistěhovalce, jenž se vylodil na pobřeží a ubírá se do některé z nových osad na řece Leoně.

Táhnou savanou tak zvolna, že stěží lze vůbec poznat, zda se pohybují, třebaže o tom svědčí jejich seřazení, obvyklé na pochodu. Nic jiného se v prérii nehýbá, ani čtvernožec ani pták. V tuto dobu všechen život na jihu zleniví, hledá poklidný stín; jen člověk, hnán touhou po majetku nebo po slávě, nedbá zákonů přírody a přemáhá i sluneční žár.

Takové to asi je i s majitelem tohoto konvoje pod plachtami, který navzdory polednímu úpalu, lákajícímu k odpočinku, vede svůj průvod dál. Že je to přistěhovalec – a ne chudý – to je vidět z mnoha věcí. Deset mohutných pittsburských vozů je taženo spřeženími po osmi statných mezcích; vozy jsou naloženy nejrůznějším nákladem: bohatými zásobami, kusy drahého i přepychového nábytku i živým „inventářem“ – barevnými ženami a dětmi; podél vozů táhnou skupinky černých i olivově snědých nevolníků, belhají se i vzadu. Lehký cestovní kočár v čele, tažený spřežením štíhlých kentuckých mezků, kočíruje černý vozataj, potící se v livreji. To vše ukazuje, že tu neputuje chudý farmář ze Severu, hledající nový domov, nýbrž že přichází zámožný Jižan ujmout se majetku, který tu koupil.

Tak tomu také je. V čele eskorty, která konvoj doprovází, jede sám plantážník – Woodley Poindexter – hubený, vysoký padesátník s nažloutlou pletí. Vyhlíží vznešeně a přísně. Je oblečen prostě, nemá však na sobě nic laciného: volný kabát z alpakové látky, černou saténovou vestu, nankinové kalhoty ze surové bavlny. Ve výstřihu vesty je vidět košili z nejjemnějšího hedvábí, místo vázanky černá stuha. Boty vězící v třmenech jsou z měkounké kůže. Obličej mu stíní leghornský širák.

Má po svém boku dva jezdce, mládence sotva dvacetiletého po pravici a muže o šest sedm let staršího po levici. Mladší z nich je jeho syn, chlapec, jehož přímá radostná tvář kontrastuje nejen s přísným vzhledem jeho otce, ale i s potemnělými rysy muže na druhé straně, jeho bratrance.

Chlapec je oděn v blankytně modrou blůzu a kalhoty téže barvy, nejvhodnější oděv pro jižní podnebí, který mu sluší stejně jako široký slaměný panama. Jeho bratranci, bývalému důstojníku dobrovolnické armády, se zalíbilo v tmavé modři uniformy a v důstojnické čapce, která k ní patří.

Ještě jeden jezdec je jim nablízku. Mějž i on – proto, že má bílou kůži, ostatně ne docela bílou – právo být představen: jeho rysy jsou hrubší a oděv lacinější; v pravici třímá smolně černý bič z hovězí kůže a práská jím tak zručně, že nemůže být pochyb o tom, že je dozorcem – a poháněčem – opěšalých černých, tvořících průvod konvoje.

Cestovní kočár, carriola, je kříženec mezi jerseyským nákladním vozem a bryčkou. Dva cestující jsou v něm, slečna s pletí nejbělejší a děvče s nejčernější pletí pod sluncem. Je to dcera Woodley Poindextera, jeho jediná dcera, se svou černou komornou.

Přistěhovalci přicházejí od břehů Mississippi, z Louisiany. Třebaže se plantážník v onom státě nenarodil, jinými slovy není kreol, ukazuje na kreolský původ tvář jeho syna a ještě více onen půvabný dívčí obličej, který se tu a tam objevuje za záclonkami carrioly a jehož jemné rysy si činí nárok na rodokmen počínající některou z ctnostných dívek, jež se před více než sto lety přeplavily přes Atlantik.

Vznešený majitel cukrových plantáží, to byl Woodley Poindexter; patřil k nejpyšnější smetánce své třídy, vynikal marnotratně okázalými hostinami; až nakonec musel tento aristokrat opustit svůj dům i krb na Mississippi a se zbytečkem svých „negrů“ vytáhnout do pustin jihozápadního Texasu.

Slunce prochází poledníkem téměř v zenitu. Poutníci šlapou po svých vlastních stínech. Bílí jezdci, vyčerpaní horkem, sedí mlčky v sedlech. Dokonce i opěšalí černí, méně choulostiví na sluneční žár, nechali svého ustavičného brebentění a unaveně vrávorají za vozy v neuspořádaných skupinkách.

Není tu žádná pořádná cesta. Vyjeté koleje po nějakých vozech a přelámaná stébla trávy jsou sotva patrnou stopou. Náhle, na dozorcovo znamení, vozkové zastavují. Zarazil asi sto metrů před nimi, jako by se byla ukázala nějaká překážka. Vrací se klusem a již za jízdy ukazuje, že něco není v pořádku. Co to může být? Mnoho se hovořilo o Indiánech, o možnosti, že se s nimi v těchto končinách setkají. Že by to tedy byli rudí nájezdníci? Stěží, dozorcovy posunky alespoň nesvědčí o nějakém bezprostředním nebezpečí.

„Co je, Sansome?“ zeptal se plantážník, jakmile jezdec dorazil.

„Tráva je spálená, na prérii hořelo.“

„Hořelo! A hoří snad ještě?“ ujišťoval se rychle plantážník, ohlížeje se starostlivě po kočáru. „Kde? Nevidím žádný kouř!“

„Už ne, už ne,“ zadrmolil dozorce, uvědomiv si, že způsobil zbytečný poplach. „Vždyť jsem neřek, že hoří, jenom že hořelo a že je to dál všecko černý jak špádská desítka.“

„No, a co – snad můžeme jet po černé prérii stejně jistě jako po zelené, ne?“

„Poslyšte, Sansome, co vás to napadlo za nesmysl, dělat takový kravál pro nic za nic a děsit lidi?“ vložil se do řeči Poindexterův synovec. „Hej, negři, práskněte do mezků, jedeme dál. A pohyb, pohyb!“

„Ale, pane kapitáne, jak najdeme cestu?“

„Cestu! Co to melete, člověče, copak jsme ji ztratili?“

„No, už asi jo. Koleje už dál nejsou vidět, všecko je spálený.“

„Vadí to snad? To by bylo, abychom se nedostali přes kousek spálené prérie, koleje nekoleje! Však budou na druhé straně.“

„Jen aby vůbec byla nějaká druhá strana. Ze sedla jsem jí nedohlíd, ani potuchy po ní.“ Dozorce byl sice z Východu Spojených států, byl však na Západě již dost dlouho, aby pochytil leccos z života na pomezí divočiny.

„Tak pohněte, pohněte, negři!“ křičel kapitán Calhoun, nedbaje dozorcovy poznámky. Pobídl koně a dal tak najevo, že je to jeho rozkaz a že ho každý musí uposlechnout.

Spřežení se znovu rozhýbala; když však dorazila na okraj spáleniště, bez rozkazu se opět zastavila. Běloši na koních se sjeli k poradě.

Kam oko dohlédlo, táhla se na uhel spálená země. Ani snítka zeleně, ani lísteček. Bylo už po slunovratu, tráva byla zralá a prérie ještě kvetla – ale tady vše bez rozdílu sežehl ničivý živel. I obloha se temnila nad touto pustinou, i slunce jako by se mračilo nad chmurnou zemí.

Dozorce měl pravdu – oheň zničil všechny stopy.

„Co budeme dělat?“

„Co, strýče – jedeme dál. Někde ta řeka musí být – na druhé straně. A když se mineme brodu, tak zkrátka tu půl míle po proudu nebo proti proudu dojdeme.“

„A co když zabloudíme, Cassie?“

„Nemůžeme zabloudit, tohle bude nanejvýš spálený pruh, jasné? A kdybychom trochu uhnuli, někde z něho vyjít musíme, na jedné straně nebo na druhé.“

„Nu, Cassie, ty to musíš vědět, tak nás tedy veď.“

„Jen se neboj, strýče, už jsem si musel hledat cesty z horší kaše. Pohyb, negři! Za mnou!“

Sborem zapráskaly biče a do toho vpadl dupot osmdesáti mezků. Zavrzala kola na nápravách. Konvoj se dal znova na cestu.

Mezci přidali do kroku. Nezvyklý pohled na tušově černou zemi je nutil zvedat kopyta, hned jak se jí dotkli. Mladší zvířata řehtala, byl na nich vidět strach. Pak se jejich nedůvěra zmírnila a mezci šlapali podle starších druhů volněji jako dříve. Ušli míli, snad více, snažíce se jít v přímém směru od místa, odkud vyšli. Znovu se zastavili. Samozvaný vůdce to nařídil.

Zarazil koně a jevil už méně sebedůvěry. Nezdálo se, že by si byl zcela jist správným směrem.

Krajina – lze-li spáleniště tak nazvat – se měnila, ne však k lepšímu. Stále byla jako uhel, až k samému obzoru. Neměli však před sebou již rovinu, povrch se začínal vlnit mělkými vršky a úvaly. Nebyla to už také holá prérie, třebaže tu nerostlo nic, co by se dalo nazvat stromem. Musely tu však být před požárem algorabie, mezquity i ostatní příbuzní akátu, osamocené i v houštinách. Dosud tu trčely zuhelnatělé kmeny a zčernalé pahýly větví.

„Nezabloudils?“ tázal se plantážník, který rychle dojel až k synovci.

„Ne, strýče, zatím ne. Jenom se rozhlížím. Řeka musí být někde tímhle směrem. Ať se dají dolů údolím. Jedeme určitě dobře, za to ručím.“

A znovu se průvod pohnul – dolů s kopce, údolím, pak vzhůru do svahu až na hřeben, kde se znovu zastavil.

„Nezabloudils, Cashi?“ opakoval plantážník svou otázku, když dojel k synovci.

„Hrrom aby do toho, vypadá to tak, strýče!“ odsekl bývalý kapitán. „A kdo by taky, k čertu, na takovém popelišti nezabloudil? Ba ne,“ pokračoval, aby zakryl svou bezradnost, neboť k nim dojížděla carriola, „už je mi to jasné. Správně jedeme, řeka musí být tamhle. Pojďte!“

A vůdce jede dál, zřejmě nepřesvědčen o svých slovech. Dál za ním jedou i černí kočí, kteří přes svou otupělost nemohli nepostřehnout známky zaváhání. Vědí, že už nejedou přímo, ale proplétají se mezi pahorky z úvalu do úvalu.

Všechny rozradostní vůdcův výkřik, svědčící o znovu nabyté jistotě. Biče prásknou salvou v odpověď a do nich zazní veselé výkřiky. Už táhnou zase po projeté cestě, po stopě nejméně deseti vozů. Je to čerstvá stopa, snad ani hodinu není stará. Zdá se, že spálenou prérii překročil průvod vozů ne nepodobný jejich vlastnímu.

Nic nemůže být vítanějšího. Vůdce – třebaže nedal až dosud najevo svůj zmatek – opustila nervosita. Stopa může vést jedině směrem k Fort Inge, snad je to nějaký vládní konvoj. Rozhodně mají společnou cestu. Znovu domýšlivě rozkazuje: sledovat novou stopu.

Míli dvě sledují vyjeté koleje. Je to křivolaká cesta, kroutí se mezi houštinami pahýlů. Tvář Cassia Calhouna, na chvíli rozzářená sebevědomím, se zvolna zachmuřuje. Chmury se mění v hlubokou malomyslnost, když se ukazuje, že stopu čtyřiačtyřiceti kol za sebou zanechalo deset pittsburských vozů a carriola, ty, které má nyní v patách a s nimiž jel po celou tu dobu až od Matagordského zálivu!

Читайте дальше по ссылке продолжение книги Майн Рида «Всадник без головы» (Bezhlavý jezdec) на чешском языке. Весь список книг, переведённых на чешский язык, или написанных в оригинале на чешском, вы найдёте в разделе «Книги на чешском языке». Для детей ещё есть раздел «Сказки на чешском».