Онлайн-школа иностранных языков «Европейское Образование»

Книга «Следопыт» (Stopař) на чешском языке – читать онлайн. Джеймс Фенимор Купер написал свой роман ещё в 1840-м году, и за эти почти 2 столетия он не утратил своей популярности у читателей этого жанра. Кроме того, о популярности книги говорит ещё тот факт, что были сняты фильмы в разных странах по роману Фенимора Купера. Этот роман, как и другие произведения Фенимора Купера, были переведены на многие самые распространённые языки мира, а также на менее распространённые (в том числе и на чешский).

Остальные книги, переведённые на чешский язык или написанные в оригинале на чешском, можно читать онлайн или скачать бесплатно в разделе «Книги на чешском языке». Для детей создан раздел «Сказки на чешском».

Для тех, кто самостоятельно изучает чешский язык по фильмам, создан раздел «Фильмы на чешском языке».

Для тех, кто хочет учить чешский язык не только самостоятельно, но и с опытным преподавателем, есть информация на странице «Чешский язык по скайпу».

Для абитуриентов, планирующих получать высшее образование в Чехии, будет полезным раздел «Университеты Чехии (все чешские ВУЗы)».

Теперь переходим к чтению романа Джеймса Фенимора Купера «Следопыт» (Stopař) на чешском языке. На этой странице выложена 1 глава книги, а ссылка на продолжение романа «Следопыт» (Stopař) будет в конце страницы.

Stopař

Kapitola I.

Palouk kaplí mou plnou vůně se stane,

chrámem mým ta obloha tvá, Pane,

Pro modlitbu jen myšlenka tichá zbude

a horský vzduch dýmem kadidelnice bude.

Moore

Všechno, co je širé a bez konců, se nám zdá být nádherné. Obyčejnému člověku těžko srozumitelné, čas předbíhající a snad nejušlechtilejší myšlenky se zmocňují básníkovy fantazie při pohledu do bezmezných dálek. Bezbřehý oceán málokdy nechává lhostejným člověka, který jej poprvé spatřil. V duchu srovnáváme i temnotu noci s velkolepostí představ, které někdy naše smysly ani nedovedou pochopit. Se stejným obdivem, plným úcty, kterou člověku vnuká vznešenost, dívaly se osoby, s nimiž se setkáváme na začátku tohoto vyprávěni, na to, co se objevilo před nimi. Byly celkem čtyři – dvě ženy a dva muži. Podařilo se jim dostat se na několik bouři vyvrácených stromů a rozhlédnout se po kraji. V kraji, o němž je řeč, se takovým místům obyčejně říká polomy. Jimi vniká denní světlo do vlhkých lesních zákoutí – jsou to takové oázy v tajemném přítmí amerických pralesů. Polom nebyl nijak velký, byl na mírném pahorku, a poněvadž stromy byly na svahu vyvráceny, bylo odtud vidět neobyčejně daleko. A to byla pro člověka, který cestoval lesem a který se dostal až sem nahoru, věc nezvyklá.

Lidem se ještě nepodařilo zjistit, jakáže to vlastně síla tak často způsobuje spoušť, o které jsme právě mluvili. Jedni si myslí, že to jsou větrné smrště, vyvolané smrštěmi vodními, které vznikají na moři, jiní zase; hledají příčinu v náhlých a ničivých elektrických výbojích. Dobře jsou však známy škody, jaké tato síla nadělá v lesích. Na horním okrájí polomu, o němž byla řeč, navršila neviditelná síla strom na strom tak, že se nejen muži mohli dostat na tuto hromadu klád vysokou nějakých třicet stop), ale i jejich dvě méně odvážné společnice při troše pomoci a povzbuzování je mohly následovat. Obrovské kmeny, silou větru přeražené a pokácené, ležely tu zpřeházené jako třísky. Jejich větve, stále ještě vydechující vůni zvadlého listí, byly ale propleteny tak, že se člověk měl alespoň čeho zachytit. Jeden strom byl vyvrácen z kořene a jeho dolní konec, pokrytý zemí, trčel vzhůru. Bylo na něm dost místa pro všechny, když se na něj naši cestovatele vyšplhali.

Nemyslete si, že tu budeme vyprávět o lidech společensky vysoce postavených. Jsou to všechno cestovatelé procházející pralesem, kteří si nikdy žádný přepych nemohli dovolit. Dva členové skupiny, muž a žena, byli potomky původních majitelů americké země a patřili k známému indiánskému kmeni Tuskarorů. Jejich společníkem byl muž, na němž na první pohled bylo vidět, že většinu svého života strávil na moři, a to v postavení snad jen o málo vyšším než obyčejný námořník. Dívka, která ho doprovázela, nebyla na tom, pokud jde o společenské postavení, o nic lépe než on. Byla ale mladá, vypadala pěkně, byla skromná a žensky něžná. Na jejích velmi modrých očích bylo vidět, jak na ni zapůsobil velkolepý pohled, který se před ní otvíral. Na její pěkné tváři se objevil zasněný výraz, jaký přelétne jako stín obličejem ušlechtilého a jemného člověka, když na něho něco mocně zapůsobí.

A skutečně, to, co naši cestovatelé uviděli, bylo tak nádherné, že se to muselo hluboce dotknout jejich obrazotvornosti. Na západě, kam byly upřeny zraky všech, se rozprostíralo moře listí, nádherné a svěže zářící přepestrou zelení bujné vegetace a hýřící nesčetnými odstíny barev, s jakými se člověk setkává na čtyřicátém druhém stupni zeměpisné šířky. Jilmy s půvabnou, svislou korunou, nejrůznější odrůdy javoru, ušlechtilé duby amerického pralesa a širokolisté lípy se vzájemně proplétaly a vytvářely široký, napohled bezbřehý koberec listoví. Ten se táhl až k zapadajícímu slunci a když se dotkl obzoru splynul s mraky, jako když se mořské vlny potkají pod okrajem nebeské klenby s oblohou.

Tu a tam se mezi lesními velikány objevila mýtinka, která vznikla náhodou za bouře nebo kterou stvořil rozmar přírody. A tak dovolil slabším stromům, aby se mohly prodrat vzhůru, ke světlu, a vyzvednout svou skromnou korunu skoro na úroveň okolní zeleně.

Mezi ně patřila bříza, strom, jehož si lidé v krajích, kde není tolik lesů jako zde, váží, chvějící se osika, nejrůznější druhy ořešáků a jiné stromy, které připomínaly neurozené a prosté, kteří se shodou okolností dostali do společnosti vznešených a velkých. Tu a tam pronikl touto zelení bez hranic také štíhlý kmen borovice a vypínal se nad nijako mohutný, rukou umělcovou na listnaté pláni vytesaný pomník.

Právě v té rozlehlosti, v bezbřehosti zelené plochy bylo cosi vznešeného. Celá ta krása spočívala v jemných odstínech barev, vyvolaných střídáním světla a stínu. Přitom vyvolávalo hluboké ticho pocit, který se ze všeho nejvíc podobal bázni.

„Strýčku, vypadá to jako moře, které ty máš tolik rád,“ užaslá a přitom okouzlená dívka se obrátila na svého společníka, o jehož rameno se lehce opírala, jen aby měla větší pocit jistoty.

„To co říkáš, jen ukazuje, že toho mnoho nevíš. Je to jen fantazie mladého děvčete, Magnetko.“

Touto přezdívkou chtěl námořník dát najevo, že půvab jeho neteře je opravdu přitažlivý.

„Jen dítě může přirovnat tuhle hrstku listí k tomu, co člověk vidí, když má před sebou opravdový Atlantský oceán. Kdybys všechny ty koruny stromů připnula Neptunovi na kabátek, vypadaly by na jeho prsou jako ubohoučká kytička.“

„Zdá se mi, strýčku, že v tvých slovech je víc fantazie než pravdy. Jen se podívej kolem – široko daleko není nic než listí. Co ještě víc může člověk vidět, když se dívá na moře?“

„Co víc!“ strýc netrpělivě trhl loktem, kterého se dívka dotýkala. Měl paže zkříženy a zastrčeny na prsou pod kabátem z červeného sukna, jaké tehdy bylo v módě.

„Co víc, Magnetko? Měla by ses raději zeptat, co není vidět. Kde máš rozbouřené moře, modrou vodu, vlny, které se valí a lámou, kde jsou velryby? Nebo kde chceš na tomto kousku lesa hledat vodní smrště? Kde zůstal ten věčný pohyb, s jakým se člověk setkává na moři, ty děcko jedno?“

„A kde ty máš zase na tom svém moři koruny stromů, to hluboké ticho, vůni listí a tu nádhernou zeleň, strýčku?“

„Nepovídej, Magnetko! Kdybys něčemu rozuměla, věděla bys, že zelená voda je pro námořníka mor. Má ji ještě míň rád než nějakého zelenáče.“

„Ale zelené stromy, to je přece něco docela jiného. Poslouchej! Slyšíš, jak vítr šumí v listí?“

„To by sis měla, děvče, poslechnout, když začne foukat vítr od severozápadu, když vítr máš tak ráda. No, a kde máš na tomto kousku lesa vichřice, orkány, pasáty, východní větry a podobně, a jaké ryby plavou pod touhle tichounkou hladinou?“

„Že tu byly bouře, to jasně dokazuje to, co vidíme kolem sebe. Je pravda, že tu nejsou ryby, ale pod tím listím žije zvěř.“

„To teda nevím,“ odpověděl umíněně námořník. „V Albany nám toho napovídali, s jakými divokými zvířaty se tu setkáme, a zatím jsme tu neviděli nic, co by tuleně polekalo. Pochybuju, že by se na pevnině našlo jediné zvíře, které se vyrovná žraloku z jižních moří.“

„Podívej se!“ vykřikla neteř, která byla víc zaujata vznešeností a nádherou nekonečného lesa než strýcovým povídáním, „tamhle stoupá kouř nad vrcholky stromů – nemohl by to být kouř z nějakého domu?“

„Ba jo, ten kouř ukazuje na lidi,“ odpověděl námořník. „To teda stojí za tisíc stromů. Musím na to upozornit Ostrý šíp. Mohl by minout přístav a ani by o tom nevěděl. Kde je kouř, tam se obyčejně vaří.“

Když strýc domluvil, vytáhl ruku ze záňadří, lehce se dotkl ramene Indiána, který stál vedle něho, a ukázal na tenký proužek kouře, jenž asi míli odtud se pomalu prodíral hustým listím a v chvějícím se vzduchu se rozplýval v skoro neviditelná vlákna páry.

Tuskarora byl jedním z těch vznešeně vyhlížejících bojovníků, kterých bývalo před sto lety mezi praobyvateli této pevniny mnohem víc než dnes.

Ačkoliv se dost dlouho stýkal s přistěhovalci a znal jejich zvyky – dokonce se naučil i jejích řeči – sám ztratil pranepatrně z drsné vznešenosti a prosté důstojnosti indiánského náčelníka. K starému námořníkovi se choval přátelsky, avšak zdrženlivě. Indián se totiž často stýkal s důstojníky vojenských posádek, které navštěvoval, věděl proto, že jeho nynější společník není žádná vysoká šarže.

Tuskarora se choval tak důstojně a zdrženlivě, že Charles Cap – tak se totiž námořník jmenoval – se ani v nejlepší náladě neodvážil k Indiánovi za celý týden, co byli spolu, chovat důvěrně. Když však uviděl kouř, jakoby z nenadáni uviděl lodní plachtu na moři. A tak poprvé od té doby, co se setkali, odvážil se námořník dotknout se válečníka.

Tuskarorovo bystré oko hned postřehlo kouř. Indián si stoupl na špičky a pěknou chvíli stál s chřípím rozšířeným jako jelen, který ucítil ve vzduchu pach. Jeho pohled se podobal pohledu cvičeného loveckého psa, který čeká, až pán vystřelí. Potom se spustil na celá chodidla a slabě, sotva slyšitelně vykřikl. Jeho hlas byl tentokrát příjemný a v ničem se nepodobal divokým indiánským výkřikům.

Tuskarora jako by nebyl nijak zvlášť vzrušen. Byl klidný a pohled jeho pronikavých, temných orlích očí klouzal po listnatém moři, jako by chtěl zachytit každou sebemenší maličkost, která by mu mohla podat vysvětlení. Strýc i neteř dobře věděli, že dlouhá cesta, na kterou se vydali pralesem bude spojena s nebezpečím. Nikdo z nich však v té chvíli nevěděl, jestli je blízkost lidí pro ně dobrým nebo zlým znamením.

„Někde nablízku musí být, Ostrý šípe, Oneidové nebo Tuskarorové,“ řekl Cap. Oslovil Indiána tak, jak mu obyčejně říkali Angličané., „Nebylo by dobře, kdybychom si k nim zašli? Mohli bychom se v jejich vigvamu pohodlně vyspat.“

„Tam není vigvam,“ odpověděl Ostrý šíp klidně, jak měl ve zvyku. „Je tam moc stromů.“

„Ale Indiáni tu někde musí být. Možná že jsou to tví staří kamarádi, pane Ostrý šíp.“

„Žádný Tuskarora – žádný Oneida – žádný Mohawk – oheň bledých tváří.“

„Zatracený chlapík, Magnetko. Na tohle námořnický rozum nestačí – my staří mořští vlci dovedeme povědět, jestli je to tabák, co ho žvýkají vojáci, nebo co ho žvýkají námořníci. Rozeznáme pelech nějakého otrapy od námořníkova visutého lůžka. Myslím ale, že ani nejstarší admirál loďstva Jeho Veličenstva by nedovedl rozeznat kouř válečné lodě od kouře nákladní lodě.“

Při pomyšlení, že v tomto moři lesů jsou nablízku lidé, krásná tvář dívky, která stála vedle námořníka, zčervenala a oči jí zazářily.

Poněvadž se často se strýcem obdivovali Tuskarorovým vědomostem nebo lépe řečeno jeho instinktu, zeptala se překvapeně:

„Oheň bledých tváří! To přece nemůže poznat, strýčku!“

„Před deseti dny bych byl odpřísáhl, že máš pravdu, dítě. Ale teď už nevím, čemu mám vlastně věřit. Směl bych se vás, Ostrý šípe zeptat, proč si myslíte, že ten kouř je kouřem bledých tváří a ne Indiánů?“

„Vlhké dřevo,“ odpověděl Indián klidně, jako když učitel vysvětluje nepříliš chytrému žáku početní příklad. „Moc vlhka – moc kouře, moc vody – černý kouř.“

„Ale račte prominout, pane Ostrý šíp, ten kouř není ani černý, ani ho není moc. Mně se zdá, že ten kouř je lehoučký a světlý jako pára nad kotlíkem, když si kapitán vaří čaj, a oheň si musel rozdělat několika třískami.“

„Moc vody,“ opakoval Ostrý šíp a lehce kývl hlavou.

„Tuskarora je moc chytrý, aby rozdělával oheň vodou! Bledá tvář má moc knih a všechno spálí. Moc knih, málo vědomostí.“

„Musím přiznat, že má pravdu,“ řekl Cap, který neměl učení nijak v lásce. „Naráží na to, že ráda čteš, Magnetko. Ten náčelník se do určité míry dívá na věci rozumně. Jak daleko máme, Ostrý šípe, podle vašeho odhadu, k té louži, které říkáte Velké jezero a kam se už několik dní snažíme dostat?“

Tuskarora se podíval sebevědomě na námořníka a klidně odpověděl:

„Ontario je jako nebe, ještě jednou vyjde slunce a Velký cestovatel je uvidí.“

„Nedá se popřít, že jsem velkým cestovatelem, ale ze všech mých cest, pokud jde o cestováni po souši, je tahle nejdelší a dohromady z ní nic nemám. Jestli ta sladkovodní louže je tak blízko, Ostrý šípe, a jestli je tak velká, měl by ji, podle mého, pár dobrých očí uvidět. Z téhle vyhlídky je přece vidět alespoň třicet mil daleko.“

„Podívej se,“ řekl Ostrý šíp a ukázal před sebe klidným, půvabným pohybem ruky. „Ontario!“

„Strýčku, ty jsi zvyklý křičet ‚země na obzoru a ne ‚voda na obzoru‘, a proto je nevidíš.“ Neteř starého námořníka se dobromyslně rozesmála.

„Jak si můžeš, Magnetko, myslet, že bych nepoznal svůj rodný živel, kdyby ho bylo vidět?“

„Ale Ontario není tvůj rodný živel, milý strýčku, protože tvůj živel je slaná voda, a tahle voda je sladká.“

„To možná platí pro nějakého mladého plavčíka, ale rozhodně né pro starého mořského vlka. Já bych, děvenko, poznal kdejakou vodu, i kdybych ji viděl v samé Číně,“

„Ontario,“ opakoval ještě hlasitěji Ostrý šíp a znovu ukázal k severozápadu.

Poprvé od chvíle, co se setkali, se Cap podíval na Tuskaroru poněkud opovržlivě, nepřestal však sledovat náčelníkův upřený pohled a jeho napřaženou ruku. Indián se díval na prázdné místo na obzoru, které leželo těsně nad prostorem pokrytým lesy.

„Právě tak jsem si to představoval, když jsem opouštěl mořské pobřeží, abych šel hledat tenhle rybník,“ pokračoval Cap a pokrčil rameny jako člověk, který trvá na svém a je přesvědčen, že nemá smyslu dál o tom mluvit. „Možná že je Ontario tam, jak ukazuješ, ale moc velké není. Strčil bych je do kapsy. Doufám, že až se tam dostaneme, najdeme na něm dost místa, aby se tam kánoe mohla otočit. Musím se přiznat, Ostrý šípe, že kdyby byly nablízku bledé tváře, rád bych je viděl.“

Tuskarora mlčky kývl hlavou a celá skupina sestupovala tiše s kořenů vyvráceného stromu. Když, byla dole, Ostrý šíp řekl, že půjde zjistit, kdo zapálil oheň. Své ženě a dvěma ostatním radil, aby se vrátili ke kánoi, kterou zanechali nedaleko odtud na řece, a aby tam na něho počkali.

„To teda ne, pane náčelník, taková věc se dá udělat někde, kde člověk může pořádně zakotvit, nebo řekněme na širém moři, kde se člověk vyzná,“ odpověděl starý Cap, „ale v krajině, o které člověk dohromady nic neví, jako tady, by podle mého nebylo dobře, aby se lodi vod příliš ze své lodi vzdálil. A tak tedy, s vaším dovolením, zůstaneme pohromadě.“

„Co si přeje můj bratr?“ zeptal se vážně Indián. Neurazil se však, ačkoliv v poznámce starého námořníka cítil osten nedůvěry.

„Rád bych zůstal ve vaši společnosti, pane Ostrý šíp, nic víc Půjdu s vámi a s těmi cizinci si promluvím.“

Tuskarora nic nenamítal a znovu poručil své drobné, trpělivé a poslušné ženě, aby šla ke člunu. Její hluboké černé oči, když na něm občas utkvěly, byly plny úcty, strachu i lásky. Teď však zase začala dělat potíže Magnetka. Ačkoliv byla odvážná a v rozhodujících okamžicích neobyčejně energická, byla to přece jen žena, a když si pomyslela, že by ji její dva mužští společníci měli opustit uprostřed těch nekonečných pralesů, rozhodla se, že také ona půjde se strýcem.

„Tak dlouho jsem seděla v kánoi, pohyb mi udělá dobře, strýčku,“ Magnetka, která trochu zbledla, se začala uklidňovat a její tváře znovu dostávaly přirozenou barvu.

„Možná že s těmi cizinci jsou také ženy.“

„Tak tedy pojď, děťátko, nebude to dál než nějaký ten kabel. Hodinu před západem slunce budeme zpátky.“

Dívka, jejíž pravé jméno bylo Mabel Dunhamová, se hned chystala na cestu, Červnová rosa – tak se jmenovala žena Ostrého šípu – šla však beze slova ke kánoi. Byla už zvyklá tak poslouchat a být sama v temném lese, že jí ani nepřišlo mít strach. Ti tři, co zůstali u polomu, obešli teď to bludiště navzájem se proplétajících větví a dostali se na okraj lesa, odkud měli vyrazit dál.

Ostrému šípu stačilo se rozhlédnout, ale starý Cap, dřív než vešel do lesa, z opatrnosti určil směr kouře kapesním kompasem.

„Tohle kormidlování podle čichu, Magnetko, to je snad dobré pro Indiána, ale vzdělaný člověk jako já, ten se víc spolehne na magnetickou střelku,“ řekl strýc a vykročil za lehkonohým Tuskarorou.

„Kolumbus by jakživ nebyl objevil Ameriku, kdyby měl jenom nos. Na to můžeš vzít jed. Příteli Ostrý šípe, už jste někdy viděl takovýhle přístroj?“

Indián se otočil, podíval se na kompas, který Cap držel tak, aby mu ukazoval směr, a řekl vážně:

„Oko bledé tváře. Tuskarora má oči v hlavě. Ať má teď Slaná voda (tak Indián pojmenoval svého společníka) jen oko, žádný jazyk.“

„Chce tím říci, strýčku, že musíme být tiše. Možná že těm lidem, s nimiž se máme setkat, nevěří.“

„To je celý Indián. Ti to tak dělají vždycky, když se blíží k nějakému táboru; Všimla sis, že si prohlížel křesadlo na ručnici?

Možná že by bylo dobře, kdybych se také podíval, jestli mám v pořádku pistole.“

Mabel dělala, jako by ji tyto přípravy nijak neznepokojovaly. Za dlouhé cesty pralesem si na takové počínání zvykla. Šla těsně za svými společníky lehce a pružně, jako šel Indián před nimi. Asi půl míle nedělali nic jiného, než že mlčeli. Když se však blížili k místu, kde měl být oheň, bylo už třeba větší opatrnosti. Pod větvemi stromů, jak už to bývá, bránily v rozhledu jen vysoké, štíhlé kmeny. Kdejaká rostlina se drala ke světlu a člověku, který kráčel pod listnatým baldachýnem, se zdálo, jako by šel pod obrovskou klenbou, kterou stvořila příroda a kterou podpíraly desetitisíce neotesaných sloupů. Za tyto sloupy – stromy – se však často dovedl ukrýt dobrodruh, lovec nebo nepřítel, a proto když se Ostrý šíp rychle blížil k místu, kde měli být cizinci – jak mu řekl jeho zkušený a neomylný zrak – kráčel čím dál tím opatrněji, byl ostražitější a pečlivěji se kryl.

„Podívej se, Slaná vodo,“ řekl vítězoslavně a ukázal mezi stromy, oheň bledých tváří!“

„Na mou duši, ten chlapík má pravdu,“ zabručel Cap. „Tady je máme, podívejte, jak se klidně cpou, jako kdyby seděli na nějaké zámořské lodi.“

„Ostrý šíp měl jen napůl pravdu,“ zašeptala Mabel. „Jsou tam dva Indiáni a jenom jeden běloch.“

„Bledé tváře,“ řekl Tuskarora a zvedl dva prsty. „Indián,“ a zvedl jeden prst.

„Člověk neví, kdo má pravdu a kdo ne,“ ozval se Cap. „Jeden je celý bílý, docela pěkný mladík, vypadá na pořádného člověka. Ten druhý má rudou kůži, jakou dovede opatřit jen indiánské malování a příroda, a ten třetí, to je něco napůl, ani briga, ani škuner.“

„Bledé tváře,“ opakoval Ostrý šíp a znovu zvedl dva prsty.

„Indián,“ a ukázal jen jeden prst.

„Určitě má pravdu, strýčku. Toho člověka asi oči nikdy neklamou.

Teď ale musíme rychle zjistit, jestli jsou to přátelé nebo nepřátelé.

Mohli by to také být Francouzi.“

„Stačí zakřičet a hned to budeme vědět,“ odpověděl Cap.

„Postav se za tenhle strom, Magnetko, pro případ, že by se ti darebáci rozhodli bez dalšího střílet, a já budu brzo vědět, pod jakou vlajkou plují.“

Strýc přiložil obě dlaně k ústům, jako by z nich chtěl udělat trubku a užuž by byl zavolal, ale Ostrý šíp mu prudce odtrhl ruce od úst a bylo po trubce i po křiku.

„Indián Mohykán,“ řekl Tuskarora, „dobrý. Bledé tváře – Angličané.“

„Tuhle zprávu nám seslala sama nebesa,“ zašeptala Magnetka, kterou málo těšila vyhlídka na krvavou bitku v této pusté krajině.

„Pojďme k nim rychle, strýčku, a řekněme jim, že nejsme zlí lidé.“

„Dobře,“ řekl Tuskarora. „Indián jedná opatrně a ví, co dělá. Bledá tvář hned zbrkle střílí. Ať jde žena.“

„Co vás to napadlo? “ vykřikl užaslý Cap. „Poslat malou Magnetku jako hlídkový člun napřed a takoví dva klackové jako vy a já budou čekat se svinutými plachtami, jestli se jí podaří přistat? Kdybych…“

„Je to to nejmoudřejší, co se dá udělat, strýčku,“ přerušila ho mírně dívka, „Já se vůbec nebojím. Slušný člověk, který uvidí přicházet samotnou ženu, nebude přece střílet. A to, že se objevím právě já, bude nejlepším důkazem, že přicházíme s dobrými úmysly. Nech mě jít napřed, jak to chce Ostrý šíp, všechno dobře dopadne. Ještě nás ti cizinci neuviděli. Budou asi překvapeni, ale nepolekají se.“

„Dobře,“ odpověděl Ostrý šíp, který se nepokrytě obdivoval Mabelině odvaze.

„Takhle si námořník nepočíná,“ řekl Cap, „ale poněvadž je to v lese, nikdo se to nedozví. Jestli tedy, Mabel, myslíš –“

„Já vím, strýčku, že se nemusím bát. Budeš nablízku a nedovolíš, aby se mi něco stalo.“

„Dobrá. Vezmi si jednu z těchhle pistolí, potom –“

„Ne. Bude lip, jestli se spolehnu na své mládí a na to, že jsem bezbranná žena,“ dívka se usmála a ze samého vzrušení se začervenala – „nejlíp, když se žena dovolává ochrany mužů, pak se jí nemůže nic stát. Se zbraněmi neumím zacházet a nechci o nich nic vědět.“

Strýc neodporoval. Mabel dostala ještě od Tuskarory několik přesných pokynů, sebrala všechnu svou odvahu a sama se vydala ke skupině, která seděla u ohně. Ačkoliv jí srdce prudce bušilo, šla pevným krokem, bez nejmenšího zaváháni. V lese vládlo hrobové ticho, poněvadž ti, k nimž se blížila, se nestarali o nic jiného než jak se pořádně najíst. A tak ani na chvíli neodvrátili zrak od svého veledůležitého počínání. Sotva se však Mabel přiblížila tak na sto kroků k ohni, šlápla na suchou větvičku. Jakmile se ozvalo tiché zapraskání, Mohykán – Ostrý šíp hned říkal, že to je Mohykán – a jeho druh, o němž se ještě nevědělo, co je zač, bleskurychle vyskočili. Oba se podívali na ručnice, opřené o stromy. Když však uviděli dívku, zůstali nehnutě stát. Indián něco řekl svému druhovi a znovu si sedl k jídlu, jako by se nebylo nic stalo. Běloch ale vstal a šel Mabel naproti.

Když se cizinec přiblížil, poznala Mabel, že je to běloch, přestože byl oblečen napůl jako běloch, napůl jako Indián. Musel proto přijít hodně blízko, aby si byla jista, že je to běloch. Byl to muž střeních let, jeho tvář, o které se dá těžko povědět, že by byla krásná, vyhlížela poctivě a bez nejmenší známky záludnosti, a tak Magnetka hned věděla, že jí nehrozí nebezpečí.

„Ničeho se nebojte, slečno,“ řekl lovec – podle jeho oděvu se dalo soudit, že je lovcem – „setkáváte se v tomto pustém kraji s lidmi, kteří vědí, že se musí chovat slušně ke každému, kdo touží po míru a spravedlnosti. V těchto končinách mě znají dobře. Snad jste slyšela některou z mých přezdívek. Francouzi a Indiáni na druhé straně Velkých jezer mi říkají Dlouhá karabina, Mohykáni, vlastně ti, kteří ještě z tohoto spravedlivého a statečného kmene zbyli, mi přezděli Sokolí oko, a vojáci a ti, kteří se toulají po této straně vody, mi říkají Stopař, poněvadž se ještě nikdy nestalo, abych ztratil jeden konec stopy, když na jejím druhém konci byl nějaký Mingo nebo přítel, který mě potřeboval.“

Nebylo to řečeno vychloubačně, ale s poctivým přesvědčením člověka, který dobře ví, že ať ho nazývají jak chtějí, nemá se za co stydět. Na Mabel účinkovala lovcova slova okamžitě. Jakmile uslyšela poslední přezdívku, spráskla ruce a opakovala:

„Stopaři“

„Tak mi říkají, slečno, a nejeden velký pán si svůj šlechtický titul zasloužil míň než já svůj. Abych pravdu řekl, víc si zakládám na tom, že si dovedu najít cestu i tam, kde není žádná stopa. Ale vojáci nejsou rozhodně přesní a většinou si pletou šlépěj se stopou, ačkoliv šlépěj můžete docela dobře vidět, kdežto stopa je jen o málo víc než pach.“

„Vy jste tedy přítel, který nám měl podle slibu mého otce přijít naproti!“

Jestli jste dcera seržanta Dunhama, tak ani velký prorok Delawarů jaktěživ nepronesl větší pravdu.“

„Jsem Mabel, a tam za stromy se schoval můj strýc. Jmenuje se Cap, a Tuskarora, ten se jmenuje Ostrý šíp. Mysleli jsme, že se s vámi setkáme až na březích jezera.“

„Byl bych raději, kdyby vaším průvodcem byl poctivější Indián než Ostrý šíp,“ řekl Stopař, „protože já tyhle Tuskarory nemám rád.

Odešli příliš daleko od hrobů svých otců, a proto často zapomínají na Velkého ducha, a Ostrý šíp je ještě k tomu ctižádostivý náčelník. Je s ním Červnová rosa?“

„Jeho žena jde s námi. Je to velmi skromné a mírné stvoření.“

„Je, a je velice upřímná. Tohle o Ostrém šípu nikdo, kdo ho zná, tvrdit nemůže. Ale na životní pouti se člověk musí smířit s tím, co mu osud postaví do cesty. Myslím, že jste mohli najít horšího průvodce, než je Tuskarora. Poněvadž má v sobě moc krve Mingů, nemají ho Delawaři rádi.“

„Měli jsme tedy štěstí, že jsme se s vámi setkali,“ řekla Mabel.

„No, neštěstí to není. Slíbil jsem totiž seržantovi, že jeho dceru bezpečně dovedu do posádky, kdyby mě to mělo třeba život stát. Počítali jsme, že vás potkáme, ještě než dojdete k vodopádu, nechali jsme tam kánoi. Mysleli jsme si, že nebude na škodu, jestli vám půjdeme několik mil naproti, abychom vám v případě potřeby pomohli. Je dobře, že jsme to udělali, pochybuju, že by si Ostrý šíp věděl s proudem rady.“

„Už jde můj strýc s Tuskarorou. Teď se k vám můžeme přidat.“

Jak Mabel předpokládala, Cap a Ostrý šíp, když viděli, že se Mabel přátelsky baví s cizincem, přišli blíž. Mabel jim krátce řekla, co se sama od cizince dozvěděla. Potom všichni zamířili ke dvěma mužům, kteří stále ještě seděli u ohně.

Читайте дальше по ссылке продолжение книги «Следопыт» (Stopař) на чешском языке. Весь список книг, переведённых на чешский язык, или написанных в оригинале на чешском, вы найдёте в разделе «Книги на чешском языке». Для детей ещё есть раздел «Сказки на чешском».