Онлайн-школа иностранных языков «Европейское Образование»

Книга «451 градус по Фаренгейту» (451 stupňů Fahrenheita) на чешском языке – читать онлайн, автор романа – Джордж Оруэлл. «451 градус по Фаренгейту» (451 stupňů Fahrenheita) - это одно из самых известных произведений Джорджа Оруэлла. Позже книга «451 градус по Фаренгейту» (451 stupňů Fahrenheita) была переведена на многие самые распространённые языки мира, а также на многие менее распространённые (в том числе и на чешский). Также были сняты фильмы по сюжету книги «451 градус по Фаренгейту» (451 stupňů Fahrenheita) в разных странах мира.

Остальные книги для детей, а также много других книг, переведённых на чешский язык, можно читать онлайн или скачать бесплатно в разделе «Книги на чешском языке». Для детей также создан раздел «Сказки на чешском».

Для тех, кто самостоятельно изучает чешский язык по фильмам, создан раздел «Фильмы на чешском языке».

Для тех, кто хочет учить чешский язык не только самостоятельно, но и с опытным преподавателем, есть информация на странице «Чешский по скайпу».

Для абитуриентов, планирующих получать высшее образование в Чехии, будет полезным раздел «Университеты Чехии (все чешские ВУЗы)».

Теперь переходим к чтению книги «451 градус по Фаренгейту» (451 stupňů Fahrenheita) на чешском языке. На этой странице выложена первый фрагмент романа, а ссылка на продолжение книги «451 градус по Фаренгейту» (451 stupňů Fahrenheita) будет в конце страницы.

451 stupňů Fahrenheita

451 stupňů Fahrenheita – teplota,

při níž se papír vznítí a hoří…

Část první

OHNIŠTĚ

A SALAMANDR

Byla to rozkoš – pálit.

Pozoroval s obzvláštní rozkoší, jak jsou předměty pohlcovány, jak věci černají a jak se mění. Krev mu bušila ve spáncích, když svíral v dlaních mosaznou trysku – toho obrovského hada, který plival na svět jedovatý petrolej – a jeho ruce byly rukama podivuhodného dirigenta řídícího nesmírnou symfonii žáru a ohně, v níž mizí cáry a zuhelnatělé zbytky dějin. V očích pod helmou se symbolickým číslem 451, nasazenou na lhostejné hlavě, vzplál oranžový žár, když si představil, co bude následovat: stiskl zapalovač a dům se vzepjal ve žravých plamenech, které zbarvily večerní oblohu do červena, do žlutá a do smolné černi. Kráčel obklopen rojem světlušek. Pocítil neodolatelnou touhu strčit do žhnoucí pece pár pěnových bonbonů na klacku, jak se to žertem dělávalo, zatímco poletující, žárem zkroucené knihy umíraly u vchodu a na trávníku. A když se knihy ve víru jisker vznesly vzhůru a letěly pryč, vítr potemněl dýmem spáleniště.

Montag se zuřivě zašklebil, jako se šklebí každý, koho plameny ožehnou a donutí, aby couvl. Věděl, že až se vrátí na požárnickou stanici a mrkne na sebe do zrcadla, bude vypadat jako kabaretní zpěvák pomazaný opáleným korkem. A později, až bude usínat, ucítí ve tmě, jak se mu svaly na tváři dosud stahují oním zuřivým šklebem. Pokud se pamatoval, ten úsměv ho neopouštěl, nikdy ho neopouštěl.

Pověsil blýskavě černou helmici a vyleštil ji, pečlivě pověsil i ohnivzdornou vestu, vydatně se osprchoval a pak se vydal, s rukama v kapsách a pískaje si, hořejším poschodím požárnické stanice k poplachovému otvoru v podlaze, jímž propadl dolů. V poslední chvíli, když už se zdálo, že se určitě stane neštěstí, vytáhl ruce z kapes a zabrzdil pád tím, že se zachytil lesklé tyče. Sklouzl po ní, tyč zaskřípala a on se zastavil, paty sotva palec nad betonovou podlahou. Vyšel z požárnické stanice a kráčel půlnočními ulicemi k podzemní dráze, kde tichý pneumatický vlak bezhlučně klouzal naolejovaným žlabem a pak ho se závanem teplého vzduchu vypustil do krémově vykachlíkované chodby, kterou stoupalo pohyblivé schodiště k povrchu.

Dal se schodištěm vynést na tichý noční vzduch a stále si hvízdal. Téměř zamyšleně zamířil k rohu ulice, ačkoli nepřemýšlel o ničem určitém. Ale než dospěl na roh, zpomalil chůzi – jako by z neznáma přiletěl závan větru, jako by na něj někdo zavolal jménem. Když se po několik posledních nocí vracel ve světle hvězd domů, měl pokaždé na tomto nároží velmi nejistý pocit. Cítil, že tam až do poslední chvilky, než zahnul za roh, někdo stál. Zdálo se, že ovzduší je zde prosyceno zvláštním klidem, jako by tu potichu čekal někdo, kdo se chviličku před jeho příchodem prostě změní v stín a nechá ho projít. To snad čich mu prozradil slaboučkou vůni, snad ucítil na hřbetě rukou a na tváři, že vzduch je teplejší právě na tomto místě, kde jej možná na zlomek okamžiku o několik stupňů ohřálo tělo člověka, který tam stál. Bylo to nepochopitelné. Pokaždé, když zabočil za roh, spatřil jenom bílý hrbolatý nepoužívaný chodník, kde jedné noci jako by něco rychle mizelo přes trávník, dřív než to mohl rozpoznat nebo než mohl promluvit.

Dnes však zpomalil chůzi, téměř se zastavil. Mysl předběhla jeho kroky a chystala se obejít kolem rohu za něho, když tu vnitřním sluchem zachytil jemný šepot. Dýchá tam někdo? Nebo snad někdo, kdo tam tiše stojí a čeká, jenom objemem svého těla stlačuje vzduch?

Zahnul za roh.

Po chodníku zalitém měsíčním světlem letělo podzimní listí, takže se zdálo, jako by dívka, která se pohybovala v jeho proudu, ujížděla vpřed a nechávala se pohybem větru a listů unášet. Se skloněnou hlavou pozorovala své střevíce brodící se ve zvířených listech. Měla drobnou, mléčně bílou tvář a v ní výraz duchovního hladu, jenž vše s neúnavnou dychtivostí ohmatával. Zírala na všechno bledá překvapením; tmavé oči hleděly na svět tak soustředěně, že jim žádné hnutí neušlo. Měla bílé šaty a ty šeptaly. Téměř se mu zdálo, že slyší pohyb jejích rukou – a teď mizivě nepatrný zvuk, bělostné zachvění její tváře, kterou k němu obrátila, když zjistila, že blízko ní stojí uprostřed chodníku muž a čeká.

V korunách stromů silně zahučelo, jak se z nich snášel ten suchý déšť. Dívka se zastavila a zdálo se, že snad překvapením ucouvne, ale zatím zůstala stát a prohlížela si Montaga očima tak temnýma a lesklýma a živoucíma, až si pomyslil, že jí asi musel říct něco neobyčejně úžasného.

Věděl však, že pohnul rty, jen aby ji pozdravil, a když si všiml, že jí učaroval salamandr na jeho rukávu a odznak s Fénixem na prsou, promluvil znovu.

„Už vím,“ řekl, „vy jste naše nová sousedka.“

„A vy jste určitě –“ pozdvihla oči z odznaků jeho povolání „– požárník.“ Její hlas se ztratil v dálce.

„Říkáte to nějak divně!“

„Poznala bych – poznala bych to se zavřenýma očima,“ řekla pomalu.

„Co – zápach petroleje? Moje žena si na něj pořád stěžuje,“ zasmál se.

„Člověk se ho nikdy úplně nezbaví.“

„Ne, to nezbaví,“ řekla stísněně.

Cítil, že kolem něho obchází, převrací ho naruby, jemně jím třese a vyndává mu věci z kapes, aniž se jedinkrát pohnula.

„Pro mě,“ řekl, protože mlčení trvalo už dlouho, „je petrolej jako voňavka.“

„Opravdu vám tak připadá?“

„Samozřejmě. Proč by ne?“

Dala si s odpovědí načas, aby o tom mohla přemýšlet. „Nevím.“

Otočila se k chodníku, který vedl k jejich domovům. „Nebude vám vadit, když půjdu s vámi? Já jsem Clarissa McClellanová.“

„Clarissa. Já jsem Guy Montag. Jen pojďte se mnou. Co se tu tak v noci potulujete? Kolik vám je?“

Šli po stříbřitém chodníku nocí, jíž vál vlahý i chladivý vítr, ve vzduchu slabounce voněly meruňky a jahody a on se rozhlédl kolem sebe a uvědomil si, že v téhle pokročilé roční době to je nemožné.

Byla tu jenom ta dívka. Šla teď s ním, v měsíčním světle svítila její tvář jako sníh a on věděl, že v hlavě převrací jeho otázky a přemýšlí, jak by mu na ně nejlépe odpověděla.

„Je mi sedmnáct a jsem cvok,“ řekla. „Můj strýček říká, že to jde jedno s druhým. Prý když se tě lidi budou ptát, kolik ti je, pověz jim, že sedmnáct a že jsi cvok. Že se takhle v noci pěkně jde? Já ráda čichám k věcem a dívám se na ně a někdy zůstanu vzhůru a prochodím celou noc a dívám se na východ slunce.“

Šli dál a opět mlčeli, až konečně řekla zamyšleně: „Víte, že se vás vůbec nebojím?“

Překvapilo ho to. „Proč byste se měla bát?“

„Tolik lidí se vás bojí. Myslím vás požárníků. Ale vy jste vlastně docela normální člověk…“

Spatřil v jejích očích sama sebe, uzavřeného ve dvou zářících kapkách průzračné tekutiny, sama sebe, černého a drobného, jemně do všech podrobností, s rýhou kolem úst, se vším všudy, jako by její oči byly dva zázračné kousky jantaru a mohly ho oblít a nedotčeného uchovat. Její obličej, obrácený teď k němu, byl z křehkého mléčného skla a prosvítalo jím měkké nezhasínající světlo. Nebylo to hysterické světlo elektrické žárovky, ale – co? Podivně příjemné, vzácné a lichotivé světlo svíčky.

Kdysi dávno, ještě když byl malý, byla jednou v elektrárně porucha. Matka tehdy našla a rozsvítila poslední svíčku a na hodinku znovu objevili osvětlení, v němž prostor ztratil svoje nesmírné rozměry, schoulil se útulně kolem nich a oni, matka a syn, v něm zůstali sami, změnění a doufající, že elektrárna ještě chvíli nebude fungovat…

A potom Clarissa McClellanová řekla:

„Mohu se vás na něco zeptat? Jak dlouho jste u požárníků?“

„Od dvaceti. Už deset let.“

„A přečtete si někdy některou z těch knih, které pálíte?“

Zasmál se. „To je protizákonné!“

„Ano, máte pravdu.“

„Je to pěkná práce. V pondělí spálit Millayovou, ve středu Whitmana, v pátek Faulknera, spálit je na popel a potom spálit ten popel. To je naše oficiální stanovisko.“

Šli dále a dívka řekla: „Je to pravda, že kdysi dávno požárníci požáry hasili, místo aby je zakládali?“

„Ne, domy byly samozřejmě odjakživa ohnivzdorné.“

„To je divné. Jednou jsem slyšela, že před dávnými časy hořívaly domy nešťastnou náhodou a že lidi volali požárníky, aby plameny uhasili.“

Zasmál se.

Prudce k němu otočila hlavu. „Proč se smějete?“

„Já nevím.“ Znovu se rozesmál a pak se zarazil. „Proč se ptáte?“

„Smějete se, ačkoli jsem neřekla nic k smíchu, a hned mi odpovídáte.

Ani na chvilku se nezamýšlíte nad tím, co jsem se vás ptala.“

Zastavil se. „Vy jste ale divná,“ řekl a pohlédl na ni. „Zdvořilá moc nejste.“

„Nechtěla jsem vás urazit. Myslím, že jenom trochu moc pozoruju lidi.“

„No, a tohle pro vás nic neznamená?“ poklepal na číslo 451, přišité na uhlově černém rukávu.

„Ano,“ zašeptala. Přidala do kroku. „Díval jste se někdy na tryskové automobily, jak se ženou tamhle po bulváru?“

„Zamlouváte, o čem jsme se bavili!“

„Někdy si myslím, že šoféři vůbec nevědí, jak vypadá tráva nebo květiny, protože nikdy nejedou dost pomalu, aby je viděli,“ řekla. „Kdyby člověk ukázal šoférovi zelenou kaňku, řekne: ‚To je tráva!‘ A růžovou kaňku? ‚To je růžový sad!‘ Bílé kaňky jsou domy. Hnědé kaňky jsou krávy.

Strýček jel jednou na dálnici pomalu. Jel jenom šedesátkou a zavřeli ho na dva dny. Nepřipadá vám to směšné a taky smutné?“

„Moc přemýšlíte,“ řekl Montag stísněně.

„Málokdy se dívám na telestěny a málokdy chodím na závody nebo do zábavních parků. Proto mám asi spoustu času na bláznivé myšlenky. Viděl jste ty sedmdesát metrů dlouhé reklamní tabule venku za městem? Víte, že kdysi byly tabule jenom sedm metrů dlouhé? Jenže auta se začala hnát tak rychle, že museli reklamy protáhnout, aby bylo dost času je přečíst.“

„To jsem nevěděl,“ úsečně se zasmál Montag.

„Vsaďte se, že vím ještě něco, co vy nevíte. Ráno je na trávě rosa!“

Najednou si nemohl vzpomenout, jestli tohle věděl, nebo ne, a to ho podráždilo.

„A když se dobře podíváte –“ ukázala na oblohu, „uvidíte na měsíci muže.“

Už dávno se tam nepodíval.

Zbytek cesty ušli beze slova, ona zamyšlená, on v rdousivé a nepříjemné zamlklosti na ni vrhal pohledy plné obvinění. Když došli k jejímu domu, byla tam všechna světla rozsvícená.

„Co se děje?“ Montag zřídkakdy viděl v domě tolik světel.

„Nic, to jenom moje máti, otec a strýček vysedávají a hovoří. Je to skoro jako když někdo chodí pěšky, jenomže je to vzácnější. Strýčka zavřeli ještě jednou – neříkala jsem vám to už? – protože chodil pěšky. My jsme strašně zvláštní rodina.“

„A o čem mluvíte?“

Zasmála se tomu. „Dobrou noc!“ Vykročila k domu. Potom jako by si na něco vzpomněla, vrátila se a zvědavě a udiveně si ho prohlížela. „Jste šťastný?“ zeptala se.

„Co jestli jsem?“ zvolal.

Ale ona zmizela, odběhla v měsíčním svitu. Domovní dveře se neslyšně zavřely.

„Šťastný! Takový nesmysl.“

Přestal se smát. Vložil ruku do rukavicového otvoru domovních dveří, aby poznaly jeho dotyk. Domovní dveře se rozlétly.

Samozřejmě že jsem šťastný. Co ji to napadlo? Nebo nejsem? zeptal se tichých pokojů. Stál a hleděl vzhůru na mřížku ventilátoru v hale a náhle si vzpomněl, že za mřížkou je něco schované, něco, co jako by pokukovalo dolů po něm. Rychle odvrátil zrak.

Podivná noc a podivné setkání! Nepamatoval se na nic podobného, vyjma jednou odpoledne před rokem, kdy potkal v parku jakéhosi starce a dali se spolu do řeči…

Montag zatřásl hlavou. Zahleděl se na holou stěnu. Byla tam dívčina tvář, ve vzpomínce opravdu krásná, vlastně udivující. Měla obličej nepatrný jako ciferník malého budíčku, nejasně viditelný v temném pokoji uprostřed noci, když se člověk probudí, aby se podíval, kolik je, a spatří ciferník, který mu ukazuje hodinu a minutu a vteřinu v bělostném mlčení a žáru, jistota sama, která ví, co má říct o noci rychle ubíhající vstříc dalším temnotám, ale plynoucí též vstříc novému slunci.

„Co je?“ zeptal se Montag svého druhého já, toho idiota v jeho podvědomí, který se v něm časem pohnul a zablábolil, nezávislý na vůli, zvyku a vědomí.

Ohlédl se znovu na stěnu. Její tvář – podobala se zrcadlu. Hloupost!

Kolik zná člověk lidí, kteří odrážejí jeho vlastní světlo? Lidé jsou častěji – hledal přirovnání a našel je ve svém oboru – pochodněmi, které dohořívají, až zhasnou závanem větru. Jak zřídka přijme a zrcadlí lidský obličej váš výraz, vaši vlastní, nejvnitrnější, chvějící se myšlenku!

Ta dívka měla neuvěřitelnou schopnost vžít se do člověka; podobala se dychtivému divákovi v loutkovém divadle, vytušila každé zachvění očního víčka, každý pohyb ruky, každé škubnutí prstu ještě dříve, než k němu došlo. Jak dlouho spolu šli? Tři minuty? Pět? Teď mu ta doba připadala nesmírně dlouhá. Její postava na jevišti před ním byla obrovská a jaký stín vrhalo na stěnu její štíhlé tělo! Cítil, že kdyby jej zasvědilo oko, asi by zamrkala. A kdyby se mu lícní svaly nepatrně napjaly, zívla by dávno před ním. Když teď o tom přemýšlím, napadlo ho, skoro se zdá, že na mě tam na ulici čekala – a tak pozdě v noci…

Otevřel dveře do ložnice.

Bylo mu, jako by po západu měsíce vcházel do studeného, mramorového sálu mauzolea. Naprostá tma, ani náznak stříbrného světa venku, okna neprodyšně zavřená, komnata podobající se hrobce, kam nemůže proniknout jediný zvuk velkoměsta. Místnost nebyla prázdná.

Naslouchal.

Jemný ševel jakoby víření moskytů ve vzduchu, elektrický bzukot skryté vosy, stulené ve zvláštním růžovém teplém hnízdě. Hudbu bylo nepatrně… docela nepatrně slyšet, téměř dokázal rozeznat melodii. Cítil, že mu úsměv mizí, taje, skládá se a řadí do záhybů jako tučná kůže, jako hmota fantastické svíčky, která příliš dlouho hořela a hroutí se – teď ji někdo sfoukl. Tma. Nejsem šťastný. Nejsem šťastný. Říkal ta slova sám sobě. Uvědomil si, že to je pravý stav věcí. Nosil své štěstí jako škrabošku, ta dívka utekla se škraboškou přes trávník a nedalo sejít, zaklepat na její dveře a požádat, aby mu ji vrátila.

Nerozsvítil a představoval si, jak asi tenhle pokoj vypadá. Jeho žena leží na posteli, nepřikrytá a chladná jako socha na víku hrobky, oči připoutané ke stropu neviditelnými ocelovými nitěmi, nehybná. V uších jí vězí drobné mušličky, miniaturní rádia pevně vtisknutá dovnitř, a elektronkový oceán zvuků, hudby a hlasů a znovu hudby a hlasů se valí, bez ustání se valí k pobřeží její neusínající mysli. Pokoj byl vlastně prázdný. Každou noc přilétaly vlny a unášely ji s obrovským přílivem zvuků, odplavovaly ji bezesnou nocí k ránu. V posledních dvou letech nebylo jediné noci, aby Mildred nevyplula na to moře, aby se do něho s radostí znovu neponořila.

V pokoji bylo chladno, ale přesto cítil, že nemůže dýchat. Nechtěl rozhrnout záclony a otevřít francouzská okna, protože nechtěl, aby do pokoje vniklo měsíční světlo. A tak s pocitem člověka, který se v nejbližší hodině zalkne nedostatkem vzduchu, šel po hmatu ke své rozesílané, oddělené, a proto chladné posteli.

Ještě než zakopl o předmět na podlaze, věděl, že o takový předmět zakopne. Byl to pocit podobný onomu pocitu, který zakusil, než zahnul za roh a téměř porazil tu dívku. Jeho noha, vysílající před sebe vlnění, přijala signály malé překážky v cestě, jakmile se pohnula. Jeho noha kopla.

Předmět slabě cinkl a ve tmě se odkutálel. Montag stál ztuhlý jako sloup a v noci, která smazávala všechny obrysy, naslouchal bytosti na temné posteli. Dech vycházející z nozder byl tak lehký, že by rozechvěl pouze nejnepatrnější náznaky života: lísteček, černé pírko, osamocený vlásek.

Pořád ještě si nepřál, aby sem vniklo světlo zvenčí. Vytáhl zapalovač, ucítil salamandra, vyrytého do stříbrné plošky, stiskl jej…

Ve světle malého plamínku na něj pohlédly dva oblázky, dva bledé oblázky utopené v prameni čiré vody, nad níž ubíhal běh světa a nedotýkal se jich.

„Mildred!“

Její tvář byla jako zasněžený ostrov, na který se mohl snést déšť, ale ona by ho neucítila; mohly jej zakrýt mraky svými letícími stíny, ale ona by je nepostřehla. Pro ni zněl jen zpěv titěrných vosiček v ucpaných uších, oči měla skelné, dech pronikal jemně, neslyšně sem a tam jejími nozdrami a jí bylo jedno, zda vchází nebo vychází, vychází nebo vchází.

Předmět, který předtím odkopl, se teď zablyštěl u jeho postele. Skleněná lahvička od prášků na spaní, v níž bylo ještě před několika hodinami třicet tabletek a která teď ležela bez kloboučku a prázdná ve světle tenkého plamínku.

Jak tu stál, obloha nad domem zaječela. Ozval se strašlivý zvuk, jako by se něco trhalo, jako by obří ruce roztrhly po niti tisíc kilometrů černého plátna. Montagovi ten zvuk drásavě projel mozkem. Cítil, že mu protíná hruď a štěpí ji na dvě části. Přelétávaly tryskové bombardéry, jeden druhý, jeden druhý, jeden druhý, šest, devět, dvanáct – a ještě jeden, a ještě jeden, a ještě jeden, a další, a další, a další – zastaly všechen jekot hrůzy za něho.

Otevřel ústa a nechal jimi proudit řev letadel dovnitř a ven mezi obnaženými zuby. Dům se otřásal, plamínek v jeho dlani uhasí. Oblázky zmizely. Cítil, jak mu ruka vyletěla k telefonu.

Tryskové bombardéry odlétly. Uvědomil si, že se jeho rty pohybují, že se téměř dotýkají mikrofonu. „První pomoc.“ Strašlivý šepot.

Uvažoval, že řev černých tryskových letadel zřejmě rozdrtil hvězdy na prach, který do rány přikryje zemi jako podivný sníh. Taková bláznivá myšlenka ho napadla, jak tam stál a chvěl se ve tmě, a jeho rty se samovolně pohybovaly.

Měli takový přístroj. Vlastně měli přístroje dva. Jeden sklouzl člověku do žaludku jako černá kobra do studny plné ozvěn a hledal tam kdejakou kaluž hnilobné vody a všechnu zahnívající minulost, která se tam nastřádala. Vypil i zelený sliz, který postupně vykvasil na hladinu. Vypil však také tu tmu? Vysál všechen jed, který tam léta nashromáždila? Divil se tiše a jen občas vydal zvuk prozrazující, že jej něco ucpalo nebo že saje naprázdno. Přístroj měl Oko. Když si nezúčastněný asistent u aparátu nasadil zvláštní optickou kuklu, mohl se podívat do duše člověku, jemuž pumpoval žaludek. Co vidělo to Oko? Asistent se nevyjádřil. Viděl, ale neviděl, co vidělo Oko. Celá záležitost se značně podobala kopání kanálu na dvorku. Žena na lůžku nebyla ničím jiným než vrstvou tvrdého mramoru, k níž se provrtali. Ale co na tom, dělejte, jen vrtejte hloub, vypláchněte tu prázdnotu, jestli pulzace sajícího hada může něco takového vyplavit ven! Asistent stál u přístroje a kouřil cigaretu. Druhý přístroj rovněž pracoval.

Druhý přístroj obsluhoval stejně nezúčastněný chlapík v nezašpinitelné červenohnědé kombinéze. Tenhle přístroj vypumpoval z člověka všechnu krev a nahradil ji čerstvou krví a sérem.

„Musej se vyčistit tak i tak,“ řekl asistent, který stál nad tichou ženou.

„Nemá cenu vypláchnout žaludek, když se nevyčistí krev. Necháte to svinstvo v krvi a krev vám buší do mozku jako paličkou, bum, bum, pár tisíc ran a mozek prostě vyplivne, je po něm.“

„Mlčte!“ řekl Montag.

„Já jen povídám –“ namítl asistent.

„Jste hotovi?“ zeptal se Montag.

Pevně zavřeli kohoutky přístrojů. „Hotovo.“ Jeho podrážděnost se jich vůbec nedotkla. Stáli, cigaretový dým se jim vinul okolo nosu a očí, ale ani nemrkli, ani neuhnuli pohledem. „Přijde vás to na pět kilo.“

„Tak poslyšte – za prvé, proč mi neřeknete, jestli se z toho dostane?“

„Samo, že bude fit. Všechno svinstvo máme tady v tom kufru, už na ni nemůže. Jak vám říkám, starou vypumpujete, novou napustíte a jste fit.“

„Vy nejste ani jeden, ani druhý doktor. Proč nepošlou s první pomocí doktora?“

„To tak!“ Cigareta přilepená na asistentově rtu se vztyčila.

„Takovýchhle případů máme devět nebo deset za noc. Je to pár let, co se začaly tak množit, že na ně vymysleli tyhle speciální mašiny. Ta optická čočka, to je novinka, ale všechno ostatní je už starej krám. Na takovýhle případy nepotřebujete doktora. Na to potřebujete dva šikovný řemeslníky a za půl hodiny je to zlikvidovaný. A hele –“ otočil se k odchodu – „musíme o dům dál. Můj otofon už zas volá S. O. S. Deset bloků odtud. Zase si tam někdo přihnul ze skleničky s prášky. Jen zavolejte, kdybyste nás potřeboval. A ji nechte v klidu. Dali jsme jí antisedativum. Až se vzbudí, bude mít hlad. Buďte zdráv!“

A muži s cigaretami v tenkých rtech, muži s hadíma očima sebrali svůj náklad přístrojů a hadic, kufr s tekutou melancholií a s temnou lepkavou kaší bezejmenné látky a beze spěchu vyšli ze dveří.

Montag klesl do křesla a zahleděl se na tu ženu. Měla přivřené oči a on k ní natáhl ruku, aby ucítil na dlani její teplý dech.

„Mildred,“ řekl po chvíli.

V duchu uvažoval: Je nás příliš mnoho, jsou nás miliardy a to je příliš mnoho. Nikdo nikoho nezná. Přijdou cizí lidi a ublíží vám. Přijdou cizí lidi a vyrvou vám srdce. Přijdou cizí lidi a vypumpují vám krev. Panebože, kdo byli ti chlapi? V životě jsem je neviděl!

Uplynula půlhodina.

Ta žena měla novou krev a zdálo se, že ji to obnovilo celou. Tváře jí zrůžověly, měla teď svěží a sytě červené rty, hebké a klidné. Proudila v ní krev někoho jiného. Kdyby jí tak mohli dát tělo a mozek a paměť někoho jiného. Kdyby tak mohli vzít do čistírny její mysl a vyndat věci z kapes a napařit ji a vyčistit a vyžehlit a přinést ráno zpátky. Kdyby tak…

Vstal, rozhrnul závěsy a otevřel dokořán okna, aby mohl dovnitř noční vzduch.

Byly dvě hodiny ráno. Stalo se to všechno teprve před hodinou – Clarissa McClellanová na ulici, návrat domů, tma v pokoji a skleněná lahvička? Teprve před hodinou, ale svět se mezitím roztavil a znovu kolem něho vyvstal v nové, bezbarvé podobě.

Přes trávník zalitý měsíčním světlem zalétl k němu smích z domu, kde bydlela Clarissa, její otec, matka a strýček – to oni se tak klidně a upřímně smáli. Ten smích byl přirozený a srdečný, nevynucený a vycházel z domu, jehož okna tak pozdě v noci jasně zářila, zatímco ostatní domy tonuly ve tmě, každý sám pro sebe. Slyšel, jak hlasy mluví, mluví, mluví, hovoří, předou, spřádají svou hypnotizující pavučinu.

Montag vylezl otevřeným oknem a pustil se přes trávník, aniž si uvědomoval, co dělá. Zastavil se ve stínu před domem, z něhož zněl hovor, a napadlo ho, že by snad mohl zaklepat na dveře a zašeptat:

„Pusťte mě dovnitř. Budu úplně zticha. Chtěl bych jenom poslouchat, o čem mluvíte.“

Ale místo toho jen stál, chladný, s ledovou maskou místo obličeje, a naslouchal hlasu nějakého muže (strýčka?), jak zvolna, lenivě bzučí:

„Když se to tak vezme, v dnešní době vlastně nikomu na ničem moc nezáleží. Vykašlete se na nějakého člověka, otřete to, kapesník zahodíte, vyberete si jiného, vykašlete se na něho, otřete, zahodíte. Každý se škrábe nahoru druhému po zádech. Jak chcete zahořet pro svoje mužstvo, když ani nevíte, s kým hraje, a neznáte hráče jménem? Anebo když ani nevíte, jaké budou mít dresy, až vyběhnou na hřiště?“

Montag se vrátil domů, nechal okno otevřené, zastavil se nad Mildred, pečlivě ji přikryl, pak si lehl a měsíční světlo mu dopadalo na lícní kosti a na zamračené obočí, měsíční světlo, které se mu přelilo přes obě oči jako stříbrný zákal.

Читайте дальше по ссылке продолжение романа «451 градус по Фаренгейту» (451 stupňů Fahrenheita) на чешском языке. Другие романы, повести и рассказы, переведённые на чешский язык, или написанные в оригинале на чешском, вы найдёте в разделе «Книги на чешском языке».