gototopgototop

английский

итальянский

немецкий

нидерландский

датский

шведский

норвежский

исландский

финский

эстонский

латышский

литовский

греческий

албанский

китайский

японский

корейский

вьетнамский

лаосский

кхмерский

бирманский

тайский

малайский

яванский

хинди

бенгальский

сингальский

тагальский

непальский

малагасийский

Сказка «Всему своё место» (Vše kam patří) на чешском языке – читать онлайн

Сказка «Всему своё место» (Vše kam patří) на чешском языке – читать онлайн, автор – Ганс Кристиан Андерсен. Сказка «Всему своё место» (Vše kam patří) – не самая известная среди всех сказок, которые написал датский сказочник Ганс Христиан Андерсен. Тем не менее, позже эту и многие другие сказки перевели не только на самые распространённые языки мира, но и на менее распространённые (в том числе и на чешский). А с появлением кино и мультипликации сняли фильмы для детей и мультфильмы по мотивам сказок Андерсена.

Остальные сказки, которые написал Ганс Христиан Андерсен, а также другие известные во всём мире сказочники (братья Гримм, Шарль Перро и т.д.) можно читать онлайн в разделе «Сказки на чешском языке» (сказки на других иностранных языках есть в разделе «Сказки онлайн»).

Литературу других жанров можно читать онлайн в разделе «Книги на чешском языке».

Для тех, кто самостоятельно изучает чешский язык по фильмам, создан раздел «Фильмы на чешском языке».

Для тех, кто хочет учить чешский язык не только самостоятельно, но и с опытным преподавателем, есть информация на странице «Чешский язык по скайпу».

Для абитуриентов будет интересным раздел «Университеты Чехии».

 

Теперь переходим к чтению небольшой сказки для детей «Всему своё место» (Vše kam patří) на чешском языке.

 

Vše kam patří

 

Je tomu již přes sto let. Za lesem u velkého jezera stál starý zemanský dvůr; kolem měl hluboké příkopy, v nichž rostlo sítí, rákosí a orobinec. U samého mostu stála při vjezdní bráně stará vrba, sklánějící se nad rákosím. Naproti v úvoze zazněly lovecké rohy a dusot koní, a proto si malá husopaska pospíšila zahnat husy s mostu, než tam přiklusá lovecká společnost; řítili se takovou rychlostí, že husopaska musila rychle uskočit na vysoký patník u mostu, aby ji neporazili. Byla ještě napůl dítě, útlá a drobná, ale měla v tváři spanilý výraz a krásné, jasné oči. Ale to dvorský pán neviděl. Jak v letu projížděl kolem, obrátil v ruce bič a ze zbujnosti strčil jím husopasku do prsou, takže přepadla nazad.

„Vše kam patří!“ zvolal. „Do bláta s tebou!“ a rozesmál se; měl to zřejmě být vtip a ostatní se smáli s ním. Celá lovecká společnost halasila a rámusila a honicí psi vyli. Opravdu: „Bohatí ptáci létají hlučně!“

Bůh ví, jak byl dvorský pán tehdy ještě bohat! Ubohá husopaska se snažila v pádu něčeho zachytit; nahmátla jednu ze splývajících větví staré vrby. Udržela se tak nad bahnem, a když panstvo a psi zmizeli v bráně, snažila se vyšplhat zas nahoru. Ale větev se v koruně ulomila a husopaska ztěžka padala zpět do rákosí. Vtom ji však shora uchopila něčí silná ruka. Byl to potulný kalounkář; stál opodál a viděl, co se přihodilo, a přispěchal nyní husopasce na pomoc.

„Vše, kam patří!“ řekl žertem po dvorském pánovi a vytáhl ji do bezpečí. Ulomenou větev přiložil tam, kde se ulomila, ale nejde vždycky všechno, „kam patří“.

Zastrčil ji tedy do rozměklé půdy.

„Rosť si tu, můžeš-li, ať z tebe mají páni ze dvora jednou píšťalku, která jim zapíská k pěknému tanci!“ popřál dvorskému pánovi a jeho družině důkladný výprask. Zašel pak do dvora, avšak nikoli nahoru do panské síně, k tomu byl příliš malý pán! Šel za dvorskými lidmi do čeledníku; prohlíželi si jeho zboží, domlouvali se a kupovali.

Shora z hodovní síně bylo slyšet řev a jek; měl to být zpěv - nedokázali to však lépe. Zněl odtamtud smích a psí štěkot - pilo se tam a hýřilo ve velkém. V sklenicích a džbáncích se pěnilo staré pivo i víno a psi hodovali s pány. Nejedna z těch bestií dostala od mladých šlechticů hubičku, když jí dříve utřeli dlouhým boltcem čenich. Zavolali si nahoru kalounkáře s jeho zbožím, ale jen aby si z něho mohli tropit šašky. Víno jim stouplo do hlavy a rozum vyprchal z hlavy. Nalili mu pivo do jedné z punčoch a musil se s nimi napít — ale rychle! Jak to bylo od nich nesmírně vtipné a k smíchu! Celá stáda dobytka, pokuty a celé selské statky byly sázeny na jedinou kartu a prohrávány.

„Vše kam patří!“ řekl kalounkář, když se zas dostal z té Sodomy a Gomory, jak to nazval. „Já patřím na širé cesty venku, tam nahoře jsem nebyl ani trochu ve svém živlu!“ — Ze strniště mu kynula malá husopaska.

Ubíhaly dny a ubíhaly týdny: ukázalo se, že ulomená vrbová větev, kterou kalounkář zastrčil u příkopu do země, zůstává svěží a zelená, ba že dokonce vyhnala nové výhonky. Malá husopaska viděla, že větev zřejmě zapustila kořínky, a měla z toho velkou radost; měla pocit, že je to její stromek.

Stromek rostl, zato všechno ostatní ve dvoře scházelo za těch věčných pitek a karbanění: jsou to dvě kolečka, na nichž se špatně stojí.

Neuplynulo ani šest let, a dvorský pán putoval ze dvora s uzlem a s holí jako žebrák. Dvůr koupil bohatý obchodník — byl to právě onen kalounkář, který byl tehdy lovecké společnosti terčem posměchu a pošklebků a jemuž nabídli napít se piva z punčochy. Ale poctivost a podnikavost ženou vítr do plachet. A tak se nyní stal kalounkář pánem ve dvoře. Od té doby se tam karty již neobjevily. „Je to zlé čtení,“ říkal.

„Vznikly z toho, že když ďábel po prvé uviděl bibli, chtěl ji napodobit, vytvořit něco, co by bylo jako ona, ale zpitvořil to a vynašel karty.“

Nový dvorský pán se oženil. A kdo se stal jeho ženou? Malá husopaska! Byla odjakživa ctnostná, zbožná a dobrá, a v novém oblečení vypadala krásně a jemně, jako kdyby se byla narodila jako vznešená slečna. - Jak k tomu všemu došlo? To by byla příliš dlouhá historie v naší uspěchané době, ale došlo k tomu; a to nejdůležitější teprve teď přijde.

Na starém dvoře bylo nyní krásně a blaze. Paní sama hospodařila doma a její muž zas hospodařil venku. Jako by odtud tryskalo požehnání; a kde je požehnání, tam je domovem i blahobyt. Starý dvůr byl opraven a vymalován, příkopy kolem byly vyčištěny a všude byly vysázeny ovocné stromy. Starý dvůr působil teď přívětivým a útulným dojmem. Podlaha ve světnicích byla vydrhnuta do běla, že by se bylo mohlo z ní jíst. Ve velké světnici sedávala teď za zimních večerů paní se všemi svými služebnými a předly vlnu i len. V neděli večer se čtlo nahlas z bible; čítal z ní sám justiční rada — někdejší kalounkář se totiž stal justičním radou, ovšem až na stará kolena. Děti rostly – protože měli spolu děti; všem se dostalo pečlivého vzdělání, ale neměly ovšem všechny stejně dobré hlavy, jak už to bývá v každé rodině.

Vrbová větev, zasazená před statkem, vyrostla v nádherný strom; rostla tam svobodně, nikdo ji neořezával. „Je to náš rodový strom,“ říkali staří manželé. „Mějte jej v úctě a vážnosti!“ napomínali své děti, i ty, které neměly dobrou hlavu.

Od té doby uplynulo sto let.

Jsme nyní již v naší době. Jezero poblíž dvora se změnilo v bláto a po starém dvoře jako by se zem slehla. Byla tam podlouhlá tůňka se zbytkem kamenného zdění po straně - pozůstatek někdejších hlubokých příkopů kolem dvora. Rostla tam však dosud krásná stará vrba s převislými větvemi, rodový strom majitelů dvora. Stála tam jako svědectví toho, jak krásná může být vrba, smí-li růst po svém. Měla sice kmen rozčísnutý od samého kořene až do koruny a bouře ji trochu pokřivily, ale stála pevně a ze všech jejích trhlin a škvír, kam vítr a nečas nanesly trochu prsti, vyrůstala tráva a květiny. Zejména až nahoře, tam, kde se její veliké větve rozrůstaly, vznikla jakoby celá visutá zahrádka s maliním a ptačincem; uchytil se tam dokonce maličký jeřábek a rostl si, štíhlý a krásný, nahoře uprostřed staré vrby, zrcadlící se v černé vodě tůně, když vítr svál žabinec do jednoho kouta. Kolem samé vrby běžela pěšinka vedoucí přes panské pozemky.

Vysoko u lesa na návrší s překrásnou vyhlídkou stál nový dvůr. Byl veliký a krásný, okna měl tak čirá, že bys myslil, že ani nejsou zasklená. Mohutné schodiště u vchodu jako by mělo nad sebou loubí z růží a velkolistých rostlin. Trávník před ním byl neposkvrněně zelený, jako by každou travičku ráno i večer ošetřovali. Uvnitř ve velké síni visely drahocenné obrazy; byly tam lenošky a pohovky potažené hedvábím a plyšem, které jako by téměř mohly chodit po vlastních nohou, stoly s lesknoucími se mramorovými deskami a knihy se zlatými ořízkami, vázané v safiánu… Bydlili tam opravdu bohatí lidé, a vznešení lidé - bydlil tam baron s rodinou.

Všechno se tam pěkně k sobě hodilo.

„Vše kam patří!“ říkali také tam. A proto všechny obrazy, které kdysi byly okrasou a chloubou starého dvora, visely nyní v chodbě k čeledníku. Vždyť to bylo jen samé haraburdí, zejména dvě staré podobizny: muže v růžovém šatě s parukou na hlavě, a paní s napudrovanými, vyčesanými vlasy a s červenou růží v ruce; oba obrazy měly kolem sebe velký věnec z vrbových proutků. A oba byly posety okrouhlými dírkami, neboť malá baroňátka s oblibou střílela ze svých kuší do těch starých lidí jako do terče. Byli to justiční rada a jeho žena, z nichž pocházel baronův rod.

„Vždyť vlastně ani do naší rodiny nepatří!“ prohlásil jeden z malých baronků. „Býval přece kalounkářem a ona husopaskou! Nebyli jako náš papá a mamá!“

Oba obrazy byly tedy staré haraburdí, a protože, jak se říká, „vše kam patří,“ dostali se praděd a prabába do chodby k čeledníku.

Na zámku byl domácím učitelem pastorův syn. Jednou šel s malými baronky a s jejich nejstarší sestrou, která byla nedávno konfirmována, na procházku. Po cestičce vedoucí přes pole přišli k staré vrbě. Mladá baronesa cestou vázala kytici z polních květin: „Vše kam patří!“ – byla to skutečná krása! Baronesa však přitom pozorně naslouchala všemu, co pastorův syn vykládal; ráda poslouchala jeho vyprávění o přírodních silách a o velkých mužích a ženách minulých věků. Měla zdravou, dobrou povahu, ušlechtilou duši i mysl a srdce otevřené všemu božímu stvoření.

U staré vrby se zastavili. Nejmladší baronek zatoužil po píšťalce - přiřízli mu ji již několikrát z vrbového proutí. Vychovatel tedy ulomil proutek.

„Nelamte ho!“ zvolala mladá baronesa, ale byl již ulomen. „Je to náš starý slavný strom! Mám ho nesmírně ráda. Doma se mi proto posmívají, ale to nevadí. K tomu stromu se pojí pověst“

A baronesa vyprávěla vše, co jsme o staré vrbě již slyšeli - o starém dvoře, o husopasce a kalounkáři, kteří se právě v těch místech setkali a stali se pak prarodiči vznešeného baronova rodu i mladé baronesy.

„Nechtěli se nechat povýšit do šlechtického stavu, ti staří poctivci!“ vypravovala baronesa. „Měli přísloví: ,Vše kam patří! A zdálo se jim, že by se dostali, kam nepatří, kdyby se dali za peníze povýšit. Teprve jejich syn, můj dědeček, se stal baronem; byl prý velmi učený a vysoce vážen a oblíben u princů i princezen, zvali ho na všechny své slavnosti. U nás doma si zakládají nejvíce na něm, ale mne, nevím ani sama proč, táhne srdce k tomu starému párku. Jak musilo být útulno a jaké patriarchální ovzduší jistě bylo na starém dvoře, kde paní předla společně se služebnými a pán domu jim předčítal hlasitě z bible!“

„Byli to skvělí lidé a rozumní lidé!“ řekl pastorův syn. Rozhovořili se o šlechtě a měšťanstvu. Pastorův syn mluvil o šlechtě a šlechtictví, skoro jako by ani nebyl příslušníkem měšťanské třídy.

„Je opravdu štěstí náležet k rodu, který se vyznamenal! Mít tak krev, která jako by člověka pudila po cestě k dokonalosti. Je opravdu krásné nosit jméno, které je legitimací otvírající přístup do předních rodin v zemi. Šlechtický znamená tolik co ušlechtilý, je to zlatá mince, jejíž ražba odpovídá její vnitřní hodnotě. — V dnešní době je módou – a mnozí básníci jí ovšem přizpůsobují svůj tón —, že všechno, co je šlechtické, je špatné a hloupé, zato chudina, čím hlouběji k ní sestoupíš, tím více se třpytí. Já však nejsem toho mínění, neboť je to zcela zvrácený, mylný názor. Ve vyšších kruzích najdeme mnoho dojemných, krásných rysů. Maminka mi vyprávěla o jednom, a já bych jich mohl uvést řadu. Maminka byla jednou na návštěvě ve vznešeném domě v hlavním městě; její matka bývala, tuším, kojnou milostivé paní.

Maminka hovořila v pokoji se starým urozeným pánem domu. Vtom uviděl, že do dvora vchází o berlích stařenka — chodívala k nim každou neděli a vždy dostala nějaký šilink. ,Ta stará ubožačka chodí tak těžko!‘ řekl pán domu, a než si maminka uvědomila, byl již ze dveří a běžel po schodech dolů — on, sedmdesátiletý pán, excelence, sám sešel za chudačkou, aby jí uspořil namáhavou cestu do schodů za almužnou, pro niž si přicházela! Je to jen drobný povahový rys, ale jako v onom biblickém ,vdovině groši‘ zní v něm ohlas hloubi srdce, ohlas lidské povahy. A na to by měli básníci ukazovat, právě v naší době by měli opěvovat to, co činí dobře, co mírní a usmiřuje. Avšak když se někdo proto, že má modrou krev a rodokmen jako arabský kůň, vzpíná na ulici na zadní nohy a řičí a v místnosti hned prohlašuje ,Byli tu zas lidé z ulice!‘, kdykoli se tam objeví někdo měšťanského původu — v tom případě se jedná o šlechtu úpadkovou, u níž se šlechtictví stalo jen maskou, jaké užíval Thespis. Takovým lidem se jen smějeme a jsou vydáni na pospas satiře.“

Tak vykládal pastorův syn; jeho řeč byla poněkud dlouhá, ale přiřízl zatím malému baronkovi píšťalku.

Na baronově zámečku se sešla velká společnost, mnoho hostí z okolí i z hlavního města, dámy oblečené s vybraným vkusem i bez vkusu. Velký sál byl plničký lidí. Okolní faráři stáli přeuctivě v hloučku v koutě sálu. Vypadalo to tam skoro jako o pohřbu, avšak byla to veselá zábava, jen se dosud nedostala do proudu.

Na programu byl velký koncert, proto si nejmenší baronek přinesl svou vrbovou píšťalku. Ale nemohl z ní vyloudit ani tón a ani jeho papá to nedokázal: prostě nebyla k ničemu!

Hrálo se a zpívalo — byla to hudba a zpěv, jež baví nejvíce ty, kdo je provozují; ostatně byla rozkošná.

„Vy jste přece také virtuos!“ řekl domácímu učiteli jeden z kavalírů, pravý tatínkův synáček. „Pískáte na flétnu, a sám si ji umíte vyrobit! Genius umí všechno — komu čest, tomu čest —! Bůh ví, jdu přece s dobou, to se musí! Není-liž pravda, neodepřete unést nás všechny hrou na tento drobný hudební nástroj!“

Podal mu píšťalku, uříznutou z vrby od tůňky, a hlasitě a zřetelně ohlásil, že domácí učitel je nyní oblaží flétnovým sólem. Nebylo těžké poznat, že si z něho chtějí tropit šašky. Nechtěl proto hrát, třebaže uměl. Ale naléhali na něho, nutili ho. Vzal tedy píšťalku a přiložil ji k ústům.

Byla to podivuhodná píštalka! Zazněl z ní tón, táhlý jako hvizd parní lokomotivy, ale ještě pronikavější. Rozléhal se po celém dvoře, po zahradě i po lese, na míli daleko krajem, a jeho zvuk provázela vichřice svištící: „Vše kam patří!“ A jakoby nesen vichrem vyletěl papá baron ze zámku a rovnou do domku skotákova, a skoták zase — sic nikoli snad do zámeckého sálu, to nešlo, ale do světnice služebných, mezi vznešené zámecké služebnictvo, chodící v hedvábných punčochách: ty pyšné panáčky jako by přepadlo suché lámání z toho, že si taková nepatrná osoba dovolila zasednout s nimi ke stolu!

V sále se vznesla mladá baronesa v čelo slavnostní tabule, neboť si zasloužila tam sedět, a pastorův syn byl posazen vedle ní: Seděli v čele jako ženich a nevěsta. Starý hrabě z nejstaršího šlechtického rodu v zemi zůstal sedět na svém čestném místě, protože píšťalka byla spravedlivá, jak to má na světě být. Zato onen vtipkař kavalír, onen tatínkův synáček, který spískal hru na píšťalku, vletěl po hlavě mezi slepice; a nejen on.

Píšťalka zněla krajem na míli daleko a vyprávělo se pak o velkých událostech. Rodina bohatého velkoobchodníka, vezoucí se čtyřspřežím, vyletěla z kočáru — ani na zadních sedadlech nesměla zůstat. Dva bohatí sedláci, kteří v naší době již přerostli vlastní pole, byli odfouknuti do bahna v příkopě.

Byla to nebezpečná píšťalka. Na štěstí pukla při prvním zapísknutí, a to bylo dobře; dostala se zase do kapsy, neboť „vše kam patří!“

Příštího dne se o události již nemluvilo. Vzniklo tak rčení: „Zastrčit píšťalku do kapsy.“ Všechno bylo zase při starém, jen oba staré obrazy, podobizny někdejšího kalounkáře a husopasky, visely v sále, na jehož stěnu byly odvanuty. A poněvadž jeden opravdový znalec umění prohlásil, že je maloval skutečný mistr, zůstaly tam již viset a dali je opravit: inu, nikdo přece dříve nevěděl, že mají cenu - a jak to také měli vědět! - Visely tedy nyní na čestném místě. „Vše kam patří!“ - jednou se to tam také dostane! Věčnost je dlouhá, delší než, naše povídka!

 

Весь список переведённых на чешский язык сказок, которые написал Ганс Кристиан Андерсен и другие известные во всём мире сказочники, вы найдёте в разделе «Сказки на чешском языке». Если вас также интересуют сказки на других иностранных языках, их можно читать в разделе «Сказки онлайн».

 

французский

испанский

португальский

польский

чешский

словацкий

венгерский

румынский

болгарский

словенский

сербский

хорватский

македонский

иврит

турецкий

арабский

фарси

урду

пушту

молдавский

украинский

белорусский

русский

грузинский

армянский

азербайджанский

узбекский

казахский

киргизский

монгольский

Изучение иностранных языков - новое

Уроки иностранных языков онлайн

Изучение какого иностранного языка сейчас Вас более всего интересует?