gototopgototop

английский

итальянский

немецкий

нидерландский

датский

шведский

норвежский

исландский

финский

эстонский

латышский

литовский

греческий

албанский

китайский

японский

корейский

вьетнамский

лаосский

кхмерский

бирманский

тайский

малайский

яванский

хинди

бенгальский

сингальский

тагальский

непальский

малагасийский

Сказка «Ель» (Smrček) на чешском языке – читать онлайн

Сказка для детей и для взрослых «Ель» (Smrček) на чешском языке – читать онлайн, автор – Ганс Кристиан Андерсен. Сказка «Ель» (Smrček) – в какой-то мере автобиографичная, так как в детстве датский сказочник Ганс Христиан Андерсен тоже хотел побыстрее изменить свою жизнь. Сказка «Ель» (Smrček) относится к пессимистическим сказкам, однако лучше назвать это реализмом, выраженным в сказочной форме. Позже эту сказку перевели не только на самые распространённые языки мира, но и на менее распространённые (в том числе и на чешский).

Остальные сказки, которые написал Ганс Христиан Андерсен, а также другие известные во всём мире сказочники (братья Гримм, Шарль Перро и т.д.) можно читать онлайн в разделе «Сказки на чешском языке» (сказки на других иностранных языках есть в разделе «Сказки онлайн»).

Литературу других жанров можно читать онлайн в разделе «Книги на чешском языке».

Для тех, кто самостоятельно изучает чешский язык по фильмам, создан раздел «Фильмы на чешском языке».

Для тех, кто хочет учить чешский язык не только самостоятельно, но и с опытным преподавателем, есть информация на странице «Чешский по скайпу».

Для абитуриентов будет интересным раздел «Университеты Чехии».

 

Теперь переходим к чтению небольшой сказки для детей «Ель» (Smrček) на чешском языке.

 

Smrček

 

V lese stál hezký smrček. Měl pěkné místo, slunce na něj mohlo svítit, vzduchu měl hodně a kolem rostlo mnoho jeho větších druhů, smrků i borovic. Ale smrček byl posedlý touhou růst. Nedbal o teplé sluníčko ani o svěží vzduch, nestaral se o venkovské děti, které chodily při sbírání jahod a malin v lese kolem něho a povídaly si. Často přišly s plným džbánem nebo s jahodami navlečenými na stéblech, usadily se pod ním a libovaly si:

„Hele, to je hezký smrček!“ To však smrček nerad slyšel.

Za rok byl o hezký kus větší a příští rok zase, neboť na smrku se může vždy podle množství letorostů poznat, kolik let již roste.

„Ach, kdybych už jen byl tak veliký jako ostatní stromy!“ vzdychal smrček. „Mohl bych pak rozprostřít větve daleko kolem a vrcholkem se rozhlížet do širého světa! Ptáci by si stavěli v mých větvích hnízda, a kdyby foukal vítr, mohl bych vznešeně kynout jako ostatní stromy!“

Nic ho netěšilo, ani sluníčko, ani ptáci, ani červánky plující zrána a navečer nad ním.

V zimě, když kolem dokola ležel třpytivě bílý sníh, často přiběhl zajíc a hupl v běhu přes smrček: to bylo opravdu k zlosti! Ale minuly dvě zimy a třetí zimu byl smrček již tak vysoký, že ho zajíci musili obíhat.

„Jen růst, růst, být velký a dospělý — to je jedině krásné tady na světě!“ říkal si smrček.

Vždy na podzim přišli dřevorubci a porazili některé z největších stromů. Dělo se to rok co rok a mladý smrček, který zatím již pěkně vyrostl, se vždycky zachvěl, protože ty velké nádherné stromy padaly k zemi s ohlušujícím praskáním a lámáním. Osekali jim větve, takže vypadaly jako nahé, a byly dlouhé a tenké. Skoro bys je byl ani nepoznal. Ale naložili je na vozy a koně je odvezli z lesa.

Kam je vezou? Co je čeká? Když zjara přiletěli čápi a vlaštovky, smrček se jich vyptával:

„Nevíte, kam je odvezli? Nepotkali jste je?“

Vlaštovky nevěděly, ale čáp se zamyslil, zakýval hlavou a řekl:

„Myslím, že to tak už bude! Když jsem letěl z Egypta, potkal jsem mnoho nových lodí a byly na nich nádherné stožáry. Řekl bych, že voněly smrčím. Mohu vám vyřídit od nich pozdravení — čněly, čněly, čněly tak vysoko!“

„Kéž bych už byl také dost veliký, abych se dostal na moře! A jaké to moře vlastně je, čemu se podobá?“

„To se nedá jen tak krátce povědět!“ prohlásil čáp a odešel.

„Bud rád, že jsi mladý!“ napomínaly smrček sluneční paprsky. „Raduj se ze svého svěžího růstu a ze svého mladého života!“

A vítr ho líbal a rosa ho skrápěla slzami, ale smrček tomu nerozuměl. Když se blížily vánoce, porazili zas zcela mladé stromky — stromky, které často nebyly ani tak velké, ani tak staré jako smrček, který si nedal pokoje a neměl žádné stání a který věčně toužil z lesa. Stromkům, které porazili před vánoci — a byly to právě nejhezčí stromky — ponechali větve. Naložili je jen na vozy a koně je odvezli z lesa.

„Kam je vezou?“ vyptával se smrček. „Nejsou větší než já — je mezi  nimi dokonce jeden, který je mnohem menší. A proč jim nechali všechny větve? A kam se dostanou?“

„My víme, my víme!“ cvrlikali vrabci. „Dívali jsme se v městě do oken. Víme, kam jedou! Čeká je největší lesk a sláva, jaké si je možno pomyslit. Dívali jsme se do oken a viděli jsme, jak je zasazují uprostřed teplého pokoje a zdobí překrásnými předměty, zlacenými jablky, perníčky, hračkami a stovkami světel.“

„A co potom — ?“ vyptával se smrček a chvěl se ve všech větvích. „Co potom? Co se stane potom?“

„Inu, víc jsme už neviděli! Ale bylo to překrásné!“

„Zdalipak jsem se i já zrodil pro toto skvělé poslání?“ jásal smrček. „To je ještě lepší než dostat se na moře! — Jaká jsou to muka tak toužit! Kéž by už byly vánoce! Jsem teď vysoký a rozložitý jako ty, které si odvezli loni!

— Ach, kéž bych už byl na voze! A v tom teplém pokoji? ve vší té slávě a nádheře! A potom — ? Potom jistě přijde něco ještě krásnějšího — proč by mě jinak tak zdobili? Musí pak přijít něco ještě většího, ještě nádhernějšího...! Ale co? Ach, jaká jsou to muka! Jak odtud toužím! Sám nevím, co to se mnou je.“

„Raduj se ze mne!“ vybízely ho vzduch a sluníčko. „Raduj se ze své svěží mladosti venku na svobodě!“

Ale smrček se vůbec neradoval. Rostl a rostl. V zimě v létě se zelenal. Temně se zelenal. Lidé, kteří ho viděli, říkali:

„To je hezký strom!“

A před vánoci ho porazili prvního ze všech. Sekera se mu zasekla hluboko do dřeně; skácel se k zemi se zasténáním. Bolelo to, byl téměř v mdlobách. Ani ho nenapadlo myslit na štěstí, rmoutilo ho, že se musí rozloučit s domovem, s místem, kde vyrostl: věděl dobře, že už nikdy neuvidí své drahé staré druhy ani okolní drobné keříky a květiny — ba patrně ani ptáky. Jeho odjezd nebyl ani trochu příjemný.

Přišel zas k sobě, teprve když uslyšel na dvoře, kam byl s ostatními stromky složen, říkat jakéhosi muže:

„Ten je nádherný, ten si vezmeme, a žádný jiný!“

Pak přišli dva vyšňoření sluhové a odnesli smrček do velikého krásného pokoje. Kolem po stěnách visely portréty a u velkého kamenného krbu stály obrovské čínské vázy se lvy na příklopech. Byla tam houpací křesla, hedvábné pohovky, veliké stoly plné obrázkových knih a hraček za sta a sta říšských tolarů — alespoň děti to tak říkaly. Smrček postavili do soudku naplněného pískem; ale nikdo nemohl vidět, že je to soudek, neboť jej ověsili kolem dokola zelenou látkou. A stál na velikánském, pestrém koberci. Jak se smrček chvěl! Co se jen bude dít? — Sluhové a panské ho pak zdobili. Na jednu větev mu zavěsili košíčky vystříhané z barevných papírů, a každý byl plný cukroví. Na stromečku visela zlacená jablka a ořechy, jako by na něm byly vyrostly, a na větve mu připevnili na sto červených, modrých a bílých svíčiček. V jeho zeleni se vznášely panenky, které jako by byly lidem z oka vypadly: smrček jaktěživ něco takového neviděl. A až na samý vršek mu připevnili velikou zlatě se třpytící hvězdu; byla to nesmírná nádhera.

„Dnes večer se stromeček rozzáří!“ říkali všichni.

„Už aby byl večer!“ toužil smrček. „Jen aby už brzy rozsvítili ty svíčičky! Ale co se asi pak bude dít? Nepřijdou se na mne podívat stromy z lesa? Nepřiletí na okno vrabci? Vrostu tu snad pevně a budu tu stát vyšňořen v zimě v létě?“

Smrček věděl co si přát; až ho ze samého toužení kůra rozbolela a bolení kůry je pro strom stejně zlé jako pro nás bolení hlavy.

Konečně zažehli svíčky. Ta záře, ta nádhera! Smrčku se z toho rozechvěly větve, takže jedna svíčka zapálila jehličí; začpělo to silně.

„Panebože!“ vykřikly panské a rychle oheň uhasily.

Smrček se již neodvážil ani zachvět. Jak to bylo hrozné! Bál se, aby  nepřišel o nic ze své nádhery. Byl tím leskem nadobro omámen.

Vtom se rozevřely dokořán dveře a do místnosti se vřítila spousta dětí, div že stromeček neporazily. Za nimi vešli rozvážně dospělí. Děti stály chvíli bez hlesu — ale jen chviličku, pak se znovu rozjásaly, až se to rozléhalo. Tančily kolem stromku a otrhávaly s něho dárek za dárkem.

„Co to dělají?“ divil se smrček. „A co bude dál?“ - Svíčky hořely až k samým větvím, a když dohořívaly, zhasínali je; děti směly pak stromek očesat. Vrhly se na něj, až mu ve všech větvích zapraskalo: kdyby nebyl býval vrcholkem a hvězdou připevněn ke stropu, byl by se skácel.

Děti tančily kolem se svými nádhernými hračkami; nikdo si již stromku nevšímal kromě staré chůvy, která ho obcházela, prohlížejíc jeho větve, ale jen proto, aby se podívala, zda někde nezapomněli fík nebo jablko.

„Pohádku! Pohádku!“ volaly děti a táhly malého obtloustlého pána ke stromku. Usadil se pod něj a prohlásil:

„Jsme takhle jako v lese. A stromečku také prospěje, když si to poslechne s námi. Ale budu vyprávět jen jednu pohádku. Chcete o Stejskálkovi vejskálkovi nebo o Kubovi nekňubovi, který spadl se schodů, a přece se dostal na trůn a vzal si princeznu?“

„O Stejskálkovi vejskálkovi!“ volali jedni a druzí křičeli:

„O Kubovi nekňubovi!“ Bylo z toho plno křiku a rámusu, jen smrček byl zcela tiše; mlčel a jen v duchu žehral:

„Proč mě nevezmou mezi sebe, proč mi nedají zas nějaký úkol!“

Nechápal, že jsou již s ním hotovi, že už splnil svůj úkol. Pán pod stromkem zatím vyprávěl pohádku o Kubovi nekňubovi, který spadl se schodů, a přece se dostal na trůn a vzal si princeznu, a děti tleskaly a volaly „Povídej! Povídej!“ Chtěly slyšet ještě o Stejskálkovi vejskálkovi, ale musily se spokojit jen Kubou nekňubou. Smrček stál zcela tiše, v zamyšlení; něco takového ptáci v lese nikdy nevyprávěli.

„Kuba nekňuba spadl se schodů, a přece dostal princeznu! Ba ba, takhle to na světě chodí!“ říkal si; věřil, že se to skutečně přihodilo, protože to přece vyprávěl takový ušlechtilý pán! „Inu, kdož ví, možná, že také spadnu se schodů a dostanu princeznu!“

A těšil se na zítřek, až zase bude ozdoben svíčkami, hračkami, zlatem a ovocem.

„Zítra se už nebudu chvět!“ sliboval si. „Budu se plně radovat ze své nádhery. Zítra zase uslyším pohádku o Kubovi nekňubovi a možná také o Stejskálkovi vejskálkovi.“ A po celou noc stál tiše, v zamyšlení. Ráno přišli čeledín a služebná.

„Teď začne sláva znovu!“ říkal si smrček. — Ale vyvlekli ho ze světnice a po schodech až na půdu a postavili ho do temného kouta, kam vůbec nevnikalo denní světlo.

„Co to znamená?“ divil se smrček. „Co jen mám tady dělat? Co tady uslyším?“

Opřel se o zeď a dumal a dumal. Měl na to času až až, neboť tak ubíhaly dny i noci. Nikdo tam nezašel, a když konečně přece kdosi přišel, tak jen aby uložil v koutě bedny. Smrček byl nyní úplně zakryt, takže se zdálo, že na něj už nadobro zapomněli.

„Venku je teď zima,“ říkal si. „Země je ztuhlá a pokrytá sněhem, nemohli by mě ani zasadit. Musím proto počkat tady v závětří, až zas bude jaro. Jak je to dobře promyšlené! Jak jsou ti lidé hodní! — Jen kdyby tu nebyla taková tma a kdybych nebyl tak hrozně opuštěný! — Ani zajíčka tu není vidět! Jak to bylo hezké venku v lese, když ležel sníh a zajíci hupkali kolem, třeba i když prese mne skákali, třebaže se mi to tehdy nelíbilo. Ale tady jsem tak hrozně opuštěný!“

„Píp, píp!“ zapištěla vtom myška a přikradla se k stromku. A pak ještě jedna. Očichávaly smrček a proháněly se mu větvemi.

„Příšerná zima!“ žehraly myšky. „Jinak je tu však blaze, vid, starý brachu?“

„Nejsem vůbec starý!“ bránil se smrček. „Je spousta starších než jsem já!“

„Odkud jsi?“ vyptávaly se myšky.

„A co víš?“

Byly pojednou velmi zvědavé.

„Vypravuj nám o nejkrásnějším místě na světě! Byl jsi tam někdy? Byls už ve spíži — tam, co na policích leží sýr a pod stropem visí šunky, tam, co se tančí na lojových svíčkách — tam, kam jdeš hubený a odkud odcházíš vypasený?“

„Tam to neznám!“ řekl smrček. „Ale znám les, kde svítí slunce a kde zpívají ptáci!“

A vyprávěl jim vše ze svého mládí. Něco takového myšky dosud neslyšely. Poslouchaly ho pozorně a pak zvolaly:

„Ach, co jsi všechno neviděl! Jak jsi byl šťastný!“

„Já?“ řekl smrček a zamyslil se nad tím, co sám prve vyprávěl. „Ba byly to vlastně docela hezké časy!“

Ale pak jim vyprávěl o Štědrém večeru, o tom, jak byl ozdoben perníčky a svíčkami.

„Ach!“ zvolaly myšky. „Jak jsi byl, starý brachu, šťastný!“

„Nejsem vůbec ještě starý!“ namítal smrček. „Přišel jsem teprve letos v zimě z lesa. Jsem v nejkrásnějším věku, jen jsem si trochu pospíšil v růstu.“

„Jak krásně vypravuješ!“ pochvalovaly si myšky a příští noc přivedly ještě čtyři další, aby také slyšely smrček vypravovat. A čím déle vyprávěl, tím zřetelněji si na všechno vzpomínal, a říkal si:

„Jaké to vlastně byly krásné časy! Ale mohou se vrátit, mohou se vrátit! Kuba nekňuba spadl se schodů, a přece dostal princeznu — možná, že já také dostanu jednou princeznu!“ A myslil přitom na hezoučkou břízku, která rostla u nich v lese — pro smrček to byla opravdová krásná princezna.

„Kdo je to Kuba nekňuba?“ vyptávaly se myšky. — Smrček jim vypravoval celičkou pohádku, pamatoval si každičké slovo. A myšky se mu samým nadšením div nevyšplhaly až do vrcholku. Příští noci přišlo ještě více myšek a v neděli dokonce dvě krysy. Ale prohlásily, že ta jeho pohádka není vůbec zábavná. Myšky to zarmoutilo, protože ani jim se teď už tak nelíbila.

„Umíte jen tu jednu?“ vyptávaly se krysy smrčku.

„Jen tu jednu!“ odpověděl smrček. „Náleží k mému nejšťastnějšímu večeru, jenže tehdy jsem nemyslil na to, jak jsem šťastný!“

„Je to praubohá pohádka! Neznáte žádnou o slanině a lojových svíčkách? Nějaké pohádky ze špižírny?“

„To neznám,“ řekl smrček.

„Inu, tak pěkně děkujeme,“ odpověděly mu krysy a odešly domů.

Také myšky přestaly nakonec chodit a smrček si nejednou povzdechl:

„Bylo to přece jen hezké, když ty čiperné myšky sedávaly kolem mne a poslouchaly mé vyprávění! Teď už i to minulo! Ale musím mít na paměti, že se mám těšit ze života, až se jen zas dostanu odtud!“

Ale kdy k tomu došlo? — Jednou ráno přišli na půdu lidé a začali tam šťárat. Odnesli bedny a vytáhli pak i smrček. Hodili ho sice poněkud nešetrně na zem, ale jeden z mužských ho hned potom odvlekl k schodišti, kde byl zas bílý den.

„Zase začíná život!“ řekl si smrček: ucítil svěží vzduch, první sluneční paprsky — a již se octl venku na dvoře. Vše šlo tak rychle, že se nadobro zapomněl podívat sám na sebe, tolik toho viděl kolem. Dvůr sousedil se zahradou, kde bylo všechno v květu. Přes plot se nakláněly svěží, vonící růže, lípy kvetly a vlaštovky lítaly kolem volajíce:

„Kvivít — přišel můj muž!“

Ale nemyslily tím vůbec smrček.

„Teď budu zas žít!“ jásal smrček a rozepjal široce větve. Ale ach — byly uschlé a zežloutlé. A smrček ležel v koutě mezi plevelem a kopřivami.

Na vrcholku mu dosud trčela zlatá papírová hvězda a leskla se v jasné sluneční záři. Na dvoře si hrálo několik veselých dětí, které o vánocích kolem smrčku tancovaly a radovaly se z něho. Jedno z nejmenších se k němu rozběhlo a strhlo s něho hvězdu.

„Hele, co je ještě na tom ošklivém starém stromečku!“ volal hošík a dupal mu po větvích, až pod jeho botkami praskaly. Smrček se díval na nádherné, svěží květiny vedle v zahradě, podíval se pak na sebe a litoval, proč raději nezůstal ve svém temném koutě na půdě.

Vzpomínal na své svěží mládí v lese, na radostný Štědrý večer a na myšky, které tak rády poslouchaly pohádku o Kubovi nekňubovi.

„Už je po všem, po všem!“ povzdechl si ubohý stromek. „Že jsem se neradoval, dokud jsem mohl! Teď už je po všem!“

Přišel čeledín a smrček rozsekal. Byla z něho pěkná otýpka. Vzplál potom krásně pod velkým kotlem. Vzdychal přitom zhluboka a každý jeho povzdech zněl jako slabý výstřel. Proto děti, jež si venku hrály, přiběhly, sedly si k ohni a dívaly se do něho, pokřikujíce „pif, paf!“ Ale při každém zapraskání, jež bylo jeho hlubokým povzdechem, stromeček vzpomínal na letní den v lese, na zimní noc, když zářily hvězdy, vzpomínal na Štědrý večer a na Kubu nekňubu, jedinou pohádku, kterou kdy slyšel a uměl vypravovat — až shořel.

Na dvoře si hráli chlapci a nejmenší měl na prsou zlatou hvězdu, kterou byl stromeček vyzdoben v svůj nejšťastnější večer. — Teď už je dávno po Štědrém večeru i po stromečku a po jeho pohádce — po všem, po všem: a tak tomu bývá se všemi pohádkami.

 

Остальные сказки, переведённые на чешский язык, можно читать онлайн в разделе «Сказки на чешском языке». А если вас также интересуют сказки на других иностранных языках, их можно найти в разделе «Сказки онлайн».

 

французский

испанский

португальский

польский

чешский

словацкий

венгерский

румынский

болгарский

словенский

сербский

хорватский

македонский

иврит

турецкий

арабский

фарси

урду

пушту

молдавский

украинский

белорусский

русский

грузинский

армянский

азербайджанский

узбекский

казахский

киргизский

монгольский

Изучение иностранных языков - новое

Уроки иностранных языков онлайн

Что для Вас является более важным при выборе курсов иностранных языков в Киеве?