gototopgototop

английский

итальянский

немецкий

нидерландский

датский

шведский

норвежский

исландский

финский

эстонский

латышский

литовский

греческий

албанский

китайский

японский

корейский

вьетнамский

лаосский

кхмерский

бирманский

тайский

малайский

яванский

хинди

бенгальский

сингальский

тагальский

непальский

малагасийский

Сказка «Летающий сундук» (Létající kufr) на чешском языке – читать онлайн

Сказка для детей «Летающий сундук» (Létající kufr) на чешском языке – читать онлайн, автор – Ганс Христиан Андерсен. «Летающий сундук» (Létající kufr) – также достаточно известная сказка датского писателя Андерсена (в других сказках есть разные вариации «Ковра-Самолёта», «Сундука-Самолёта» и т.д.). Как бы там ни было, многие самые популярные сказки Андерсена позже были переведены на самые распространённые языки мира (а также на менее распространённые языки, в том числе и на чешский).

Остальные сказки, которые написал Ганс Христиан Андерсен, а также другие известные во всём мире сказочники (братья Гримм, Шарль Перро и т.д.) можно читать онлайн в разделе «Сказки на чешском языке» (сказки на других иностранных языках есть в разделе «Сказки онлайн»).

Литературу других жанров можно читать онлайн в разделе «Книги на чешском языке».

Для тех, кто самостоятельно изучает чешский язык по фильмам, создан раздел «Фильмы на чешском языке».

Для тех, кто хочет учить чешский язык не только самостоятельно, но и с опытным преподавателем, есть информация на странице «Чешский по скайпу».

Для абитуриентов будет интересным раздел «Университеты Чехии».

 

Теперь переходим к чтению сказки «Летающий сундук» (Létající kufr) на чешском языке.

 

Létající kufr

 

Byl jednou jeden kupec; byl tak bohatý, že by byl mohl vydláždit celou ulici a ještě skoro celou jednu uličku samými stříbrňáky. Ale neudělal to, uměl svých peněz jinak použít: za každý groš, který vydal, vrátil se mu tolar. Takový to byl obchodník! Ale jednou zemřel.

Všechny peníze zdědil jeho syn a ten si žil vesele, noc co noc chodil na maškarní ples, dělal si papírové draky z tolarových bankovek a na vodě házel žabky zlaťáky místo kaménky. Peníze se mu tak mohly snadno rozkutálet a také se mu rozkutálely. Nakonec mu zbyly jen čtyři groše a na sebe měl jen trepky a starý župan. Přátelé se o něho přestali zajímat, když se s ním již nemohli blýskat po ulicích, ale jeden z nich, dobrá duše, poslal mu starý kufr a doporučil mu:

„Sbal si svých pět švestek!“

To byla dobrá rada, ale mladý kupec neměl, co by sbalil. Sedl si tedy do kufru sám. Byl to však podařený kufr. Jakmile se smáčkl jeho zámek, vznesl se. A tak se vznesl i teď: frr — vyletěl s mladým kupcem komínem, vysoko nad mraky a letěl dál a dál. Praskalo mu ve dnu — kupec se poděsil, že se kufr rozpadne, protože to by byl udělal pěkný přemet, Pánbůh chraň! — Doletěl však až do turecké země. Kufr ukryl v lese pod spadané listí a šel do města.

Mohl si to klidně dovolit, protože Turci chodili všichni oblečeni jako on, v županu a pantoflích. Potkal chůvu s malým děckem. „Poslyš, turecká chůvo,“ zeptal se jí, „jakýpak je to zámek tady u samého města — má okna tak nesmírně vysoko!“

„Tam bydlí králova dcera,“ odpověděla mu chůva. „Předpověděli jí, že ji přivede milý do neštěstí, a proto k ní teď nikdo nesmí, leda v doprovodu krále a královny.“

„Děkuji!“ řekl mladý kupec a odešel do lesa, sedl si do kufru, vyletěl v něm na střechu zámku a vešel oknem k princezně.

Ležela na lehátku a spala. Byla tak krásná, že ji mladý kupec musil políbit. Probudila se a velmi se vyděsila, ale řekl jí, že je turecký Pánbůh a že k ní přiletěl vzduchem. To se jí líbilo.

Seděli pěkně vedle sebe a mladý kupec jí vypravoval o jejích očích: že jsou to překrásná temná jezírka, v nichž plují myšlenky jako vodní víly. A vypravoval jí o jejím čele: že je to sněhová hora s nádhernými sály a obrazy. A vypravoval jí o čápovi, který nosí hezoučké malé děti.

Byly to opravdu pěkné pohádky! Pak požádal princeznu o ruku a ona hned svolila.

„Ale musíte přijít v sobotu,“ řekla mu. „V sobotu ke mně chodívá král s královnou na čaj. Jistě budou velmi pyšní na to, že dostanu za muže tureckého Pánaboha. Ale jen dbejte na to, abyste uměl vyprávět opravdu krásnou pohádku, protože moji rodiče si na ně velmi potrpí; maminka chce vždy mravoučnou a vznešenou, a tatínek zas veselou, něco pro zasmání.“

„Dobrá, přinesu tedy jako svatební dar právě jen pohádku!“ prohlásil mladý kupec. Pak se rozloučili a princezna mu dala meč posázený zlaťáky. Ty se mu skvěle hodily!

Potom odletěl. Koupil si nový župan, usadil se v lese a skládal pohádku. Musel ji mít do soboty hotovou, a to není jen tak!

Konečně byl hotov a byla také již sobota. Král, královna a celý dvůr čekali u princezny s čajem. Mladý kupec byl skvěle přijat.

„Vypravujte nám pohádku!“ vybídla ho královna. „Nějakou hlubokomyslnou a poučnou!“

„Ale abychom se při ní také zasmáli!“ žádal král.

„Nu dobrá!“ odpověděl jim a vypravoval pohádku. — Dobře teď poslouchejte! — »Byl jednou jeden svazeček sirek. Byly nesmírně pyšné na svůj vysoký původ. Pocházely z hlavní větve vysoké staré lesní borovice, byly každá její třísečkou. Ležely nyní na polici mezi křesadlem a starým železňákem a vyprávěly jim o svém mládí.

„Dokud jsme ještě byly na stromě,“ říkaly, „měly jsme se opravdu jako v ráji. Každé ráno a každý večer jsme měly diamantový čaj — rosu —, po celý den sluníčko, když právě svítilo, a všichni ptáčci nám musili vypravovat pohádky. Dobře jsme viděly, že jsme bohaté, protože listnaté stromy měly šaty jen přes léto, kdežto naše rodina si mohla dovolit zelený šat v létě v zimě. Ale potom přišli dřevorubci — to byla velká revoluce! — a naše rodina byla roztříštěna. Praotec našeho rodu, jeho kmen, dostal se za stožár na nádhernou loď, která si jezdí po celém světě; ostatní větve se dostaly zas jinam a naším posláním se stalo zažíhat světlo nižším vrstvám. Proto jsme my, vznešeného rodu, přišly sem do kuchyně.“

„Se mnou to zase vypadá zcela jinak,“ prohlásil železňák, vedle něhož sirky ležely. „Od té chvíle, co jsem se dostal do světa, stále mě drhnou a vaří ve mně. Jsem ztělesněná solidnost a jsem vlastně první zde v domě.

Mou jedinou radostí je ležet po jídle čistý a hezký na polici a popovídat si rozumně s kamarády. Ale nepřihlížíme-li ke konvi, která se občas dostane na dvůr, žijeme tu stále odříznuti od světa. Naším jediným spojením s ním je nákupní košík, ale mluví o vládě a lidu zneklidňujícím způsobem; nedávno starý hrnec, poděšen těmi řečmi, spadl s police a rozbil se. — Říkám vám, je to volnomyšlenkář!“

„Moc mluvíš!“ okřiklo ho křesadlo a kleplo ocílkou o křesací kámen, až zajiskřilo.

„Neměli bychom si raději udělat veselý večer?“

„Dobrá, povídejme si o tom, kdo je nejvznešenější!“ navrhovaly sirky.

„Ale ne, nemluvím ráda o sobě!“ prohlásila hliněná mísa. „Uspořádejme si večerní zábavu. Já začnu. Budu vypravovat něco ze života. Každý se do toho může pěkně vžít a potěší se: Na březích Baltu, pod dánskými buky…!“

„Krásný začátek!“ mínily talíře. To bude jistě příběh, jaký máme rádi!“

„Prožila jsem mládí v tiché rodině. Leštili nábytek, umývali podlahu a dávali čisté záclony každých čtrnáct dní.“

„Jak zajímavě vypravujete!“ řeklo koště. „Člověk hned pozná, že to vypravuje žena. Má to v sobě cosi čistého.“

„Ba, to se cítí!“ prohlásila konev a radostí si poskočila, až voda pleskla na podlahu.

Mísa pokračovala ve vyprávění a jeho konec si nijak nezadal se začátkem. Talíře řinčely radostí a koště vytáhlo z písku petrželku a mísu ověnčilo; vědělo, že tím ostatní pozlobí. A také si říkalo: „Když dnes ověnčím já ji, ověnčí zítra zase ona mne!“

„A teď si zatančím!“ prohlásila lopatka od kamen a dala se do tance. Pane, jak uměla vysoko vyhazovat svou jedinou nohou! Starý povlak na židli v koutě kuchyně při tom pohledu praskl.

„Mohli byste mě snad také ověnčit!“ domlouvala se lopatka. Ověnčili ji tedy.

„Je to přece jen luza!“ říkaly si sirky.

Čajník měl zazpívat, ale tvrdil, že je nachlazen — že nemůže zpívat, dokud se nedostane do varu. Ale odmítal jen z nafoukanosti: nechtěl zpívat jinak, než když stál na stole v pokoji u pánů!

Na okně leželo staré brkové pero, kterým psávala služebná. Nebylo na něm nic pozoruhodného, leda to, že bylo namáčeno hodně hluboko do kalamáře: ale pero si právě na tom velmi zakládalo.

„Když nechce čajník zpívat, ať tedy nezpívá!“ prohlásilo pero. „Venku visí klec se slavíkem a ten nám zazpívá! Sice se neučil zpívat, ale přimhouříme dnes večer oko!“

„Podle mého názoru by bylo svrchovaně nevhodné, poslouchat takového cizího ptáka!“ mínila čajová konvice; byla to zas kuchyňská zpěvačka — nevlastní sestra čajníku. „Bylo by to vlastenecké? Ať to posoudí košík!“

„Jen se tu zlobím!“ prohlásil nákupní košík. „Opravdu se velmi zlobím, že si to nikdo nemůže ani představit! Cožpak je tohle nějaký způsob, jak strávit večer? Nebylo by vhodnější obrátit dům na líc! Každý by zaujal své pravé místo a já bych to vše řídil. To by bylo něco jiného!“

„Ano, dejme se do toho!“ volali všichni.

Vtom se otevřely dveře. Přicházela služebná. Všichni zůstali tiše na svých místech, nikdo ani nemukl: ale přesto nebylo v kuchyni jediného hrnku, který by si nebyl býval vědom toho, co všechno si může dovolit a jak je urozený. „Jen kdybych byl chtěl,“ říkali si, „byl by to mohl být opravdu veselý večer!“

Služebná vzala sirky, rozškrtla je — pane, jak zajiskřily a jakým hořely plamenem!

„Teď může každý vidět, že my jsme tu nejvznešenější!“ naparovaly se.

„Jak záříme! Jak svítíme!“ — A pak shořely.« — „To byla krásná pohádka!“ prohlásila královna. „Zrovna jako bych bývala byla s těmi sirkami v kuchyni! Dáme ti tedy svou dceru!“

„Ovšemže!“ souhlasil král. „Dostaneš v pondělí naši dceru!“ Tykali mu teď, vždyť se přece měl stát členem rodiny.

Byla určena svatba a v její předvečer bylo celé město slavnostně osvětleno. Po ulicích rozhazovali koláče a preclíky, kluci se natahovali na špičky, křičeli „hurá!“ a pískali na prsty: byla to nevídaná nádhera.

„Inu, měl bych také hledět něčím přispět!“ řekl si mladý kupec. Nakoupil tedy rachejtle, praskavky a vůbec všechno, co si je možno k ohňostroji vymyslet, složil si to do kufru a rozletěl se v něm vysoko nad město. Pane, jak fičel vzduchem a jak ohňostroj praskal a třaskal!

Turci při tom pohledu nadšením vysoko vyskakovali, že jim pantofle lítaly až nad hlavu. Takové nebeské zjevení ještě nikdy neviděli. Mohli se teď přesvědčit, že si jejich princezna vezme opravdu tureckého Pánaboha. Když se mladý kupec vrátil s kufrem do lesa, řekl si: „Zajdu si teď do města, abych uslyšel, jak se to vyjímalo!“ Bylo jen přirozené, že byl zvědav.

Co jen lidé všechno nevyprávěli! Každičký, s kým mluvil, viděl to sice po svém, ale všichni velebili, jak to bylo krásné.

„Viděl jsem samého tureckého Pánaboha!“ dušoval se jeden. „Měl oči jako zářící hvězdy a vousy jako zpěněný vodopád.“

„Letěl v ohnivém plášti,“ vypravoval jiný. „A ze záhybů mu vykukovali přelíbezní andělíčkové.“

Krásné věci se mladý kupec dovídal — a nazítří ho čekala svatba!

Vrátil se do lesa, aby už nasedl do kufru — ale kam se poděl? Shořel mu. Zůstala v něm od ohňostroje jiskra, z ní se vznítil oheň a proměnil kufr v popel. Mladý kupec už nemohl létat, nemohl už ke své nevěstě.

Stála celičký den na střeše zámku, čekajíc na něho. Čeká na něho dodnes, zatím co on se potlouká světem a vypravuje pohádky. Ale nejsou už tak veselé jako ta, kterou vypravoval o sirkách.

 

Остальные переведённые на чешский язык сказки, которые написал Ганс Кристиан Андерсен, можно читать онлайн в разделе «Сказки на чешском языке», а сказки на других иностранных языках есть в разделе «Сказки онлайн».

 

французский

испанский

португальский

польский

чешский

словацкий

венгерский

румынский

болгарский

словенский

сербский

хорватский

македонский

иврит

турецкий

арабский

фарси

урду

пушту

молдавский

украинский

белорусский

русский

грузинский

армянский

азербайджанский

узбекский

казахский

киргизский

монгольский

Изучение иностранных языков - новое

Уроки иностранных языков онлайн

Как Вы узнали о наших курсах иностранных языков?