Онлайн-школа иностранных языков «Европейское Образование»

Сказка для детей «Калоши счастья» (Přezuvky Štěstěny) на чешском языке – читать онлайн, автор – Ганс Христиан Андерсен. «Калоши счастья» (Přezuvky Štěstěny) – это не такая широко известная сказка датского писателя Андерсена, как, к примеру «Гадкий утёнок» или «Русалочка» (эти сказки были переведены на многие самые распространённые языки мира).

Остальные сказки, которые написал Ганс Христиан Андерсен, а также другие известные во всём мире сказочники (братья Гримм, Шарль Перро и т.д.) можно читать онлайн в разделе «Сказки на чешском языке» (сказки на других иностранных языках есть в разделе «Сказки онлайн»).

Литературу других жанров можно читать онлайн в разделе «Книги на чешском языке».

Для тех, кто самостоятельно изучает чешский язык по фильмам, создан раздел «Фильмы на чешском языке».

Для тех, кто хочет учить чешский язык не только самостоятельно, но и с опытным преподавателем, есть информация на странице «Чешский язык по скайпу».

Для абитуриентов будет интересным раздел «Университеты Чехии».

Теперь переходим к чтению сказки «Калоши счастья» (Přezuvky Štěstěny) на чешском языке.

Přezuvky Štěstěny

1.

Začátek

Jednou se v Kodani, v Östergade, v jednom z domů nedalekého náměstí Kongens Nytorv, sešla velká společnost, protože tak už tomu bývá, že se společnost sejde a že ten, kdo ji sezve, je potom zase pozván jinam. Polovina společnosti už seděla kolem hracích stolků, druhá polovina čekala, jak to skončí s paniným návrhem, že „teď bychom měli na něco kloudného přijít!“ Tak daleko už společnost dospěla a hovor plynul, jak jen nejlépe uplývat mohl. Mimo jiné přišel na přetřes také středověk, který někteří pokládali za daleko lepší dobu než náš věk, a soudní rada Knap hájil tento názor dokonce tak horlivě, že se k němu záhy přiklonila i hostitelka, a oba neskrblili námitkami proti Örstedovým slovům v kalendáři, kde se mluví o starých a nových časech a kde také autor klade právě náš věk nejvýš. Za nejskvělejší a nejšťastnější dobu pokládal soudní rada léta, kdy vládl král Jan.

Zatím co se ozývají různé názory, pro i proti, a hovor ustal jenom na okamžik, kdy přišly noviny, kde ale nebylo nic, co by stálo za přečtení, podívejme se do předsíně, kde visí pláště a kde stojí hole, deštníky a přezuvky. Tam seděly dvě služebné, jedna mladá a jedna stará; skoro by ses domníval, že doprovázely do společnosti svoje panstvo, snad nějakou starou slečnu nebo vdovu; ale když si je člověk prohlédl důkladněji, tu ihned pochopil, že to nejsou obyčejné služebné. Na to měly příliš jemné ruce a příliš vznešené držení těla i pohyby, téměř královské, a také jejich šaty měly takový nějaký zvláštní, odvážný střih. Dvě víly to byly, mladší z nich jistě ne zrovna sama Štěstěna, ale některá ze služebných jejích komorných, které roznášejí po světě její drobnější dárky, druhá pak vypadala nesmírně vážně: to byla Starost, která chodí po světě za svými úkoly vždycky sama, takže bezpečně ví, že budou správně provedeny.

Vyprávěly si, kde všude onen den byly. Ta, která byla služebnou komorné u Štěstěny, obstarala zatím jenom několik málo důležitých úkolů. Říkala, že zachránila nový klobouk před deštěm, obstarala počestnému muži pozdrav od nějaké vznešené nuly a podobně. Měla však ještě vyřídit cosi neobyčejného.

„Musím ti ještě povědět,“ řekla, „že mám dneska narozeniny a že jsem právě z tohoto důvodu dostala pár přezuvek, které mám dát lidstvu. Ty přezuvky mají vlastnost, že člověk, který si je obuje, se v mžiku dostane na místo nebo do doby, kam by si nejvíc přál, že každé jeho přání pokud jde o čas nebo o místo se mu hned vyplní a že tedy takhle dosáhne konečně přece štěstí.“

„Jen si mysli!“ ozvala se Starost. „Bude právě proto obzvlášť nešťasten a bude blahořečit chvíli, kdy se zase přezuvek zbaví.“

„Co tě napadá!“ hájilo se mladé děvče, „teď je postavím tady ke dveřím, někdo se zmýlí a bude šťasten!“ Tohle si tedy víly říkaly.

2.

Jak tomu bylo se soudním radou 

Bylo už pozdě; soudní rada Knap, zahloubán v myšlenkách do doby krále Jana, chtěl domů, a teď to s ním dopadlo tak, že si místo svých přezuvek obul přezuvky Štěstěny a vykročil v nich do Östergade; kouzelnou mocí přezuvek se však dostal do doby krále Jana, a proto také šlápl rovnou do kluzkého bláta na ulici, ježto tenkrát ještě nebylo dláždění.

„To je hrozné, co tady je bláta!“ povídal soudní rada. „Chodník zmizel a lucerny zhasly.“

Měsíc dosud nevyšel nad domy, vzduch byl kromě toho dosti hustý, že kolem dokola pokrývala všechno tma. Na nejbližším rohu visela ovšem před mariánským obrazem lucerna, ale tohle osvětlení nebylo k ničemu a soudní rada si také světla povšiml, teprve až stál těsně pod lucernou a zpozoroval malovaný obraz s matkou a děťátkem.

„To je jistě umělecký obchod, kde zapomněli sundat na noc štít,“ pomyslil si.

Kolem šlo několik lidí v kroji oné doby.

„Pane, ti vypadají! Ti jdou jistě odněkud z maškarády!“

Náhle zazněly bubny a píšťaly a objevilo se jasné světlo pochodní; soudní rada se zastavil a viděl, jak se kolem ubírá podivný průvod. Vpředu kráčel celý oddíl bubeníků, kteří zacházeli nadmíru zručně se svým nástrojem, za nimi pochodovali zbrojnoši s luky a kušemi. Nejvznešenější osobou v průvodu byl muž duchovního stavu. S údivem se rada tázal, co tohle znamená a co to je za muže.

„To je sjaellandský biskup,“ ozvala se odpověd.

„Panebože, co se to s biskupem děje?“ povzdychl si soudní rada a zavrtěl hlavou, vždyť tohle docela určitě biskup nebyl. Když o tom tak hloubal a nepohlédl vpravo ani vlevo, prošel Östergade a kráčel přes náměstí Höibroplads. Most k Zámeckému náměstí nebylo nikde vidět, jenom neurčitě poznával soudní rada bahnitý břeh řeky, až konečně se dostal ke dvěma mužům, kteří tam čekali se člunem.

„Chcete na druhou stranu, na ostrov?“ ptali se ho.

„Na ostrov?“ divil se soudní rada, který nevěděl, v jaké se to octl době.

„Chci na Christianshavn do Torvegade!“

Muži na něho pohlédli.

„Jenom mně řekněte, kde je most!“ povídal soudní rada. „To je strašné, žádná lucerna tady ani nesvítí a je tu bláta, jako kdyby člověk šel močálem.“

Čím déle s převozníky mluvil, tím méně jim rozuměl.

„Já té vaší hatmatilce nerozumím!“ vybuchl nakonec rozzlobeně a obrátil se k nim zády. Most nemohl najít, zábradlí tam také žádné nebylo!

„Tady to vypadá, to je úplný skandál!“ řekl rada. Ještě nikdy neměl horší mínění o své milované době než tohoto večera. „Myslím, že si vezmu drožku,“ řekl si v duchu. Ale kde vůbec byly drožky? Nikde žádnou nespatřil.

„Musím zpátky na Kongens Nytorv, tam jistě bude nějaká stát, jinak se nedostanu do Christianshavnu do smrti.“

Zamířil tedy k Östergade a skoro ji už celou prošel, když se objevil měsíc.

„Pro Pána Boha, co to tady postavili za monstrum?“ podivil se, když spatřil Východní bránu, která v oněch dobách stála na konci Östergade.

Konečně našel v bráně dveře a těmi se dostal na místo, kde je dneska náměstí Kongens Nytorv, ale kde tenkrát byla jenom velká louka. Tu a tam bylo vidět křoví a louku protínal široký kanál nebo řeka. Za ní stálo několik ubohých chatrčí pro lodníky z Hallandu, po nichž se také místu tenkrát říkalo Hallandsaas, Hallandský výběžek.

„Budto vidím, jak se říká, fatu morganu, nebo jsem opilý,“ zabědoval soudní rada. „Co to jenom je? Co se to jenom děje?“

Zase se obrátil v pevné víře, že není zdráv. A když se dostal zpátky do ulice, prohlížel si domy trochu důkladněji. Byly většinou hrazděné a mnohé pokryté jenom došky.

„Ne, se mnou to jistě není v pořádku,“ povzdychl si, „a vypil jsem jenom jedinou sklenici punče. Ale já to nesnesu! A potom bylo věru neprozřetelné dávat nám punč a teplého lososa. Však to také agentově paní řeknu! Měl bych se tak vrátit a povědět jim, jak mi je. Ale když to je tak hloupé! A kdo ví, zda jsou ještě vzhůru!“

Hledal onen dům, ale nemohl jej najít.

„To je strašné, nemohu Östergade ani poznat! Jediný obchod tu není, vidím všude jenom samé staré, zbědované boudy, jako bych se octl v Roskilde nebo v Ringstedu! Ach, já jsem jistě opilý! Nic mi nepomůže, když se budu ostýchat sám před sebou! Ale kde jenom je, pro všechno na světě, agentův dům? Vždyť se sobě nijak nepodobá! Ale přece jenom tam jsou ještě lidé vzhůru. Ach, já jsem docela jistě opilý!“

Teď vrazil do pootevřených dveří, odkud štěrbinou pronikalo světlo. To byl tehdejší hostinec, jakási pivnice. Místnost se podobala holštýnské hospodě; několik návštěvníků, loďaři, kodaňští měšťané a dva tři příslušníci učeného stavu seděli zahloubáni v rozhovor nad svými džbánky a jenom zběžně si povšimli soudního rady, vstupujícího do místnosti.

„Promiňte,“ řekl hostinské, která mu šla vstříc, „udělalo se mi tak zle!

Neobstarala byste mi drožku do Christianshavnu?“

Žena se na něho podívala a zavrtěla hlavou. Potom na něho promluvila německy. Soudní rada se domníval, že žena neumí dánsky a opakoval proto svoji prosbu německy. To i jeho oděv utvrdily ženu v přesvědčení, že má před sebou cizince. Ze mu není dobře, to pochopila velmi brzo a podala mu džbán vody, ovšem trochu slané, načerpané ze studně. Soudní rada si opřel hlavu o ruku, hluboce vzdychl a uvažoval o všech těchto zvláštnostech, které kolem viděl.

„Máte tady dnešní večerní ,Den‘?“ zeptal se, aby něco řekl, když viděl, že žena odkládá velký papír.

Nechápala, jak to rada myslí, ale list mu podala. Byl to dřevoryt, znázorňující vzdušnou vidinu, která byla spatřena v městě Kolíně nad Rýnem.

„To je velmi stará věc!“ řekl soudní rada a měl značnou radost, že takovou starožitnost vidí. „Jakpak jste k tomu vzácnému tisku přišla? Je to velmi zajímavé, ačkoliv to je všecko jen pohádka! O takových vidinách se říká, že je to severní záře. Patrně vznikají vlivem elektřiny.“

Hosté, kteří mu seděli nejblíže a slyšeli, co povídá, udiveně na něho pohlédli a jeden z nich vstal, smekl uctivě klobouk a řekl s nejvážnější tváří: „Vy jste jistě velice učený člověk, pane!“

„Ale kdepak!“ bránil se soudní rada. „Dovedu jen tak o lecčem mluvit, jak se také sluší a patří.“

„Modestia je krásná ctnost,“ řekl muž, „ostatně bych rád dodal k vaší řeči, že mihi secus videtur, ale přesto tady se rád zdržím svého judicia!“

„Dovolíte, abych se zeptal, s kým mám tu čest?“ tázal se soudní rada.

„Já jsem bakalář písma svatého,“ odpověděl muž.

To radovi stačilo, titul souhlasil s oděvem; pomyslil si, že to jistě bude nějaký starý vesnický učitel, podivín, s jakým se můžeš setkat ještě v Jutsku.

„Tady ovšem není locus docendi“ začal zase onen muž, „ale přesto vás prosím, abyste se obtěžoval a mluvil! Jistě jste velmi sčetlý ve starých autorech!“

„No, ještě by to tak šlo,“ odpovídal soudní rada. „Rád si čítám v starých, užitečných spisech, ale docela se mi zamlouvají i novější, jenom ‚Denní příhody‘ ne, těch už máme všichni dost!“

„Denní příhody?“ tázal se náš bakalář.

„Ano, mám na mysli ty naše nové romány.“

„O, v těch je obsažena mnohá moudrost a čtou je u dvora,“ usmál se muž.

„Král zejména přeje románu o panu Iffvenovi a o panu Gaudianovi, který pojednává o králi Artušovi a jeho hrdinech kolem kulatého stolu, sám se o něm žertovně vyjádřil v hovoru se svými dvořany.“

„Vidíte, ten jsem ještě nečetl,“ povídal soudní rada. „To je asi docela nová kniha, kterou vydal Heiberg!“

„Ne,“ odpověděl bakalář, „a nevydal ji Heiberg, ale Godfred von Ghemen!“

„Tak ten je tedy autorem!“ řekl soudní rada. „To je přece velmi staré jméno! Není to první knihtiskař, který žil v Dánsku?“

„Ano, to je náš první knihtiskař!“ přisvědčil bakalář. Dopadlo to tedy docela dobře. Pak mluvil jeden z bodrých měšťanů o neobyčejně prudkém moru, který řádil před několika lety a myslil tím epidemii roku 1484, a soudní rada byl toho názoru, že se mluví o choleře, a tak rozmluva probíhala věru dobře. Válka s piráty roku 1490 byla tak čerstvou událostí, že občané neodolali, aby se o ní nezmínili. Říkali, ze angličtí piráti zajali lodi v kodaňském přístavu. A soudní rada, který se dobře vžil do událostí roku 1801, jim skvěle přizvukoval kritikou Angličanů. Jinak ovšem rozmluva dosti vázla a každou chvíli připomínala obřadnou pedantskou diskusi. Dobrý bakalář byl příliš nevědomý a nejprostší výroky justičního rady se mu zdály příliš odvážné a fantastické. Dívali se jeden na druhého, a když to už jinak nevedlo k cíli, začal bakalář mluvit latinsky, neboť se domníval, že takhle si získá lépe porozumění, ale ani to mu nepomáhalo.

„A copak bude s vámi!“ zeptala se šenkýřka a zatahala soudního radu za rukáv; nyní se mu zase vrátilo vědomí, neboť když mluvil, dočista zapomněl na všechno, co se událo dříve.

„Panebože, kde to jsem!“ povídal a hlava se mu při tom pomyšlení zatočila.

„Vína se napijeme! Medoviny a brémského piva,“ zvolal jeden z hostů, „a vy budete pít s námi!“

Do místnosti vešla dvě děvčata, jedna z nich měla dvoubarevnou čepici, která označovala její lehké povolání. Nalévala a ukláněla se. Soudnímu radovi běžel po zádech studený pot.

„Co to je? Co se to jenom děje!“ povídal, ale musil pít s nimi; věru že ho měli ve své moci, onen dobrý muž z toho také byl všecek zoufalý, a když jeden ze společnosti řekl, že je opilý, vůbec nepochyboval o tom, že je to pravda. Prosil je jenom, aby mu opatřili drožku, a tu se domnívali, že mluví rusky.

Dosud nikdy se nedostal do tak hrubé a nevzdělané společnosti; vždyť jako by se země dostala nazpátek do pohanských dob. Soudní rada byl toho mínění, že nastala nejhroznější chvíle jeho života, ale v témž okamžiku ho napadlo, aby se sklonil pod stůl, dolezl ke dveřím a hleděl upláchnout. Než se však ještě dostal k východu, zpozorovali ostatní, co má za lubem, chytili ho za nohy, a tu, k velkému jeho štěstí, se mu vyzuly přezuvky — a tak také pominulo veškeré kouzlo.

Soudní rada docela zřetelně viděl, jak před ním hoří jasné světlo pouliční lampy, a za ní byl velký dům. Poznával jej, poznával i okolní domy, bylo to přece v Östergade, jak ji všichni známe, a on tam ležel na dláždění, nohama obrácen k vratům, a zrovna proti němu seděl ponocný a spal.

„Ty můj Bože, já jsem tady ležel a všechno se mi zdálo!“ povídal. „Nu ovšem, tohle je Östergade! Co tu jenom v ní je rozmanitosti a krásného světla! To je přece strašné, jak na mě účinkovala ta sklenice punče!

Za dvě minuty už seděl v drožce, která ho odvážela do Christianshavnu. Vzpomínal na strach a bídu, které právě zakusil, a z celého srdce chválil šťastnou skutečnost, naši dobu, která se všemi svými nedostatky je daleko lepší než ta, ve které se před chvílí octl; a to bylo od soudního rady také vskutku rozumné!

3.

Dobrodružství ponocného 

„Podívejme, tady leží docela pár přezuvek,“ řekl ponocný. „Ty patří jistě poručíkovi, co bydlí nahoře. Jsou tady zrovna před vraty.“

Rád by byl ten počestný muž zazvonil a přezuvky odevzdal, neboť v domě bylo ještě světlo, nechtěl však budit poručíkovy sousedy a proto od svého úmyslu upustil.

„Když si člověk takové boty obuje, jistě mu v nich je docela příjemné teplo,“ povídal. „Mají takovou měkkou kůži!“ Padly mu jako ulité.

„Jak je to na světě směšně zařízeno! Teď by si poručík mohl pěkně lehnout doma do postele, ale kdepak! Chodí si po pokoji! Je to šťastný člověk! Nemá ani ženu ani kupu dětí, každý večer se dostane do společnosti. Kéž bych se stal jím, to bych byl věru šťastný člověk.“

Když toto přání vyslovil, přezuvky uplatnily svoji kouzelnou moc a ponocný se proměnil v poručíka i s jeho myšlenkami. Stál nahoře v pokoji a držel v ruce růžový list papíru, kde byla napsána báseň, jejímž autorem byl sám pan poručík. Neboť kdo nebyl za svého života ani jednou naladěn k básnění! A když si člověk takové myšlenky zapíše, vznikne báseň. Na papíru bylo napsáno:

BÝT BOHAT

„Být bohat!“ modlil jsem se nejednou,

když byl jsem ještě malým klučinou.

Být bohat, byl by ze mne důstojník,

na šavli, uniformu bych si zvyk.

I přišel čas, a já byl důstojník,

leč bohatý jsem nikdy nebyl, ba ne!

Tys přál mi, Pane!

Jarý a mlád, já často sklidil vděk:

od sedmileté dívky polibek,

jsa bohat na pověsti, na báje,

leč jinak ani groše nemaje.

Dítě však čekalo jen na báje…

Tehdy jsem bohat byl — ne zlatem, ba ne!

Ty víš to, Pane!

„Být bohat!“ v modlitbě mé zní i dál:

tu sedmiletou bys už nepoznal,

jak krásná je, jak milá ve zmatku…

Kdyby jen srdce mého pohádku

chápala, vše by bylo v pořádku.

Já chudý jsem však. Smím si troufat? Ba ne!

Jak ty chceš, Pane!

Být bohat útěchou a klidem vlást,

na papír nevypsal bych svoji strast!

Ty, milá, umíš-li mi rozumět,

čti toto jako báseň z mladých let…

Či líp by bylo nechápat mých běd?

Já, chudý, směl bych v něco doufat? Ba ne!

Jí požehnej však, Pane!

Ovšem, takové verše píše člověk, když se zamiluje, ale rozvážný muž je nevydá nikdy tiskem. Poručík, láska a chudoba, to je trojúhelník, nebo lépe polovina kostky Štěstěny, která se rozbila. Takhle to cítil i poručík, a proto položil hlavu na okenní rám a zhluboka si povzdychl:

„Chudý ponocný na ulici je daleko šťastnější než já. Nezná to, čemu já říkám nedostatek, má svůj domov, ženu a děti, které pláčí, když ho něco tíží, a těší se z jeho radosti! Byl bych mnohem šťastnější, kdybych se v něho tak mohl proměnit, protože je šťastnější než já!“

V témže okamžiku se ponocný změnil zase v ponocného, neboť jenom kouzelná moc přezuvek Štěstěny způsobila, že se stal poručíkem, ale jak jsme viděli, byl jako poručík ještě méně spokojen než dříve a nakonec si jenom přál, aby se zase stal tím, kým původně byl. Ponocný byl tedy opět ponocným.

„To byl ošklivý sen!“ řekl, „ale přece to bylo k smíchu. Zdálo se mi, že jsem se stal poručíkem shora, a nebylo to věru nijak příjemné. Scházela mi maminka a děti, které by mě samou láskou snědly!“

Zase tam seděl a v myšlenkách pokyvoval, stále vzpomínal na svůj sen, přezuvky měl také ještě na nohou. Tu zazářila na obloze létavice.

„Podívejme, tamhle spadla hvězda,“ povídal ponocný. „A ještě jich je na nebi věru dost! Měl bych tak chuť podívat se na ně trochu zblízka, zvlášť na měsíc, protože ten člověku neproklouzne hned tak mezi prsty. Student, kterému obstarává moje žena velké prádlo, jednou povídal, že po smrti létáme od jedné hvězdy k druhé. To je hloupost, ale přesto by to byla docela i zábava. Kéž bych se tam mohl tak na skok podívat. Tělo by mohlo zatím třeba klidně odpočívat tady na schodech.“

Víte, jsou už tak na světě věci, u nichž si má dát člověk pozor na jazyk, zvláště opatrný by měl být, když má na nohou přezuvky Štěstěny. Teď poslouchejte, co se ponocnému stalo.

Pokud jde o nás lidi, víme skoro všichni, jakou rychlost dovede způsobit pára; buďto jsme to zkusili na cestě železnicí nebo při cestě lodí po moři. Přesto však je tahle rychlost jenom krokem lenochoda nebo pohybem hlemýždě proti letu světla. To letí vzduchem devatenáctmilionkrát rychleji než nejlepší závodní kůň, a přece je elektřina ještě rychlejší. Smrt je elektrický náraz do srdce, na křídlech elektřiny letí osvobozená duše. Osm minut a několik vteřin potřebuje světlo, aby urazilo dráhu dlouhou přes dvacet milionů mil; při rychlosti elektřiny potřebuje duše ještě menšího počtu minut, aby urazila stejnou dráhu. Prostor mezi planetami není pro ni větší než pro nás vzdálenost mezi domy našich přátel v jednom městě, i když stojí dosti blízko, a kromě toho doplatíme na tento elektrický náraz tím, že už nemůžeme užívat vlastního těla, pokud ovšem jsme si neobuli, jako náš ponocný, přezuvky Štěstěny.

Za několik vteřin prolétl ponocný dráhu oněch dvaapadesáti tisíc mil na měsíc, který, jak víme, sestává z látky daleko lehčí než naše planeta a je trochu měkký, asi jako čerstvý sníh. Ponocný se dostal na jedno z nesčetných kruhových pohoří, jak je známe z velké mapy měsíce od Dr. Madlera, tu přece znáš, ne? Na vnitřní straně spadalo pohoří docela příkře do kráteru, hlubokého dobrou dánskou míli. Tam také stálo město, které vypadalo jako bílek ve sklenici vody, zrovna tak měkké bylo a právě takové mělo i věže, kopule a plachtám podobné altány, průhledné a plovoucí v řídkém vzduchu. Naše země se vznášela ponocnému nad hlavou, podobna velké ohnivě rudé kouli.

Spousta tvorů tam byla, a všechny bychom jistě nazvali lidmi, jenomže vypadali docela jinak než my. Měli také svoji řeč, ale nikdo přece nemůže na ponocného duši chtít, aby jí rozuměla, ale ona té řeči přesto rozuměla. Duše ponocného rozuměla velmi dobře řeči měsíčňanů. Rozmlouvali učeně o naší zemi a pochybovali, že by mohla být obydlena. Domnívali se, že na zemi je jistě příliš hutný vzduch, než aby v něm mohlo žít rozumné měsíčné stvoření. Všichni pokládali měsíc za jediné místo, kde jsou živoucí bytosti, měsíc, to byla podle jejich názoru opravdová planeta se starým obyvatelstvem planet.

Podívejme se však zase zpátky, dolů do Östergade, jak se daří ponocného tělu. Bez života tam sedělo na schodech, sudlice mu vypadla z ruky a oči upíralo vzhůru na měsíc, kde se procházela jeho počestná duše.

„Ponocný, kolik je hodin?“ zeptal se jeden kolemjdoucí. Ale náš ponocný neodpověděl. Onen muž ho pleskl docela lehce po nose; tu ztratilo tělo rovnováhu, upadlo tam jak široké tak dlouhé. Bylo mrtvé. Chodec, který ponocného pleskl, se hrozně polekal; ponocný byl mrtvý a mrtvý zůstal. Bylo to oznámeno, hodně se o tom mluvilo, a v ranních hodinách odnesli tělo do nemocnice.

Duše mohla také zažít pěkný šprým, až by se vrátila a hledala podle veškeré pravděpodobnosti svoje tělo v Östergade, ale nenalezla je tam. Patrně by byla nejdříve běžela na policejní úřad a pak do „Novinového adresáře“, aby se tam ujali pátrání v rubrice ztrát, a nakonec do nemocnice.

Může nám však být útěchou, že si duše vede nejchytřeji, když jedná na vlastní vrub. Tělo ji jen ohlupuje.

Jak jsme už slyšeli, tělo ponocného se dostalo do nemocnice. Tam je odnesli do koupelny a první, co udělali, samozřejmě bylo, že stáhli nebožtíkovi přezuvky. A tu musila duše zase nazpátek. Namířila si to rovnou k tělu a ponocný náhle obživl. Ujišťoval, že tohle byla nejhroznější noc jeho života. Ani za dvě marky nechtěl podobné pocity zase prožít, ale teď už to měl přece jen šťastně za sebou.

Téhož dne ho zase z nemocnice propustili, ale přezuvky tam zůstaly.

4.

Vrcholný Okamžik – Deklamační číslo – Nane Jvýš nepravděpodobná cesta 

Každý obyvatel Kodaně teď ví, jak vypadá vchod do Frederikovy nemocnice v Kodani, ale protože budou tento příběh patrně číst i někteří, kdo nejsou z Kodaně, musíme jej napřed stručně popsat. Nemocnici dělí od ulice dosti vysoká mříž, kde je mezi silnými železnými pruty tolik místa, že prý se mezerou často protlačili hubenější asistenti a tak se dostávali na návštěvy mimo nemocnici. Část těla, která mřížemi procházela nejhůře, byla hlava; tady, jako už na světě často, bývaly tedy malé hlavy nejšťastnější. To už by jako úvod stačilo.

Jeden z mladých lékařů praktikantů, o němž se dalo říci, že je velká hlava, jenom pokud jde o tělesný vzhled, měl zrovna ten večer službu. Venku pršelo, jen se lilo. Ale přes tyto dvě překážky musil onen praktikant z nemocnice, jenom na čtvrthodinku. Myslil si, že nestojí za to, aby o tom řekl vrátnému, když se přece dalo proklouznout mezi mřížemi. Přezuvky, které ponocný zapomněl, tam také stály. Ani zdaleka si nepomyslil, že by to snad byly přezuvky Štěstěny, jenom uvažoval, že se mu v takovém počasí hodí, a obul si je. Teď šlo jen o to, zda se také protlačí mezerou v mřížoví, nikdy to ještě totiž nezkoušel. A teď tam stál.

„Panebože, abych měl už aspoň hlavu venku!“ povídal, a hlava také hned proklouzla mříží, ačkoliv ji lékař měl hodně velkou a objemnou; to jistě přezuvky pochopily jeho přání. Teď mělo jít ale ještě za hlavou tělo.

„Ach ouvej, jsem moc tlustý!“ povídal lékař. „Myslil jsem si, že nejhorší to bude s hlavou. A teď se neprotáhnu tělem.“

Chtěl zase rychle zatáhnout hlavu zpátky, ale nešlo to. Krkem mohl hýbat docela volně, to však bylo také vše. První pocit, který se ho zmocnil, byl hněv, pak mu klesla nálada pod bod mrazu. Přezuvky Štěstěny ho uvrhly do tohoto nadmíru nešťastného postavení a na neštěstí ho nenapadlo, aby se nějak vysvobodil slovy. Ne, jenom jednal, a tak se nedostával s místa. S nebe se řinul déšť, na ulici nebylo živé duše. Na zvonek nedosáhl, nemohl se odtamtud nijak dostat. Předpokládal, že tam bude tak stát až do rána, potom že budou musit poslat pro kováře, aby pruty přepiloval. Ale to nejde nikterak rychle, zatím bude vychovatelna naproti na nohou, celá čtvrť námořníků se na něho přijde podívat, jak se dostal do svěráku, a lidé se budou sbíhat mnohem horlivěji, než na loňskou výstavu obrovské agáve.

„Brr! Krev se mi valí do hlavy, že se asi zblázním! —Věru, že se zblázním! Kéž bych se odtud dostal, pak by mě to jistě přešlo!“

Vida, to měl říci o něco dříve; jakmile myšlenku vyslovil, hlava se vysvobodila ze sevření a lékař pádil do nemocnice, docela bez sebe strachem, což bylo dílem přezuvek Štěstěny.

Ještě si však nemysleme, že tím všechno skončilo, kdepak — staly se ještě horší věci.

Uplynula noc a po ní příští den, a pro přezuvky si nikdo neposlal. Večer mělo být představení v divadélku v Kannikestraede. V hledišti bylo nabito, mezi deklamacemi dávali i novou báseň. Poslechněme si ji.

Název zněl:

BÁBINY BRÝLE

Chytrost mé báby vzbouzí úžas v líci;

žít kdysi, shořela by na hranici.

Ví vše, co děje se, ví víc ta hlava:

ví, co nás za rok, za dva očekává.

Nu, to je obzvlášť pěkný kumšt mé báby,

leč věštbu ani za nic neřekla by:

co na příklad nás čeká všechny za rok.

Jaký div, že i já si činil nárok,

znát osud svůj, své země, umění!

Leč bába měla jiné mínění.

Já trápil ji, až pak mi chvíle přála:

zprvu nic, pak si na mě zabrumlala —

to jako do dubu by někdo řek:

já věděl, že jsem její mazánek…

„Pro tentokrát, jen jednou a nic víc,“

pravila, brýle své mi půjčujíc.

„Teď s nimi jdi, kam jít tě právě baví:

na místě, kam se sešly lidí davy,

se postavíš, kde pěkný rozhled máš,

a pak se skrz ty brýle podíváš.

Tu, věř mi, jak tam všichni budou stát,

jako hra karet budou vypadat,

rozložená, z níž možno věštit hravě.“

S díky jsem odběhl a nedočkavě,

a přemýšlel, kam chodí nejvíc lidí:

Na Langelinii? Tam profouká to.

Na Östergade? Tam je zase bláto!

Či do divadla? Skvělé! Tam chci jít,

tam s lidmi večera lze využít. —

Tu jsem! — a představuji se v té chvíli,

dovolte, abych užil těchto brýlí

a viděl — neračte však odcházet! —

a viděl do vás všech jak do karet,

z nichž uhodneš, co budoucnost nám tají.

Mlčením vaše ústa přitakají.

Vám zavděk zasvětím vás v celou věc —

jsme na stejné přec lodi nakonec.

Chci věštit vám i sobě, všemu kraji,

až uvidím, co karty vykládají.

(A nasadil si pak brýle.)

Ano, tak vida! — ne, toť zábavné!

Ach, kdybyste tu stáli místo mne!

Co jenom pánských listů vidím tady,

a rovněž srdcových dam celé řady.

To černé tam, to piky jsou a kříže. —

Tak, teď mám lepší přehled a jsem blíže:

pikovou dámu vidím, jak svá práva

najevo károvému spodku dává.

Ach, z míry přivedou mě tyhle zjevy!

Co v tomto domě peněz! — nikdo neví.

A cizinců, až z druhé strany světa!

Leč na to se z vás sotva někdo zeptá.

Snad na sněmovnu? Prosím! Zítra v listě…

To si však každý z vás pak přečte jistě.

Má škodit mně i listu tlachavost?

Či z mísy mám vzít nejlepší mu kost?

Jak, divadlo? Vtip novinek? A vkus?

Ach, jen se ředitelství ozvat zkus!

Mou vlastní budoucnost? Nu, sami znáte,

jak svojí osobou se zabýváte…

Vidím…! Však nevím, zda to říci vám,

vždyť, až to přijde, každý zví to sám.

Kdo je tu nejšťastnější, zjistit mám?

Šťastlivce toho hned vám vyhledám.

Je to… ne, druhým by to trapné bylo,

a možná, že by je to zarmoutilo.

Kdo nejdýl bude živ? Kdo z pánů, z dam?

Ne, říkat to, je přece nevkus sám!

Mám tedy věštit? — Ne? — Mám? Ne? — Mám? Ne?

Či mám? Sám nevím, kdo to rozhodne —

lidé se snadno urazí a mračí.

Ne! — Co si myslíte, vám povím radši,

v tom nechť se věštecká má síla zračí.

Myslíte si — ó prosím! — a jste rádi:

víte přec, že se tu nic neprozradí,

že řeč má je jen zvuků harampádí.

Už mlčím, končím tedy, vážení,

jsa za vaše vám vděčen mínění.

Báseň byla skvěle přednesena a deklamátor sklidil velký úspěch. Mezi diváky byl i lékař praktikant z nemocnice, který, jak se zdá, zapomněl už na dobrodružství z předchozí noci. Přezuvky měl na nohou, neboť si pro ně nikdo nepřišel, a protože bylo na ulici bláto, domníval se, že mu dobře poslouží.

Báseň se mu líbila.

Myšlenka ho velmi zaujala, přál si, aby měl takové brýle, snad by se jimi dalo při správném použití nahlédnout lidem rovnou do srdce, což považoval lékař za mnohem zajímavější, než spatřit, co se stane příští rok. Neboť to se člověk vždycky nakonec doví, ale co má kdo na srdci, to ne.

„Dovedu si tak představit všechny paní a pány v první řadě — těm kdyby se mohl člověk podívat do srdce! To by byl pohled, učiněný obchod bych tam vždycky viděl. Oči by si, panečku, ty obchody prohlédly! Tamhle u té dámy by to jistě byl velký módní obchod! A tamhle u té je obchod prázdný, ale přece jen potřebuje uklidit! Jistě by to ale byly také solidní obchody.

Ach ano,“ povzdychl si, „vím o jednom, kde je všechno solidní, ale také už tam je i příručí, to jediné je na něm nejhorší! Z leckterého by se ozývalo hlasité:

‚Račte, prosím, vstoupit!‘ Kéž bych tak mohl vstoupit lidem do srdce a procházet se tam jako příjemná drobná myšlenka!“

Vidíte, tohle přezuvkám stačilo. Celý praktikant se úplně smrštil a zmenšil a začala nanejvýš nepravděpodobná cesta po srdcích diváků v první řadě. První srdce, kterým prošel, patřilo jedné paní. Okamžitě si však pomyslil, že se dostal do orthopedického ústavu, jak říkáme místu, kde lékař odstraňuje křivost údů a lidi narovnává, a to do místnosti, kde po stěnách visí sádrové odlitk znetvořených lidských údů. Rozdíl tu byl ten, že v onom ústavu pořizují odlitky, když tam pacienti přicházejí, ale odlitky, které zůstávají v srdci pečlivě uchovány pocházely z doby, kdy různé osoby z něho už odešly. Byly to odlitky tělesných a duševních vad různých přítelkyň této dámy.

Rychle se octl v jiném ženském srdci, toto mu zase připadalo jako velký kostel. Nad hlavním oltářem poletovala bílá holubice nevinnosti, a lékař by byl nejraději padl na kolena, jenom že musil zase dále, do jiného srdce.

Ještě však slyšel zvuk varhan a měl pocit, jako by se stal novým a lepším člověkem; cítil se tedy hoden toho, aby navštívil svatyni, která se mu objevila před očima jako chudičká podkrovní světnička, kde ležela nemocná matka; otevřeným oknem tam však svítilo teplé slunce, překrásné růže z dřevěného truhlíku na střeše se nakláněly dovnitř a dva blankytní ptáci si prozpěvovali o dětské radosti, když nemocná matka žehnala v modlitbách své dceři.

Potom lezl po všech čtyřech řeznickým krámem, plným masa, na které narážel při každém pohybu. To bylo srdce bohatého, úctyhodného muže, jehož jméno jistě najdete v adresáři lepších firem.

Tu se dostal do srdce jeho manželky, které bylo starým zchátralým holubníkem. Portrét jejího manžela tam byl větrnou korouhvičkou a spojen s dveřmi, které se otvíraly a zavíraly podle toho, jak se muž nahoře otáčel. Pak přišel do zrcadlového sálu, jaký máme třeba na zámku Rosenborgu, ale zrcadla nesmírně zvětšovala. Uprostřed sedělo na zemi jako dalajláma bezvýznamné já této osoby, překvapené při pohledu na vlastní velikost.

Poté měl pocit, jako by se dostal do těsného jehelníku, plného špičatých jehel, a tu se neubránil pomyšlení, že to jistě je srdce některé staré panny. Ale tak tomu nebylo, nýbrž šlo o srdce ještě mladého důstojníka s mnoha řády, a právě prý člověka oduševnělého a se srdcem na pravém místě.

Úplně omámen vyklouzl hříšný praktikant z posledního srdce v řadě, nedokázal si ani uspořádat myšlenky a domníval se, že ho takhle uchvátila jeho příliš bohatá fantasie.

„Pro pána krále,“ povzdychl si, „rozhodne mám sklony k pomatení! Tady je také horko k nevystání, krev se mi valí do hlavy!“

A tu si vzpomněl na velkou událost předchozího večera, jak mu totiž hlava uvízla v nemocniční mříži.

„To mám jistě z toho!“ myslil si. „Abych se s tím včas vypořádal. Ruská lázeň by mi neškodila. Kéž bych už ležel na nejhořejší

pryčně!“

A tak ležel na nejhořejší pryčně v parních lázních, ovšem ležel tam úplně oblečen, s botami a přezuvkami. Se stropu mu kapaly do tváře velké krůpěje vody.

„Br!“ vykřikl a seskočil, aby si dal sprchu. Však také sluha v lázních hlasitě vykřikl, když tam spatřil oblečeného člověka.

Lékař praktikant se zatím natolik vzpamatoval, že mu zašeptal:

„To je sázka!“ Ale když přišel domů, přiložil si hned na šíji a na záda náplast ze španělských mušek, aby z něho vytáhla pomatenost.

Ráno pak měl krvavá záda, a to byl jediný dar, k němuž mu dopomohly přezuvky Štěstěny.

5.

Proměna Písařova

Ponocný, na nějž jsme jistě ještě nezapomněli, vzpomněl si zatím na přezuvky, které našel a v nichž se dostal do nemocnice. Došel si tam pro ně, ale když se k nim nehlásil ani poručík ani kdokoliv jiný z ulice, odevzdal je nakonec na policejním úřadě.

„Ty vypadají jako moje vlastní přezuvky,“ povídal jeden z pánů písařů, když prohlížel nalezenou věc a postavil přezuvky vedle svých.

„Musilo by na to být oko ještě zkušenější než ševcovské, aby je od sebe rozeznalo.“

„Pane písaři,“ řekl strážník, který vstoupil do místnosti s nějakými listinami.

Písař se otočil, mluvil s policistou, ale když strážník odešel a on pohlédl na dva páry galoší, přepadla ho velká nejistota při rozhodování, zda jsou jeho ty napravo nebo nalevo.

„To budou jistě ty mokré,“ domníval se; ale právě tohle byla nesprávná myšlenka, neboť to byly přezuvky Štěstěny. Ale proč by se nakonec nemohli zmýlit i na policii! Písař si je obul, několik listin si vstrčil do kapsy a jiné si vzal pod paži, neboť měl v úmyslu si je doma přečíst a opsat. Ale bylo zrovna nedělní dopoledne a venku krásné počasí a písař si řekl, že by mu neškodila procházka po Frederiksbergu, a také se tam vypravil.

Nebylo tiššího a pilnějšího člověka než tento mladý písař, popřejme mu proto ze srdce jeho malou procházku, jistě mu obzvláště prospěje, když se při práci tolik naseděl. Nejprve jenom šel, aniž na něco myslil, a proto také přezuvky nemohly uplatnit svoji kouzelnou moc.

V aleji potkal známého, mladého básníka, který mu vyprávěl, že nazítří odjede na léto pryč.

„Podívejme, tak vy už zase někam pojedete,“ povídal písař. „Vy jste věru také šťastný svobodný člověk. Můžete si odjet, kam se vám zlíbí, my ostatní máme nohy v řetězech.“

„Ale ty řetězy vás poutají ke stromu, na němž vám roste chleba,“ odpověděl básník. „Nemusíte se starat o zítřek a v stáří dostanete pensi.“

„Vy jste na tom přece jen líp,“ povídal písař. „Jenom si tak pořád básnit, to je přece život! Celý svět vám říká samé příjemnosti, a potom, jste svým pánem. Měl byste tak zkusit sedět pořád u soudu s takovými nudnými věcmi!“

Básník zavrtěl hlavou, písař vrtěl hlavou také, každý setrval na svém mínění a pak se oba zase rozloučili.

„To je zvláštní pronárod, tihle básníci,“ přemýšlel písař nahlas.

„Chtěl bych se tak proměnit v takového člověka a stát se sám básníkem. Určitě bych nepsal takové žalostné verše jako všichni ostatní! Tohle je přece jarní den, pro básníka jako stvořený! Vzduch je tak nezvykle jasný, oblaka tak půvabná, a jak jen ta zeleň voní! Věru že jsem mnoho let už necítil, co cítím dnes.“

Jak už vidíme, stal se básníkem. Nijak nápadná ta změna ovšem nebyla, neboť by také bylo pošetilé představovat si básníka jinak než ostatní lidi.

Vždyť mezi těmi je mnoho povah daleko poetičtějších, než jakou má i mnohý velký a uznávaný básník. Rozdíl je jenom v tom, že básník má lepší duševní paměť, že si dovede uchovat v duši myšlenku a cit tak dlouho, až přejde jasně a zřetelně v slova. To ti ostatní nedovedou. Změnit se však ze všední povahy v nadanou, to je vždycky důkladný přechod, a tím nyní prošel písař.

„Ta nádherná vůně,“ povídal, „jak mi jen připomíná fialky u tety Magdy! Ba, to bylo tenkrát, kdy jsem byl malý klučina. Panebože, řadu let jsem si na to ani nevzpomněl! Ta hodná stará panna! Bydlila tam za bursou a doma měla vždycky ve váze větévku nebo několik zelených ratolestí, ať byla zima tuhá jak chtěla. Fialky voněly v pokoji, když jsem pokládal na zamrzlé okno ohřáté měďáky a dělal si v něm tak kukátka. Byla to skvělá vyhlídka. Venku v průplavu stály zamrzlé lodi, které námořníci opustili, a jedinou posádkou tam nyní byla krákající vrána. Jakmile však zavál jarní vítr, nastal ruch. Za zpěvu a nadšeného volání rozřezávali lidé led, napouštěli lodi dehtem a opatřovali je lanovím, a potom se na nich vypravili do cizích zemí. Já jsem zůstal zde a vždycky jsem tu musil být, věčně jsem jenom seděl a sedím na policejním úřadě a vidím, jak si ostatní opatřují pasy k cestám do ciziny, to je můj úděl! Ach jo!“ hluboce si vzdychl písař, ale náhle se zarazil.

„Bože, co se to se mnou děje! Takové myšlenky ani pocity jsem ještě nikdy neměl! To je jistě tím jarním vzduchem, sužuje člověka, ale zároveň je příjemný!“

Sáhl do kapsy po listinách.

„Tohle mě přivede na jiné myšlenky!“ řekl a přelétl zrakem první list. „Paní Sigbrith, původní tragedie o pěti jednáních,“ četl.

„Co to? Vždyť je to můj rukopis. Napsal jsem tragedii? Intrika na hradbách aneb Den pokání, vaudeville. — Ale jak jsem k tomu jenom přišel? Jistě mi to někdo vstrčil do kapsy. A tady ještě dopis?“

Ano, byl to dopis z divadelního ředitelství, hry se v něm zamítaly a jeho tón naprosto nebyl zdvořilý.

„Hm, hm,“ povídal písař a posadil se na lavičku. Jeho myšlenky ožily, srdce mu zjihlo. Bezděky sáhl po nejbližší květině, po prosté, malé sedmikrásce. Co nám botanik poví v mnoha přednáškách, říkala květinka v jedné minutě. Vyprávěla mythus o svém zrození, vyprávěla o moci a síle slunečního světla, které rozvíjí jemné lístky květu a působí, že vydávají vůni. Tu si písař vzpomněl na životní boje, které rovněž dovedou vzbudit v našem nitru city. Vzduch a světlo byly nápadníky květinky, světlo si však získalo její přízeň, za světlem se nakláněla, a když zmizelo, svinula lístky a spala v náručí vzduchu.

„Světlo mě zdobí!“ řekla květina. „Ale vzduch ti dává dech,“ zašeptal básníkův hlas.

Vedle stál chlapec a tloukl holí do bahnitého příkopu. Kapky vody létaly mezi zelené listí, a písař myslil na miliony neviditelných živočichů, kteří v kapkách létali do výše, která v porovnání s jejich velikostí byla stejná, jako by nás uchvátil vír a vynesl vysoko nad oblaky. Když tak písař uvažoval o tomhle a o změně, která se s ním udala, usmál se.

„Spím tady a sním, ale je to na výsost podivné! Jak přirozeně může člověk snít a přesto vědět, že to všechno je jenom sen. Kéž bych si to zítra pamatoval, až se probudím. Zdá se mi, že mám teď nějakou docela neobvyklou náladu. Vidím všechno jasným zrakem, připadám si tak čilý, ale jsem si jist, až si zítra na něco z toho vzpomenu, že se mi to bude zdát hloupé, to se mi stalo už dříve! S chytrými a skvělými myšlenkami, které člověk slyší a říká ve snu, je tomu jako se zlatem podzemních mocností: když je člověk dostává, je to skvělé bohatství, ale pohlédne-li na ně za dne, vidí jenom kamení a zvadlé listí.“

Docela teskně si při těchto slovech vzdychl a pohlédl na rozezpívané ptáky, létající radostně s větve na větev.

„Ti jsou na tom mnohem lépe než já! Let, to je krásné umění, šťastný každý, kdo je má od narození v krvi! Kdybych se chtěl někým stát, tak takovým skřivánkem.“

Tu mu šosy a rukávy srostly v křídla, šaty se proměnily v peří a přezuvky v drápky. Písař si toho dobře povšiml a v duchu se smál: „Vida, teď je přece jasné, že se mi to všechno zdá! Ale tak bláznovské sny jsem ještě nikdy neměl.“

A vylétl do zelených větví a zpíval, avšak v jeho zpěvu nebylo poesie, neboť básnická povaha už byla ta tam. Jako každý, kdo dělá něco pořádně, mohly i přezuvky dělat jenom jednu věc najednou. Písař chtěl být básníkem a také se jím stal. Teď si přál stát se ptáčkem, ale když se mu přání vyplnilo, přestala také dřívější zvláštnost.

„Tu je skutečně zábavné,“ řekl. „Ve dne sedím na policejním úřadě, zahloubán do nejvážnějších pojednání, v noci mohu snít, že létám jako skřivánek po parku na Frederiksbergu. O tom by se na mou duši dala napsat celá komedie!“

Nyní slétl do trávy, otáčel hlavičku na všechny strany a tloukl zobáčkem do ohebných stébel trávy, která mu ve srovnání s jeho nynější velikostí připadala mohutná jako severoafrické palmy.

To však trvalo jen docela malou chvilku. Najednou se kolem něho zatmělo jako v nejčernější noci. Někdo po něm hodil jakýsi, jak se domníval, nesmírně velký předmět, byla to velká čepice, kterou po ptáčkovi hodil chlapec z námořnické čtvrti. Pod čepicí se objevila ruka, chytila písaře za záda a křídla, že vykřikl. V prvním hrozném překvapení hlasitě volal:

„Ty nestydaté štěně! Já jsem písař od policie!“

Ale chlapci to připadalo jako pípání, udeřil ptáka po zobáčku a odcházel s ním pryč.

V aleji potkal dva školáky ze vzdělané třídy, to znamená když je posuzujeme podle stáří; pokud jde o duševní vyspělost, patřili do třídy právě nejnižší. Ti koupili ptáka za osm šilinků, a tak se dostal písař do Kodaně, do bytu jedné rodiny v Gothersgade.

„Dobře, že se mi to zdá,“ povídal písař. „Jinak bych se, safra, zlobil.

Nejdříve jsem byl básníkem, teď jsem skřivanem! Právě ta básnická povaha způsobila, že jsem se proměnil v malého ptáčka! Je to žalostné, zvláště když tak lze padnout do rukou nějakým klukům. Rád bych věděl, co se ještě bude dít!“

Hoši ho donesli do velmi elegantního pokoje. Přivítala je tlustá usměvavá paní, ale neměla žádnou radost z toho, že přinesli obyčejného polního ptáka, kterému říkala skřivan. Pro dnešek však už neříkala nic a poručila chlapcům, aby ptáka dali do prázdné klece u okna.

„Možná, že potěší našeho papouška!“ dodala ještě a zasmála se na velkého zeleného papouška, který se tam vznešeně kolébal v kruhu, visícím v honosné mosazné kleci.

„Papoušek má dneska narozeniny,“ povídala naivně, „a tak mu přišel polní ptáček blahopřát!“

Papoušek na to neodpověděl ani slovo, ale stále se tam jen vznešeně pohupoval. Zato malý kanárek, kterého tam loni přinesli z jeho teplé vonící vlasti, se dal do hlasitého zpěvu.

„Křikloune!“ povídala paní a přehodila přes klec bílý kapesník.

„Pipi!“ povzdychl si kanárek, „to je hrozná metelice!“ A umlkl.

Písař, neboli, jak říkala paní, polní pták, se dostal do klícky těsně vedle kanárka, nedaleko papouška. Jediná lidská tiráda, kterou papoušek žvatlal a která často zněla docela komicky, byla věta: „Ne, buďme zase lidé!“

Všechen jeho ostatní křik byl právě tak nesrozumitelný jako kanárkovo švitoření, a rozuměl mu ovšem jenom písař, který byl nyní ptákem. Rozuměl svým druhům opravdu výborně.

„Létal jsem pod zelenou palmou a kvetoucím mandlovníkem,“ zpíval kanárek, „létal jsem s bratry a sestrami nad nejkrásnějšími květinami a nad mořem, čistým jako sklo, kde se na dně kývaly mořské rostliny. Viděl jsem také mnoho krásných papoušků, kteří vyprávěli ty nejveselejší příběhy. Bylo jich tolik, a jak byly dlouhé!“

„To však byli divocí ptáci! Ti neměli žádné vychování!“ odpovídal papoušek. „Ne, buďme zase lidé! Proč se nesměješ? Když se tomu směje paní a všichni cizí lidé, můžeš se ty smát taky. Je to velká chyba, neumí-li někdo vychutnat náležitě veselost. Ne, buďme zase lidé!“

„A jestlipak se pamatuješ na hezká děvčata, která tančila pod stanem u kvetoucích stromů? Vzpomínáš si na sladké plody planých rostlin a na jejich chladivou šťávu?“

„Jakpak ne!“ řekl papoušek. „Ale tady se mám daleko lépe. Mám dobré jídlo a zacházení je laskavé. Vím, že jsem chytrá hlava, a víc nežádám. Buďme zase lidé! Ty jsi, jak se říká, básnická povaha, já mám důkladné znalosti a vtip. Ty jsi genius, ale dočista ti schází rozvaha. Rozplýváš se v těch svých vznešených tónech, a proto lidé nakonec klec raději přikryjí. To se mně nestane, kdepak, protože já jsem je stál trochu víc! Imponuji jim svým zobákem a dovedu kdykoliv říci své vtipné: ne, buďme zase lidé!“

„Ach ty moje teplá, kvetoucí vlasti,“ zpíval kanárek, „budu zpívat o tvých temně zelených stromech, o tvých tichých zátokách, kde větve líbají jasnou hladinu moře, budu zpívat o jásotu všech svých třpytných bratří a sester v končinách, kde rostou kaktusy!“

„Nech už toho vzdychání!“ povídal papoušek. „Řekni také něco k smíchu! Smích je známkou nejvyšší duchovní úrovně. Podívej se, může se smát třeba pes neb kůň? Nemůže. Může plakat, ale smát se, to je dáno jenom lidem. Ho ho ho!“ smál se papoušek a připojil k tomu svůj vtip:

„Buďme zase lidé!“

„Ty šedivý dánský ptáčku,“ povídal kanárek, „ty ses také stal zajatcem.

Jistě je v tvých lesích chladno, ale přesto je tam svoboda. Uleť! — Zapomněli tě zavřít, okno je nahoře otevřeno, uleť, jen uleť!“

A písař také uposlechl, frr, a už byl z klece venku. V témž okamžiku vrzly dveře, pootevřené do vedlejšího pokoje, a jimi se protáhla pružná domácí kočka se zelenýma zářícíma očima, a začala ho pronásledovat. Kanárek poletoval zmateně v kleci, papoušek mával křídly a křičel:

„Buďme zase lidé!“

Písař pocítil smrtelnou úzkost a vylétl oknem a letěl přes domy a ulice. Nakonec si musil trošku odpočinout. Protější dům měl v sobě jakousi útulnost domova. Jedno okno tam bylo otevřené, jím vlétl dovnitř. Byl to jeho pokoj. A posadil se na stůl.

„Buďme zase lidé!“ řekl, aniž uvažoval o tom, co povídá, a jenom tak opakoval papouškova slova. A v témž okamžiku se stal písařem, ale seděl na stole.

„Panebože,“ povídal, „jak jsem se sem jen dostal a takhle tady usnul? Však jsem měl také neklidný sen. Všechno to byla notná hloupost!“

6.

Nejlepší dar přezuvek

Nazítří, časně ráno, když písař ještě ležel, zaklepal kdosi na dveře; byl to jeho soused z téhož poschodí, student, který studoval theologii.

„Půjč mi svoje přezuvky,“ povídal, když vstoupil. „V zahradě je tak mokro, ale krásně tam svítí slunce, rád bych si tam vykouřil dýmku.“

Obul si přezuvky a už byl v zahradě, která sestávala z jedné švestky a jedné hrušně. I taková malá zahrádka je však ve středu Kodaně něčím velkolepým.

Student se procházel po pěšině, bylo teprve šest hodin; z ulice se ozval zvuk poštovského rohu.

„Ach, cestování,“ zvolal, „to je nejkrásnější věc na světě! To je daleký cíl mých přání! Vím, že by utišilo neklid, který mnou zmítá.

Musilo by to ale být hodně daleko! Chtěl bych tak spatřit překrásné Švýcarsko, cestovat po Itálii a —“ Nu, ještě dobře, že přezuvky začaly hned účinkovat, nebo by se byl dostal příliš daleko, jak pro sebe, tak také pro nás ostatní. Cestoval. Byl ve Švýcarsku, ale v dostavníku, kde se tlačil ještě s osmi jinými cestujícími.

Bolela ho hlava, v šíji cítil také únavu a krev se mu nahromadila v nohou, které mu naběhly, že ho tlačily boty. Potácel se mezi dřímotou a bděním. V pravé kapse měl úvěrní list, v levé cestovní pas a v malém koženém váčku na prsou měl zašito několik louisdorů. Kdykoliv si zdříml, zdálo se mu, že některou z těchto cenných věcí ztratil, a proto sebou vždycky horečně trhl, a první pohyb, který udělal rukou, byl trojúhelník zprava nalevo a na prsa, aby ucítil, zda tyto věci ještě má nebo ne. Deštníky, hole a klobouky se kolébaly v protější síti nahoře a bránily tak celkem dost výhledu, který byl, pokud on zrakem něco zachytil, nadmíru imposantní. A jeho srdce zatím zpívalo píseň, kterou aspoň jeden nám známý básník ve Švýcarsku pěl, ale až do dneška nevydal tiskem, totiž:

Ba, krásný tu kout a přemilý,

já vidím už Montblanc, má drahá.

Ach, kdyby jen peníze stačily,

co život zde dal by blaha!

Velkolepá, vážná a temná byla příroda kolem. Jehličnaté lesy se podobaly pláním vřesu na vysokých útesech, jejichž vrcholky se skrývaly v oblacích. Pak začalo sněžit a vál studený vítr.

„Brr,“ vzdychl si student, „kéž bychom už byli na druhé straně Alp, tam by už bylo léto a já bych dostal na svůj úvěrní list peníze. Kvůli strachu, který o něj pořád mám, nemám ze Švýcarska žádný požitek. Kéž bych už byl na druhé straně!“

A tak byl na druhé straně, daleko v Itálii, mezi Florencií a Římem. Za večerního světla vypadalo Trasimenské jezero jako planoucí zlato mezi temně modrými horami, které je obklopovaly. Tady, kde kdysi Hannibal porazil Flaminia, držely se nyní keříky révy mírumilovně za zelené prsty.

Roztomilé polonahé děti pásly pod skupinou vonících vavřínů u cesty stádo prasat, černých jako uhel. Kdybychom tak mohli tento obraz celý pravdivě vypodobit, všichni by zajásali „Nádherná Itálie!“, ale tohle neřekl ani theolog ani jeden jediný z jeho druhů ve Veturinově dostavníku. Po tisícovkách k nim létaly jedovaté mouchy a komáři, marně se oháněli myrtovými větévkami, mouchy je přesto štípaly. V dostavníku nebylo človíčka, který by neměl tvář opuchlou a zkrvavenou. Ubozí koně vypadali jako živé mršiny, seděla na nich celá hejna much, a jenom na chvíli pomohlo, když kočí slezl s kozlíku a koně očistil. Tu zapadlo slunce, krátká, ale mrazivá vlna chladu proběhla celou přírodou, a to nebylo ani trochu příjemné. Kolem dokola se však zbarvily hory i oblaka tou nejkrásnější zelenou barvou, jasnou a zářivou — ba, jděte se tam nejradši podívat sami, to je daleko lepší, než jen o tom číst! Bylo to něco nevídaného! Toho názoru byli cestující rovněž, ale — žaludek byl prázdný, tělo umdlené, celé srdce toužilo usilovně jenom po noclehu. Ale jaký to bude nocleh? Daleko vroucněji toužili po noclehu než po krásné přírodě.

Cesta je vedla kolem olivového háje, což jim připadalo, jako by doma jeli mezi nerovnými vrbami, a tam byl také o samotě hostinec. Před ním se utábořilo asi deset žebrajících mrzáků, nejzdravější z nich vypadal jako „nejstarší syn hladu, který dosáhl plnoletosti“, ostatní byli buď slepí nebo měli ochrnuté nohy a plazili se po rukou, nebo zakrnělé paže s rukama bez prstů. To byla věru bída, která vytáhla ze svých hadrů.

„Eccellenza, miserabili!“ naříkali a ukazovali svoje nemocné údy. Hosty přijímala sama hostinská, bosá, rozcuchaná a ve špinavé blůze. Dveře byly svázány motouzem, podlaha v pokojích, to bylo na půl zvětralé dláždění z cihel; u stropu poletovali netopýři, a zápach — „Prostřete radši ve stáji,“ řekl hostinské jeden z cestujících, „tam aspoň člověk ví, co dýchá!“

Otevřeli okna, aby tam vniklo aspoň trochu čerstvého vzduchu, ale ještě dříve se tam nahrnuli žebráci se svým věčným nářkem: Miserabili, eccellenza! Po stěnách bylo mnoho nápisů, polovina namířená proti krásné Itálii!

Na stole se objevilo jídlo: nejdříve polévka z vody, okořeněná pepřem a omaštěná žluklým olejem. Ten olej pak dostali ještě jednou v salátu. Zkažená vejce a pečené kohoutí hřebínky byly hlavním jídlem. Rovněž víno mělo příchuť, chutnalo jako nějaká podivná směs.

Na noc postavili kufry před dveře a zatím co ostatní spali, jeden z cestujících stál na stráži. Právě náš theolog hlídal. Jaké bylo uvnitř dusno!

Horko na všechny tíživě doléhalo, komáři bzučeli a štípali, žebraví mrzáci naříkali venku ze spánku.

„Cestování je dobrá věc,“ povzdychl si student, „jenom kdyby člověk neměl tělo. To by mohlo odpočívat a duše by zatím cestovala. Kam se jenom dostanu, všude mne tíží nějaký nedostatek. Něco lepšího než stav daného okamžiku, to si přeji. Ale jak toh dosáhnout, jak dospět k nejlepšímu? V podstatě věru vím, co chci, toužím po šťastném cíli, nejšťastnějším ze všeho!“

Sotva to vyřkl, ocitl se doma. Na okně visely dlouhé bílé záclony a uprostřed pokoje stála velká černá rakev, v ní také student ležel a spal věčným spánkem. Přání se mu vyplnilo, tělo odpočívalo, duše cestovala. Neříkejte o nikom, že je šťasten, než zemře, byla Solonova slova, a ta se zde potvrdila.

Každá mrtvola je sfingou nesmrtelnosti; ani sfinga v této černé rakvi neodpověděla nám na otázku, kterou si položil mrtvý před dvěma dny:

Ach, Smrti, mlčenlivá hrůzo žití,

tvé stopy jámy hrobů znamenají.

Jakubův žebřík duše že se zřítí?

Ze vstanu jen co tráva ve tvém háji?

Největší naši strast svět vidí stěží.

Tobě, s nímž samota šla život celý,

na srdci z mnohých běd víc tíhy leží,

než v hlíně, jíž ti rakev zaházeli.

Pokojem kráčely dvě bytosti; obě je známe: byla to víla Starosti a poselkyně Štěstěny; obě se nad mrtvým sklonily.

„Vidíš,“ povídala Starost. „Jaképak přinesly tvoje přezuvky lidstvu štěstí?“

„Zajistily aspoň tomu, kdo tady leží, trvalé dobro!“ odvětila Radost.

„Kdepak, co tě napadá!“ řekla Starost. „Odešel odtud sám, nikdo ho nepovolal! Jeho duševní síla nebyla dost velká, aby odkryl poklady, které odkrýt měl! Prokáži mu dobrodiní!“

A Starost mu zula přezuvky Štěstěny; tu se jeho smrtelný spánek skončil, obživlý student povstal. Starost zmizela, ale přezuvky rovněž; jistě je považovala za svůj majetek.

Остальные сказки, переведённые на чешский язык, можно читать онлайн в разделе «Сказки на чешском языке». А если вас также интересуют сказки на других иностранных языках, их можно найти в разделе «Сказки онлайн».